Vaše slovo buď "ano, ano – ne, ne"

Vaše slovo

Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.
(Mt 5,33-37)

Chtěl bych se s vámi zamyslet nad posledním veršem v biblickém čtení: Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Hranice[1]. Její autoři jsou američtí psychologové[2] z Kalifornie, kteří se zabývají problematikou vytváření mezí v mezilidských vztazích. V jedné kapitole upozorňují, jak je důležité stanovit si hranice i v oblasti víry. Upřímný křesťan ví, že by měl být lepší než je, a snaží se své hřivny rozmnožovat. S tím, jak sám sebe vnímá a jaký by měl být, se stále vyrovnává. Také naše okolí na nás klade nároky. Cítíme odpovědnost a někdy se bojíme, že nenaplníme očekávání ostatních.

Jak se zachováme, když nás někdo požádá o pomoc? Jaký máme pocit, když ji nemůžeme poskytnout, nebo když se nám zdá, že bychom museli vynaložit neúměrně více času či námahy? Co když někdo naši ochotu zneužívá? Jak najít tu správnou míru?

Někteří křesťané, pod vlivem citace „Pomáhej bližnímu svému“ mají totiž často problém s vymezením svých možností a svých hranic. Někdy se jim stává, že v přikázání „Miluj bližního svého, jako sebe samého“[3], vidí jiné významy, než které by tato věta měla mít. Miluj Boha a miluj svého bližního, jako sebe samého. To je právě základ rovnováhy, která nám někdy uniká, základem je milovat sebe, vidět a uspokojovat také své potřeby. Starat se o sebe, vážit si sebe.

Křesťané mají často pocit, že MUSÍ pomáhat, a potom tedy pomáhají, kdykoliv je k tomu příležitost. Jinak by měli pocit, že jsou sobečtí. Ale důsledkem může být, že nepomáhají s radostí, pomáhají spíše se sebezapřením. V knize je popisován jeden den ženy, která se obává zarmoutit a zklamat svou rodinu, své přátele a známé tím, že by jim odmítla jakoukoliv žádost. Podává heroické výkony, když je schopna na požádání kamarádky převzít vedení víkendového kurzu, který začíná za dva dny. Když na žádost svého nadřízeného dlouho do noci řeší jeho pracovní povinnosti, prostě jen proto, že ji o to požádal. Nebo když za své děti řeší jejich opakující se selhání z nedbalosti. Připadá si vyčerpaná, vyhořelá, ve svém konání nevidí žádný hlubší smysl. Jediné co má na mysli je, že by měla pomáhat a hlavně nemyslet na sebe. Tato žena pomáhá nad míru a převážně z povinnosti, pomáhá bez radosti ze života, je pod tlakem všech těch povinností, které si na sebe naložila. [4]

My také někdy bereme na sebe břemena jiných, s kterými nemáme možnost nějak naložit, a naše břemena nám unikají. Často pak zapomínáme na našeho Pána a sílu modlitby. Máme mít zodpovědnost především nad svým životem. Máme se naučit, co je naším úkolem a co jím není. Máme přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. Máme umět říci jasné ano i jasné ne. A máme umět ano i ne přijmout. V celé Bibli jsou lidem připomínána jejich rozhodnutí a žádá se od nich, aby za ně nesli odpovědnost.

Např. dělníkovi, který se zlobil kvůli mzdě za smluvené dílo, řekl Ježíš. „Příteli, nekřivdím Ti, nesmluvil jsi se mnou denár za den?“ (Mt 20,13) Ten muž se svobodně rozhodl pracovat za určitý obnos a zlobil se, že někdo, kdo pracoval méně hodin, dostal stejnou mzdu. Stejně tak v podobenství o marnotratném synovi – rozhodl se zůstat doma a sloužit – a pak měl zlost. Nebo vzpomeňme příběh Marie a Marty, sester Lazara.

Křesťané mívají hluboce zakořeněnou obavu, že se zachovají sobecky, že se zachovají špatně, když se místo o druhé budou zajímat o sebe. Avšak, chceme-li pomáhat lidem venku, musíme mít sami v sobě pořádek, pokoj a klid. Musíme si nejprve udělat pořádek u sebe, správně spravovat své potřeby, abychom potom mohli radostně sloužit i na venek. Prioritou je tedy milovat sám sebe, což následně umožňuje milovat druhé. Nečinit věci z povinnosti, či z obavy, ale z lásky, radosti a vnitřního přesvědčení. Za svůj život je zodpovědný každý sám. Je důležité, abychom když říkáme „ano“, mysleli „ano“. Když totiž naše rty říkají ano a naše srdce říká ne, v podstatě tím ano devalvujeme, nemá již takovou hodnotu. Kdo umí říkat upřímné a radostné ano, musí umět říkat i upřímné ne.

Součástí Božích záměrů je, abychom věděli, kdy máme hlad a kdy jsme osamělí, kdy máme starosti, kdy jsme přetížení nebo kdy potřebujeme oddech – a pak abychom usilovali o získání toho, co potřebujeme. Bible představuje Ježíše jako toho, kdo tento princip chápal, když ve chvíli velké služby a mnoha potřeb odjel lodí od zástupu lidí na pusté místo (Mk 6,31) „Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí a (on a jeho učedníci) neměli ani čas se najíst.“

Bůh respektuje naše NE, nesnaží se nás ovládat, ani nás nepopichuje. Umožňuje nám říci ne a jít svou cestou. Respektuje ne a dál lidi miluje. Je dárce, vždy dává možnost volby a dává také prostor nést důsledky svého rozhodnutí. Marnotratný syn jednal otevřeně a přímo „Nechci to dělat po tvém, udělám to po svém.“

My jsme často jako druhý syn v podobenství o dvou synech na vinici. Je zapsáno u Matouše (21,28-31), takže si ho připomeňme: „Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Lépe je když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš, říká kniha Kazatel (Kaz 5,4).

Abychom byli schopni skutečně pomáhat druhým, pak potřebujeme především sami prožívat osvobozující moc Božího odpuštění v Ježíši Kristu. Ježíš sám, pohnut soucitem s námi ubohými lidmi, nabízí nám svou pomocnou ruku. Budeme-li se každý sám za sebe jednou rukou držet Pána Ježíše, můžeme druhou ruku bezpečně a svobodně podat našemu bližnímu.

---

[1] Hranice - Kde jsou zdravé meze ve vztazích a v osobním životě? Praha, Návrat domů 2002. ISBN 978-80-7255-263-4 (Knihu Hranice - Kedy povedať Nie, kedy povedať Áno vyšla v roce 2007 také na Slovensku v Porta Libri 2007)

[2] Dr. Henry Cloud, Dr. John Townsend pracují jako vedoucí pracovníci v psychologickém centru na klinice Minirth-Meier v Newport Beach v Kalifornii. Přednášejí a jsou autory mnohých knih, které vyšly v češtině i slovenštině: Hranice v manželství, Děti a hranice, Rozhovory o hranicích, Hranice v chození a další.

[3] Mt 19,19  cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.

Mt 22,39  Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.

Mk 12,31  Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“

L 10,27  On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘

Sk 20,35  (apoštol Pavel říká) Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere´.

[4] Ukázka z knihy JEDEN DEŇ V ŽIVOTE BEZ HRANÍC je v příloze.

Příloha:

6:00

Zazvonil budík. Ešte ospalá Sherrie s polootvorenými očami umlčala hlučného votrelca, zažala lampu pri posteli a posadila sa. Civela na stenu a snažila sa prísť k sebe. Prečo mám obavy z dnešného dňa? Pane, nesľúbil si mi život v radosti? Keď sa zbavila pavučín vo svojej mysli, spomenula si na dôvod, pre čo sa dnešného dňa obávala: stretnutie s Toddovou učiteľkou dnes o štvrtej. Spomenula si na jej telefonát: „Sherrie, tu je Jean Russellová. Chcela som vedieť, či by sme sa mohli stretnúť a porozprávať sa o Toddových školských výsledkoch a o jeho… správaní.“ Todd nevedel obsedieť na mieste a sústrediť sa na výklad. Nepočúval ani Sherrie a Walta. Todd bol dieťa s veľmi silnou vôľou a Sherrie nechcela obmedzovať jeho osobnosť. Nebolo to dôležitejšie? Nuž, nemám čas sa týmto všetkým znepokojovať, povedala si Sherrie, zdvihla svoje tridsaťpäťročné telo z postele a odvliekla sa do kúpeľne. Mám dosť problémov, ktoré ma celý deň zamestnávajú. Pod sprchou Sherriina myseľ preradila na druhú rýchlosť. V duchu si začala opakovať svoj dnešný program. Deväťročný Todd a šesťročná Amy by ju sami osebe zamestnali, aj keď by nepracovala na plný úväzok. Tak teda… pripraviť raňajky, zabaliť dva obedy a dokončiť Amyin kostým na školskú hru. Nebude jednoduché dokončiť kostým predtým, ako príde školský autobus o 7.45. Sherrie s ľútosťou pomyslela na včerajší večer. Mala v pláne pracovať na Amyinom kostýme, chcela využiť svoj talent na to, aby svojmu dievčatku pomohla vylepšiť jej veľký deň. Ale nečakane sa u nich zastavila jej matka. Dobrá výchova ju nútila hrať príjemnú hostiteľku, a tak stratila celý večer. Spomienky na jej pokus zachrániť večer neboli príjemné. Sherrie sa snažila byť diplomatická a svojej matke povedala: „Ani si nevieš predstaviť, ako sa teším z tvojej neočakávanej návštevy, mama! Dúfam, že ti nebude prekážať, ak budem popri našom rozhovore šiť Amyin kostým.“ Sherrie v duchu napäto očakávala matkinu odpoveď.

„Sherrie, vieš, že ja som tá posledná, ktorá by ťa chcela obrať o čas strávený s rodinou.“ Sherriina matka stratila manžela pred dvanástimi rokmi a svoje vdovstvo povýšila do stavu martýrstva. „Vieš, odkedy zomrel tvoj otec, mám taký prázdny život. Neustále mi chýba naša rodina. Naozaj ťa nechcem ukracovať o tú tvoju!“ Stavím sa, že ty na nejaký spôsob prídeš, pomyslela si Sherrie. „Preto rozumiem, že nikdy nechceš priviesť Walta a deti ku mne na návštevu. Veď so mnou nie je žiadna zábava. Som iba stará osamelá žena, ktorá celý svoj život zasvätila deťom. Kto by chcel so mnou tráviť čas?“ „Nie, mami, nie, nie, nie!“ Sherrie sa rýchlo pridala do emocionálneho menuetu, ktorý spolu s mamou tancujú už celé desaťročia. „Tak som to vôbec nemyslela. Vieš, že som naozaj rada, že si sa tu zastavila. Máme taký nabitý program, len Boh vie, koľkokrát sme ťa chceli navštíviť, ale nevyšlo nám to. Som veľmi rada, že si zaskočila ty sama.“ Bože, nech do mňa neudrie blesk za toto malé klamstvo, potichu sa modlila. „Vlastne môžem ten kostým dorobiť aj inokedy,“ povedala Sherrie. Odpusť mi aj toto malé klamstvo. „Tak, urobím kávu?“ Matka vzdychla. „Tak dobre, ak na tom trváš. Ale naozaj by som len veľmi nerada vyrušovala.“

Návšteva sa pretiahla až do neskorého večera. Keď matka odišla, Sherrie sa cítila absolútne vyčerpaná, ale ospravedlňovala samú seba. Aspoň som jej osamelý deň trochu naplnila. Potom sa v nej však ozval ten otravný hlas. Ak som jej tak pomohla, prečo sa celý čas sťažovala na to, aká je osamelá? Sherrie sa snažila zahnať túto myšlienku a radšej išla spať.

