Máří Magdaléna

Málokterá z biblických postav vzbuzuje takový zájem jako Máří Magdaléna. Je označována za hříšnici (někdy prostitutku) a kajícnici, díky legendám se stala patronkou mnoha řemesel a živností. Nejvíce se k ní obracejí zkroušené kajícnice a svedené ženy, ale je také patronkou holičů (na základě legendy, že svými vlasy omyla nohy Ježíše Krista). Bývá zobrazována s mastí nebo s alabastrovou skřínkou.

Marie Magdaléna je v evangeliích, zařazených do křesťanského kánonu, přímo zmiňována celým svým jménem, Marie, zvaná Magdalská, anebo Marie z Magdaly, jen v několika verších[1]. V seznamech žen, které se trvale pohybovaly okolo Ježíše, je v šesti ze sedmi seznamů Máří Magdaléna na prvním místě, ještě před Ježíšovou matkou.[2]

Není jasné, proč Marie nesla přízvisko Magdaléna (z Magdaly, Magdalská apod.). V nejstarších řeckých textech evangelií je uváděna jako  – María Magdaléné, tedy Marie Magdaléna. Někteří tvrdí, že její přízvisko se má spojovat s městem Magdalou, ležícím na pobřeží Galilejského jezera. Rybářské město se jmenovalo Magdala Tarichea (Magdala Tarichaea), tedy město „Věž slaných ryb“.[3]

Mariin přívlastek mohl pocházet i z řeckého mighdol (strážní věž) či hebrejského MaGDaL, což znamená věž nebo odvozeně něco či někoho vysokého, velkého, vznešeného. Marie pak nemusela být Marie z města Magdaly, ale Marie Veliká, Marie Vznešená nebo Marie od Věže. A přízvisko snad mohlo znamenat i ženu se zaplétanými vlasy (z gaadal – zaplétat).[4]

V kanonických evangeliích nemáme žádnou přímou informaci o tom, zda byla Marie Magdalská vdaná, svobodná či vdova. Někteří badatelé tvrdí, že její přízvisko ukazuje na svobodnou ženu, že vdaná žena by nesla jméno svého muže. Pokud tedy byla považována za svobodnou ženu, mohl to být i další důvod, proč přišla ke stigmatu nevěstky. Neprovdaná žena byla vnímána podezřívavě. A zvláště svobodná žena, cestující v mužském doprovodu mezi provinciemi Galilejí a Judskem.

V Markově a Lukášově evangeliích čteme o tom, že Ježíš vyhnal od Marie Magdalény sedm démonů ( – daimónion). Sedmička byla číslem plnosti, znamenalo to tedy, že Marie byla skrz naskrz zkažená? Židé prý tehdy věřili, že démon může posednout člověka, který udělal něco špatného. Dobrý bohabojný člověk byl prý chráněn. To však neodpovídá novozákonním textům. Vymítání démonů v nich bylo řazeno k podobné službě, jako uzdravování nemocných, či očišťování malomocných[5]. Postižení člověka démonem bylo považováno za druh onemocnění. V evangelijních příbězích není ani zmínky o tom, že by snad postižení démony byli hříšníky[6]. Biblická encyklopedie[7] potvrzuje, že posedlost démony neznamenala podle novozákonních idejí zlou povahu postiženého. Člověk byl považován za nemocného, oběť zlých sil bez jeho vlastní spoluviny. Sedm démonů[8] mohlo znamenat výjimečně těžké onemocnění či jeho recidivu[9]. Ať už oním vyhnáním sedmi démonů mysleli autoři obou evangelií cokoliv, neznamenalo to hříšnost či dokonce prostituci postižené Marie Magdalény. Víme jen, že tento nejasný akt zřejmě znamenal veřejný počátek společné pouti Ježíše a Magdaleny.

