Věřitel a dlužník

Věřitel a dlužník

„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!‘ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“  (Mt 18,23-35)

„A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru“, říká se v podobenství O nemilosrdném služebníku, které jsme slyšeli.Dnes bych chtěl pozornost obrátit i k dalším podobenstvím: O marnotratném synu, O nepoctivém správci a O boháči a Lazarovi.

V podobenství o marnotratném synu jsou dva synové, mladší si u otce vyžádal svůj díl majetku. Pak ale v daleké zemi rozmařilým životem svůj majetek rozházel. Když nastala bída, řekl si: Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků. Jistě vzpomenete, že otec toho navrátilce uvítal a radostně přijal.

V nepoctivém správci existence v hospodářství bohatého pána pro našeho správce končí. Na základě obvinění je propuštěn. Může ale na poslední chvíli jednat jak nejlépe umí. On jde vstříc dlužníkům, věřitelům svého pána a ulevuje jim. Odpouští, a to dokonce z cizího. Pán sleduje chování svého správce a pochválí ho, že jednal prozíravě.

Na závěr Lukášovy 16. kapitoly zase najdeme Podobenství o boháči a Lazarovi, kde boháč po smrti v životě v nadbytku žádá Abrahama, u něhož je po smrti za života opovrhovaný Lazar, aby jej poslal do jeho rodného domu a varoval jeho bratry. V odpověď mu zazní slova: Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.

A konečně u Matouše je v 18. kapitole Podobenství o nemilosrdném služebníku, které jsme slyšeli. Všechna tato podobenství mají společnou jednu věc – vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Syn, který se rozhoduje vrátit se za otcem i za cenu, že mu bude sloužit. Jaký je výsledek? Otcem je přijat jako milovaný syn. V Matoušovi je služebníku dluh odpuštěn, ten však svému dlužníkovi odpustit nechce. V nepoctivém správci je správci dána výpověď, ale on si svérázným způsobem získává přízeň dlužníků svého pána.

Marnotratný syn prošustroval otcovy peníze a ptá se, co budu dělat? Rozhodl se vrátit se zpět. Správce i marnotratný syn se rozhodli tak, že byli přijati nebo pochváleni. Vyšli sami ze sebe k druhým. Syn k otci a správce k pánovým dlužníkům. Nehledě na jejich nouzi a snahu zavděčit se či si získat přežití, což je přirozené, oba se rozhodli a situaci ustáli. Jak ale jednal nemilosrdný služebník? On se přece také rozhodl. Ale jak? Rozhodl se odpustit? Ne. On trval na výkonu spravedlnosti. Ne ale na sobě, ale na druhých. Podobal se farizeům, kteří trvali na potrestání viníků, ale zapomněli sami na sebe ve vztahu ke spravedlnosti. Před Bohem nikdo není spravedlivý.

Tváří v tvář existenčním rozhodnutím jsme povoláni se zodpovědně rozhodovat. Čelíme životu časnému, ale čeká nás věčný. Rozhodujme se odpustit. Jsme dlužníky našeho Pána, který odpustil největší dluh nám, tak i my odpouštějme svým dlužníkům. Vždyť v modlitbě Páně voláme: „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme“. V řeckém originálu je však místo slova viny uvedeno dluhy. „Otče náš, odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům“. On nám odpustil věčně, proč držet pomíjivé a časné? Nemá cenu blokovat časným věčné. Na cestě životem buďme prozíraví jako náš správce v podobenství. Investujme majetek do lidí, a dávejme přednosti věcem, které vytrvají. Vztahy trvají až na věčnost.

Bůh stvořil hmotný svět a dal nám tato smrtelná těla, a vyžaduje, abychom vyhodnotili co je vhodné a dobré. Podobenství o nepoctivém správci vrcholí v návodu, že každý může udělat z mamonu svého přítele. Pokud váš život vyvrcholí v úplné a dokonalé vítězství nad penězi a všemi světskými věcmi, takže se můžeme radostně podřizovat v každém ohledu Boží vůli, nemá satan šanci odvrátit nás od úzké cesty a těsné brány, jak je psáno u Matouše[1].

Svět se neobrodí tím, že v něm každý bude hlasitě křičet: Zaplať mi, co jsi dlužen! Takhle křičí slušní občané na provinilce, ale oni se nestávají lepšími lidmi. Základní Boží krok k obrodě světa byl přece jiný: Vezmi svůj úpis, jsi dlužník, jsi hříšník, ale já ten dluh zcela ruším tím, že jej přibíjím na kříž.

