Časně ráno

Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil. (Mk 1,35)

Městečko Kafarnaum je podle Marka začátkem Ježíšovy veřejné činnosti. Ježíš vchází do synagogy, světí den odpočinku. Jde do míst, kde Židé vykládají Zákon a modlí se k Bohu. Ježíš vykládá zákon jako ten, kdo má moc, před jeho autoritou se musí sklonit nečistý duch, který sužuje bezejmenného člověka, který přišel za Ježíšem do synagogy. Nakonec jeho autoritu musí uznat i ti, kteří se stanou jeho odpůrci. Když nastal večer a slunce zapadlo, – víme, že pro Židy večerem začíná všední den – Ježíš je konfrontován s temnými silami celého Kafarnaum. Nemocní z městečka se hrnou, až u dveří vzniká tlačenice, aby byli uzdravováni. Do jejich temnoty, přes temno noci, svítí naděje uzdravení, naděje nového života. Možná do hluboké moci se táhne uzdravování rozličných neduhů a vyhánění zlých duchů.

A pak čteme: „Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil.“

Marek ve svém evangeliu neposkytuje další podrobnosti. Jaká byla Ježíšova modlitba? Byla to modlitba díků, kdy Bohu děkoval za dobrý začátek svého působení? Nebo se jednalo o naléhavou prosebnou modlitbu ohledně jeho další misijní činnosti? Nebo se snad jednoduše chtěl v tichu a samotě setkat v modlitbě se svým Otcem? Je to mezi ním a Bohem. Jakoby nám Marek říkal – pro dílo Ježíše, ale i naše, je důležitá modlitba. Bez komunikace s Bohem, bez rozhovoru v modlitbě, bez intenzivního vztahu k Bohu by Ježíš mezi lidmi nemohl vykonávat to, co vykonal. I my bez vztahu k Bohu a jeho moci chřadneme a více slyšíme „zlé duchy“, jak nazývá evangelista lidské posedlosti. Je zde zobrazena zbožnost Ježíše Krista, který tak jako každý věrný, modlitbou obnovuje vztah s Bohem. Petr a učedníci se pouští za Ježíšem. Tentokrát ještě na ně nepadla únava jako v zahradě Getsemane. Tentokrát ještě plni očekávání a odhodlání, chtějí s Ježíšem trávit každou chvíli.

Ježíši, všichni tě hledají! Výčitka nebo pokušení učedníků svému mistrovi určovat, co má dělat? Lidské, naše pokušení nechat si Ježíše jenom pro sebe? Kriste, lidé tě hledají, abys uzdravoval, potvrzoval jejich představy, a ty jsi někde na pustém místě a modlíš se. Zakroč, zjednej pořádek, udělej něco, aby tvá sláva a tvé království rostlo. Co děláš o samotě?

Ježíš, posilněn modlitbou, na výčitky učedníků neodpovídá. Nevrací se do míst, kde jej všichni oslavovali za jeho moc uzdravovat. Uzdravování není jeho hlavním úkolem. Je to důsledek přítomnosti jeho království. Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal a vyháněl zlé duchy. K této výzvě adresované učedníkům Ježíš připojuje odůvodnění, které je možné chápat dvojím způsobem, jak je zřejmé i z rozličných překladů. Ekumenický překlad uvádí: „neboť proto jsem vyšel“ (Mk 1,38b) – tj. neboť z tohoto důvodu Ježíš časně ráno opustil město Kafarnaum. Liturgický překlad naproti tomu zní: „protože kvůli tomu jsem přišel“ – tj. neboť kvůli tomuto byl poslán na svět.

Ježíš, posilněn modlitbou, odchází z míst, kde by jej možná čekala světská sláva. Jemu však jde o Boží království, o člověka, o evangelium. Evangelium o tom, že odcizení člověka je překonáno v jeho přítomnosti. Uchovejme si víru v to, že modlitba na pustém místě, tedy ničím nerušený vztah k Bohu, přemáhá v nás nejednu temnotu, posedlost i neduh.