Právě tyto nedostatečné informace otevřely cestu pro různé konspirace, báje a legendy[10]. Jedna z nejznámějších je asi ta o svatém grálu. Ať už to byl kalich s krví Ježíše, anebo tělo Marie Magdalény, protože v sobě neslo „Kristovu krev“, tedy jeho dítě[11]. Z legend, vycházejících z gnostických evangelií[12], se můžeme dozvědět, že pravé náboženství, které Kristus hlásal, bylo náboženstvím „posvátného ženství,“ se sexuálními mystérii a bez maloměšťáckého puritánství a nesmyslného dogmatu o Kristově božství.

Kristus nebyl ani essén, ani gnostik[13]. O Kristově božství se píše nejenom v Bibli, ale také v naprosté většině apokryfních evangelií. A většinou zdůrazňují Kristovo božství ještě mnohem více, než Bible, která je velmi střízlivá. Výjimkou jsou pouze právě evangelia gnostická, která Krista považují za Boží emanaci, zjevení, případně za anděla. V arabském světě je pro označení Ježíše a jeho následovníků dnes používáno slovo Nazara. Ježíš je Nazara, jeho následovníci jsou Nazara. Slovo Nazara v arabštině znamená něco jako strážce, opatrovník. Plná definice je Nazrie ha-Brit, což znamená Strážci dohody (smlouvy).

Mnozí mají za to, že svatba v Káni Galilejské byla svatbou[14] Ježíše a Máří Magdalény. Představa „neženatého“ Ježíše je v rozporu s ostatními dokumenty té doby a byla otevřeně popírána i mezi obyvatelstvem až do roku 1547, kdy odporování této „věčné pravdě“ bylo prohlášeno za tvrdě trestatelnou herezi. A proměna vody ve víno? V evangeliu se nepraví (jak je často vykládáno) „víno došlo“. Je tam napsáno „nemají víno“[15] Evangelia nám říkají, že zodpovědnou osobou byl pořadatel slavnosti. Tím je prý řečeno jednoznačně, že to nebyla svatební hostina, ale předsvatební zásnubní slavnost.[16]

Pro manželství Ježíše Krista našli zastánci i další argument: Z vyprávění o Lazarovi je prý jednoznačně patrné, že Ježíš a Máří Magdaléna byli manželé. Lazarův příběh v Janově evangeliu obsahuje poměrně zvláštní popis, jak Marta vyšla z Lazarova domu pozdravit Ježíše, zatímco její sestra Marie Magdaléna zůstala uvnitř, dokud ji Ježíš nezavolal. Na rozdíl od toho Markovo evangelium uvádí, že Marie Magdaléna[17] vyšla z domu spolu s Martou, a pak byla pokárána a poslána zpět Ježíšovými učedníky, aby čekala až na Ježíšovo vyzvání. Toto prý byla specifická procedura židovského práva, kdy žena ve stavu rituálního smutku nesměla vycházet ze stavení, dokud jí to nedovolil manžel. Byla tedy Marie Magdalská a Marie z Betanie, sestra Lazara a Marty, jedinou postavou[18]? Východní pravoslavná církev vždy rozlišovala tři ženy se vzácným olejem, a také katolická církev v roce 1969 opravil své stanovisko[19] a potvrdila rozdílnost tří ženských postav.

Zastánci manželství Ježíše Krista snášejí řadu důkazů tohoto tvrzení, ovšem většinou jsou to náměty fantaskních románů typu Šifra Mistra Leonarda[20].

Další otazník je kolem milovaného učedníka. Petr se u Jana (J 13,23-25) obrací na učedníka, jehož miloval Ježíš. Žádá jej, aby se Ježíše zeptal, kdo je onen zrádce. Proč se však Petr nezeptal svého učitele přímo? Ježíš měl zřejmě k milovanému učedníku mnohem bližší vztah, než ke všem ostatním. Ještě jednu zvláštnost však ve verších nalézáme. Milovaný učedník, podle přesného překladu, při večeři odpočíval v Ježíšově klíně, resp. na Ježíšových prsou.

