Světlo ve tmě

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,1-13)

Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů - lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti. (Mt 4,15-16)

Světlo v temnotě. Prastaré téma, lidé se od pradávna snažili temnotu všelijak zahnat. Nemáme rádi tmu, raději roužneme žárovku nebo alespoň zapálíme svíčku. Dřív však lidé dokázali i držet černou hodinku. Seděli, povídali si a bylo jim spolu dobře. Nepotřebovali umělé osvětlení. Kde hledat zdroj světla, který nám umožní být bez umělého osvětlení? Jak vydržet temné chvíle života?

Evangelista Jan nás upozorňuje, že je tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. Každého, i toho, kdo nevidí ani to příslovečné světlo na konci tunelu svého beznadějného života. Toho, kdo nemá s kým prožít případnou černou hodinku, jak tu večerní, kdy se povídá a nechce se rozsvítit, tak tu životní, způsobenou beznadějí. Ano, tím světlem je myšlen Ježíš. V něm se k nám sklonil Bůh stvořitel, otec světel. Svět skrze něj povstal. Bez něj by tu panovala absolutní temnota a chaos. A to nejen černá temnota noci bez světla. Tam kde není Bůh přítomen, tam panuje temnota chaosu lidské svévole.

Apoštol Jan píše: světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila. Světlo Božího poselství nepohltila ani temnota noci, ve které přišel na svět Ježíš, ani temnota svévole mocipánů, kteří mu již od jeho narození usilovali o život. Světlo Boží přítomnosti prosvěcuje každou životní temnotu. S ním je člověk šťastný i v temném lese, kde se může v klidu modlit a vnímat jeho tichý a jemný hlas. Vzpomeňme na svědectví mnohých lidí vězněných pro víru, podle kterých se necítili sami a osamělí ani na samotce ve vězení. Naopak, samota a ticho se jim staly příležitostí lépe poznat Boha i sami sebe. Najednou člověk zjišťuje, že se stává znovu jakoby dítětem. Dítětem, které ví, že může důvěřovat, které stále znova a znova žasne a diví se. Dítětem, které se raduje i z malých dárků každodenních radostí. I s námi, kteří si v temnotě tohoto světa někdy připadáme jako ztracené děti, je Bůh. Neopustí nás, jsme jeho děti. Chce nás vést a nechat žasnout, bez ohledu na věk.

V 1M 1,3-4 čteme: I řekl Bůh: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Úplně na začátku Bůh na světě rozsvítil! To znamená, že chtěl rozdíl, odlišení. Ten rozdíl není něco jako černá tma a bílá tma. Je to rozdíl v kvalitě: světlo je něco úplně jiného než tma. Světlo je totiž dobré! Říká nám to i naše zkušenost: jsme bytosti denní, máme rádi slunce, světlo ohně, chceme vidět kolem sebe. I biblická symbolika dává světlu kladnou a temnotám zápornou hodnotu. V listu Efezským (5,8) se píše: Ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. My lidé vstupujeme mezi ty póly zla a dobra, mezi tmu a světlo, a nezůstáváme nezúčastněnými pozorovateli. Jsme přitahováni světlem, nechceme tmu. To světlo nás také orientuje (vzpomeňme pohádku o Jeníčkovi a Mařence). Záleží ale na tom, zda se zorientuji ke světlu nebo od světla. Záleží na tom, čemu dám přednost, jak se budu rozhodovat a pro co budu žít.

Ježíš říká: Já jsem světlo světa! (J 8,12). To je něco víc než jen dobro, mravní vzor nebo orientační bod v životě. Ta pravost, původnost, ta sláva, tu vyjádřil nejlépe právě Jan: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.

Slovo, tedy Logos! A Život! A Světlo! To jsou slova, kterými tu Jan vyjadřuje Boha. Všechna se prolínají a spojují do jedné pravdy. Tahle pravda byla člověku zjevena … zjevena v Kristu! Tu pravdu o Bohu můžeme vidět, slyšet a žít skrze Krista. Zjevení znamená, že Bůh, který je Logos, Život a Světlo, přišel k nám! Tak, jak to zaslíbil skrze proroky. Jako Služebník, jako proutek z pařezu Jišajova, na kterém spočine duch Hospodinův (Iz 11,1-2). Zjevení znamená, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Smysl sám se vtělil.

