Konec roku

Blíží se nám konec kalendářního roku a tak jsem si řekl, že bych měl udělat jakousi „tečku, účtování“. Poslední dobou jsem se totiž zaobíral otázkou islámu, a ne vždy byl můj pohled shodný s mainstreamem.

Rozlišuji dva okruhy, které se jen částečně překrývají: imigranti a islámské náboženství.

Pokud se týká exodu do Evropy, ztotožňuji se s aplikací podobenství o milosrdném Samaritánovi. Ano, pomohu každé bytosti v nouzi – a tím myslím všechny živé tvory – ale nikdy to nebudu dělat jako káfir (tedy z islámského pohledu, jako muslimský otrok). Slyšel jsem kázání o Samaritánovi, které končilo otázkou, zda ten příliv muslimů do Evropy není dílo Boží, kdy nám Pán dává možnost kázat jim o Ježíši a zvěstovat evangelium, jako se to stalo v Jeruzalémě po vylití Ducha svatého na Ježíšovi následovníky (Sk 2,1-13). Proto si myslím, že pro uprchlíky bychom měli chystat nejen „chléb“. Je výhoda, že zde za to nemohou ty, jež uvěří v našeho Pána, jejich „soukmenovci“ (alespoň beztrestně by neměli) zabíjet, i když omezenost některých je obrovská (viz https://www.youtube.com/watch?v=Zkj8kqO1U_s  ).

With guns, you can kill terrorists.
With education, you can kill terrorism.
Malala Yousafzai

Druhý okruh je islámské náboženství. Četl jsem, že vysoký katolický duchovní se nedávno vyjádřil, že Bible a Korán jsou stejné. Bylo to pravděpodobně vytrženo z kontextu, ale pokud je to míněno, že Bible a Korán jsou pro nás na stejné úrovni, pak se s tím nemohu ztotožnit. Křesťanská Bible nebyla nikdy myšlena jako doslovný návod pro život, jak křesťanská, tak hebrejská tradice svaté texty vykládá: znovunalézá a interpretuje jejich smysl. V případě Starého zákona se tím obrušuje hrana těch výroků, kterých se účelově chopili někteří jůtůbeři. Naopak islám vyžaduje, aby jeho svaté knihy byly pravověrnými muslimy brány doslovně. Snaha vzdělaných muslimů, kteří se pokouší o reformaci islámu v podobném duchu, jako bylo evropské osvícenství, je stále okrajovou záležitostí.

V poslední době také zazněly z úst vysoce postavených duchovních slova, že Hospodin (JHVH) a Alláh jsou jeden a tentýž Bůh. Myslím, že úhelný kámen k tomuto tvrzení je v postavě Ježíše Krista (kontra muslimskému Íšovi). „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1J 5,20)

Napadlo mne pustit se do hlubšího studia islámu, ale pak jsem si položil otázku „proč?“. Co bych se dozvěděl či naučil nového? Šahádu (ovšem tu křesťanskou) umím, do Mekky ke Kábě se mi nechce, zakát a saum máme, možná něco ze sálatu bych se mohl přiučit. Ale na to nemusím do mešity, učit se modlitbě mohu i u našich mystiků. Takže by mě mohli naučit jak „umravňovat“ manželku, možná i další podobné finty. Ovšem v této oblasti zastávám jiný pohled (1M 1,27;5,2) …

Když jsem shlédl televizní reportáž (odkaz na ni je zde: https://www.youtube.com/watch?v=ztYGlmmD-e4&feature=iv&src_vid=m3_eXJUe398&annotation_id=annotation_1208104347

a pak rozhovor s hlavní postavou tohoto dokumentu (viz https://www.youtube.com/watch?v=m3_eXJUe398


vyrojila se mi řada otázek: Je islám jenom náboženství? Co se tam v mešitách vlastně děje? Kdo to tam, a hlavně co vlastně káže? Neměli by si tyto otázky klást naši politici? Platí zde rčení „poturčenec horší turka“? Do jaké míry se podporou islámu stávám – podle filosofie Karla Jasperse – spoluviníkem? Neplatí právě zde Ježíšova slova, zaznamenaná u Matouše (Mt 10,16)? ... a tak by bylo možné dlouho pokračovat.

Napadá mne také krédo: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé… To není Íša, to je náš Pán Ježíš Kristus. (Odkazuji na knihu: KÜNG, Hans. Krédo : apoštolské vyznání víry dnes? Praha : Vyšehrad, 2007. 189 s. ISBN 978-80-7021-899-0).

Jednou se brazilský teolog Boff zeptal tibetského dalajlámy, aby ho pokoušel: „Vaše Svatosti, které náboženství je podle vás ze všech nejlepší?“ Domníval se, že dalajláma zcela samozřejmě řekne: buddhismus, který je mnohem starší než křesťanství. Dalajláma ale s úsměvem odpověděl: „Nejlepší náboženství je to, které tě přivede co nejblíže k Bohu. Takové, co z tebe udělá lepšího člověka.“ Leonardo Boff, stejně jako biblický zákoník, se ale dál ptal: „A co mě udělá lepším?“ Na to dalajláma odpověděl: „Cokoli, co tě udělá více – soucitným, citlivým, objektivním, milujícím, lidským, odpovědným, etickým. Náboženství, které tohle dokáže, je pro tebe tím nejlepším. Nezajímá mě, příteli, jaké náboženství vyznáváš a zda jsi zbožný, nebo ne. Důležité pro mne je to, jak jednáš se svými bližními a se světem.“ (Mt 7,15-21)

Ovšem tato příhoda mi nepotvrzuje, že Hospodin a Alláh je stejný bůh. V Písmu se vyskytující „Elóhím“ je množné číslo („bohové“). Jednotné číslo bylo „Elóah“ (odtud zřejmě i arabské „Alláh“). Slovo „bůh“ je podle mne titul, který patří nebo byl dán řadě bytostí, včetně lidských.

V Písmu se píše: „Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.“ (Sk 20,29-30) „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.“ (1P 5,8)

Psychologové ukazují, jak je těžké někoho přesvědčit, že se mýlí, že jeho názory jsou nesprávné. Změna není jednoduchý proces, má své zákonitosti a svá úskalí. Budu tedy i nadále prosit Pána, abych šel tou správnou cestou, našel ten správný pohled. Nyní se uchýlím k hamletovskému „The rest is silence“.

To, že mlčím, neznamená, že nemám co říct ...