V komentářích
na sociálních sítích se nyní často nachází poznámka, že „Bůh nemůže existovat,
protože nechává působit takové zlo“. I teologové dlouho řešili problém, jak
mohl dobrotivý Bůh stvořit kromě dobra i zlo, když se snažili pochopit biblické
verše: 1M 2,9 (Hospodin Bůh
dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu,
uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.), Iz 45,7 (Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím
pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.), Pl 3,38 (Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré?), ale také 1M 1,31 (Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo
jitro, den šestý.) či 1Tm 4,4
(Neboť všechno, co Bůh stvořil, je
dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním.).
Nakonec jsem
narazil na vysvětlení, které je mému současnému porozumění blízké.
Dnes víme,
že zlo má souvislost s existencí Satana. Ovšem zlo, ani dobro, není
ani věc, ani osoba, je to jen pojmenování pro kvalitu nějakého činu nebo
souboru činů. Dokud v nějakém prostoru neexistuje nic, nelze v něm
spáchat žádné zlo, není co zničit nebo alespoň poškodit. Jakmile však Stvořitel
začal svou tvůrčí činnost, vznikla tím možnost to nově vytvořené zničit, tedy
spáchat zlo. Takže Stvořitel již samou svou tvůrčí činností vytvořil možnost
konat zlé, tedy jakoby „vytvořil“ zlo. Dobro souvisí s tvorbou (konstrukcí)
a zlo s ničením (destrukcí). Tak lze vysvětlit verše u apoštola Pavla
v 1Tm 4,4 a ve zprávě v 1M 1,31, kde to vypadalo, že stvoření zla je
vlastně dobré.
Bůh
Stvořitel sám sebe omezil tím, že stvořil mimo jiné bytosti s vlastním
myšlením, invencí, zvědavostí a dokonce svobodnou vůlí. Tím, že svým takto
stvořeným „dětem“ umožnil nezávislé uvažování a jako základní pravidlo vzájemné
komunikace stanovil spravedlnost, způsobil, že každý, kdo přijde
s nesprávným nápadem či skutkem, musí být napřed varován a dostat
vysvětlení, v čem je jeho krok chybný a proč. Tuto povinnost uložil jak
sám sobě, tak i ostatním. Právo na svobodnou vůli postavil Bůh jako nejvyšší
cíl každé osobnosti; je proto nedotknutelné. Je to vidět z celého jeho
chování vůči všem myslícím bytostem, které stvořil. Tato koncepce má však i své
důsledky: Stvořené osoby mají mimořádnou schopnost vyhledávat (mimo jiné) i
nové cesty realizace svobodné vůle. Stručně řečeno: Přes všechnu pozornost ve
výchově nelze zabránit tomu, aby někdo z nich dříve či později neobjevil
možnost zkreslovat při komunikaci informace a dokonce to i zneužít, tj. objevit
tak lež a podvod. Varovat před takovou možností z principu věci nelze,
protože je to totéž jako vzbudit o ni zvědavost a tím ji i přivolávat, jak
vidíme v Ř 7,7-8: Co tedy
máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby
nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ‚Nepožádáš!‘
Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu
žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev.
Nejhorší to
je, když tato situace nastane v uzavřeném systému společenství poprvé. Satan
se ve svém velmi individualistickém vývoji ke zlému stačil dostat sám do
pozice, v níž již jeho první uskutečněné kroky byly vedeny nikoli omylem, ale
přímo zlým záměrem (J 8,44: Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On
byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není.
Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.). K jeho promyšlenému postupu
patřilo i to, že si vynutil z lidského pohledu velmi dlouhou dobu k získání
potřebných důkazů o ničemnosti svých záměrů, a dokonce si vynutil i
předložení důkazů, které byly získány pomocí experimentů na lidech. Typickým
příkladem je příběh Joba. Doufal, že se mu podaří dosáhnout moci potřebné
k tomu, aby celý důkazní proces zastavil ještě dříve, než bude usvědčen. Nabyl
přesvědčení, že jeho šance jsou vysoké, což dokazuje sebevědomí, s jakým
uskutečňoval své první kroky.
Satanovi se totiž zachtělo „absolutní“ moci; chtěl se
rovnat Nejvyššímu Bohu (Iz 14,13-14: A
v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy,
zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší
oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“). Konkurovat Nejvyššímu Bohu přímo si nejspíš netroufal,
bylo mu jasné, že pod svou autoritu musí získat jen bytosti nově stvořené, a
proto nezkušené. Před stvořením andělů (v prvních nebesích) nebyl ještě
dostatečně připraven, a proto svůj úmysl úzkostlivě tajil. Právě tím se mu
podařilo nevzbudit žádnou pozornost. To vysvětluje skutečnost, proč Nejvyšší
Bůh nezakročil včas. Také to demonstruje fakt, že ani Nejvyšší Bůh nekontroluje
a nechce kontrolovat myšlení jiné bytosti se svobodnou vůlí, přestože by
nepochybně mohl. Satan věděl, že bude mít další příležitost, protože
v projektu Nejvyššího Boha byl i záměr stvořit novou společnost – lidstvo.
