Večeře Páně a kalich

Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. (1Kor,11,23b-26)

O kalichu se zmiňují všechna synoptická evangelia, ale trochu se liší v podrobnostech:

Mt 26,26-28: Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.

Mk 14,22-24: Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.

L 22,14-20: Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním.  Řekl jim: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“ Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“ Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“

Z veršů evangelistů plyne, že kalich si apoštolové vzájemně podávali, že pili z jednoho kalicha. V některých sborech je možnost místo kalicha požádat o „pohárek“ s vínem. Manýra, která k nám přišla z Ameriky, kde někteří Jižané měli problém pít ze stejného kalichu s černochy a tak každý měl svůj kalíšek. Ovšem to je, podle mne, popření odkazu našeho Pána. Ten kalich je nejen symbolem Ježíšovy oběti, ale i výrazem společenství. Jak tedy řešit situaci, když ze zdravotních či jiných důvodů se nechci či nemohu napít? Nabízený kalich přijmu a symbolicky, v duchu se „napiji“. To je podle mne lepší způsob než tam „kopnout štamprli“ …

Máme naději

Co je hlavní příčinou dnešní krize s exodem milionů lidí putujících do Evropy? Je příčinou boj velmocí a jejich spojenců o lepší geopolitickou pozici, boj o ropu a nerostné suroviny, o vodní zdroje a ornou půdu, nebo je příčinou rostoucí chudoba, hlad na mnoha místech, nedostatek vody, vzrůstající kriminalita a lokální války? V jedné písničce V+W se zpívá „čtěte Bibli, tam to všechno je“.

Bible je napsaná proto, aby se každý mohl dovědět všechno důležité, co se týká vývoje člověka, každého z nás, od počátku až do příchodu Božího království. Odpověď na položené otázky můžeme hledat v knize proroka Daniela, ve dvou prorockých snech babylonského krále Nebúkadnesara. Král měl sen o velké a hrozně vypadající soše:

Daniel králi odpověděl: „Tajemství, na které se král ptá, nemohou králi sdělit ani mudrci ani zaklínači ani věštci ani planetáři. Ale je Bůh v nebesích, který odhaluje tajemství. On dal králi Nebúkadnesarovi poznat, co se stane v posledních dnech. Toto je sen, totiž vidění, která ti prošla hlavou na tvém lůžku: Tobě, králi, vyvstaly na lůžku starosti o to, co se v budoucnu stane, a ten, který odhaluje tajemství, ti oznámil, co se stane. Já pak to nemám z moudrosti, které bych měl více než ostatní živé bytosti, ale to tajemství mi bylo odhaleno, aby výklad byl králi oznámen a abys poznal myšlení svého srdce. Ty jsi, králi, viděl jakousi velikou sochu. Byla to obrovská socha a její lesk byl mimořádný. Stála proti tobě a měla strašný vzhled. Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny. Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. Toto je sen. Též jeho výklad řekneme králi: Ty, králi, jsi král králů. Bůh nebes ti dal království, moc, sílu a slávu. A všechna místa, kde bydlí lidé, polní zvěř a nebeské ptactvo, dal ti do rukou a dal ti moc nad tím vším. Ty jsi ta zlatá hlava. Po tobě povstane další království, nižší než tvé, a pak další, třetí království, měděné, které bude mít moc nad celou zemí. Čtvrté království bude tvrdé jako železo, neboť železo drtí a drolí vše, a to království jako železo, které tříští všechno, bude drtit a tříštit. Že jsi viděl nohy a prsty dílem z hrnčířské hlíny a dílem ze železa, znamená, že království bude rozdělené a bude v něm něco z pevnosti železa, neboť jsi viděl železo smíšené s jílovitou hlínou. Prsty nohou dílem ze železa a dílem z hlíny znamenají, že království bude zčásti tvrdé a dílem křehké. Že jsi viděl železo smíšené s jílovitou hlínou, znamená, že se bude lidské pokolení mísit, avšak nepřilnou k sobě navzájem, jako se nesmísí železo s hlínou. Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky, neboť jsi viděl, že se utrhl ze skály kámen bez zásahu rukou a rozdrtil železo, měď, hlínu, stříbro i zlato. Veliký Bůh dal králi poznat, co se v budoucnu stane. Sen je pravdivý a výklad spolehlivý.“ (Da 2,27-45)

