Dlouho jsem se rozmýšlel a hledal vysvětlení některých biblických události.
Před časem jsem narazil na „hypotézu“, která je blízká mému chápání a dává mi
možnost pochopení řady biblických veršů. A přitom je to tak jednoduché, vše se
točí kolem dvou postav – Ježíše Krista – Mesiáše a satana.
U Ježíše Krista je jednou z klíčových
otázek jeho původ a postavení. Obvykle ho vnímáme jako Božího syna, jenž byl u Otce
v nebi mnohem dříve, než se narodil v těle jako člověk. Byl dříve než
David, jak upozorňuje sám Ježíš: „Co si myslíte o Mesiášovi?
Čí je syn?“ Odpověděli mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu
svatém nazývá Pánem, když praví: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé
pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘ Jestliže tedy David nazývá
Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?“ A nikdo nebyl s to odpovědět mu
ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat. (Mt 22,42-46; Ž 110) Byl
dokonce i dříve než Abrahám: „Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, dřív
než byl Abraham, já jsem.““ (J 8,58)
Kým tedy Ježíš byl, než se narodil
v těle jako člověk? Víme, že je Božím synem: „A
z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Mt 3,17). Ale o Božích synech se
v Bibli píše i v množném čísle (např. Jb 1,6; 38,7). Apoštol Pavel píše v dopise Římanům: „Neboť
všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové.“ (Ř 8,14) Řekl bych, že Božím synem se může
stát ten, kdo má Božího ducha a jedná podle něj. Bůh dosvědčil Ježíšovi, že je
jeho milovaným synem při křtu, když na něj z nebe sestoupil Svatý duch.
Ježíš musel ale být Božím synem už před narozením na zemi, jinak by od raného
dětství o Bohu nemluvil jako o svém Otci, který ho poslal na zem (J 5,37).
V Bibli jsou místa, která
popisují Ježíše Krista v duchovní podobě, např. ve Zj 1,12-18: Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A
když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů
někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava
a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy
podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici
držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled
jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k
jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: „Neboj se. Já
jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.
Mám klíče od smrti i hrobu. Podobný popis najdeme i v proměnění na hoře: „Ještě
nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To
jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ A byl
proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě
bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. (Mt 17,5) A konečně i u Daniela: Pozvedl jsem oči a spatřil jsem, hle, jakýsi
muž oblečený ve lněném oděvu. Na bedrech měl pás z třpytivého zlata z Úfazu.
Tělo měl jako chrysolit, tvář jako blesk, oči jako hořící pochodně, paže a nohy
jako lesknoucí se bronz a zvuk jeho slov byl jako hrozný hluk. (Da 10,5-6).
Jan nazývá Ježíše v předlidské
existenci Slovem. Kdysi bylo běžné, že jednotlivci dostávali jména a tituly
podle nějaké významné vlastnosti, činu nebo funkce. Ježíše vystihuje mocné
slovo, podle něhož vznikl náš svět. Tímto označením je vystižena jeho role i
postavení při stvoření našeho světa. Ježíš
tedy byl v předlidské existenci první a to znamená, že byl přirozeně první
svým postavením i po svém Otci-Bohu. Byli jsme stvořeni k Božímu
obrazu, můžeme tedy říci, že uspořádání podle prvorozenství je jedním
z principů Božího řádu. (1M 1,26-27)
Apoštol Pavel hovoří o trojích nebesích (2K 12,2). V některých
materiálech se dočteme až o sedmi nebesích, ale vycházejme z Písma, proto
z počtu tří. V Bibli jsou popsány tři odlišné skupiny nebeských
osobností: serafové, cherubové a andělé. Tyto skupiny přitom nejsou postaveny
na stejné inteligenční i mocenské úrovni, ale zjevně jsou mezi nimi rozdíly, a
také určitá hierarchie. Upozornění na rozdíly v jejich postavení najdeme
např. v 19. kapitole 1. Královské. Je zřejmé, že „nižší
instance“ Eliáše odkazuje „výš“. Je také zřejmé, že ačkoli jméno Hospodin se v Bibli
užívá převážně pro označení kohokoli, kdo právoplatně zastupuje tuto nebeskou
organizaci, při rozlišení jejich částí se takto lidem označuje většinou ten,
kdo má v dané souvislosti nejvyšší pravomoc (1M 18,1-2.16-17.19-23; 2M 3,2.4.7).
Skutečnosti, že to, co lidé nazývají Bohem, není jen
jedna osoba, si lidé všimli již dříve, nikoli však již od počátku stvoření
lidstva. Postup a poselství andělů byly zprvu tak jednotné, že si lidé zřejmě
mnohdy ani neuvědomovali, že jsou v kontaktu s celým množstvím
bytostí. Aniž by pátrali po jejich totožnosti, oslovovali každou z nich jménem
(Hospodin) a to od doby, kdy jim toto jméno bylo oznámeno. Podrobným zkoumáním
však zjistíme, že celé chování lidí vůči Bohu bylo v počátcích (z pohledu
tradičního chápání) jaksi zmatené – tutéž bytost nazývají jednou Hospodin a
hned vzápětí Hospodinův anděl (1M 16,9-13;
Sd 6,11-15). Při návštěvě
Abraháma třemi posly jméno Hospodin podivně koluje. Tímto jménem jsou uvedeni
všichni tři a potom Abrahám tak oslovuje toho, jehož chápe jako velitele. Lot
pak stejně oslovuje zbývající dva, kteří večer dorazili do Sodomy. (1M 18,1-19,18) Je zjevné, že
tehdejší lidé oním jménem začali oslovovat každého, kdo je přesvědčil o tom,
že přišel s autoritou Boží moci. Při setkání lidí s takovou mocnou
bytostí byli někdy dotyční ochromeni strachem ze smrti, která lidem, jak se
později z Bible dovídáme, skutečně hrozí, jenže jen při kontaktu s úplně
jiným druhem bytosti – „podivně“ opět zvanou Hospodin (1M 32,30; Sd 13,22; 2M 33,20).
Bohů je najednou nějak mnoho. Je tomu tak i za situace před horou Sinaj, kde
Bůh celkem třikrát sestoupil na horu, aniž by mezitím vystoupil. Pozornému
čtenáři neunikne, že v každém z těchto tří případů vystupuje jiná (o řád
vyšší) bytost. Také bezpečnostní opatření se stupňují. (2M 19,3.10-13; 34,3-5). Náš
stvořený svět je tak nesmírně složitý, že nejen jeho stvoření, ale
pravděpodobně i následné jeho řízení a kontrola vyžaduje velké množství profesí,
specializací a týmovou práci.
Serafové
Označení „seraf“ nebo „serafín“ bylo Izraelitům známo
již dávno. V 4M 21,8
dává Bůh příkaz, aby si Mojžíš udělal „ohnivce“ – v originále „serafa“.
