Vaše slovo

Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. (Mt 5,33-37)

Chtěl bych se s vámi zamyslet nad posledním veršem v biblickém čtení: Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Hranice[1]. Její autoři jsou američtí psychologové[2] z Kalifornie, kteří se zabývají problematikou vytváření mezí v mezilidských vztazích. V jedné kapitole upozorňují, jak je důležité stanovit si hranice i v oblasti víry. Upřímný křesťan ví, že by měl být lepší než je, a snaží se své hřivny rozmnožovat. S tím, jak sám sebe vnímá a jaký by měl být, se stále vyrovnává. Také naše okolí na nás klade nároky. Cítíme odpovědnost a někdy se bojíme, že nenaplníme očekávání ostatních.

Jak se zachováme, když nás někdo požádá o pomoc? Jaký máme pocit, když ji nemůžeme poskytnout, nebo když se nám zdá, že bychom museli vynaložit neúměrně více času či námahy? Co když někdo naši ochotu zneužívá? Jak najít tu správnou míru?

Někteří křesťané, pod vlivem citace „Pomáhej bližnímu svému“ mají totiž často problém s vymezením svých možností a svých hranic. Někdy se jim stává, že v přikázání „Miluj bližního svého, jako sebe samého“[3], vidí jiné významy, než které by tato věta měla mít. Miluj Boha a miluj svého bližního, jako sebe samého. To je právě základ rovnováhy, která nám někdy uniká, základem je milovat sebe, vidět a uspokojovat také své potřeby. Starat se o sebe, vážit si sebe.

Křesťané mají často pocit, že MUSÍ pomáhat, a potom tedy pomáhají, kdykoliv je k tomu příležitost. Jinak by měli pocit, že jsou sobečtí. Ale důsledkem může být, že nepomáhají s radostí, pomáhají spíše se sebezapřením. V knize je popisován jeden den ženy, která se obává zarmoutit a zklamat svou rodinu, své přátele a známé tím, že by jim odmítla jakoukoliv žádost. Podává heroické výkony, když je schopna na požádání kamarádky převzít vedení víkendového kurzu, který začíná za dva dny. Když na žádost svého nadřízeného dlouho do noci řeší jeho pracovní povinnosti, prostě jen proto, že ji o to požádal. Nebo když za své děti řeší jejich opakující se selhání z nedbalosti. Připadá si vyčerpaná, vyhořelá, ve svém konání nevidí žádný hlubší smysl. Jediné co má na mysli je, že by měla pomáhat a hlavně nemyslet na sebe. Tato žena pomáhá nad míru a převážně z povinnosti, pomáhá bez radosti ze života, je pod tlakem všech těch povinností, které si na sebe naložila. [4]

My také někdy bereme na sebe břemena jiných, s kterými nemáme možnost nějak naložit, a naše břemena nám unikají. Často pak zapomínáme na našeho Pána a sílu modlitby. Máme mít zodpovědnost především nad svým životem. Máme se naučit, co je naším úkolem a co jím není. Máme přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. Máme umět říci jasné ano i jasné ne. A máme umět ano i ne přijmout. V celé Bibli jsou lidem připomínána jejich rozhodnutí a žádá se od nich, aby za ně nesli odpovědnost.

Např. dělníkovi, který se zlobil kvůli mzdě za smluvené dílo, řekl Ježíš. „Příteli, nekřivdím Ti, nesmluvil jsi se mnou denár za den?“ (Mt 20,13) Ten muž se svobodně rozhodl pracovat za určitý obnos a zlobil se, že někdo, kdo pracoval méně hodin, dostal stejnou mzdu. Stejně tak v podobenství o marnotratném synovi – rozhodl se zůstat doma a sloužit – a pak měl zlost. Nebo vzpomeňme příběh Marie a Marty, sester Lazara.