Nimrodův pokus o světovládu Bůh neschválil, proto zmátl lidem jazyky, aby se nemohli společně domluvit a rozptýlil je po celé zemi. Socha, kterou babylonský král ve snu viděl, představuje věk, v němž vládne člověk nad člověkem a to až do příchodu Božího království. Král Nebúkadnesar byl počátek tohoto věku a všechna další království jsou jeho součástí. Z toho například vyplývá, že hlavním cílem tohoto věku je vytvořit světovou vládu člověka nad člověkem, což znamená vytvořit řád pro celou zemi, řád, jenž má vlastní zákony a – nemusí se řídit Boží vůlí. Naopak, na konci věku přivede lidstvo ke vzpouře proti Bohu a bude se snažit převrátit hodnoty, které platily od počátku. Dobro bude vydávat za zlo a naopak.

Ve snu babylonského krále bude věk lidských vlád ukončen rozbitím sochy kamenem, který se utrhne bez zásahu lidské ruky, udeří do nohou té sochy tak, že se roztříští na malé kousky, jež rozvane vítr, takže po soše nezůstala ani stopa. Tím kamenem, z něhož pak vyroste velká skála, je Boží království, které vystřídá věk lidských vlád. Máme už poměrně reálnou šanci osobně zažít příchod Božího království. Ale před tím musí ještě vzniknout poslední druh lidské světové vlády, vlády babylonského typu. Proto jsme dnes svědky horečné přípravy na závěrečné uspořádání světa, v němž vládne člověk nad člověkem.

Proto jsme svědky zdánlivě nepochopitelného převracení a znevažování hodnot, podle nichž žili a pro které umírali naši předkové. Připomínáme si naše křesťanské svátky, ale jejich odkaz nectíme, naopak ho svým jednáním znevažujeme. Novodobí králové, prezidenti, politici i jejich chlebodárci jsou klamáni vládcem tohoto světa, který je vede k přesvědčení, že mohou beztrestně jednat svévolně, bez respektu a proti Božím zákonům. Ke škodě a na úkor většiny lidstva. Dnes existují dvě koncepce budoucí světové vlády, koncepce, jednu můžeme nazvat Babylonský světový řád a druhou Boží království. Zde se naplňuje závěrečná část prorockého snu babylonského krále.

