Kde byl Bůh?

Nedávno jsem četl zprávu o jedné tragické události, která byla v komentáři doplněna otázkou „Kde byl Bůh?“. To, že zlo a nespravedlnost existuje, je zcela jasný, smutný a nezpochybnitelný fakt. Tolik lidí je týráno, zneužíváno, mučeno, vražděno, znásilňováno, okrádáno, podváděno, tolik nevinných musí trpět a prožívat mnoho velkých bolestí. Věřím-li jako křesťan, že nad tímto vším existuje všemocný, dokonalý, svatý a láskyplný Bůh, pak je přede mnou otázka, kterou musím vyřešit – proč tento Bůh nezasáhne?

Otázka „Kde byl Bůh?“ patří k těm nejdůležitějším a nejzásadnějším. Mezi důvody, proč nevěřit v existenci dobrého Boha, zaujímá existence zla jednu z klíčových pozic. Ateisté, kritici, ale také mnoho těch, kterých se zlo „hmatatelně“ dotklo, skloňují tuto problematiku ve všech možných pádech. Osobně je mi také velmi úzko, když slyším o mnohých zvěrstvech a neštěstích, které se ve světě dějí. A zvláště je mi proti srsti, když se nějaké zlo dotýká přímo mě a mých blízkých. Proto se i já někdy ptám: „Bože, jak to můžeš dopustit?“, anebo slovy JK z kříže „Pane, proč jsi mě opustil?“. A přece věřím, že je Bůh dobrý. Dorothee Sölleová, evangelická teoložka, říká, že za výtkami Bohu typu „Kde byl?“ stojí falešný, hluboce nekřesťanský pojem mocného boha, zbavujícího nás naší vlastní zodpovědnosti. Ale takový bůh neexistuje!

Vezměme ale tvrzení, že by existoval dobrý Bůh, který by nemohl dopustit zlo. Sériový brutální vrah již bez zřejmého důvodu zabil devět lidí a plánuje vraždu dalšího. Bůh ví, co se chystá a může tedy vraždě zabránit. Když to ale udělá, nevyhne se jedné věci: Bude muset vstoupit do svobodného rozhodování tohoto vyšinutého jedince a zvrátit jej. Vrah má totiž samozřejmě, stejně jako i my všichni ostatní, svobodnou vůli, kterou nesčetněkrát za den využije. Řekněme ale, že bychom vůbec nebyli proti, kdyby právě Bůh zasáhl. Bůh, který zastaví vrahovu ruku a zabrání tak nespravedlivému krveprolití, by se asi líbil téměř všem. Dobrá, co ale ostatní ukrutnosti? Nemohl by Bůh podobným způsobem zabránit i znásilňování? A co takhle vykořisťování dětí či mučení? I tady bychom určitě všichni souhlasili s Boží intervencí, i když v sobě obnáší nutné porušení svobodné vůle násilníka. Ale jaký smysl má porušit svobodnou vůli šéfa Al Kaidy, ale neudělat už nic s nelegálním prodejem zbraní této organizaci zprostředkovaným ministerským náměstkem, který nedělá o moc víc jiného, než že „pouze podvádí“ či „lže“?

Ale položme si otázku: Už jsem někdy něco, něco malého, ukradl? Už jsem někdy trošíčku zalhal nebo někoho podvedl? Jestliže by měl Bůh ze světa vymýtit morální zlo, musel by zasáhnout do svobodné vůle nás všech, protože každý v hloubi duše víme, že každý z nás ve svém životě určité zlo spáchal.

Jsme tedy ochotni zbavit se své svobodné vůle? Pokud by tak Bůh učinil, nebyli bychom pak už jenom pouhé stroje a roboti? Kdyby Bůh měl zastavit veškeré zlo, dávno bychom tady nebyli, neboť z Božího pohledu činíme zlo všichni dnes a denně. Bůh nám dal svobodnou vůli a dal nám také hranice našeho chování, které nás mají chránit. Jasně řekl, co máme a nemáme dělat, co je dobré a co nám naopak škodí. Tyto informace máme v Bibli. A ti, kteří se k ní nedostanou, např. divošské kmeny, mají základní „zákony“ zapsány ve svém svědomí, které naše chování jednou usvědčuje a jindy zase hájí.

