21. století

Časopis 21. STOLETÍ EXTRA má podtitul Revue objevů, vědy, techniky a lidí a na podzim 2008 vyšlo číslo nazvané „99x záhady bible“.

Úvodem použiji slova Profesora Mons. Tomáše Halíka: Věda Boha nedokazuje a dokázat nikdy nemůže. Vědecky dokázaný bůh by nebyl hoden naší víry, to by byl bůžek. Si comprehendis, non est Deus, říká sv. Augustin. Co můžeš pochopit (a dokonce dokázat), o tom si můžeš být zcela jist, že to není Bůh. Literatura typu „A Bible má přece pravdu“, která se snaží osvícenectvím otřesené náboženství uklidnit a pojistit hlavní autoritou osvícenectví, totiž vědou jako jediným arbitrem pravdy, je zbabělou a pošetilou sebevraždou náboženství. Samozřejmě, že věda nemůže Boha vyvrátit; vědec, který prohlašuje, že prostředky vědy vyvrátil náboženství, je šarlatán, který přestal dělat vědu a stal se amatérským teologem. Překročil svou kompetenci a zneužívá autority vědy k podpoře své víry, svého náboženství – totiž ateismu, a to je stejně nečestné jako to, k čemu by nesebejistí věřící rádi zmanipulovali „věřící vědce“. Pole, na němž se může a má dialog vědy a náboženství konat je filozofie. … Spousta prohlášení vědců, vydávajících se za vědecké stanovisko a zaštiťujících se autoritou vědy, nemá už s vědou jakožto vědou příliš co dělat, ale je to filozofické stanovisko, které zpravidla bývá nějakou filozofickou reflexí vědeckých poznatků. Podobně někdy z úst teologů slýcháme stanoviska víry, zaštiťující se autoritou církve, Písma, ne-li Boha samotného, které jsou ve skutečnosti filozofickou reflexí víry, náboženských symbolů, zkušeností víry či výpovědí Písma – někdy hlubokou, jindy problematickou, ale vždy lidskou a dějinně, kulturně podmíněnou.

Prof. Jan Heller říká, že vykladač Bible musí především dešifrovat dobové rysy, jazykové obraty, znát zvyky a představy doby, leckdy i dějinnou a kulturní situaci starých časů. Ale zároveň při tom všem nesmí zapomenout, že všechno, co je v Písmu psáno, bylo napsáno k našemu naučení – abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které Písmo dává, „čerpali naději“ (Ř 15,4). Od doby, kdy byla Bible napsána, se lidstvo spirálovitým vývojem dostalo do jiných poloh než bylo za doby Abraháma, ale i Krista. Lze to ukázat na dopisu, který došel do jednoho rádia v USA moderátorce Lauře Schlesingerové v reakci na její odvolávání se na Písmo:

… potřebuji poradit ohledně několika speciálních zákonů a způsobů, jak je dodržovat. Když u oltáře obětuji býka jako zápalnou oběť, vím, že je to libá vůně pro Hospodina (Leviticus 1,9). Problémem jsou moji sousedé. Tvrdí, že je to nelibá vůně pro ně. Mám je odrovnat? Dále: Rád bych prodal svou dceru do otroctví, jak to dovoluje Druhá kniha Mojžíšova (Exodus 21,7). Jakou přiměřenou cenu bych dnes podle Vašeho názoru měl za ni chtít? Anebo: Leviticus 24,44 ustanovuje, že mohu vlastnit otroky, muže i ženy, získám-li si je ze sousedních národů. Jeden přítel má za to, že se to vztahuje na Mexičany, ale na Kanaďany ne. Proč nesmím vlastnit Kanaďany? Nebo: Mám souseda, který o sobotách vždycky pracuje. Exodus 35,2 jasně stanoví, že musí zemřít. Znamená to pro mě morální závazek, abych ho vlastnoručně usmrtil? Většina mých mužských přátel si dává stříhat vlasy i přistřihovat vousy, přestože to Leviticus 19,27 jednoznačně zakazuje. Jakou smrti mají sejit? Také potřebuji poradit v tomto: Strýc má statek. Proviňuje se proti Leviticu 19,19, protože osívá totéž pole dvojím druhem semene. Navíc jeho žena nosí šaty utkané z dvojího druhu vláken (bavlna + polyester). On nadto často zlořečí a rouhá se. Je opravdu zapotřebí svolat celou vesnici, abychom je ukamenovali (viz Leviticus 24,10-16)? Nestačí, když je formou drobného rodinného obřadu upálíme, jako se to dělá s těmi, kdo se vyspí s tchýní (Leviticus 20,14)? … To je samozřejmě nadnesený příklad, ale velmi názorně zobrazuje rozdílné poměry v době starých Izraelců a dnešního světa.

