Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu, a
přivedl ji k němu. (1M 2,22)
Někteří historikové tvrdí, že ženy patřily i mezi učedníky Ježíše
Krista; Ježíš jednal se ženami jako se zcela rovnocennými, tak jak to říká
Písmo:
I
řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu
rovnou.“
(1M 2,18)
I
řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé
panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou
zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl
jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal …(1M 1,26-28a)
Staří rabínové říkali, že muž bez
ženy je jako chrám, jemuž chybí boční stěna. Však také výraz „bok, žebro“
znamenal mimo jiné právě také boční stěnu chrámu, která zajišťovala stabilitu a
celistvost stavby. Žena tedy byla učiněna pomocí. Biblická zvěst dává ženě po
boku muže důstojné, jednoznačně definované místo. Být pomocí neznamená být
nekvalifikovanou, podřadnou pracovní silou. Být pomocí není degradace, ale
naopak privilegium. Od znalců jsem se dozvěděl, že hebrejská zvěst o ženě jako
pomocnici doslova říká: „udělám mu pomoc
proti němu“: „Proti němu“ můžeme
vyložit právě jako symbol směřování k vzájemnému doplnění. Naše mateřština
nabízí krásný výraz „protějšek“ – což se dá chápat jako partner.
V hebrejštině slovo „pomáhat“ znamená stát před člověkem, jemuž se pomáhá,
obklopovat, uzavřít zdi, ulehčovat, podporovat. Často byl pomocník větší
(ve smyslu významu) než ten, jemuž se pomáhalo.
Žena ale není označována jenom jako
„pomoc“, ale také jako „jemu rovná“, rovnocenná. Muž a žena dostali úkoly, na
kterých měli svým jedinečným způsobem ve vzájemné závislosti pracovat: být
plodní, rozmnožit se, naplnit, vládnout. Odpovědnost za svěřené úkoly nesl
Adam, byl k této roli také Hospodinem potřebným způsobem disponován,
nicméně žena hraje svoji jedinečnou roli, která není méně důležitá, či
podřadná. Rovnost, která je refrénem dnešních dnů, byla dána již od počátku
věků, jak se píše v 2. kapitole 22. verši Genesis: Hospodin Bůh utvořil z žebra,
které vzal z člověka, ženu, a přivedl ji k němu. Zde
se opět setkáváme s řečí symbolů, která úzce souvisí s rolemi muže a
ženy v rodině. Rabínská exegeze zdůrazňuje, že žena nebyla stvořena
z hlavy, aby muži vládla, ani ne z paty, aby mu byla podrobena, ale
z místa blízkého srdci, protože je mu nejbližším člověkem – aby muže
doplňovala. Adam říká „toto je kost
z mých kostí a tělo z mého těla“, slova, která všichni dobře
znali v jiném kontextu. Byla totiž precizovanou formulací, která měla
závazný právní význam – slavnostní prohlášení syna patriarchy za dospělého a
rovnoprávného dědice. Tato slova byla vložena do úst Adamovi, aby
zrovnoprávnila ženu, ukázala její postavení v Božím plánu a narovnala
deformaci, kterou přinesl do vztahu muže a ženy hřích.
Za zmínku stojí i odhalení toho, jak
rozdílně jsou muž a žena stvořeni: Adam Evu nejprve vnímal očima – muž je totiž
většinou typ vizuální, což ho vedlo ke zmíněnému zvolání. To zase oslovilo Evu,
která jako žena vnímá více sluchem, je typem auditivním. Hned při historicky
prvním setkání muže a ženy tak spontánně došlo k porozumění a vzájemnému
naplnění potřeb. Aby nebylo pochyb o rovnoprávnosti muže a ženy, dodává
Adam – „ať muženou se nazývá…“(Gen 2,23) Výraz
žena je v hebrejštině odvozen příponou od slova muž. Je zde použito výraz íšš
a íššá. Íšš znamená člověk, k tomuto základu byla
přidána ženská koncovka – íššá člověčice. Ten překlad kralických mužena je krásné zdůraznění jejich
vzájemné spojitosti – zkuste si rozložit slova na muž(a)ena, či mu(a)žena.
A ještě poznámku: Ona rovnost se nám
může dnes zdát téměř automatická, nicméně přečtěme si třeba Aristotela, který
píše, že muž je jediným a absolutním prototypem člověka a že žena je obrácený
muž. Tedy žena není jiná, ale neúplná, je jen jakousi nepovedenou kopií muže.
Ale uvedu
ještě jiný citát:
„Muž je ochráncem
svého domu, je soudcem, má větší soudnost. Naše právo nezavádí bití žen jako
pravidlo. Pokud bijete svoji ženu, je to jen lehké bití, aby se věci uvedly do
pořádku, jde o ukáznění. Lehké bití z právního hlediska není bití
přehnané. Neponechává stopy, nezlomí kosti, nezpůsobí krvácení, nezpůsobí smrt.