Pán Ježíš končí podobenství o nepoctivém správci slovy: „Neboť synové tohoto věku jsou vůči svému pokolení rozumnější (prozíravější) než synové světla.” (16,8) A tato prozíravost mu u těch, kteří šli za ním a kteří jej poslouchali, chyběla. Pravděpodobně mu chyběla i u tehdejšího Izraele, zvláště u těch zbožných.

Ježíš, jako vždycky, udělá těžký svět ještě těžší, prohloubí všechny výzvy, ale dá i sílu je naplnit. Tedy: „Učiňte si přátele z mamonu nepravosti, aby vás, až pomine, přijali do věčných stanů.” (16,9) I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele. Můžete investovat do lidí, můžete vložit do jejich životů svůj čas, své obdarování, svoje zkušenosti, rozum. To vše by se jistě dalo využít pro vydělávání peněz pro naše vlastní potřeby. Člověk může dělat od rána do večera a stále má pocit, že by mohl mít ještě víc a víc. Ale Pán nás povzbuzuje, abychom nainvestovali do lidí a ti spasení lidé budou nebem, kde budeme doma teď i na věčnosti. Společenství bratří a sester, to bude místo setkávání, místo společenství s Bohem – miškan, jak říkali Hebrejové putovnímu svatostánku.

Ježíš ale pokračuje: „Věrný v nejmenším je věrný i ve velkém; nepoctivý v nejmenším je nepoctivý i ve velkém. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nepoctivém mamonu, kdo vám svěří to pravé bohatství?” (16,9n) Zřejmě ta soudnička nebyla převyprávěna jen pro tu prozíravost, ale také pro zvýraznění věrnosti. Věrnost v mále je předpokladem věrnosti ve velkém. To málo, je zjevně pozemský mamon. Tím se vyjadřuje Pán Ježíš také o svém vztahu k majetku. Hodnotí jej, počítá s ním, ale nemíní jej uctívat, vyvyšovat. Je pro něj součástí světa, který pomine. Je to právě to cizí a nebeské hodnoty jsou ty, které jsou naše. Ježíš říká: „A jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?” (16,12) Tohle je vyjádření, které cloumá s naší podstatou, je tak odlišné od našeho chápání a od skutečnosti, pro kterou žijeme. To všechno, co máme na kontě, na listu vlastnictví v katastru nemovitostí – to vše není naše, je to cizí. / Ale to, co je skutečně naše, co nám patří, to na nás čeká v nebesích, v novém světě, který bude stvořen. A čeká to na nás, a buď nám to bude dáno, svěřeno – nebo se s tím mineme.

Běžné východisko z toho, abychom nepodlehli nespravedlivému mamonu je často stíhat obojí: Mamon i Pána Boha. Argumentujeme „člověk přece musí nějak žít, ne?!” Jenže Ježíšova slova ani tady nejsou zlatou střední cestou: „Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, jednoho se bude držet, a druhým bude pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (16,13) Plně to souvisí s tím, co říká u Matouše: „Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.” (Mt 6,33) Což neznamená čekat, jak se říká, na pečené holuby létající do huby, ale znamená to v naší souvislosti pečlivě hospodařit, ale se vším tím cizím majetkem patřit Pánu a hledat jeho království, jeho vládu a jeho cíle. Nemůžeme se zbavit nespravedlivého mamonu, to tady na zemi nejde, ale taky mu nemusíme sloužit.

Pane, s Jozuem (24,15) vyznáváme: „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ A k tomu nám dopomáhej Bůh! Amen.

---

[1] Mt 7,14  Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

Ježíš a cizoložnice

Ježíš a cizoložnice

Ježíš však odešel na Olivovou horu. / Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. / Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed / a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. / V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ / Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. / Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ / A opět se sklonil a psal po zemi. / Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. / Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ / Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“   (J 7,53- 8,11)

Pokoušení Ježíše Krista začalo hned po křtu: Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel, čteme u Marka (Mk 1,13a). Lukáš sice píše, že Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle (L 4,13), ale my víme, že tím pokoušení neskončilo, ďábel si našel pomocníky. Všichni tři evangelisté zaznamenávají případ, kdy se farizeové ptali Ježíše, zda platit daně císaři. To byla situace, kdy by byli Ježíše udali Římanům, že navádí k neplacení daní. Jiný případ je, když k Ježíši přivedli ženu a řekli mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ (J 8,3-5).