Světlo ale můžeme brát i jako svobodu a soud! Ježíš učil zástupy: Když někde rozsvítí lampu, nestaví ji přeci pod nádobu, ale na svícen. (Mt 5,15). To jsou slova určená pro nás – my máme také svítit. Vždyť Kristus je jako hořící pochodeň, která je ze všech stran dobře vidět. Ale uvažujme o člověku v kuželu světla. Kde je světlo, tam je člověk za sebe, osobně. Nemůže se schovat. Najednou jsem to já sám, kdo stojí někde pod světlem, v pološeru, v polostínu, někde na hraně tmy. Už nemůžu být nezúčastněným pozorovatelem. Žiju, a tak jsem účastníkem! Jsem v silovém poli světla a tmy, a to na mě působí. Ale nenutí mě k ničemu, netlačí, netáhne mě ani na jednu stranu. Mohu se rozhodnout, proto mluvím o svobodě! Chci se stáhnout do stínu, nebo mám udělat krůček do světla? Ale existuje jedno doporučení pro nás: zůstaňme s tím světlem pěkně při zemi. Nechtějme hned všechno naplno osvítit. Ono není jenom tma a světlo, je taky přísvit, šero, stín, soumrak, svítání, šerosvit. Není zkrátka všechno černobílé.

U Jana (3,19) se říká: Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo… Tohle je zvláštní obraz Božího soudu. Bůh nesoudí jako lidský soudce, podle paragrafů, na základě obvinění, dokazováním. Bůh postaví do života lampu, to Světlo světa, Krista! A nechá na člověku, ať se rozhodne. Rozhodni se sám, jak chceš být souzen. Světlo můžeš milovat i nenávidět! Není to nic jednoduchého, protože pravá svoboda není nic jednoduchého! Neustálá volba, osobní odpovědnost, někdy i zápas, odříkání a nebezpečí.

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila! Kraličtí říkají, že tmy to světlo neobsáhly. Tma nemůže, protože tma je jenom tam, kde není světlo. Jenomže Světlo JE! Světlo je od počátku. To světlo svítí! Jistě a spolehlivě! Logos je tu! Září přímo v centru bytí! Jako plamen, jako pochodeň, jako věčná louče. A člověk tomu může rozumět! Můžeme najít svoje ztracené sebevědomí, že jsem člověk a že mám jméno! Můžeme žít dobrý život! Můžeme se vrátit k Bohu, protože jsme se možná ztratili! Nemusíme se bát o budoucnost a nemusíme být v životě ustrašení! Máme přeci mocného Zastánce! Jsme milováni! Přitom zůstáváme svobodní! Láska a svoboda – jedna bez druhé přeci nemohou být! Nakonec i tohle dává smysl! Jaká to je úleva! Logos je tu! Logos je Smysl! Dobrý základ světa! Ručí za něj sám jeho autor. Bůh, který svým Duchem vdechl člověku život! Bůh, který sytí všechen život dobrem, který život obnovuje a naplňuje! Pán, který si nás zamiloval, i přes to všechno, co mezi námi už bylo a ještě bude! Ano, jistě, tma bude i nadále, protože kdyby nebyla, člověk by nemohl volit. Bez tmy bychom ztratili svobodu. Světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly! To je základní naděje našeho života!

Problém může být v tom, že jedni vidí světlo všude a druzí nevidí světlo skoro nikde a v ničem. Jenže ten, kdo skutečně hledá světlo, odmítá jak slepou poslušnost, tak smrtící cynismus.

Abychom měli naději, potřebujeme, aby nám pro něco hořela srdce, aby bylo něco, co rozněcuje naši vášeň. Určitě to mohou být různé oblasti života, ale má to být i Ježíš a jeho království. Cestu k naději, ke světlu nezpůsobí pocit viny. Ten nás naopak ještě více naštve a my zalezeme do svých ulit. Nové otevření se světlu, kterým je Ježíš, znamená odmítnout beznaději, odmítnout žít v pocitu, že musím mít vše ve svých rukou. Rozhodnutí znovu říci Kristu svoje ano, říci ano naději. Nebo jinak – znamená to odvahu přejít od informace, která byla na počátku, k osobní zkušenosti, formaci. Až ta mě totiž promění a zapálí, až ta mi dá novou naději. Pro někoho to bude znamenat odpustit, pro jiného vyznat, pro dalšího darovat, pro jiného změnit některé priority. Nevím, ale až když se ze slova stane skutek, dojde ke změně a my zakusíme Krista jinak. Amen.

