Bůh by nepřipustil takové zlo - 3

Nechce-li Nebeský Ježíš Kristus (NJK) vypadat jako zaujatý, nemohl a dosud nemůže Satanovi v uplatňování jeho „koncepce výchovy“ zabránit. Mnohokrát se však snažil odvrátit svůj lid od zlé cesty domluvami, výčitkami a dokonce prosbami: Slyšte nyní, co praví Hospodin: Povstaň, veď soud s horami, nechť slyší pahorky tvůj hlas! Slyšte Hospodinův spor, hory i nepohnutelné základy země! Hospodin vede spor se svým lidem, činí výtky Izraeli: Lide můj, co jsem ti udělal? Jaké potíže jsem ti působil? Odpověz mi. Vždyť jsem tě vyvedl z egyptské země, vykoupil jsem tě z domu otroctví, poslal jsem před tebou Mojžíše, Árona a Mirjam. Lide můj, jenom si vzpomeň na záměr Baláka, krále moábského, a co mu odpověděl Bileám, Beórův syn, jak jsi pak táhl od Šitímu do Gilgálu, abys pochopil Hospodinovy spravedlivé činy. (Mi 6,1-5) Když ani „bití“ nepomáhalo, NJK zabránit zabíjení svého lidu prostě nemohl: Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. (Iz 1,5) 

Satan opět slavil úspěch a bohužel ho často slaví v této oblasti až dodnes.

Satan předem plánoval, že jednou NJK přičte i své vlastní metody, protože věděl, že NJK se nebude moci zbavit odpovědnosti za krutosti, které si Satan sám vynutil: Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ (Jb 2,3) Vždyť jak často se i dnes říká, že Bůh první smlouvy byl krutý!

Satanovi šlo a jde ve skutečnosti jen o získání času, který potřebuje k tomu, aby mohl co nejvíce zkazit vztah lidí k Bohu. Dobře věděl, že v řádné soudní při, vedené skutečně čestným a poctivým způsobem, nemá žádnou naději na úspěch, a že tedy musí získat moc nad lidmi prostřednictvím lži a demagogie. To však mohlo být úspěšné jen u naivních lidí, které musel co nejdříve naočkovat co největším vzdorem a svévolí vůči jakékoli autoritě a Bohu obzvlášť. A k tomu potřeboval mnoho času. Chtěl, aby neučení a neznalí lidé, žijící v tvrdých a nespravedlivých podmínkách, stále marně vzdychali po spravedlivém Božím království a aby se ho stále nemohli dočkat. Tím chtěl lidem vsugerovat pocit, že je to on, kdo ve skutečnosti vládne, a že jejich naděje na spravedlnost je marná. Vzápětí však tyto jím intenzívně vychovávané vlastnosti Satan sám předkládal jako důkaz toho, že lidé byli vytvořeni špatně a stavěl se, a stále ještě staví, do falešné role prosazovatele pravdy. (Za 3,1) Potom mi ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před Hospodinovým poslem, a po pravici mu stál satan, aby proti němu vznesl žalobu.; (Zj 12,10) A slyšel jsem mocný hlas v nebi: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí.

NJK tak, pod tímto tlakem Satana, dodnes u mnohých nevěřících lidí skutečně vypadá jako ten, kdo dává plané sliby a vyvolává jen falešnou naději. Za tímto účelem vyvolal Satan i množství falešných poplachů o „konci světa“, přestože před tím Ježíš Kristus důrazně varoval (Mt 24,4-5.11) Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš ‘ a svedou mnohé… povstanou lživí proroci a mnohé svedou. Mnozí dnešní křesťané již žádnému varování tohoto druhu nejsou ochotni věnovat pozornost. To dokazuje, že Satan stále ještě dílčí úspěchy u lidí má.

Vina však zdaleka není jen na lidech. Všimněme si, co všechno Satanovi „vychází“.

• Chcete-li mít větší majetek, potom podle správné cesty musíte hodně pracovat a namáhat se. Satan však nabízí možnost rychle zbohatnout krádežemi a nepoctivostí.