6:45

Sherrie sa vrátila do prítomnosti. „Myslím, že už nemá význam plakať nad rozliatym mliekom,“ zamrmlala si sama pre seba a snažila sa z celej sily zapnúť zips na čiernej ľanovej sukni. Jej obľúbený kostým, rovnako ako mnoho iných, jej bol priúzky. Stredné roky prišli tak skoro? pomyslela si. Tento týždeň už naozaj musím začať s diétou a pustiť sa do cvičenia. Ďalšia hodina bola, ako zvyčajne, katastrofálna. Deti protestovali a nechceli vstávať a Walt sa sťažoval: „Nevieš tie deti aspoň raz dostať k stolu načas?“

7:45

Deti to ako zázrakom stihli, Walt odišiel svojím autom do práce a Sherrie vyšla von a zamkla za sebou vchodové dvere. Zhlboka sa nadýchla a ticho sa pomodlila: Pane, neteším sa na deň, ktorý je predo mnou. Daj mi niečo, v čo by som mohla dúfať. Cestou na diaľnici dokončila svoj mejkap.
Vďaka Bohu za dopravné zápchy.

8:45

Sherrie vbehla do budovy firmy McAllister Enterprises, kde pracovala ako módna poradkyňa. Pozrela sa na hodinky. Mešká iba pár minút. Možno kolegovia pochopili, že meškanie je súčasťou jej životného štýlu a už ani neočakávali, že príde načas. Mýlila sa. Začali týždennú poradu vedenia bez nej. Sherrie sa snažila po špičkách vkradnúť do miestnosti tak, aby si ju nikto nevšimol, ale
keď si sadala na miesto, všetci na ňu upreli zrak. Roztržito sa poobzerala okolo seba a zamrmlala niečo o „tej bláznivej doprave“.

11:59

Zvyšok rána prebehol ako zvyčajne. Sherrie bola talentovaná módna návrhárka, mala neomylný vkus na atraktívne oblečenie a pre svojho zamestnávateľa bola hodnotným prínosom. Jediný problém sa vyskytol tesne pred obedom. Zazvonil jej telefón. „Sherrie Phillipsová.“ „Sherrie, vďaka Bohu, že si tam!“ Tento hlas si nemohla pomýliť. Sherrie poznala Lois Thompsonovú už od strednej školy. Lois bola veľmi precitlivená žena a neustále sa ocitala v novej a novej životnej kríze. Sherrie sa vždy snažila Lois načúvať. Lois sa však Sherrie nikdy nespýtala, ako sa darí jej, a keď sa Sherrie zmienila o problémoch, ktorými prechádzala, Lois vždy zmenila tému, alebo musela náhle ukončiť hovor. Sherrie mala Lois úprimne rada a trápili ju jej problémy, ale Lois bola skôr ako jej klientka, nie priateľka. Sherrie tento nepomer v ich vzťahu hneval. Ako zvyčajne, Sherrie sa cítila vinná, keď si uvedomila, že sa na Lois hnevá. Ako kresťanka poznala dôležitosť, ktorú Biblia prikladala tomu, aby sme svojich blížnych milovali a pomáhali im. A už je to tu opäť, vravela sama sebe. Myslím viac na seba ako na iných. Prosím ťa, Pane, daj, aby som sa vedela Lois odovzdať celá a osloboď ma od môjho egoizmu. Sherrie sa spýtala: „Čo sa deje, Lois?“ „Je to hrozné, naozaj hrozné,“ povedala Lois. „Annu poslali domov zo školy, Toma nepovýšili a auto mi vypovedalo službu priamo uprostred diaľnice!“ Jeden deň v živote bez hraníc.

Takto vyzerá môj život každý deň! pomyslela si Sherrie, pričom v nej stúpala zlosť. Ale aj napriek tomu povedala: „Lois, je mi ťa veľmi ľúto! Ako si s tým všetkým poradíš?“ Lois veľmi ochotne a podrobne odpovedala na jej otázku – tak detailne, že Sherrie prišla o polovicu svojej obedňajšej prestávky. Nuž, pomyslela si, niečo rýchle do žalúdka bude lepšie ako nič. Keď Sherrie čakala na svoj kurací burger, rozmýšľala o Lois. Ak by všetko to moje počúvanie, utešovanie a rady za tie roky Lois nejako pomohli, hádam by tá námaha stála za to. Ale Lois robí tie isté chyby ako pred dvadsiatimi rokmi. Načo to všetko robím?

Boží blud

Dostala se mi do ruky kniha s názvem Boží blud (Richard DAWKINS: Boží blud. Academia Praha 2009). Autor je britský biolog, velký příznivec Darwinovy teorie a odpůrce náboženské víry. Bylo to náročné čtení, někdy jsem si musel položit podobnou otázku jako autor a „zodpovídat se“ sám sobě ze své víry, jindy jsem jeho tvrzení přešel jen shovívavým úsměvem. Ovšem často jsem se také vracel do minulosti.

Například jsem si vzpomněl na mladá léta, kdy nám ve škole hustili do hlavy evoluční vývoj člověka. Tehdy jsem v knihovně objevil knihu s názvem Nahá opice (Desmond MORRIS: Nahá opice: zoolog studuje lidského živočicha. MF, Praha 1971) a já uvedl našeho profesora do rozpaků tvrzením, že mají pravdu oba páni. Dokazoval jsem, že Darwin vytvořil obraz „lesního“, Morris zase „vodního“ opičáka. Jak máme vědět, která hypotéza je správná? Víme, že člověka láká nejvíce to co doma nemá. A tak když lesní chlupatý opičák slezl ze stromu a dopajdal se k moři, uviděl tam opičandu, která byla úplně holá, takže v tom okamžení po ní vzplanul velkou touhou. Stejně tak pro ni byl takový chlupatý parťák nesmírně přitažlivý. A naopak když přišla ve stopách svého chlupáče k moři lesní opice, uviděl ji úplně holý opičák, který vylezl z vody a dopadlo to stejně. Jako důkaz této teorie jsem uvedl fakt, že dnes jsou lidé různě chlupatí – někteří více, jiní méně, což je způsobeno tím kolik máme ve svém rodokmenu lesních a vodních předků …

Boží blud není jediná současná protináboženská kniha, můžeme listovat i v dalších jako je Konec víry nebo Bůh není veliký. D´Souza (Dinesh D’SOUZA: Křesťanství a ateismus úplně jinak – skvělé křesťanství aneb co je na křesťanství tak úžasného? Ideál, Praha 2009) píše, že ateisté se nemýlí v tom, že existuje pouze jedna pravda. Ale je čas vyhnat penězoměnce z chrámu; ateisté už nechtějí být jen tolerováni, ale rádi by měli monopol na veřejné fórum a vyhnali z něj křesťany. Chtějí zdiskreditovat náboženská tvrzení a přesvědčit zbytek společnosti, že křesťanství je nejen pomýlené, ale i zlé. Ateisté to měli zatím příliš jednoduché proto, že křesťané většinou uhnou a utečou a ateisté se odpovědí na své argumenty nedočkají. D´Souza polemizuje s protináboženskými argumenty předních ateistů, jako jsou Richard Dawkins, Sam Harris, Christopher Hitchens a další. A já jsem si uvědomil, že snad Boží cestou se mi do ruky dostaly současně dvě knihy: Křesťanství a ateismus úplně jinak Dineshe D’Souzy a Boží blud Richarda Dawkinse.

Biolog Dawkins svět křesťanství pojímá poměrně zjednodušeně, pro něj je každé náboženství špatné. Argumentuje velice povrchně tu s křesťanstvím, tu s islámem, používá Stalina i Hitlera, prostě vybírá vše, co se hodí k protináboženské argumentaci. A nesmíme ani zapomínat na to, že autor se pohybuje v anglosaském světě, že „mluví“ zvláště k severoamerickému publiku, jehož mentalita je přece jen odlišná od naší. V osmašedesátém jsem absolvoval postgraduál, kde nám jeden semestr také přednášeli souběžné dějiny katolicismu a komunismu – dvě ideje, z nichž se postupem stalo státní náboženství. Autor by získal na těchto přednáškách řadu dalších argumentů, ale možná by si také uvědomil, že křesťanství je velice rozvětvené a v určitém ohledu je nelze zařadit do jediné škatulky.

Písmo nám mimo jiné říká: Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? (1K 1,20) Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého žití, jež jako stín mu plynou? Kdo oznámí člověku, co pod sluncem nastane po něm? (Kaz 6,12) Autor Dawkins si nepřipouští, že Bible je zvláštní kniha (tedy 66 knih), která přetrvala věky a že člověka vede i svádí. Znám skupinu křesťanů, kteří „čtou“ Bibli s vědeckým přístupem. Snaží se vysvětlovat věci z Písma z pohledu dnešního stavu vědeckého poznání. Jenže Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. (Kaz 1,11)

Filosof Jan Sokol tvrdí, že definovat člověka vůbec není snadné. Richard Dawkins, podobně jako Matt Ridleyová, považuje člověka za dočasného nositele sobeckých genů, Desmond Morris jej má za nahou opici, Robert Wright hovoří o morálním zvířeti, Jean Bruller Vercors jej charakterizuje jako nepřirozené zvíře, které nosí amulety, klade si otázky a hledá odpovědi … Křesťané říkají, že Adam s Evou byli stvořeni podobní Bohu (1M 1,27 – Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.), takže je schopen projevovat nesobecnou lásku, má soucit, je obdařen sebeovládáním a svědomím, a tím vším se odlišuje od zvířat.