Myslím, že většina zla a bolesti jsou tady právě kvůli „použití“, nebo spíše „zneužití“ svobodné vůle člověka. Vždyť i takové přírodní katastrofy jsou často v konečném důsledku jen následkem lidského znásilňování přírody a jejich zdrojů, ačkoliv se na první pohled zdá, že za ně nikdo nemůže. Každý z nás je zodpovědný za své činy. Měli bychom se proto o to víc hlídat, neboť následky našeho jednání mohou postihnout i nevinného člověka, kterého máme rádi.

Svobodná vůle je také velmi důležitá k existenci lásky. Lásku svých dětí, rodičů, ani svých manželských protějšků si nemůžete vynutit násilím. Musí mít svobodu se rozhodnout. Bůh touží po vzájemném vztahu s námi – miluje nás a touží, abychom i my milovali Jej. K tomu však musíme mít svobodu Jej odmítnout. A to by nebylo možné, kdyby nám do svobodné vůle zasáhl.

Pokud bych při této otázce nezmínil existenci duchovních bytostí, které jsou člověku a Bohu nepřátelské, zatajil bych velmi důležitého původce zla. Z biblického pohledu satan a jeho démoni zaujímají velmi důležitou roli v otázce zla a utrpení ve světě. Ten může díky lidské spolupráci, vědomé, ale mnohem častěji nevědomé, činit a pobízet k mnoha zlým věcem. Ne nadarmo proto Bible vybízí křesťany: „Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.“ (Ef 6,11-13)

Existence zla je obecně považována za jeden z nejsilnějších argumentů proti existenci dobrého křesťanského Boha. Mnohdy je síla situace a životních příběhů zlem sužovaných lidí velmi intenzivní a výmluvná. A pokud se zlo osobně dotýká i nás, bytostně nás to zasahuje a bolí. V takových případech je často otřesena víra i těch nejzbožnějších křesťanů. Přesto všechno máme spousty důvodů věřit, že je Bůh dobrý a zlo jako takové není Jeho prvotní vůlí, ve které by se sadisticky vyžíval. Naopak, zlo bude jednou poraženo a jeho působení odstraněno.

Když člověku dojde význam Ježíšovy oběti a velikost jeho lásky, začne se na problém zla dívat z úplně jiného pohledu. Začne jasně vidět, že problém zla je především problém našeho vlastního zla. Není to jenom nějaký pro nás vzdálený terorista na Blízkém Východě nebo diktátor v minulosti. Zlo se týká především mě – moje drobné lži a podvody, necitlivá slova vůči mým blízkým, moje pýcha a sobectví. Když vidíme, že jsme hříšní a že stojíme před Bohem se svou vinou, už se neptáme, jak se před námi ospravedlní Bůh, ale jak se my ospravedlníme před ním. A právě díky tomu, že Ježíš svou smrtí na kříži zaplatil za zlo, kterého jsme se dopustili, můžeme být ospravedlněni my před Bohem. Díky němu můžeme získat Boží odpuštění.

Amen.

Podobenství o milosrdném Samařanu

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘„ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale, když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (L 10,25-37)

V podobenství máme na začátku oběť. Nevíme, kdo to přesně byl, ale víme, že byl na nebezpečné cestě – vzdálenost z Jeruzaléma do Jericha je, podle mapy, 32 km. Pět set metrů do kopce a zbytek s kopce. Identita oběti není dána, tehdy poznávali etnickou příslušnost buď podle řeči, konkrétního přízvuku, nebo podle oblečení. V Ježíšově příběhu je oběť polomrtvá, tedy asi nemůže mluvit, a není moc jasné ani její oblečení. Je to bezejmenná lidská bytost v konkrétní potřebě.