Ježíš ovšem jejich úmysl prohlédl a nepřistupuje na učenou diskusi o Zákonu. Dalo by říci, že na rozdíl od pramáti Evy, která se s hadem začala bavit, Pán Ježíš s vyslanci ďábla nediskutuje. Tváří v tvář dotěrným tazatelům reaguje uvolněně a suverénně – píše „prstem po zemi“. A my zde máme otázku: Proč přivedou jen ženu, když Starý zákon (3M 20,10) říká, že „kdo se dopustí cizoložství … musí zemřít, cizoložník i cizoložnice“? Proč muže nepřivedli? Byl to kamarád?, utekl jim? Matouš (Mt 19,3.9) zaznamenává odpověď Ježíše na jednu z mnoha záludných otázek: Farizeové ho pokoušeli: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ … „Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Lukáš (Lk 16,18) doplňuje: Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. Pokud vztáhneme Ježíšovu odpověď i na ženu, pak „každá, která se vdá za muže, jenž propustil svou manželku, nikoli z důvodu smilstva, cizoloží“. Dalo by se tedy říci, že ta žena z hlediska farizeů nebyla cizoložnice, ale podle výkladu Ježíše Krista by byla. To by mohlo být další vysvětlení, proč přivádějí pouze ženu.

Ježíš tedy na hru žalobců nepřistupuje, nezačíná soudní proces, ve kterém by poměřoval míru poklesku, kterého se měla žena dopustit. Nevyslýchá svědky a dokonce ani nedává prostor pro obhajobu obviněné ženy. Ví dobře, že ona je v tomto případě až na druhém místě. Prvním obžalovaným má být Ježíš. Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat (J 8,6). Zákoníci chtějí Ježíše obžalovat právě na základě toho, jak rozhodne ve věci cizoložství. Evangelista neříká, z čeho ho chtěli obžalovat, ale mohlo to být z nerespektování Tóry, z vynesení rozsudku ukamenování, z nadržování hříšníkům atd. Pokud zalistujeme v 5. Knize Mojžíšově (5M 17,4-7) uvědomíme si, že Starý zákon ukládal v podobných případech „dobře si to prošetřit“.

Verš pak pokračuje: Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Je to vlastně jediná zmínka v Písmu, že Ježíš psal. Opět nevíme, co psal, někteří vykladači tvrdí, že hříchy oněch pokušitelů. Ale Ježíš mohl připomínat znalcům Zákona slova Jeremiáše: Ti, kdo se ode mne odvracejí, jsou zapsáni v zemi stínů (což v Septuagintě zní: „budou zapsáni na zemi“), protože opustili zdroj živých vod, Hospodina. (Jer 17,13b). Ale ta ruka jim měla možná připomínat Danielovo „byl jsi ‚zvážen' na vahách a shledán příliš lehkým“ (Dan 5,27).

Ježíš Kristus opět mistrovsky řeší situaci. Rozvášněnému davu, který se pravděpodobně těšil na krvavou podívanou, nic nevysvětluje, ale říká „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A reakce davu? „Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve“. Víme, že nebyl a není nikdo na světě, kdo by mohl o sobě prohlásit, že je bez hříchu. Ti, kteří chtějí soudit, jsou najednou postaveni před soud – před soud svého svědomí. I pro ně Ježíš však nabízí šanci k obrácení, které začíná poznáním vlastní hříšnosti.

Verš dále pokračuje slovy: Ježíš zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Zvedl se a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Žena, kterou farizeové obvinili z cizoložství a odsoudili k smrti, je najednou zde sama s Mistrem a jistě se chvěje a napjatě očekává, co se bude dít. Bylo to pro tehdejší dobu něco neobvyklého, Ježíš se bavil se ženou, a dokonce hříšnicí – zákoníci se na veřejnosti nebavili dokonce ani se svými manželkami. Ale Ježíš to ale přece vícekrát řekl: Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit. (Lk 9,56a); Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mk 2,17); Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mt 9, 12-13).

Ježíš se tedy zvedne a mluví s ní. Neptá se na to, co provedla, nepředkládá jí její vinu: ptá se, kde jsou její žalobci, její soudci. A pak, když ženu přivádí k poznání, že ji nikdo neodsoudil, říká: „Ani já tě neodsuzuji.“ Ježíš nepřišel jako soudce. Sám řekl: Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. (J 12,47) A pak již v našem příběhu zazní ona známá, hojně citovaná slova „Jdi a už nehřeš!“

Ježíš tedy neodsuzuje, dokonce ani nevytýká. Výtka je jen říznutí bez zahojení. Ježíš uzdravuje, uzdravuje nás hříšníky svou Láskou a svým odpuštěním, svým milosrdenstvím. Ježíš hřích nezveličuje, ani nepopírá, nýbrž ho odpouští. Ne však levně, nebagatelizuje ho, ale vybízí nás k novému začátku. Jdi – a už nehřeš! Žij nově!