Dawkins cituje řadu negativních příkladů náboženského fanatismu. Ovšem podle Písma je víra spojena s láskou (1Kor 13,13; Gal 5,6), není-li láska, pak to není křesťanská víra. A pokud se ohání příklady z islámu (pomíjí další světová náboženství), tvrdím, že islám je dnes asi tak na úrovni středověkého křesťanství. Ačkoli i dnes jsou na Zemi země, kde křesťanství je na oné středověké vývojové spirále. Ale jablka se švestkami míchá autor při svých argumentech velice často.

Pokud se pustíte do čtení Dawkinsova Bludu, doporučuji začít s doslovem a teprve pak se pustit do čtení od začátku. Filip Jaroš a Stanislav Komárek vás uvedou „do obrazu“, protože orientovat se v tricích autora není jednoduché.

Široká a úzká cesta uchem jehly

Kázání o široké a úzké cestě, které jsem nedávno vyslechl, mě zaujalo tím, že mi „nějak nesedlo“. A tak jsem začal meditovat o výrocích Ježíše Krista: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J 10,9); Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7,13-14) Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království (Mt 19,24; Mk 10,25; Lk 18,25)

V jeruzalémských hradbách měla být nízká a úzká branka nazývaná Ucho jehly. Podobná branka měla být i v jiných městech regionu, neboť Uchy jehly prý procházeli velbloudi s nákladem. Co z nákladu brankou neprošlo a spadlo na zem, propadlo městu jako mýtné. Jiné vysvětlení uvádí, že při psaní řecké bible prý došlo písařskou chybou k záměně slova kamilos (lano) za kamelos (velbloud).

Výklad o brance v hradbách Jeruzaléma uvádí jako první francký benediktinský mnich Paschásius Radbert (785-865) ve svém výkladu na Matoušovo evangelium. Asi mu sám moc nevěřil, protože ho uvádí slovy: „Kvůli obtížnosti této věci někteří říkají ...“. Velbloudem jsou podle něj bohatí pohané, kteří ale snáze vstoupí do nebeského království než bohatý mladík představující židy pyšné na Zákon, proroky, patriarchy a jiné hodnoty. Znovu se tento výklad objevuje u Anselma z Laonu, francouzského jáhna a magistra teologie, který zemřel roku 1117. Zatímco ve svém alegorickém výkladu připouští, že bohatý člověk tu neoznačuje toho, kdo vlastní bohatství, ale toho, kdo touží po penězích, tak výklad o velbloudovi v brance chápe tak, že bohatý sice do království může, ale jen když se bohatství zřekne.

Výklad o brance nazývané Ucho jehly se tedy zrodil někdy v 9. století ve Francii a je doložen daleko od Jeruzaléma. Kromě toho neodpovídá ani smyslu textu. Po těchto Ježíšových slovech se totiž učedníci zděsí nad tím, že tedy nikdo nemůže být spasen, vždyť bohatství je dle starozákonního mudrosloví dar od Boha pro dobré lidi. Ježíš jim ale odpovídá: „U lidí je to nemožné, u Boha je však možné všechno“ (Mt 19,26; Mk 10,27; Lk 1,37; 19,27). Vysvětlení tedy asi nebude v nějaké pokoutné cestičce hradební brankou. Anselmus Laudinensis píše, že chtiví a pyšní nemohou vejít do nebeského království se svou chtivostí a pýchou, ale u Boha je možné, aby se obrátili od chtivosti po věcech časných k slávě věčné a od zhoubné pýchy k uzdravující pokoře.

Bůh ale respektuje svobodu každého člověka, ovšem každý si musí nést důsledky svých rozhodnutí. Adventisté říkají, že na cestě, která vede k smrti, se lidé setkávají s bolestmi, utrpením, starostmi a zklamáními. Bůh je tím varuje, aby po ní nešli dál. Ve své lásce tak brání lhostejným a svéhlavým lidem, aby nepokračovali na cestě k sebezničení. "Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni." (Lk 13,24) „Běžím k cíli,“ píše apoštol Pavel, „abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Fil 3,14) V komentáři k tomuto textu Ellen Whiteová poznamenává, že jen malý počet z těch, kteří nyní prohlašují, že věří pravdě, budou nakonec spaseni; ne proto, že by nemohli být spaseni, ale protože nežijí tak, jak si Pán přeje. Cesta, kterou jim božský Pán ukazuje, je příliš úzká a brána příliš těsná na to, aby se svým světským životem, sobectvím a hříchem do ní mohli vejít.

Na webu Křesťanské společnosti Nový Život se říká, že široká i úzká cesta mohou mít téměř stejný počátek: „Přijmi Ježíše Krista a budeš spasen.“ (Sk 16,31; Řm 10,9) Jen se sluší dodat, že to je jen začátek cesty, zisk jisté a bezpečné naděje věčného života, která se naplní, když dojdeme do cíle. O tom svědčí řada míst Písma (Mt 10:22; Mt 24:13; Mk 13:13), ale hlavně to vidíme v knize Zjevení v dopisech sedmi sborům. Prakticky ve všech čteme slova: „Kdo zvítězí...“. A zvítězit jaksi nelze jinak než podle pravidel, o to už se Bůh postará. A jestliže by kdo i bojoval, nebudeť korunován, leč by řádně bojoval. (2Tm 2,5)

Na jiném webu se říká, že po té úzké cestě je lépe jít pospolu. Jedinci se jde hůře a stěží se sám udrží. Máte to jako cyklistický peloton. Ovšem na té cestě je dobré mít nejen společenství celého sboru, ale také nějakého jednotlivce, kterému se mohu svěřit. Který se mnou sdílí mé problémy, umí mě pochopit, podepřít, modlit se za mě, modlit se mnou za mé problémy. Mít takového zpovědníka, který mne drží i v problémech, které bych veřejně nehlásal a přece v nich potřebuji pomoci, protože sám si nepomůžu. Někdo možná sice řekne, mám Krista, On zná má tajemství a nikomu jinému to nesvěřím, jenže jsou někdy věci, se kterými si nepomůžu sám a je potřeba, aby se za to modlili dva. Shodnou-li se dva v prosbě o jakoukoliv věc, můj Otec jim to učiní, praví Pán Ježíš (Mt 18,19).

Když Kristus mluví o úzké stezce a mizerné brance – nezdůrazňuje pouze její obtížnost, nebo nutné odříkání – i když se v řeckém slově ozývají i asociace tísně a soužení. Jde především o to, že úzká cesta vypadá ve srovnání se širokou nedůvěryhodně. Je špatné, když se o víře jenom mluví a člověk se vnitřně a viditelně nezmění. To svědčí o povrchnosti víry a jeho proradné srdce, které je nám všem vlastní, nebylo zasaženo Duchem svatým. Pokud se nestaneme učedníky a dál jednáme a smýšlíme jako okolní svět, patříme světu. Všechny náboženské úkony se dají totiž provozovat jako určitá rutina, bez vnitřní a vnější změny. Je mnoho těch, kdo se hlásí ke křesťanství – přesněji lidí, kteří nazývají Ježíše Krista Pánem –, přesto jdou širokou cestou do záhuby. Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21)

Hlavní tah mezi nebem a zemí není až tak frekventovaný a co hůř, nejen že je značení nepřehledné, ale zdá se, že někdo záměrně cestu mate. Ďábel dobře ví, že když nepochodí s pronásledováním, útlakem a nepřízní světa, s velkou pravděpodobností bude mít úspěch, použije-li opačnou strategii: Materiální blahobyt, možnosti, o kterých se dříve ani nesnilo, přízeň světa. S pohodlím pak přichází i ochabnutí, se svobodou i nová nebezpečí, nové nástrahy.

Jak tedy poznám že jsem skutečně uvěřil v Boha. Jak si budu moci být stoprocentně jistý, že jsem uvěřil v Ježíše Krista a že obdržím ten obrovský dar spasení, dar milosti. Slyšel jsem na toto téma krásné kázání:

V Písmu čteme: Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského … (Mt 7,21-23)
Pán Ježíš nám jasně říká jak to poznáme. Poznáme to podle cesty, po které dnes jdeme. Poznáme to podle toho, že jdeme po úzké cestě, která vede k životu. Že nejen brána je úzká a těsná, ale i cesta, která je důkazem, že jsem skutečně spasen. Ale jak poznám, že jdu po úzké cestě?

Podle toho, že věříme v jediného Boha a věříme že Ježíš Kristus je Boží Syn a jediný prostředník mezi člověkem a Bohem? Ne panenka Marie, ne Mohamed, ne tělesné a duševní cvičení, ne jóga, ale že Ježíš Kristus je Boží syn a jediná cesta k Bohu Otci? NE!

Proč? Podívejme se do Jakuba 2,19: Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. V Lukášovi (Lk 4,41): Z mnohých vycházeli i démoni a křičeli: "Ty jsi Boží Syn!" Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš. My „jen“ věříme a přitom čteme, že démoni VĚDÍ! A bojí se! Kde je naše bázeň? Pokud „jen“ věříme, ale naše srdce je stejné, naše srdce touží po tom všem co nemůže mít, naše srdce touží po věcech tohoto světa, naše srdce dodržuje Boží příkazy jen proto, že tak by to mělo být a správný křesťan by to měl tak dělat, že naše srdce není nově stvořeno Kristem, můžeme věřit jak chceme, ale nejdeme po úzké cestě. Pokud náš životní styl je tak moc podobný s životním stylem nevěřících lidí – nejdeme po úzké cestě a nikdy jsme skutečně nevstoupili těsnou branou, kterou je Ježíš Kristus.

Tak jdeme po úzké cestě proto, že víme, že jsme hříšníci? NE. Proč ne? Protože každý ví, že je hříšník! Nenajdete člověka, který by o sobě tvrdil, že je naprosto dokonalý a bez hříchu. Možná byste mu museli vysvětlit, co se myslí tím, že jste hříšník, ale pokud mu to vysvětlíte, nikdo vám neřekne, že je ze hříchu. Každý vám řekne, OK, jsem hříšník. Jako všichni ostatní. Někdy jsem zalhal, někdy jsem záviděl. To přece všichni! Naše víra není o tom, že víme že jsme hříšnici a víme, že nejsme dokonalý. Naše víra je o tom, že pokud jsme nové stvoření v Kristu, pokud vzhlížíme ke Kristu, tak nemůžeme žít v neustálém a stejném hříchu. Prostě nemůžeme. Protože když zhřešíme, nenávidíme svůj hřích, nenávidíme sami sebe za to, že jsme opět udělali krok zpět, že jsme zase zakopli, že jsme opět zklamali našeho Pána.