Kde byl Bůh?

Nedávno jsem četl zprávu o jedné tragické události, která byla v komentáři doplněna otázkou „Kde byl Bůh?“. To, že zlo a nespravedlnost existuje, je zcela jasný, smutný a nezpochybnitelný fakt. Tolik lidí je týráno, zneužíváno, mučeno, vražděno, znásilňováno, okrádáno, podváděno, tolik nevinných musí trpět a prožívat mnoho velkých bolestí. Věřím-li jako křesťan, že nad tímto vším existuje všemocný, dokonalý, svatý a láskyplný Bůh, pak je přede mnou otázka, kterou musím vyřešit – proč tento Bůh nezasáhne?

Otázka „Kde byl Bůh?“ patří k těm nejdůležitějším a nejzásadnějším. Mezi důvody, proč nevěřit v existenci dobrého Boha, zaujímá existence zla jednu z klíčových pozic. Ateisté, kritici, ale také mnoho těch, kterých se zlo „hmatatelně“ dotklo, skloňují tuto problematiku ve všech možných pádech. Osobně je mi také velmi úzko, když slyším o mnohých zvěrstvech a neštěstích, které se ve světě dějí. A zvláště je mi proti srsti, když se nějaké zlo dotýká přímo mě a mých blízkých. Proto se i já někdy ptám: „Bože, jak to můžeš dopustit?“, anebo slovy JK z kříže „Pane, proč jsi mě opustil?“. A přece věřím, že je Bůh dobrý. Dorothee Sölleová, evangelická teoložka, říká, že za výtkami Bohu typu „Kde byl?“ stojí falešný, hluboce nekřesťanský pojem mocného boha, zbavujícího nás naší vlastní zodpovědnosti. Ale takový bůh neexistuje!

Vezměme ale tvrzení, že by existoval dobrý Bůh, který by nemohl dopustit zlo. Sériový brutální vrah již bez zřejmého důvodu zabil devět lidí a plánuje vraždu dalšího. Bůh ví, co se chystá a může tedy vraždě zabránit. Když to ale udělá, nevyhne se jedné věci: Bude muset vstoupit do svobodného rozhodování tohoto vyšinutého jedince a zvrátit jej. Vrah má totiž samozřejmě, stejně jako i my všichni ostatní, svobodnou vůli, kterou nesčetněkrát za den využije. Řekněme ale, že bychom vůbec nebyli proti, kdyby právě Bůh zasáhl. Bůh, který zastaví vrahovu ruku a zabrání tak nespravedlivému krveprolití, by se asi líbil téměř všem. Dobrá, co ale ostatní ukrutnosti? Nemohl by Bůh podobným způsobem zabránit i znásilňování? A co takhle vykořisťování dětí či mučení? I tady bychom určitě všichni souhlasili s Boží intervencí, i když v sobě obnáší nutné porušení svobodné vůle násilníka. Ale jaký smysl má porušit svobodnou vůli šéfa Al Kaidy, ale neudělat už nic s nelegálním prodejem zbraní této organizaci zprostředkovaným ministerským náměstkem, který nedělá o moc víc jiného, než že „pouze podvádí“ či „lže“?

Ale položme si otázku: Už jsem někdy něco, něco malého, ukradl? Už jsem někdy trošíčku zalhal nebo někoho podvedl? Jestliže by měl Bůh ze světa vymýtit morální zlo, musel by zasáhnout do svobodné vůle nás všech, protože každý v hloubi duše víme, že každý z nás ve svém životě určité zlo spáchal.

Jsme tedy ochotni zbavit se své svobodné vůle? Pokud by tak Bůh učinil, nebyli bychom pak už jenom pouhé stroje a roboti? Kdyby Bůh měl zastavit veškeré zlo, dávno bychom tady nebyli, neboť z Božího pohledu činíme zlo všichni dnes a denně. Bůh nám dal svobodnou vůli a dal nám také hranice našeho chování, které nás mají chránit. Jasně řekl, co máme a nemáme dělat, co je dobré a co nám naopak škodí. Tyto informace máme v Bibli. A ti, kteří se k ní nedostanou, např. divošské kmeny, mají základní „zákony“ zapsány ve svém svědomí, které naše chování jednou usvědčuje a jindy zase hájí.

