Ve třetí kapitole knihy Daniel píše,
že král Nebúkadnesar nechal postavit velikou zlatou sochu a nařídil všem svým
podřízeným služebníkům a poddaným, aby se té soše klaněli, když zazní určený
hudební nástroj. Bible neuvádí jméno sochy, ani jakého boha představovala. Je
možné, že socha ve skutečnosti představovala vládu, autoritu a moc babylonského
krále neboli člověka nad celou zemí. Tím, že král nařídil, aby všichni bez
výjimky sochu uctívali jako nějaké božstvo, povýšil sochu na úroveň jednoho
Boha pro všechny. Sochu tak upřednostnil před bohy předků a povýšil ji i nad
Boha. Lidé se už nemuseli povinně klanět jen bohům z nebes
v chrámech, nebo na posvátných místech, ale soše, která reprezentovala
lidského krále Nebúkadnesara. Na to Bůh reagoval ukázkou své moci, když před
očima všech králových dvořanů zachránil své věrné služebníky z rozpálené
pece. To přimělo krále k veřejnému uznání vyšší autority Bohu.
Ve Zjevení se také píše o soše,
která dokonce promluví a vydá rozkaz: „Bylo
jí dáno dělat znamení ke cti první šelmy a svádět jimi obyvatele země;
rozkazuje obyvatelům země, aby postavili sochu té šelmě, která byla smrtelně
zraněna mečem, a přece zůstala naživu. Je jí dáno, aby do sochy té šelmy
vdechla život, takže ta socha mluvila a vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo
před ní nepokleknou.“
(Zj 13,14-15) Řecké slovo eíkón
= obraz, tedy sice nikoliv socha, ale i obrazy a malby v minulosti
představovaly uctívaného boha nebo zbožštělého člověka, stejně jako socha. Známé jsou sochy
egyptských faraonů nebo nařízené uctívání obrazů římských císařů nebo uctívání
obrazů či soch svatých v křesťanských kostelích. Někdo by mohl říct, že v naší
době už víme, že jsou to jen předměty, které nemluví, není to skutečný Bůh, ale
ve Zjevení se píše, že socha (obraz) mluví jako živý. Ve Zjevení sice není
uvedeno, kde socha, či obraz je umístěn, ale o stejné situaci patrně píše
Zacharijáš: „Potom vyšel
posel, který se mnou mluvil, a vyzval mě: „Jen se rozhlédni a podívej se. Co se
tu objevuje?“ Otázal jsem se: „Co je to?“ Odvětil mi: „To se objevuje éfa,“ a
dodal: „Tak to bude s nimi vypadat v celé zemi.“ A hle, pozvedlo se
olověné víko, a tam uvnitř éfy sedí jakási ženština. Řekl mi: „To je Svévole,“
mrštil jí do éfy a přiklopil otvor olověným poklopem. Vtom jsem se rozhlédl a
vidím, hle, vycházejí dvě ženy. Vítr se jim opíral do křídel; měly totiž křídla
jako čáp. Zvedly éfu mezi zemi a nebe. Otázal jsem se posla, který se mnou
mluvil: „Kam chtějí tu éfu dopravit?“ Odvětil mi: „Chtějí té ženštině vystavět
v šineárské zemi dům, a až bude připraven, bude tam uložena na svůj
podstavec.“ (Za 5,5-11)
Zlatá socha na začátku věku lidských
vlád a oživlý obraz na jeho konci. V obou případech jsou socha či obraz
symbolem vlády člověka nad člověkem. Je otázkou poměrně krátkého času, kdy se
obraz nebo socha objeví na konci dnů a vydá rozkaz, který předpovídá Janovo
Zjevení. Je velmi pravděpodobné, že mluvící socha, či obraz, jsou onou
pustošící ohavností na místě svatém z Daniele, o níž se zmínil i
Ježíš (Da 11,31; Mt 24,15). Jako o znamení velkého soužení,
které ještě nebylo a velmi blízkého konce tohoto věku. Nejde jen o symboliku,
ale v závěru věku se to stane doslovně. Proč? Jako byla skutečná socha
krále Nebúkadnesara, aby zviditelnila jeho moc nad světem, stejně bude
postavena znesvěcující ohavnost na místě svatém, představujíc autoritu šelmy.
Kdo pochopí, že je to ohavnost, bezzákonnost, svévole, vzpoura proti Bohu, jeho
Synu a jeho právu vládnout svému stvoření, nepokloní se obrazu té šelmy i za
cenu ohrožení života. Bude k tomu zapotřebí hodně víry, statečnosti a
výhodou jistě bude i moudrost, pochopení, že jde o jeden z posledních
pokusů o likvidaci Božích a Beránkových služebníků.
Danielova kniha vypráví ještě o druhém
snu krále Nebúkadnesara. V něm mu Bůh dal poznat, že je na Nejvyšším, kdo bude vládnout. Bůh
krále varoval před pýchou, aby si nenamlouval, že všechno čeho dosáhl, je jen jeho
zásluha. Aby poznal, kdo mu umožnil dosáhnout takové velké moci, nechal krále
sedm let žít ve vyhnanství přírody a pak, až král prozřel a poznal, kdo je
nejvyšší, byla mu jeho moc vrácena.
V závěru králova příběhu (celý příběh
je v Da 4,1-34) je řečeno: „Když
uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se
mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého,
neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Všichni
obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským
vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát
se ho: ‚Co to děláš?‘ Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království
mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě
vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána
mimořádná velikost. Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím
Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou
pyšně, má moc ponížit.“
Ve světle těchto veršů vidíme, že
Bůh nechce lidstvo zničit, ale chce, aby si každý lidský vládce mohl včas
uvědomit, že jeho moc nezávisí na jeho vlastní vůli, ale dává jí Nejvyšší Bůh,
kterému se bude zodpovídat. Příběh je poučný i v tom, že lidští vládcové
podléhají často pýše, i když se jim dostalo včasného varování, že Bůh Danielův,
Enochův, Abrahámův, Mojžíšův a Otec Ježíše udělá, co uzná za správné. Každý
vládce a autorita, kdo si přečte příběh babylonského krále Nebúkadnesara, nechť
jej bere i jako varování pro sebe. Proto
je v Bibli příběh o snu,
o vyhnání i návratu krále
Nebúkadnesara na trůn, zapsán. Je o pýše, o pokoření i
zmoudření jednoho z největších vládců starověku. Příběh, jehož odkaz platí
dodnes. Aby ani v dnešní době neměl žádný vládce výmluvu, že nemohl vědět,
o co v tomto věku
lidských vlád jde.
Pro křesťany platí slova apoštola
Pavla: „Každý ať se podřizuje vládní
moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže
ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto
vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná
dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci?
Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému
dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je
Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno
podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto
také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.
Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu
úctu; čest, komu čest.“ (Ř 13,1-7)
A také: „Připomínej
bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají. Ať
jsou vždy hotovi jednat dobře.“ (Tt 3,1)