U některých žen nic jiného než bití nepomůže. … Přiznejme si, že žena byla
stvořena z křivého žebra. Žena musí mluvit tiše a musí plnit všechny
povinnosti vůči manželovi a rodině. Nesmí dát manželovi šanci bít ji, a když ji
už zbil, musí se k němu chovat tak, aby mu nedala příčinu to opakovat, aby
se bití nestalo zvykem. Když Alláh řekl v Koránu „a bijte je“, nezavedl to
jako pravidlo, ale jako způsob léčby. Islám mluví o bití na konci verše. Před
veršem 34 v súře al-Nisa v Koránu stojí: „A ty, od nichž se obáváte
neposlušnosti“. Neposlušnost znamená, když žena neposlouchá muže.“
To jsou slova arabského právníka
v katarské televizi v diskuzi o bití
žen. Ale zalistujme Novým zákonem, tam se o bití
žen sice nepíše, ale ženám se například v listu Timoteovi nařizuje:
Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě
nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má
se nechat vést. (1Tm 2,11)
V 1.
listu Korintským se píše: Ženy
nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby
mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem
poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.
(1K 14,34-35)
Petr zase píše: Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům;
i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat
svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží. Pro vás se nehodí
vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrž to,
co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je
před Bohem převzácné. Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly
v Boha. Podřizovaly se svým mužům, tak jako Sára poslouchala Abrahama a
‚nazvala jej pánem‘. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím
zastrašit. (1P 3,1-7)
Takže bití žen v rámci ukáznění sice v Písmu
nemáme, ale kdybychom se vrátili jen několik generací zpět, došli bychom
do doby, kdy ženy nemohly studovat na univerzitách, kdy nemohly volit, nemohly
mít svůj bankovní účet, nemohly vykonávat státní funkce, jen výjimečně mohly
mít zaměstnání (např. jako učitelky jen do té doby než se vdaly).
Bible vede křesťany k tomu, aby pochopili, že muž a žena jsou si rovni.
Nejsou stejní, každý z nich má něco jedinečného, ale z principu není jeden
nadřazen nad druhého. Proto v tomto vztahu není žádné místo pro žádné násilí. Křesťanství
vzniká v době, kdy měly ženy vůči mužům podobné postavení, jako v současném
islámu. Náprava nebyla snadná a šlo to jen pozvolna. Křesťanství totiž neměnilo
svět revolucí, ale postupnou proměnou jednotlivců.
Bible v první řadě vnímá ženy
jako jedinečnou bytost, jako nositelku Božího obrazu a jako tu, která stojí
naproti muži a doplňuje jej. Toto neplatí jen v manželství, ale
v jakémkoli dalším společenství – třeba ve sboru. Jedním z archetypů
ženy je krása, kdy vnitřní a vnější krása jsou hluboce propojeny a dost dobře
se od sebe nedají oddělit. Vnitřní ale prosvěcuje vnější. Zároveň je rolí ženy
mateřství, ale satan je otcem smrti, takže nenávidí život. Určité rozbití řádu
rodiny lze vidět i jako jeho dílo. Ten, který škodí Božímu dílu, nenávidí, když
žena plní svůj úkol matky, a zároveň té, která je muži na roveň. Výsledkem je
potom žena služebnice nebo žena terminátorka. A zároveň žena, která je vnitřně
prázdná.
Muži byla předložena starost o podmínky existence
rodiny a její bezpečnost, a dále hledání nových věcí a postupů s cílem
rozvíjet duchovní i hmotné bohatství, a jeho prostřednictvím plnit základní
úkol daný Bohem. Také stanovování pravidel a zákonů soužití ve společenstvích a
dále pravidel normativní povahy. Ženě pak byla předložena správa rodiny a
společenství, a také vytvořeného majetku. V Písmu se vyskytuje řada
dvojic, kdy se dá říci, že jeden bývá ve funkci krále, druhý kněze, což můžeme
vztáhnout i na muže a ženu. Ze čtyř základních komunikačních vlastností, které
jsou vlastní Bohu, náleží roli krále zejména moudrost (ke schopnosti
nalézat nové zdroje a možnosti rozvoje) a moc (kterou potřebuje
k investování a provádění rozvoje, a také k ochraně). Roli kněze
náleží jmenovitě spravedlnost a láska, které potřebuje ke správě
společenství.
Když se díváme na příběh o stvoření,
potom čteme, že vše, co stvořil Bůh, bylo dobré. Bylo to tak krásné, že Job (Jb
38,7-11) popisuje, jak jitřní hvězdy plesaly a všichni synové Boží propukli
v hlahol. Nakonec Bůh tvoří jako vrchol člověka – tedy muže. A nyní uvedu
něco zcela odporujícího Aristotelovi: dílo, úplný vrchol nebo
vyvrcholení není dokončeno. Jakoby hlavní architekt poodstoupil a řekl, ještě
něco chybí. Chybí finále – chybí Eva. Až Eva je oním vyvrcholením Božího
nádherného, stvořitelského díla. Eva je posledním tahem mistrova štětce. Bůh
stvořil muže a ženu ke svému obrazu.
Soužití muže a
ženy však není v naší, stále spíše patriarchální společnosti nic snadného.
Apoštol Petr nabádal muže: když žijete se
svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou
slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru
života. (1P 3,7) Držme se tedy příkladu
našeho Pána, který ženy bral jako zcela rovnocenné mužům.
Amen.
PS: Dopisnice se známkou R-U a razítkem 25-7-10:
Možná, že je to jen humorná pohlednice,
ale stejně to naše prababičky neměly jednoduché.
ale stejně to naše prababičky neměly jednoduché.
