Imigranti

Již delší dobu řeším přímo hamletovskou otázku, ale stále nenalézám jednoznačnou odpověď. Utečenci a my. Jeden pohled najdeme v podobenství, když šel jakýsi člověk nebezpečnou cestou z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. A náhodou jde někdo kolem a vidí člověka v nouzi. Vidí, ne že si nevšiml, vidí, ale obejde ho. Vyhne se mu. Doslova: mine ho v opačném směru než je lidské. Vidí a nestane se bližním, říká Ježíš.

Ale pak jde tudy jakýsi Samařan. Zase, ne hned nepřítel, spíš někdo mezi Židem a Římanem, nepatří k nám a není zas hned proti nám. Prostě někdo mezi, s kým míváme i my, když na to přijde, největší potíž. A ten jde, vidí polomrtvého, a prostě se mu nad ním sevře srdce. Vidí ho a ví, že ho nemůže obejít. Lukáš (L 10,25-37) nám detailně líčí záchranu, jak daleko ten Samařan v té záchraně člověka jde, kam až ho dopraví, jak o něj dokáže pečovat, jak ho dokáže mít na mysli a v péči ještě i dál na svých cestách. Jak překvapivě a dalece se právě někdo, od koho bys to nečekal, může stát tobě bližním.

V kázáních nejrůznějších denominací můžeme slyšet výklad tohoto podobenství, v poslední době právě při srovnání s pomocí imigrantům. Když jsem se snažil „aktualizovat si“ toto podobenství na dnešní dny, vzpomněl jsem si na cestu, kdy jsem se vracel v noci z jedné akce okresními silničkami šumavskými hvozdy. Objevit tam ležet nějakého člověka, určitě bych nezastavil a neběžel k němu, jel jsem v autě sám. Ale zkusil bych zavolat policii, kdyby nebyl signál, popojel bych kus dál a zkoušel se znovu a znovu dovolat. Spíše než podobenstvím bych se v těch končinách řídil slovy našeho Pána: buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. (Mt 10,16b)

V některých výkladech podobenství se říká, že náš Pán chce, abychom celou situaci viděli nejprve očima zbitého pocestného. Očima toho, který se sám dostal do problémů a musí přijmout pomoc od toho, kterému by normálně možná ani nepodal ruku. Člověk se musí nejprve stát „zbitým pocestným“, musí uznat svoji situaci, kdy si nemůže sám pomoci. Musí uznat, že tato pomoc přichází v podobě, kterou si nemůže diktovat. Ale to sebou zároveň přináší proměnu – v tom, kdo byl zatím jen „špinavý Samařan“ najednou vidíme „toho který prokazuje milosrdenství.“ Jen tím, že zakusíme soucit a pomoc Samařana, se můžeme sami Samařany stát. Jen tím, že v druhých rozeznáme své bližní, můžeme sami být milujícími bližními.

Četl jsem o jednom experimentu. Studenti teologie si přečetli příběh, při kterém si každý oškliví pokrytectví kněze a levity v biblickém příběhu o Samařanu a to, jak ti dva nechápou, co je doopravdy důležité (pomoc bližnímu) a co je ve srovnání s tím marginální (vykonání náboženských povinností). Pak, podle pokynu neznámého člověka v bílém plášti (kterého nikdy předtím neviděli a kterého už nikdy neuvidí), vyjdou z budovy a ignorují člověka (figuranta), který potřebuje pomoc, a jdou si vyzvednout svoji nijak zvlášť velkou odměnu za účast v experimentu. Srovnával se tam také vliv četby s vlivem spěchu, který byl naprosto marginální, tedy zanedbatelný. Experiment prokázal, že zásadní vliv na naše morální rozhodování má spíše to, jak vypadá konkrétní situace, než že by člověk rigidně dodržoval racionální mravní řád pocházející odkudsi ze zásvětí.