Křesťané mívají hluboce zakořeněnou obavu, že se zachovají sobecky, že se zachovají špatně, když se místo o druhé budou zajímat o sebe. Avšak, chceme-li pomáhat lidem venku, musíme mít sami v sobě pořádek, pokoj a klid. Musíme si nejprve udělat pořádek u sebe, správně spravovat své potřeby, abychom potom mohli radostně sloužit i na venek. Prioritou je tedy milovat sám sebe, což následně umožňuje milovat druhé. Nečinit věci z povinnosti, či z obavy, ale z lásky, radosti a vnitřního přesvědčení. Za svůj život je zodpovědný každý sám. Je důležité, abychom když říkáme „ano“, mysleli „ano“. Když totiž naše rty říkají ano a naše srdce říká ne, v podstatě tím ano devalvujeme, nemá již takovou hodnotu. Kdo umí říkat upřímné a radostné ano, musí umět říkat i upřímné ne.

Součástí Božích záměrů je, abychom věděli, kdy máme hlad a kdy jsme osamělí, kdy máme starosti, kdy jsme přetížení nebo kdy potřebujeme oddech – a pak abychom usilovali o získání toho, co potřebujeme. Bible představuje Ježíše jako toho, kdo tento princip chápal, když ve chvíli velké služby a mnoha potřeb odjel lodí od zástupu lidí na pusté místo (Mk 6,31) „Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí a (on a jeho učedníci) neměli ani čas se najíst.“

Bůh respektuje naše NE, nesnaží se nás ovládat, ani nás nepopichuje. Umožňuje nám říci ne a jít svou cestou. Respektuje ne a dál lidi miluje. Je dárce, vždy dává možnost volby a dává také prostor nést důsledky svého rozhodnutí. Marnotratný syn jednal otevřeně a přímo „Nechci to dělat po tvém, udělám to po svém.“

My jsme často jako druhý syn v podobenství o dvou synech na vinici. Je zapsáno u Matouše (21,28-31), takže si ho připomeňme: „Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Lépe je když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš, říká kniha Kazatel (Kaz 5,4).

Abychom byli schopni skutečně pomáhat druhým, pak potřebujeme především sami prožívat osvobozující moc Božího odpuštění v Ježíši Kristu. Ježíš sám, pohnut soucitem s námi ubohými lidmi, nabízí nám svou pomocnou ruku. Budeme-li se každý sám za sebe jednou rukou držet Pána Ježíše, můžeme druhou ruku bezpečně a svobodně podat našemu bližnímu.

Příloha:

6:00

Zazvonil budík. Ešte ospalá Sherrie s polootvorenými očami umlčala hlučného votrelca, zažala lampu pri posteli a posadila sa. Civela na stenu a snažila sa prísť k sebe. Prečo mám obavy z dnešného dňa? Pane, nesľúbil si mi život v radosti? Keď sa zbavila pavučín vo svojej mysli, spomenula si na dôvod, pre čo sa dnešného dňa obávala: stretnutie s Toddovou učiteľkou dnes o štvrtej. Spomenula si na jej telefonát: „Sherrie, tu je Jean Russellová. Chcela som vedieť, či by sme sa mohli stretnúť a porozprávať sa o Toddových školských výsledkoch a o jeho… správaní.“ Todd nevedel obsedieť na mieste a sústrediť sa na výklad. Nepočúval ani Sherrie a Walta. Todd bol dieťa s veľmi silnou vôľou a Sherrie nechcela obmedzovať jeho osobnosť. Nebolo to dôležitejšie? Nuž, nemám čas sa týmto všetkým znepokojovať, povedala si Sherrie, zdvihla svoje tridsaťpäťročné telo z postele a odvliekla sa do kúpeľne. Mám dosť problémov, ktoré ma celý deň zamestnávajú. Pod sprchou Sherriina myseľ preradila na druhú rýchlosť. V duchu si začala opakovať svoj dnešný program. Deväťročný Todd a šesťročná Amy by ju sami osebe zamestnali, aj keď by nepracovala na plný úväzok. Tak teda… pripraviť raňajky, zabaliť dva obedy a dokončiť Amyin kostým na školskú hru. Nebude jednoduché dokončiť kostým predtým, ako príde školský autobus o 7.45. Sherrie s ľútosťou pomyslela na včerajší večer. Mala v pláne pracovať na Amyinom kostýme, chcela využiť svoj talent na to, aby svojmu dievčatku pomohla vylepšiť jej veľký deň. Ale nečakane sa u nich zastavila jej matka. Dobrá výchova ju nútila hrať príjemnú hostiteľku, a tak stratila celý večer. Spomienky na jej pokus zachrániť večer neboli príjemné. Sherrie sa snažila byť diplomatická a svojej matke povedala: „Ani si nevieš predstaviť, ako sa teším z tvojej neočakávanej návštevy, mama! Dúfam, že ti nebude prekážať, ak budem popri našom rozhovore šiť Amyin kostým.“ Sherrie v duchu napäto očakávala matkinu odpoveď.