Profesor cambridžské univerzity Nicholas Lash ukazuje, k jak velkému posunu došlo v evropské, a zejména britské, kultuře v chápání pojmu Bůh v době osvícenectví. Tehdy totiž lidé poprvé začali pojem Bůh používat pro vysvětlení příčiny fyzického vesmíru. Prof. Lash dokládá, že byl dřívější scholastický pojem causa mnohem bohatší a diferencovanější. Nešlo zdaleka jen o označení fyzické příčiny; tento pojem zahrnoval také smysl a účel – to, k čemu tady určitá věc je. V 17. a 18. století myslitelé potřebovali najít a pojmenovat jeden určitý princip, z něhož je možné odvodit vznik a fungování celé světové mechaniky, – a náboženský pojem bůh se k tomu docela hodil. Později věda došla do stadia, kdy zjistila, že takový jeden jednoduchý počáteční prvek nepotřebuje, neboť nic takového k vysvětlení složité skutečnosti světa nestačí – proto byl přirozeně tento pojem odložen. Ovšem z této metodologické otázky fyziky se udělal neoprávněný filozofický a teologický závěr: Bůh neexistuje. Bůh, o němž mluví křesťanská víra, však do fyziky vůbec nepatří, Bůh není fyzikální příčina lidstva, ale tajemství jeho smyslu.

V článcích se hodně pracuje s časovými údaji. Musíme si uvědomit jednu věc. V Bibli se hovoří také o dnech a létech, ale „Boží časomíra“ je odlišná od té naší. Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka (Ž 90,4); Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den‘ (2Pt 3,8). Je však zde ještě jedno vodítko, a tím je hebrejština. V ní měla čísla vždy určitý význam – např. „třetí den“ je v biblické mluvě pevná figura, vyhrazený termín pro rozhodující chvíli. Desátý den je zase doba střední lhůty, asi jako 40 dní nebo i 40 let je velká čili dlouhá lhůta a tři dny krátká lhůta. Naproti tomu čísla 7 a 12 jsou symbolem naplnění a plnosti a tak by bylo možné pokračovat.

Problematiku rozdílného chápání tehdy a dnes si můžeme ukázat i na příkladu Sodomy, kam přicházejí – po návštěvě u Abrahama – tři poslové-andělé. Sodomci chtějí své hosty (i když je pozval k sobě Lot, přece jen jsou sodomskými hosty) nejen napadnout či okrást, ale znásilnit. Ale zde nejde o geje, zde jde o násilí vůči hostům, jež je exemplárním projevem lidské zkaženosti a hříšnosti. Napadnout, zneuctít hosta je jedním z nejskandálnějších projevů bezpráví a nespravedlnosti. Sexuální motiv zde slouží k umocnění a vyhrocení tohoto tématu. Znásilněný muž je podle tradičních kulturních vzorců zbaven své „cti“, tj. zbaven osobní suverenity svého „mužství“ („ponížen“) – zničen.

Lot v této souvislosti nevede polemiku o homosexuálních aspektech jejich záměru, ale brání právo hostů na azyl. Lot jako „pán domu“ ručí za bezpečí a dobré zaopatření svých hostů. Pro naše kulturní prostředí a z hlediska našich morálních norem zní velmi podivně Lotova nabídka, že násilníkům vydá dvě vlastní dcery. Pokud by „muži sodomští“ chtěli této noci jen ukojit svůj chtíč, měla by pro ně být taková nabídka atraktivní. Sodomci však na ni neslyší, Lota okřiknout, že je sám přivandrovalec a není tu od toho, aby vynášel soud a pohrozí mu, že na něm napáchají ještě větší zlo, než na ochraňovaných hostech. Základní konflikt v této části příběhu tedy tkví v rovině práva a spravedlnosti, v otázce právního postavení hostů. Motiv sexuální (vydání dcer) slouží této hlavní linii. Lot v nabídce, že je vyvede říká: „… a učiníte jim, co je dobré ve vašich očích“. Zde nejde o to, že takové „činění dobra“ zní z hlediska dcer jako bohapustá ironie či nejapný eufemismus. V Lotově řeči to nabízí alternativu k „činění zlého“, před nímž chce své „bratry“ varovat. V řeči Sodomců to pak nachází kontrapunkt v jejich výhrůžce „nyní tobě učiníme větší zlo než jim“. O tyto hodnotící termíny zde běží, posluchačům proto mají opakovaně „brnkat přes uši“, takto totiž jednají „muži sodomští“, které vypravěč při první zmínce (Gn 13,13) charakterizoval jako „velice zlé a hříšné“. Lot „nevyvádí“ své hosty, ani své dcery, ale „vychází“ místo nich sám, aby se Sodomcům vystavil a zápasil o ochranu těch, kdo vešli do bezpečí jeho domu. Hebrejsky jsou slova „vyvést“ a „vyjít“ různé tvary téhož slovesného kořene (hifíl, resp. qal).