Musel tedy vědět, co se tímto názvem myslí. Kromě toho to byla reakce na útok
jakýchsi ohnivých hadů (4M 21,6),
kteří byli zřejmě skuteční, reální. „Ohniví“ snad pro ohnivé pálení ran po
jejich uštknutí nebo pro jejich pohyby podobající se plápolání ohně. Museli se
však nějak podobat onomu serafovi připevněnému na kůl, což potvrzuje i 2Kr 18,4, kde je přímo popsán jako
bronzový had.
Slovo seraf pochází od hebrejského saraf – hořet.
Označení seraf pak užívá i prorok Izajáš pro bytosti, žijící ve třetích
nebesích. Je zajímavé si povšimnout, že tyto bytosti jsou nad trůnem, který
vidí Izajáš a mezi nimi žádný trůn, jakožto symbol výjimečného postavení, není.
Některé překlady uvádějí „okolo trůnu“, překladatelé si zjevně neuměli
představit, že by někdo mohl být ještě nad tamtéž zmíněným Králem. Celá třetí
nebesa jsou někdy označována jako trůny. Byli to serafové, kterým se zřejmě
jako jediným nesmělo pohledět do tváře, přestože se někteří vykladači
domnívají, že si zakrývali oči proto, aby oni neviděli Krále. Verš 2M 33,20 se jistě nevztahuje na Nejvyššího Boha, protože ten,
kdo se Mojžíšovi ukázal, mu neukázal pouze svou tvář; jinak jím viděn byl. Jan
o Nejvyšším Bohu však
říká, že ho nikdo a nikdy neviděl (J 1,18)
– tedy ani Mojžíš ne.
Od okamžiku vyřešení sporných otázek v jejich
úrovni již o nich není v Bibli žádná další zmínka. Věnují se tedy již
jiné činnosti a vzhledem k Zemi a k lidem zřejmě již odešli na odpočinek sedmého
stvořitelského dne.
Slovo cherub pochází z hebrejského kerůb a
znamenalo původně meč. Předpokládejme, že jsou obyvateli druhých nebes.
První představení cherubů je v zahradě Eden (1M 3,24). Andělům zřejmě
nebylo tehdy možno svěřit hlídání stromu života (část jich později následovala
satana). Tito cherubové byli prvním lidem jistě viditelní, ale kromě „kroužícího
meče“ není žádná další informace o jejich vzhledu.
Další zmínka o cherubech je až v 2M 25,18-22,
kde Mojžíš dostává za úkol zhotovit jejich zlaté sochy na víku schrány úmluvy (2M 25,40).
Každý cherub, který byl na víku schrány, měl jednu tvář a křídla. Tvář byla
pravděpodobně lidská, protože není o ní nic řečeno, a lze předpokládat, že
jiná než lidská tvář by byla v Bibli uvedena. Křídla byla pravděpodobně
také dvě, protože žádný pták jich nemá jiný počet a v Bibli není uveden
žádný jiný precedent. Rovněž počet očí asi odpovídal člověku, a to ze stejných
důvodů. Zdá se tedy, že
se podobají lidem, ale vyznačují se množstvím zářícího světla, případně jasem,
nebo alespoň zářivou bělostí. Oblečení je jednoduché, nehonosné, ale zlatý pás,
který je jednou v pase a jednou na prsou, svědčí o snaze předvést se
lidem v královské nebo velekněžské funkci.
Protože cherubové se ukazují lidem až do příchodu Ježíše
Krista, pokračovali zřejmě v řešení sporu a na odpočinek odcházejí
až po Ježíši Kristu – od této doby již nebyli viděni.
Slovo anděl znamená posel jak v hebrejském,
tak i řeckém jazyce, a proto andělem může být označen kdokoli, kdo vykonává
právě funkci Božího posla. V Bibli však jde nejčastěji o obyvatele
prvních nebes, s výjimkou knihy Zjevení. Andělé jsou až k nerozeznání (Sd 6,21-22;
13,16.20-21) podobní lidem, jsou schopni zplodit s lidskými ženami
potomstvo – i když někdy zrůdné (1M 6,2). Umějí přestoupit do jiného
prostoru – jakoby zmizet či se náhle objevit. Umějí ovlivnit sny lidí (např. 1M 28,12;
31,11; Mt 1,20; 2,13.19) a dovedou ovlivnit lidské vnímání (někdo ho vidí,
jiný ne – Da 3,25; 4M 22,22-35)
Spolehlivost
andělů byla zpochybněna, když pojali úmysl stvořit člověka, aniž k tomu
dostali příkaz. O jejich nespolehlivosti se Bible zmiňuje u Joba: Nemůže-li
věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech ... (Jb 4,18); Hle, on ani na své svaté nedá, a nebesa nejsou v jeho očích
bez poskvrny… (Jb 15,15)
Můžeme si to doložit na činnosti andělů ve druhém a šestém stvořitelském dni: I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. (1M 1,6-8) I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“(1M 1,26)
Ve druhém stvořitelském dni nebylo dílo bohů – andělů schváleno. Chybí
klauzule „... a viděl Bůh, že je to dobré ...“ V šestém dni si řekli bohové – andělé, že člověka
učiní sami (sloveso je v množném čísle, nikoli ve dvojném). K vytvoření
nedostali příkaz. Je zřejmé, že v těchto dvou dnech jednali andělé
nezávisle na svém „stavbyvedoucím“ a jejich chování se pak stalo předmětem
sporu.
Celé stvoření v našem
vesmíru je dílem přinejmenším významné části, ne-li celého nebeského Božího
společenství. Nejvyšší Bůh je zřejmě iniciátorem celého díla, jeho
jednozplozený Syn jeho „dílovedoucím“, a ostatní členové specializovanými
výkonnými činiteli – ovšem nepochybně i oni mají svůj podíl na tvůrčí práci,
protože jsou inteligentní a také mají svobodnou vůli. Proto, a právě proto, je
řečeno, že to byli bohové, kteří se podíleli na stvoření, a současně
všichni postupovali jako jedno tělo – v rámci jednotného společného
plánu. Každý z členů tohoto společenství, který byl ve styku s lidmi
a který nestál na satanově straně, mohl proto (a také to tak činil) jednat s lidmi
Božím jménem.
Na počátku s prvním člověkem jednal pravděpodobně
jediný anděl (z prvních nebes) a představoval se člověku jen jako Bůh nebo
Otec. Po zásahu satana se andělé rozdělili na jakési odporující individualisty
a ty, kteří zůstali věrni původnímu projektu. Tito věrní andělé se pro odlišení
(kvůli lidem) později nazvali jménem (JHVH – v češtině překládané Hospodin),
které ovšem bylo záměrně zvoleno tak, aby v lidském jazyce neznamenalo
nic.
Satanův spor
Spor, který satan vyvolal, se musel řešit ve všech třech
nebesích. Což můžeme odvodit z následujících skutečností:
Satan je při svém prvním vystoupení v Edenu
reprezentován „hadem“ – nikoli obecněji plazivcem,
jak se všude uvádí před tím (1M 1,24-26,30). O hadu se mluví jako o někom,
kdo je schopen oslovit člověka (1M 3,1), zřejmě je řeč o hadu –
živé bytosti ve smyslu čtyř živých bytostí kolem trůnu (Zj 4,6)
a ve „funkci“ svůdce.