Mohl bych nyní citovat z listu Galatským: Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6, 4-10)

Tady je však stále řeč o jedincích! Máme ale před sebou tisíce a tisíce běženců. Na vojně jsme absolvovali jako zdravotníci i psychologický trénink, kdy nám říkali, že musíme být připraveni ve stresu rozhodovat komu pomoci a komu ne. To když nám přivezou padesát různě zraněných a my musíme rozhodnout, kdo půjde do rukou lékařům a koho si odvezou funebráci. A pak zde máme ještě jeden pohled – Karl Jaspers, německý filosof a lékař, se zabýval otázkou viny a došel k závěru, že již pouhá příslušnost k zločinecké organizaci je zločinem. Takže neměl bych se vždy ptát, komu pomáhám? Co když nejde o někoho tak úplně neznámého. Mám na mysli slova, která králi Jóšafatovi řekl vidoucí Jehú: „Budeš pomáhat svévolnému a milovat ty, kdo nenávidí Hospodina? Kvůli tomu se na tebe Hospodin rozhněval. (2Pa 19,1-3)

Písmo říká, že ze srdce vycházejí dobré a zlé věci. (např. L 6,45) „Všechno, cokoli děláte, dělejte z upřímného srdce, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.“ (Kol 3,23) Pavel také říká: Vždyť přikázání … jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona. (Ř 13,9-10) A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6,10)

Trpělivost

Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. (1Tes 5,14)

Když se jednou zeptali Karla Bartha, jednoho z nejvýznamnějších teologů 20. století, s jakou nejhlubší myšlenkou se ve svém  životě setkal, odpověděl slovy dětské duchovní písně: „Má Pán Ježíš, má mne rád, dí to Písmo nastokrát…“

„Láska je trpělivá“ píše se v prvním listu korintským (1Kor 13,4). Tím nám Bůh říká, chceme-li mít životaschopné a rozvíjející se vztahy, první věc, kterou potřebujeme je trpělivost. Bůh má už několik tisíc let trpělivost ve vztahu k nám lidem. Láska je na prvním místě trpělivá. Řecké slovo použité pro trpělivost je doslova „vysoký bod varu“. Toto slovo je užito v Bibli pro popis vztahů mezi lidmi, protože každý člověk je jedinečný. V 1Kor 12,4-6 Pavel říká, že jsou rozličná obdarovaní, služby a působení, protože každý člověk je unikátní. Každý rodič to ví, že ani děti v rodině nejsou stejné. Každý je jiný. Různorodost pochází od samotného Boha. Když nejsou stejné dvě vločky, ani lidé nebudou stejní. Rozdílnými nás činí naše duchovní dary. Ty jsou specifické podle schopností, které nám Bůh dal pro službu Jemu.
Je to Naše srdce – všichni jsme motivováni jinak. Jsou to Naše schopnosti – všichni máme přirozené talenty, které jsou odlišné od talentů ostatních lidí. Jsou to Naše osobnost a Naše zkušenosti – všichni máme různé pozadí a zkušenosti, které doposud formovali naše životy.

Kvůli tomu, jak nás Bůh stvořil, není nikdo stejný jako my, proto v našich vzájemných vztazích potřebujeme trpělivost, protože naše rozdíly jsou často příčinou nedorozumění.

Pavel v listu Timoteovi píše: (1Tim 1,16) Ale proto se mi dostalo milosrdenství, aby Kristus Ježíš na mně jako prvním ukázal veškerou trpělivost pro příklad těm, kdo v něho mají uvěřit k životu.“ Jestliže někdo rozuměl Boží trpělivosti, tak to byl apoštol Pavel, který byl při vraždě Štěpána, ale Pavel věřil, že ho Bůh změnil, aby ukázal svou neomezenou trpělivost.

Učme se druhé chápat, to je další způsob, jak můžeme růst v trpělivosti. Jak mohu lépe porozumět lidem, se kterými žiji? Tím, že jim budu více naslouchat. „Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj.“ (Př 18,13) To je velmi jasné slovo: Bůh nám dal dvě uši a jedny ústa. Většina z nás si myslí, že jsme dobrými posluchači. Možná umíme slyšet, neznamená to ale, že umíme dobře naslouchat. Odborníci zjistili, že jen 7 % toho, o čem přemýšlíme je zprostředkováno slovy. 43 % všeho, co říkáme, zahrnuje to, jak to řekneme – myslím tím tón hlasu. Zbývajících 50 % připadá na nonverbální komunikaci – výraz obličeje, gesta, tak zvaný jazyk těla. To znamená, že v naslouchání jsou naše oči právě tak důležité jako naše uši.

