Jidáš
Milé sestry a milí bratři, chtěl
bych se s vámi dnes zamyslet nad jedním z apoštolů. V Lukášově
evangeliu se říká: (L 6,12-16) V těch dnech vyšel (Ježíš) na horu k
modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. Když nastal den, zavolal
k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly:
Šimona, kterému dal jméno Petr, jeho bratra Ondřeje, Jakuba, Jana, Filipa,
Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona zvaného Zélóta, Judu
Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se pak stal zrádcem.
O postavě Jidáše Iškariotského se
toho z Bible moc nedozvídáme – známe jen jméno jeho otce Šimona. Jeho
skutečné jméno bylo Juda, což znamená něco jako „chvála Bohu“ či „slavme Boha“,
v prvním století ovšem šlo o běžné židovské jméno. Samotné příjmení
Iškariotský je obestřeno určitým tajemstvím.
Nejrozšířenější vysvětlení ho
vykládá jako „muž z Keriót“ (hebrejsky iš Kariot), což je odkaz na jeho rodnou
ves, ležící poblíž Hebronu[1].
Ale všichni Ježíšovi následovníci mají být z Galileje, a Jidáš jediný byl
z Judeje. Jiní to interpretují jako variaci výrazu „sikario“, jak by šlo o
narážku na bojovníka, ozbrojeného dýkou, která se latinsky nazývá sica.
A nakonec je tento přídomek pokládán za jednoduchý přepis hebrejsko-aramejského
výrazu, který znamená: „Ten, který ho měl zradit“.
Máme ale před sebou pár otázek: Jak
je možné, že si Ježíš vyvolil tohoto člověka? Proč Ježíše zradil?
Jidáš byl vlastně pokladníkem
skupiny (Jan 12,6b; 13, 29a) a v Janově evangeliu je označen také za
zloděje (Jan 12,6a). Tajemství volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš
pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“
(Mt 26,24).
Proč Jidáš Ježíše zradil je
předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na jeho lačnost po penězích, jiní
zastávají vysvětlení, že Jidáš byl prý zklamán tím, že Ježíš nezařadil do svého
plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však kladou důraz
na další aspekt: Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši
Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“ (J 13,2) a
podobně píše Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškaritský, který
byl z počtu Dvanácti“ (Lk 22,3).
Jidáš se účastnil konání zázraků a
společných modliteb, byl „vyvolen ke službě“, a zřejmě i uzdravoval
v Ježíšově jménu. Autoři evangelií tedy k jeho motivům připojují
ziskuchtivost a nepoctivost – zradil za peníze. Částka, kterou za zradu dostal,
byla sice relativně nízká, šlo spíše o symbol, třicet šekelů stříbra byla
pokuta, kterou stanovil Mojžíšský zákoník (Ex 21,32) za neúmyslné zranění
otroka. Tuto částku zmiňuje také prorok Zachariáš, podle křesťanské tradice
jeden z ohlašovatelů příchodu Ježíše jakožto Mesiáše. Kromě toho jde
o obnos, který o deset stříbrných přesahuje poplatek, za který byl svými
bratry do otroctví prodán starozákonní Josef.
Jidáš byl vybrán jako jeden ze
Dvanácti, nenarodil se tedy zrádcem a nebyl jím ani ve chvíli, kdy byl vybrán
Ježíšem. Stal se jím. Láska k penězům je semeno, které ďábel sází do srdcí
mužů a žen, aby vytlačilo všechnu lásku pro Ježíše. Nejprve vzrůstá
potřeba hromadění peněz. Potom přichází potřeba je počítat a rozmnožovat. Ďábel
přitom našeptává: „Jestliže chceš sloužit Pánu, počkej, dokud nebudeš mít jistý
obnos. Pak budeš svobodný, abys sloužil Pánu!“ Ale poté co dosáhneš této
částky, satan šeptá: „To opravdu není dost, protože úroková míra jde stále
dolů. Opravdu potřebuješ mnohem víc…“ V 1. Timoteovi (6,9-11) se
píše: Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a
škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla
je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a
způsobili si mnoho trápení. Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o
spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.