Had byl označen jako nejchytřejší (nejinteligentnější)
ze všech zvířat (živých bytostí). Odvozujme z toho, že musí tedy být řeč o bytosti,
která je ze třetích nebes. V knize Ezechiel je satan označen jako „cherub ochránce“
plný moudrosti (Ez 28,12-19). Z toho vyplývá, že Bible satana
umisťuje (zřejmě postupně) do všech tří nebes: Označením „ochránce“ je situován
do prvních nebes. Do druhých nebes je přímo umístěn označením „cherub“.
Označení „hadem“ (což je označení pro serafa) hovoří o třetích nebesích. (Da 10,13.20-21).
Podle Bible byl tedy satan přítomen ve všech třech nebesích. V Edenu byly
sporné otázky nastoleny ve třetích nebesích, za Ezechiele ve druhých a po
Ježíšově výkupní oběti i v prvních. Bytosti
ve třetích nebesích jako první prohlašují Boha svatým, tedy čistým vzhledem k satanovým
pomluvám a vzneseným sporným otázkám, které se týkají sporu mezi satanem a
Stvořitelem. Cherubové se ukazují lidem až do příchodu Ježíše Krista, na odpočinek odcházejí až po
Ježíši Kristu a před odchodem se určitě kladně vyjádřili o svatosti
Stvořitele u soudu se satanem (J 12,31; 16,11).
Ježíš
Kristus
Máme
právem důvod věřit slovům Ježíše, Žalmu 110 a 1. a 2. kapitole dopisu Židům, že
Ježíš byl v mnohem vyšším postavení než andělé, už před tím, než sestoupil
na zem, když se narodil jako člověk panně Marii. Byl po Otci nejvyšší už od
samého počátku podle přirozeného prvorozeneckého práva. Když se na Zemi narodilo panně Marii
dítě, které pojmenovali Ježíš, bylo toto dítě normálním člověkem s mimořádnou
inteligencí a invencí, který se jistě dozvěděl o své mimořádnosti napřed z vlastní
zkušenosti s okolím, zejména se svými vrstevníky, a později i od své matky
Marie (L 2,19.51). Ke čtení Písma se zřejmě dostal brzy, protože byl
schopen vážné diskuze s dospělými v chrámu (L 2,46-47). O svém
povolání a dalších jeho podrobnostech se nepochybně dozvěděl vlastním studiem
Písma, ale až po křtu mu byla do jeho mozku „nahrána“ potřebná část dřívější
osobnosti. Člověk Ježíš si teprve v onu chvíli jakoby uvědomil svou
předlidskou existenci. Bylo to, jako kdyby si na ni vzpomněl. Musel obdržet
informace cheruba, protože svůdcem, který stál proti němu, byl rovněž cherub –
satan. Jen tak byly síly inteligence, a hlavně znalostí obou stran, vyrovnány.
Satan by totiž mohl vůči úplně obyčejnému člověku, kdyby jím Ježíš Kristus byl,
argumentovat tím, že na rozdíl od něho, jakožto člověka žijícího jen cca 70
let, byl on – satan – nejen v Edenu (Ez 28,13),
ale existoval po celou dobu lidské historie. Proto by mohl Ježíši Kristu
jako člověku například tvrdit, že lidské dějiny vypadaly jinak, než jak mu bylo
vyprávěno či jak se o nich dočetl v Bibli, a tím to vše znevážit.
Jejich vzájemné postavení by se tak podobalo vztahu božský učitel versus člověk,
a Ježíš Kristus by v jeho zkouškách nemohl obstát již z principu
věci.
K čemu však zkouška? Bůh
vytvořil pro člověka zahradu v Edenu. Dal Adamovi a jeho ženě úkoly a tím
spustil vývoj člověka podle svého plánu. Člověk byl na začátku po všech
stránkách zaopatřen. Nic mu nechybělo a neměl ani žádný, nám známý termín, do
kdy má naplnit a ovládnout zemi. Dokonce se zdá, že člověk nedostal žádný jiný
návod, jak má svůj úkol splnit než zahradu, která byla zároveň jeho domovem.
Poměry v zahradě se se vší pravděpodobností lišily od ostatní přírody a
nebyli v ní žádní dravci, kteří by ohrožovali ostatní živé tvory, včetně
člověka. Adam dostal naopak za úkol zahradu obdělávat a střežit – před poměry,
které panovaly mimo zahradu. V přírodě, kterou známe, platí přírodní řád,
který je postavený zejména na třech Božích vlastnostech, na moci (zákon
silnějšího), moudrosti (dokonale vyvážený složitý systém, který by bez špatných
zásahů člověka fungoval bez problémů) a na spravedlnosti. O přírodě se říká, že je nemilosrdně,
krutě spravedlivá. V nekonečném potravním koloběhu, není mnoho místa pro
přežití slabých a nemocných jedinců, včetně mláďat. V divoké přírodě
existuje láska (resp. pud) v mateřské podobě, v péči o potomstvo a částečně ve společné
podpoře jedinců stejné skupiny. Ale lásku, jak nás k ní vychovává Bůh,
v divoké přírodě nenajdeme. K této lásce lidé měli postupně dospět.
Na počátku byla žena Adamovi pomocí
jemu rovnou. Měla ho doplňovat jako rovnocenná partnerka. V zahradě totiž
neplatil zákon silnějšího, protože tam nebyli lovci, zabíječi. Žena nebyla
v zahradě nijak ohrožená. Po vyhnání do světa, kde platí jiné zákony, než
v zahradě se stává muž ochráncem a získává díky síle, a z ní
vyplývající převahy, moc nad ženou, protože ta se stává na muži závislá. Kdyby
vše probíhalo podle původní Boží koncepce, muž se ženou by tvořili vyrovnaný
pár, ve kterém by nebyly kompetenční spory, ale vládli by na zemi společně.
Rostli by určitě nejen v moudrosti, poznání a respektu Božího řádu, ale i
ve vlastnostech, které jsou typickým ovocem Božího ducha. Jako je láska.
Satan svedl lidstvo k jiné
cestě, než jim určil Bůh. Svedl je lstí na cestu nezávislosti na Bohu. Dříve
než k tomu lidé sami dospěli, navedl je, aby porušili Boží zákaz a pojedli
plody ze zakázaného stromu poznání dobrého a zlého. Ale ne proto, aby lidi
pozvedl výš. Věděl, že Bůh na to musí reagovat. Nastolil otázku, jestli má Bůh
právo omezovat svobodnou vůli myslících bytostí tím, že jim zakáže poznat, co
je dobré a zlé. Označil Boha za lháře, když řekl ženě, že nezemřou, jak jim
řekl Bůh. I když nejspíš věděl, jak to Bůh s tou smrtí myslel. Využil
vyhnání člověka ze zahrady k tomu, aby vystavil člověka novým zkouškám, na
něž nebyl připraven a když se to projevilo, svedl vinu na chybu ve stvoření
člověka. Vede člověka k používání moci podle přírodních principů. Silnější
ovládá slabšího. Naučil člověka používat lež jako nástroj moci. Satanův systém
směřuje k nastolení pořádku a pokoje silou, represí, podmaněním si
slabších jedinců těmi nejsilnějšími. Neštítí se využít jakéhokoliv prostředku,
včetně vražd, lží, svádění skrze slabosti a dalšími zhoubnými metodami. Satanův
systém nevychovává lidí k vyšším, ušlechtilejším vlastnostem, ale naopak
je strhává k primitivnosti, živočišnosti, sobeckému individualismu,
násilí, bezzákonnosti, neúctě k Bohu a jeho stvoření.
