V listu Korintským (1Kor 1,27-31) se píše: Ale
co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé,
vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh
vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak
žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu
Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a
vykoupením, jak je psáno: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu'.
Víte, kdo byli vaši předci? Kdo byl třeba váš
pra-pra-pra-dědeček z otcovy strany? Znám lidi, které doslova fascinuje
zkoumání minulosti vlastního rodu. Vyhledávají své předky v archivech a
kreslí si doma různé grafy rodokmenů. Jinak řečeno, jsou to nadšenci do genealogie
– do nauky o rodové posloupnosti a rodopisech.
Před nějakými dvěma tisíci lety byla mezi Izraelci
znalost vlastního rodokmenu nesmírně důležitá. Tak například knězem se mohl
stát pouze lévita, tedy potomek Léviho, jednoho z 12 synů Jákoba.
Rodokmeny byly tehdy důležité také proto, že zaslíbený Mesiáš, Spasitel, se měl
– podle Božích proroctví a slibů – narodit z rodu jiného ze synů Jákoba, totiž
Judy.
Slyšel jsem, že někteří židovští muži se prý modlili
takto – děkuji ti, Bože, že jsem se nenarodil jako žena a pohan. Ale přesně
tyto dvě kategorie jsou v Ježíšově rodokmenu – tedy ženy a pohanky. To, co
pro nás není problém, pro tehdejší židovskou komunitu problém byl a velký.
Jednou se učedníci Pána Ježíše přeli, kdo je největší v Božím království. Pokaždé,
když se tyto ambice vynořily, Ježíš ukazuje na děti – tedy ty, kdo jsou
symbolem bezmoci. Jde o to, že do určitého věku získává dítě svoji identitu
skrze lásku svých rodičů. Neumí nikomu nic dokazovat, prostě ví, že je
milováno, a to mu stačí. Ženy v Ježíšově rodokmenu též neměly co
dokazovat, v lidských očích nebyly ničím. Jenže takto posuzujeme lidi někdy i
my. Jsi to, co jsi dokázal. Takto někdy posuzujeme i svoje děti, takto jsme
byli sami posuzováni, takto nás posuzuje společnost. V Matoušově rodokmenu
Bůh tuto logiku převrací. Nedívá se na nás podle našich zásluh, postavy, svalů,
příjmů – přímo provokuje svým rodokmenem tím, jak tuto logiku převrací naruby.
Jako by nám Kristus říkal: Spal ty staré pásky, které se ti neustále přehrávají
v mysli, spoutávají tě a uzamykají tě do sebestředného stereotypu.
V Písmu najdeme dva rodokmeny Ježíše Krista – u Lukáše
(L 3,23-38) a u Matouše (Mt 1,1-17). Ten Matoušův je právě netradiční tím,
že v něm figurují také čtyři ženy: Juda (měl syny)
Farese a Záru z Támary...; Salmón měl syna Boaze z Rachaby...; Boaz Obéda
z Rút...; David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy. Předpokládali
bychom spíše, že budou zmíněny významné pramatky Izraele – Sára, Rebeka, Lea a
Ráchel. Rodokmen však píše o ženách – cizinkách se skandální sexuální pověstí: Támar,
Aramejka, byla vdova toužící po dítěti. Převlékla se za nevěstku a svedla svého
vlastního tchána. Jerišská Rachab byla hospodská či prostitutka. Rút
byla Moábka. Izraelcům bylo zakázáno stýkat se s Moábkami pro jejich
pověst sexuálních svůdkyň. Urijášova manželka Batšeba měla cizoložný
poměr s králem Davidem a otěhotněla…
Ty ženy tedy moc příkladné nebyli, přesto jsou
v Ježíšově rodokmenu. Tři z nich jsou pohanky. Ta čtvrtá, Batšeba si
alespoň pohana vzala za muže. Ani to nebyla v očích Židů dobrá vizitka. A
navíc: všechny ženy se do Ježíšova rodokmenu dostaly za nějakých zvláštních,
možná pohrdáníhodných okolností. Skoro bychom od evangelisty Matouše očekávali,
že tuto pohnutou historii bude chtít zamlčet. Vždyť by třeba stačilo říct: David měl syna
Šalamouna – a tečka. Ženu Urijášovu už netřeba zmiňovat. Je to velká šmouha
na Ježíšově rodokmenu, kterou Matouš nejenže nezamlčí, ale přímo zdůrazní,
vystaví pohledu každého pečlivého čtenáře.
