Modlitba

Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. (Jk 5,13-16)

Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu!

Apoštol Jakub, bratr našeho Pána Ježíše, končí svůj dopis razantní výzvou k modlitbám. A on nebyl pouze ten, kdo o modlitbě mluvil, on byl tím, kdo modlitbou žil. Historik Eusebius popisuje smrt Jakuba. Jakub byl shozen z vrcholku chrámu, a protože samotný pád ho nezabil, tak byl kamenován a nakonec obdržel smrtelnou ránu palicí do hlavy. Eusebius v kontextu smrti Jakuba zapsal: „Jakubovým zvykem bylo chodit o samotě do chrámu, kde byl často spatřen na kolenou, jak se modlil o odpuštění hříchu jeho lidu. Modlil se tak, že jeho kolena ztvrdla natolik, že byla jako kolena velblouda.“ Apoštol Jakub nám vysvětluje důležitost modlitby a to především v souvislosti s těžkostmi, kterými procházíme. Píše: „Prosíte, avšak nedostáváte, protože prosíte zle, abyste mohli utrácet na své rozkoše.“ (Jk 4,3). Jinými slovy: Neprosíte podle Boží vůle. Nejste připraveni podrobit se všemu, co chce. Spíše mu zkoušíte diktovat ty věci, které by uspokojily vaše srdce!

Slyšel jsem vyprávění jednoho pastora, který jednoho dne uviděl mladého chlapce, jak se polohlasem vroucně modlí. Pastor neslyšel všechna slova, ale opakovaně slyšel slovo Tokio. Myslel si, že se chlapec modlí za misii. Když chlapec svou modlitbu ukončil, pastor se ho zeptal, proč se modlil za Tokio. Chlapec odpověděl: „Psali jsme písemku ze zeměpisu a já jsem udělal chybu. Moc bych chtěl dostat jedničku a tak se modlím, aby se Tokio stalo hlavním městem Francie.“

Když se zamyslíme, co nám takový příběh říká, řada křesťanů možná odpoví, že musíme obdivovat víru tohoto chlapce. Ale zamysleme se nad tím hlouběji. V co vlastně ten chlapec věří? Věří opravdu Bohu nebo věří v moc své modlitby? Modlitba přece není nástrojem manipulace Bohem. Modlitba neznamená, že řeknu, co já chci, a Bůh bude muset poslechnout. Modlitbu nám Bůh daroval, aby nás měnil, přetvářel a léčil. Modlitba není nástrojem manipulace Boha, ale Božím darem, skrze který dáváme Bohu prostor v našich životech.

Jakubův odstaveček o modlitbě začíná výzvou k osobním modlitbám: „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu!.“ Tento verš pokládá dvě otázky a dává dvě odpovědi. Těmi odpověďmi je výzva k modlitbě a výzva ke zpěvu. Nemyslím si, že apoštol tady nějak rozlišuje, co máme v jaké situaci dělat. Naopak, toto místo chápu ve smyslu Lutherova prohlášení, že kdo zpívá, jakoby se dvakrát modlil.

Apoštol Jakub se ptá: „Vede se někomu z vás zle?“ Téměř každý v té době měl právo odpovědět ano. Křesťané tehdy zažívali těžkosti a pronásledování. Stejně tak i v dnešní době můžeme říci ano. Protože každý člověk zažívá něco, co není příjemné, potkáváme se se zlem, ať už ve formě nemoci, zklamání, konfliktů nebo z důvodu vlastního hříchu. Potom se Jakub ptá: „Je někdo dobré mysli?“ Jak v době Jakuba, tak i dnes by každý křesťan měl být schopen odpovědět ano. Máme totiž světlou budoucnost: vykoupení a věčný život, který nám vydobyl náš Spasitel Ježíš Kristus na dřevě golgotského kříže, když umíral za naše hříchy.

To všechno znamená, že naší reakcí na jakékoli situace má být ustavičný modlitební zápas. Jakub nás vyzývá, ať už je situace jakákoli, naší první reakcí by měl být osobní modlitební zápas a to jak slovy modlitby, tak oslavnými písněmi. A používáme-li slovo zápas, tak nejde jen o prosby, ale prostě o stálý kontakt s Bohem.

