Cestou víry s Josefem

1  Josef byl odveden dolů do Egypta. Od Izmaelců, kteří ho tam dovedli, si ho koupil Egypťan Potífar, faraónův dvořan, velitel tělesné stráže. 2  S Josefem však byl Hospodin, takže ho provázel zdar; byl v domě svého egyptského pána. 3  Jeho pán viděl, že je s ním Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru. 4  Josef proto získal jeho přízeň a posluhoval mu. Potífar ho ustanovil správcem svého domu a svěřil mu všechno, co měl. 5  A od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli. 6  Ponechal tedy všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl. Josef byl krásné postavy, krásného vzhledu. 7  Po těchto událostech se stalo, že se žena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: „Spi se mnou!“ 8  Ale on odmítl a ženě svého pána řekl: „Pokud mě tu můj pán má, nestará se o nic, co je v domě; svěřil mi všechno, co má. 9  V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!“ 10  A třebaže se Josefovi nabízela den co den, nevyhověl jí, aby k ní ulehl a byl s ní. 11  Jednoho dne přišel do domu, aby vykonával svou práci. Nikdo z domácích v domě nebyl. 12  Tu ho chytila za oděv se slovy: „Spi se mnou!“ Ale on jí nechal svůj oděv v ruce, utekl a vyběhl ven. 13  Když viděla, že jí nechal svůj oděv v ruce a utekl ven, 14  křikem přivolala služebnictvo a vykládala jim: „Hleďte, přivedli nám Hebreje, a on se u nás bude miliskovat! Přišel za mnou a chtěl se mnou spát. Proto jsem se dala do takového křiku. 15  Jak slyšel, že se dávám do křiku a volám, nechal svůj oděv u mne, utekl a vyběhl ven.“ 16  Uložila oděv u sebe, dokud nepřišel jeho pán domů. 17  Jemu vykládala totéž: „Přišel za mnou ten hebrejský otrok, jehož jsi k nám přivedl, a chtěl se se mnou miliskovat. 18  Když jsem se dala do křiku a volala, nechal svůj oděv u mne a utekl ven.“ 19  Jakmile Josefův pán uslyšel slova své ženy, která ho ujišťovala: „Jak říkám, tohle mi provedl tvůj otrok,“ vzplanul hněvem, 20  vzal Josefa a vsadil ho do pevnosti, tam, kde byli vězněni královi vězňové. Tak se Josef ocitl v pevnosti. 21  Ale Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti; 22  ten Josefovi svěřil všechny vězně v pevnosti. Řídil vše, co se tam mělo dělat. 23  Velitel pevnosti nedohlížel na nic, co mu svěřil, poněvadž s Josefem byl Hospodin; všemu, co činil, dopřával Hospodin zdaru.
(Genesis 39)

Kázání

S Josefem však byl Hospodin, takže ho provázel zdar, když byl v domě svého egyptského pána. (1M 39,2) … Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství. (1M 39,21a)

Pokračujeme v našem seriálu kázání Cestou víry s Josefem. Minule jsme slyšeli, jak Josefa, kterého otec obzvlášť miluje, bratři nenávidí, snaží se ho zahubit a nakonec ho prodají do Egypta.

Josef si musel prožít velmi těžké psychické trauma – zažil do nebe volající nespravedlnost od svých rodných bratrů, kterou nemohl pochopit. Byl v cizím prostředí, neznal místní jazyk …

Výrok o přízni Hospodina neznamenal jen to, že Bůh Josefovi žehnal; žehnat se totiž dá jen nějaké činnosti. Bůh byl s Josefem i v jeho mysli, a Josef pod jeho vlivem poslouchal svého vnuceného pána a dělal svou práci dobře. Pro Potífara bylo velmi pohodlné, že ze svého majetku má pouze příjmy a nemusí se starat.

Postavení otroků v Egyptě, nazývanými hernu či baku, se podstatně odlišovalo od postavení otroků v klasických otrokářských společnostech, jakými byl starověký Řím. V Egyptě neexistovalo právně zakotvené postavení otroků. Mohli vlastnit majetek, mohli ho odkazovat a dokonce mohli mít i své otroky. O nejednoznačné povaze jejich postavení vypovídá i fakt, že slovo hernu tvořilo část označení „kněze“ hernu necer, služebníka božího. Otroci sice na rozdíl od sluhů nebyli svobodní, ale Egypťané se k otrokům stavěli stejně, jako například k dělníkům nebo sluhům. Otrok mohl být dokonce uznávaným písařem, lékařem či jinak vzdělaným člověkem. Nutno však dodat, že ne všichni egyptští páni zacházeli se svými otroky hezkým způsobem.

Josef se stal tím, co se dříve nazývalo majordomus. Dnes by se řeklo manažer, správce všeho majetku svého pána a veškerého dění v jeho domě i v celém jeho hospodářství.