Myslím, že většina zla a bolesti jsou tady právě kvůli „použití“, nebo spíše „zneužití“ svobodné vůle člověka. Vždyť i takové přírodní katastrofy jsou často v konečném důsledku jen následkem lidského znásilňování přírody a jejich zdrojů, ačkoliv se na první pohled zdá, že za ně nikdo nemůže. Každý z nás je zodpovědný za své činy. Měli bychom se proto o to víc hlídat, neboť následky našeho jednání mohou postihnout i nevinného člověka, kterého máme rádi.

Svobodná vůle je také velmi důležitá k existenci lásky. Lásku svých dětí, rodičů, ani svých manželských protějšků si nemůžete vynutit násilím. Musí mít svobodu se rozhodnout. Bůh touží po vzájemném vztahu s námi – miluje nás a touží, abychom i my milovali Jej. K tomu však musíme mít svobodu Jej odmítnout. A to by nebylo možné, kdyby nám do svobodné vůle zasáhl.

Pokud bych při této otázce nezmínil existenci duchovních bytostí, které jsou člověku a Bohu nepřátelské, zatajil bych velmi důležitého původce zla. Z biblického pohledu satan a jeho démoni zaujímají velmi důležitou roli v otázce zla a utrpení ve světě. Ten může díky lidské spolupráci, vědomé, ale mnohem častěji nevědomé, činit a pobízet k mnoha zlým věcem. Ne nadarmo proto Bible vybízí křesťany: „Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.“ (Ef 6,11-13)

Existence zla je obecně považována za jeden z nejsilnějších argumentů proti existenci dobrého křesťanského Boha. Mnohdy je síla situace a životních příběhů zlem sužovaných lidí velmi intenzivní a výmluvná. A pokud se zlo osobně dotýká i nás, bytostně nás to zasahuje a bolí. V takových případech je často otřesena víra i těch nejzbožnějších křesťanů. Přesto všechno máme spousty důvodů věřit, že je Bůh dobrý a zlo jako takové není Jeho prvotní vůlí, ve které by se sadisticky vyžíval. Naopak, zlo bude jednou poraženo a jeho působení odstraněno.

Když člověku dojde význam Ježíšovy oběti a velikost jeho lásky, začne se na problém zla dívat z úplně jiného pohledu. Začne jasně vidět, že problém zla je především problém našeho vlastního zla. Není to jenom nějaký pro nás vzdálený terorista na Blízkém Východě nebo diktátor v minulosti. Zlo se týká především mě – moje drobné lži a podvody, necitlivá slova vůči mým blízkým, moje pýcha a sobectví. Když vidíme, že jsme hříšní a že stojíme před Bohem se svou vinou, už se neptáme, jak se před námi ospravedlní Bůh, ale jak se my ospravedlníme před ním. A právě díky tomu, že Ježíš svou smrtí na kříži zaplatil za zlo, kterého jsme se dopustili, můžeme být ospravedlněni my před Bohem. Díky němu můžeme získat Boží odpuštění.

Amen.