Pokud se dobře díváme na to, co Jakub říká, pak vidíme, že on říká jednoduše, že se máme stále modlit. V těžkostech nemusíme nezbytně prosit pouze za vyřešení těžkostí, ale hlavně se musíme modlit, mít s Bohem kontakt. Obracet se k Němu, volat k Němu, mluvit s Ním, oslavovat Ho, vyvyšovat Ho. Toto je Boží příkaz pro křesťana a zároveň Boží rada. Nejen vyřešení těžkých situací nám pomůže, ale už ten modlitební zápas je velikou pomocí. Učme se mluvit s Bohem, ať čekáme na autobus, jedeme autem, čekáme v čekárně nebo kdekoli jinde. Využívejme čas, který máme.

Písmo říká jasně, že odpověď na všechno v našich životech je modlitba smíšená s vírou. V dopise Filipským se píše: „O nic nemějte starost [nebuďte úzkostliví], ale za všech okolností své žádosti skrze modlitbu a prosbu s díkůčiněním oznamujte Bohu“ (Fp 4,6). Apoštol Pavel nám tedy říká: „Hledej Pána ve všech oblastech svého života. A děkuj Mu dřív, než tě vyslyší.“ Pavlův důraz je jasný: Vždy se nejprve modlete! Nemáme se modlit až v krajním případě. Ježíš nám říká: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto vše vám bude dáno“ (Mt 6,33). Pokud řešíme nějaký problém, máme jít nejprve k Bohu – přede vším ostatním!

Ježíš řekl: „A všechno, o cokoli byste prosili v modlitbě, dostanete, když budete věřit“ (Mt 21,22). Jednoduše řečeno, jestli skutečně věříš, budeš ochotný čekat a očekávat odpověď od svého nebeského Otce. A nezáleží na tom, jak dlouho to potrvá. Drž to vírou a věř, že On ti odpoví! Jestliže Bůh otálí se zodpovězením tvé určité modlitby, můžeš si být jist, že testuje tvou víru. Chce, abys mu důvěřoval, když se zdá, že mlčí. Testuje tě, zda tě uvidí říci: „Vzdávám to. Neodpovídá!“

Slovo na závěr? Choď do svého pokojíka pravidelně a hledej Hospodina celým svým srdcem. To je odpověď pro tvá uzdravení, na každou potřebu ve tvém životě. Odpovědi ti možná nepřijdou přes noc. Přesto Bůh vykoná svou práci v Jeho čase a Jeho způsobem. Tvým podílem je věřit, že je věrný, protože ty jsi Jeho milované dítě!

Amen.

Debóra

Po Ehúdově smrti se Izraelci dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. I vydal je Hospodin napospas Jabínovi, králi kenaanskému, který kraloval v Chasóru. Velitelem jeho vojska byl Sísera; ten sídlil v Charóšetu pronárodů. I úpěli Izraelci k Hospodinu, protože Jabín měl devět set železných vozů a po dvacet let Izraelce krutě utlačoval. Toho času v Izraeli soudila prorokyně Debóra, žena Lapidótova. Sedávala pod Debóřinou palmou mezi Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří a Izraelci za ní přicházeli, aby je soudila. Ta poslala pro Báraka, syna Abínoamova, z neftalíjské Kedeše, a naléhala na něho: „Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: »Táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů z Neftalíovců a Zabulónovců. Já k tobě přivedu k potoku Kíšonu velitele Jabínova vojska Síseru i jeho vozbu a jeho hlučící dav a dám ti jej do rukou.«„Bárak jí odpověděl: „Půjdeš-li se mnou, půjdu, nepůjdeš-li se mnou, nepůjdu.“ Řekla: „Určitě s tebou půjdu, avšak na cestě, kterou půjdeš, se neproslavíš, Hospodin totiž vydá Síseru do rukou ženy.“ I vstala Debóra a vypravila se s Bárakem do Kedeše. Bárak svolal do Kedeše Zabulóna i Neftalího; táhlo za ním deset tisíc mužů, i Debóra táhla s ním. (Sd 4,1-10)