Někteří ztotožňují Máří Magdalenu s milovaným učedníkem. Jan[21] píše: U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě[22]. Kde se najednou vzal milovaný učedník?

Zajímavé jsou i zprávy evangelistů o Ježíši Kristu po zmrtvýchvstání. Podle Jana (J 20,1.11-16) to byla právě Marie z Magdaly, která našla prázdný hrob a které se Ježíš zjevil jako první. Marek (Mk 16,1-10) nejdřív uvádí tři ženy, potom ale vzpomíná jen Marii z Magdaly jako první, která viděla zmrtvýchvstalého Ježíše. Matouš (Mt 28,1-11) hovoří o dvou ženách, o Marii z Magdaly a „jiné Marii“, které první viděly Ježíše. Lukáš (Lk 24,1-31) to opisuje ještě dramatičtěji. V jeho podání tam bylo víc žen: Marie z Magdaly, Marie – matka Jakubova, Jana a několik dalších.

Pokud to shrneme, ani v jedné verzi tohoto příběhu nechybí Máří Magdaléna. Na samém konci Janova evangelia tedy sehrává výraznou roli. Objevuje otevřený Ježíšův hrob a brzy poté se jí zjevuje zmrtvýchvstalý Ježíš. Následuje však 21. kapitola[23], v níž Ježíš svěřuje vedení svých následovníků apoštolu Petrovi. Lze tedy usuzovat na rozpory a soupeření mezi křesťanskou (snad Janovskou) komunitou, uznávající význam Marie Magdalské, resp. anonymního milovaného učedníka, a těmi, kteří se dodatkem evangelia snažili potvrdit vedoucí úlohu apoštola Petra. Poslední kapitola mohla být přidána proto, aby zdůraznila důležitost Petra před tajemným milovaným učedníkem[24]. Stejně tak je možné, že někdo provedl již dříve takové úpravy evangelia, aby postavou anonymního milovaného učedníka potlačil důležitost Mari Magdalské.

Téze, že nejde jen o ženu, která kráčela po boku Ježíše Nazaretského, ale i o osobu, která měla respekt a úctu i jako „vidící ve tmě“, se snaží obhájit více badatelů; mezi nimi profesorka religionistiky se zaměřením na dějiny raného křesťanstva na Princetonské univerzitě, Elaine Pagels. Dalšími badateli, kteří svými výzkumy podpírají tézi o Marii Magdaléně jako o “milovaném učedníkovi“ a družce Ježíše[25], jsou například Mervyn W. Meyer, Esther de Boer a Ramon K. Jusino. Poslední jmenovaný dokonce Marii z Magdaly připisuje i autorství čtvrtého – „Janova“ evangelia. „Tři Marie neustále chodily s Pánem: jeho matka, její sestra[26] a (tá) z Magdaly – ta, o které se říká, že je jeho družkou.“[27]

Ramon K. Jusino si myslí, že ve prospěch teorie, že Marie Magdalena byla „žákem, kterého Ježíš miloval“, svědčí nejen gnostická evangelia, ale i některá místa v biblických evangeliích. V Janově evangeliu je sedm pasáží, zmiňujících Ježíšova „milovaného žáka“. V pasáži 13,23-26 se píše, že milovaný učedník „ulehl do Ježíšova klína“. A to je věc, která je mezi muži určitě mimořádně nezvyklá. Z našeho hlediska je zvlášť zajímavá pasáž 18,15-16. Milovaný učedník je tu vpuštěn „do síně nejvyššího kněze“, zatímco Petr – skála církve musí zůstat venku. To ukazuje na to, že zmiňovaný žák musel hrát v Ježíšově životě velmi důležitou úlohu. V pasáži 19,25-27je milovaný žák u úpatí kříže spolu s Marií – Ježíšovou matkou. Ve verších 20,1-11je u prázdného Ježíšova hrobu. V pasáži 21,7 si „milovaný žák“ jako první z učedníků uvědomí, že k nim promlouvá sám Ježíš. V sedmé pasáži (J 21,20-24) mluví Petr s Ježíšem o smrti „milovaného žáka“.