Ve viděních, která mi prošla hlavou na mém lůžku, jsem viděl: Hle, strom stál uprostřed země, jeho výška byla obrovská. Strom rostl a sílil, až jeho výška sahala k nebi. Bylo jej vidět od samého konce země. Měl nádherné listí a mnoho plodů, byla na něm potrava pro všechny. Polní zvěř pod ním nalézala stín, v jeho větvích bydleli nebeští ptáci a sytilo se z něho všechno tvorstvo. Ve viděních, která mi prošla hlavou na mém lůžku, jsem viděl: Hle, posel, a to svatý, sestupoval z nebe. Mocně volal a nařizoval toto: ‚Skácejte strom! Osekejte mu větve! Otrhejte mu listí! Rozházejte jeho plody! Ať uteče zvěř, která byla pod ním, i ptáci z jeho větví! Avšak pařez s kořeny ponechte v zemi, sevřený obručí z železa a bronzu, ve svěží zeleni pole; ať je skrápěn nebeskou rosou a se zvěří ať se dělí o rostliny země. Jeho srdce ať je jiné, než je srdce lidské, ať je mu dáno srdce zvířecí, dokud nad ním neuplyne sedm let. V rozhodnutí nebeských poslů je rozsudek, výpovědí svatých je věc uzavřená. Z toho živí poznají, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a komu chce, je dává; může nad ním ustanovit i nejnižšího z lidí.‘  Tento sen jsem viděl já, král Nebúkadnesar, a ty, Beltšasare, mi řekni jeho výklad. Žádný z mudrců mého království mi nemohl výklad oznámit. Ty však jsi toho schopen, neboť v tobě je duch svatých bohů.“  Tu Daniel, který měl jméno Beltšasar, zůstal skoro hodinu strnulý a jeho myšlenky ho plnily hrůzou. Král mu řekl: „Beltšasare, snu ani výkladu se nehroz.“ Beltšasar odpověděl: „Můj pane, kéž by sen platil tvým nepřátelům a jeho výklad tvým protivníkům.  Strom, který jsi viděl, který rostl a sílil, až jeho výška sahala k nebi a bylo ho vidět po celé zemi,  který měl nádherné listí a mnoho plodů, na němž byla potrava pro všechny, pod nímž bydlela polní zvěř a v jehož větvích přebývali nebeští ptáci,  jsi ty, králi, který jsi rostl a sílil. Tvá velikost rostla, až dosáhla k nebi, tvá vladařská moc až na konec země. Král viděl potom posla, a to svatého, jak sestupoval z nebe a nařizoval: ‚Skácejte strom a zničte jej, avšak pařez s kořeny ponechte v zemi sevřený obručí z železa a bronzu ve svěží zeleni pole, ať je skrápěn nebeskou rosou a ať má podíl s polní zvěří, dokud nad ním neuplyne sedm let.‘ Toto je výklad, králi: Je to rozhodnutí Nejvyššího, které dopadlo na krále, mého pána.  Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlet s polní zvěří. Za pokrm ti dají rostliny jako dobytku a nechají tě skrápět nebeskou rosou. Tak nad tebou uplyne sedm let, dokud nepoznáš, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že je dává, komu chce. A že bylo řečeno, aby byl pařez toho stromu i s kořeny ponechán, tvé království se ti opět dostane, až poznáš, že Nebesa mají moc. Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid.“  To všechno dopadlo na krále Nebúkadnesara.  Uplynulo dvanáct měsíců. Král se procházel po královském paláci v Babylónu a řekl: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“  Ještě to slovo bylo v ústech krále, když se snesl hlas z nebe: „Tobě je to řečeno, králi Nebúkadnesare: Tvé království od tebe odešlo.  Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlet s polní zvěří. Dají ti za pokrm rostliny jako dobytku. Tak nad tebou uplyne sedm let, dokud nepoznáš, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že je dává, komu chce.“  V tu hodinu se to slovo na Nebúkadnesarovi splnilo. Byl vyhnán pryč od lidí, pojídal rostliny jako dobytek, jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, až mu narostly vlasy jako peří orlům a nehty jako drápy ptákům. „Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení.  Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘ Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána mimořádná velikost. Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“

Druhý sen babylonského krále je varovným poselstvím všem lidským vládcům. I když Bůh nebes dal lidem vládu nad vším živým na zemi, nezbavil je odpovědnosti za své činy a varuje je zároveň před nebezpečnou pýchou, která by je přivedla až k falešnému pocitu všemocnosti. Bůh nechce, aby lidští vládci zpychli a zapomněli, že veškerou moc, kterou mají, je s dopuštěním Boha nebes, kterému se budou za všechno zodpovídat. Král Nebúkadnesar to poznal a Boží svrchovanost uznal. To je velmi aktuální varovné poselství pro všechny lidské panovníky i dnes. Satan, který je lstí a klamem svádí ke vzpouře proti Bohu, to samozřejmě ví. Proto dělá všechno proto, aby to lidští vládci nepoznali a nebrali Boží slovo vážně.

Apoštol Pavel napsal křesťanům v Tesalonice o druhém příchodu našeho Pána Ježíše: „Pokud jde o příchod Pána Ježíše, kolem něhož budeme shromážděni, prosíme vás, bratří, abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat. Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a ‚povýší se nade všecko, co má jméno Boží‘ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce ‚usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha.“ (2Te 2,1-4) Bůh připouští, aby se zlo projevilo v plné síle a podobě. Pavel dál vysvětluje: „Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš ‚zabije dechem svých úst‘ a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.“ (2Te 2,6-12)