I my jsme hříšníci, často jsme také přistiženi při činu – a není rozhodující, zda naším svědomím nebo zda byl náš hřích hříchem veřejným. Jsme si vědomi své hříšnosti a smrtících důsledků svých hříchů. Vědomí naší hříšnosti nás však nemá zároveň vést k pocitu méněcennosti – nikdy se toho nezbavím, nemám šanci, nebo k pasivitě – hříšní jsou všichni, tak vlastně o nic nejde. To by byla druhá krajnost přehnané domýšlivosti a spokojenosti se sebou. Čím více víme o vlastní hříšnosti a o tom, jak moc nám bylo odpuštěno, tím více jsme schopni rozumět i druhému člověku, jeho křehkosti a porušenosti – a jsme schopni mu projevit milosrdnou lásku.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi nás učil úzké cestě, která vede ke spáse. Buď s námi ve svém Duchu, podpírej nás, ať po ní dovedeme jít. Amen.

Nedotýkej se mne

Nedotýkej se mne

Ježíš jí, Marii Magdalské, řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ (J 20,17)

Také vás zaujalo, že Ježíš říká Marii: „nedotýkej se mě“, ale Tomášovi by to dovolil? Někdo namítne: Ale to bylo až za osm dní. Ovšem ta Ježíšova slova k Marii – nedotýkej se mě – jsou překládána různě: Překlad 21. století uvádí: „nedrž mě“, německé překlady uvádějí „nedrž mě pevně“, nebo „nesahej na mě“, případně „nech mě jít“; francouzský překlad používá slov „ještě mě nedrž“, ve slovenštině jsem našel obraty „nezdržuj mě“, nebo „už mě nedrž“. Tak jak si ta slova vysvětlit?

Ježíš předpověděl, že vstane z mrtvých. A předpověděl to dokonce opakovaně. Svým učedníkům řekl: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen.“ (Mt 20,18-19) Ježíš do detailu předpověděl vše, co se stane. Ale také opakovaně říkal, že třetího dne bude vzkříšen. Ježíš dokonce předpověděl i ten pláč a to, že on jej změní v radost, když řekl: „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“ (J 16,20-22)

Marie tedy pláče. Pláče u hrobu člověka, kterého měla moc ráda. Pláče jako pláčí při pohřbu lidé, když ztratili někoho velmi blízkého. Je jim smutno, protože všechno, co společně prožili, už se nevrátí. Zbývají vzpomínky, ale ty nikdy nemohou nahradit rozhovor dvou lidí. Marie pláče také proto, že Ježíšovo tělo v hrobě není. Asi je někdo ukradl, nepřátelé nenechají ani Ježíšovu mrtvolu v klidu odpočívat. Marie tu chce mít místo, kde leží její Mistr, kam je možné se vracet, položit květiny a rozjímat o dnech minulých. Pláče nad prázdným hrobem, ztratil se jí milovaný Ježíš. Sice jsou tu místo něho nějací andělé, ale ani ti nemohou bolestnou ránu zahojit, oni nemohou Ježíše nahradit. A když i jim vyslovila své trápení, obrátila se a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on.

Evangelista neopomene podtrhnout, že Marie, až když uslyšela své jméno a s ním i radostnou zprávu pro sebe, obrátila se. Odvrátila se od toho, co ji tak svíralo a mučilo, obrátila se od hrobu k Ježíšovi. A v okamžiku prozření zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená „Mistře“. Ani před ní nyní nestojí někdo cizí, neznámý. I ona jej přece zná. A nevolá ho jménem, ale tak, jak mu vždycky říkala. Neboť v tomto oslovení je důvěrnost i pokora. Potkává se tady s tím, s kým spojila už dříve svůj život. Život, který se jí po ukřižování nalomil a začal hynout. Výkřik Marie Magdalské tu máme zaznamenán v původním jazyce, protože je nepřeložitelný. Je za ním její osobní poznání, její vlastní procitnutí. Setkala se s Ježíšem, ale je to přece jen setkání jiné, než byla ta minulá. Marie pochopila mnohem víc v tuto chvíli, než ve dnech, kdy Ježíše doprovázela při jeho putování. Viděla v něm blízkého člověka, možná i nadaného mimořádnými schopnostmi, učitele, který proslovil mnoho moudrých slov a uměl vést a radit a pomáhat.