Tuto zmínku o Ježíšově modlitbě o samotě za časného rána můžeme brát rovněž jako pozvání k naší osobní modlitbě podle Ježíšova příkladu. Ježíš toužil po setkání s Bohem v samotě a tichu. Evangelista Marek sice zmiňuje jen zřídka Ježíšovu modlitbu, nicméně z těchto zmínek je možné vypozorovat, že k Ježíšovu obrazu v Markově evangeliu nepatří pouze neúnavné a ustavičné misijní působení, nýbrž i čas na setkání s Bohem v modlitbě. Sám Ježíš, který je nedostižným způsobem spojen s Bohem a který má zvládnout nesmírný úkol, nachází čas k modlitbě, věnuje čas na setkání s Bohem.

V evangeliu Matouše (Mt 6,5-6) se říká: vejdi do svého pokojíku, jdi na místo, kde budeš sám s Bohem, kde tě nebude nikdo a nic rušit – a nejlépe bude, když si najdeš také takovou dobu, kdy ty sám nebudeš nikoho rušit ani zanedbávat. Ježíš tady ukazuje na modlitbu, jako na něco tajného, velmi soukromého. Je to něco, o čem nemusí nikdo jiný vědět. Proto je dobré mít soukromý čas s Pánem v časných ranních hodinách, kdy ostatní z rodiny ještě spí. To je čas, který můžeme dát Pánu. A nemusí se jednat o dlouhé hodiny strávené v modlitební komůrce. Stačí jen chvíle. Někdy křesťané dělají tu chybu, že si vezmou příliš velké sousto – teologové říkají, že je to charakteristická známka nezralosti. „Teď se budu hodinu denně modlit!“ – začnou, vydrží to jeden den, dva dny, možná týden, ale potom do toho něco přijde, nebo zaspí, nebo onemocní, – těch důvodů může být celá řada, a najednou je všechno pryč. Je to prostě naše netrpělivost, která nás žene k tomu, abychom měli výsledky teď hned. Nechce se nám budovat společenství s Pánem krok za krokem, minutu za minutou. Pravidelně, každý den. A za nějaký čas zjistíš, že ti nestačí deset minut, ale že potřebuješ patnáct, abys byl nasycen svým Pánem a uspokojen ze vztahu s Ním. A za tři roky to najednou bude půl hodiny a ty začneš přemýšlet nad tím, jak to udělat, abys měl na Pána ještě více času, co všechno ze svého života vypustit nebo omezit, abys získal více času na samotného Stvořitele vesmíru.

Sám jsem měl s modlitbou velké potíže. Dostal jsem od jednoho bratra dobrou radu: Začni krátkou modlitbou, kterou se budeš modlit každý den. Je to modlitba vděčnosti – děkuj za svůj život, duchovní i fyzický, protože oba jsou Božím darem, děkuj Bohu za svou rodinu, a děkuj Bohu za svůj sbor. To stačí. Jenom to dělej pravidelně a uvidíš, že Bůh sám tě povede v tvých modlitbách a dá jim vyrůst.

A ještě jeden námět pro modlitbu jsem našel: Anglický kazatel devatenáctého století přezdívaný také kníže kazatelů, Charles Spurgeon, odpověděl na otázku, v čem je moc jeho kázání slovy: Moji lidé se za mě modlí. Tam byla skrytá moc jeho kázání. Odborníci říkají, že když se podíváte na jeho kázání, tak jsou napsaná velmi těžkým jazykem, jsou to docela složité věty a velmi hluboké myšlenky, jeho kázání byla docela dlouhá a těžká. Přesto, ať již kázal kdekoliv, místa v sále byla vždycky obsazená lidmi vzdělanými i nevzdělanými, chudými i bohatými. Protože jeho lidé se za něj modlili.

Bible nás vede ke společným modlitbám, ve Skutcích (Sk 2,42) je zpráva o církvi, která se vytrvale modlí. Není žádný opravdový společný modlitební život a modlitební zápas, jestliže za ním nestojí osobní soukromé modlitby.

