Noemi a Rút

Biblické čtení (Rt 1,1-22)
1  Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích. 2  Jmenoval se Elímelek, jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam. 3  Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama. 4  Ti se oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Sídlili tam asi deset let. 5  Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže. 6  Proto se přichystala se svými snachami k návratu z Moábských polí. Uslyšela totiž na Moábských polích, že Hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal mu chléb. 7  Odešla tedy se svými snachami z místa, kde přebývala. Když se vracely do judské země, 8  vybídla cestou Noemi obě své snachy: „Jděte, vraťte se každá do domu své matky. Nechť vám Hospodin prokáže milosrdenství, jako jste je vy prokazovaly zemřelým i mně. 9  Kéž vám Hospodin dá, abyste každá našla odpočinutí v domě svého muže.“ A políbila je. Rozplakaly se hlasitě 10  a namítaly jí: „Nikoli, vrátíme se s tebou k tvému lidu.“ 11  Ale Noemi jim domlouvala: „Jen se vraťte, mé dcery! Proč byste se mnou chodily? Cožpak mohu ještě zrodit syny, aby se stali vašimi muži? 12  Vraťte se, mé dcery, jděte! Vždyť už jsem na vdávání stará. I kdybych si řekla, že mám ještě naději, a kdybych se hned této noci vdala a porodila syny, 13  čekaly byste proto, až by dospěli? Zdráhaly byste se proto vdát? Nikoli, mé dcery. Můj úděl je pro vás příliš trpký: Dolehla na mne Hospodinova ruka.“ 14  Tu se rozplakaly ještě hlasitěji. Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak Rút se k ní přimkla. 15  Noemi jí řekla: „Hle, tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se také, následuj svou švagrovou!“ 16  Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. 17  Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ 18  Když Noemi viděla, že Rút je odhodlána jít s ní, přestala ji přemlouvat. 19  Tak šly obě, až došly do Betléma. Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy se ptaly: „Je toto Noemi?“ 20  Odvětila jim: „Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. 21  Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?“ 22  Tak se Noemi vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene.

 

Kázání:

Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?“ (Rt 1,21)

Mám rád starozákonní příběhy, lze v nich hledat souvislosti, jinotaje, moudra, jsou v nich nezodpovězené otazníky i odkazy pro dnešek.

Dnes se budeme zamýšlet nad počátkem příběhu – tedy nad 1. kapitolou Knihy Rút. Děj je zasazen do doby soudců. Na samotném konci Knihy soudců čteme, že to byla doba, kdy v Izraeli nebyl král, a každý si dělal, co chtěl, podle toho co sám uznal za správné. Izrael byl v zamotaném kruhu neustálé neposlušnosti, otroctví, volání k Bohu, hledání soudce a vysvobození, období klidu a nového úpadku. Za této situace ještě nastává v zemi hlad.

Kniha Rút je příběh dvou žen – Noemi a Rút. A je dobré si uvědomit, že příběh nelze vidět pouze očima jenom jedné z nich. Připomeňme si, že bohatá rodina Elímeleka kvůli hladu opustila svůj domov v Betlému. Tak jako Abraham se Sárou odešli před hladem do Egypta (1M 12,10), tak i Elímelek se ženou Noemi a dvěma syny odešli před hladem i anarchií, které v zemi panovaly, do Moábu.

Moáb, ten nám připomene Lota. Lotovy dcery si vymyslely plán záchrany nezávisle na Bohu, leč akce se zdařila jenom zdánlivě. Opily otce vínem a Lot měl ze svých dcer syny i vnuky zároveň. Dostali jméno Moáb a Ammon. Z dalších příběhů Bible se dozvídáme, že z těchto synů-vnuků povstali Moábští a Ammonité, dva národy, které zůstaly Izraeli nepřátelské. Dočítáme se i to, že v těchto národech kvetly různé ohavnosti – tak jak to bylo kdysi v Sodomě, že Izraelcům bylo zakázáno stýkat se s Moábkami pro jejich pověst sexuálních svůdkyň.