·         Chcete-li zažít příjemné pocity, potom si musíte buď klid a pohodu pracně zasloužit, ale podle Satana si příjemné pocity opatříte rychle pomocí nějaké drogy, třeba i „jen“ alkoholu.

• Chcete-li být ctěn a vážen, musíte si to buď zasloužit poctivou prací a námahou. Ale lze to i populismem, tedy líbivými slovy, planými sliby a pomlouváním konkurentů.

To všechno jsou důvody, proč Satan protahoval a dále protahuje důkazní řízení co nejvíce. Po neúspěchu ve třetích nebesích předložil proto svou obžalobu znovu, a to ostatním cherubům. Na této úrovni byl vnímán především jako předkladatel jiné koncepce nápravy věcí a jako odpůrce NJK – tedy jako Satan. Cherubové zkoumali především úspěšnost Satanovy metody výchovy, a jako důkaz toho, že metoda NJK – ačkoli je obtížnější – nakonec vede k lepšímu výsledku, přijali schopnost člověka Ježíše Krista vzdorovat Satanovu „testu“ na poušti (Mt 4,1-11) Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!‘“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. Všimněme si, že Ježíš Kristus Satana nazývá již ďáblem. Měl o jeho metodách již své mínění.

Satan důkaz opět neuznal. Nyní se však již nemohl na nic vymluvit, a proto byl odsouzen. [J 12,31 Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.; (J 16,11) soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.] I s tím však počítal a dále postupoval dle svého plánu tak, že začal zpochybňovat spravedlnost soudu samého; a skutečně se nadále objevuje v roli ďábla. Fyzickým útokem na osobu Ježíše Krista však dal jasně najevo svůj budoucí plán, tj. stát se násilníkem – drakem – a svou vůli mezi lidmi prosazovat dále prosazovat násilím.

Bůh by nepřipustil takové zlo - 2

V Satanově plánu dohoda s Nebeským Ježíšem Kristem (NJK) jistě nebyla – Satan vůbec neměl v úmyslu uzavírat dohody či dospívat k jakémukoli konsensu, dokud nedosáhne svého cíle. Proto, přestože oba spolu dohodu uzavřeli, Satan vznesl žalobu v jim nadřízených třetích nebesích. Postup sporu až k žalobě ve třetích nebesích popisuje Izajáš: Neraduj se, celá Pelišteo, že je polámána hůl, která tě bije, neboť z hadího kořene vzejde bazilišek a jeho plodem bude létající ohnivý had. (Iz 14,29) V originálním jazyce jde zřejmě o stupňování: nejedovatý had – jedovatý had – smrtelně jedovatý had, což mělo význam týkající se jednak tehdejší Palestiny a poukazovalo se přitom na Babylón a jeho vývoj. Avšak z faktu, že popsaný vývoj není biologicky možný, je zřejmé, že jde zároveň i o symboly: had = svůdce andělů a lidí; bazilišek = ďábel - pomlouvač (ve smyslu, že pomluva „uštkne“) v prvních a druhých nebesích; ohnivý had = odpůrce obyvatel 3. nebes. Toto symbolické znázornění ukazuje, že začátkem celého útoku byl akt svedení; napřed andělů a potom prvních lidí. Tím, co Satan provedl ve funkci „hada“ v Edenu, způsobil „otrávení“ vztahů velké části andělů v prvních nebesích vzhledem k lidem a posléze pomluvil NJK z nepoctivosti – přesněji z duchovní nečistoty. Pomlouvat však nebylo dovoleno, a proto Satanovi nezbylo nic jiného než vyhlásit spor. A jako každý zloděj první volá „chyťte zloděje“, i zde Satan podal žalobu jako první. Jelikož v druhých nebesích byli NJK a Satan nejvyššími cheruby, bylo nutné podat žalobu v jejich nebi, tj. ve třetích nebesích. Satan vznesl stížnost na skutečnost, že NJK, který byl a je zodpovědný za celou stvořitelskou práci a tedy i práci andělů, se rozhodl svévolné stvoření andělů přikrýt a akceptovat, aniž by se s ním o tom dohodl.