„Sherrie, vieš, že ja som tá posledná, ktorá by ťa chcela obrať o čas strávený s rodinou.“ Sherriina matka stratila manžela pred dvanástimi rokmi a svoje vdovstvo povýšila do stavu martýrstva. „Vieš, odkedy zomrel tvoj otec, mám taký prázdny život. Neustále mi chýba naša rodina. Naozaj ťa nechcem ukracovať o tú tvoju!“ Stavím sa, že ty na nejaký spôsob prídeš, pomyslela si Sherrie. „Preto rozumiem, že nikdy nechceš priviesť Walta a deti ku mne na návštevu. Veď so mnou nie je žiadna zábava. Som iba stará osamelá žena, ktorá celý svoj život zasvätila deťom. Kto by chcel so mnou tráviť čas?“ „Nie, mami, nie, nie, nie!“ Sherrie sa rýchlo pridala do emocionálneho menuetu, ktorý spolu s mamou tancujú už celé desaťročia. „Tak som to vôbec nemyslela. Vieš, že som naozaj rada, že si sa tu zastavila. Máme taký nabitý program, len Boh vie, koľkokrát sme ťa chceli navštíviť, ale nevyšlo nám to. Som veľmi rada, že si zaskočila ty sama.“ Bože, nech do mňa neudrie blesk za toto malé klamstvo, potichu sa modlila. „Vlastne môžem ten kostým dorobiť aj inokedy,“ povedala Sherrie. Odpusť mi aj toto malé klamstvo. „Tak, urobím kávu?“ Matka vzdychla. „Tak dobre, ak na tom trváš. Ale naozaj by som len veľmi nerada vyrušovala.“

Návšteva sa pretiahla až do neskorého večera. Keď matka odišla, Sherrie sa cítila absolútne vyčerpaná, ale ospravedlňovala samú seba. Aspoň som jej osamelý deň trochu naplnila. Potom sa v nej však ozval ten otravný hlas. Ak som jej tak pomohla, prečo sa celý čas sťažovala na to, aká je osamelá? Sherrie sa snažila zahnať túto myšlienku a radšej išla spať.

6:45

Sherrie sa vrátila do prítomnosti. „Myslím, že už nemá význam plakať nad rozliatym mliekom,“ zamrmlala si sama pre seba a snažila sa z celej sily zapnúť zips na čiernej ľanovej sukni. Jej obľúbený kostým, rovnako ako mnoho iných, jej bol priúzky. Stredné roky prišli tak skoro? pomyslela si. Tento týždeň už naozaj musím začať s diétou a pustiť sa do cvičenia. Ďalšia hodina bola, ako zvyčajne, katastrofálna. Deti protestovali a nechceli vstávať a Walt sa sťažoval: „Nevieš tie deti aspoň raz dostať k stolu načas?“

7:45

Deti to ako zázrakom stihli, Walt odišiel svojím autom do práce a Sherrie vyšla von a zamkla za sebou vchodové dvere. Zhlboka sa nadýchla a ticho sa pomodlila: Pane, neteším sa na deň, ktorý je predo mnou. Daj mi niečo, v čo by som mohla dúfať. Cestou na diaľnici dokončila svoj mejkap.
Vďaka Bohu za dopravné zápchy.