Rút, když přišla o svého manžela, mohla udělat nějakou podobnou hloupost jako dcery Lotovy, ale neudělala – slyšela o Hospodinu a tak svou víru a vůli zacílila na něj. Hledala záchranu u těch, kteří v Hospodina také doufali.

Karel Barth kdysi přirovnal náš život k ručně vyšívanému ubrusu: z jedné strany, to vypadá jako shluk barevných nití, shoda náhod, ale z druhé strany je to zřetelný obraz. Ale jen Bůh ho vidí, my ne, my to všechno naše dění můžeme vidět a vnímat jen z té své strany, kde vidíme jen propletené nitě, co nedávají smysl. Zatím můžeme jen věřit, že to nějaký smysl má, že obraz to dává, ale uvidíme ho zřetelně, až nám to bude zjeveno.

Přirovnání k vyšívanému ubrusu můžeme vidět v následujícím příběhu:

Při jednom ztroskotání lodi se stalo, že přežil pouze jeden muž. Zachránil se na jednom malém neobydleném ostrově. Každé ráno na břehu moře vyhlížel pomoc, a to hned poté, co úpěnlivě prosil Boha o záchranu. Ale nikdo stále nepřicházel. Jednou, zcela vyčerpaný, si postavil malou chatrč, do které si dal pár věcí, které se mu podařilo zachránit. Když se však jiný den vracel z lovu, našel svou chatku celou v plamenech. Kouř dosahoval obrovské výšky. On, zcela zlomený, byl přesvědčený, že se stalo to nejhorší, co se mohlo stát. Avšak brzy ráno, druhý den, se k jeho ostrovu přiblížila loď a zachránila jej. „Jak jste věděli, že jsem tady?“ ptal se posádky lodi. „Viděli jsme váš kouřový signál“ zněla odpověď.

Pojďme si ale dopovědět příběh první kapitoly. „Sídlili tam asi deset let“, čteme. Deset je u Židů číslo dokonalosti, číslo ukončení dějinných událostí; vzpomeňme, 10 bylo generací od Adama po Noema, 10 ran zasáhlo Egypt, známe 10 přikázání, Ježíš uzdravil deset malomocných…

„Sídlili tam asi deset let“, ale smrt manžela i synů a dobrá zpráva o opětovném dostatku jídla v Izraeli, vedly Noemi k rozhodnutí vrátit se domů, do Betléma. Člověka napadne, že Noemi musela být skvělá tchyně, když se jí její snachy nechtějí pustit, když jsou rozhodnuty ji následovat i do neznámé ciziny a žít tam s ní třeba i v bídě. To svědčí o silném poutu, velké lásce, která mezi nimi vládla. Určitě je to moment, o kterém je možno s užitkem přemýšlet. Není to ale to, co by příběh sám chtěl nějak zdůraznit. Jemu jde hlavně, a především, o Hospodina a o vztah k němu. Jako by Noemi znala novozákonní Petrovu výzvu: (1Pt 3,15-16) „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ Noemi svědčila svým snachám o naději. A s tichostí a uctivostí vzniklo mezi ženami silné pouto.

Na cestě začala Noemi přemlouvat své snachy, aby se vrátily do domů svých matek. Vzpomeňme jen, že Támar je Judou posílána naopak do domu svého otce.

Noemi přála svým snachám Boží milosrdenství a naplnění jejich života v jejich domově, skrze nové muže a děti. Po chvíli přemlouvání se Orpa opravdu rozhoduje pro návrat domů, zatímco Rút odhodlaně své tchýni vyjadřuje, že ji nikdy neopustí. Jsou to verše 16-17: „Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“

Orpa se tedy na pouto a na Hospodina neodvážila spolehnout, Rút se spolehla.

Nakonec se tedy vracejí do Betléma. Noemi, se vzpomínkou na smutné události, říká, že již nechce být nazývána Noemi – Rozkošná. Vnímá vše, co se stalo, jako trpký úděl od Hospodina, od kterého odešla s plnou náručí, ale vrací se s prázdnou. Noemi mluví o těžkém údělu, zdá se ale, že nezahořkla. Sice říká, aby ji nazývali Mara, tedy Trpká, ale věří, že Hospodin bývá milosrdný, že se obrátí svým milosrdenstvím i k jejím snachám, které nazývá dcerami.