Naše viny

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Jeden problém nás zajímá asi všechny: „Jak ze sebe odstranit vinu?“ Každý člověk někdy v životě pochybí, ale co pak s vinou? Je jako kámen na srdci. Zůstane celý život? Je možno vinu nějak odčinit? Můžeme vůbec dosáhnout odpuštění? Mě k tomuto zamyšlení přivedla kniha Paula Tourniéra s názvem Vina. Pojďme se nad otázkou „ Vina a Trest“ a „Vina a Odpuštění“ chviličku zamyslet. Odpověď hledá i světová literatura, ale my budeme hledat odpověď v Písmu.
Vzpomeňme na některé největší muže a ženy Bible. Například takový Mojžíš. Podívejme se na život tohoto velkého zákonodárce blíž. Svou kariéru začal vraždou, po níž následovalo čtyřicet let skrývání před soudem. Mojžíš byl mužem strachu a nevíry. Když ho Bůh povolal, aby vyvedl Izraelce z otroctví, prosil: „Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk … Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“. Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: „Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí. (2M 4,10.13-14) Celý svůj život Mojžíš toužil vstoupit do Zaslíbené země, ale jeho selhání mu v tom zabránila. Přesto Bůh přirovnává Mojžíšovu věrnost ke Kristově. V epištole Židům je psáno: Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ‚Mojžíš byl věrný v celém Božím domě‘(Žd 3,1-2). Chyby tedy Mojžíše nevyloučily z Boží síně vítězů. Ale vezměme další postavu.
O Jákobovi obvykle přemýšlíme jako o velikém modlitebním bojovníkovi, který zápasil s andělem Páně a zvítězil. Jákob dostal vizi nebe s anděly vystupujícími a sestupujícími po žebříku. Přesto byl život tohoto muže plný do očí bijících selhání, a Písmo před námi žádné z nich neskrývá. Jako mladík Jákob oklamal svého slepého otce, aby ukradl dědictví svého bratra. Jako ženatý pohrdal svou manželkou Leou, zatímco v sobě choval velkou tajnou lásku k její sestře Ráchel. Nepřijal svou manželskou zodpovědnost. Po narození každého syna si Lea myslela: „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně,“ (1M 29,34). Ale skutečnost byla jiná – Jákob ji nenáviděl. Tady byl muž chycený v síti podvodů, lstí, lumpáren, krádeží, nevěrnosti a polygamie. Přesto čteme o uctívání Boha Abrahama, Izáka a Jákoba.
Král David, zpěvák žalmů a mocný válečník, a jak šokující jsou slabosti tohoto velikého muže. Přebral Batšebu jejímu manželovi Uriášovi, poslal tohoto nic netušícího muže na smrt v předních řadách své armády. Prorok Nátan řekl, že tento dvojnásobný hřích dal velkou příležitost nepřátelům Hospodina k rouhání. Představte si tohoto velikého krále, jak stojí nad rakví svého nemanželského dítěte, po boku ukradenou manželku. David tam znamená naprostou prohru. Přesto Bůh nazval Davida mužem podle svého srdce (1Sam 13,14: Teď však tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co ti Hospodin přikázal.“15 A Samuel hned vystoupil z Gilgálu …).
Hospodin tedy požehnal vrahovi Mojžíšovi, intrikánovi Jákobovi i lstivému Davidovi, protože se tito muži naučili, jak vytěžit ze svých chyb a jít dál až k vítězství. Jestliže nás naše selhání a prohry zbavily odvahy, máme v Bibli pro nás dobrou zprávu. Nikdo není blíž Božímu království než muž nebo žena nebo mladý člověk, který se může podívat na to, co je v jeho očích porážka, naučí se jí čelit a přejde do života pokoje a vítězství.
Připomeňme si ještě dnešní čtenou pasáž z Matoušova evangelia. Cituji podle SNC: „Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni… Podle toho jak soudíte, budete souzeni i vy a na váš život budou přiložena stejná měřítka, jaká sami používáte…“ (Mt 7,1-2).
1  Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2  Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3  Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4  Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5  Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. 6  Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.
Bible je školou odvahy, odvahy poznat naše špatné činy, odvahy stát čas od času neochvějně na svých rozhodnutích bez ohledu na nevyhnutelný pocit viny, který vyvolává každý konflikt. Vzpomeňme, jak nekompromisně apoštol Pavel odmítá požadavky jeruzalémských křesťanů i samotného Petra, když se jedná o „pravdu evangelia“ (Ga 2,5.11 – 5  Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia. 11  Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.)