Ale vraťme se do Kafarnaum. Po senzačním úspěchu, kdy tolik lidí bylo osvobozeno od nemocí a zlých mocí, časně ráno Ježíš jde na pusté místo, aby se modlil. Můžeme tomu rozumět tak, že odchází, aby hledal aktuální Boží vůli, co má činit a kde má vidět své hlavní poslání. Modlitba je nejlepším prostředkem, abychom nebyli zpiti úspěchem, kterého jsme dosáhli, abychom zůstali střízliví a vnímaví pro Boží hlas, který nám stanoví to, co je pro nás to nejdůležitější v dané chvíli.

Ježíš miloval lidi tolik, že jednoho dne za ně zemřel. Ale to mu nebránilo v tom, aby řekl „ne“, když bylo potřeba. Neodporovat lidem kvůli tomu, abyste získali jejich schválení, není nikdy dobrý nápad; tím posadíte do sedadla řidiče někoho jiného než Boha. Místo, aby se nechal vykolejit, Ježíš učinil hlavní prioritu z modlitby jako nerušeného času se svým Otcem; uznal, že naplňování Boží vůle je mnohem důležitější než být „vším pro všechny“; a odmítl definici druhých lidí o tom, co je naléhavé, a odmítl, aby ho odváděli od naplňování Bohem daného životního poslání.

A tak Ježíš šel, kázal v synagogách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy. To co potřebujeme dnes nejvíce je, aby zněla zřetelně dobrá zpráva o Boží lásce k člověku navzdory všem zlým zprávám, které se na nás hrnou z medií a abychom byli osvobozováni od zajetí zlých mocí a nalézali svou svobodu a integritu Božích dětí.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že se nás ujímáš v naší rozmanité nouzi. Že nás osvobozuješ od moderních posedlostí tak, abychom se radovali z Tvého evangelia, které nás ujišťuje o Tvé lásce, která nám odpouští a nově s námi počítá. Amen.

Kdo bude v nebi žít?

Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ‚Nezabývej se myšlenkou: Kdo vystoupí na nebe?

Četl jsem nedávno úvahu, která mne vedla k zamyšlení nad otázkou „Kdo bude v nebi žít?“. A stejně jako v písni „Kdo bude v nebi žít“ odpovídám - „jen Bůh to ví“. Protože je otázkou zda máme jen volbu nebe nebo peklo (vynechávám nebiblický očistec). Vždyť Ježíš říká na kříži „budeš se mnou v ráji“. Nebe, peklo, ráj, ale v Písmu najdeme i texty o životě na Zemi.

Četl jsem o jednom nepálském křesťanovi. V roce 2008 byla v Nepálu zrušena monarchie a od té doby je v Nepálu stále těžší být křesťanem. Hlavním nebezpečím jsou marxistické skupiny a také hinduističtí nacionalisti. Ti často křesťany napadají. Napadli také Parakrama. Za to, že dovedl k víře tři bývalé hinduisty, mu vyhrožovali smrtí a znásilněním jeho manželky. Nebyly to plané hrozby a tak musel všechno opustit a tajně s rodinou utekl. Když se ho ptali, zda nelituje majetku a všeho, co musel opustit, tak řekl: „Můj opravdový domov není tady, ale v nebesích. Sloužím proto Pánu, jak nejlépe dovedu.“

S Ježíšem Kristem se pro každého bez výjimky naplnilo, co píše prorok Izajáš v 55. kapitole od 1. verše: „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi!“

Víme, jaká je ta správná cesta – je jí Ježíš Kristus. A víme také, jak po této cestě můžeme chodit – vírou. Tak, že budeme věřit tomu, že všechno, co Ježíš udělal pro naši záchranu, je naprosto dostatečné a dokonalé. Musíme se ale podívat ještě na jinou věc – kdo po této cestě může dojít až do cíle – právě do Božího království. A odpověď na tuto otázku nalezneme v textu z Lukášova evangelia. (Lk 18,9-17).

