Jákobův zápas

Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. (1M 32,25)

Připomeňme si, za jakých okolností k tomuto záhadnému zápasu s Bohem vlastně došlo. Jákob je muž, jehož dostihla jeho vlastní minulost. Už jeho jméno napovídá – Jákob znamená „Úskočný, Lstivý“. Jákob když byl mladší, tak jednou hrubě obelstil svého bratra Ezaua. Lstivě ho obral o právo prvorozeného a o otcovské požehnání. Když se Jákobův podvod provalí, jeho bratr Ezau vzplane hněvem a chce svého bratra zabít. Jákob proto prchá a po dlouhých dvacet let Ezaua nevidí. Nyní se vrací, neboť Bůh jej volá zpět domů. Proč? Protože ta země mu byla Bohem zaslíbena. Ovšem Jákob se nevyhne setkání s Ezauem, čehož se Jákob zcela přirozeně bojí. S jakou ho asi jeho bratr přivítá. 20 let se zdá být dlouhá doba, ale některé křivdy a hořkosti si v sobě lidé nosí někdy i po celý život. Jákob se bojí o sebe i svou rodinu. A proto se před setkání s Ezauem modlí a prosí Boha, aby to dobře dopadlo. Svěřuje se do Božích rukou. Jestli Bůh nepomůže, Ezau nás pobije jako mouchy. Přichází navíc zlověstné zprávy: Ezau už o nás ví, jede nám vstříc a s ním 400 ozbrojených mužů. Tak v této osudové a zlověstné noci, kdy nikdo neví, co přinese úsvit a jeho setkání s Ezauem, Jákob převede vše, co má, přes potok Jabok. Ten tvořil hranici zaslíbené země. Vše je připraveno, vše je v ruce Boží.

Překročit řeku – to je nejen v Bibli velmi často symbolický čin. Znamená to učinit zásadní rozhodnutí, vyjít směrem ke svobodě, vyjít za Bohem, který pro nás chystá veliké věci a volá nás, abychom jim odvážně vyšli vstříc. Pro Jákoba to ze všeho nejprve znamená překonat vlastní strach. Tedy opustit už konečně svou dosavadní životní strategii, která mu vždy velela vyhýbat se přímým střetům a jít cestou nejmenšího odporu. Pochopil, že s takovým postojem se dál jít nedá. Jákoba dostihuje jeho vlastní minulost. Rád by se byl od ní odříznul, ale to nejde. Musí se s ní vyrovnat. Žádnou tlustou čáru udělat nelze, žádné promlčení zločinů neexistuje. Minulost se tu v podobě Ezaua opět hlásí ke slovu: živá, bolavá, nezahojená. A Jákob jde teď té minulosti vstříc.

V rozhodujících chvílích izraelského lidu často slyšíme závažná Hospodinova slova. Ba dokonce je to přímo Bůh sám, kdo velká rozhodnutí svého lidu vyvolává: běž, vyjdi, promluv, učiň to či ono, říká Hospodin a věci se dávají do pohybu. A tak spolu s Jákobem bychom mohli očekávat, že se i teď nějaký takový Boží hlas ozve. Hlas, který říká: Neboj se, překroč tu řeku, překroč svůj stín. Já budu s tebou, povedu tě, dám ti do úst ta správná slova, když se setkáš se svým bratrem. Pomohu ti vyrovnat se s vlastní minulostí. Očistím tě od všech starých vin, které na tobě i po tolika letech ulpívají.

Jenže žádná taková slova nepřicházejí. Místo toho se Bůh zjevuje úplně jinak. Vůbec ne jako milý a laskavý Bůh, který potěšuje, posiluje a dává naději. Hospodin se ukazuje v podobě jakéhosi démona, nočního ducha, bezejmenného, bez tváře, nevyzpytatelného, temného. Jako by se Ezau sám vtělil do tohoto Božího posla a na Jákoba zaútočil. Jako by se v tuto chvíli Bůh postavil na stranu Jákobova nepřítele a bojoval po jeho boku. Tento Bůh neodpouští, ale naopak připomíná starou, a přece stále trvající vinu. Tento Bůh nezapomíná, ale volá k odpovědnosti. Tento Bůh klade odpor, pronásleduje a usvědčuje nás. Oko za oko, zub za zub. Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Od tohoto Boha nepřichází úleva a radost, ale spíš svatý hněv a neúprosnost.