Zákoník – znalec zákona Mojžíšova – vzdělanec své doby, je člověk přemýšlivý, ví, že každá odpověď probouzí nové otázky. A tak se ptá: „A kdo je můj bližní?“Ježíš však obrací otázku „Kdo je bližní?“ na „Komu jsi bližním?“. Takže když se Pán Ježíš ptá: „Kdo byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ je zřejmá jasná odpověď: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Mohli bychom ale také říct, že bližním byl ten, kdo se postiženému dokázal přiblížit. Kdo se mu nevyhnul, neobešel ho, ale přiblížil se. Nejen fyzicky, ale především lidsky. Bližního tedy nedefinujeme podle národnosti, kulturní či náboženské příslušnosti, bližní je ten, kdo se dokáže lidsky přiblížit člověku v nouzi – bližním se může stát kdokoli. Příběh o setkání těch dvou, zákoníka a Ježíše, nekončí odpovědí, ale výzvou: „Vezmi si z toho Samařana příklad, jdi a konej.“

Ježíšovu výzvu „badateli v zákoně Hospodinově“ můžeme pochopit i takto: tvá intelektuální zvídavost, teologické vzdělání, přemýšlení o významu jednotlivých slůvek, to je hezké, ale v tvém případě to přebujelo. Tak už toho nech, odlož teorii, pusť se do praxe. Podíl na věčném životě neotevře nauka, neustálé tázání, hloubání a přemýšlení, ale praktikovaná láska k bližnímu, vztah k lidem. Tak jdi, jdi k nim a jednej.

Být křesťanem ovšem také znamená obnovovat mysl, projasňovat myšlenky. Kdo věří, také o víře přemýšlí. Produktem křesťanství jsou i hloubavé knihy, filosofické traktáty, výklady biblických pojmů. Ale to hlavní, na křesťanství to nejdůležitější, jak právě Písma dosvědčují, je konání. Ospravedlněni jsme pouhou vírou, to platí, ale zároveň platí, že víra bez skutků je mrtvá. Teprve až lidé uvidí naše dobré skutky, budou z toho chválit našeho nebeského Otce.

Ale docela zbytečné to dotazování není. Kdyby se zákoník nezeptal: „A kdo je můj bližní?“, Ježíš by nepověděl to krásné podobenství o milosrdném Samařanu. Otázka „Kdo je můj bližní?“ napovídá, že zákoník byl pozorným posluchačem toho, co Ježíš hlásal a učil. Nejspíš si povšiml, že Ježíš pracuje s pojmem „bližní“ jinak než Mojžíšův zákon. Ve 3. Mojžíšově je bližním zřetelně míněn příslušník pospolitosti lidu izraelského. Miluj svého kamaráda Izraelce jako sebe, tak by se dalo rozumět příkazu z 3. Mojžíšovy. Zákoníkova otázka, kdo je můj kamarád, je vlastně otázkou, zda každý můj soukmenovec, každý Izraelec je můj kamarád. I ten, který je vůči svému izraelství absolutně lhostejný, nevěrný, nevěřící Izraelec, svými skutky urážející Hospodina a pohoršující lidi? I posmívač, darebák a mizera je snad můj kamarád a já ho mám milovat jen proto, že formálně přísluší k potomstvu Izraelovu? Asi nějak takto se ptá zákoník Ježíše.

A Ježíš začne vyprávět ten krásný, velmi obsažný, bohatě inspirativní, a přitom jednoznačný příběh o pomoci bližnímu v nouzi. A přidá k němu otázku: „Kdo z těch tří, kněz, levita nebo Samařan, se stal kamarádem tomu člověku, jenž upadl mezi lotry? Všimněme si, ta otázka „kdo je můj kamarád, kdo je hoden mého přátelství, mé blízkosti, mé lásky“ zůstává bez odpovědi. Je odsunuta jako už nezajímavá, zbytečná, překonaná. S Ježíšem vyvstává nová a naléhavá otázka: Jak se ty postavíš k člověku v nouzi, ke kterémukoli člověku v nouzi, ať je to Izraelec nebo Samařan, Čech nebo Němec, prostě kdokoli, kdo se ocitl v nouzi, a ta nouze sama ti něco signalizuje, bliká na tebe, aby ses mu teď a nyní stal kamarádem, přítelem, blízkým člověkem. Upadl mezi lotry, ti ho strašně zřídili, zranili, oloupili a ponížili, a tak se neptej, kdo to je, odkud je a jaký je. Můžeš-li mu pomoci, pomoz, buď mu bližním, jako ten Samařan.