Nejde o to vědět, že jsem hříšník, ale jde o to nenávidět svůj hřích. Jde o to milovat co Bůh miluje a nenávidět co Bůh nenávidí. Jde o to milovat, v čem má Bůh zalíbení a nenávidět to, na čem spočívá Boží hněv. Nedávno tu bylo v kázání řečeno, že Duch svatý je svědkem naší víry. Proč? Protože nás usvědčuje z hříchu. Protože když zhřešíme, Duch Svatý nás usvědčí z hříchu – litujeme ho, činíme pokání, zvedneme se ze země a snažíme se ten hřích s Boží pomocí překonat. Zbavit se ho. Ano – obecně se hříchu nezbavíme, ale pokud po několika letech stále bojujete s jedním a tím samých hříchem, někde je asi problém. A ještě větší problém je pokud si myslíme, že už vlastně ani nehřešíme. Ano,vím, nejsem dokonalý, ale nevím, z čeho bych měl činit pokání. Však znám Krista už tolik let. Nečiním ve svém životě už žádný velký hřích.

To je lež. Není větší a menší hřích, není málo nebo hodně hříchu. Pro Adama a Evu bylo osudné jen jediné neuposlechnutí a ovlivnilo to celé lidstvo. Pokud ale po letech už nevidíme svůj hřích, co to znamená? Že jsme dokonalé stvoření? Ne! Pokud to někdo tvrdí, tak je lhář a chodí ve tmě. Znamená to že v našem životě není Duch Svatý. A to je docela velký problém protože Písmo nám říká: Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. (Řm 8,9)

Duch Svatý je svědkem naší skutečné víry. Že jsme skutečně uvěřili a jsme spaseni poznáme nejen podle nového vztahu, který máme s Bohem, ale podle nového vztahu, který máme s hříchem. Nové stvoření nemůže žít v permanentním hříchu. Nové stvoření nemůže permanentně ignorovat Boží slovo či určité povinnosti, které od něj Bůh vyžaduje. Vždyť když křesťan zhřeší, cítí to obrovské napětí uvnitř svého těla, ví, že se opět provinil vůči Bohu a nemůže jinak než padnout na kolena a prosit o odpuštění! Ale pozor, ne jen v té době, kdy uvěří, ne jen v prvních letech svého křesťanství, ale dnes! Nikdy nebudeme dokonalý, nikdy nebudeme bez hříchu – to nám praví Písmo. Proto důkazem cesty po úzké cestě, je přítomnost Ducha Svatého, který nás mimo jiné ze hříchu usvědčuje!

Že jdeme po úzké cestě nepoznáme ani podle množství naší služby. To, že bych byl evangelistou, který obrátí celý svět k Ježíši Kristu mi nezaručí spasení. Pokud bych to totiž dělal také pro svojí slávu, pro svůj respekt, pro svoje uznání – takovým pak Pán řekne: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Mt 7,23) Služba Bohu musí vycházet jen a pouze z toho, že já, nejmenší z nejmenších, poslední z posledních, prach, pleva ve větru, člověk, který zhřešil vůči Bohu ve všech směrech, mu nyní mohu sloužit. Jedinému, Svatému, Spravedlivému a Dokonalému Bohu. Je to čest, je to privilegium!A je to jen a jen k oslavě Boha! Vždyť Bůh si může stvořit misionáře, kazatele, evangelisty z kamení! Vždyť Bůh si může stvořit andělský chór, který bude chválit Jeho jméno z uschlého listí! Sloužit Bohu je ta největší čest, co se člověku na zemi může dostat. Být nástrojem Boží moci a posloužit k oslavě Božího jména! A nic nečekat zpět! Podle toho poznáme, že jdeme po úzké cestě!

Je to vše realita v našem životě? A ne jen tehdy kdy jsme uvěřili, ale i dnes! Že nás Duch Svatý usvědčuje z našeho hříchu, že rosteme k Božímu obrazu, že milujeme to, co miluje Bůh a nenávidíme to, co nenávidí Bůh. Že v našem srdci je vášeň a touha poznávat stále Boha více a stále více ho milovat. Že odpočíváme v Jeho náručí a ne před televizí nebo počítačem. Že toužíme být v Jeho přítomnosti kdykoliv to jde. Že trávíme čas s Bohem každičký den, protože po tom prostě toužíme a chceme být v Jeho přítomnosti.

Pastor Jerry se při kázání modlil: „Nebeský Otče, mám sklon vybírat si snadnou cestu životem a mnohokrát mě vede od Tebe a do ještě většího sobectví. Modlím se, abys mi dal odvahu a sílu jít těžší cestou s Tebou. Radši projít údolím stínu smrti, než ho obejít, protože právě tam budeš se mnou. Chci se víc líbit Bohu, než davu, chci být raději pracovník, než spáč; chci s Tebou projít tou úzkou branou. Ve jménu Ježíše. AMEN.“

Můžeme Vás na chvíli zdržet?

Na ulici mne oslovili dva seriozně vyhlížející mladí muži a začali se mnou rozhovor o Bohu, Ježíši, víře … Po chvíli diskuse mi věnovali Knihu Mormonovu a doporučili její prostudování. Kniha Mormon popisuje údajnou historii izraelských kmenů na americkém kontinentu a činí z tohoto kontinentu místo nejdůležitějších událostí náboženských dějin světa (Kristovo zjevení po zmrtvýchvstání a založení pravé církve, místo očekávaného druhého Kristova příchodu atd.).

Kniha Mormonova mi umožnila srovnat mé poznání s učením Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Musím říci, že jsem zastáncem směru „sola scriptura“ a z tohoto hlediska jsem darovanou knihu pročítal. Jsem si však vědom, že o Bibli jako takové pro mormona platí, že slovem Božím je jen tehdy, „pokud je správně přeložena“. Osmý článek víry Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů: „Věříme, že Bible je slovo Boží, pokud je správně přeložena; také věříme, že Kniha Mormonova je slovo Boží.“ – Články víry byly sepsány Josephem Smithem a vyšly poprvé v Církevních novinách 1. května 1842. Kromě Bible je mormony za tzv. standardní díla považována Kniha Mormon, Kniha nauk a smluv a Drahocenná perla.

Zašel jsem do knihovny a pobrouzdal na internetu, abych získal další informace. Pokud v dalším textu používám lidového označení „mormoni“, mám na mysli "THE CHURCH OF JESUS CHRIST OF LATTER-DAY SAINTS“.

Hledal jsem nejprve něco z historie. Dějiny této církve, která o sobě tvrdí, že není součástí reformního hnutí, že v jejich případě jde o znovuzřízení, sahají do 19. století. U nás patří tato náboženská společnost mezi povolené, i když ji některé křesťanské církve považují spíše za sektu.

Joseph Smith, který se narodil 23. 12. 1805 v Sharon ve státu Vermont a byl zavražděn 27. 6. 1844 ve vězení ve městě Carthage v Illinois, byl prý známý svým barvitým vyprávěním fantastických historek a příležitostně působil jako hledač pokladů. 23letý Smith měl být andělem Moronim poslán do lesa, aby zde našel zakopanou kamennou schránku se zlatými deskami popsaných egyptskými hieroglyfy. Nápisy na deskách prý byly přeloženy pomocí urim a thumim.

Urim a thumim se vyskytují např. v Dt 33,8; ve spojení s urim a thumim poznával velekněz vůli Boží ve složitějších případech, šlo-li o všechen lid anebo některý kmen; starozákonní znalci uvádějí, že snad šlo o dva kaménky nebo dvě tyčinky nebo šípy. Zdá se, že urim a thumim brzy vyšly z užívání, třebaže se octly v náprsníku nejvyššího kněze. Poexilní pisatelé už ani nevěděli, jak se s kameny nebo tyčinkami anebo šípy zacházelo, alespoň to nikde nepopisují.

Nápisy tedy byly přeloženy a v červnu 1829 zadány do tisku. Příští rok byla Kniha Mormonova v New Yorku vytištěna. Po vydání Knihy Mormon na jaře 1830 založil Smith s pěti následovníky Církev Ježíše Krista (dnešní název je až z roku 1838).

Je těžko říci, zda příčinou napětí mezi mormony a jejich okolím se stalo utajování a uzavřenost mormonské společnosti, nebo zda utajování a uzavřenost byly reakcí na nepřátelské projevy, s nimiž se první mormoni setkávali. V každém případě bylo tímto způsobem napětí ještě zvyšováno. Napětí s protestantským, a často společensky lépe situovaným okolím vyvolávalo i silné přesvědčení mormonů o jejich zvláštním postavení jako příslušnících obnovené církve.

Typickým příkladem zvýšení napětí kvůli utajovaným doktrínám jsou události, které bezprostředně předcházely lynčování a smrti Josepha Smitha. V těchto událostech hrálo hlavní roli vynesení tajného mormonského učení o tzv. plurálním manželství na veřejnost roku 1844 prostřednictvím prvního čísla časopisu Nauvoo Expositor. Toto učení bylo Smithovi zjeveno roku 1843 a Smith je ihned v tajnosti předal mormonům, ale nemormonské veřejnosti bylo oficiálně sděleno až za Smithova nástupce Younga roku 1852. Ke zvýšení napětí velmi přispělo i zavedení mormonských chrámových obřadů roku 1842, nepřístupných veřejnosti. Tyto obřady vyvolávaly mezi nemormony řadu dohadů a spekulací. Joseph Smith si navíc znepřátelil vlivnou skupinu svobodných zednářů v Nauvoo, do jejichž lóže se krátce předtím přihlásil, tím, že pro mormonské obřady převzal mnoho symbolických prvků z obřadů zednářských.

První církevní učiliště mormonů, založené v Kirtlandu roku 1833, bylo nazváno Škola proroků. Za nejvyššího proroka byl samozřejmě považován zakladatel Joseph Smith, ale ani ne půl roku po oficiálním založení mormonské náboženské společnosti v roce 1830 vystoupil jiný mormon – Hiram Page s nárokem na boží zjevení, jehož se mu také dostalo. Krizi se však Smithovi podařilo překonat a Page dovést k pokání a k uznání Josephovy prorocké nadřazenosti. Další krize následkem vystoupení jiných „zjevovatelů“ nastala příštího roku v Kirtlandu a tak byla formulována zásada: „Pouze jeden muž dostává zjevení pro Církev. Tímto mužem je předseda Církve. Je to vůdce Církve. Je to Boží prorok. Členové Církve mají proroka poslouchat.“ (Příběhy z Knihy Nauky a Smluv, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, Salt Lake City 1991, str. 57). Smithova proroctví byla postupně vydávána – poprvé vyšla v Knize nauk a smluv v Kirtlandu roku 1835.