V prostředí prvních křesťanů existovaly různé myšlenkové proudy. Podle některých historiků se brzy v raném křesťanství zformovala dvě významná a soupeřící křídla. První z nich bylo křídlo gnostické, matriarchálně orientované a zřejmě značně liberální, a právě toto křídlo mohlo být buď vedeno Marií Magdalenou anebo mohlo mít Marii Magdalenu za svůj myšlenkový a lidský vzor. Druhé křídlo bylo antignostické, ortodoxní a orientované na patriarchální hodnoty. Toto křídlo mohlo navazovat na myšlenky Šimona Petra, který je v gnostických spisech zobrazován jako Mariin protivník a který je naopak v biblických evangeliích nazýván Ježíšem „skálou církve“, ačkoliv v gnostických spisech nic podobného nenajdeme.

Dalo by se říci, že redaktoři čtvrtého evangelia prostě zaměnili jméno Marie Magdaleny odkazem na anonymního milovaného žáka, ale v místech, kde se Marie nachází u kříže a u hrobu, to nemohli udělat takto jednoduše, protože Mariina přítomnost u Ježíšova ukřižování a u prázdného hrobu byla věc obecně uznávaná a potvrzovaná v dalších biblických evangeliích. Rozhodli se tedy ponechat Marii Magdalenu v textu a přidat do scény ještě „milovaného žáka“, čímž vlastně zabili dvě mouchy jednou ranou, protože tím by samozřejmě dokonale zamaskovali případnou skutečnost, že „milovaný žák“ a Marie Magdalena jsou jedna osoba.

Není pochyb, že si Ježíš velmi vážil žen, včetně Marie Magdalské. I zprávy apoštolské nás informují o kladném vztahu k ženám. V epištole Pavla Římanům se apoštol konkrétně zmiňuje o svých vlastních ženských pomocnicích – např. Phoebe, kterou nazývá sestrou církve, Julii, Priscille. Nový Zákon je plný žen učednic[28]. To, že právě ženy dostaly první příležitost vidět svého vzkříšeného Pána, bylo dobře jak pro ně, tak nakonec i pro jeho mužské následovníky. Každý dostává příležitost podle toho, kde se nachází jeho srdce a podle toho, jaké úrovně ve své dospělosti dosáhl. Je třeba si uvědomit, že pochopení Boží moudrosti nevyplývá z nutnosti mít pohromadě úplně všechny informace, jak už si vyzkoušel např. i sám Šalomoun[29].

Bible je psaná takovým způsobem, aby nám nejen sdělila důležité informace, ale také aby odkryla naše skutečné pohnutky a to, k čemu nás přitahuje sklon srdce. Proto na některé otázky nenajdeme tu správnou odpověď hned, ale až poté, co vyjdou najevo naše skutečné sklony a pohnutky a poté, kdy jsme sami s těmito sklony konfrontováni. Mnoho Ježíšových výroků je řečeno tak trochu napůl právě proto, aby si posluchač mohl vybrat podle toho na co má talent, anebo jednoduše podle sklonu svého srdce. Tak každý dostává příležitost poznat lépe sám sebe; a tuto příležitost dostali i Ježíšovi následovníci.

Pokud tedy vezmeme jedno z „vděčných“ a „věčných“ témat, tzv. Ježíšovo potomstvo s Máří z Magdaly, Bible takové tvrzení neuvádí. Naopak. Ježíš přece nemohl mít tělesné potomstvo, protože obětoval sebe i se svým nenarozeným tělesným potomstvem jednou provždy za nás a naše potomky. Aby se stal praotcem (posledním Adamem) nového, duchovního typu člověka (Ef 2,14-16; 1K 15,44-45). Boží odpůrce by určitě využil dokonale toho, kdyby Ježíš v této věci jednal opačně (Za 3,1; Zj 12,10).