Prorokyně Debóra byla jedna z pěti žen ve Starém zákoně, které stály v mimořádné blízkosti Boží. To napovídá i její jméno. Tradičně je sice vykládáno jako „Včela“, ale její jméno v originále nese písmena slova „mluvit – rbd“. Můžeme proto její jméno s klidným svědomím přeložit i jako „Ta, která mluví, je výmluvná“, „Ta, která tlumočí Boží slovo“, káže. To, že Debóra „soudila Izrael“, naznačuje, že měla mimořádnou autoritu danou jí Bohem. Slovo „soud“ je totiž v Písmu velmi důležitým teologickým pojmem. Slovem „soud, soudit“ se označuje činnost, která dává do pořádku a udržuje pravé vztahy – v první řadě mezi Bohem a člověkem, následně pak i mezi lidmi navzájem. Výsledkem soudní činnosti v Písmu pak není odsouzení, ale pokoj a mír, ba dokonce přímo „spása“, tj. nastolení nových poměrů, nových vztahů. Izrael proto touží po Božích soudech, protože ví, že v nich spočívá jejich záchrana. A soudce je ten, kdo k těmto novým vztahům vede tím, že lidem tlumočí Boží vůli, připomíná jim Boží řády a napomíná, nejsou-li dodržovány. Dokonce se sám stará o jejich napravení, a je-li to třeba, bojuje. Tohle je právě náplň poslání soudců v knize stejného jména a tedy i náplň poslání Debóry.

Jak se dozvídáme hned z úvodních veršů, Debóra žije v době, kdy má Izrael k Hospodinu hodně daleko a podle toho to taky v Izraeli vypadá. „Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích“, čteme. „I vydal je Hospodin napospas Jabínovi, králi kenaanskému, který kraloval v Chasóru“. Tohle je situace, která se v knize Soudců neustále opakuje: „Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích a on je vydal napospas.“ Je to zkratkovité vyjádření skutečnosti, že usazování v zemi zaslíbené a počátky života v ní, byly pro Izraelce dobou hledání cesty života, pravého zakotvení. Ke komu se upnout, kde je ta skutečná opora života, kam jdu, jaký mám cíl, kdo se mi stane životním rádcem a vůdcem? Tyhle otázky, i když to tak třeba nevypadá, jsou stále živé i dnes. Každý hledá nějakou „ideu“ pro svůj život, ideu, která se mu stane vodítkem v životě, dá mu náplň i cíl. Nabídka těchto idejí je velmi pestrá, stačí se rozhlédnout kolem sebe: ideje pravicové, levicové, extrémistické, náboženské různého typu. Kterou z nich přijmu za svou, pro kterou budu žít? Izraelci nevstoupili do prázdné země, žily v ní různé národy. A kolik národů, tolik božstev, tolik nabídek odpovědí na základní otázky života! Koho si vybrat?

Řeknete: Snad už měli Izraelci vybráno? Copak není Hospodin Bohem Izraele? Nestaral se snad o ně, nevyvedl je z otroctví do svobody? Tak jaképak ještě vybírání? Pokušení v nové zemi jsou ovšem velká, touha po jistotách ještě větší. Hospodin není vidět, ostatní božstva ano. Nabízela strhující zážitky, na jejich počest se konaly okázalé slavnosti. Člověk si na tato božstva mohl sáhnout, snadno se k nim dostat. A vypadalo to, že nic zvláštního nechtějí, jen dávají, na rozdíl od Hospodina. Ten je přísný, nejde nám na ruku, a hodně žádá – celé srdce. A je tak těžké se lišit! Je příjemnější se připojit k davu. A tak to Izraelci činili. Koketovali s božstvy okolních národů. „Činili, co bylo zlé v očích Hospodinových“, řekne Písmo. A má tím na mysli, že opustili Hospodina, udělali prostě to, co činíváme i my: nedovedli si udržet svou odlišnost, přizpůsobovali se svému okolí, chtěli s ním splynout. Nešlo o židovství jako takové, šlo o Hospodina. Kdo se o Něm dozví, když jeho lid není sto být jeho prostředníkem, nezná se k Němu? To platí i pro nás, pro křesťany: Kdo se dozví o Kristu, když my nebudeme jeho obrazem? „Zaměnil snad nějaký pronárod bohy, ač to žádní bohové nejsou? Můj lid zaměnil svou Slávu za to, co není k užitku“, říká Hospodin u Jeremjáše (Jer 2,11).