Lot představuje „normálního člověka“ (reprezentant „pronárodů“, praotec Moábu a Amónu), který nejde tam, kam mu Hospodin ukazuje, ale tam, kde se mu líbí (Gn 13,10n; Gn 19,18n). V našem příběhu jedná tu statečně a solidárně, tu zase ustrašeně, malověrně a neposlušně. Je-li zachráněn, pak především pro „milost Hospodinovu“, ne pro vlastní „spravedlnost“. Jakkoli je představován (také) jako „spravedlivý“, ze Sodomy musí být nakonec vyveden; sám by nikdy nevyšel. Problematicky jednají nejen násilníci, ale i Lot – jeho nabídka vlastních dcer (srov. Sd 19,24n) je z dnešního hlediska nepřijatelná. Otázku co z Písma pro naši etiku platí nelze rozhodovat bez uvážení rozdílnosti kulturních vzorců tehdy a dnes, bez prověření, zda to, co dnes vyvolává naše rozpaky či pohoršení, obdobným způsobem vadilo prvotním posluchačům. Poselství Písma lze velmi účinně zneškodnit „znásilněním poslů“, „znásilnění“ čteného textu je jedním z nejrafinovanějších způsobů jak znemožnit a zneškodnit biblické poselství a jak se minout s tím, kdo k nám své „poselstvo“ vysílá. Novozákonní autoři by řekli, že je to přímo „ďábelské“, starozákonní svědkové takovému jednání říkali „sodomské“.

V časopise se mimo jiné hovoří i o Genesis, podívejme se ještě jednou k Profesoru Lashovi. Nicholas Lash upozorňuje na zmatek, který se týká pojmu stvoření. Mluví-li fyzika – a bohužel i teologicky nepoučení křesťané – o stvoření, má na mysli opět jakousi událost fyzikálního řádu, okamžik a průběh počátku vesmíru. Mluví-li teologie o stvoření má na mysli stvoření jako celek, všechno, co není Bůh: my lidé,zvířata, hmotný vesmír, hudební díla, a co všechno si ještě můžeme myslet, jsme stvoření. Pro víru a teologii je podstatné, že jsme stvoření, tj., že jsme byli stvořeni – jak a kdy a co je fyzickou příčinou vzniku vesmíru, to jsou otázky fyziky, které s vírou a teologií nemají co dělat. Jestliže z té či oné strany se upoceně srovnávají různé měnící se hypotézy o vzniku světa (teorie velkého třesku apod.) s biblickými texty, aby se ukázala shoda či neshoda, aby se pravda Bible dokazovala či vyvracela fyzikou, je to v každém případě naprosto nesmyslný podnik. To podstatné, co nám víra a teologie učením o stvoření říká, je to, že nejsme Bohem, ale že jsme všichni ve vztahu k tajemství, kterému říkáme Bůh. Když křesťan vyznává svou víru, zavazuje se tím k postoji víry vůči světu; vyznává totiž, že svět je svěřený dar. Víra není soubor přesvědčení o povaze dárce. V oblasti biologických a fyzikálních teorií nechť si každý věří čemu chce a konzultuje to pouze se svým vědeckým svědomím; náboženské svědomí zavazuje pouze k tomu, aby ke všem vědeckým teoriím byl zdravě kritický a nechápal je nábožensky jako zjevenou pravdu. Mnoho křesťanů si stále promítá nekřesťanskou, novověkou deistickou představu Boha Zhotovitele, Velkého hodináře … Víra záleží v orientaci naší existence, v našich základních životních postojích, nikoli v tom, co chováme v povrchové rovině své mysli, kde bydlí naše představy a naše názory na to či ono. Stvoření není udělání světa, jak si to představovali novověcí deisté, ale creatio continua, neustále pokračující proces.