9  O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl (Ježíš) toto podobenství: 10  „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. 11  Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. 12  Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ 13  Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ 14  Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ 15  Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to. 16  Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. 17  Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“

Toto Pánovo podobenství je o lidech, kteří si zakládali sami na sobě. Kteří sami sebe považovali za spravedlivé, zatímco ostatními pohrdali. Naprosto jasně nám tady Pán říká, kdo je podle něj spravedlivý. A hned z tohoto prvního verše můžeme vidět, že to není ten, kdo si zakládá sám na sobě, na své vlastní spravedlnosti a dobrotě. Muž, který se neodvažuje ani pozdvihnout oči k nebi vedle muže, který hrdě předkládá Pánu Bohu to, jak je ve svých očích dobrý. A tady si musíme položit jednu opravdu důležitou otázku: Jaký je Bůh, ke kterému přistupujeme?

Bůh, k němuž se modlil farizeus, byl takovým malým bohem, který tleská lidem. Který je naprosto závislý na lidské spravedlnosti. Bůh farizea není tím Bohem, o kterém se píše v Božím slově. Farizeův bůh čeká, až k němu člověk přijde, čeká, až mu člověk ukáže, že si opravdu zaslouží, aby ho tento bůh přijal do svého království. Farizeův bůh je výsledkem farizeových představ. Tento farizeus si nestvořil žádnou modlu, které by se chodil někam klanět, jeho modla vznikla v jeho mysli. Bůh je pro něj takový hodný stařík na obláčku, taková pohádka, která nemá s realitou příliš mnoho společného.

Ale podívejme se na to, k jakému Bohu v našem příběhu přistupuje celník: to je Bůh s velkým B. Celník se ani neodvažuje přiblížit ke svatyni, bojí se pozdvihnout oči k nebi a volá jediné – smiluj se nade mnou! Celník zná úplně jiného Boha než farizeus. Bůh, před kterého předstupuje, je Bůh, který je svatý, který nesnese jediný hřích. Je to Bůh, který je plný moci a slávy. Bůh, který může protrhnout nebesa a svým ohněm okamžitě zničit hříšníka. Je to Bůh, který skutečně vzbuzuje bázeň. Přísloví (9,10) říká, že bázeň před Hospodinem vede k moudrosti. Když poznáváme Boha takového, jaký doopravdy je, když k Němu přistupujeme s úctou, která mu náleží, potom získáváme moudrost.

Ale nestačí jenom vědět, jaký Bůh je. Celník dobře věděl, že je oddělený od Boha a že jenom Boží milost ho může zachránit, zatímco farizeus si myslel, že kvůli tomu, že dělá některé dobré věci, ho Bůh musí přijmout. Jenom s postojem pokání a naprostého spolehnutí se na Boží milost, můžeme doběhnout běh víry až do samotného konce a budeme moci vstoupit do Božího království.

Vzpomeňme Abrahama, který „věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. (Žd 11,8-10)

Abrahám zdaleka nebyl dokonalým člověkem. Měl spoustu slabostí a mnohokrát padl. Ale tady poslechl a šel. Takové rozhodnutí může udělat jen ten, kdo Bohu bezvýhradně věří a kdo není svázaný s tím, co je dočasné, ale směřuje k tomu, co je věčné. Není třeba se srovnávat s Abrahámem ve smyslu toho, že bychom se ptali, zda bychom se my měli stěhovali nebo ne. Po většině z nás to Pán nechce. Ale přesto je třeba se ptát, zda jsme ochotni poslechnout Pána Boha. Někdy je totiž třeba udělat opravdu velmi významné rozhodnutí a takové rozhodnutí vždycky něco stojí. Možná ztratíme něco ze svého pohodlí. Možná ztratíme nějaké jistoty. I dneska Pán Bůh potřebuje ty, kteří udělají odvážná rozhodnutí. I dneska Pán Bůh povolává lidi, aby šli a udělali krok víry do neznáma.

Naše mysl moc neumí pochopit ten nový domov, který pro nás Ježíš chystá. Jak už citoval apoštol Pavel: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9) Pán Bůh pro nás připravil nové bytí v dokonalosti a v Jeho přítomnosti. A to je naše naděje.