• Satan dále žaloval NJK, že nezákonně zasáhl do vývoje na Zemi, který byl plně v jeho kompetenci. Avšak vzhledem k tomu, že již existovala dohoda mezi ním a NJK na uznání nutnosti řešit jejich spor taková žaloba nestačila. Satan tedy musel vysvětlovat, proč se se svým partnerem nemohl domluvit.
• Dalším bodem obžaloby bylo obvinění andělů ze svévole a z toho, že jimi stvoření lidé jsou tak špatní, že jsou prakticky nevychovatelní. Podle něj lidé zůstanou ničemní a sobečtí a všechno dobré budou dělat jen ze strachu nebo za odměnu.
• Proto bylo bodem obžaloby Satanovo tvrzení, že NJK plýtvá časem a prací andělů, protože on – Satan – má k eventuální nápravě špatně vytvořených lidí jinou a lepší koncepci, spočívající ve velmi tvrdých trestech za neposlušnost, zahrnujících zejména trest smrti. Nabízenou „koncepci“ Satan předkládal zřejmě emotivně a svůdně (odtud první označení jako Had). Satan prý nesouhlasí s koncepcí nápravy, kterou nastolil NJK; sám se prohlásil jejím odpůrcem a tedy Satanem.
• Hlavním bodem obžaloby se stalo obvinění NJK, že na tuto Satanovu „spasitelskou koncepci“ nechce NJK přistoupit z ješitnosti a závisti. Tento bod obviňuje NJK z nedostatku morálních vlastností, biblicky řečeno obvinil NJK z duchovní nečistoty, z nesvatosti. NJK prý Satanovi závidí jeho moudrost, protože on – Satan – je nejmoudřejší. O jeho vynikající moudrosti se píše: Lidský synu, začni žalozpěv nad týrským králem. Zapěj o něm: Toto praví Panovník Hospodin: Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. (Ez 28,12). Toto obvinění učinilo Satana ďáblem, tedy pomlouvačem.

Třetí nebesa označila Satana jako nebezpečného svůdce – hada. Tím však zkoumání tribunálu serafů neskončilo. Spor nejvýznamnějších cherubů – krále a velekněze – byl velmi vážným problémem, který mohl mít, a jak se později ukázalo, opravdu měl, těžké následky. Bylo nanejvýš nutné zjistit, jak vůbec velekněz, který se stal přinejmenším odpůrcem – Satanem, k takovému alarmujícímu stavu morálního úpadku dospěl. Jen tak bylo možné najít způsob prevence, aby se podobná věc již neopakovala. Napřed byl zkoumán „morální profil“ velekněze, tedy do jakého duchovního stavu se vlastně dostal. Potom bylo zkoumáno, jak k tomu mohlo dojít. Nevíme, které možné hypotézy byly přitom zkoumány, ale víme, že hodnocení bylo ukončeno po smrti krále Uzijáše: Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. (Iz 6,1) Tato zdánlivě jinak nadbytečná zpráva nás upozorňuje, že zkoumání přineslo překvapující výsledek: Satan zcela ztratil jednu ze základních vlastností – lásku (agapé) – a dvě další (schopnost uplatňování autority, a zejména spravedlnost) byly shledány překroucenými. Spravedlnost začal Satan uplatňovat již jen formálně, dnes bychom řekli – byrokraticky.

Prohraný spor ve třetích nebesích Satan neuznal s tím, že důkazům těchto nebes neporozuměl. Předpokládáme, že třetí nebesa jsou obývána vzhledem k nebesům druhým jejich „bohy“. Přitom vzdálenost inteligencí mezi nebesy se směrem vzhůru rychle zvětšuje. Zatímco rozdíl mezi lidmi a prvními nebesy je, zejména pokud jde o vzhled jejich obyvatel, nepatrný, mezi prvními a druhými nebesy je již velký a mezi druhými a třetími nebesy již zcela zásadní.