V Bibli je řada událostí, které stoprocentně neodpovídají dnes známým židovským zvykům a tradici. Je tedy pro nás podstatné zda byl JK ženatý? Nezapomeňme, že Ježíš Kristus byl bez hříchu, ač byl pokoušen[30]. A byla Máří padlá žena, manželka či družka? Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat[31]. Amen.

---

[1] L 8,2  a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů,

J 19,25  U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská.

J 20,1  První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.

J 20,18  Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

Mt 27,56  mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových.

Mt 27,61  Byla tam Marie z Magdaly a jiná Marie, které seděly naproti hrobu.

Mt 28,1  Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu.

Mk 15,40  Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome,

Mk 15,47  Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen.

Mk 16,1  Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.

Mk 16,9  Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů.

L 24,10  Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům.

[2] Studiem jiných seznamů z té doby, vztahujících se k jakékoliv hierarchické společnosti, lze zjistit, že na prvním místě byla vždy uváděna „první dáma“.

[3] Podle židovského textu Pláč rabiho (Lamentations Raba) se město Magdala znelíbilo Bohu pro smilstvo obyvatel.

[4] Nositelka takto upraveného účesu mohla být někým považována za ženu lehčích mravů. Navíc byla Marie Magdalská podle tradice velice pohledná modrooká žena se světlými vlasy a mohla tedy budit jí jistě nevítanou pozornost.

[5] Mt 10,8; L 9,1

[6] např. Lukáš, kap. 8

[7] Morris, Stanley. The International Standard Bible Encyclopedia. 1915, 1st Edition, from Dr. Stanley Morris, IBT, 1997.

[8] srv. L 11,26

[9] Některé tradice uvádějí, že Ježíš odehnal skutečné démony, kteří se snažili Máří napadnout pro její čistotu či dokonce, že odehnal muže napadené démony, kteří ji fyzicky ohrožovali. Spekuluje se i o tom, že Magdaléna původně vyznávala kult bohyně Ištar, který zahrnoval sedm stupňů zasvěcení.

[10] Existuje například verze, že Ježíš byl homosexuál.

[11] Ani v jednom apokryfním evangeliu se nepíše o Ježíšově potomstvu.

[12] Tzv. apokryfní evangelia křesťané nevybrali jako součást Bible. Existuje jich několik desítek, jsou již od starověku všeobecně známá a velmi rozdílná. Některá z nich jsou krásná a hrála značnou roli v rozvoji katolické zbožnosti, zejména tzv. Jakubovo protoevangelium, z něhož církevní tradice převzala jména rodičů Panny Marie Jáchyma a Anny. Většinou jde o texty, u nichž byl prokázán jejich poměrně pozdní původ. Tomášovo evangelium je asi nejznámějším gnostickým textem vůbec. Tváří se jako sbírka Ježíšových výroků a tato jeho forma vedla mnohé badatele k názoru, že se jedná o starší texty, než jsou biblická evangelia, protože ta mají formu ucelených příběhů. Tito badatelé vycházejí z předpokladu, že cokoliv jednoduššího musí být vždy starší, než něco složitějšího. Tomášovo evangelium, které je ve skutečnosti asi mladší, než kanonická evangelia, se ke gnózi hlásí už svými prvními slovy „Toto jsou tajné výroky, které pověděl Ježíš…“ Výroky v něm uvedené můžeme rozdělit do tří skupin: Výroky, které jsou převzaty z Bible (nebo z nějakých společných pramenů, z nichž čerpali i novozákonní autoři), výroky, které jsou oproti Bibli pozměněné, a výroky zcela nové, nebiblické. První kategorie má pochopitelně kvalitu prvotřídní, u druhé kategorie jsou provedené změny buď k horšímu, nebo bezvýznamné, kategorie třetí obsahuje několik zajímavých vět mezi převahou výroků zcela nepochopitelných komukoliv, kdo není gnostik.