Dobro souvisí
s tvorbou (konstrukcí) a zlo s ničením (destrukcí)
Role i vznik satana přitom byly dlouho nejasné.
Souviselo to především s přijatým postulátem všemohoucnosti Boha, kdy za
všechno zlé, co se na zemi i jinde dělo a děje je zodpovědný právě všemohoucí
Bůh. Teologové proto řešili problém, jak mohl dobrotivý Bůh stvořit kromě dobra
i zlo, jak je zřejmé například z těchto textů: Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody
dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání
dobrého a zlého. (1M 2,9)
Já vytvářím světlo
a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.
(Iz 45,7)
Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré? (Pl 3,38)
Ale také: Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a
nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. (1Tm 4,4)
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl
večer a bylo jitro, den šestý. (1M 1,31)
Někteří chápali, že to má souvislost s existencí
satana, ale kvůli myšlence apoštola Pavla v 1Tm 4,4 a zprávě
v 1M 1,31 většinou řešení přenášeli do oblasti tajemství, protože to
vypadalo, jako že stvoření zla je vlastně dobré. Řešení je však velmi prosté: Zlo
a dobro je pojmenování pro kvalitu nějakého činu nebo souboru činů.
Dokud v nějakém prostoru neexistuje nic, nelze v něm spáchat žádné
zlo – není totiž co zničit nebo alespoň poškodit. Jakmile
však Stvořitel začal svou tvůrčí činnost, vznikla tím možnost to nově vytvořené
zničit – tedy spáchat zlo. Takže Stvořitel již samou svou tvůrčí činností
vytvořil možnost konat zlé – tedy jakoby „vytvořil“ zlo. Protože není možné
vytvořit cokoli, co by bylo nezničitelné nebo alespoň nepoškoditelné, není
možné spolu se stvořením dobrého „nestvořit“ i možnost vykonat zlo.
Zamýšlím se nad otázkou, zda Bůh Stvořitel může být skutečně
všemohoucí, když musí respektovat i přání svého odpůrce, nejčastěji zvaného
satan nebo ďábel (též had nebo drak). Poprvé se o tom nepřímo dozvěděli
již Izraelité skrze Mojžíše, když jim bylo naznačeno, že Bůh musí respektovat
přání jakéhosi Azázele (3M 16,5-22), a až později byla na toto téma
napsána kniha Job. To,
že by Nejvyšší Bůh nebyl všemohoucí, však nijak nezmenšuje jeho možnosti. Může
totiž všechno, co není nemožné z principu věci nebo co si sám nezakázal, a
toho je mnohem více, než si vůbec umíme představit. Jeho podceňování se proto
může velmi nevyplatit a takového podcenění se právě dopustil satan.
Nejvyšší Bůh Stvořitel sám sebe omezil ještě i tím, že
stvořil mimo jiné i bytosti s vlastním myšlením, invencí, zvědavostí a
dokonce svobodnou vůlí. Tím, že svým takto stvořeným „dětem“ umožnil nezávislé
uvažování a jako základní pravidlo vzájemné komunikace stanovil spravedlnost,
způsobil, že každý, kdo přijde s nesprávným nápadem či skutkem, musí být
napřed varován a dostat vysvětlení, v čem je jeho krok chybný a proč. Tuto
povinnost uložil jak sám sobě, tak i ostatním. Již z toho, že jsme jím
nazýváni jeho dětmi, je zřejmé, že jeho „děti“ nemají být dětmi donekonečna –
očekává se od nich, že postupně dospějí. Nejvyšší Bůh tedy netvoří otroky či
služebníky, ale chce si ze svých dětí jednou vychovat (v relativně vzdálené
budoucnosti) své partnery.
Právo na svobodnou vůli postavil Bůh jako nejvyšší cíl
každé osobnosti; je proto nedotknutelné. Je to vidět z celého jeho chování
vůči všem myslícím bytostem, které stvořil. Tato koncepce má však i své
důsledky: Stvořené osoby mají mimořádnou schopnost vyhledávat mimo jiné i nové
cesty realizace svobodné vůle. Stručně řečeno přes všechnu pozornost ve výchově
nelze zabránit tomu, aby někdo z nich dříve či později neobjevil možnost
zkreslovat při komunikaci informace a dokonce i to je zneužít, tj. objevit lež
a podvod. Varovat před takovou možností z principu věci nelze, protože je
to totéž jako vzbudit o ni zvědavost a tím ji i přivolávat. (Ř 7,7-8)
Nejhorší to tedy je, když tato situace nastane v uzavřeném systému
společenství poprvé. Stalo se to cherubovi, který byl původně partnerem bytosti
zvané na Zemi Ježíšem Kristem.
Vznik satana
Bible o původu satana říká, že byl pomazaným a
přikrývajícím cherubem, ochráncem, ve středu ohnivých kamenů, což byly symboly
cherubů (Ez 28,14.16). Ve funkci pomazaných známe jen krále (kterým byl a
je Ježíš Kristus, velekněze a výjimečně proroka (Eliáše). To souhlasí
s popisem, že byl ve středu cherubů. Satan byl tedy ve funkci velekněze
cherubů. Měl za úkol „přikrývat“ a „chránit“, a protože „láska přikrývá množství
hříchů“, měl mít jako hlavní vlastnost lásku. Protože láska a spravedlnost jsou
dominantními požadovanými vlastnostmi kněží, odpovídá to rovněž kněžské funkci.
Satan spolu s Ježíšem, který byl rovněž pomazaným cherubem, tvořili
dvojici vládců v druhých nebesích (JK = král, satan = velekněz). Jejich
výjimečné postavení dokazuje i skutečnost, že oba jsou v Bibli, podle
překladu, označeni jako „jasné jitřní hvězdy“, „jitřenky“ nebo „zářící hvězdy“
(Zj 22,16; Iz 14,12).
Satan zaměstnal všechna troje nebesa ve snaze prosadit
svou vizi. Satanův vývoj zůstal velmi dlouho prakticky nepozorován a jeho
záměry zůstaly všem ostatním příslušníkům jeho společenství skryty, proto nikdo
nemohl zakročit včas. Satan se ve svém velmi individualistickém vývoji ke zlému
stačil dostat sám do pozice, v níž již jeho první uskutečněné kroky byly
vedeny nikoli omylem, nýbrž přímo zlým záměrem (J 8,44). Kdyby se satan
byl býval dopustil chybných kroků dříve, byl by býval na sebe upozornil ještě
před zásahem do vývoje lidí a nebylo by mu to bylo bývalo dovoleno. Satan si
však zlé sklony vypěstoval zcela nepozorovaně a zdržel se konkrétních reálných
činů až do doby, kdy si svůj zlý záměr téměř dokonale promyslel.