Satan svou při ve třetích nebesích prohrál: Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! (Iz 14,12); Řekl jim: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. (L 10,18) NJK mohl právem očekávat, že vše bude rychle vyřešeno. V takové situaci by se totiž každý, kdo skutečně chce nalézt dobré řešení a komu bylo dokázáno, že se mýlil, omluvil a hledal cestu ke spolupráci a k nápravě. Satan však svou porážku očekával a byl na ni připraven. Dobrou vůli a snahu po nápravě lidí jen předstíral. Proto kdykoli se ukázalo, že Boží lid – Izraelité – při pravidelném důkladném hodnocení zklamal (což samozřejmě Satan vzápětí interpretoval jako neúspěch systému výchovy prosazovaného NJK), ihned argumentoval svojí „koncepcí výchovy“ a vynutil si možnost tvrdého zásahu proti nim. Pod jeho tlakem a inspirací například byl Izrael napaden Babylóňany, Jeruzalém byl zničen, mnoho Izraelitů bylo povražděno a převážná většina přeživších násilně odvlečena do pohanského Babylónu k „převýchově“. Nicméně porážkou ve třetích nebesích byl Satan svržen se svou pří do nebes druhých, kde mu byla nabídnuta možnost konsensu.

Satan se vychloubal svými dočasnými úspěchy, a skutečně některými se opravdu vykázat mohl:

·         Kain a Ábel. Kain dostal ochranu, protože při soudu projevil pokoru. Ochrana však k jeho nápravě nevedla. Na druhé straně Ábel, který byl Bohem ponechán bez ochrany, protože projevil pýchu a nedostatek bratrského vztahu ke Kainovi, ukázal pozitivní vlastnost: hledal splnění úkolu ovládnout zvířata: A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (1M 1,28). Tato pozitivní vlastnost byla velmi oceněna a oceňována ještě i mnohem později a jeho pýcha dokonce nebyla přímo zaznamenána vůbec: Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ‚ještě mluví, ač zemřel‘(Žd 11,4)).

·         Synové Kainova potomka Lámecha, který „objevil“ bigamii a šel také „Satanovou cestou“ (vědomě zabil, aby dostal zvýšenou ochranu; ovšem jen domněle) výše zmíněný úkol plnili rovněž: Projevovali se jako badatelé a vynálezci: Lámech pojal dvě ženy; jedna se jmenovala Áda a druhá se jmenovala Sila. Áda porodila Jábala, který se stal praotcem těch, kdo přebývají ve stanu a u stáda. Jeho bratr se jmenoval Júbal; ten se stal praotcem všech hrajících na citeru a flétnu. Také Sila porodila, a to Túbal-kaina, mistra všech řemeslníků obrábějících měď a železo. Sestrou Túbal-kainovou byla Naama. Tu řekl Lámech svým ženám: „Ádo a Silo, poslyšte můj hlas, ženy Lámechovy, naslouchejte mé řeči: Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ (1M 4,19-24)

·         Naopak i velmi cenění lidé, jako Abrahám a Izák, ale zdaleka nejen oni, žili sice velmi dlouho, avšak z hlediska uvedeného základního úkolu lidí svůj život žili neplodně a konec jejich života je nalezl jako znuděné („syté dnů“ tj. syté životem – 1M 25,8; 35,29).

·         Dodnes, stejně jako v Edenu, platí, že lidé ocení dobré, až když poznají zlé.

Musíme si přiznat, že svým chováním stále ještě dáváme ďáblovi za pravdu. I třeba tvrzením, že kdyby Bůh byl, nemohl by dopustit všechno to zlo, co se děje na Zemi.

Bůh by nepřipustil takové zlo - 1

V komentářích na sociálních sítích se nyní často nachází poznámka, že „Bůh nemůže existovat, protože nechává působit takové zlo“. I teologové dlouho řešili problém, jak mohl dobrotivý Bůh stvořit kromě dobra i zlo, když se snažili pochopit biblické verše: 1M 2,9 (Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.), Iz 45,7 (Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.), Pl 3,38 (Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré?), ale také 1M 1,31 (Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.) či 1Tm 4,4 (Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním.).

Nakonec jsem narazil na vysvětlení, které je mému současnému porozumění blízké.