8:45

Sherrie vbehla do budovy firmy McAllister Enterprises, kde pracovala ako módna poradkyňa. Pozrela sa na hodinky. Mešká iba pár minút. Možno kolegovia pochopili, že meškanie je súčasťou jej životného štýlu a už ani neočakávali, že príde načas. Mýlila sa. Začali týždennú poradu vedenia bez nej. Sherrie sa snažila po špičkách vkradnúť do miestnosti tak, aby si ju nikto nevšimol, ale
keď si sadala na miesto, všetci na ňu upreli zrak. Roztržito sa poobzerala okolo seba a zamrmlala niečo o „tej bláznivej doprave“.

11:59

Zvyšok rána prebehol ako zvyčajne. Sherrie bola talentovaná módna návrhárka, mala neomylný vkus na atraktívne oblečenie a pre svojho zamestnávateľa bola hodnotným prínosom. Jediný problém sa vyskytol tesne pred obedom. Zazvonil jej telefón. „Sherrie Phillipsová.“ „Sherrie, vďaka Bohu, že si tam!“ Tento hlas si nemohla pomýliť. Sherrie poznala Lois Thompsonovú už od strednej školy. Lois bola veľmi precitlivená žena a neustále sa ocitala v novej a novej životnej kríze. Sherrie sa vždy snažila Lois načúvať. Lois sa však Sherrie nikdy nespýtala, ako sa darí jej, a keď sa Sherrie zmienila o problémoch, ktorými prechádzala, Lois vždy zmenila tému, alebo musela náhle ukončiť hovor. Sherrie mala Lois úprimne rada a trápili ju jej problémy, ale Lois bola skôr ako jej klientka, nie priateľka. Sherrie tento nepomer v ich vzťahu hneval. Ako zvyčajne, Sherrie sa cítila vinná, keď si uvedomila, že sa na Lois hnevá. Ako kresťanka poznala dôležitosť, ktorú Biblia prikladala tomu, aby sme svojich blížnych milovali a pomáhali im. A už je to tu opäť, vravela sama sebe. Myslím viac na seba ako na iných. Prosím ťa, Pane, daj, aby som sa vedela Lois odovzdať celá a osloboď ma od môjho egoizmu. Sherrie sa spýtala: „Čo sa deje, Lois?“ „Je to hrozné, naozaj hrozné,“ povedala Lois. „Annu poslali domov zo školy, Toma nepovýšili a auto mi vypovedalo službu priamo uprostred diaľnice!“ Jeden deň v živote bez hraníc.

Takto vyzerá môj život každý deň! pomyslela si Sherrie, pričom v nej stúpala zlosť. Ale aj napriek tomu povedala: „Lois, je mi ťa veľmi ľúto! Ako si s tým všetkým poradíš?“ Lois veľmi ochotne a podrobne odpovedala na jej otázku – tak detailne, že Sherrie prišla o polovicu svojej obedňajšej prestávky. Nuž, pomyslela si, niečo rýchle do žalúdka bude lepšie ako nič. Keď Sherrie čakala na svoj kurací burger, rozmýšľala o Lois. Ak by všetko to moje počúvanie, utešovanie a rady za tie roky Lois nejako pomohli, hádam by tá námaha stála za to. Ale Lois robí tie isté chyby ako pred dvadsiatimi rokmi. Načo to všetko robím?

