Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel
z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil. (Mk 1,35)
Městečko Kafarnaum je podle Marka
začátkem Ježíšovy veřejné činnosti. Ježíš vchází do synagogy, světí den
odpočinku. Jde do míst, kde Židé vykládají Zákon a modlí se k Bohu. Ježíš
vykládá zákon jako ten, kdo má moc, před jeho autoritou se musí sklonit nečistý
duch, který sužuje bezejmenného člověka, který přišel za Ježíšem do synagogy.
Nakonec jeho autoritu musí uznat i ti, kteří se stanou jeho odpůrci. Když
nastal večer a slunce zapadlo, – víme, že pro Židy večerem začíná všední den –
Ježíš je konfrontován s temnými silami celého Kafarnaum. Nemocní
z městečka se hrnou, až u dveří vzniká tlačenice, aby byli uzdravováni. Do
jejich temnoty, přes temno noci, svítí naděje uzdravení, naděje nového života.
Možná do hluboké moci se táhne uzdravování rozličných neduhů a vyhánění zlých
duchů.
A pak čteme: „Brzo ráno, ještě
za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil.“
Marek ve svém
evangeliu neposkytuje další podrobnosti. Jaká byla Ježíšova modlitba? Byla to
modlitba díků, kdy Bohu děkoval za dobrý začátek svého působení? Nebo se
jednalo o naléhavou prosebnou modlitbu ohledně jeho další misijní
činnosti? Nebo se snad jednoduše chtěl v tichu a samotě setkat v modlitbě se
svým Otcem? Je to mezi
ním a Bohem. Jakoby nám Marek říkal – pro dílo Ježíše, ale i naše, je důležitá
modlitba. Bez komunikace s Bohem, bez rozhovoru v modlitbě, bez
intenzivního vztahu k Bohu by Ježíš mezi lidmi nemohl vykonávat to, co
vykonal. I my bez vztahu k Bohu a jeho moci chřadneme a více slyšíme „zlé duchy“,
jak nazývá evangelista lidské posedlosti. Je zde zobrazena zbožnost Ježíše
Krista, který tak jako každý věrný, modlitbou obnovuje vztah s Bohem. Petr a
učedníci se pouští za Ježíšem. Tentokrát ještě na ně nepadla únava jako v
zahradě Getsemane. Tentokrát ještě plni očekávání a odhodlání, chtějí s Ježíšem
trávit každou chvíli.
Ježíši, všichni tě hledají! Výčitka
nebo pokušení učedníků svému mistrovi určovat, co má dělat? Lidské, naše pokušení
nechat si Ježíše jenom pro sebe? Kriste, lidé tě hledají, abys uzdravoval,
potvrzoval jejich představy, a ty jsi někde na pustém místě a modlíš se.
Zakroč, zjednej pořádek, udělej něco, aby tvá sláva a tvé království rostlo. Co
děláš o samotě?
Ježíš, posilněn modlitbou, na
výčitky učedníků neodpovídá. Nevrací se do míst, kde jej všichni oslavovali za
jeho moc uzdravovat. Uzdravování není jeho hlavním úkolem. Je to důsledek
přítomnosti jeho království. Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam
kázal a vyháněl zlé duchy. K této výzvě adresované učedníkům Ježíš připojuje
odůvodnění, které je možné chápat dvojím způsobem, jak je zřejmé i z rozličných
překladů. Ekumenický překlad uvádí: „neboť proto jsem vyšel“ (Mk 1,38b) – tj.
neboť z tohoto důvodu Ježíš časně ráno opustil město Kafarnaum. Liturgický
překlad naproti tomu zní: „protože kvůli tomu jsem přišel“ – tj. neboť kvůli
tomuto byl poslán na svět.
Ježíš, posilněn modlitbou, odchází z
míst, kde by jej možná čekala světská sláva. Jemu však jde o Boží království, o
člověka, o evangelium. Evangelium o tom, že odcizení člověka je překonáno v
jeho přítomnosti. Uchovejme si víru v to, že modlitba na pustém místě, tedy
ničím nerušený vztah k Bohu, přemáhá v nás nejednu temnotu, posedlost i neduh.
Tuto zmínku o
Ježíšově modlitbě o samotě za časného rána můžeme brát rovněž jako pozvání k
naší osobní modlitbě podle Ježíšova příkladu. Ježíš toužil po setkání s Bohem
v samotě a tichu. Evangelista Marek sice zmiňuje jen zřídka Ježíšovu
modlitbu, nicméně z těchto zmínek je možné vypozorovat, že k Ježíšovu
obrazu v Markově evangeliu nepatří pouze neúnavné a ustavičné misijní
působení, nýbrž i čas na setkání s Bohem v modlitbě. Sám Ježíš, který je
nedostižným způsobem spojen s Bohem a který má zvládnout nesmírný úkol, nachází
čas k modlitbě, věnuje čas na setkání s Bohem.