Bůh proti člověku. Jak se to může stát? Co to je za Boha? Je to vůbec Bůh? Co má tento říční démon společného s Ježíšem z Nazaretu, odpouštějícím, uzdravujícím, milosrdným? Jak může člověk v takovém nerovném souboji obstát? Jak se vůbec může Bohu postavit? Jak se může vzepřít jeho věčným záměrům? Co můžeme Bohu odpovědět, když na nás volá z bouřlivé smršti, podobně jako kdysi na Jóba: Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? (Jb 38,2)

Každý z nás se asi již s takovým Bohem setkal. Když se nám nebo našim blízkým stane nějaká tragédie, jistě nás také napadne, zde to tak třeba Bůh nechtěl. V takové chvíli si řekneme, že Bůh nestojí na naší straně, ale na straně našich nepřátel: třeba na straně zhoubné nemoci, která nám krok za krokem bere všechnu naději; nebo na straně bezohledného šílence, který přimíchává do nápojů jed; nebo na straně ničivé vlny, která smete do moře lidský život. Těžko se takovým myšlenkám ubránit, když přece vyznáváme, že Hospodin je stvořitelem a pánem nebe a země, a tak by se vlastně nic nemělo dít bez jeho vědomí a souhlasu. Těžko se v bolesti a strachu neptat, kde a jak je tedy ve všech hrůzách Bůh. Těžko ho nevidět jako temnou, nevyzpytatelnou, ba dokonce démonickou bytost, která nás najednou přepadá – tak jako kdysi Jákoba – a obrací náš život naruby.

Co v takové chvíli dělat? Sledujme, co udělal Jákob. Udělal něco zdánlivě nemožného a absurdního. Začne s Bohem bojovat. Nedá se. Brání se. Nespokojuje se s Bohem, z kterého jde strach. Chce se probojovat k Bohu, jehož hlas slyšel kdysi dávno v Bételu, když se mu zjevil ve spánku. Chce znovu slyšet to, co mu Bůh řekl tehdy: Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš. Těchto slov se Jákob držel, ta si připomínal na svých různých cestách a necestách, a toto ujištění nyní žádá znovu po svém Bohu. Jako by Hospodinu vzdorovitě řekl: ne, já nevěřím, že ty jsi temný duch, který mě přišel soudit a odsoudit, který pouze touží, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost a abych byl potrestán za svou dávnou nepravost. V takového Boha já nevěřím. Věřím v Boha, od něhož jsem přijal velká zaslíbení. Věřím v Boha, který mě kdysi postavil na nohy, vyvedl mě z mé bezradnosti a daroval mi novou budoucnost. To je můj Bůh.

A Jákob nakonec svůj boj s Bohem a o Boha vybojoval. Bylo to bolestivé, utrpěl při tom mnohá zranění, ale uspěl. Probojoval se až k jeho požehnání. Na konci toho zápasu už před ním nestojí neznámý, nevyzpytatelný, strašlivý Bůh. Nepřítel se mění v přítele. Mění se v Boha, který nechce člověka zničit, ale zachránit. Proto může Jákob ráno po dlouhém boji vyznat: viděl jsem Boha tváří v tvář. Nebo by se spíš dalo říci: spatřil jsem tu pravou Boží tvář. Tvář milosrdenství a dobroty. Spatřil jsem a znovu se ujistil o tom, kým Bůh opravdu je. Proč se ptáš na moje jméno, říká ráno Hospodin. Ano – proč by se měl Jákob ptát, když přece ví, že tohoto Boha přece dávno zná – jen se mu na chvíli výhled k němu zatemnil.

V temných údobích našich životů se nám – stejně jako Jákobovi – zdá, že Bůh svou tvář skrývá za různé divné masky, že proti nám stojí jako protivník, rozhněvaný a nesmlouvavý. Není divu, že se takového Boha zalekneme. A chápu i lidi, kteří si v srdci řeknou: v takového Boha já věřit nechci. Nepotřebuji ho. To ať je nade mnou raději prázdný vesmír, než Bůh, který si se mnou pohrává jak kočka s myší. To raději nedoufat v nic, než vkládat falešné naděje v Boha, od kterého nakonec nemohu nic dobrého očekávat.

Jákob se ale v rozhodující chvíli svého života nedal ovládnout strachem, tak jako tolikrát v minulosti. Necouvl. Necouvl ani před svým bratrem Ezauem, ani před Bohem, který se mu postavil do cesty. A tak i pro nás je v okamžicích Božího mlčení, nepřítomnosti a hněvu ještě otevřená ta cesta jákobovská. Nesmíme zapomenout na to, že Bůh je přece jiný než, jak se někdy jeví. Navzdory všemu, co mluví proti tomu, můžeme a máme tvrdošíjně opakovat: můj Bůh je Bůh Ježíše Krista. Pravý Bůh na nás nesesílá nemoci, on je uzdravuje. Pravý Bůh neodplácí zlo zlem, ale odpouští. Pravý Bůh na nás nechystá katastrofy, ale těší a blahoslaví ty, kdo pláčou.