Z andělů si poslušné obdivovatele již udělat
nemohl, na to bylo pozdě. Proto se u nich soustředil na intenzívní
pěstování jejich (později až falešného) sebevědomí. To dokazuje lítost, kterou
později projevili (1M 6,5-7: I
viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor
jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil
člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu
z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že
jsem je učinil.“). Satanovi
se podařilo to, co chtěl: vytvořit u andělů vlastní rozhodnutí stvořit
člověka samostatně (1M 1,26 Učiňme člověka
…), bez příkazu,
pomoci, odborného dohledu a oponentury cherubů. Určitě je k tomu nenabádal
„veřejně“, na to byl příliš chytrý – prostě jen vytvořil atmosféru jejich
předčasné sebedůvěry. Vzápětí si však začal stěžovat, že nebyl pozván ani k „oponentuře“,
a že takto stvoření lidé mu byli prostě jen předáni k další výchově. Tvrdil,
že byl postaven před hotovou věc, aniž by se k ní mohl předem vyjádřit.
První člověk
– Adam – byl díky výše zmíněnému nadměrnému sebevědomí andělů zjevně stvořen
tak, že měl velkou inteligenci, malé zkušenosti a velmi jemnou výchovu, při níž
byl vychováván s pozorností nezletilých rodičů toužících dokázat „těm
dospělým“, že to dovedou stejně dobře jako oni nebo spíše ještě lépe. Tuto
úvahu smíme vést proto, že nás vytvořili ke svému obrazu a následkem toho jsou
lidské společenské zákony a jevy srovnatelné. Do výchovy Adama andělé zřejmě
vložili více lásky než moudrosti a Adama rozmazlovali. Jen tak lze vysvětlit,
proč již první člověk nabyl tak brzy nadměrné sebedůvěry a pocitu, že své
nebeské rodiče již nepotřebuje a vystačí si sám. Pravděpodobně na jeho žádost mu
andělé předčasně vytvořili rajskou zahradu v Edenu, kde chtěl být zjevně
svým vlastním pánem. Vzpomeňme např. pokory prosté reakce na dotaz prvnímu
Adamovu synovi Kainovi ohledně Ábela: „Což
jsem strážcem svého bratra?“ (1M 4,9), kdy mu stačilo odpovědět jen
„Nevím“. Ale ani Adam nikdy neprojevil ani sebemenší náznak pokory, např. jeho odpověď: Žena, kterou Ty jsi mi dal, aby při mě stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl. (1M 3,12)
Satan nyní
potřeboval zabránit lidem, aby začali přirozeným způsobem postupně uznávat
autoritu Stvořitele poznáváním jím stvořené okolní přírody. Za tím účelem
v nich musel dále intenzivně pěstovat již „zasetého“ ducha vzpoury proti
jakékoli autoritě, a Nejvyššímu Bohu speciálně. Doufal, že nadměrně sebevědomí
lidé zatouží sami od sebe po prvním kroku vzpoury: po ovoci ze stromu poznání
dobrého a zlého. Nejprve chyboval; lidé o tento strom, ale ani o strom
života, nejevili vůbec žádný zájem. Proto způsobil, že do zahrady Eden vnikl „had“,
který svým chováním svedl Evu a ta zanedlouho i Adama. Obvinil anděly, že
stvořili špatné lidi a prohlásil, že chce pomoci při nápravě lidí tím, že budou
vychováváni pomocí velmi tvrdých „trestů“. Předložil to jako svou vlastní nápravnou
a záchrannou koncepci pro narušené lidstvo. Dále obvinil anděly, že svým
svévolným chováním nedodrželi správné postupy a že jimi stvoření lidé jsou líní
a tvrdošíjní. Tím chtěl mimo jiné zdůraznit i svou vlastní nezastupitelnost.
Další
události jsou známy – lidská vzpurnost se skutečně rozvíjela a to velmi rychle.
Satanovým prudkým útokem znejistělí andělé se snažili o nápravu tím, že někteří
jejich členové se usídlili na Zemi a smísili se s lidmi. Doufali zřejmě,
že jejich geny zapůsobí na lidstvo pozitivně. Všimněme si, že tito andělé
nebyli obviněni z toho, co jim tradice obvykle připisuje, tedy z chtíče.