K jeho promyšlenému postupu patřilo i to, že si
vynutil k získání potřebných důkazů o ničemnosti svých záměrů,
především z lidského pohledu, velmi dlouhou dobu. A dokonce si vynutil i
předložení důkazů, které byly získány pomocí experimentů na lidech. Typickým
příkladem je příběh Joba. Doufal, že se mu podaří dosáhnout moci potřebné
k tomu, aby celý důkazní proces zastavil ještě dříve, než bude usvědčen.
Nabyl přesvědčení, že jeho šance jsou vysoké, což dokazuje sebevědomí,
s jakým uskutečňoval své první kroky. O jeho prvním konkrétním činu,
který způsobil všechno zlo na Zemi, se dozvídáme jen nepřímo. Je však jisté, že
to byl on, kdo inspiroval anděly k tomu, aby se sami – bez příkazu či
řádné „oponentury“ – pustili do stvoření člověka. Určitě je k tomu
nenabádal „veřejně“, na to byl příliš chytrý – prostě jen vytvořil atmosféru
jejich předčasné sebedůvěry. Vzápětí si však začal stěžovat, že nebyl pozván
ani k „oponentuře“, a že takto stvoření lidé mu byli prostě jen předáni
k další výchově. Tvrdil, že byl postaven před hotovou věc, aniž by
se k ní mohl předem vyjádřit. Satanovi se totiž zachtělo „absolutní“ moci,
chtěl se rovnat Nejvyššímu Bohu (Iz 14,13-14). Hlavní příčinou této jeho
na první pohled nesmyslné touhy byla skutečnost, že se mu podařilo celou
přípravu utajit, a že již jeho první kroky byly nečekaně rychle úspěšné.
Konkurovat Nejvyššímu Bohu přímo si netroufal, a také
neměl, čím by ho jako Stvořitele předčil – sám si totiž nějakou novou Zemi,
nebo dokonce nová nebesa a společnost na ní, stvořit neuměl. Bylo mu jasné, že
pod svou autoritu musí získat jen bytosti nově stvořené, a proto nezkušené.
Před stvořením andělů v prvních nebesích nebyl ještě dostatečně připraven,
a proto svůj úmysl úzkostlivě tajil. Právě tím se mu podařilo nevzbudit žádnou
pozornost. To vysvětluje skutečnost, proč Nejvyšší Bůh nezakročil včas. Také to
demonstruje fakt, že ani Nejvyšší Bůh nekontroluje a nechce kontrolovat myšlení
jiné bytosti se svobodnou vůlí, přestože by nepochybně mohl. Z andělů si satan
poslušné obdivovatele již udělat nemohl, na to bylo pozdě. Proto se u nich
soustředil na intenzívní pěstování jejich sebevědomí, což dokazuje lítost,
kterou později projevili (1M 6,5-7). Nakonec to vyústilo v to, co
satan chtěl: v jejich vlastní rozhodnutí stvořit člověka samostatně („Učiňme
člověka ...“ 1M 1,26), bez příkazu, pomoci, odborného dohledu a
oponentury cherubů.
První člověk – Adam – byl díky výše zmíněnému nadměrnému
sebevědomí andělů zjevně stvořen tak, že měl velkou inteligenci, malé
zkušenosti a velmi jemnou výchovu, při níž byl vychováván s pozorností
nezletilých rodičů toužících dokázat „těm dospělým“, že to dovedou stejně dobře
jako oni nebo spíše ještě lépe. Tuto úvahu lze odvodit z toho, že nás
vytvořili ke svému obrazu a následkem toho jsou lidské společenské zákony a
jevy srovnatelné.
Do výchovy Adama andělé zřejmě vložili více lásky než
moudrosti a Adama rozmazlovali. Jen tak lze vysvětlit, proč již první člověk
nabyl tak brzy nadměrné sebedůvěry a pocitu, že své nebeské rodiče již
nepotřebuje a vystačí si sám. Viz např. pokory prostá, dokonce přímo drzá
reakce na andělův dotaz na prvního Adamova syna Kaina ohledně Ábela: „Což jsem
strážcem svého bratra?“ (1M 4,9). Nestačilo mu odpovědět jen „Nevím“.
Pravděpodobně na Adamovu žádost mu andělé předčasně vytvořili rajskou zahradu
v Edenu, kde chtěl být zjevně svým vlastním pánem.
Když chtěl anděl, který vystupoval v roli Adamova
otce, dosáhnout toho, aby Adam začal rozvíjet dorozumívací jazyk, jemuž byl
naučen, nepoužil žádného příkazu, což jistě směl, ale využil k tomu
Adamovy touhy nalézt si rovnocenného partnera (1M 2,19-20). Všimněme si
důsledku andělské výchovy prvních lidí: Neprojevovali andělům, vystupujícím
v roli božských rodičů (L 3,38), vůbec žádnou vděčnost. Ani za dary,
které dostali, ani za výchovu, a dokonce ani za své stvoření, o nějaké
pokoře ani nemluvě. Všimněme si, že Adam nikdy neprojevil ani sebemenší náznak
pokory.
Druhý krok satanova plánu byl tím realizován rovněž
úspěšně – dokonce velmi úspěšně. Satan nyní potřeboval zabránit lidem, aby
začali přirozeným způsobem postupně uznávat autoritu Stvořitele poznáváním jím
stvořené okolní přírody. Za tím účelem v nich musel dále intenzivně
pěstovat již „zasetého“ ducha vzpoury proti jakékoli autoritě a Nejvyššímu Bohu
speciálně, a to co nejdříve. Doufal, že nadměrně sebevědomí lidé zatouží sami
od sebe po prvním kroku vzpoury, po ovoci ze stromu poznání dobrého a zlého.
Poprvé však chyboval – lidé o tento strom, ale ani o strom života,
nejevili vůbec žádný zájem. Nemohl vyčkávat – čas pracoval proti němu. Proto
způsobil, že do zahrady Eden vnikl „plaz“, nazvaný nyní poprvé hadem, který
svým chováním svedl Evu a ta zanedlouho i Adama. Tento svůj svévolný čin satan
již zakrýt nemohl, a proto ho dodatečně „vysvětlil“ snahou přimět první lidi
k zájmu o strom života, což nebylo možné popřít (1M 3,24).
Obvinil anděly, že stvořili špatné lidi, jak dokazuje jeho pomluva vůči Jobovi.
Prohlásil, že chce pomoci při nápravě lidí, což dokazuje skutečnost, že jeho
neustálé zásahy do vývoje lidí byly vůbec připuštěny. Satan ustanovil mnoha
jiným národům své „ochránce“ (Ez 28,14.16; Da 10,13.20-21;
12,1; či Ž 121,5), na nichž chtěl demonstrovat svůj způsob výchovy.
Spočívala v tom, že budou vychováváni pomocí velmi tvrdých „trestů“.