[13] Esséni byli něco jako hyperultraortodoxní Židé, farizeové na druhou. Zatímco Ježíš například hájil právo člověka v sobotu dělat některé práce, které zakazovali farizeové a zákoníci, esséni měli psané pravidlo, že v sobotu nesmí chodit na záchod! Gnostici byli esoterickou sektou, nebo spíše skupinou sekt, která tvrdila, že apoštolové nepředali pravou nauku biskupům, které ustanovili jako své nástupce, ale jim – gnostikům. Gnostický Ježíš nemá téměř nic společného s Ježíšem křesťanským – je Božím „avatárem,“ podobně jako Kršna. Gnostici opovrhovali ženami, stejně jako esséni. Obě tyto skupiny opovrhovaly také sexem a plozením. Život v celibátu považovaly za nutný a nenáviděly veškerou hmotu. Oproti tomu Bible – a v ní nejvíce evangelia – si žen váží a celibát sice hodnotí vysoko, ale manželství rovněž. Její názor na vztah ducha a hmoty je dokonale vyvážený.

[14] Nebyl to ale prý přímo svatební obřad, pouze svatební hostina. Svatebním obřadem mělo být  zcela odděleně pomazání v Betánii. V Lukášově evangeliu je popsáno první pomazání Ježíše od Marie, dva a půl roku před druhým pomazáním. Čtenáři v prvním století prý byli dobře obeznámeni s dvoudílným rituálem posvátné svatby potomka dynastie. Ježíš, jak víme, byl mesiáš, což neznamená nic jiného než „pomazaný“. Ve skutečnosti všichni pomazaní vyšší kněží a králové Davidova rodu byli mesiáši. Ani Ježíš tedy nemohl být výjimkou. Ačkoliv nebyl vysvěceným knězem, získal své právo na status mesiáše jako potomek krále Davida. Tento status ale získal až tehdy, když byl skutečně fyzicky pomazán Máří Magdalénou, jako vysokou kněžkou.

[15] Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ (J 2,3)

[16] Jedna z konspiračních teorií např. říká: Víno na takovýchto slavnostech prý mohli pít pouze kněží a Židé v celibátu, nikoliv ženatí muži, novici, ani kdokoliv jiný, kdo nebyl vysvěcen. Ti mohli pít pouze vodu, jako očistný rituál. Když nastal čas pro tento rituál, Marie, zřejmě nespokojená s touto diskriminací, upozornila Ježíše na nevysvěcené hosty a řekla „Nemají víno.“ Protože Ježíš ještě nebyl pomazán na mesiáše, odpověděl: „Můj čas ještě nenastal.“ Marie však dále naléhala a Ježíš pak nedodržel zvyklosti a nechal nalévat víno všem. Pořadatel slavnosti nekonstatoval cokoliv o nějakém zázraku, pouze jednoduše vyjádřil své podivení nad tím, že se víno objevilo (proti zvyklostem) v této situaci.

[17] Ovšem evangelisté píší Marie, nikoliv Marie Magdalská.

[18] Ježíš a hříšnice v domě farizeově (L 7,36-48); vzkříšení Lazara (J 11,2); pomazání v Betánii (Mt 26,6-12; Mk 14,3-7).

[19] Papež Řehoř Veliký v roce 591 potvrdil, že tři ženy vystupující v příbězích byly ve skutečnosti jedinou postavou – Marií Magdalskou.