Ježíš ve svém vyprávění prozrazuje, co Samařana k jeho příkladnému konání přimělo: „milosrdenstvím jsa hnut“ překládají kraličtí, či dle ekumenického překladu „byl pohnut soucitem“. Obecný lidský soucit, který působí, že se v nás něco hne, že to s námi hne, když se setkáme s lidským neštěstím. Tento pohyb, tato emoce však není jen lidská. I Bůh je lítostivý, i on je hnut milosrdenstvím. „Jedinečný, jediný Bůh Izraele, je plný slitování, milostivý, shovívavý nejvýš milosrdný“ (2M 34,6). Bez ochoty nechat se pohnout tímto niterným hnutím, které je společné lidem i Bohu, bez emoce soucitu s každým člověkem, který trpí, a možná i se vším, co má dýchaní a trpí, by nebyla žádná péče o všelijak postižené, nemocné a nemohoucí. Zákonům džungle se dnes říká efektivita a spravedlnost.

Soucit, ale není slabost, soucit je ctnost. Však ten milosrdný Samařan nebyl nějaký sentimentální slaboch, nýbrž člověk odvážný, milosrdenstvím hnut, přemohl strach z toho, že by ti suroví loupežníci mohli přepadnout i jeho. Bližními se nestali kněz a levita. Že právě oni neměli žádný soucit, či ho měli, ale neprojevili ho, nepomohli zraněnému, to se nemělo stát. Ti lidé nebyli žádní zpustlí primitivové, oni sloužili v chrámě, znali Boží zákon předaný Mojžíšem, a proto pomoc zraněnému člověku pro ně měla být samozřejmostí. Nebyla. Prostě selhali, to se stává, že lidé, i zbožní lidé selžou. Neznamená to ale, že jejich náboženství a zbožnost byly špatné, či že bude dobře všechno náboženství opustit a provozovat jenom humanitární pomoc a lidumilnou praxi bez náboženského balastu.

Náboženství – zvláště to předávané Mojžíšem, proroky, apoštoly – a soucit se přece nevylučují. Naopak platí, že lidé věřící, zbožní, kteří se dovedou modlit, mívají obvykle citlivé srdce. Od věřícího lékaře či věřící ošetřovatelky snad očekávají všichni, i ti nevěřící, že bude k pacientovi přistupovat jinak než jen jako k rozmnožiteli bodů pro pojišťovnu.

Již dlouho se nad aplikací podobenství pro současnost zamýšlím. Ten Samařan se jevil z pohledu jako chudý – cestoval sám na mezku. Ale měl olej, víno a obvazy a peněz musel mít také dostatek, vždyť dva denáry byla tehdy velká suma. Vzpomínám, jak jsem jednou jel pozdě večer z nějaké služební akce na Šumavě, sám v autě, ztemnělým lesem po okreskách a vůbec mi nebylo do zpěvu. Kdybych tam viděl někoho ležet, nezastavil bych, ale v nejbližší vesnici bych sháněl policii či telefon (to nebyly ještě mobily rozšířené).

Podobenství o Samařanu se někteří snaží aplikovat na současnost. V Britských listech na internetu jsem našel tuto aplikaci podobenství pro dnešní dny:

Jeden člověk jel z Bruselu do Prahy a byl po cestě přepaden – násilnický gang ho přepadl, okradl, zmlátil a nechal ležet u silnice polomrtvého. Náhodou jel kolem občan Evropské unie, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. O něco později jel kolem občan USA, ale když si ho všimnul, taky se mu vyhnul. Když pak kolem projížděl jakýsi muslim, všimnul si polomrtvého, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, vydezinfikoval mu poranění, naložil ho do svého auta a zavezl do nejbližšího motelu, kde se o něho postaral. Druhého dne dal recepčnímu sto euro a řekl: „Postarej se o něho, bude-li tě to stát víc, doplatím ti to na zpáteční cestě.“ A teď otázka: kdo z těch tří kolemjedoucích se stal bližním tomu přepadenému? Přece ten, který mu prokázal milosrdenství. A co z toho vyplývá? Neztrácej čas otázkami, kdo je tvůj bližní, ale chovej se tak, aby ses bližním sám stal. Jdi a jednej také tak!