Předložil to jako svou vlastní nápravnou a záchrannou koncepci pro narušené
lidstvo. Dále obvinil anděly, že svým svévolným chováním nedodrželi správné
postupy a že jimi stvoření lidé jsou líní a tvrdošíjní. Tím chtěl mimo jiné
zdůraznit i svou vlastní nezastupitelnost.
Další události jsou známy – lidská vzpurnost se skutečně
rozvíjela, a to velmi rychle. Satanovým prudkým útokem znejistělí andělé se
snažili o nápravu tím, že někteří jejich členové se usídlili na Zemi a smísili
se s lidmi. Doufali zřejmě, že jejich geny zapůsobí na lidstvo pozitivně.
Všimněme si, že tito andělé nebyli obviněni z toho, co jim tradice obvykle
připisuje – z chtíče (Juda 6). Připisovat tyto zájmy andělům, kteří již
měli značné problémy se satanovým obviněním, je opravdu jen zjednodušený
přístup – nejspíše inspirovaný právě satanem (1M 6,2). Za takové zneužití
své moci by byli bývali mohli být potrestáni ihned a nebylo by nutné čekat
s trestem tak dlouho. JK by takový svévolný akt proti lidstvu nepochybně
vůbec nedopustil, vždyť se tak silně angažoval a stále angažuje, aby nás
ochránil před zkázou, a jistě by ihned zakročil. Výsledkem však bylo množství
zrůd – zřejmě od potomků s nízkou až po vysokou inteligenci, od nízkého až
po vysoký vzrůst atd. Ti vysocí, silní a inteligentní se zřejmě projevovali
mimořádnou agresivitou (1M 6. kapitola).
Náprava – navíc ještě nezákonná – se nepovedla a andělé
dospěli k názoru, že se omylu skutečně dopustili a že satan má pravdu.
Litovali svého činu a rozhodli se nepovedené stvoření zcela zlikvidovat potopou
(1M 6,7). Protože však s touto, původně v jejich očích krajní a
nepravděpodobnou alternativou, přece jen počítali – museli se přece jistit,
když o schválení stvoření lidí nepožádali –, ponechali si pro tento účel
„vody nad nebesy“ (1M 1,6).
Do této situace však vstoupil JK a zabránil úplnému
zničení lidstva a odsouzení andělů záchranou Noema a jeho rodiny, které ze
zničení vyňal. Postaral se též o záchranu Enocha (1M 5,21-24; Žd 11,5;
Juda 14) a jeho přenesení přes potopu. Poprvé se tak prokázal jako
Spasitel lidstva.
Akce JK byla satanem jistě ostře kritizována. Vznikl
spor, v němž JK byl satanem obviněn z toho, že se vmísil do jeho
kompetence a že jednal nezákonně (což formálně byla pravda – Ř 3,26).
Satan tvrdil, že záchrana lidí je svévolným krokem s minimální nadějí na
úspěch, protože dle jeho tvrzení byli lidé stvořeni špatně a ještě navíc byli
poškozeni dodatečným zásahem andělů. Vynutil si, že andělé, kteří zůstali na
zemi a křížili se s lidmi, budou souzeni a polehčující okolnosti odmítl
připustit. JK však tvrdil, že lidstvo za záchranu stojí, a že vyhoví původně
stanoveným požadavkům později – po určité speciální výchově. Anděly, kteří se
provinili, však byl nucen nechat uvěznit. Prohlásil však, že pokud byl někdo
poškozen, byli to lidé, a proto jen lidé, po své nápravě, mohou tyto anděly
soudit (1K 6,3). Satan si pak na JK vyžádal určení termínu, kdy předvede
na Zemi člověka, kterého si on – satan bude smět dle libosti z jeho
mravních kvalit vyzkoušet (Da 9,24). Tímto člověkem byl jak známo Ježíš
Kristus. Důkaz však satan odmítl uznat (stejně jako v případě Joba). Dále
musel JK slíbit, že do jiného termínu předvede jím vychovaný lid, který si
rovněž satan bude smět vyzkoušet (L 22,31).
Spor ve třetích
nebesích
V satanově plánu však dohoda s JK ve
skutečnosti nebyla – satan vůbec neměl v úmyslu uzavírat dohody či
dospívat k jakémukoli konsensu, dokud nedosáhne svého cíle. Proto,
přestože oba nejvyšší cherubové spolu dohodu uzavřeli, satan vznesl žalobu
v jim nadřízených třetích nebesích.
Postup sporu až k žalobě ve třetích nebesích
popisuje Izajáš (Iz 14,29, který uvádí, že z hadího kořene vzešel
bazilišek a jeho plodem byl seraf. V originálním jazyce jde zřejmě
o stupňování: nejedovatý had – jedovatý had – smrtelně jedovatý had.
Izajášova slova se týkala jednak tehdejší Pelišteje (Palestiny) a poukazovala
přitom na Babylón a jeho vývoj. Avšak z faktu, že popsaný vývoj není
biologicky možný, je zřejmé, že jde zároveň i o symboly: had = svůdce
andělů a lidí; bazilišek = ďábel - pomlouvač (ve smyslu, že pomluva „uštkne“) v prvních
a druhých nebesích; seraf = odpůrce obyvatel 3. nebes.
Začátkem celého útoku byl akt svedení; napřed andělů a
potom prvních lidí. Tím, co satan provedl ve funkci „hada“ v Edenu,
způsobil „otrávení“ vztahů velké části andělů v prvních nebesích vzhledem
k lidem a posléze pomluvil JK z nepoctivosti – přesněji z duchovní
nečistoty. Pomlouvat však nebylo dovoleno, a proto satanovi nezbylo nic jiného
než vyhlásit spor. A jako každý zloděj první volá „chyťte zloděje“, i zde satan
podal žalobu jako první. Jelikož v druhých nebesích byli JK a satan
nejvyššími cheruby, bylo nutné podat žalobu v jejich nebi, tj. ve třetích
nebesích.
Základní obsah
žaloby
Satan vznesl stížnost na skutečnost, že JK, který byl a
je zodpovědný za celou stvořitelskou práci a tedy i práci andělů, se rozhodl
svévolné stvoření andělů přikrýt a akceptovat, aniž by se s ním o tom
dohodl. Satan dále žaloval JK, že nezákonně zasáhl do vývoje na Zemi, který byl
plně v jeho kompetenci. Avšak vzhledem k tomu, že již existovala
dohoda mezi ním a JK na uznání nutnosti řešit jejich spor taková žaloba
nestačila. Satan tedy musel vysvětlovat, proč se se svým partnerem nemohl
domluvit. Dalším bodem obžaloby bylo obvinění andělů ze svévole a z toho,
že jimi stvoření lidé jsou tak špatní, že jsou prakticky nevychovatelní. Podle
něj lidé zůstanou ničemní a sobečtí a všechno dobré budou dělat jen ze strachu
nebo za odměnu. Čtvrtým bodem obžaloby proto bylo satanovo tvrzení, že JK plýtvá
časem a prací andělů, protože on – satan – má k eventuální nápravě špatně
vytvořených lidí jinou a lepší koncepci, spočívající ve velmi tvrdých trestech
za neposlušnost, zahrnujících zejména trest smrti. Nabízenou „koncepci“ satan
předkládal zřejmě emotivně a svůdně (odtud první označení jako had). Satan
prý nesouhlasí s koncepcí nápravy, kterou nastolil JK; sám se prohlásil
jejím odpůrcem a tedy satanem. Pátým a hlavním bodem obžaloby se stalo
obvinění JK, že na tuto satanovu „spasitelskou koncepci“ nechce JK přistoupit
z ješitnosti a závisti. JK prý satanovi závidí jeho moudrost, protože on –
satan – je nejmoudřejší. Tento bod obviňuje JK z nedostatku morálních
vlastností. Biblicky řečeno obvinil JK z duchovní nečistoty, z nesvatosti.