V evangeliu
Matouše (Mt 6,5-6) se říká: vejdi do svého pokojíku, jdi na místo, kde budeš sám s Bohem,
kde tě nebude nikdo a nic rušit – a nejlépe bude, když si najdeš také
takovou dobu, kdy ty sám nebudeš nikoho rušit ani zanedbávat. Ježíš tady
ukazuje na modlitbu, jako na něco tajného, velmi soukromého. Je to něco,
o čem nemusí nikdo jiný vědět. Proto je dobré mít soukromý čas
s Pánem v časných ranních hodinách, kdy ostatní z rodiny ještě
spí. To je čas, který můžeme dát Pánu. A nemusí se jednat o dlouhé hodiny
strávené v modlitební komůrce. Stačí jen chvíle. Někdy křesťané dělají tu
chybu, že si vezmou příliš velké sousto – teologové říkají, že je to
charakteristická známka nezralosti. „Teď se budu hodinu denně modlit!“ –
začnou, vydrží to jeden den, dva dny, možná týden, ale potom do toho něco
přijde, nebo zaspí, nebo onemocní, – těch důvodů může být celá řada,
a najednou je všechno pryč. Je to prostě naše netrpělivost, která nás žene
k tomu, abychom měli výsledky teď hned. Nechce se nám budovat společenství
s Pánem krok za krokem, minutu za minutou. Pravidelně, každý
den. A za nějaký čas zjistíš, že ti nestačí deset minut, ale že potřebuješ
patnáct, abys byl nasycen svým Pánem a uspokojen ze vztahu s Ním.
A za tři roky to najednou bude půl hodiny a ty začneš přemýšlet
nad tím, jak to udělat, abys měl na Pána ještě více času, co všechno
ze svého života vypustit nebo omezit, abys získal více času na samotného
Stvořitele vesmíru.
Sám jsem měl s modlitbou velké
potíže. Dostal jsem od jednoho bratra dobrou radu: Začni krátkou modlitbou,
kterou se budeš modlit každý den. Je to modlitba vděčnosti – děkuj za svůj
život, duchovní i fyzický, protože oba jsou Božím darem, děkuj Bohu
za svou rodinu, a děkuj Bohu za svůj sbor. To stačí. Jenom to
dělej pravidelně a uvidíš, že Bůh sám tě povede v tvých modlitbách
a dá jim vyrůst.
A ještě jeden námět pro modlitbu
jsem našel: Anglický kazatel devatenáctého století přezdívaný také kníže
kazatelů, Charles Spurgeon, odpověděl na otázku, v čem je moc jeho
kázání slovy: Moji lidé se za mě modlí. Tam byla skrytá moc jeho kázání. Odborníci
říkají, že když se podíváte na jeho kázání, tak jsou napsaná velmi těžkým
jazykem, jsou to docela složité věty a velmi hluboké myšlenky, jeho kázání
byla docela dlouhá a těžká. Přesto, ať již kázal kdekoliv, místa
v sále byla vždycky obsazená lidmi vzdělanými i nevzdělanými, chudými
i bohatými. Protože jeho lidé se za něj modlili.
Bible nás vede ke společným
modlitbám, ve Skutcích (Sk 2,42) je
zpráva o církvi, která se vytrvale modlí. Není žádný opravdový společný
modlitební život a modlitební zápas, jestliže za ním nestojí osobní
soukromé modlitby.
Ale vraťme se do Kafarnaum. Po senzačním
úspěchu, kdy tolik lidí bylo osvobozeno od nemocí a zlých mocí, časně ráno Ježíš
jde na pusté místo, aby se modlil. Můžeme tomu rozumět tak, že odchází, aby
hledal aktuální Boží vůli, co má činit a kde má vidět své hlavní poslání.
Modlitba je nejlepším prostředkem, abychom nebyli zpiti úspěchem, kterého jsme
dosáhli, abychom zůstali střízliví a vnímaví pro Boží hlas, který nám stanoví
to, co je pro nás to nejdůležitější v dané chvíli.
Ježíš miloval lidi tolik, že jednoho
dne za ně zemřel. Ale to mu nebránilo v tom, aby řekl „ne“, když bylo potřeba. Neodporovat
lidem kvůli tomu, abyste získali jejich schválení, není nikdy dobrý nápad; tím
posadíte do sedadla řidiče někoho jiného než Boha. Místo, aby se nechal
vykolejit, Ježíš učinil hlavní prioritu z modlitby jako nerušeného času se svým
Otcem; uznal, že naplňování Boží vůle je mnohem důležitější než být „vším pro
všechny“; a odmítl definici druhých lidí o tom, co je naléhavé, a odmítl, aby
ho odváděli od naplňování Bohem daného životního poslání.
A tak Ježíš šel, kázal
v synagogách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy. To co potřebujeme dnes
nejvíce je, aby zněla zřetelně dobrá zpráva o Boží lásce k člověku
navzdory všem zlým zprávám, které se na nás hrnou z medií a abychom
byli osvobozováni od zajetí zlých mocí a nalézali svou svobodu a integritu
Božích dětí.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že se
nás ujímáš v naší rozmanité nouzi. Že nás osvobozuješ od moderních
posedlostí tak, abychom se radovali z Tvého evangelia, které nás ujišťuje
o Tvé lásce, která nám odpouští a nově s námi počítá. Amen.