Zlo se umí skrývat. Proto je často těžké ho jasně usvědčit, než se projeví podle ovoce, které přinese (Mt 7,20). Nejdříve láká lidi na líbivé a svůdné ideje i na první pohled prospěšné, humanitární a charitativní činy. I dnes jsme opět svědky válečných konfliktů, jsme manipulovaní k tomu, abychom se v zájmu bezpečnosti zřekli občanských práv a svobod, abychom si zvykli na všudypřítomný sledovací systém, abychom se pod záminkou zkvalitnění pohodlí a větší bezpečnosti smířili s tím, že místo skutečných peněz budou zanedlouho jen elektronická konta s virtuálními čísly. Někomu se může zdát, že velký pokrok v komunikačních technologiích, strašení různými pandemiemi, podpora imigrace cizích národů a kultur do Evropy, nepochopitelné přehlížení rizika kriminálních a teroristických útoků cizích osob či skupin na domácí obyvatelstvo je náhodná souhra okolností, chyb nebo chamtivosti jedinců či celých skupin. Ve skutečnosti jde o uskutečňování plánu na vytvoření poslední formy vlády babylonského typu.

Ve snu babylonského krále stojí socha na železných nohou, které mají chodidla a prsty částečně ze železa a částečně z hlíny. Daniel to králi vysvětluje tak, že v posledních časech dojde k velkému mísení lidí mezi sebou, ale ti nebudou spolu držet. I dnešní migrační vlna je pokusem o smísení lidí různých kultur a náboženství, ale nepovede se to. Daniel naopak říká, železo promíšené s hlínou – lidé se budou mísit, ale držet jeden s druhým nebudou, právě tak jako se železo nemísí s hlínou. Za dnů oněch králů Bůh nebes nastolí království, jež rozdrtí a ukončí všechna tato království, ale samo bude stát navěky.

Bůh pro nás nechal všechno důležité zapsat dlouho dopředu. Nechce, abychom podlehli klamu, ale abychom měli možnost prokázat, zda máme větší lásku k pravdě nebo k žádostem světa. Bůh dovoluje, aby se lidé přesvědčili, že si sami nedokáží vládnout spravedlivě a k trvalému prospěchu všech. Aby se lidé přesvědčili, že bez něj nevyřeší žádný z problémů, které lidstvo sužuje. Přesto budou někteří říkat, kde je ten jeho zaslíbený příchod. Petr na to odpovídá: „Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Pánův den přijde jako zloděj v noci.“ (2Pe 3,3-4)

V Bibli jsou dvě apokalyptické knihy. Hospodin uzavřel dvě smlouvy, nejdříve s tělesnými potomky Abrahámovými skrze Mojžíše. Druhou smlouvu uzavřel s lidmi ze všech národů, kmenů, jazyků a ras, skrze Ježíše. I když Danielovo proroctví je určeno především Židům, oba sny pohanského krále jsou ve skutečnosti Boží poselství určené zejména všem králům a vládcům, ale samozřejmě i všem lidem, kteří nepohrdají Božím slovem a jsou ochotní se z něho poučit.

Druhá apokalyptická kniha, Janovo Zjevení, je určena hlavně křesťanům, aby rozpoznali čas konce tohoto věku, aby rozpoznali, co je Velký Babylón, kdo skutečně zastupuje v době konce Boží království, a především aby věděli, jak je důležité zachovat pevný postoj. Důležitým milníkem bude událost, která je popsaná v šesté pečeti, která vyvolá paniku mezi všemi lidmi, malými i velkými, bohatými i chudými, svobodnými i otroky. (Zj 6,12-17) Nemusíme být zmateni současnými událostmi, naopak máme v Písmu všechny důležité informace pro naše rozhodování, povzbuzení i posílení víry. Hospodin na nás nezapomněl, ale dává všem lidem čas a šanci poznat pravdu, aby se mohli správně rozhodnout pro naději na věčný život. Bude to však od každého z nás vyžadovat velkou osobní statečnost a víru. Amen.

Imigranti

Již delší dobu řeším přímo hamletovskou otázku, ale stále nenalézám jednoznačnou odpověď. Utečenci a my. Jeden pohled najdeme v podobenství, když šel jakýsi člověk nebezpečnou cestou z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. A náhodou jde někdo kolem a vidí člověka v nouzi. Vidí, ne že si nevšiml, vidí, ale obejde ho. Vyhne se mu. Doslova: mine ho v opačném směru než je lidské. Vidí a nestane se bližním, říká Ježíš.