Ježíš u Matouše (Mt 6,24) říká, kdo
je skutečným protivníkem Boha, vládcem tohoto světa: „Nikdo nemůže sloužit dvěma
pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a
druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“. Peníze, jak napsal
Shakespeare ve své hře Timon Athénský, jsou „viditelným bůžkem“, na rozdíl od
pravého Boha, který je neviditelný.
Mamon je anti-bůh, protože
napodobuje duchovní svět; víra, naděje a láska se pak nevztahují k Bohu, ale k
penězům. Dochází ke zkázonosnému převrácení všech hodnot. Ježíš přece řekl: „Všechno
je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23), ale tento svět říká, že „všechno je
možné tomu, kdo má peníze“. „Kořenem všeho zla je láska k penězům“
(1Tim 6,10), napsal apoštol Pavel. Za každým zlem naší společnosti jsou peníze,
anebo také peníze. Jidáš začínal krádeží peněz ze společné pokladny.
Nepřipomíná to některé naše správce veřejných peněz? Jako každý bůžek, jsou
peníze lživým idolem. Slibují jistotu a namísto toho ji berou; slibují svobodu
a namísto toho ji ničí. Vzpomeňme Ježíšovo varování určenému boháčovi: „Blázne!
Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“
(Lk 12,20)
Ale kdo vlastně potřeboval Jidáše?
Velekněz a synhedrin? Nikoliv. Za scénou byl satan, který řídí každé zrádné
hnutí. Jeho strategií bylo najít zrádce, někoho blízko Krista, někoho,
o kom se předpokládalo, že je v Jeho péči, ale také někoho, jehož
srdce bylo nakloněno chamtivosti. Satan chtěl mnohem víc, než jen démonicky
řízený dav, který půjde do zahrady a zajme Ježíše. Potřeboval celou aféru,
aby učinil ďábelské prohlášení: „Ježíš Kristus se o vás nemůže postarat,
nemůže vás zachovat. On nemůže vysvobodit ani své vlastní! On není ten pravý
Spasitel a Ochránce lidských duší. Selhal v ochránění Jidáše, selhal
v mé ochraně a všech ostatních andělů, kteří padli se mnou. Dokáži,
že Ježíš nemá žádnou moc k uchování kohokoliv od pádu. On vás vydá vašemu
nepříteli!“
Jidáš měl být ďáblu důkazem
o tom, jak je Ježíš Kristus bezmocný, aby spasil, protože nezachránil ani
svého vlastního učedníka. Satan chtěl ukázat, že má moc přiblížit se ke
komukoliv blízkému Ježíši a vzít si, koho si vybere – a že Ježíš
dovolí, aby se to stalo! Satan musel mít Jidáše! Chtěl ho použít, aby
proklamoval své ďábelské tvrzení všem knížectvím a mocnostem temnosti.
Snažil se vrhnout šíp pochybností i do samotného nebe. Ale ze všeho nejvíc je
satanovo prohlášení zamýšleno pro lidstvo – pro nás! Satan chce zasít semeno
pochybností do myslí nás všech.
Podívejme se ještě, co bylo za
Jidášovým pádem, jak se stal tento učedník zrádcem. Vykladači Bible vymysleli všechny
možné omluvy pro Jidášovu zradu.