Entusiasmus prvních mormonů ukazuje i jejich ochota následovat proroka do míst, která Joseph Smith určil jako místa „shromáždění svatých“– v roce 1831 z oblasti kolem Colesville, N. Y., nejprve do Kirtlandu ve státě Ohio a poté, co se ukázalo, že pro tyto přistěhovalce není k dispozici dostatek půdy, na místo nazvané Sion o tisíc mil dále na západě. Tam v kraji Jackson ve státě Missouri, nazývaném „země Sionu“ blízko města Independence, měl být postaven chrám. V Missouri se také uskutečnil pokus o společné vlastnictví. Zatímco kirtlandští mormoni prováděli bankovní experiment (mormonskou banku v Kirtlandu stihl krach, způsobený spekulacemi, dluhy a snad i podvody. Bankovní aféra v letech 1837 a 1838 byla bezprostřední příčinou vyhnání mormonů z tohoto města), Joseph Smith s boží autoritou vyhlašoval v roce 1832 v Sionu Zákon požehnání. Ten spočíval v majetkové rovnosti a rovném přístupu ke společnému vlastnictví.

Napětí mezi mormonským novým náboženským hnutím a ostatními Američany zvyšovaly i politické a mocenské ambice mormonů. Samostatnou kapitolou by byly ambice samotného Josepha Smitha, který v roce 1844 kandidoval na prezidenta Spojených států, ale nepodařilo se mu zvládnout ani roli starosty města Nauvoo, k níž se propracoval po mocenském boji a vážné roztržce mezi mormonskými obyvateli tohoto města v roce 1842. Ovšem ještě více než ambice Josepha Smitha hrál roli v napětí s okolní společností fakt, že mormoni na místech, kam přišli, početně převýšili dřívější osadníky a na volená místa zastupitelů prosadili svoje kandidáty. Je také třeba vzít v úvahu, že mormonští muži, samozřejmě ozbrojení stejně jako jiní osadníci, tvořili bojové jednotky a konflikty s nemormonskými obyvateli snadno přerůstaly do vážných bitev. Na konfliktech se nezanedbatelnou měrou podílela i ostrá kritika americké společnosti ze strany mormonů a jejich brzké očekávání nahrazení zkažené lidské vlády vládou boží.

Zdá se však, že tragický vývoj ve vztazích mezi mormony a ostatními obyvateli byl v Nauvoo způsoben především doktrínou o plurálním manželství. Tuto polygamistickou doktrínu rozšířil Joseph Smith mezi své věrné 12. července 1843, poté, co se Josephovy mimomanželské styky staly natolik předmětem pohoršení puritánských mormonů a ohrožovaly Josephovu pozici v rámci mormonské společnosti. Když byla doktrína o plurálním manželství zveřejněna v místních novinách Nauvoo Expositor spolu s dalšími odhaleními ze zákulisí mormonské společnosti, Joseph Smith v pozici starosty podnítil zničení tiskařského stroje, na němž byly noviny vytištěny. Na základě tohoto činu byl vzat do vězení v blízkém městě Carthage. Na budovu vězení zaútočil 27. června dav a zabil dva ze čtyř uvězněných mormonů. Jedním ze zabitých byl Joseph Smith.

Mormony tedy nejprve vytlačili do Ohia, odtud do Missouri a pak do Illinois, kde vybudovali dvacetitisícové město Nauvoo. Z Nauvoo mormoni odcházeli v několika vlnách a Brigham Young připravil své následovníky na pochod rozvíjením sentimentu, který přinášelo srovnání s exodem izraelského lidu z Egypta. Do „zaslíbené země“, na pochod dlouhý asi tisíc mil řídce osídlenou krajinou bez cest a mostů, odešel první oddíl pod Youngovým vedením v dubnu 1847. Tato první skupina dosáhla břehu Velkého solného jezera („Mrtvého moře“) v červenci téhož roku. Do konce roku 1847 se v „zaslíbené zemi“ usadily asi dva tisíce mormonů. Následující rok vyhlašují nezávislý stát Deseret, do něhož přicházejí další a další mormoni. Po skončení americko-mexické války v roce 1848 se o dva roky později toto území stává americkým teritoriem a mormonský vůdce Brigham Young jeho guvernérem.

Za zlom ve vývoji nového náboženského hnutí mormonů je možné považovat okamžik sporu o stavbu železnice. V tomto sporu se mormonská obec ocitla roku 1868, kdy na mormonské území dorazila z východu železnice. Na jedné straně sporu stáli mormoni, kteří byli ochotni přerušit práci na chrámu a pomoci firmě Union Pacific dokončit stavbu železnice s tím, že železniční doprava umožní snazší spojení mormonského osídlení s rychle se rozvíjejícími průmyslovými státy na východě a že železniční odbočka v budoucnu usnadní dopravu kamene pro stavbu chrámu. Na druhé straně sporu stáli ti mormoni, kdo spolupráci na železnici odmítali jako zradu svého poslání. Prezident Young rozhodl spor ve prospěch spolupráce s železniční společností a roku 1869 se na území mormonů setkaly dvě větve železnice, budované z východu i ze západu. Jak praví současná příručka mormonských dějin, „pro mormony to znamenalo konec izolace“.

Zůstával však problém mnohoženství. Těžké období na konci 80. let 19. století se podařilo překonat novému – již čtvrtému – prezidentovi Wilfordu Woodrufovi (byl prezidentem mezi lety 1889 a 1898). Již následujícího roku po jeho nástupu se mu dostalo zjevení, na jehož základě bylo od praxe mnohoženství upuštěno. Mnohoženství zůstalo nadále ideálem, je ale posunuto do posmrtného života pravověrných mormonů. Namísto této doktríny se mormoni pak proslavili jako zastánci spořádaného rodinného života. Mormonské rodiny mívají více dětí a bývají pevné; mají zásadu, aby celá rodina spolu pravidelně trávila jeden večer (zpravidla pondělní) v týdnu.

V souvislosti s přijetím ze strany většinové společnosti se změnil i vnitřní náboženský život mormonů. Zmizela apokalyptická očekávání a pojem „posledních dnů“, jichž měla tato náboženská společnost být heroldem, ztratil během sto padesáti let již jakoukoli naléhavost. Slavné proroctví Josepha Smitha o posledním soudu, který začíná roku 1832 v jižní Karolíně, bylo vztaženo na občanskou válku (jejíž počátek byl shodou okolností také v Jižní Karolíně) a na první světovou válku (jíž se účastnila také Velká Británie, zmiňovaná ve Smithově proroctví). Smithovo proroctví tak slouží dnes jen jako důkaz jeho mimořádných kvalit. Podobný vývoj nacházíme i u ostatních nadpřirozených schopností, které údajně provázely první mormony: glosolálie je dnes chápána jako schopnost misionářů zvládnout jazyk země, v níž působí; „pálení v hrudi“ je mezi současnými mormony již téměř neznámý pojem a je vystřídáno prostým vyjádřením „pocit tepla u srdce“, které slouží jako jiný pojem pro dobré svědomí. Nadále sice platí článek víry „Věříme v dar jazyků, proroctví, zjevení, vidění, uzdravování, vykládání jazyků atd.“, ale tato víra má pro současnou praxi mormonů jen minimální význam. Individuální a přímý přístup k Bohu byl během několika desetiletí vystřídán bezmeznou důvěrou k božímu vedení prezidenta tak, jak to v době otřesů, způsobených zrušením doktríny plurálního sňatku, formuloval prezident Woodruf: „Pán nikdy nedovolí mně ani nikomu jinému, kdo by stál v čele této Církve jako president, aby vás vedl po špatné cestě.“

Napětí k většinové společnosti ovšem nesnížila jen mormonská společnost zrušením či opuštěním extrémních doktrín či rezignací na manifestaci nadpřirozených schopností. Napětí ve vztahu k mormonům významně snížila i většinová společnost, která se v průběhu 20. století stala natolik nábožensky tolerantní, že nepociťuje nutnost negativně reagovat na okolnosti vzniku mormonského zjevení, ani na obsah mormonské víry a jeho vztah k tradičnímu křesťanství. Rovněž nedůvěra, kterou na počátku mormonismu vyvolávalo tajnůstkářství, tajné, zednářstvím inspirované obřady či nemožnost vstupu do chrámu pro nemormony apod., je dnes ze strany mormonů překonávána promyšleným rozvíjením vztahů s veřejností, důrazem na vzdělání, sociálními programy a dalšími činnostmi, které posilují důvěru většinové společnosti.

Ovšem je třeba i zmínit, že již od časů Brighama Younga se církev začala štěpit, roku 1860 byla vyhlášena Reformovaná CJKSPD, podle níž mají mormony právo vést jen přímí potomci Smithe. Kromě těchto dvou proudů má mít mormonismus dalších čtrnáct větších církví a prý existuje téměř sto mormonských sekt.

Tolik tedy o historii mormonské církve. A nyní k věroučným otázkám.

Překvapilo mne trochu, že zakladatel uvedené Církve přišel s myšlenkou, že Indiáni jsou potomci Židů, a přitom nevyužil příchodu tří mudrců do Betléma, kteří přinášejí novorozeněti dary (Mt 2,11). V Knize Mormonově je ale řada, pro mne neznámých, tvrzení, např. zpráva, že Abraham měl odejít z Ur proto, že se ho kněží snažili obětovat.

Jsou tam ovšem i informace, které odporují mému poznání. Například doktrína o Bohu-Otci i o Ježíšovi jako o osobách, které mají tělo z masa a krve, („Otec má tělo z masa a kostí, tak hmatatelné jako člověk; a taktéž i Syn,…“ – Kniha nauk a smluv, oddíl 130:22).

Anebo tvrzení: Adam „je archandělem a přijde opět na zem jako patriarcha lidské rodiny, aby připravoval druhý příchod JK“… „Michal neboli Adam je archandělem neboli hlavním andělem“.

Rozeberme si (stručně) tuto událost podle Bible. První lidé se o strom poznání dobrého a zlého vůbec nezajímali. Z celého průběhu je zjevné, že žena se začala zajímat o strom až po satanově výzvě. Satan je zjevně viníkem a žena svedenou. Adam projevil větší lásku k ženě než ke svému stvořiteli. Věděl co dělá a nebyl sveden. Nikdo mu nic nesliboval. Na ženě viděl výsledek jejího pokusu a mohl se na vlastní oči přesvědčit, že nic nezískala. Adam (zcela bez pokory) říká: „Žena, kterou jsi mi dal, mi dala …“. Žena zase vysvětluje: „Had mne podvedl“. Oba obviňovali někoho jiného, ale žena konstatovala, že její očekávání nebylo splněno. Cítila se podvedena. Adam se podveden necítil, ale snažil se svalit vinu na Stvořitele. Můžeme tedy konstatovat, že:
a) Eva byla oklamána, má polehčující okolnost a tím také naději (1M 3,13; 1Tim 2,14);
b) Adam věděl co dělá. Volil smrt dobrovolně a z právního hlediska vlastně spáchal sebevraždu. Hospodin pouze jeho rozhodnutí neměnil, protože respektuje svobodnou vůli. Adam ztratil svoje právo na život. Pozemský i „andělský“.