Na začátku kapitoly je Josefovi sedmnáct, na konci této kapitoly je mu třicet. Josef získal během relativně krátké doby celkem vysoké postavení. A to je něco, co prověřuje charakter člověka. Josef trpěl v jámě, v cisterně, do které ho hodili jeho bratři předtím, než ho prodali. Ale nyní se musel vyrovnat s mnohem větším problémem: Přísloví  říká: Nevěstka je hluboká jáma, těsná studna je cizinka. (Př 23,27).

V předchozí kapitole je Támar, která se oblékla jako nevěstka a oslovila Judu, ač jí ve svém srdci nebyla. V této kapitole je krásně oblečená vdaná žena, ale se srdcem nevěstky. Je jako hluboká jáma, která chce polapit Josefa. Písmo nám říká, že musel čelit tomuto pokušení každý den. Tohle byla skutečně ďáblova práce a past. Josef vysvětloval své paní, proč není ochotný ji poslechnout, ale ona přicházela každý den a znovu, a znovu, se mu nabízela.

Pokušení muselo být skutečně velmi silné. A nejde jenom o sexuální pokušení. Byla manželkou jednoho z nejmocnějších mužů v zemi. Kdyby jí Josef vyhověl, tak by se mu mohly otevřít dveře mnohem dál, než byl Potífarův dům. Jistě se mohla přimluvit za Josefa, aby se mohl stát významným úředníkem na faraónově dvoře. Naproti tomu – odmítat vyhovět její žádosti, znamenalo udělat si z ní velmi nebezpečného nepřítele.

Josef, který tak namyšleně provokoval své bratry, preferovaný miláček otce Jákoba, vždy a všude první před ostatními sourozenci, a také normální práskač, který donášel otci na své bratry. Řečeno jazykem psychologie, narcistická osobnost. To býval Josef. A teď je zde dominantní, sebestředná, sobecká žena, která vidí jako střed všeho dění sebe, která ví, že se vše točí jen a jen kolem ní, která se domnívá, že si všechno může dovolit a také vše, co se jí zlíbí, si může vzít. Jedná nejprve jako ta, která jde přes všechny hranice, která nectí důvěru, sliby a úctu. Žene jí víc její povaha než touha. Vzít si, co chce. Bez zábran. A pak se mstí, intrikuje, jedná podle,   nezáleží jí na nikom než na ní samé. Už jednou se ve Starém zákoně něco podobného vyskytuje, vzpomeňte na příběh krále Davida a Batšeby.

Setkání Josefa a Potífarovy ženy je střetem hodnot. Zatímco Josef ctí důvěru svého pána, ctí ve vztazích poctivost a platnost slibů, odpovědnost za celý Potífarův dům a majetek. Ctí ten nečekaně hodnotný vztah, má v sobě něco, čemu se říká důstojnost mravní síly …. ta žena nectí nic a jedinou hodnotou je jí ona sama, její moc, její přesvědčení o své kráse, dokonalosti. Arogantní vystupování, nedostatek pochopení pro druhé, kteří jsou jí jen nástrojem pro uskutečnění jejích vlastních cílů. Teď se má tím nástrojem stát muž krásné postavy a krásného vzhledu, Josef. Kdo by si jí dovolil v tom odporovat? Jenomže Josef zná svou cenu, váží si sám sebe a nehodlá to měnit. Váží si důvěry Potífarovy. A bojí se Boha. Josef nepřipustí, aby se stal něčím nástrojem, byť by to bylo uspokojení zřejmě atraktivní ženy. Možná se v něm odehrává jakýsi vnitřní zápas s jeho přirozeností. Ale Josef nezaváhá. Na emotivní, pudovou touhu uspokojující opakované volání „Spi se mnou“ odpovídá hodnotovou úvahou. „V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!“ Jednoduše respekt a úcta. A ctění pravidel a vztahu. Ne, řekne jasně. Vždyť s Josefem byl Hospodin.

Josef ji odmítne. Nic horšího, nic bolavějšího ta žena nemohla zažít. Neumí si vůbec představit, že by něco mohlo být jinak, než si ona sama přeje. Vnímá to jako nepřátelský útok na vlastní osobu a podle toho jedná. Intriky a pomsta.

Egyptologové tvrdí, že manželky hodnostářů měly vysoké ambice, a rády tahaly za nitky a splétaly intriky. Pokud se týká samotného pohlavního aktu, o svou potřebu si otevřeně řekli jak muži, tak ženy. Cizoložství však bylo považováno za nejzávažnější zločin, ať už se ho dopustil muž nebo žena. Viníci bývali veřejně zbičováni nebo navždy označeni uříznutím nosu nebo uší. Hrozil jim dokonce i trest smrti.

Jakmile Josefův pán uslyšel slova své ženy, která ho ujišťovala: „Jak říkám, tohle mi provedl tvůj otrok“, vzplanul hněvem. (1M 39,19). To je překlad ekumenický i 21. století, německé překlady užívají slov „pocítil hněv, zlost, vztek, dopal“. Na koho měl zlost? Na Josefa? Na manželku?

