Kdokoliv věří v Boha, věří i tomu, že Bůh ví, co vy
nebo já uděláme zítra. Pokud ale ví, že udělám to či ono, pak přece nemám
svobodu jednat jinak! Tato potíž rovněž vzniká z představy, že Bůh
postupuje po časové lince stejně jako my – s tím jediným rozdílem, že vidí
dopředu, kdežto my nikoli. Bylo-li by tomu tak, tedy pokud by Bůh viděl předem,
co budeme dělat, pak by bylo velice obtížné chápat, jak bychom mohli mít
svobodu volby.
Představíme-li si ale čas jako přímku, podél níž musíme
putovat, musíme opustit bod A, abychom se dostali k bodu B, a k C se
nedostaneme, dokud neopustíme B. Bůh, který je nad přímkou, mimo ni – či všude
kolem – obsahuje celou přímku a také ji celou vidí. Anebo si Boha můžeme
představit jako stránku, na níž je přímka nakreslena.
Předpokládejme tedy, že Bůh je mimo časovou přímku – že je
nad ní. V takovém případě vidí to, čemu my říkáme „zítřek“, stejně jako
to, čemu říkáme „dnešek“. Všechny dny jsou pro něj „teď“. On si nevzpomíná na
to, co jste dělali včera, on prostě vidí, jak to děláte. Vy jste včerejšek již
ztratili; on nikoli. On „nepředvídá“, co budete dělat zítra, on prostě vidí, co
děláte, protože „zítřek“ je pro vás, nikoli pro něj. Nikdy jste si nemysleli,
že pokud nyní něco děláte, nemáte svobodu volby jen proto, že Bůh vás pozoruje.
On ale vaše zítřejší jednání vidí stejně jako dnešní. On už prostě je
v zítřku a může vás pozorovat. Bůh v jistém smyslu nezná vaše činy,
dokud je nevykonáte, ale okamžik, kdy je vykonáte, je pro něj již „teď“.
Žádné komentáře:
Okomentovat