---

[1] Hranice - Kde jsou zdravé meze ve vztazích a v osobním životě? Praha, Návrat domů 2002. ISBN 978-80-7255-263-4

Knihu Hranice - Kedy povedať Nie, kedy povedať Áno vyšla v roce 2007 také na Slovensku v Porta Libri 2007

[2] Dr. Henry Cloud, Dr. John Townsend pracují jako vedoucí pracovníci v psychologickém centru na klinice Minirth-Meier v Newport Beach v Kalifornii. Přednášejí a jsou autory mnohých knih, které vyšly v češtině i slovenštině: Hranice v manželství, Děti a hranice, Rozhovory o hranicích, Hranice v chození a další.

[3] Mt 19,19  cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.

Mt 22,39  Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.

Mk 12,31  Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“

L 10,27  On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘

Sk 20,35  (apoštol Pavel říká) Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere´.

[4] Ukázka z knihy JEDEN DEŇ V ŽIVOTE BEZ HRANÍC je v příloze.

Cestou víry s Josefem

1  Josef byl odveden dolů do Egypta. Od Izmaelců, kteří ho tam dovedli, si ho koupil Egypťan Potífar, faraónův dvořan, velitel tělesné stráže. 2  S Josefem však byl Hospodin, takže ho provázel zdar; byl v domě svého egyptského pána. 3  Jeho pán viděl, že je s ním Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru. 4  Josef proto získal jeho přízeň a posluhoval mu. Potífar ho ustanovil správcem svého domu a svěřil mu všechno, co měl. 5  A od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli. 6  Ponechal tedy všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl. Josef byl krásné postavy, krásného vzhledu. 7  Po těchto událostech se stalo, že se žena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: „Spi se mnou!“ 8  Ale on odmítl a ženě svého pána řekl: „Pokud mě tu můj pán má, nestará se o nic, co je v domě; svěřil mi všechno, co má. 9  V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!“ 10  A třebaže se Josefovi nabízela den co den, nevyhověl jí, aby k ní ulehl a byl s ní. 11  Jednoho dne přišel do domu, aby vykonával svou práci. Nikdo z domácích v domě nebyl. 12  Tu ho chytila za oděv se slovy: „Spi se mnou!“ Ale on jí nechal svůj oděv v ruce, utekl a vyběhl ven. 13  Když viděla, že jí nechal svůj oděv v ruce a utekl ven, 14  křikem přivolala služebnictvo a vykládala jim: „Hleďte, přivedli nám Hebreje, a on se u nás bude miliskovat! Přišel za mnou a chtěl se mnou spát. Proto jsem se dala do takového křiku. 15  Jak slyšel, že se dávám do křiku a volám, nechal svůj oděv u mne, utekl a vyběhl ven.“ 16  Uložila oděv u sebe, dokud nepřišel jeho pán domů. 17  Jemu vykládala totéž: „Přišel za mnou ten hebrejský otrok, jehož jsi k nám přivedl, a chtěl se se mnou miliskovat. 18  Když jsem se dala do křiku a volala, nechal svůj oděv u mne a utekl ven.“ 19  Jakmile Josefův pán uslyšel slova své ženy, která ho ujišťovala: „Jak říkám, tohle mi provedl tvůj otrok,“ vzplanul hněvem, 20  vzal Josefa a vsadil ho do pevnosti, tam, kde byli vězněni královi vězňové. Tak se Josef ocitl v pevnosti. 21  Ale Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti; 22  ten Josefovi svěřil všechny vězně v pevnosti. Řídil vše, co se tam mělo dělat. 23  Velitel pevnosti nedohlížel na nic, co mu svěřil, poněvadž s Josefem byl Hospodin; všemu, co činil, dopřával Hospodin zdaru.
(Genesis 39)

Kázání

S Josefem však byl Hospodin, takže ho provázel zdar, když byl v domě svého egyptského pána. (1M 39,2) … Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství. (1M 39,21a)

Pokračujeme v našem seriálu kázání Cestou víry s Josefem. Minule jsme slyšeli, jak Josefa, kterého otec obzvlášť miluje, bratři nenávidí, snaží se ho zahubit a nakonec ho prodají do Egypta.