A pak autorka, Alena Michutová, uvedla ještě druhou verzi, speciálně prý určenou pro české uši:

Jeden člověk jel po D1 z Brna do Prahy a byl po cestě přepaden – násilnický gang ho přepadl, okradl, zmlátil a nechal ležet u dálnice polomrtvého. Náhodou jel kolem humanitární pracovník, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. O něco později jel kolem univerzitní učitel, ale když si ho všimnul, taky se mu vyhnul. Když pak kolem projížděl jakýsi Rom, všimnul si polomrtvého, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, vydezinfikoval mu poranění, naložil ho do svého auta a zavezl do nejbližšího motelu, kde se o něho postaral. Druhého dne dal recepčnímu 2500 korun a řekl: „Postarej se o něho, bude-li tě to stát víc, doplatím ti to na zpáteční cestě". A teď otázka: kdo z těch tří kolemjedoucích se stal bližním tomu přepadenému? Přece ten, který mu prokázal milosrdenství. A co z toho vyplývá? Neztrácej čas otázkami, kdo je tvůj bližní, ale chovej se tak, aby ses bližním sám stal. Jdi a jednej také tak!

Aplikace Ježíšových podobenství na dnešek však není tak jednoduchá jak autorka uvádí. S její aplikací se neztotožňuji, není to domyšlené a vzbuzuje to více otázek než odpovědí. S muslimy mám osobně jen minimální zkušenosti, znám co říká Korán a Sunna, ale s Cikány určité zkušenosti mám. Kdysi mě, coby čerstvého vysokoškoláka s umístěnkou v pohraničí, poslali do komise, která chodila v malém městě po Cikánech a zjišťovala, zda se civilizovali. Je to už desítky let, ale stále vzpomínám, jak jsem se u jedné rodiny styděl, že je obtěžujeme. Ano, nelze zevšeobecňovat. Již Jan Hus říkal „lepší Němec dobrý, než bratr zlý“.

Takže jsou situace, kdy jednám bez zaváhání – stará paní upadla, mladý muž s bílou hůlkou hledá cestu … tam mohu, spíše musím pomoci. Ale zastavit s autem na opuštěném místě? Zvláště, když jedu sám. Takovou odvahu bych neměl. Je také rozdíl poskytnout pomoc jednomu člověku a velké skupině lidí najednou. Vzpomínám na studia, kdy jsme byli, jako absíci, školeni jako lapiduši. Při výcviku nás upozorňovali, jak je vysoce psychicky náročné třídit zraněné. Vzpomínáte na seriál MASH? Polní nemocnice, přivezou desítky raněných a vy, zdravotník, musíte rozhodnout během vteřiny, kdo půjde na operační sál okamžitě a kdo ještě počká … a možná zemře.

Podobenství o Samařanovi nelze, podle mne, násilně aplikovat na dnešek. Je to návod ke křesťanskému žití. Je to rada být milosrdný k člověku. Mohu to brát jako radu k vítání ilegálních emigrantů, kteří považují podle svého náboženství jakoukoliv pomoc za naši povinnost, povinnost káfira? Je tu i otázka zodpovědnosti. Jsou také lidé, kterým nejde o pravdu a dobro jako takové, jde jim jenom o svůj dobrý pocit, o utišení pocitu viny. Nejpohodlnější cestou k dosažení souladu mezi fakty a tím, čemu někdo věřit chce, není změnit přesvědčení, ale potlačit důkazy a umlčet ty, kdo na ně upozorňují.