Ale pak jde tudy jakýsi Samařan. Zase, ne hned nepřítel, spíš někdo mezi Židem a Římanem, nepatří k nám a není zas hned proti nám. Prostě někdo mezi, s kým míváme i my, když na to přijde, největší potíž. A ten jde, vidí polomrtvého, a prostě se mu nad ním sevře srdce. Vidí ho a ví, že ho nemůže obejít. Lukáš (L 10,25-37) nám detailně líčí záchranu, jak daleko ten Samařan v té záchraně člověka jde, kam až ho dopraví, jak o něj dokáže pečovat, jak ho dokáže mít na mysli a v péči ještě i dál na svých cestách. Jak překvapivě a dalece se právě někdo, od koho bys to nečekal, může stát tobě bližním.

V kázáních nejrůznějších denominací můžeme slyšet výklad tohoto podobenství, v poslední době právě při srovnání s pomocí imigrantům. Když jsem se snažil „aktualizovat si“ toto podobenství na dnešní dny, vzpomněl jsem si na cestu, kdy jsem se vracel v noci z jedné akce okresními silničkami šumavskými hvozdy. Objevit tam ležet nějakého člověka, určitě bych nezastavil a neběžel k němu, jel jsem v autě sám. Ale zkusil bych zavolat policii, kdyby nebyl signál, popojel bych kus dál a zkoušel se znovu a znovu dovolat. Spíše než podobenstvím bych se v těch končinách řídil slovy našeho Pána: buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. (Mt 10,16b)

V některých výkladech podobenství se říká, že náš Pán chce, abychom celou situaci viděli nejprve očima zbitého pocestného. Očima toho, který se sám dostal do problémů a musí přijmout pomoc od toho, kterému by normálně možná ani nepodal ruku. Člověk se musí nejprve stát „zbitým pocestným“, musí uznat svoji situaci, kdy si nemůže sám pomoci. Musí uznat, že tato pomoc přichází v podobě, kterou si nemůže diktovat. Ale to sebou zároveň přináší proměnu – v tom, kdo byl zatím jen „špinavý Samařan“ najednou vidíme „toho který prokazuje milosrdenství.“ Jen tím, že zakusíme soucit a pomoc Samařana, se můžeme sami Samařany stát. Jen tím, že v druhých rozeznáme své bližní, můžeme sami být milujícími bližními.

Četl jsem o jednom experimentu. Studenti teologie si přečetli příběh, při kterém si každý oškliví pokrytectví kněze a levity v biblickém příběhu o Samařanu a to, jak ti dva nechápou, co je doopravdy důležité (pomoc bližnímu) a co je ve srovnání s tím marginální (vykonání náboženských povinností). Pak, podle pokynu neznámého člověka v bílém plášti (kterého nikdy předtím neviděli a kterého už nikdy neuvidí), vyjdou z budovy a ignorují člověka (figuranta), který potřebuje pomoc, a jdou si vyzvednout svoji nijak zvlášť velkou odměnu za účast v experimentu. Srovnával se tam také vliv četby s vlivem spěchu, který byl naprosto marginální, tedy zanedbatelný. Experiment prokázal, že zásadní vliv na naše morální rozhodování má spíše to, jak vypadá konkrétní situace, než že by člověk rigidně dodržoval racionální mravní řád pocházející odkudsi ze zásvětí.