Dnes víme, že zlo má souvislost s existencí Satana. Ovšem zlo, ani dobro, není ani věc, ani osoba, je to jen pojmenování pro kvalitu nějakého činu nebo souboru činů. Dokud v nějakém prostoru neexistuje nic, nelze v něm spáchat žádné zlo, není co zničit nebo alespoň poškodit. Jakmile však Stvořitel začal svou tvůrčí činnost, vznikla tím možnost to nově vytvořené zničit, tedy spáchat zlo. Takže Stvořitel již samou svou tvůrčí činností vytvořil možnost konat zlé, tedy jakoby „vytvořil“ zlo. Dobro souvisí s tvorbou (konstrukcí) a zlo s ničením (destrukcí). Tak lze vysvětlit verše u apoštola Pavla v 1Tm 4,4 a ve zprávě v 1M 1,31, kde to vypadalo, že stvoření zla je vlastně dobré.

Bůh Stvořitel sám sebe omezil tím, že stvořil mimo jiné bytosti s vlastním myšlením, invencí, zvědavostí a dokonce svobodnou vůlí. Tím, že svým takto stvořeným „dětem“ umožnil nezávislé uvažování a jako základní pravidlo vzájemné komunikace stanovil spravedlnost, způsobil, že každý, kdo přijde s nesprávným nápadem či skutkem, musí být napřed varován a dostat vysvětlení, v čem je jeho krok chybný a proč. Tuto povinnost uložil jak sám sobě, tak i ostatním. Právo na svobodnou vůli postavil Bůh jako nejvyšší cíl každé osobnosti; je proto nedotknutelné. Je to vidět z celého jeho chování vůči všem myslícím bytostem, které stvořil. Tato koncepce má však i své důsledky: Stvořené osoby mají mimořádnou schopnost vyhledávat (mimo jiné) i nové cesty realizace svobodné vůle. Stručně řečeno: Přes všechnu pozornost ve výchově nelze zabránit tomu, aby někdo z nich dříve či později neobjevil možnost zkreslovat při komunikaci informace a dokonce to i zneužít, tj. objevit tak lež a podvod. Varovat před takovou možností z principu věci nelze, protože je to totéž jako vzbudit o ni zvědavost a tím ji i přivolávat, jak vidíme v Ř 7,7-8: Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ‚Nepožádáš!‘ Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev.

Nejhorší to je, když tato situace nastane v uzavřeném systému společenství poprvé. Satan se ve svém velmi individualistickém vývoji ke zlému stačil dostat sám do pozice, v níž již jeho první uskutečněné kroky byly vedeny nikoli omylem, ale přímo zlým záměrem (J 8,44: Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.). K jeho promyšlenému postupu patřilo i to, že si vynutil z lidského pohledu velmi dlouhou dobu k získání potřebných důkazů o ničemnosti svých záměrů, a dokonce si vynutil i předložení důkazů, které byly získány pomocí experimentů na lidech. Typickým příkladem je příběh Joba. Doufal, že se mu podaří dosáhnout moci potřebné k tomu, aby celý důkazní proces zastavil ještě dříve, než bude usvědčen. Nabyl přesvědčení, že jeho šance jsou vysoké, což dokazuje sebevědomí, s jakým uskutečňoval své první kroky.

Satanovi se totiž zachtělo „absolutní“ moci; chtěl se rovnat Nejvyššímu Bohu (Iz 14,13-14: A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“). Konkurovat Nejvyššímu Bohu přímo si nejspíš netroufal, bylo mu jasné, že pod svou autoritu musí získat jen bytosti nově stvořené, a proto nezkušené. Před stvořením andělů (v prvních nebesích) nebyl ještě dostatečně připraven, a proto svůj úmysl úzkostlivě tajil. Právě tím se mu podařilo nevzbudit žádnou pozornost. To vysvětluje skutečnost, proč Nejvyšší Bůh nezakročil včas. Také to demonstruje fakt, že ani Nejvyšší Bůh nekontroluje a nechce kontrolovat myšlení jiné bytosti se svobodnou vůlí, přestože by nepochybně mohl. Satan věděl, že bude mít další příležitost, protože v projektu Nejvyššího Boha byl i záměr stvořit novou společnost – lidstvo.