Josef si musel prožít velmi těžké psychické trauma – zažil do nebe volající nespravedlnost od svých rodných bratrů, kterou nemohl pochopit. Byl v cizím prostředí, neznal místní jazyk …

Výrok o přízni Hospodina neznamenal jen to, že Bůh Josefovi žehnal; žehnat se totiž dá jen nějaké činnosti. Bůh byl s Josefem i v jeho mysli, a Josef pod jeho vlivem poslouchal svého vnuceného pána a dělal svou práci dobře. Pro Potífara bylo velmi pohodlné, že ze svého majetku má pouze příjmy a nemusí se starat.

Postavení otroků v Egyptě, nazývanými hernu či baku, se podstatně odlišovalo od postavení otroků v klasických otrokářských společnostech, jakými byl starověký Řím. V Egyptě neexistovalo právně zakotvené postavení otroků. Mohli vlastnit majetek, mohli ho odkazovat a dokonce mohli mít i své otroky. O nejednoznačné povaze jejich postavení vypovídá i fakt, že slovo hernu tvořilo část označení „kněze“ hernu necer, služebníka božího. Otroci sice na rozdíl od sluhů nebyli svobodní, ale Egypťané se k otrokům stavěli stejně, jako například k dělníkům nebo sluhům. Otrok mohl být dokonce uznávaným písařem, lékařem či jinak vzdělaným člověkem. Nutno však dodat, že ne všichni egyptští páni zacházeli se svými otroky hezkým způsobem.

Josef se stal tím, co se dříve nazývalo majordomus. Dnes by se řeklo manažer, správce všeho majetku svého pána a veškerého dění v jeho domě i v celém jeho hospodářství.

Na začátku kapitoly je Josefovi sedmnáct, na konci této kapitoly je mu třicet. Josef získal během relativně krátké doby celkem vysoké postavení. A to je něco, co prověřuje charakter člověka. Josef trpěl v jámě, v cisterně, do které ho hodili jeho bratři předtím, než ho prodali. Ale nyní se musel vyrovnat s mnohem větším problémem: Přísloví  říká: Nevěstka je hluboká jáma, těsná studna je cizinka. (Př 23,27).

V předchozí kapitole je Támar, která se oblékla jako nevěstka a oslovila Judu, ač jí ve svém srdci nebyla. V této kapitole je krásně oblečená vdaná žena, ale se srdcem nevěstky. Je jako hluboká jáma, která chce polapit Josefa. Písmo nám říká, že musel čelit tomuto pokušení každý den. Tohle byla skutečně ďáblova práce a past. Josef vysvětloval své paní, proč není ochotný ji poslechnout, ale ona přicházela každý den a znovu, a znovu, se mu nabízela.

Pokušení muselo být skutečně velmi silné. A nejde jenom o sexuální pokušení. Byla manželkou jednoho z nejmocnějších mužů v zemi. Kdyby jí Josef vyhověl, tak by se mu mohly otevřít dveře mnohem dál, než byl Potífarův dům. Jistě se mohla přimluvit za Josefa, aby se mohl stát významným úředníkem na faraónově dvoře. Naproti tomu – odmítat vyhovět její žádosti, znamenalo udělat si z ní velmi nebezpečného nepřítele.

Josef, který tak namyšleně provokoval své bratry, preferovaný miláček otce Jákoba, vždy a všude první před ostatními sourozenci, a také normální práskač, který donášel otci na své bratry. Řečeno jazykem psychologie, narcistická osobnost. To býval Josef. A teď je zde dominantní, sebestředná, sobecká žena, která vidí jako střed všeho dění sebe, která ví, že se vše točí jen a jen kolem ní, která se domnívá, že si všechno může dovolit a také vše, co se jí zlíbí, si může vzít. Jedná nejprve jako ta, která jde přes všechny hranice, která nectí důvěru, sliby a úctu. Žene jí víc její povaha než touha. Vzít si, co chce. Bez zábran. A pak se mstí, intrikuje, jedná podle,   nezáleží jí na nikom než na ní samé. Už jednou se ve Starém zákoně něco podobného vyskytuje, vzpomeňte na příběh krále Davida a Batšeby.