Většina konfliktů a napětí ve vztazích nevychází z rozdílných názorů, ale z nedostatku pochopení a porozumění. Naší reakcí na nepochopené věci je obvykle strach. Buď otevřeme svou mysl novým myšlenkám a rosteme, nebo je oddálíme a zůstaneme nezměnění. Problémem zůstává, že vždy srovnáváme to, čemu nerozumíme, s tím čemu si myslíme, že rozumíme. Harry Truman říkal: „ Když pochopíme postoj druhého a to co chce udělat, devět krát z deseti, chce dělat to dobré.“

Sobectví je soustředění se na své vlastní zájmy. Někdo řekl, že každý příběh má dvě tváře, dokud se nás netýká osobně. Je potřeba více barev aby vznikla duha a více hráčů aby mohli utvořit tým. Poslední způsob, jak se učit trpělivostí je jednat s druhým tak, jak chceš, aby bylo jednáno s tebou. To je zlaté pravidlo, které řekl Pán Ježíš: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.“ (Mt 7,12) Pavel zase píše: „v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:“ (Filipským 2,3-4) Měli bychom se dívat, naslouchat a zjišťovat o co se ostatní zajímají. Pán Bůh ví, že pro nás není přirozené být trpělivý. To, abychom byli trpěliví, vyžaduje Boží pomoc. Jak toho dosáhnout? Jen tehdy, když je Ježíš Kristus v našem životě, můžeme s lidmi jednat jako On. Nikdo se nenarodí trpělivý, proto každý se potřebujeme učit a rozvíjet tuto vlastnost lásky v našem životě.

Pán Ježíš je dokonalý příklad trpělivosti. U Matouše se Pán Ježíš modlil v Getsemanské zahradě. Vzal Petra, Jana i Jakuba a řekl jim, aby jej podpořili na modlitbách. Ježíš se modlil v smrtelné úzkostí a pot jako krvavé kapky mu stékal na zem. Třikrát vzbudil učedníky, kteří pod tíhou událostí usnuli. Máte tu Krista, který prožíval nejtěžší noc svého života na zemi, a oni usnuli, ne jednou, ale třikrát. A přesto Pán Ježíš s nimi i pod takovým tlakem jednal v lásce, s trpělivostí a laskavostí. To je dokonalá trpělivost – jednat v lásce i pod tlakem.

Někteří viní Boha za zlo, které je ve světě. Přemýšleli jste, proč Bůh nepošle blesk, který by zničil v jedné vteřině lidi, kteří spáchají zlo, nepravost a nespravedlnost? Proč je nesoudí právě při činu? Z jednoho důvodu, Bůh má velikánskou trpělivost. „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2Pe 3,9)

Dveře spasení jsou otevřené, protože Bůh je trpělivý. Trpělivost je ovoce Ducha, které roste tehdy:

·         když vidíme Boží trpělivost s námi osobně,

·         když se učíme rozumět a chápat druhé,

·         když máme na druhé ohled,

·         když s druhými jednáme tak, jak bychom si přáli, aby jednali oni s námi,

·         a když Kristus skrze Ducha svatého žije a roste v nás. Když v Kristu zůstáváme, neseme ovoce trpělivosti.

Náš nebeský Otče, děkujeme Ti, že neodmyslitelnou součásti Tvé podstaty je láska. Že jí neotřese ani hněv, ani neposlušnost. A tak se tato láska mohla vtělit a zosobnit v Ježíši Kristu, našem Pánu a Spasiteli, který svým životem a svojí smrti nejdokonaleji manifestoval Tvoji milost a Tvoje milosrdenství.

Ve šlépějích Kristových máme jít i my. Proto i my máme žít životem lásky a milovat Tebe a také všechny lidi, a to praktickou a činnou láskou. V tom však často selháváme. Proto nám to, nebeský Otče, odpusť a daruj nám dostatek lásky, milosti, síly, rozvahy a odvahy, abychom se stále více rozhojňovali v lásce agapé a tak se skutečně stali světlem světa a solí země. Abychom byli doopravdy Tvými poslušnými dětmi a věrnými bratry a sestrami Kristovými.