V životě Noemi se udály velké věci, smutné i radostné. Takové, které by se daly zaznamenat do kalendáře s nějakým datem: Odchod ze země, smrt manžela, svatby synů, smrt synů, odchod ze země, rozhovor se snachami na hranicích, návrat do Betléma. Mezi těmito body se ale odehrává příběh všedních dní – radost, smutek, dostatek, hlad, hledání, rozhovory, setkávání, sbližování… A Noemi vidí celou situaci jako Boží postoj proti ní. Nevidí, že ji Hospodin přivádí zpět do Betléma (což znamená Dům chleba) v době, kdy začíná sklizeň ječmene. Je to takový zajímavý kontrast jejich odchodu v době hladu a příchodu v době dostatku.

Noemi ale vůbec není pasivní žena, která by si povzdechla, jaký má těžký život, jak těžce na ni dolehla Hospodinova ruka, a s tímto povzdechem trpně čekala, co se stane. Ona a pak i její snacha Rút jsou, a v pokračování příběhu ještě budou, velmi aktivní.

Víme, že Hospodin měl s Rút dalekosáhlé plány. Rút se stala prababičkou krále Davida a tím také pramatkou Ježíše Krista. Hospodin po ní chtěl jen jednu věc: aby zachovala víru, která v dané chvíli neměla žádné opodstatnění. Tak jako kdysi Abraham.

Na počátku Knihy Rút je možno nalézt ještě mnoho myšlenek. Uzavřel bych kázání touto: My lidé někdy poznáváme začátek Boží milosti teprve tehdy, když dojdeme na konec svých sil. To prožila Noemi, to prožila i Rút. Obě zjistily, že jediný na koho se mohou v životě naplno upnout je Bůh. Tak se také rozhodly, a bylo to to nejlepší rozhodnutí, které mohly udělat. Bůh pro ně měl přichystáno ještě něco lepšího, než to v co v tichosti doufaly. A dělá to tak i u nás, dělá to pro ty, kdo v něj vloží svou naději a důvěru. Kéž nám tedy jsou Noemi a Rút v tomto příkladem. Kéž nám Pán Bůh pomáhá v našem rozhodnutí přilnout k němu a dovolit mu jednat v našem životě.

Amen

Alláh a Hospodin

Pustil jsem se do studia islámu, spíše tedy té náboženské složky, i když se těžko odděluje od té politické. Na jednom diskusním večeru totiž Prof. Halík prohlásil, že náš Bůh – Hospodin je stejný a totožný s Alláhem. Oslovil jsem proto imámy, kteří mi řekli, že Alláh má 99 jmen, ale Hospodin to v žádném případě není. Pak jsem otázku, zda je Hospodin (JHVH, JSEM) stejný a ten samý Bůh jako Alláh, položil biskupovi Mons. Malému. Odpověděl také kladně. Posléze mne překvapil názor jednoho bratra, evangelíka, který mi tvrdil, že Mohamed v podstatě chtěl udělat reformu a sjednocení křesťanství a judaismu, které mu přišly daleko lepší než animismus vyznávaný Araby. Na křesťanství mu vadil nedostatečný monoteismus a na židovství, že si univerzálního Boha chtějí přivlastnit jen pro sebe. Do Koránu včlenil mnoho biblických postav i mnoho principů. A předpokládal, že se všichni sjednotí pod islám.

Zbývala mi jediná možnost – podívat se do Písma. A zde jsem si uvědomil, že otázka je špatně položena, že se musím ptát, která cesta vede k Nejvyššímu Bohu, v našem případě cesta nabízená Kristem, nebo cesta nařizovaná Muhammadem.