Z andělů si poslušné obdivovatele již udělat nemohl, na to bylo pozdě. Proto se u nich soustředil na intenzívní pěstování jejich (později až falešného) sebevědomí. To dokazuje lítost, kterou později projevili (1M 6,5-7: I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“). Satanovi se podařilo to, co chtěl: vytvořit u andělů vlastní rozhodnutí stvořit člověka samostatně (1M 1,26 Učiňme člověka …), bez příkazu, pomoci, odborného dohledu a oponentury cherubů. Určitě je k tomu nenabádal „veřejně“, na to byl příliš chytrý – prostě jen vytvořil atmosféru jejich předčasné sebedůvěry. Vzápětí si však začal stěžovat, že nebyl pozván ani k „oponentuře“, a že takto stvoření lidé mu byli prostě jen předáni k další výchově. Tvrdil, že byl postaven před hotovou věc, aniž by se k ní mohl předem vyjádřit.

První člověk – Adam – byl díky výše zmíněnému nadměrnému sebevědomí andělů zjevně stvořen tak, že měl velkou inteligenci, malé zkušenosti a velmi jemnou výchovu, při níž byl vychováván s pozorností nezletilých rodičů toužících dokázat „těm dospělým“, že to dovedou stejně dobře jako oni nebo spíše ještě lépe. Tuto úvahu smíme vést proto, že nás vytvořili ke svému obrazu a následkem toho jsou lidské společenské zákony a jevy srovnatelné. Do výchovy Adama andělé zřejmě vložili více lásky než moudrosti a Adama rozmazlovali. Jen tak lze vysvětlit, proč již první člověk nabyl tak brzy nadměrné sebedůvěry a pocitu, že své nebeské rodiče již nepotřebuje a vystačí si sám. Pravděpodobně na jeho žádost mu andělé předčasně vytvořili rajskou zahradu v Edenu, kde chtěl být zjevně svým vlastním pánem. Vzpomeňme např. pokory prosté reakce na dotaz prvnímu Adamovu synovi Kainovi ohledně Ábela: „Což jsem strážcem svého bratra?“ (1M 4,9), kdy mu stačilo odpovědět jen „Nevím“. Ale ani Adam nikdy neprojevil ani sebemenší náznak pokory, např. jeho odpověď: Žena, kterou Ty jsi mi dal, aby při mě stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl. (1M 3,12)
Satan nyní potřeboval zabránit lidem, aby začali přirozeným způsobem postupně uznávat autoritu Stvořitele poznáváním jím stvořené okolní přírody. Za tím účelem v nich musel dále intenzivně pěstovat již „zasetého“ ducha vzpoury proti jakékoli autoritě, a Nejvyššímu Bohu speciálně. Doufal, že nadměrně sebevědomí lidé zatouží sami od sebe po prvním kroku vzpoury: po ovoci ze stromu poznání dobrého a zlého. Nejprve chyboval; lidé o tento strom, ale ani o strom života, nejevili vůbec žádný zájem. Proto způsobil, že do zahrady Eden vnikl „had“, který svým chováním svedl Evu a ta zanedlouho i Adama. Obvinil anděly, že stvořili špatné lidi a prohlásil, že chce pomoci při nápravě lidí tím, že budou vychováváni pomocí velmi tvrdých „trestů“. Předložil to jako svou vlastní nápravnou a záchrannou koncepci pro narušené lidstvo. Dále obvinil anděly, že svým svévolným chováním nedodrželi správné postupy a že jimi stvoření lidé jsou líní a tvrdošíjní. Tím chtěl mimo jiné zdůraznit i svou vlastní nezastupitelnost.

Další události jsou známy – lidská vzpurnost se skutečně rozvíjela a to velmi rychle. Satanovým prudkým útokem znejistělí andělé se snažili o nápravu tím, že někteří jejich členové se usídlili na Zemi a smísili se s lidmi. Doufali zřejmě, že jejich geny zapůsobí na lidstvo pozitivně. Všimněme si, že tito andělé nebyli obviněni z toho, co jim tradice obvykle připisuje, tedy z chtíče. Připisovat tyto zájmy andělům, kteří již měli značné problémy se Satanovým obviněním, je opravdu jen zjednodušený přístup – nejspíše inspirovaný právě Satanem (1M 6,2: jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo.). Za takové zneužití své moci by byli bývali mohli být potrestáni ihned a nebylo by nutné čekat s trestem tak dlouho. (Juda 6: Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu.) Ježíš ve své nebeské podobě by takový svévolný akt proti lidstvu nepochybně vůbec nedopustil (vždyť se tak silně angažoval a stále angažuje, aby nás ochránil před zkázou) a jistě by ihned zakročil. Výsledkem však bylo množství zrůd – zřejmě od potomků s nízkou až po vysokou inteligenci, od nízkého až po vysoký vzrůst atd. Ti vysocí, silní a inteligentní se zřejmě projevovali mimořádnou agresivitou (1M 6. kap.).