Co Hospodin v této situaci udělá? „Vydal je napospas“, čteme, a to těm, s nimiž koketovali, po jejichž řízení toužili. Vydal je napospas neznamená nic jiného, než že Bůh Izraelcům vyšel vstříc a nechal je žít si podle vlastních přání a představ. Není nad vlastní zkušenost! Leč ta bývá trpká. Božstva slibují, že člověka obdarují, že vyřeší jeho problémy, zajistí mu skvělou budoucnost. Ale pravý opak bývá pravdou: člověk pod jejich vedením ztratí svobodu, stane se jejich otrokem. Otrokem ideologií a názorů, otrokem věcí, otrokem postavení, otrokem mínění těch okolo. Dvacet let si Izraelci užívali nadvlády cizích božstev, dvacet let byli v otroctví, krutém otroctví, dozvídáme se. Ano, Hospodin je vydal napospas, na milost i nemilost jiným. To není krutost, jen nikoho nechce držet násilím. „Když o mne nestojíte, nebudu vás držet“, dává svému lidu jasně najevo. To, že Bůh vydal Izraelce napospas jeho okolí, ovšem neznamená, že už o ně nestojí, že je zavrhl. Vždyť jeho slovo v Izraeli zůstalo! Slovo napomenutí, slovo volající je zpět. Že ho nechtějí slyšet? To je jiná věc. Boží slovo tu ale je, ztělesňuje ho Debóra, prorokyně a soudkyně. Prostřednictvím ní Hospodin natahuje ke svému lidu ruku; prostřednictvím ní bojuje o záchranu svého lidu, o novou budoucnost pro něj. Postava Debóry Izraelce ujišťuje: Bůh, i když dopouští, neopouští. Bůh je věrný. Jeho slovo je stále tady, je stále přítomné, chce pomáhat, vést. A to je vzkaz, který tlumočí Debóra i nám dnes: Bůh je stále tady. Ve svém slovu, v lidech, kteří jsou Božímu slovu otevření a žijí ho, je přítomen v Kristu. Jen je třeba k Němu přicházet, hledat Ho, nechávat se Jím vést i soudit. Pro svou záchranu a spásu.

Bůh by nepřipustil takové zlo - 5

Satanovo obvinění znělo: Stvoření lidé mají nevyhovující morální vlastnosti. Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ (Jb 1,9-11); Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“ (2,4-5). Důkaz, uskutečnění Ježíšem Kristem, prokázal, že informovaný duchovní člověk je schopen vyhovět nejvyšším morálním měřítkům. Ježíš Kristus podstoupil zkoušku od Satana, ve které zcela vyhověl:

·         nebyl ochoten zneužít pomoci andělů a to ani v tísni (Mt 4,2-4; L 4,2-4),

·         odolal jeho pokusům falešně vyložit Písmo ve svůj osobní prospěch (Mt 4,5-7; L 4,9-12),

·         nebyl ochoten převzít jeho metody (dnes zvané „populistické“) ani když mu Satan nabídl moc nad celým světem (Mt 4,8-10; L 4,5-8),

·         dokázal splnit úkol i za cenu osobního utrpení, smrti a nevděku těch, v jejichž prospěch se obětoval. „Zvítězil nad (Satanovým) světem“ (J 16,33).

Ježíš tak dokázal, že Satan zneužil neinformovanosti prvních lidí a své inteligenční nadřazenosti. První lidé tedy vinu nenesli – Eva byla podvedena. (1Tm 2,13-15)