[20] Například tvrzení, že pravidla pro dynastické manželství byla prý zcela odlišná od norem platných pro běžné židovské rodiny. Rodiče budoucího mesiáše byli po narození dítěte formálně odděleni. I před tímto oddělením se mohli intimně stýkat pouze v prosinci, aby narození případných dědiců nastalo vždy v měsíci pokání, nejsvatějším měsíci židovského kalendáře (září). Bylo to pravidlo, které právě Ježíšovi rodiče Josef a Marie porušili a díky tomu byli pak Židé rozděleni v názorech na to, zda Ježíš je či není jejich opravdovým mesiášem. Od okamžiku narození dědice dynastie byli rodiče fyzicky odděleni – bylo-li dítě chlapec na šest let, byla-li to dívka na tři roky. Jejich manželství mohlo být obnoveno až v určeném čase obnovy. V té době byla matka s dítětem v obdobě kláštera, a otec vstupoval do „Království nebeského“. Toto Království nebeské byl ve skutečnosti essenský nejvyšší klášter v Mirdu u Mrtvého moře, a obřad vstupu vedli andělští kněží pod dohledem určeného Vůdce poutníků. V knize Exodus Starého zákona byli izraelští poutníci vedeni do Svaté země „mrakem“ – v souladu s tím jako udržování tradice byl kněžský Vůdce poutníků obdařen titulem „Mrak“. Takže čteme-li nyní verše Skutků apoštolů tak, jak jim mělo být rozuměno, vidíme, že Ježíš byl vzat Mrakem (Vůdcem poutníků) do Království nebeského (Nejvyššího kláštera). A muž v bílém (andělský kněz) řekl, že Ježíš se vrátí v čase obnovy (kdy bude obnoveno jeho pozemské manželství).

[21] J  19,25-27

[22] Proti námitce, že ženám nehrozilo nebezpečí, lze uvést jeden historický fakt. Římané při potlačování vzpour posílali na smrt ukřižováním nejen muže, ale i ženy a děti.

[23] Byla, podle některých teologů, však na konec evangelia přidána až později.

[24] Jan 21,20-23

[25] Můžeme také předpokládat, že Marie Magdalská nebyla družkou, manželkou JK, ale ostatní, mimo kruh blízkých Ježíše Krista, se domnívali, že je to jeho manželka?

[26] Jde pravděpodobně o sestřenice. Ale to není to vůbec také jasné, ve skutečnosti je to značně zamotané. Tato Marie mohla být vůči Panně Marii v prakticky libovolném příbuzenském vztahu – někde se udává jako „sestra“, jinde to vypadá spíš na sestřenici. Řecký výraz nám tu nepomůže, neboť je víceznačný. Řecké „Maria he tou Klopa“ znamená Mária Kleofášova, což může být manželka, ale i dcera. Kleofáš je s největší pravděpodobností Alpheus (řecká varianta aramejského, pořečtěného jména). V tom případě by tato Maria byla matkou Jakuba Menšího, tedy jednoho z dvanácti apoštolů (Mt 10,3; 27,56). Tento příklad ukazuje, že i zdánlivě triviální věc (příbuzenský vztah mezi dvěma osobami vzpomínanými v textu) může být pořádně zamotaný. Proto je vždy problém s výkladem toho kterého místa v Bibli nebo i v jiných starověkých textech. To potom zdánlivě vede buď k nekritickému fundamentalizmu (lidé se upnou na jednu možnost překladu a výkladu a té se drží doslovně), anebo naopak k úplné skepsi (ve smyslu, že i tak tomu není možno porozumět). Mezi těmito dvěma extrémy je pak široké pole působnosti.

[27] Filip 36

[28] Církev je všechny ignorovala. Když byla vytvořena církevní pravidla o kněžské disciplíně, bylo v nich řečeno: „Žena nesmí v kostele hovořit, ani si dělat nárok na jakýkoliv podíl v jakýchkoliv mužských funkcích.“ Ale o tom, že to jsou mužské funkce, rozhodla sama církev.

[29] Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo (Kaz 12,12)

[30] Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. (Žd 4,14-16)

[31] Žd 4,12-13