Setkání Josefa a Potífarovy ženy je střetem hodnot. Zatímco Josef ctí důvěru svého pána, ctí ve vztazích poctivost a platnost slibů, odpovědnost za celý Potífarův dům a majetek. Ctí ten nečekaně hodnotný vztah, má v sobě něco, čemu se říká důstojnost mravní síly …. ta žena nectí nic a jedinou hodnotou je jí ona sama, její moc, její přesvědčení o své kráse, dokonalosti. Arogantní vystupování, nedostatek pochopení pro druhé, kteří jsou jí jen nástrojem pro uskutečnění jejích vlastních cílů. Teď se má tím nástrojem stát muž krásné postavy a krásného vzhledu, Josef. Kdo by si jí dovolil v tom odporovat? Jenomže Josef zná svou cenu, váží si sám sebe a nehodlá to měnit. Váží si důvěry Potífarovy. A bojí se Boha. Josef nepřipustí, aby se stal něčím nástrojem, byť by to bylo uspokojení zřejmě atraktivní ženy. Možná se v něm odehrává jakýsi vnitřní zápas s jeho přirozeností. Ale Josef nezaváhá. Na emotivní, pudovou touhu uspokojující opakované volání „Spi se mnou“ odpovídá hodnotovou úvahou. „V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!“ Jednoduše respekt a úcta. A ctění pravidel a vztahu. Ne, řekne jasně. Vždyť s Josefem byl Hospodin.

Josef ji odmítne. Nic horšího, nic bolavějšího ta žena nemohla zažít. Neumí si vůbec představit, že by něco mohlo být jinak, než si ona sama přeje. Vnímá to jako nepřátelský útok na vlastní osobu a podle toho jedná. Intriky a pomsta.

Egyptologové tvrdí, že manželky hodnostářů měly vysoké ambice, a rády tahaly za nitky a splétaly intriky. Pokud se týká samotného pohlavního aktu, o svou potřebu si otevřeně řekli jak muži, tak ženy. Cizoložství však bylo považováno za nejzávažnější zločin, ať už se ho dopustil muž nebo žena. Viníci bývali veřejně zbičováni nebo navždy označeni uříznutím nosu nebo uší. Hrozil jim dokonce i trest smrti.

Jakmile Josefův pán uslyšel slova své ženy, která ho ujišťovala: „Jak říkám, tohle mi provedl tvůj otrok“, vzplanul hněvem. (1M 39,19). To je překlad ekumenický i 21. století, německé překlady užívají slov „pocítil hněv, zlost, vztek, dopal“. Na koho měl zlost? Na Josefa? Na manželku?

Potífar znal Josefa i svou manželku, a rozhodně nebyl hloupý. Nepochybně chtěl věc nějak urovnat – věděl však, že zbičováním Josefa může přijít o vynikajícího správce svého majetku a náhradu za něj bude těžko shánět – takový otrok by zbičováním přišel o svou autoritu u ostatních. Jenže ostatní služebníci už to věděli – to mu manželka jistě nezapomněla říct – a v sázce proto byla jeho čest. Vzplanul hněvem, protože veřejně nemohl dát za pravdu otrokovi před manželkou a viděl, že o Josefa přijde.