Po skončení trestu měl být Satan opět svržen o stupeň níže – na zem. V prvních nebesích však Satan má tam své přívržence, a proto musejí být on i oni vypuzeni silou (Zj 12,7-9), Satan i jeho andělé budou svrženi na zem. Následkem toho začne stav, popsaný jednak u 2Tim 3,1-5 (Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.), dále u Mt 24,4-14 (Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš ‘ a svedou mnohé. Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí. Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.) a Jóele 3,1-4 (I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha. Způsobím, že budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu. Slunce se zastře tmou a měsíc krví, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný. Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání.). Následkem toho se projeví i stav popsaný u Jóele 1,4.15-20, Iz 28,17-19 a Ez 38,22-23. To způsobí dosud neznámou krizi, lidstvo bude postaveno před výjimečně těžkou zkoušku, ve které bude muset každý člověk prokázat, na které straně stojí – zda na straně poctivosti, cti a dalších morálních hodnot (a tím na straně pokroku), nebo na straně korupce, podvodů, lží a nemorálnosti všeho druhu. Pro další vývoj bude rozhodující, kteří lidé budou převažovat a kterým směrem se lidská společnost vydá. Jednou promluvím proti pronárodu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím. Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého. Jindy promluvím o pronárodu a o království, že je vybuduji a zasadím. Budou-li se však dopouštět toho, co je zlé v mých očích, a nebudou mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci. (Jr 18,7-10); Snad uslyší a odvrátí se každý od své zlé cesty a já budu litovat toho, že jsem s nimi chtěl zle naložit za jejich zlé skutky. Řekneš jim: Toto praví Hospodin: Jestliže mě neuposlechnete a nebudete se řídit mým zákonem, který jsem vám vydal, a nebudete-li poslouchat slova mých služebníků proroků, které vám nepřetržitě posílám – a vy jste neposlechli! – naložím s tímto domem jako se Šílem a toto město vydám v zlořečení u všech pronárodů země.“ Kněží, proroci i všechen lid slyšeli Jeremjáše mluvit v Hospodinově domě všechna tato slova. Když Jeremjáš domluvil, co mu Hospodin přikázal mluvit ke všemu lidu, kněží, proroci i všechen lid ho chytili a křičeli: „Zemřeš! Proč jsi v Hospodinově jménu prorokoval, že tento dům bude jako Šílo a že toto město bude v troskách, bez obyvatele?“ Všechen lid se proti Jeremjášovi v Hospodinově domě srotil. Když judští velmožové slyšeli tato slova, vystoupili z domu královského do Hospodinova domu a posadili se při vchodu do Hospodinovy Nové brány. Kněží a proroci řekli velmožům a všemu lidu: „Tento muž zasluhuje smrt za to, co o tomto městě prorokoval, jak jste na vlastní uši slyšeli.“ Jeremjáš všem velmožům a všemu lidu odpověděl: „Hospodin mě poslal, abych prorokoval o tomto domě a o tomto městě všechna slova, která jste slyšeli. Nyní napravte své cesty a své skutky, poslouchejte Hospodina, svého Boha, a Hospodin bude litovat toho, že proti vám mluvil zlé věci. Pokud jde o mne, jsem ve vašich rukou, naložte se mnou, jak pokládáte za dobré a správné. Ale vězte, když mě usmrtíte, uvedete na sebe, na toto město i na jeho obyvatele nevinnou krev. Vždyť mě k vám Hospodin opravdu posílá, abych vám přednesl všechna tato slova.“ (Jr 26,3-13).

Lidé jsou schopni si vládnout již nyní sami, nechtějí Boží vládu, je Satanovo tvrzení. Písmo naopak tvrdí, že celé stvoření bude toužebně čekat na vládu Božích synů – (Ř 8,19). Lidstvo si vyzkouší poslední dosud nevyzkoušenou formu vlády – celosvětovou vládu – a to v obou základních formách: demokratické a totalitní. Za krátkou dobu se prokáže, že pod vedením všech druhů lidských vlád se lidstvo dostane až na samotný pokraj sebezničení a to především nastolením bezpráví, zničením životního prostředí, zhroucením hospodářství a chaosem. K záchraně lidstva bude zcela zjevně bezpodmínečně nutný Boží zásah a Bohem ustanovená vláda Božích synů. Satanovi přívrženci budou muset být odstraněni, protože zničí každý dobrý záměr. Tak bude ospravedlněna Bohem ustanovená vláda. Boží království nebude lidem vnucena silou, ale bude jediným východiskem, které zoufalé lidstvo přivítá.

Ke katastrofálnímu scénáři nemusí nutně dojít. Pokud lidstvo dokáže, že je schopné trvale se bránit vlivu „těch, kteří ničí zemi“, a naopak jejich vliv bude soustavně omezovat, může být scénář změněn a lidstvo dostane požehnání.

Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj, čas, abys soudil mrtvé, odměnil své služebníky proroky a všechny, kdo jsou svatí a mají úctu ke tvému jménu, malé i velké; abys zahubil ty, kdo hubili zemi.“ (Zj 11,18)