O králi Herodovi se dochovalo, že dal zničit všechny
rodokmeny uchovávané v jeruzalémském chrámu, protože se styděl za svůj
nízký původ. Ale rodokmen Ježíše Nazaretského zničen nebyl. On se nestyděl za
to, že vstoupil do historie lidského selhávání, nestydí se nás
nazývat svými bratry, nás, které náš hřích tak opakovaně přemáhá. On se za
nás, za své sourozence, nestydí. Vstoupil mezi nás jako náš bratr, ne jako
bytost éterická, bez těla, bez krve, bez citu a soucitu, bez bolesti a bez slz
– jako byli antičtí bohové, když občas zavítali mezi pozemšťany, aby si
s nimi zašpásovali, nebo aby si je prozkoušeli… Ne tak náš Pán Ježíš
Kristus. Ten přišel s tělem a krví, pláčem a slzami, bolestí a smutkem. Hlad, žízeň, horko,
zimu, největší chudobu přijal na se, zpívali jsme před kázáním. (EZ 311).
V Bibli se nic nezametá pod koberec. Nic se netají
a nevynechává. Matouš svým výběrem postav, které zařadil do rodokmenu, ukazuje,
že Ježíš nepřišel mezi žádnou elitu. Bůh se vědomě hlásí do této hříšné a mnoha
skandály poznamenané rodiny a nic na tom nemíní retušovat. Pomocí řady předků
je tak již na samém začátku vysloveno, že Ježíš přišel na svět mezi hříšníky a
pro hříšníky. Matouš chce touto genealogickou linií ukázat, že církev Ježíše
Krista je tu pro každého. Pro židy i pro pohany. Pro ty, kteří se mají za spravedlivé
i pro ty, kteří si cítí být hříšníky. Pro farizeje i publikány. Pro krále i pro
chudáky.
I kdyby v naší minulosti bylo sebevětší selhání a zrada,
i kdybychom si snad mysleli, že jsme v církvi docela cizí a nehodíme se mezi
všechny ty věřící a spravedlivé, které kolem sebe v kostele vidíme –
poslechněme si znovu příběh Božího Syna a to pěkně od začátku. Jeho pradědeček
se opil, jeho prabába se prodávala, jeho dědeček byl vrah, jeho předkové církev
opustili a sloužili modlám. Je tam víc pohanů a hříšníků než věrných a
spravedlivých. Náš rodokmen a životní příběh určitě není horší. Mezi tyto lidi
docela dobře zapadneme. I když nám možná někteří věřící připadají jako dokonalí
a spravedliví, nejsme o nic horší než oni. Všichni jsme stejně poznamenaní. Hříšní
a nevěrní.
Ježíšův rodokmen také není vůbec přímočarý. Nejsou to
automaticky jen prvorození. Zaslíbení přechází často na ty, kdo jsou až
poslední v řadě. Co se Jákob natrápil nad tím, aby získal požehnání. Sám David
byl až osmý v pořadí. A proč právě Šalomoun, když měl David tolik jiných a
ctižádostivých synů. Právě ony čtyři ženy jsou svým jednáním příkladem, že
člověk sice nemusí být dokonalý, ale nesmí být ani pasivní. Bůh nabízí svou
milost každému, ale ne každý o ni stojí. Záleží tedy nejen na Bohu, ale i na
nás, kdo o Boží požehnání skutečně stojí a kdo je hledá. Jinými slovy do těch
otevřených dveří Božího království musíme vejít po vlastních nohou a
z vlastní vůle.
Přál bych nám všem, abychom v duchu dnešního kázání a
textu mohli hluboce prožívat zvěst, která nám sděluje, že Bůh nečeká na naši
dokonalost, ale že si vyvolil slabé, že nám Bůh v Kristu odpustil a že naše
minulost, byť by byla jakákoli, nemusí a nemá být poutem a nakonec že nás
Hospodin učí důvěře i tím, že mu ne vždy porozumíme. To ale nic nemění na našem
vztahu k němu.
Hospodine, Bože náš, děkujeme Ti, že i pro nás je místo
uprostřed Tvého lidu. Ty nikoho nevyháníš, nikoho neodmítáš. Děkujeme ti, že i
nám jsi dal na svém díle podíl a povolal jsi nás ke spáse. Děkujeme Ti, že Tvé
dílo neskončilo, ale skrytě pokračuje a jednou dojde svého cíle. Prosíme, dej,
abychom se jednou mohli dočkat příchodu Tvého království. Amen.