Závěrem moje odpověď na položenou otázku: „Kdo bude v nebi žít?“ – Nevím, řadím to k Božím tajemstvím, ale jedno vím určitě – je potřeba být s Ježíšem. Kde? O to se už Pán postará. Amen.

Hřích a odpuštění

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Jeden problém nás zajímá asi všechny: „Jak ze sebe odstranit vinu?“ Každý člověk někdy v životě pochybí, ale co pak s vinou? Je jako kámen na srdci. Zůstane celý život? Je možno vinu nějak odčinit? Můžeme vůbec dosáhnout odpuštění? Mě k tomuto zamyšlení přivedla kniha Paula Tourniéra s názvem Vina. Pojďme se nad otázkou „ Vina a Trest“ a „Vina a Odpuštění“ chviličku zamyslet. Odpověď hledá i světová literatura, ale my budeme hledat odpověď v Písmu.

Vzpomeňme na některé největší muže a ženy Bible. Například takový Mojžíš. Podívejme se na život tohoto velkého zákonodárce blíž. Svou kariéru začal vraždou, po níž následovalo čtyřicet let skrývání před soudem. Mojžíš byl mužem strachu a nevíry. Když ho Bůh povolal, aby vyvedl Izraelce z otroctví, prosil: „Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk … Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“. Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: „Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí. (2M 4,10.13-14) Celý svůj život Mojžíš toužil vstoupit do Zaslíbené země, ale jeho selhání mu v tom zabránila. Přesto Bůh přirovnává Mojžíšovu věrnost ke Kristově. V epištole Židům je psáno: Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ‚Mojžíš byl věrný v celém Božím domě‘(Žd 3,1-2). Chyby tedy Mojžíše nevyloučily z Boží síně vítězů. Ale vezměme další postavu.

O Jákobovi obvykle přemýšlíme jako o velikém modlitebním bojovníkovi, který zápasil s andělem Páně a zvítězil. Jákob dostal vizi nebe s anděly vystupujícími a sestupujícími po žebříku. Přesto byl život tohoto muže plný do očí bijících selhání, a Písmo před námi žádné z nich neskrývá. Jako mladík Jákob oklamal svého slepého otce, aby ukradl dědictví svého bratra. Jako ženatý pohrdal svou manželkou Leou, zatímco v sobě choval velkou tajnou lásku k její sestře Ráchel. Nepřijal svou manželskou zodpovědnost. Po narození každého syna si Lea myslela: „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně,“ (1M 29,34). Ale skutečnost byla jiná – Jákob ji nenáviděl. Tady byl muž chycený v síti podvodů, lstí, lumpáren, krádeží, nevěrnosti a polygamie. Přesto čteme o uctívání Boha Abrahama, Izáka a Jákoba.

Král David, zpěvák žalmů a mocný válečník, a jak šokující jsou slabosti tohoto velikého muže. Přebral Batšebu jejímu manželovi Uriášovi, poslal tohoto nic netušícího muže na smrt v předních řadách své armády. Prorok Nátan řekl, že tento dvojnásobný hřích dal velkou příležitost nepřátelům Hospodina k rouhání. Představte si tohoto velikého krále, jak stojí nad rakví svého nemanželského dítěte, po boku ukradenou manželku. David tam znamená naprostou prohru. Přesto Bůh nazval Davida mužem podle svého srdce (1Sam 13,14: Teď však tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co ti Hospodin přikázal.“15 A Samuel hned vystoupil z Gilgálu …).

Hospodin tedy požehnal vrahovi Mojžíšovi, intrikánovi Jákobovi i lstivému Davidovi, protože se tito muži naučili, jak vytěžit ze svých chyb a jít dál až k vítězství. Jestliže nás naše selhání a prohry zbavily odvahy, máme v Bibli pro nás dobrou zprávu. Nikdo není blíž Božímu království než muž nebo žena nebo mladý člověk, který se může podívat na to, co je v jeho očích porážka, naučí se jí čelit a přejde do života pokoje a vítězství.