Náprava – navíc ještě nezákonná – se nepovedla a andělé dospěli k názoru, že se omylu skutečně dopustili a že Satan má pravdu. Litovali svého činu a rozhodli se nepovedené stvoření zcela zlikvidovat potopou (1M 6,7: Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“). Protože však s touto, původně v jejich očích krajní a nepravděpodobnou alternativou, přece jen počítali (museli se přece jistit, když o schválení stvoření lidí nepožádali), nesplnili úkol druhého stvořitelského dne a ponechali si pro tento účel „vody nad nebesy“ (1M 1,6:   I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“).

Do této situace však vstoupil – Nebeský Ježíš Kristus (NJK). Nemohl to být nikdo jiný, protože ještě v době Danielově sám říká, že ve svém pozitivním postoji k lidem (tehdy dokonce jen k Izraelitům) má mezi anděly jen jediného spojence a to Michaela (Da 10,21: Zajisté, oznámím ti, co je zapsáno ve spisu pravdy. Není nikoho, kdo by mi dodával sílu v těch věcech, kromě vašeho ochránce Míkaela.). Ten však, jakožto jediný anděl nemohl mít dostatečnou autoritu, aby mohl odporovat Satanovi-cherubovi. Ježíš zabránil úplnému zničení lidstva a odsouzení andělů záchranou Noema a jeho rodiny, které ze zničení vyňal. Postaral se též o záchranu Enocha (1M 5,21-24: Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metuzaléma. A chodil Henoch s Bohem po zplození Metuzaléma tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.; Žd 11,5: Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.; Juda 14: Prorokoval také o nich Henoch, sedmý od Adama: Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých) a jeho přenesení přes potopu. Poprvé se tak prokázal jako Spasitel lidstva. Jako Spasitel se prokázal ještě mnohokrát potom a definitivně pak svou lidskou obětí.

Akce NJK byla Satanem ostře kritizována. Vznikl spor, v němž NJK byl Satanem obviněn z toho, že se vmísil do jeho kompetence a že jednal nezákonně (což formálně byla pravda – Ř 3,26: Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.). Satan tvrdil, že záchrana lidí je svévolným krokem s minimální nadějí na úspěch, protože dle jeho tvrzení byli lidé stvořeni špatně a ještě navíc byli poškozeni dodatečným zásahem andělů. Vynutil si, že andělé, kteří zůstali na zemi a křížili se s lidmi, budou souzeni. Formálně měl pravdu [Judův dopis 6. verš] a polehčující okolnosti odmítl připustit. NJK však tvrdil, že lidstvo za záchranu stojí, a že vyhoví původně stanoveným požadavkům později – po určité speciální výchově. Anděly, kteří se provinili, byl však nucen nechat uvěznit. Prohlásil však, že pokud byl někdo poškozen, byli to lidé, a proto jen lidé mohou (po své nápravě) tyto anděly soudit (1K 6,3: Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života!). Satan si pak na NJK vyžádal určení termínu, kdy předvede na Zemi člověka, kterého si on – Satan bude smět dle libosti vyzkoušet a to z jeho mravních kvalit (Da 9,24: Sedmdesát týdnů let je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu, než bude skoncováno s nevěrností, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti, k zapečetění vidění a proroctví, k pomazání svatyně svatých.). Tímto člověkem byl jak známo Ježíš Kristus. Důkaz však Satan odmítl, stejně jako v případě Joba, uznat. Dále musel NJK slíbit, že do jiného termínu předvede jím vychovaný lid, který si rovněž Satan bude smět vyzkoušet (L 22,31: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici“.).