Další tvrzení, které odporuje mému poznání jsou andělé. „V nebi jsou dva druhy bytostí, které se nazývají andělé: ti, kteří jsou duchové, a ti, kteří mají těla z masa a kostí.“

Duchovní bytosti vyskytující se v Bibli jsou někdy obecně nazývány anděly neboli posly, a jsou popsány tři odlišné skupiny: serafové, cherubové a andělé. Často se pro všechna tato společenství také užívají i společné názvy jako Bůh (vlastně Bohové), Pán (Hospodin) nebo JHVH. Tyto skupiny přitom nejsou postaveny na stejné inteligenční i mocenské úrovni, ale zjevně jsou mezi nimi rozdíly, a také určitá hierarchie. První upozornění na rozdíly v jejich postavení je v 1. Královské 19. kapitole.

Mormonská doktrína o třech nebeských královstvích zaslibuje pravověrným mormonům stát se bohem tak, jako byl Bůh biblické tradice kdysi člověkem (Kniha nauk a smluv, oddíl 76). Apoštol Pavel hovoří o trojích nebesích (2K 12,2 – v některých materiálech se dočteme až o sedmi nebesích, ale nic takového v Bibli zapsáno není). Materiály Mormonské církve sice hovoří o třech „Heaven“, ale když pominu kdo v nich má podle „The Church“ přebývat, pak nejvyšší „Celestial Kingdom“ se dělí na další stupně…

Závěrem bych chtěl uvést, že jsem dospěl k poznání, že není člověku dáno souditi jednotlivé církve. Ve Zjevení je jmenováno sedm církví, resp. sborů, přičemž číslo sedm je symbolem plnosti. Ale ani jeden sbor není dokonalý a bez chyby. Stejně tak církve, které jsou dnes zde na Zemi. V každé církvi oddělí Pán ovce od kozlů, ovšem ti, jež „pasou Ježíšova stáda“, budou hodnoceni přísnějším metrem. Pokud však srovnávám mé poznání s učením Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů musím říci, že je natolik odlišné, že ho osobně nemohu přijmout.

Pro úplnost ještě poznámka: více informací o této u nás povolené církvi najdou zájemci v knize Tomáše Novotného Mormoni a Děti Boží. Votobia, Praha 1998. ISBN 80-7220-039-9.

Dnes, anebo Dnes

ČEP: Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: 'To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!' Tu ho ten druhý okřikl: 'Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.' A řekl: 'Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.' Ježíš mu odpověděl: 'Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.'

KB: Jeden pak z těch zločinců, kteříž s ním viseli, rouhal se jemu, řka: Jsi-li ty Kristus, spomoziž sobě i nám. A odpověděv druhý, trestal ho, řka: Ty se ani Boha nebojíš, ješto jsi v témž odsouzení? Myť zajisté spravedlivě trpíme, nebo hodnou pomstu za skutky naše béřeme, ale tento nic zlého neučinil. I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.
(L 23,39-43)

O výrok Ježíše Krista, který řekl jednomu ze spoluukřižovaných: 'Amen pravím ti dnes budeš se mnou v ráji.' se vedou spory ohledně slova dnes. Někteří říkají, že věta zní: 'Amen pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji', tj. dávají čárku za slovo dnes. Většinou se však říká, že Ježíš slíbil dotyčnému, že s ním bude tentýž den v ráji – 'Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji'. Tomu by nasvědčovala skutečnost, že Ježíš sice mnohokrát řekl slova 'Amen pravím vám', ale nikdy k nim slovo dnes nepřipojil.

Nový zákon byl původně psán unciálním způsobem, tzn., že dopisy apoštolů jsou psány velkými písmeny, mezi jednotlivými slovy nejsou mezery a text neobsahuje žádná interpunkční znaménka. Proto zmíněnou větu můžeme číst regulérně „pravím ti dnes“, stejně jako „dnes se mnou budeš v ráji“.

Text ve Vulgátě říká „et dixit illi Iesus amen dico tibi hodie mecum eris in paradiso“, v řeckém pak και ειπεν αυτω ο ιησους αμην λεγω σοι σημερον μετ εμου εση εν τω παραδεισω (případně και ειπεν αυτω αμην σοι λεγω σημερον μετ εμου εση εν τω παραδεισω nebo και ειπεν αυτω ο ιησους αμην λεγω σοι σημερον μετ εμου εση εν τω παραδεισω), kde σήμερον – simeron, znamená dnes, dnešek. Ovšem konec věty může být po slově hodie: [..amen dico tibi hodie] , [mecum eris...], přeloženo: ´... teď ti v pravdě říkám, budeš se mnou ...

Věta u Lukáše navazuje na předchozí text, kdy „druhý z těch zločinců“ říká „až přijdeš do svého království“. Můžeme si tedy položit otázku co vlastně Ježíš Kristus nazýval nebeským, respektive Božím královstvím? Dalo by se říci, že odsouzený – stejně jako většina tehdejších obyvatel Judee – neměl představu co to Království skutečně je, a proto mu JK odpovídá že „bude s ním v ráji“.

Vraťme se ale k větě „Amen pravím ti dnes budeš se mnou v ráji“ a rozeberme obě alternativy:

1) dnes budeš se mnou v ráji
Ježíš byl po své smrti a vzkříšení napřed kázat uvězněným andělům ve „vězení“ (1Pt 3,19) a potom na Zemi mezi svými až do doby svého výstupu k Otci (J 20,17). To by tedy platilo jen tehdy, pokud by oním rájem myslel Ježíš tehdejší Judeu, a to s největší pravděpodobností nikoli.

2) budeš se mnou v ráji
Druhá alternativa přidává slovo dnes k onomu ujištění a tvrdí, že spoluodsouzenec bude s Ježíšem Kristem v ráji. Znamenalo by to, že jen v onom výjimečném případě dostal dotyčný onen slib a že v jiných případech by s podobným slibem či očekáváním nebylo možné počítat. Taková výjimka však nemá žádný podklad ani v Zákoně ani v jiných Ježíšových slovech.

Bible nazývá rájem v první řadě zahradu (Gn 2,8-10,15; 3,3.10 apod.), a zvláště Boží zahradu (Iz 51,3; Ez 28,13). O této zahradě říká prorok Ezechiel, že bude znovu vybudována (Ez 36,35). Jenže apoštol Pavel nám o ráji zapsal velmi zajímavou informaci v 2K 12,2-4. Tato informace je velmi důležitá, protože nám nejen podává přímou zprávu o existenci třetích nebes (1Kr 8,27; 2Pa 2,5; 2Pa 6,18), ale zmiňuje se opět o ráji, který je zřejmě jiný než ten první na Zemi. Tuto existenci potvrzuje i zpráva ve Zjevení Jana (Zj 2,7). Na první pohled se zdá, že Ježíšova slova s těmito informacemi dobře korespondují. Podrobnější analýza však ukazuje na něco jiného.

O tom, že Ježíš Kristus byl až v nejvyšších nebesích, víme i z listu Efezským 4,10 [Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest.]. Na první pohled se zdá, že tím dalším, kdo tam vystoupil, byl právě onen Ježíšův spolutrpitel. Jenže ten byl Římany zabit a od něj apoštol Pavel tedy určitě nic nemohl vědět. Kdo tedy byl tak výjimečný, že tam Ježíše Krista následoval? Písmo se o nikom takovém nezmiňuje ani náznakem.[Jedině snad by o tom mohla něco napovídat slova v Janovi 21,20-23] Rozhodně to však nebyl onen spolutrpitel.

Další pozoruhodná informace je o novém ráji. Protože ráj původně znamenal zahradu, tj. samostatné Bohem zušlechtěné území (proto Boží) svěřené člověku k užívání a ke správě, musela být řeč buď o ráji budoucím, nebo o ráji úplně jiném, umístěném mimo tuto planetu. Téměř všeobecně se má za to, že platí druhá alternativa. Jenže co by z toho vyplývalo? Bůh by musel vytvořit ještě jednu rajskou zahradu pro lidi – asi proto, aby si tam mohli brát z nového stromu života. A kde? Stvořil by snad kvůli tomu novou planetu Zemi-2? Bible uvádí, že místo ovoce stromu života nám poslouží nové poznatky (Př 3,13,18). A nejen to, Bible dává jasně najevo, že Bůh nehodlá podporovat lidskou lenost – viz například Př 6,6.9; 10,26; 13,4; 15,19; 19,15.24; 20,4; 21,25; 22,13; 26,13-16; Kaz 10,18 aj. Když Mojžíš ve hněvu rozbil desky s Desaterem, Bůh mu také nové již neudělal a musel si je vyrobit sám (Ex 24,12; 31,18; Ex 32,16,19; Ex 34,1.4) Křesťané jsou dědicové zaslíbení, učiněných Abrahámovi, jak dokazují slova v 1Pt 2,9; Ř 8,17; Ga 3,29, ale zaslíbení, učiněná Abrahámovi, se nikdy netýkala míst mimo tuto planetu Zemi (Mt 21,43; 2Pt 3,5-7). Ze slov apoštola Petra je jasně patrné, že o druhém 'zničení' Země a nebes hovoří zcela obdobně jako o prvém. Přitom první zkáza byla z toho důvodu, že všichni lidé měli na mysli jen zlo (Gn 6,5). To však o všech dnešních lidech říci nelze.

Petr říká, že budou zničena i nebesa. To může znamenat jen to, že bude zničena stará tvář Země i nebes – obdobně jako při potopě. Popisovaná katastrofa sice bude zřejmě ještě mnohem hrůznější než ta první, avšak Bůh ji zvládne podle svého slibu stejně jako tu první – zřejmě proto píše Pavel, že spravedlivý bude živ z víry (Ř 1,17; Ga 3,11). Nikde v Bibli není žádná zmínka o tom, že by Bůh litoval, že stvořil vesmír, že stvořil lidi. Při stvořitelských dnech byly všechny ostatní stvořené věci schváleny bez podmínky jakožto dobré, a lidská činnost do jejich kvality zasáhnout nemohla. O satanovi Bible jednoznačně říká, že bude svržen napřed na Zemi a potom do Geheny, že v nebesích rozhodně nezůstane. Tak proč by je měl Bůh kvůli tomu zničit? V knize Zjevení Jana se praví, že Nebeský Jeruzalém sestoupí na zemi (Zj 3,12; Zj 21,2.10). Nikdo z lidí totiž nemůže vystoupit na duchovní nebesa a zůstat tam trvale. Konstatujme tedy, že budoucí ráj v žádném případě nemůže být jinde než opět na této planetě.

Co tedy Ježíšova slova znamenala?