Ve Starém zákoně se píše: Kdyby povstal ve tvém středu prorok nebo někdo, kdo hádá ze snů, a nabídl ti znamení nebo zázrak, i kdyby se dostavilo to znamení nebo ten zázrak, o němž ti mluvil, když říkal: „Pojďme za jinými bohy,“ které jsi neznal, „a služme jim,“ neuposlechneš slov takového proroka nebo toho, kdo hádá ze snů. To vás zkouší Hospodin, váš Bůh, aby poznal, zda milujete Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší. (5M 13,2-4)

V Novém zákoně Kristus říká: Já jsem cesta, pravda i život. Pokud tedy uznávám kteroukoliv jinou cestu vedoucí k Bohu, zapírám Ježíše Krista. Když se podíváme do 14. kapitoly Janova evangelia, čteme v 6. verši: Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. V 5. kapitole 1. listu Janova, 12. verši se říká: Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. V téže kapitole 20. verš: Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. Druhá kapitola 1. listu Janova říká: Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? Kdo popírá Syna, nemá ani Otce, kdo vyznává Syna, má i Otce. (1J 2,22-23) Celý Nový zákon je postaven na synovství Ježíše Krista jako Božího syna. Tzn., podle mne, že není-li Ježíš synem Alláhovým, pak ani Alláh nemůže být naším Bohem.

Byl jsem nedávno na setkání se súfijskými vyznavači islámu, takže dobře vím, že je v islámu mnoho různých skupin, nejen sunnité a šiité. Tvrdím, že ve vztahu k muslimům bychom měli vystupovat jako křesťané, hrdě se hlásící a hlásající Krista, nikoliv jako ušlápnutí káfirové. A tak prosme našeho Pána, abychom v Jeho jménu nebojácně povstali a nesli plamen Boží lásky napříč národy. Amen.

EZ 384 - Pomoz mi, můj Pane

Modlitba

Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. (Jk 5,13-16)

Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu!

Apoštol Jakub, bratr našeho Pána Ježíše, končí svůj dopis razantní výzvou k modlitbám. A on nebyl pouze ten, kdo o modlitbě mluvil, on byl tím, kdo modlitbou žil. Historik Eusebius popisuje smrt Jakuba. Jakub byl shozen z vrcholku chrámu, a protože samotný pád ho nezabil, tak byl kamenován a nakonec obdržel smrtelnou ránu palicí do hlavy. Eusebius v kontextu smrti Jakuba zapsal: „Jakubovým zvykem bylo chodit o samotě do chrámu, kde byl často spatřen na kolenou, jak se modlil o odpuštění hříchu jeho lidu. Modlil se tak, že jeho kolena ztvrdla natolik, že byla jako kolena velblouda.“ Apoštol Jakub nám vysvětluje důležitost modlitby a to především v souvislosti s těžkostmi, kterými procházíme. Píše: „Prosíte, avšak nedostáváte, protože prosíte zle, abyste mohli utrácet na své rozkoše.“ (Jk 4,3). Jinými slovy: Neprosíte podle Boží vůle. Nejste připraveni podrobit se všemu, co chce. Spíše mu zkoušíte diktovat ty věci, které by uspokojily vaše srdce!

Slyšel jsem vyprávění jednoho pastora, který jednoho dne uviděl mladého chlapce, jak se polohlasem vroucně modlí. Pastor neslyšel všechna slova, ale opakovaně slyšel slovo Tokio. Myslel si, že se chlapec modlí za misii. Když chlapec svou modlitbu ukončil, pastor se ho zeptal, proč se modlil za Tokio. Chlapec odpověděl: „Psali jsme písemku ze zeměpisu a já jsem udělal chybu. Moc bych chtěl dostat jedničku a tak se modlím, aby se Tokio stalo hlavním městem Francie.“

Když se zamyslíme, co nám takový příběh říká, řada křesťanů možná odpoví, že musíme obdivovat víru tohoto chlapce. Ale zamysleme se nad tím hlouběji. V co vlastně ten chlapec věří? Věří opravdu Bohu nebo věří v moc své modlitby? Modlitba přece není nástrojem manipulace Bohem. Modlitba neznamená, že řeknu, co já chci, a Bůh bude muset poslechnout. Modlitbu nám Bůh daroval, aby nás měnil, přetvářel a léčil. Modlitba není nástrojem manipulace Boha, ale Božím darem, skrze který dáváme Bohu prostor v našich životech.