Připomeňme si ještě dnešní čtenou pasáž z Matoušova evangelia. Cituji podle SNC: „Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni… Podle toho jak soudíte, budete souzeni i vy a na váš život budou přiložena stejná měřítka, jaká sami používáte…“ (Mt 7,1-2).
1  Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2  Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3  Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4  Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5  Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. 6  Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

Bible je školou odvahy, odvahy poznat naše špatné činy, odvahy stát čas od času neochvějně na svých rozhodnutích bez ohledu na nevyhnutelný pocit viny, který vyvolává každý konflikt. Vzpomeňme, jak nekompromisně apoštol Pavel odmítá požadavky jeruzalémských křesťanů i samotného Petra, když se jedná o „pravdu evangelia“ (Ga 2,5.11 – 5  Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia. 11  Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.)

Bible před nás klade i povinnost bránit sama sebe, nedovolit, aby nás zničilo odsouzení druhých, ani jejich stálé snahy zaujmout místo našich soudců a mít morální dohled nad naším životem. A pro naše dobro nám připomíná, že máme být rezervovaní k druhým a odmítat stát se soudci chování jiných lidí.

Sám Ježíš odmítl roli soudce, když byl o to požádán, přestože se právě on má vrátit, aby soudil živé i mrtvé. Píše se o tom v Lukášově evangeliu: Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (L 12,13-15). Tento muž obvinil bratra z hrabivosti a Ježíš odmítl pronést jakýkoliv soud. Ale okamžitě vzbudil u přihlížejících vědomí jejich vlastní chamtivosti. Na mnoha místech Písma najdeme v Kristových ústech stejné převrácení hodnot od objektivních k subjektivním, od hříchu jiných lidí k našim vlastním. Podobný příklad najdeme i v Janově evangeliu: Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. (J 9,1-3) Stejnou otázku učedníci položili, když bylo pádem věže zabito osmnáct lidí – a dostali stejnou odpověď: Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ (L 13,4-5)

Ve všech odvětvích působí soudy druhých lidí ničivě. Strach z kritiky zabijí spontánnost, varuje lidi, aby se neukazovali takoví, jací jsou, a aby se nevyjadřovali příliš svobodně.

Soudit někoho je vždycky zničující. Musíme se vždy v nitru ptát, zda to, co někomu říkáme, je pro něho konstruktivní nebo destruktivní. Kolik manželských párů se navzájem ničí tím, že si říkají příliš tvrdé pravdy nebo používají břitkou ironii.

Můžeme si i všimnout, jak obavy ochuzují lidstvo. Jsou zdrojem kompromisů, které snižují člověka a uzavírají ho do neosobního chování. Vezměme si dívku, která se právě zasnoubila a celá rozkvetla. Co se stalo? Samozřejmě zázrak lásky a štěstí. Ale ta dívka našla muže, který ji nekritizuje. Dokud ho nepoznala, byla tak tichá jako její sestra povídavá. Rodiče byli na její sestru velice pyšní, protože měla ve škole úspěch a dobře se učila. Naši dívku považovali za hloupou, protože školu neměla ráda a nebyla schopná postoupit dál než na střední školu. Proto se obávala, že když otevře pusu, prozradí nějakou hloupou poznámkou své nedostatky ve vzdělání. Ale teď mohla svému snoubenci povědět všechno, co jí táhlo myslí, a on vždy prohlásil: „Víš, ty jsi tak chytrá!“ I když řekla něco hloupého, on to považoval za kouzelné, originální a jedinečné.