Mohl bych nyní citovat z listu Galatským: Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6, 4-10)

Tady je však stále řeč o jedincích! Máme ale před sebou tisíce a tisíce běženců. Na vojně jsme absolvovali jako zdravotníci i psychologický trénink, kdy nám říkali, že musíme být připraveni ve stresu rozhodovat komu pomoci a komu ne. To když nám přivezou padesát různě zraněných a my musíme rozhodnout, kdo půjde do rukou lékařům a koho si odvezou funebráci. A pak zde máme ještě jeden pohled – Karl Jaspers, německý filosof a lékař, se zabýval otázkou viny a došel k závěru, že již pouhá příslušnost k zločinecké organizaci je zločinem. Takže neměl bych se vždy ptát, komu pomáhám? Co když nejde o někoho tak úplně neznámého. Mám na mysli slova, která králi Jóšafatovi řekl vidoucí Jehú: „Budeš pomáhat svévolnému a milovat ty, kdo nenávidí Hospodina? Kvůli tomu se na tebe Hospodin rozhněval. (2Pa 19,1-3)

Písmo říká, že ze srdce vycházejí dobré a zlé věci. (např. L 6,45) „Všechno, cokoli děláte, dělejte z upřímného srdce, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.“ (Kol 3,23) Pavel také říká: Vždyť přikázání … jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona. (Ř 13,9-10) A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6,10)

Trpělivost

Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. (1Tes 5,14)

Když se jednou zeptali Karla Bartha, jednoho z nejvýznamnějších teologů 20. století, s jakou nejhlubší myšlenkou se ve svém  životě setkal, odpověděl slovy dětské duchovní písně: „Má Pán Ježíš, má mne rád, dí to Písmo nastokrát…“

„Láska je trpělivá“ píše se v prvním listu korintským (1Kor 13,4). Tím nám Bůh říká, chceme-li mít životaschopné a rozvíjející se vztahy, první věc, kterou potřebujeme je trpělivost. Bůh má už několik tisíc let trpělivost ve vztahu k nám lidem. Láska je na prvním místě trpělivá. Řecké slovo použité pro trpělivost je doslova „vysoký bod varu“. Toto slovo je užito v Bibli pro popis vztahů mezi lidmi, protože každý člověk je jedinečný. V 1Kor 12,4-6 Pavel říká, že jsou rozličná obdarovaní, služby a působení, protože každý člověk je unikátní. Každý rodič to ví, že ani děti v rodině nejsou stejné. Každý je jiný. Různorodost pochází od samotného Boha. Když nejsou stejné dvě vločky, ani lidé nebudou stejní. Rozdílnými nás činí naše duchovní dary. Ty jsou specifické podle schopností, které nám Bůh dal pro službu Jemu.
Je to Naše srdce – všichni jsme motivováni jinak. Jsou to Naše schopnosti – všichni máme přirozené talenty, které jsou odlišné od talentů ostatních lidí. Jsou to Naše osobnost a Naše zkušenosti – všichni máme různé pozadí a zkušenosti, které doposud formovali naše životy.

Kvůli tomu, jak nás Bůh stvořil, není nikdo stejný jako my, proto v našich vzájemných vztazích potřebujeme trpělivost, protože naše rozdíly jsou často příčinou nedorozumění.

Pavel v listu Timoteovi píše: (1Tim 1,16) Ale proto se mi dostalo milosrdenství, aby Kristus Ježíš na mně jako prvním ukázal veškerou trpělivost pro příklad těm, kdo v něho mají uvěřit k životu.“ Jestliže někdo rozuměl Boží trpělivosti, tak to byl apoštol Pavel, který byl při vraždě Štěpána, ale Pavel věřil, že ho Bůh změnil, aby ukázal svou neomezenou trpělivost.

Učme se druhé chápat, to je další způsob, jak můžeme růst v trpělivosti. Jak mohu lépe porozumět lidem, se kterými žiji? Tím, že jim budu více naslouchat. „Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj.“ (Př 18,13) To je velmi jasné slovo: Bůh nám dal dvě uši a jedny ústa. Většina z nás si myslí, že jsme dobrými posluchači. Možná umíme slyšet, neznamená to ale, že umíme dobře naslouchat. Odborníci zjistili, že jen 7 % toho, o čem přemýšlíme je zprostředkováno slovy. 43 % všeho, co říkáme, zahrnuje to, jak to řekneme – myslím tím tón hlasu. Zbývajících 50 % připadá na nonverbální komunikaci – výraz obličeje, gesta, tak zvaný jazyk těla. To znamená, že v naslouchání jsou naše oči právě tak důležité jako naše uši.