Májové zamyšlení

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. (1. Janův 4,7-8)

Asi všichni známe verše:

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech.

Máj Karla Hynka Máchy. Kdo ho přečetl do konce, dobře ví, že je to spíše horor než báseň o lásce. Stejnému omylu by propadl ten, kdo by chtěl na stejného jmenovatele převést lyrické májové nálady a Janova slova o lásce, o lásce Boží a lásce Kristově či lidské lásce k Bohu. Jan říká: Bůh je láska (1J 4,8). Zní to jako pěkná jasná sympatická definice Boha. Vzápětí se ale vynoří otázky. Předně Boha nelze vtěsnat do definice, protože toho, který je nekonečným Tajemstvím nelze do lidských slov uchopit. V té kratičké větě jsou dvě slova, která se v lidské řeči běžně vyskytují a tak bychom mohli získat dojem, že jim všichni rozumíme, když je používáme. Ale rozumíme jim stejně?

Slovo Bůh velice dlouho pluje lidskými dějinami a za tu dobu nabralo nánosy všech možných kultur a způsobů myšlení. Stejně tak je tomu se slovem láska – je také velmi zprofanované a zatížené lecjakým balastem. Mluvíme-li tedy o lásce, nemusíme nutně myslet totéž. Existují různé druhy lásky. Řečtina používá jednak slovo erós, což je láska pohlavní, jde však o lásku vyvolanou hodnotou milované osoby, lásku v podstatě egocentrickou, toužící po vlastnictví této osoby k uspokojení sama sebe. Dále je tu láska označována jako filia, která je něčím více než kamarádstvím, vyplývá především ze společných životních cílů, společné týmové práce, společných názorů a vzájemné citové náklonnosti, opírající se o doplňování a vyvažování nedostatků jednoho schopnostmi jiného či jiných. Tento vztah je nutnou součástí života: Bez něj nelze žít, má-li ho člověk, dosahuje nejvyššího pocitu uspokojení a jistot. Není-li tato láska základem manželského vztahu, vztah určitě dlouho nevydrží. Do třetice je tu láska označovaná jako story, příbuzenská láska, geneticky podmíněná náklonnost. Tou je láska mateřská, rodičovská, bratrská/sesterská ... Tato láska je vždy zaujatá a málokdy bývá bezvýhradná. A konečně je tu agapé, což je láska dávající, která vidí ve svém objektu něco nekonečně cenného. Je to nejvyšší a nejušlechtilejší podoba lásky. Jde o citový vztah ke kterémukoli člověku, ve kterém člověk natolik považuje kohokoli jiného za příslušníka svého druhu, že je pro něj vždy a za všech okolností někým zcela rovnocenným a kterého nemůže považovat za svého soupeře, protivníka ba ani za svého skutečného nepřítele – nanejvýše za člověka oklamaného či žijícího v omylu a nedorozumění. Člověk, mající tuto lásku, nemůže být nikdy sobecký, naopak, sobec tuto lásku vůbec nechápe. Láska agapé je také jedinou spojovací silou ve společenství, které není organizováno hierarchicky.

Ve Starém zákoně vystupovala láska, kterou Bůh choval ke svému lidu, v podobě milosti či milosrdenství (hebrejsky chesed) a něžné lásky (hebrejsky rachamim). V listu Korintským Pavel píše: Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. (Ko 3,14) Láska agapé je láskou bezpodmínečnou, není nutno si ji něčím zasloužit. Její původ je ve svrchované vůli a milosti Boží. Není závislá na kvalitách toho, koho miluje. Dříve než byl svět, byl Bůh láskou nezávisle na člověku. Otec miloval Syna již před ustanovením světa (J 17,23-24) a Syn miluje Otce (J 14,31). Z lásky Bůh stvořil veškerý neviditelný i viditelný svět.