Náš Pán Ježíš Kristus byl pokoušen a není důvod, abychom nebyli pokoušeni také my. Ďábel nás chce strhnout, odvést od Krista, zaměstnat nedůležitými, či dokonce hříšnými věcmi. Pamatujme na Josefa, který řekl: „Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!“ Přitom si musel být vědom možných následků: Žalm 105 nám říká o Josefovi některé zajímavé detaily: „Než přivolal na zemi hlad, než každou hůl chleba zlomil, vyslal už před nimi muže, Josefa, který byl prodán do otroctví. Sevřeli mu nohy do okovů, do želez se dostal, až do chvíle, kdy došlo na jeho slovo, když řeč Hospodinova ho protříbila. Poslal pro něj král a pout ho zbavil, vládce národů ho osvobodil. Učinil ho pánem svého domu, vládcem veškerého svého jmění, aby jeho velmože k sobě připoutal a moudrosti učil jeho starce. Pak přišel Izrael do Egypta, v zemi Chámově byl Jákob hostem.“ (Ž 105,16-23)

Potífar i jeho žena poznali, že Josefovi žehná Bůh. A že když Bůh někomu žehná, lidé s tím nic neudělají. A jeho pán mu prozíravě svěřil celý dům. Protože, když Josef umí líp, proč se starat sám a daleko hůř. Ale stejně to nakonec Potífarově ženě nedalo, aby z Josefa nestrhla jeho plášť, jako jeho bratři předtím. Ta žena sice uznala, že někomu prostě Bůh žehná. Ale nakonec nic nepochopila. Poznala, na rozdíl od Josefových bratří, že v Josefovi je nějaké tajemství. Vycítila Boží tajemství, ale nakládala s ním jako s věcmi tohoto světa.

Člověk pozná, že má nějaký neobvyklý dar. Dar psát verše, dar skládat hudbu, krásně malovat. Dar vést lidi, dar vidět příležitosti, dobře hospodařit a dovést své plány k cíli. Ale není mu divné, jak to že zrovna on vidí, tam kde jiní nevidí. Není mu divné, že jedná s lehkostí tam, kde se jiní namáhají. To přece není samo sebou. Toho by se měl člověk skoro bát. Na každého obdarovaného člověka číhá pokušení, že své tajemství připíše pouhému tělu, vlastnímu tělu; totiž sám sobě. I když je to třeba na pohled malá věc, to není z nás, to je dar Boží. Takové věci nemáme na hraní, ty nejsou na chlubení.

Bůh Josefovi žehná, ale prospěch z toho má Potífar, pohan, jeho majitel. Takový je ale účel každého Božího obdarování. Cokoliv, co umíme lépe, než ostatní, je obdarování od Boha. Lidé nejsou stejní, každý umí dobře něco jiného a Bůh to tak zařídil, aby se lidé navzájem potřebovali a sloužili si. Člověk má svá obdarování rozvíjet, když mu jde něco lépe, než ostatním, nemá se s tím spokojit, ale právě v té oblasti se dále snažit. Že něco umíme lépe, než druzí, není naše zásluha, ale náš závazek vůči druhým.

Nedá se ovšem říct, že by Bůh Josefovi žehnal „za odměnu“; Josef přece ještě nic nevykonal. Bůh Josefovi pomáhá, protože se tak sám rozhodl a Josef to ví. Už podruhé se s ním jedná nespravedlivě, ale Josef to nevyčítá Bohu – ublížili mu opět lidé, nikoliv Bůh.

Josefovi bylo sedmnáct let, když ho bratři prodali Izmaelcům, kteří ho odvedli do Egypta. Následovalo třináct let, kdy byl nejdříve v domě Potífara a potom v domě velitele pevnosti. Ačkoliv Josef není v linii mezi Abrahamem a zaslíbeným Mesiášem – tam byl Juda a jeho syn Peres – tak má hrát důležitou roli. Josefovi se narodili v zemi egyptské synové Manases a Efraim, které přivedla na svět Asenat, dcera kněze z města On v Horním Egyptě. Jákob pak požehnal nikoli prvorozenému, ale Efraimovi. Proroci Starého zákona předpověděli potomku Efraima, že mu Bůh vybuduje stejně trvalý dům, jako vybudoval Davidovi, potomku Judy.

Amen.