V evangeliu je napsáno, že když Marie poznala, že je to Ježíš, kdo na ni mluví, že se k němu otočila. To je ovšem zvláštní. Vždyť to bylo napsáno už jednou, že se k němu otočila, když slyšela, jak na ni promluvil. Ale to jsou dvě různá otočení. Poprvé se to stalo, jako když se otočíme k někomu, kdo na nás promluví zezadu, poprvé se k němu otočila jako k neznámé postavě, která stála za ní a vyrušila ji, takže si myslela, že je to zahradník. Teď, když poznala, že je to ve skutečnosti Ježíš, otočila se k němu ještě jinak. To první obrácení, to bylo spíše vnější, prostě otočíme postavou a hlavou. To druhé otočení je takové, kdy se obracíme k tomu, koho máme rádi. A jsme tu jen pro něj, jen jemu věnujeme svou pozornost. Mariin smutek se proměnil v radost.

Ano, je to tentýž Ježíš, jakého Marie Magdalská a učedníci znali, jemuž naslouchali, s nímž jedli, jehož se jejich ruce dotýkali, na tom všechna svědectví evangelií trvají. Ale tento Ježíš je přece jen jiný, než před tím, způsob jeho bytí je jiný, na tom také trvají.

Marie Magdalská se s tímto jiným, a přece týmž Ježíšem setkala jako první a modelově předvedla, jak zdařilé setkání se Vzkříšeným vypadá. I jí to chvíli trvá, než jeho totožnost rozezná, Ježíš se jí nedává poznat naplno hned. Ten domnělý zahradník s ní rozmlouvá, ptá se. Od rozhovoru s ním Maria neuteče, pořád je ale zaměstnána sebou, svým vztahem k zemřelému Ježíši; kam se podělo to mrtvé, co z živého Ježíše zůstalo, to je její problém. A on ji pak v pravou chvíli osloví jménem Marie. V tu chvíli ho pozná a odpovědí je vyznání, osobní vyznání: „Můj mistře“. Tak vyznala Marie Magdalská, první vyznavačka vzkříšeného Krista. Ukázala nám, že poznat Ježíš vzkříšeného, porozumět smyslu jeho života a díla včetně zmrtvýchvstání, je svěřeno oblasti důvěrného vztahu „já a ty“. Snad nám i předvedla, že když nechci všechno hned, když trpělivě setrvám v rozhovoru s tím neznámým, který mi klade otázky, pak může přijít chvíle, když rozeznám, že je to on, Kristus, že mluví právě ke mně, osobně, jako mistr, učitel života, i mého života.

Žádné okázalé padání do náruče se ale nekoná, naopak zjevený učitel Ježíš říká „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci“. Zvláštní slovo. Znamená to, že až vystoupí, bude se ho moci dotýkat? Možná, že tak to pochopit můžeme a máme: po vstoupení Ježíše do slávy Otce už se bude moci Marie – a my s ní – dotýkat Krista, a také těla Kristova v podobě chleba u jeho večeře, a rovněž budeme moci přiložit ruce k tělu Kristova, či k dílu těla Kristova, jímž je nyní jeho církev. Ježíš je slovo tělem učiněné, slovo, jež bylo na počátku, Ježíš je vzkaz. Vzkaz nestačí ohmatat, je třeba porozumět: o to jde, co říká mně, kam mne vede, k čemu nabádá, od čeho osvobozuje, co přede mnou otevírá. Marii otevřel nový život, novou kariéru, nové, naprosto jedinečné poslání: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i vašem a k Bohu svému i Bohu vašemu“, pověřil jí Ježíš.

Ježíš dává na vědomí, že ve světě nebude již přítomen tím dřívějším způsobem. Nebude už možné jej spatřit. Jeho tělo je oslavené, nebeské. Ježíš odchází, ale jeho odchod již není ztrátou, nýbrž ziskem. Řekl přece, že musí odejít, aby připravil místo. A opět přijde a vezme nás k sobě, abychom i my byli, kde je on. On je přece u Otce svého i Otce našeho. On je tam, kde i my máme svůj věčný domov a kde je i cíl našeho putování. Ježíš tam odešel, nemohl zůstat jen s Marií, nemohl zůstat jen s emauzskými učedníky, přišel pro všechny a odešel k dobru všem, kteří uslyšeli a ještě uslyší jeho oslovení. Jeho přítomnost je nyní jiná. Nejsme připraveni pro setkání s ním. Poslal svého Ducha utěšitele, abychom neplakali nad hroby, posílá své slovo v ústech svědků, kteří mohou dosvědčit jeho pravdu. Tak i Marie je povolána do služby a má jít vyřídit učedníkům, že Pána viděla a co jí řekl. A konečně, Vzkříšený nám dává sám sebe v darech svého stolu. Budeme-li tedy nyní jíst chléb a pít víno, budeme znovu Duchem svatým ujištěni, že odpuštění je silnější než vina, že láska je silnější než nenávist, že život v Kristu je mocnější než smrt. Amen.