V Písni písní je psáno: „Vždyť silná jako smrt je láska“(Pís 8,6) a to je řeč o lásce lidské. Oč větší musí být láska Boží! Když hovoříme o lásce, musíme si uvědomit, že samotná láska je dnes ale zdeformována hříchem, že člověk často miluje, a přitom je to láska sobecká, jde mu jen o uspokojení svých citových deprivací. Ježíš byl pozván do domu farizeje Šimona a potichu se tam vkradla též hříšná žena. Zdůvodnění, které na konci Pán Ježíš dává – proč že se jí odpouští hříchy – nám někdy dělá problém. Rádi bychom slyšeli: „Odpouštějí se jí hříchy, protože činila pokání, protože projevila velikou lítost.“ Vždyť svými vlasy otírala Ježíšovy nohy! To je přece známka hlubokého pokání. A tak si do slov Pána Ježíše o veliké lásce ženy vkládáme vysvětlení, že jde vlastně o veliké pokání. Ale Pán Ježíš mluví o veliké lásce. Kraličtí překládají: „Milovala mnoho.“ Tedy láska je ten pravý důvod, proč přišla, proč se pokořila, proč plakala a proč odešla ospravedlněná. Kdyby Ježíše nemilovala, nepřišla by, neplakala by, nelitovala svých vin a nečinila pokání. Ano, v lásce to vězí. Láska bývá motorem našich správných činů. Láska stojí na počátku změn našich životních orientací. Víra je především vztah lásky. A Píseň písní vykresluje vztah lásky. Nechme se citem lásky oslovit. Láska Boží není jen skutek lásky, definice lásky, hledání ztraceného a žárlivé milování. Láska Boží je také cit, vroucnost a něha.

V centru pozornosti Boží lásky je sice předně Jeho vyvolený lid Staré smlouvy, Izrael. Ovšem Bůh přitom má na mysli celý svět, který vyšel z Jeho rukou. Vždyť v tělesných potomcích Abrahamových měli dojít požehnání „veškeré čeledi země“ (Gn 12,2-3). Časem se Boží láska soustředila na Boží lid Nové smlouvy, církev Kristovu. Bohu však očividně jde o spasení celého světa, a to prostřednictvím kázání evangelia. Proto v Prvním listě Timoteovi můžeme číst: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1Tm 2,3-4).

Apoštol Jan to vyjádřil stručně: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3,16-17). V Ježíši Kristu Bůh všechny lidi vyvolil ke spáse, teď jde o to, aby lidé si vyvolili Krista, který zemřel za jejich hříchy. Bůh si přece nepřeje, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a byl živ (Ez 33,11). Každého člověka pak jednou čeká Boží soud (Žd 9,27). Ale na Božím soudu překvapivě „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Na Božím soudě našim žalobcem nebude Bůh, nýbrž satan (Zj 12,10). Na tomto soudě nás pak může ospravedlnit a osvobodit jedině Ježíš Kristus.

Zamysleme se ještě nad tím, co to s člověkem udělá, když někoho miluje? Chce být s tím, koho miluje co nejvíc a co nejčastěji, jak to jen jde. A když se nemohou vidět, tak alespoň esemesky, maily nebo skype. Efekt i důvod je stejný – touha po kontaktu, potřeba kontaktu s tím, koho miluji. Být spolu, to je touha i výraz lásky. Láska mezi lidmi, láska jak si ji představujeme a prožíváme my. Ale Ježíšova rada nezní: milujete-li mne, pokuste se mi nějak přiblížit, pokuste se vytvořit osobní vztah. Ježíš ukazuje jinou, vskutku střízlivější cestu: milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. Takže nerozmnožujte své modlitby, rozmnožujte svou poslušnost, nepředhánějte se ve výpovědích o tom, jak moc Ježíše milujete, ale ptejte se důsledněji, jak dnes a zítra ve všedních dnech zachovávat jeho slovo. Nehledejte ve vztahu k Pánu únik ze světa, sladkou závrať, vytržení z ubíjející všednosti. Nepozvedejte slavnostně duši do výšin, ale uklízejte pozemskou špínu. Dala by se použít slova Karla Havlíčka Borovského: Kéž by nám Pán Bůh naši lásku z huby do našeho života vraziti ráčil. Jak by měly vypadat vztahy mezi křesťany, hezky vystihuje známé motto: „V podstatném jednota, v nepodstatném různost, ale ve všem láska.“

Kázání uzavírám slovy apoštola Pavla z Listu Efezským: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk´ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“ (Ef 3,14-18). Amen.