Toto obvinění učinilo satana ďáblem = pomlouvačem.
Poslední bod obžaloby byl z celého obvinění pravděpodobně
jediným, kterým se třetí skutečně nebesa zabývala. Bylo jasné, že nejméně jeden
z obou účastníků sporu je přinejmenším morálně nedospělý, a bylo nutné
zjistit, který z nich to je. Prorok Izajáš viděl výsledek zkoumání:
Tribunál vyslechl svědectví všech expertů, kteří bez výjimky hlasitě
konstatovali morální čistotu neboli svatost obviněného (Iz 6,3). Bylo
jasné, že viníkem je ve skutečnosti satan, a třetí nebesa ho zatím označila
jako nebezpečného svůdce – hada.
Tím však zkoumání tribunálu skončit nemohlo. Spor
nejvýznamnějších cherubů – krále a velekněze – byl velmi vážným problémem,
který mohl mít, a jak se později ukázalo, opravdu měl, těžké následky. Bylo
nanejvýš nutné zjistit, jak vůbec velekněz, který se stal přinejmenším odpůrcem
– satanem, k takovému alarmujícímu stavu morálního úpadku dospěl.
Jen tak bylo možné najít způsob prevence, aby se podobná věc již neopakovala.
Napřed byl zkoumán „morální profil“ velekněze, tedy do jakého duchovního stavu
se vlastně dostal. Potom bylo zkoumáno, jak k tomu mohlo dojít. Nevíme,
které možné hypotézy byly přitom zkoumány, ale víme, že hodnocení bylo ukončeno
po smrti krále Uzijáše (Iz 6,1). Tato zdánlivě jinak nadbytečná zpráva nás
však upozornila na rozhodující testovanou hypotézu. Zkoumání přineslo
překvapující výsledek: Satan zcela ztratil jednu ze základních vlastností –
lásku (agapé) – a dvě další (schopnost uplatňování autority, a zejména
spravedlnosti) byly shledány překroucenými. Spravedlnost začal satan uplatňovat
již jen formálně, dnes bychom řekli byrokraticky.
Satan svou při ve třetích nebesích prohrál (Iz 14,12;
L 10,18) a JK mohl právem očekávat, že vše bude rychle vyřešeno.
V takové situaci by se totiž každý, kdo skutečně chce nalézt dobré řešení
a komu bylo dokázáno, že se mýlil, omluvil a hledal cestu ke spolupráci a
k nápravě. Satan však svou porážku očekával a byl na ni připraven. Dobrou
vůli a snahu po nápravě lidí jen předstíral. Proto kdykoli se ukázalo, že Boží
lid – Izraelité – při pravidelném důkladném hodnocení zklamal, ihned
argumentoval svojí „koncepcí výchovy“ a vynutil si možnost tvrdého zásahu proti
nim. Pod jeho tlakem a inspirací byl na příklad Izrael napaden Babylóňany,
Jeruzalém byl zničen, mnoho Izraelitů bylo povražděno a převážná většina
přeživších násilně odvlečena do pohanského Babylonu k „převýchově“.
Nicméně porážkou ve třetích nebesích byl satan svržen se svou pří do nebes
druhých, kde mu byla nabídnuta možnost konsensu.
Satanovi ve skutečnosti jde jen o získání času,
který potřebuje k tomu, aby mohl co nejvíce zkazit vztah lidí k Bohu.
Dobře věděl, že v řádné soudní při vedené skutečně čestným a poctivým
způsobem nemá žádnou naději na úspěch, a že tedy musí získat moc nad lidmi
prostřednictvím lži a demagogie. To však mohlo být úspěšné jen u naivních
lidí, které musel co nejdříve naočkovat co největším vzdorem a svévolí vůči
jakékoli autoritě a Bohu obzvlášť. A k tomu potřeboval čas – mnoho času.
Chtěl, aby neučení a neznalí lidé žijící v tvrdých a nespravedlivých
podmínkách stále marně vzdychali po spravedlivém Božím království a aby se ho
stále nemohli dočkat. Tím chtěl lidem vsugerovat pocit, že je to on, kdo ve
skutečnosti vládne, a že jejich naděje na spravedlnost je marná. Vzápětí však
tyto jím intenzívně vychovávané vlastnosti satan sám předkládal jako důkaz
toho, že lidé byli vytvořeni špatně (Za 3,1; Zj 12,10) a stavěl se, a
mezi lidmi se stále ještě staví, do falešné role prosazovatele pravdy.
Za tímto účelem vyvolal satan (zvláště v poslední
době) množství falešných poplachů o konci světa, přestože před tím Ježíš
Kristus důrazně varoval (Mt 24,4-5.11). Mnozí dnešní křesťané již žádnému
varování tohoto druhu nejsou ochotni věnovat pozornost. To dokazuje, že satan stále
ještě dílčí úspěchy u lidí má. JK tak, pod tímto tlakem satana, dodnes u mnohých
nevěřících lidí skutečně vypadá jako ten, kdo dává plané sliby a vyvolává jen
falešnou naději.
Satanovy
argumenty
Všimněme si, co všechno satanovi „vychází“. Chcete-li mít
větší majetek, potom podle správné cesty musíte hodně pracovat a namáhat se.
Satan však nabízí možnost rychle zbohatnout krádežemi a nepoctivostí.
Chcete-li zažít příjemné pocity, potom si musíte buď
klid a pohodu pracně zasloužit (Kaz 2,24; 3,13.), nebo podle satana si
příjemné pocity opatříte rychle pomocí nějaké drogy, třeba i „jen“ alkoholu a
tabáku.
Chcete-li být ctěn a vážen, musíte si to buď zasloužit
poctivou prací a námahou, nebo snadno získáte toto postavení líbivými slovy,
planými sliby a pomlouváním konkurentů.
To všechno jsou důvody, proč satan protahoval a dále
protahuje důkazní řízení co nejvíce.