Většina konfliktů a napětí ve vztazích nevychází z rozdílných názorů, ale z nedostatku pochopení a porozumění. Naší reakcí na nepochopené věci je obvykle strach. Buď otevřeme svou mysl novým myšlenkám a rosteme, nebo je oddálíme a zůstaneme nezměnění. Problémem zůstává, že vždy srovnáváme to, čemu nerozumíme, s tím čemu si myslíme, že rozumíme. Harry Truman říkal: „ Když pochopíme postoj druhého a to co chce udělat, devět krát z deseti, chce dělat to dobré.“

Sobectví je soustředění se na své vlastní zájmy. Někdo řekl, že každý příběh má dvě tváře, dokud se nás netýká osobně. Je potřeba více barev aby vznikla duha a více hráčů aby mohli utvořit tým. Poslední způsob, jak se učit trpělivostí je jednat s druhým tak, jak chceš, aby bylo jednáno s tebou. To je zlaté pravidlo, které řekl Pán Ježíš: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.“ (Mt 7,12) Pavel zase píše: „v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:“ (Filipským 2,3-4) Měli bychom se dívat, naslouchat a zjišťovat o co se ostatní zajímají. Pán Bůh ví, že pro nás není přirozené být trpělivý. To, abychom byli trpěliví, vyžaduje Boží pomoc. Jak toho dosáhnout? Jen tehdy, když je Ježíš Kristus v našem životě, můžeme s lidmi jednat jako On. Nikdo se nenarodí trpělivý, proto každý se potřebujeme učit a rozvíjet tuto vlastnost lásky v našem životě.

Pán Ježíš je dokonalý příklad trpělivosti. U Matouše se Pán Ježíš modlil v Getsemanské zahradě. Vzal Petra, Jana i Jakuba a řekl jim, aby jej podpořili na modlitbách. Ježíš se modlil v smrtelné úzkostí a pot jako krvavé kapky mu stékal na zem. Třikrát vzbudil učedníky, kteří pod tíhou událostí usnuli. Máte tu Krista, který prožíval nejtěžší noc svého života na zemi, a oni usnuli, ne jednou, ale třikrát. A přesto Pán Ježíš s nimi i pod takovým tlakem jednal v lásce, s trpělivostí a laskavostí. To je dokonalá trpělivost – jednat v lásce i pod tlakem.

Někteří viní Boha za zlo, které je ve světě. Přemýšleli jste, proč Bůh nepošle blesk, který by zničil v jedné vteřině lidi, kteří spáchají zlo, nepravost a nespravedlnost? Proč je nesoudí právě při činu? Z jednoho důvodu, Bůh má velikánskou trpělivost. „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2Pe 3,9)

Dveře spasení jsou otevřené, protože Bůh je trpělivý. Trpělivost je ovoce Ducha, které roste tehdy:

·         když vidíme Boží trpělivost s námi osobně,

·         když se učíme rozumět a chápat druhé,

·         když máme na druhé ohled,

·         když s druhými jednáme tak, jak bychom si přáli, aby jednali oni s námi,

·         a když Kristus skrze Ducha svatého žije a roste v nás. Když v Kristu zůstáváme, neseme ovoce trpělivosti.

Náš nebeský Otče, děkujeme Ti, že neodmyslitelnou součásti Tvé podstaty je láska. Že jí neotřese ani hněv, ani neposlušnost. A tak se tato láska mohla vtělit a zosobnit v Ježíši Kristu, našem Pánu a Spasiteli, který svým životem a svojí smrti nejdokonaleji manifestoval Tvoji milost a Tvoje milosrdenství.

Ve šlépějích Kristových máme jít i my. Proto i my máme žít životem lásky a milovat Tebe a také všechny lidi, a to praktickou a činnou láskou. V tom však často selháváme. Proto nám to, nebeský Otče, odpusť a daruj nám dostatek lásky, milosti, síly, rozvahy a odvahy, abychom se stále více rozhojňovali v lásce agapé a tak se skutečně stali světlem světa a solí země. Abychom byli doopravdy Tvými poslušnými dětmi a věrnými bratry a sestrami Kristovými.