Slůvko „dnes“ se vyskytuje v NZ vícekrát, například: Komu kdy z andělů Bůh řekl: 'Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!' A jinde se praví: 'Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.' (Žd 1,5)
Proto, jak říká Duch svatý: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas … (Žd 3,7)
Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono 'dnes', aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. (Žd 3,13)
Trvá-li tedy možnost, aby někteří do odpočinutí vešli, a ti, kterým ta zvěst byla nejprve ohlášena, pro neposlušnost nevešli, určuje Bůh jiné 'dnes'. V Davidových žalmech, tedy po dlouhé době, jak už bylo pověděno, říká: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!' (Žd 4,6-7)

Je tedy vidět, že „pozemské“ dnes může mít jiný časový význam než dnes „nebeské“. Slova 'Amen pravím ti dnes budeš se mnou v ráji,' zaznamenaná v Lukášově evangeliu můžeme vysvětlovat jako výraz útěchy pro člověka, který podobně jako Ježíš nevýslovně trpěl a který se v mezní situaci pokořil a tak dokázal, že je hoden vzkříšení. Můžeme říkat, že „dnes“ znamená, že ten kdo se obrací s vírou na Ježíše Krista, není utěšován něčím, co přijde později, ale dostává to hned. A můžeme i tvrdit, že dnes ve spojení se slovem v ráji může označovat konečný cíl člověka – očekávání, radost a pokoj.

Pokud se však opřeme o další biblické texty spojené se slůvkem „dnes“, máme další vysvětlení. Slovo „dnes“ znamená nejen dnešní den, ale i jiný časový úsek (viz 2Pt 3,8: Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a 'tisíc let jako jeden den'. Ž 90,4: Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka.).

Obraťme však ještě pozornost na Starý zákon. Ježíš byl jako člověk Žid a jeho myšlení bylo velmi silně ovlivněno touto kulturou. Termín hajom, čili česky dnes, se v hebrejské části Bible vyskytuje dosti často. Jeho význam je velmi jednoznačný – hajom = dnes. Nikdy neznamená žádný delší či dokonce časově neomezený úsek. Ovšem význam se změní pokud obrátíme pozornost na jeho použití ve slavnostních formulích, jmenovitě na slavnostní přísahu, často spojenou se zavázáním smlouvy a také na formuli slavnostního vyzvání k soudu s Hospodinem, mnohdy spojené se slavnostní přísahou, např.: Bedlivě dbej na to, co ti dnes přikazuji. (2M 34,11); Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není. (5M 4,39); Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: Slyš, Izraeli, nařízení a práva, která vám dnes vyhlašuji. Učte se jim a bedlivě je dodržujte. (5M 5,1); A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. (5M 6,6); beru si dnes proti vám za svědky nebe i zemi, že v zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili, rychle a nadobro vyhynete. Nebudete v ní dlouho živi, ale budete vyhlazeni. (5M 4,26); Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. (5M 8,19) (tady plní slovo dnes obojí funkci).

Můžeme tedy říci, že Kristus se slavnostně zavazuje, že ten muž, který kajícně přijímá Ježíše za svého vykupitele bude určitě v místě, kterému Židé říkali ráj. V současnosti těžko zjistíme kde udělal Ježíš při vyslovení zmíněné věty pomlku – což se zaznamenává v písemném projevu jako čárka. Je však jisté, že pokud udělal pomlku před slůvkem dnes ('Amen pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji,'), nemusíme chápat slůvko v pozemském slova smyslu.

---------------------
Doplněk: Našel jsem ještě jedno vysvětlení; pokud se zastavíme u místa, kterému Židé říkali ráj – paradeisos. Toto řecké slovo perského původu v překladu znamenající ráj, královskou zahradu, je klíčem i k otázce pekla. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. (Lk 16,23). Na tomto verši vidíme, že starozákonní peklo mělo dvě části. Součástí šeolu neboli hadu bylo Abrahamovo lůno, neboli ráj. Peklo tak bylo rozděleno na dvě části. Lukáš (Lk 16,25-26) říká: Abraham řekl: 'Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.' Spravedliví tak vcházeli sice také do pekla (šeolu), ale pouze do jedné jeho části – ráje, neboli Abrahamova lůna. Bezbožní pak do druhé části pekla. A ta velká propast, která je rozděluje se jmenuje hřích. Takové bylo rozdělení pekla až do doby ukřižování Krista, Jeho smrti a Jeho vzkříšení. O tom hovoří verše v Ef 4,8-10: Proto je řečeno: 'Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.' Co jiného znamená 'vystoupil', než že předtím sestoupil dolů na zem? Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest. (CEP); Protož dí Písmo: Vstoupiv na výsost, jaté vedl vězně, a dal dary lidem. Ale to, že vstoupil, co jest, jediné že i sstoupil prve do nejnižších stran země? Ten pak, jenž sstoupil, onť jest, kterýž i vstoupil vysoko nade všecka nebesa, aby naplnil všecko. (KB) Spolu s Kristem (jak se říká v Ef 4,8) na nebe vystoupili všichni ti, kteří doposud byli v ráji – Abrahamově lůně.

Lilith

Cosi Fabian: Liturgie pro Lilit
Jsem Lilit, babička Maří Magdaleny.
Jsem Lilit, jejíž sexuální oheň byl příliš horký pro Boha.
Jsem Lilit, první žena, která dala přednost běsnění exilu před rakovinou otroctví.
Jsem Lilit, Matka těch, kteří nemají matku.
Jsem Lilit, jejíž krev přikryla Měsíc.
Jsem Lilit, stojím na sovích spárech u křižovatek žen.
Jsem Lilit, Děvka v branách Chrámu.
Jsem Lilit, jejíž úskočný jazyk svedl Evu ke smíchu – a ona utrhla jablko!
Jsem Lilit, míhající se plamenný meč – spaluji pokrytectví na holé kosti pravdy.
Jsem Lilit, svobodná v Divočině.
Jsem Lilit, duch noci a vzduchu.
Jsem Lilit, v jejíž temných jeskyních všichni přestupníci nacházejí svatyni.
Jsem Salome.
Jsem Morgana La Faye.
Jsem Královna ze Sáby.
…mé chloupky jsou tmavé, „černá jsem a přece půvabná“ (Píseň písní 1:5)
(Šalomoun zpíval mou píseň!)
Mé vlasy jsou rudé a pleť ze slonoviny.
Jsem starší sestrou Evy.
Jsem Lilit, Matka těch, kteří nemají matku.
Jsem Lilit, jejíž sexuální oheň byl příliš horký pro Boha.
Jsem Lilit, žiji ve Stínu.
Čekám. Na tebe.
Deborah Green-Scott: Lilith's Fire. Reclaiming our Sacred Lifeforce, Universal Publishers, USA 2000.

O Lilith se hovoří v sumerské mytologii, najdeme ji mezi babylonsko-asyrskými božstvy, objevuje se i u semitských národů. V židovské mytologii existuje řada vzájemně se popírajících zkazek. Podle talmudu měla být Lilith divoká vášnivá žena a matka démonů. Rabínské tradice tvrdí, že Lilith byla první ženou Adama před Evou. Byla stvořena jako Adam z prachu (dle jiného příběhu stvořil Bůh Adama, který se cítil sám, a proto byla z plamenů stvořena Lilith.), a proto se cítila rovnocenná a odmítala se podřizovat jeho pokusům o sexuální dominanci.
V sumerské mytologii byla dcerou bohyně Mehitabel a její obraz se s věky měnil, v jejím profilu postupně začaly převládat démonické prvky. Ve starém Sumeru byla Lilith považována za „levou ruku“ nejvyšší bohyně Inanny. Pomáhala jí v přivádění mužů do chrámů této bohyně, aby ji uctívali při rituálech spolu s chrámovými kněžkami. V důsledku této své role byla Lilith známa jako svůdkyně mužů a děvka.
Tvrdí se také, že Lilith je pouze jedno z dvaceti jmen, pod nimiž byla první žena známa, a že každé z těchto jmen skrývá v sobě nějaké „tajemství sexuálního mysticismu“. Tato tajemství nejspíš představují erotická učení a sexuální techniky, které se učili novici a uctívači v chrámech bohyň Inanny, Ištar a Astarte, učení a praktiky, které ohrožovaly vzmáhající se patriarchální předáky a jejich pokusy učinit z ženy závislého a monogamního služebníka ve svých domácnostech.
U semitských národů obývajících Mezopotámii byla Lilith nejprve podobna Lil, sumerské bohyni ničivých větrů a bouřek. Když na Blízkém východě převládla židovsko-semitská morálka, Lilith splynula spíše s Lamaštu, ženským démonem či čarodějnicí, která podle syrských tradic byla známa jako vražedkyně dětí. Zde nabyla svou charakteristiku okřídlené noční příšery, nebezpečného upíra a démona souložícího s muži, matky zlých duchů a skřehotající sovy.

Podle kabbalistické knihy Sefer Rasiel je Lilith vyjící ženský démon, známý i jako Mejaleleth. Lilith chodí po světě doprovázena 480 zlými duchy a padlými anděly a bojuje se svými sokyněmi, démonkou Machlath a její dcerou Agrath. Jiné legendy spojují Lilith s jiným ženským démonem, s Namach. Lilith i Namach prý souložily s Adamem a „seslaly na svět zkázu“. Zohar označuje Namach za „matku démonů“, zatímco Lilith za „jejich vládkyni“. Podle Zoharu, hlavního díla židovského mysticismu, byl Adam původně oboupohlavní bytost. Rabín Samuel ben Nachman o tom říká: „Když Nejvyšší, ať je jeho jméno pochváleno, stvořil prvního člověka, stvořil ho jako hermafrodita.“ Z jedné strany vypadal jako muž, z druhé strany jako žena. Potom Bůh člověka uspal, ženu od něj oddělil a nabídl ji Adamovi jako nevěstu. Místo, kde byli oba spojeni, zakryl masem. Podle midraše, rabínského výkladu starozákonních textů, pocházejícího přibližně ze 3. století a shrnujícího ústní tradice asi o 1000 až 1500 let starší, stvořil Bůh pro Adama Evu, ale když Adam viděl, jak je šlachovitá, zhnusila se mu a on se jí odcizil. Proto Bůh zapudil Evu do nenávratna a stvořil pro Adama druhou Evu.

V Bibli se Lilith nevyskytuje. Někteří uvádějí Izajáše (Iz 34,14), ale překlady tohoto verše jsou různé. Vladimír Šrámek například uvádí: V edómských palácích vyrazí trní, kopřivy, bodláčí v edómských hradech: bude v nich jen šakalí pelech a pštrosí ohrada. Divoké stepní šelmy se budou potkávat s vlky a divoký kozel bude řvát po druhu. Jen Lilith se kdesi uloží k spánku a najde ve skrýši klid. Had si tam ustele hnízdo, naklade vejce, svine se na ně a bude je hřát ve stínu jejího lůžka. Luňáci budou se slétávat každý se svojí družkou: nikdo po druhém nezatouží.