Bible před nás klade i povinnost bránit sama sebe, nedovolit, aby nás zničilo odsouzení druhých, ani jejich stálé snahy zaujmout místo našich soudců a mít morální dohled nad naším životem. A pro naše dobro nám připomíná, že máme být rezervovaní k druhým a odmítat stát se soudci chování jiných lidí.
Sám Ježíš odmítl roli soudce, když byl o to požádán, přestože se právě on má vrátit, aby soudil živé i mrtvé. Píše se o tom v Lukášově evangeliu: Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (L 12,13-15). Tento muž obvinil bratra z hrabivosti a Ježíš odmítl pronést jakýkoliv soud. Ale okamžitě vzbudil u přihlížejících vědomí jejich vlastní chamtivosti. Na mnoha místech Písma najdeme v Kristových ústech stejné převrácení hodnot od objektivních k subjektivním, od hříchu jiných lidí k našim vlastním. Podobný příklad najdeme i v Janově evangeliu: Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. (J 9,1-3) Stejnou otázku učedníci položili, když bylo pádem věže zabito osmnáct lidí – a dostali stejnou odpověď: Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ (L 13,4-5)
Ve všech odvětvích působí soudy druhých lidí ničivě. Strach z kritiky zabijí spontánnost, tedy bezprostřednost, varuje lidi, aby se neukazovali takoví, jací jsou, a aby se nevyjadřovali příliš svobodně.
Soudit někoho je vždycky zničující. Musíme se vždy v nitru ptát, zda to, co někomu říkáme, je pro něho konstruktivní nebo destruktivní, tedy povzbuzující nebo ubíjející. Kolik manželských párů se navzájem ničí tím, že si říkají příliš tvrdé pravdy nebo používají břitkou ironii.
Můžeme si i všimnout, jak obavy ochuzují lidstvo. Jsou zdrojem kompromisů, které snižují člověka a uzavírají ho do neosobního chování. Vezměme si dívku, která se právě zasnoubila a celá rozkvetla. Co se stalo? Samozřejmě zázrak lásky a štěstí. Ale ta dívka našla muže, který ji nekritizuje. Dokud ho nepoznala, byla tak tichá jako její sestra povídavá. Rodiče byli na její sestru velice pyšní, protože měla ve škole úspěch a dobře se učila. Naši dívku považovali za hloupou, protože školu neměla ráda a nebyla schopná postoupit dál než na střední školu. Proto se obávala, že když otevře pusu, prozradí nějakou hloupou poznámkou své nedostatky ve vzdělání. Ale teď mohla svému snoubenci povědět všechno, co jí táhlo myslí, a on vždy prohlásil: „Víš, ty jsi tak chytrá!“ I když řekla něco hloupého, on to považoval za kouzelné, originální a jedinečné.
Podle toho, jak nesmírně může lidská bytost rozkvést a rozvinout se, když je obklopena láskou a důvěrou a nikdo ji neodsuzuje, můžeme změřit ničivou moc lidské kritiky a zároveň zjistit, že každý soudí druhé a utlačuje je jen proto, že sám je utlačován. Z toho důvodu dívka nebude kritizovat svého snoubence. Naopak ho obdivuje, natolik, že to rozčiluje její rodiče, takže se rozhořčeně ozvou: „Vůči nám nejsi tak velkorysá! Na nás vidíš každý chlup!“
Líbánky samozřejmě netrvají věčně. Jednoho dne manželka objeví, že její muž je sobecký, nebo si naopak manžel všimne, že jeho žena moc mluví. A nastávají změny. Nikdo z nich sice nic neřekne, protože nechce porušit harmonii, která mezi nimi stále ještě panuje. Ale mají už oči otevřené a každého dne zaznamenávají v mysli další rušivý detail, podle něho začínají soudit toho druhého. Až jednoho dne pocítí potřebu otevřené diskuze, „metanoiu“, obdivuhodnou změnu smýšlení, díky níž budou moci znovu začít důvěřovat jeden druhému. Potom si přiznají, že se začali jeden druhého bát. Ten strach vznikl z posuzování druhého a posuzování zase ze strachu. Ani láska tomu nemohla zabránit. Protože když jeden dává najevo víc lásky, než skutečně cítí, začíná pochybovat i o lásce, kterou mu věnuje ten druhý. Pokradmu, aniž to zaznamenáme, pronikne kritika do navenek šťastného manželství a ujídá z něj po kouscích dávno před tím, než mezi partnery vypukne zjevný konflikt. Tohoto plíživého nepřítele však mohou zahnat a zničit, budou-li jednat společně, pokud se s Boží pomocí začnou společně modlit a duchovně se spojí. Tehdy oba partneři uslyší hlas Boží a uvědomí si své chyby, s nimiž se svěří tomu druhému. Je to velmi nepříjemná záležitost. Pouze tehdy, když se zbaví svých soudů a uvědomí si, jak jim propadli a že toho druhého tak nepěkně posuzovali, aniž si toho byli vědomi. To je ta metanoia, přeměna srdce, přechod z království tohoto světa do království Božího.
Připomeňme si, že milost Boží neodstraňuje vinu, ale odsouzení. Podmínkou pro takové rozhřešení je kajícnost a uznání viny – pravý opak neexistence viny.
Zakončím slovy z listu Římanům: Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. …  Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!. (Ř 8,1-2.14-15) Amen