Chamtivost, nebo chtivost čehokoliv
zotročuje. Upřímné následování Ježíše Krista je jeden z možných cílů, které nám
život nabízí. Někdy může být člověk rozpolcený a nestálý. Chtěl by sloužit
Kristu a zároveň svému břichu, ale nemusí být chamtivý. Proto je potřeba, aby
si nejdříve každý ujasnil, o co mu vlastně jde. Jindy člověk pozná vyšší
hodnotu Pánovy oběti, touží dosáhnout na věčný život atd., ale zároveň touží po
žádostech tohoto světa tak, že nakonec dá přednost tomu, co je blíž dosažitelné
a může si klidně zdůvodnit zradu zklamáním. Někdy ani nemusí být člověk
chamtivý, ale má tolik starostí, aby dosáhl běžné životní úrovně, že pro ně
zapomíná na svůj vztah k Bohu a Kristu. Ježíš to popsal v podobenství o semenu
zasetém u cesty u Mt ve 13 kapitole.
Jidášova zrada se ale neuskutečňuje
jenom v křiklavých případech. Zradit Ježíše lze i za jinou odměnu než třicet
stříbrných. Krista zrazuje každý, kdo zrazuje svoje svědomí, své blízké. / Kdo
se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než
nevěřící, píše apoštol Pavel Timoteovi (1Tim 5,8).
Tím podstatným v Jidášově příběhu
není jen zrada, ale i odpověď, s níž se na Jidáše obrátil Ježíš. Dobře věděl,
co se odehrálo v srdci jeho učedníka, ale dává mu do poslední chvíle možnost
vrátit se. Ví, proč Jidáš přišel do Getsemanské zahrady, neodmítá jeho chladný
polibek a dokonce jej nazývá přítelem (Mt 26,50). Proč Jidáš nakonec volí
zradu? Podružných motivů ke zradě se nabízí více, ale hlavní Jidášův důvod byl
ten, že se Ježíši již na počátku svého následování plně neodevzdal. Ježíš se
tak pro něj stal jen prostředkem uspokojení vlastní ctižádosti a
ziskuchtivosti. Prodává Ježíše za 30 stříbrných a ještě si sám před sebou
dokáže obhájit, že vlastně dělá dobrou a prospěšnou věc. Zoufalá reakce na čin,
který spáchal, pak potvrzuje, že vlastní podstatou jeho motivace ke zradě byla
jen jeho sebestřednost. Ze začátku to skoro vypadá jako by šel do sebe a
opravdu upřímně začal litovat svého činu. Čteme-li pozorně, pak chápeme, že
tomu tak není. Je pravdou, že činí sice stejně jako Petr pokání, ale namísto
toho, aby tak jako Petr vzhlédl k Bohu, vnímá zase jen a jen sebe, svůj omyl,
své pochybení. Proto ve finále jedná tak jak jedná. Není schopen unést tíhu
svého provinění a strachu z toho, že mu již nemůže být odpuštěno.
Porovnejme si Jidáše a Petra: Koho
z nich budeme následovat? Oba měli výčitku svědomí. Také Jidáš řekl: „Zhřešil
jsem, zradil jsem nevinnou krev“ (Mt 27,4), ale hodil stříbrné do chrámu a
šel se oběsit. V čem byl rozdíl? Petr měl důvěru v Kristovo milosrdenství,
Jidáš nikoli. Největším hříchem Jidáše bylo pochybování o Ježíšově
milosrdenství.
Pokud jsme tedy Jidáše napodobili
svou – větší či menší zradou – nenapodobujme ho nedostatkem důvěry v odpuštění.
Ježíš dovede ze všech lidských vin, kterých litujeme, učinit „šťastné viny“,
viny, které nám připomínají už jenom božskou něhu a milosrdenství, ke kterému
byly příležitostí.
Pamatujme na to, že následovat
Ježíše neznamená jen se k němu jako Jidáš hlásit. Jde o to následovat Ježíše
v díle jeho lásky – odpouštět, neodsuzovat, pěstovat vztah s ním i
k Hospodinu, milovat bližního. Následovat Ježíše znamená přát životu.
Nechat jej ve svém životě jednat tak, aby mohlo platit ono Pavlovské: „Živ
už nejsem já, ale živ je ve mně Kristus.“ Amen.
[1] zmiňovanou dvakrát ve Starém
zákoně (Joz 15,25; Am 2,2)