Přesnější překlad výskytu hebrejského výrazu li-lith' v Bibli by měl být lelek. Z tradic talmudu asi vycházejí někteří překladatelé, kteří překládají slovo lilith v Izaiášově proroctví jako „noční příšera“. Vycházejí při tom z hebrejského slova „lajil“, které znamená noc.

Uvedený verš se překládá různě:
EP: Bude se tam setkávat divá sběř s hyenami a běsové budou na sebe pokřikovat. Bude si tam hovět upír a najde si odpočinek.
PNS: A ti, kteří obcházejí bezvodé kraje, se setkají s vyjícími zvířaty, a dokonce i démon v kozlí podobě bude volat na svého druha. Ano, jistě si tam udělá pohodlí lelek a najde si místo odpočinku.
KP: Tam se budou potkávati spolu zvěř s ptactvem, a příšera jedna druhé se ozývati; tam toliko noční přeluda se usadí, a odpočinutí sobě nalezne.
SNC: Budou se v něm potkávat pouštní nestvůry s hyenami a všude se budou rozléhat děsivé skřeky. Usídlí se v něm také mnoho nočních tvorů a společně tam naleznou odpočinek.
HFA: Hyänen und andere Wüstentiere hausen dort, Dämonen begegnen einander, und Gespenster lassen sich nieder.
GNB: Wildkatzen und Hyänen treffen sich dort, Bocksgeister begegnen einander; selbst die Nachtgespenster finden sich dort ein und ruhen sich aus.
EU: Wüstenhunde und Hyänen treffen sich hier, die Bocksgeister begegnen einander. Auch Lilit (das Nachtgespenst) ruht sich dort aus und findet für sich eine Bleibe.
NIV: Desert creatures will meet with hyenas, and wild goats will bleat to each other; there the night creatures will also repose and find for themselves places of rest.
KJV: The wild beasts of the desert shall also meet with the wild beasts of the island, and the satyr shall cry to his fellow; the screech owl also shall rest there, and find for herself a place of rest.
CRS: Там будут встречаться дикие кошки с гиенами,дикие козлы перекликаться друг с другом;ночная живность1 будет там отдыхатьи находить себе место покоя.
(Букв.:«Лилит»; в демонологии древних евреев это ночной женский демон, блуждающий по заброшенным местам).
VUL: et occurrent daemonia onocentauris et pilosus clamabit alter ad alterum ibi cubavit lamia et invenit sibi requiem.

Říká se, že v bájích a legendách je zrnko pravdy (vezměme si například Homérovu Illias a Odyseu a Schliemannovo nalezení Tróje.). Vyjděme ze sumerské pověsti: Lilith se poprvé objevila v sumerské mytologii přibližně před 5000 léty. Byla to služka (jiné verze uvádějí společnice) bohyně nebes Inanny (sumersky též Ninanna, Ninsianna; akkadsky Ištar, Eštar – sumerská bohyně plodnosti, lásky, pohlavního života a války). Jednou z jejích povinností bylo svolat muže z válečných polí k posvátným obřadům. Podle jiné sumerské pověsti žila Lilith v posvátném stromu, který Inanna zasadila ve své zahradě, spolu s moudrým hadem, divokým ptákem Anzu a jeho mláďaty. Tato stvoření byla částí Lilithiny nezkrotné povahy, což Innana nechápala a požádala svého bratra Gilgameše, aby strom porazil. Had byl zabit, pták Anzu uprchl do hor a Lilith zmizela v pustinách. Lilithina vzpoura ale nezůstala bez potrestání. Byla pronásledována božími posly a její děti vražděny po stovkách. Hrůza a bolest, již prožívala, způsobila, že se počala mužům mstít tím způsobem, že je v noci navštěvovala jako démonická bytost a vysávala jim veškerou životní sílu. Odtud její označení za pramáti upírů.

Povšimněme si existence stromu a hada. Ty se také vyskytují v Genesis. Většinou se tvrdí, že historie zaznamenaná v Bibli je odvozena od různých starověkých náboženství. Ale nemůže to být opačně, tzn. tak, že pravdivá historie je zaznamenána v Bibli a různá převyprávění ji jen zkreslují?

Za mužský protipól Lilith lze označit řeckého boha Pana. Tento smyslný faun navštěvoval ženy ve spánku (podobně jako Lilith muže), kdy s nimi sdílel erotické zážitky. Křesťanská tradice ho později proměnila v čerta. Další analogií v řeckých mýtech je příběh o Pandoře. Tu na Diův příkaz zhotovil Hefaistos z kalu a vody. Svou krásou se vyrovnala olympským bohyním, a Hermés jí propůjčil sklon k nevěře a lhaní. I Sirény jsou podobné Lilith. Svým zpěvem vábily plavce, a nakonec je buď zahubily nebo dohnaly k šílenství. Ve starších verzích byly tyto bytosti napůl ženy a napůl ptáci. V jediném dochovaném poloreliéfu asyrského původu je Lilith zpodobena podobným způsobem – jako ženská bytost, která má ptačí drápy a křídla. V severských mytologiích se objevují zákeřné Harpyje, které měly ptačí tělo, ale ženskou hlavu a poprsí. I tyto bytosti byly postrachem malých dětí. Taktéž Lamie mají podobné rysy. Tyto démonické bytosti vnikaly lidem do snů jako noční můry, a pak se živily jejich krví a masem. Lamie byly znázorňovány jako nahé jezdkyně na mužích. Do jedné z Lamií se zamiloval i Zeus, jeho žena Héra tak žárlila, že nechala povraždit všechny její děti. Lamie ze ztráty svých dětí zešílela a začala zabíjet novorozeňata jiných žen. V indických mýtech se setkáváme s obávanou bohyní Kálí, manželkou boha Šivy. Kálí je znázorňována v Šivově obětí nebo v sexuální poloze, jakožto jezdkyně na Šivovi.
V některých judaistických pramenech se objevuje zpráva, že Lilith je ta, jež obývala zahradu Eden ještě před zrozením Adama a následně ta, která stvořila Adamova ducha, čímž se jí stal rovným. Nelze tedy ztotožnit Lilith se satanem který je mistrem demagogie (Jan 8,44)?

Jedna legenda říká, že oním hadem, který svedl Evu k dědičnému hříchu, byla právě Lilith, aby se pomstila. V jiné verzi příběhu nepřišla Lilith k Adamovi od Hospodina, ale od Ašery, Velké matky. Konečně v další verzi se tvrdí, že spojení Adama a Evy rozhněvalo Lilith tak, že opustila ráj. Než se tak ale stalo, změnila své tělo v hada či se s ním spářila, aby sehrála roli pokušitele.

Vždyť satan často využívá polopravdy, nepoužívá jen samé lži, což byla i metoda nacistické propagandy, která jednak pracovala s polopravdami, jednak tvrdila, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A v pověstech kolem Lilith najdeme řadu tvrzení, která mohou mít pravdivé jádro.

Potvrzuje Bible názor feministek na vztah muži-ženy? Stvoření Adama je spojeno s Evou. Lidé byli stvořeni podle obdobného principu, který se osvědčil v nebesích (1M 1,26; Ef 3,15), odvozujeme tedy, že základem společenství je dvojice – muž a žena. První lidé byli predisponovaní tak, že muž měl mít vzhledem ke svým potomkům roli krále a žena roli kněze. Ze čtyř základních komunikačních vlastností, které jsou vlastní Bohu, náleží roli krále zejména moudrost (ke schopnosti nalézat nové zdroje a možnosti rozvoje) a moc (kterou potřebuje k investování a provádění rozvoje, a také k ochraně). Roli kněze náleží spravedlnost a láska, které potřebuje ke správě společenství. Vyjdeme-li z příkazu – základního úkolu – stvořeným lidem (1M 1,26.28 ), byla muži předložena starost o podmínky existence rodiny a její bezpečnost, a dále hledání nových věcí a postupů s cílem rozvíjet duchovní i hmotné bohatství. Také stanovování pravidel a zákonů soužití ve společenstvích a dále pravidel normativní povahy. Ženě pak byla předložena správa rodiny a společenství, a také vytvořeného majetku. Bůh tak dal jasně najevo, že k jeho koncepci stvoření inteligentních společenství patří dělba práce. V tomto smyslu měla být první žena doplňkem prvního muže (1M 2,18).

Boj o moc mezi lidmi však vedl k tomu, že buď byl prosazen patriarchát, nebo matriarchát. Rozdělení moci mezi muže a ženy podle uvedeného předloženého modelu zatím snad nikdy nefungovalo, nebo alespoň nikoli trvale. Aby k boji o moc nedošlo hned u prvních lidí, byl Adam (muž) stvořen podstatně dříve než Eva (žena) a byl ponechán bez partnerky tak dlouho, až pocítil, že se bez ní neobejde. Jeho případná agresivita k ní tím byla potlačena, a také mohl vůči ní vystupovat jako vůdce a ochránce. Stvořená a zvlášť vychovaná žena pak v muži měla partnera s mnohem většími zkušenostmi, a musela tak v něm cítit přirozenou autoritu. Postupem času se jejich znalosti měly vyrovnávat a zvyk ze společenství měl naučit již tyto první lidi týmové spolupráci.

Lidstvo mělo před sebou základní úkol daný Stvořitelem: Ovládnout planetu Zemi a zvířata na ní (1M 1,26. 28). Bylo tedy zapotřebí, aby Eva porodila děti a aby její potomstvo setrvalo ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti. Cílem byl člověk, který bude vyhovovat požadavkům stanoveným Stvořitelem pro uskutečnění cíle zadaného lidstvu – samostatně spravovat planetu Zemi. To znamená, že bude schopen dostatečně kvalitně komunikovat a spolupracovat s ostatními členy svého týmu i s celou komunitou. Dokonalé lidstvo pak bude takové, které dokáže plnit výše uvedené úkoly jemu určené, a to beze zbytku – tedy přesně podle stanovených požadavků. To ale znamená, že se bude umět dostatečně starat o své členy a zajišťovat potřebnou stabilitu a vyrovnanost uvnitř společenství. A aby to lidstvo dělalo samostatně, musí to činit na základě vlastní svobodné volby. K tomu ale musí dosáhnout schopnosti svobodně volit – svobodné vůle – a to jak individuální, tak skupinové, a navíc ve všech společenských skupinách a úrovních.

Můžeme tedy shrnout,

o Lilith se v Bibli nemluví. Pokud jde o někdy zmiňovaný text u Izaiáše, mnoho znalců Starého zákona má pochybnosti o tom že se jedná o démona noci a tvrdí, že jde spíše o sovu. Postava Lilith vznikla v rámci náboženské starověké mytologie a část Židů ji převzala. Lilith nemá nic společného s křesťanstvím, je to jen další lest ke svedení od cesty k Ježíši Kristu.