Možná jste slyšeli o hře Maxe Frische „Pan Biedermann a žháři“, která se hrála v padesátých letech. Příběh vypráví, jak pan Biedermann poskytne přístřeší ve svém domě dvěma podezřelým mužům, i když ví, že ve městě řádí žháři. Chce dokázat, že netrpí předsudky a pomůže bližním v nouzi. Následně se stydí, že si je do domu pustil, bojí se jich a stále si nalhává, že ho jen zkouší a dům nakonec nezapálí. Pomáhá jim i vyměřit zápalnou šňůru a ve finální scéně sám podá zápalky[1].

Anebo četli jste Jaspersovu „Schuldfrage“? Německý filozof Karl Jaspers po 2. světové válce ve snaze umožnit Němcům vyrovnat se s totalitní minulostí napsal útlou knihu „Otázka viny“. Autor v knize jmenuje čtyři kategorie: vina kriminální, politická, morální a metafyzická. Kriminální, nejjednodušší, vinu nese zločinec, který porušil zákon; jeho jednání posuzuje soud. Politická vina vyplývá z odpovědnosti občanů za to, jakou mají vládu; míru této viny určuje názor vítěze. Měřítkem morální viny je svědomí, jehož příkazy a námitky mají mít přednost třeba před vojenským rozkazem. Metafyzická vina činí člověka odpovědným i za zločiny, které sice nespáchal, avšak které se děly za jeho života s jeho vědomím. „Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen.“ Měřítkem takové viny je Bůh.

A ještě jeden úhel pohledu je nutné zmínit. Uvedu ho na příběhu, který jsem četl. Známý neurochirurg se procházel v parku, když viděl, jak nějaký mladík havaroval na motorce a vrazil přímo do stromu. Požádal nejblíže stojícího člověka, aby zavolal sanitku a běžel ke zraněnému. Když ho začal ošetřovat, protlačil se okolo stojícími lidmi mladý muž a řekl chirurgovi: „Dovolte, abych převzal ošetřování raněného, jsem skaut a vyznám se v poskytování první pomoci.“ Jak říká apoštol Pavel: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.“ (Ř 12,3)

Již apoštolům sám Ježíš ukazoval, jak to mezi bratry a sestrami má vypadat: „Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."“ (Mt 20,25-28). „Tehdy řekne král těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tu mu ti spravedliví odpoví: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král jim odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,34-40).

Máme tedy předně milovat Boha, pak sebe, svoji rodinu, bratry a sestry v Kristu. Je to vše? Jistě ne! Nemáme zapomínat i na ostatní lidi, byť nevěřící, jak o tom hovořil Ježíš ve svém podobenství o milosrdném Samařanu. Apoštol Pavel v té souvislosti píše: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Ga 6,9-10). V Listu Římanům pak Pavel uvádí: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ Ale také: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.´ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Ř 12,17-21). 

Evangelium mi neukládá, bych objímal lidi na potkání, ale ukládá mi, abych dokázal překročit sám sebe vstříc komukoli druhému, abych nepoložil mezi sebe a bližního v nouzi žádnou překážku, byť by byla zdánlivě sebeomluvitelnější, jak to udělali kněz a levita. Evangelium ukládá učit se přibližovat druhým lidem a tak ze sebe navzájem dělat bližní. Kdokoli se může ocitnout v nouzi právě ve chvíli, kdy já jsem nablízku. A pak by nemělo vůbec záležet na tom, jaké je ten člověk národnosti, rasy, politické příslušnosti atd. Prostě je to člověk – a tedy můj bližní. A já se mu mám přiblížit, protože on to právě teď potřebuje. Amen.