Připisovat tyto zájmy andělům, kteří již měli značné problémy se Satanovým
obviněním, je opravdu jen zjednodušený přístup – nejspíše inspirovaný právě Satanem
(1M 6,2: jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž
se jim zachtělo.). Za takové
zneužití své moci by byli bývali mohli být potrestáni ihned a nebylo by nutné
čekat s trestem tak dlouho. (Juda 6: Také anděly, kteří si
nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných
poutech v temnotě pro veliký den soudu.) Ježíš ve své nebeské podobě by takový svévolný akt
proti lidstvu nepochybně vůbec nedopustil (vždyť se tak silně angažoval a stále
angažuje, aby nás ochránil před zkázou) a jistě by ihned zakročil. Výsledkem
však bylo množství zrůd – zřejmě od potomků s nízkou až po vysokou
inteligenci, od nízkého až po vysoký vzrůst atd. Ti vysocí, silní a
inteligentní se zřejmě projevovali mimořádnou agresivitou (1M 6. kap.).
Náprava –
navíc ještě nezákonná – se nepovedla a andělé dospěli k názoru, že se
omylu skutečně dopustili a že Satan má pravdu. Litovali svého činu a rozhodli
se nepovedené stvoření zcela zlikvidovat potopou (1M 6,7: Řekl:
„Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy
i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“). Protože však s touto, původně v jejich
očích krajní a nepravděpodobnou alternativou, přece jen počítali (museli se
přece jistit, když o schválení stvoření lidí nepožádali), nesplnili úkol
druhého stvořitelského dne a ponechali si pro tento účel „vody nad nebesy“ (1M 1,6:
I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed
vod a odděluj vody od vod!“).
Do této situace však vstoupil – Nebeský Ježíš Kristus
(NJK). Nemohl to být nikdo jiný, protože ještě v době Danielově sám říká,
že ve svém pozitivním postoji k lidem (tehdy dokonce jen
k Izraelitům) má mezi anděly jen jediného spojence a to Michaela (Da 10,21:
Zajisté, oznámím ti, co je zapsáno ve spisu pravdy. Není nikoho, kdo by
mi dodával sílu v těch věcech, kromě vašeho ochránce Míkaela.). Ten však, jakožto jediný anděl
nemohl mít dostatečnou autoritu, aby mohl odporovat Satanovi-cherubovi. Ježíš
zabránil úplnému zničení lidstva a odsouzení andělů záchranou Noema a jeho
rodiny, které ze zničení vyňal. Postaral se též o záchranu Enocha (1M 5,21-24:
Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metuzaléma. A chodil Henoch s
Bohem po zplození Metuzaléma tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů
Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho,
neboť ho Bůh vzal.; Žd 11,5: Henoch
věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože
ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm
Bůh našel zalíbení.; Juda 14: Prorokoval
také o nich Henoch, sedmý od Adama: Hle, přichází Pán s desetitisíci svých
svatých) a jeho
přenesení přes potopu. Poprvé se tak prokázal jako Spasitel lidstva. Jako
Spasitel se prokázal ještě mnohokrát potom a definitivně pak svou lidskou
obětí.
Akce NJK byla Satanem ostře kritizována. Vznikl spor,
v němž NJK byl Satanem obviněn z toho, že se vmísil do jeho
kompetence a že jednal nezákonně (což formálně byla pravda – Ř 3,26: Svou
spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a
ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.). Satan tvrdil, že záchrana lidí je svévolným krokem
s minimální nadějí na úspěch, protože dle jeho tvrzení byli lidé stvořeni
špatně a ještě navíc byli poškozeni dodatečným zásahem andělů. Vynutil si, že
andělé, kteří zůstali na zemi a křížili se s lidmi, budou souzeni. Formálně
měl pravdu [Judův dopis
6. verš] a
polehčující okolnosti odmítl připustit. NJK však tvrdil, že lidstvo za záchranu
stojí, a že vyhoví původně stanoveným požadavkům později – po určité speciální
výchově. Anděly, kteří se provinili, byl však nucen nechat uvěznit. Prohlásil
však, že pokud byl někdo poškozen, byli to lidé, a proto jen lidé mohou (po své
nápravě) tyto anděly soudit (1K 6,3: Nevíte, že budeme soudit anděly?
Tím spíše věci všedního života!). Satan si
pak na NJK vyžádal určení termínu, kdy předvede na Zemi člověka, kterého si on –
Satan bude smět dle libosti vyzkoušet a to z jeho mravních kvalit (Da 9,24:
Sedmdesát týdnů let je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu, než
bude skoncováno s nevěrností, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k
zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti, k zapečetění vidění a proroctví,
k pomazání svatyně svatých.). Tímto
člověkem byl jak známo Ježíš Kristus. Důkaz však Satan odmítl, stejně jako
v případě Joba, uznat. Dále musel NJK slíbit, že do jiného termínu
předvede jím vychovaný lid, který si rovněž Satan bude smět vyzkoušet (L 22,31:
„Šimone, Šimone, hle, satan si
vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici“.).