Jakubův odstaveček o modlitbě začíná výzvou k osobním modlitbám: „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu!.“ Tento verš pokládá dvě otázky a dává dvě odpovědi. Těmi odpověďmi je výzva k modlitbě a výzva ke zpěvu. Nemyslím si, že apoštol tady nějak rozlišuje, co máme v jaké situaci dělat. Naopak, toto místo chápu ve smyslu Lutherova prohlášení, že kdo zpívá, jakoby se dvakrát modlil.

Apoštol Jakub se ptá: „Vede se někomu z vás zle?“ Téměř každý v té době měl právo odpovědět ano. Křesťané tehdy zažívali těžkosti a pronásledování. Stejně tak i v dnešní době můžeme říci ano. Protože každý člověk zažívá něco, co není příjemné, potkáváme se se zlem, ať už ve formě nemoci, zklamání, konfliktů nebo z důvodu vlastního hříchu. Potom se Jakub ptá: „Je někdo dobré mysli?“ Jak v době Jakuba, tak i dnes by každý křesťan měl být schopen odpovědět ano. Máme totiž světlou budoucnost: vykoupení a věčný život, který nám vydobyl náš Spasitel Ježíš Kristus na dřevě golgotského kříže, když umíral za naše hříchy.

To všechno znamená, že naší reakcí na jakékoli situace má být ustavičný modlitební zápas. Jakub nás vyzývá, ať už je situace jakákoli, naší první reakcí by měl být osobní modlitební zápas a to jak slovy modlitby, tak oslavnými písněmi. A používáme-li slovo zápas, tak nejde jen o prosby, ale prostě o stálý kontakt s Bohem.

Pokud se dobře díváme na to, co Jakub říká, pak vidíme, že on říká jednoduše, že se máme stále modlit. V těžkostech nemusíme nezbytně prosit pouze za vyřešení těžkostí, ale hlavně se musíme modlit, mít s Bohem kontakt. Obracet se k Němu, volat k Němu, mluvit s Ním, oslavovat Ho, vyvyšovat Ho. Toto je Boží příkaz pro křesťana a zároveň Boží rada. Nejen vyřešení těžkých situací nám pomůže, ale už ten modlitební zápas je velikou pomocí. Učme se mluvit s Bohem, ať čekáme na autobus, jedeme autem, čekáme v čekárně nebo kdekoli jinde. Využívejme čas, který máme.

Písmo říká jasně, že odpověď na všechno v našich životech je modlitba smíšená s vírou. V dopise Filipským se píše: „O nic nemějte starost [nebuďte úzkostliví], ale za všech okolností své žádosti skrze modlitbu a prosbu s díkůčiněním oznamujte Bohu“ (Fp 4,6). Apoštol Pavel nám tedy říká: „Hledej Pána ve všech oblastech svého života. A děkuj Mu dřív, než tě vyslyší.“ Pavlův důraz je jasný: Vždy se nejprve modlete! Nemáme se modlit až v krajním případě. Ježíš nám říká: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto vše vám bude dáno“ (Mt 6,33). Pokud řešíme nějaký problém, máme jít nejprve k Bohu – přede vším ostatním!

Ježíš řekl: „A všechno, o cokoli byste prosili v modlitbě, dostanete, když budete věřit“ (Mt 21,22). Jednoduše řečeno, jestli skutečně věříš, budeš ochotný čekat a očekávat odpověď od svého nebeského Otce. A nezáleží na tom, jak dlouho to potrvá. Drž to vírou a věř, že On ti odpoví! Jestliže Bůh otálí se zodpovězením tvé určité modlitby, můžeš si být jist, že testuje tvou víru. Chce, abys mu důvěřoval, když se zdá, že mlčí. Testuje tě, zda tě uvidí říci: „Vzdávám to. Neodpovídá!“

Slovo na závěr? Choď do svého pokojíka pravidelně a hledej Hospodina celým svým srdcem. To je odpověď pro tvá uzdravení, na každou potřebu ve tvém životě. Odpovědi ti možná nepřijdou přes noc. Přesto Bůh vykoná svou práci v Jeho čase a Jeho způsobem. Tvým podílem je věřit, že je věrný, protože ty jsi Jeho milované dítě!

Amen.