Jákob o samotě, sám v tichu noci, prožil hlubokou zkušenost s Bohem. Událost Jákobova zápasu s Bohem je zahalena rouškou tajemství. Neznáme podrobnosti. Měl ten kdosi podobu člověka? Byl to fyzický zápas? Biblický autor se omezuje toliko na to, že s Jákobem kdosi „zápolil“. Ať už si ten zápas představíme jakkoliv, nebyl to boj iluzorní. Jákob si odnesl pochroumanou kyčel. Proč Bůh Jákoba vlastně napadl? Proč boj? Ukazuje se tu, že někdy, aby Bůh mohl člověku požehnat, musí být člověk k tomu uschopněn. Ne každý je totiž připraven a schopen Boží požehnání přijmout. Tento příběh nám ukazuje, že aby člověk mohl něco od Boha přijmout, musí před ním nejprve kapitulovat. Může se nám z toho příběhu zdát, že Jákob vlastně nad Pánem Bohem zvítězil. Vždyť sám Bůh mu říká: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls“. A ještě před tím je řečeno, že ten neznámý protivník viděl, že „Jákoba nepřemůže“. Na první pohled to tedy může vypadat tak, že Jákob se poměřil s Bohem a vyšel z toho vítězně. Jako silák, který se může poměřovat se samotným Bohem. Ale to by bylo hluboké nepochopení tohoto příběhu. Ano Jákob bojoval se ctí, jako kníže, rval se jako lev, ale nakonec nezvítězil svou silou, ale, paradoxně, svou slabostí. Byl poraněn a tím i vlastně velmi oslaben, ne-li úplně vyřazen z boje. Ale Jákobova velikost spočívá v tom, že ač byl naprosto přemožen, přece se nevzdal a prosil o požehnání. Jako klíště drží neznámého. Ví, že i přes svou prohru ho nesmí pustit. Jestliže ho nyní pustí, o požehnání přijde. Tak toužil po požehnání, že musel ten prohraný boj svést až do konce.

Slovíčko požehnání se v textu objevuje dvakrát, což znamená, že požehnání tady hraje významnou a důležitou roli. Když se podíváme na celý Jákobův příběh, tak zjistíme, že požehnání skutečně hraje v celém životě praotce Jákobova velmi důležitou roli. Jákob nejprve dostal požehnání od svého otce Izáka podvodem a lstí. Pak při něm nezaslouženě požehnání stálo, když žil a pracoval u svého strýce Lábana. Nyní o požehnání zápasí a znovu ho dostává. Když bude Jákob na smrtelné posteli, bude pak žehnat všem svým synům. Na tomto dramatickém Jákobově příběhu se ukazuje, jak se to má s Božím požehnáním. Pán Bůh uděluje požehnáním těm, kteří o něj stojí, člověk ho však nedostává automaticky, ale častokrát o něj musí bojovat a prosit.

Život přináší zápasy, menší i větší. Tělesné i duchovní. A nevyhnou se vždycky ani nám. Kéž je nám posilou v zápase příklad Jákobův, příklad onoho poraženého vítěze. Ale mnohem více nechť nás posiluje sám pán Ježíš Kristus. Možná jste si povšimli, že jeho zápas v getsemanské zahradě, kde se Kristus rozhoduje, zda půjde cestou kříže ke spáse světa, se nápadně podobá zápasu Jákobovu. Také Kristus se svými nejbližšími poodešel stranou, jako Jákob převedl svou rodinu přes potok Jabok. Také Kristus zůstal v rozhodující chvíli sám se svým Otcem, Bohem, jako Jákob zůstal sám ve svém boji. Také Kristus zápasil o Boží cestu, jako Jákob bojoval o Boží přízeň. Také Kristus byl v boji raněn – více než Jákob. Jákob měl vykloubenou kyčel, Kristus zemřel na kříži za naše hříchy. Ale podobně jako Jákob, který ač poražen získal požehnání, i Kristus – zemřel, jinak řečeno byl poražen. Ale jeho smrt přinesla požehnání celému světu. Hřích lidí byl usmířen. Člověk byl vykoupen. Nečekají nás asi vždy takové zápasy jako Jákobův. A už vůbec ne jako Kristův. Ale to neznamená, že naše zápasy jsou iluzorní, nebo nevýznamné. Jsou významné, každý zápas, kdy se člověk poměřuje s Bohem a jeho slovem je významný. Může nás překovat v bytosti hluboce oddané Bohu. Kristus ukřižovaný buď naší posilou. On zemřel, abychom my mohli žít. On byl ubit, aby náš hřích mohl být vymazán. Kristus sám se nám staví po pravici ve všech zápasech života.

Nebeský Otče, děkujeme Ti za to, že zápasíš za nás a pro nás. I tvůj prvorozený syn Ježíš Kristus zápasil na golgotském kříži za nás a pro nás. Jedině tak můžeme mít podíl na věčném životě. Za tento těžký zápas za nás a pro nás Ti děkujeme. Amen.