Soud
v druhých nebesích
Prohraný spor ve třetích nebesích satan neuznal
s tím, že důkazům těchto nebes neporozuměl. Předložil proto svou obžalobu
znovu, a to ostatním cherubům, ve snaze oddálit důkazní řízení co nejvíce. Na
této úrovni byl vnímán především jako předkladatel jiné koncepce nápravy věcí a
jako odpůrce JK – tedy jako satan. Cherubové zkoumali především
úspěšnost satanovy metody výchovy, a jako důkaz toho, že metoda JK – ačkoli je
obtížnější – nakonec vede k lepšímu výsledku, přijali schopnost člověka
Ježíše Krista vzdorovat satanovu „testu“ na poušti (Mt 4,1-11; Mk 1,13)
Všimněme si, že Ježíš Kristus satana nazývá již ďáblem. Měl o jeho
metodách již své mínění. Satan dle svého plánu důkaz opět neuznal. Nyní se však
již nemohl na nic vymluvit, a proto byl odsouzen (J 12,31; 16,11).
I s tím však počítal a dále postupoval dle svého
plánu tak, že začal zpochybňovat spravedlnost soudu samého; a skutečně se
nadále objevuje v roli ďábla. Ježíš Kristus to věděl předem a proto
ho svým posluchačům tak označil již ve svém líčení zkoušky na poušti i později.
V hovoru s ním ho však až do odsouzení oslovoval jako satana.
Fyzickým útokem na osobu Ježíše Krista však dal jasně najevo svůj budoucí plán,
tj. stát se násilníkem – drakem – a svou vůli mezi lidmi dále prosazovat
násilím.
Spor
v prvních nebesích
Prohraným sporem v druhých nebesích byl problém
přenesen do nebes prvních. Bylo nutné, aby i andělé se k celé věci
vyjádřili a zaujali stanovisko. Určitá dřívější selhání andělů (Jb 4,18;
15,15) dala ďáblovi naději, že zpochybňováním a pomluvami uspěje alespoň u nich.
Předložil svůj spor tedy i zde a skutečně se mu podařilo získat další čas.
Vyhlásil, že nikdo z lidí, minulých, současných i budoucích, nebude hoden
vzít na sebe břemeno vyhledat věrné členy „Duchovního Izraele“, vyvést křesťany
z nebezpečí velkého soužení, jaké nikdy nebylo a nikdy více nebude a
zaručit se za jejich další vývoj v období tzv. tisíciletého království.
Bible prorokuje jeho porážku i v tomto sporu a satan s touto možností
rovněž počítá. Podařilo se mu však natolik zkomplikovat vývoj v prvních
nebesích, že boží lid na zemi po dobu druhé smlouvy téměř nepozoroval žádné
pozitivní vedení od andělů, ačkoli po porážce satana v druhých nebesích a
jeho vyvržení ze společnosti poctivých by dávalo naději na intenzivnější
kněžskou službu andělů lidem. Místo toho se naopak vyskytovala mezi lidmi jen
množství matoucích tajemných vidění a nejasných úkazů, které křesťany spíše
rozdělovaly a pěstovaly v nich více vztah k různým nesdělitelným a
víceméně nevěrohodným tajemstvím než k pravdě.
Některá poučení
Satan je o to nebezpečnější, že nelhal ve všem. Je
všeobecně známo, že ten, kdo lže vždycky, není tolik nebezpečný, protože je
brzy odhalen a tím zneškodněn. Mnohem nebezpečnější je ten, který si získá
mnoho lidí pravdivostí a seriózností v mnoha pro něj méně důležitých
věcech, a teprve potom své pečlivě připravené pověsti zneužije! Právě tak ďábel
jednal. Všude v jeho vývoji, slovech a skutcích je důkaz o takovém
přístupu.
Satan měl pravdu v tom, že trest a poznání zlého
vývoj lidstva urychlí. Protože první lidé udělali jako svou první, a tím i
nejdůležitější zkušenost, svévolným postupem, musel Bůh, donucen satanem, lidi
ze zahrady vyhnat a vystavit je mnohem tvrdším podmínkám. A od té doby stále
ještě platí, že lidé musejí poznávat zlé, aby si začali vážit dobrých věcí od
Boha. Bůh proto musel téměř vždy po marném varování sahat k trestům, a to
je ještě musel stupňovat až k trestům velmi tvrdým, protože nízké tresty byly
jen málo účinné nebo zcela neúčinné. Dodnes platí, že vlastní zkušenost se zlem
je silným podnětem lidí k nápravě. Lidé si na příklad zpravidla váží svého
zdraví, až když o něj přijdou; nebo si začnou vážit spravedlnosti, až když se
sami stanou obětí svévole apod.
Satanova vzpoura byla něčím novým ve všech třech
nebesích. Protože byla velmi pečlivě připravena a satan do detailu promyslel
všechny možnosti, bylo nutné přesvědčit o jeho ničemnosti nejen lidstvo,
ale i obyvatele všech nebes. Přitom Ježíš Kristus musel začít těmi nejvyššími a
postupovat směrem dolů. Celý důkazní proces si tak vyžádal – jak satan chtěl –
mnoho času a lidstvo si navíc muselo vyzkoušet marnost všech možných pokusů
dosáhnout Božího království bez Boha.
Na úrovni serafů bylo nutné ověřit, zda nedošlo k chybě
již při jeho stvoření. Tím, že tato námitka byla vyvrácena, se však ďáblovi
ještě nedal prokázat zlý úmysl. Proto až do vyřešení sporné otázky v druhých
nebesích, a to činností a obětní smrtí Ježíše Krista, byl ďábel součástí Boží
organizace v druhých nebesích (Jb 1,6; 2,1; 2S 24,1 a 1Pa 21,1)
a byl nazýván „hříchem“ (tj. chybujícím – 1M 4,7) nebo zlým duchem od
Hospodina (1S 16,14-15; 18,10; 19,9).
Satan naplánoval a také uskutečnil celý systém pomluv.
Vynucený odklad řešení všem ostatním bytostem, včetně lidí, předložil jako Boží
vinu. Vždyť kolik lidí dnes říká, že Bůh není, protože kdyby byl, nemohl by
připustit tolik zla na zemi? Usvědčením viníka spor ještě neskončil. Po
Ježíšově důkazu o kvalitě stvoření lidí nemohl již ostatním cherubům i
serafům ďábel předstírat, že důkazům nerozumí, protože sporná otázka byla v druhých
nebesích, tj. na jeho úrovni, vyřešena. Protože důkazy odmítl přijmout a
omluvit se, stal se od té chvíle nepřítelem a byl odsouzen (J 12,31). Od
té doby již není členem Boží organizace a jeho další činnost je již vědomým
pokusem o zmaření dalšího rozvoje lidstva.
Jestliže v době Ježíše Krista ďábel útočil na jeho
následovníky z pozice „obhájce pravdy a zákona“, bude to pravděpodobně i
nyní činit obdobně. I nyní musíme čekat ty nejtěžší útoky ze strany zdánlivě
ortodoxních a fundamentalistických zastánců „pravdy“. Ježíš Kristus mj. řekl,
že největší nepřátelé budou mezi našimi příbuznými a že nás budou pronásledovat
s vírou, že tím slouží samotnému Bohu (Mt kap. 24 ad.). Je
nutné se na tuto situaci připravit a hledat způsoby, jak jí s Boží pomocí
čelit.
Amen.