---

[1] Pan Biedermann dospěl do stadia totálního potlačení pudu sebezáchovy přes tři fáze: 1. fáze ega – v té se jeden ze žhářů vnutí k panu Biedermannovi s prosbou o pomoc. Apeluje na jeho lidskost, na jeho dobré srdce, že nemá kde hlavu složit, a že by potřeboval přístřeší jenom na jednu noc. Pan Biedermann nejprve váhá, má trochu pochybnosti, jelikož půlka města je v plamenech, ale neznámý muž jím manipuluje a snaží se zapůsobit na jeho ego: „Pane Biedermanne, víte Vy, kolikrát jsem byl odmítnut? Vy jste ale určitě lepší, Vy máte jistě dobré srdce.“ No, a jelikož si pan Biedermann chce připadat jako „lepší“ člověk, kromě toho má i výčitky svědomí kvůli jednomu svému zaměstnanci, tak nakonec souhlasí. Cizinec může zůstat v jeho domě. Druhý den ale tento neznámý muž pouští do domu svého kamaráda, který se tam rovněž ubytuje. Pan Biedermann je poněkud šokován, avšak oba muži opět pomocí manipulace dosahují svého. Tentokrát vytáhnou historku o neradostném dětství, o tom, jak žili ve špatných socíálních podmínkách a v chudobě. Zakončí to apelem na ego: „Pane Biedermanne, Vy jste člověk, který nestrpí nepravosti ve světě. Jste člověk, který má ještě ideály a věří v dobro, v lepší svět. To je to, co potřebujeme“. Pan Biedermann je uchlácholen, ego převládlo nad rozumem a oba muže nechává ve svém domě.

2. fáze popírání – Druhý den žháři natahají na půdu několik kanystrů s benzínem. Pan Biedermann je zděšen a dostane strach. Zeptá se obou mužů, k čemu ty kanystry potřebují a oni se smíchem jenom odpoví: „Snad byste nás nepodezíral?“ Pan Biederman si přičichne ke kanystrům, které jsou jednoznačně cítit benzínem. Podezření, že se jedná o žhářství, se přímo vnucuje. Avšak pan Biedermann se to snaží popírat a bagatelizovat se slovy: „Člověk musí druhým důvěřovat, musí věřit v to lepší, co v nich je. Ne v to špatné.“ Kouzelná je i scéna s manželkou, která má již všeho dost a pana Biedermanna žádá o okamžité řešení situace.

Pan Biedermann: „Žádní žháři to nejsou!“

Manželka: „A jak to víš?“

Pan Biedermann: „Vždyť jsem se jich na to sám ptal.“ (Naivita takového jednání je přímo absurdní.)

Pana Biedermanna se snažili varovat i kamarádi v hospodě. Ale on jejich obavy odmítl myšlenkou: „Já si nikým nahánět strach nenechám. A s přáteli, kteří nevěří v mojí znalost lidí, prostě nemůžu hrát kuželky!“ Jak vidíme, tak v tomto případě se ke slovu opět dostalo ego a pýcha. Pan Biedermann místo toho, aby uznal, že se mýlil, tak raději dál zaslepeně popíral.

3.fáze sebedestrukce – V této fázi už všechny indicie byly tak očividné, že obyčejné popíraní už nestačilo a pan Biedermann dostal velký strach. Na to si řekl, že jestliže ti dva jsou skutečně přece jenom žháři a mají něco za lubem, tak tím spíš není radno chovat se k nim hrubě. Pokud k nim budu přátelský, ušetří alespoň mě. Po tomto dalším naivním sebeklamu šel pan Biedermann za oběma žháři, aby jim ukázal, jak je má rád. Jako důkaz svého kamarádství začal s oběma muži vyměřovat zápalnou šňůru k odpálení celého domu. Pak je pozval na večeři, kde k oběma mužům promluvil: „Všichni jsme výtvory jednoho Stvořitele, všichni jsme lidé z masa a krve. Proč by si lidé jako vy a já nemohli podat ruce a poznat, že jsou bratři? Já netrpím předsudky. Trochu dobré vůle a všichni budeme mít svůj klid a mír. Přísahám, já k vám nechovám ani špetku nedůvěry. Dobro za dobro. A co na to žháři: „Nechováte k nám ani špetku nedůvěry? Tak nám, prosím, podejte zápalky.“ Žháři děkují za večeři, loučí se a venku škrtají zápalkou. Následně z oken vyšlehnou plameny a požár zachvátí i zbývající půlku města...

Takhle to dopadá, když emoce jsou silnější než rozum a logika. Lidé zkrátka věří tomu, čemu věřit chtějí a je pro ně velmi obtížné věřit tomu, co si nepřejí, ať by byly důkazy jakkoliv přesvědčivé.