Podle toho, jak nesmírně může lidská bytost rozkvést a rozvinout se, když je obklopena láskou a důvěrou a nikdo ji neodsuzuje, můžeme změřit ničivou moc lidské kritiky a zároveň zjistit, že každý soudí druhé a utlačuje je jen proto, že sám je utlačován. Z toho důvodu dívka nebude kritizovat svého snoubence. Naopak ho obdivuje, natolik, že to rozčiluje její rodiče, takže se rozhořčeně ozvou: „Vůči nám nejsi tak velkorysá! Na nás vidíš každý chlup!“

Líbánky samozřejmě netrvají věčně. Jednoto dne manželka objeví, že její muž je sobecký, nebo si naopak manžel všimne, že jeho žena moc mluví. A nastávají změny. Nikdo z nich sice nic neřekne, protože nechce porušit harmonii, která mezi nimi stále ještě panuje. Ale mají už oči otevřené a každého dne zaznamenávají v mysli další rušivý detail, podle něho začínají soudit toho druhého. Až jednoho dne pocítí potřebu otevřené diskuze, „metanoiu“, obdivuhodnou změnu smýšlení, díky níž budou moci znovu začít důvěřovat jeden druhému. Potom si přiznají, že se začali jeden druhého bát. Ten strach vznikl z posuzování druhého a posuzování zase ze strachu. Ani láska tomu nemohla zabránit. Protože když jeden dává najevo víc lásky, než skutečně cítí, začíná pochybovat i o lásce, kterou mu věnuje ten druhý. Pokradmu, aniž to zaznamenáme, pronikne kritika do navenek šťastného manželství a ujídá z něj po kouscích dávno před tím, než mezi partnery vypukne zjevný konflikt. Tohoto plíživého nepřítele však mohou zahnat a zničit, budou-li jednat společně, pokud se s Boží pomocí začnou společně modlit a duchovně se spojí. Tehdy oba partneři uslyší hlas Boží a uvědomí si své chyby, s nimiž se svěří tomu druhému. Je to velmi nepříjemná záležitost. Pouze tehdy, když se zbaví svých soudů a uvědomí si, jak jim propadli a že toho druhého tak nepěkně posuzovali, aniž si toho byli vědomi. To je ta metanoia, přeměna srdce, přechod z království tohoto světa do království Božího.

Ovšem s nesmiřitelným jevem kritizování se někdy setkáváme i v náboženských společenstvích. V prvním nadšení po obrácení se člověk cítí šťastný, že ho v takovém společenství bez výhrad uvítali. Nesmírně se obdivuje svému duchovnímu vůdci, který mu otevřel nové široké obzory a zjevil mu pravdu. Prožívá bratrské společenství. Ale kousek po kousku se i tady objeví rozčarování. Nový křesťan si všimne, že ani jeho duchovní vůdce není bez chyby, což ho u tohoto svatého muže velice překvapuje. A ve sboru objeví některé dosti nepříjemné lidi, kteří krásně mluví a pyšní se šlechetností, ale nedostává se jim lidskosti. Napadá ho, že jsou stejní jako farizeové. Objeví se tu různé proudy, protichůdné teologické směry, intriky. Pomluvy tu bují stejně jako jinde. Náš nový člen společenství má pocit, že ho kritizují, protože se přidal k jedněm, kteří vystupují proti druhým. A brzy si všimne, že v této církvi bují víc než v obyčejném světě všeobecné kritizování druhých, které přináší napětí a o němž nikdo otevřeně nemluví, protože se bojí, že bude obviněn z nedostatku křesťanské lásky. A tehdy začne pochybovat i o všemohoucnosti milosrdenství. Tato zkušenost způsobí, že jeho lepší já propadne zoufalství. Proto se znovu vrátí ke svým starým chybám. Soudy druhých přinesly své zhoubné ovoce. Ostatní v jeho církvi stále předstírají bratrské společenství, stále hlasitě mluví o vzájemné lásce, o niž všichni usilují. Ale je to jen vnější fasáda, jež skrývá nespočetné množství utajovaných odsouzení. Všichni členové tohoto společenství mají ty druhé za hříšné, všichni jsou tlačeni k zemi. Milost Boží neodstraňuje vinu, ale odsouzení. Podmínkou pro takové rozhřešení je kajícnost a uznání viny – pravý opak neexistence viny.

Zakončím slovy z listu Římanům: Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. …  Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! (Ř 8,1-2.14-15)Amen.