Potífar znal Josefa i svou manželku, a rozhodně nebyl hloupý. Nepochybně chtěl věc nějak urovnat – věděl však, že zbičováním Josefa může přijít o vynikajícího správce svého majetku a náhradu za něj bude těžko shánět – takový otrok by zbičováním přišel o svou autoritu u ostatních. Jenže ostatní služebníci už to věděli – to mu manželka jistě nezapomněla říct – a v sázce proto byla jeho čest. Vzplanul hněvem, protože veřejně nemohl dát za pravdu otrokovi před manželkou a viděl, že o Josefa přijde.

Náš Pán Ježíš Kristus byl pokoušen a není důvod, abychom nebyli pokoušeni také my. Ďábel nás chce strhnout, odvést od Krista, zaměstnat nedůležitými, či dokonce hříšnými věcmi. Pamatujme na Josefa, který řekl: „Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!“ Přitom si musel být vědom možných následků: Žalm 105 nám říká o Josefovi některé zajímavé detaily: „Než přivolal na zemi hlad, než každou hůl chleba zlomil, vyslal už před nimi muže, Josefa, který byl prodán do otroctví. Sevřeli mu nohy do okovů, do želez se dostal, až do chvíle, kdy došlo na jeho slovo, když řeč Hospodinova ho protříbila. Poslal pro něj král a pout ho zbavil, vládce národů ho osvobodil. Učinil ho pánem svého domu, vládcem veškerého svého jmění, aby jeho velmože k sobě připoutal a moudrosti učil jeho starce. Pak přišel Izrael do Egypta, v zemi Chámově byl Jákob hostem.“ (Ž 105,16-23)

Potífar i jeho žena poznali, že Josefovi žehná Bůh. A že když Bůh někomu žehná, lidé s tím nic neudělají. A jeho pán mu prozíravě svěřil celý dům. Protože, když Josef umí líp, proč se starat sám a daleko hůř. Ale stejně to nakonec Potífarově ženě nedalo, aby z Josefa nestrhla jeho plášť, jako jeho bratři předtím. Ta žena sice uznala, že někomu prostě Bůh žehná. Ale nakonec nic nepochopila. Poznala, na rozdíl od Josefových bratří, že v Josefovi je nějaké tajemství. Vycítila Boží tajemství, ale nakládala s ním jako s věcmi tohoto světa.

Člověk pozná, že má nějaký neobvyklý dar. Dar psát verše, dar skládat hudbu, krásně malovat. Dar vést lidi, dar vidět příležitosti, dobře hospodařit a dovést své plány k cíli. Ale není mu divné, jak to že zrovna on vidí, tam kde jiní nevidí. Není mu divné, že jedná s lehkostí tam, kde se jiní namáhají. To přece není samo sebou. Toho by se měl člověk skoro bát. Na každého obdarovaného člověka číhá pokušení, že své tajemství připíše pouhému tělu, vlastnímu tělu; totiž sám sobě. I když je to třeba na pohled malá věc, to není z nás, to je dar Boží. Takové věci nemáme na hraní, ty nejsou na chlubení.

Bůh Josefovi žehná, ale prospěch z toho má Potífar, pohan, jeho majitel. Takový je ale účel každého Božího obdarování. Cokoliv, co umíme lépe, než ostatní, je obdarování od Boha. Lidé nejsou stejní, každý umí dobře něco jiného a Bůh to tak zařídil, aby se lidé navzájem potřebovali a sloužili si. Člověk má svá obdarování rozvíjet, když mu jde něco lépe, než ostatním, nemá se s tím spokojit, ale právě v té oblasti se dále snažit. Že něco umíme lépe, než druzí, není naše zásluha, ale náš závazek vůči druhým.

Nedá se ovšem říct, že by Bůh Josefovi žehnal „za odměnu“; Josef přece ještě nic nevykonal. Bůh Josefovi pomáhá, protože se tak sám rozhodl a Josef to ví. Už podruhé se s ním jedná nespravedlivě, ale Josef to nevyčítá Bohu – ublížili mu opět lidé, nikoliv Bůh.

Josefovi bylo sedmnáct let, když ho bratři prodali Izmaelcům, kteří ho odvedli do Egypta. Následovalo třináct let, kdy byl nejdříve v domě Potífara a potom v domě velitele pevnosti. Ačkoliv Josef není v linii mezi Abrahamem a zaslíbeným Mesiášem – tam byl Juda a jeho syn Peres – tak má hrát důležitou roli. Josefovi se narodili v zemi egyptské synové Manases a Efraim, které přivedla na svět Asenat, dcera kněze z města On v Horním Egyptě. Jákob pak požehnal nikoli prvorozenému, ale Efraimovi. Proroci Starého zákona předpověděli potomku Efraima, že mu Bůh vybuduje stejně trvalý dům, jako vybudoval Davidovi, potomku Judy.

Amen.