Kdo je můj bližní?
Kázání br. Oldřicha Svobody 6.9.2015
Milí přátelé, sestry a bratři tady v sále i u
rozhlasových přijímačů. Jsem rád za dnešní ráno, kdy můžu spolu s vámi
přemýšlet nad poselstvím Bible a nad tím, jak souvisí s naším životem
dnes. Myslím, že to je hlavní smysl křesťanských kázání: hledat most mezi Božím
slovem, které zaznělo před staletími a našimi životy. Chci dnes s vámi přemýšlet
o tématu, které je mimořádně aktuální pro nás pro všechny – ať už jsme křesťané
nebo ne – a které se nás všech stále více dotýká. V důsledku přibývajících
válek, teroristických útoků a zoufalých sociálních poměrů opouštějí statisíce
lidí své domovy, aby hledali bezpečné místo pro život. Podle statistik Organizace spojených národů dnes žije na naší planetě asi 42 milionů lidí, kteří museli uprchnout
ze svého domova. A možná poprvé za svůj život se s těmito lidmi
začínáme setkávat i v naší zemi. Je zřejmé, že řešení této situace není
snadné. A názory na to, jak se k ní postavit, rozdělují nejen společnost
jako takovou, ale i církve a křesťany. Strach a obavy mnohých o bezpečnost
je pochopitelný. A určitě je třeba moudře hledat, jak ochránit bezpečí této země
a zabránit zneužívání pomoci. Znamená to ale, že raději nemáme pomáhat vůbec? A
pokud ano, tak komu? Všem? Jen některým? Pouze křesťanům?
Tyto otázky mi připomenuly známý biblický příběh,
který zde před malou chvílí zazněl. Příběh, který Ježíš vyprávěl jako reakci na
rozhovor s mužem, kterého trápila zásadní otázka: „KDO JE MŮJ BLIŽNÍ?“ Kdo
je ten, komu bych měl nabídnout svůj zájem, lásku a pomoc? A Ježíš následně
vypráví ono slavné podobenství o muži v nouzi a milosrdném Samařanovi.
Pojďme se na něj podívat trochu blíže, a možná i v širších souvislostech…
KONTEXT PŘÍBĚHU
Devátá
kapitola Lukášova evangelia vypráví o Ježíšově plánu dojít z Galilejského
regionu, který je na severu Izraele, až do Jeruzaléma, kde obětuje svůj život
pro záchranu hříšníků. Po cestě se rozhodne přejít přes území obývané Samařany.
To byla velmi specifická skupina obyvatel, o které je dobré něco znát.
SAMAŘANÉ: Z historického hlediska
to byly pravděpodobně migranti, kteří osídlili vypleněný sever Izraele poté, co
byl dobyt a zničen asyrskými vojsky (8. století př. Kr.) I Ježíš o nich hovořil jako o cizincích (L
17,18). S sebou si přinesli své náboženství, které se částečně smíchalo s
judaismem. Židé je považovali za pohany, i když to bylo náboženství
monoteistické, a hlásilo se k odkazu Abrahama a Mojžíše. Evangelia nám ukazují,
že Ježíš s jejich pojetím víry rozhodně nesouhlasil. Kulturní a náboženské
prostředí narušili i tím, že si na území Izraele dokonce postavili svůj vlastní
chrám (4. století př. Kr.). Ve vypjatých dobách se někteří z nich silně
radikalizovali:
-
Někdy mezi léty 6 a 9
po Kristu vtrhla fanatická skupina Samařanů do židovského chrámu v Jeruzalémě,
který posměšně znesvětila tím, že v něm rozhazovala kosti mrtvol.
-
Roku 52 po Kristu
militantní skupina Samařanů zaútočila na mírumilovnou skupinu galilejských
poutníků. Po tomto barbarském atentátu zůstaly desítky mrtvých. Následovaly
další vzájemné potyčky. Římského prokurátora to tehdy stálo místo, protože
nedokázal udržet na svém území pořádek.
Ježíšovy učedníky proto šokovalo, že Ježíš chce
jít dobrovolně na území takových lidí. A když Ježíši v jedné samařské
vesnici odmítnou domorodci ubytování (jen proto, že jej Žid, který navíc jde do
Jeruzaléma), potvrdí tím učedníkům, „že je to všechno stejná sebranka“, a že i
těch zdánlivě mírumilovných je třeba se co nejdříve zbavit. Proto se horlivě
ptají Ježíše: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby
je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ (L 9,54). A
Ježíš je překvapí svou odpovědí: „Nevíte,
jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ (v. 55 a 56)
V desáté kapitole vyšle před sebou Ježíš
ještě dalších 70 (72) učedníků, aby přinášeli dobrou zprávu o Boží lásce, a ti
také prochází územím Samařska. Nakonec, někde na pomezí Samařska a Judska, se
Ježíš setká s místním uznávaným znalcem Božího zákona. Ten je možná také
překvapen, komu že se to Ježíš v posledních dnech věnoval. Začne s ním
proto zajímavý rozhovor, který by se dal stručně shrnout větou: „CO ODE MĚ, JAKO
ZBOŽNÉHO ČLOVĚKA, VLASTNĚ BŮH OČEKÁVÁ?“ Společně se shodnou, že toto Boží
očekávání je dobře vyjádřeno v Desateru. A to se dá principiálně
zestručnit do dvou základních témat:
-
Milovat Boha
-
Milovat bližního
To první je našemu muži docela jasné. To druhé je
ale obtížnější. Proto položí onu zásadní otázku, kterou jsem už dnes vzpomínal:
„KDO JE ALE MŮJ BLIŽNÍ?“ Ta otázka není tak snadná, jak by se na první pohled
zdálo. Ani pro onoho znalce zákona, ani pro Ježíšovy učedníky. Navíc ono
přikázání o lásce k bližnímu cituje z 19. kapitoly knihy
Leviticus, kde je jako bližní označen „tvůj bratr“, případně „syn mého lidu“.
Náš muž je znalcem Mojžíšova zákona, proto vnímá ten problém. Je možné toto
označení vztáhnout i na někoho dalšího? Třeba i na Samařany?
A Ježíš chápe jeho váhání. Nezlobí se na něj, ale
raději mu začne vyprávět příběh. My jsme jej už v úvodu slyšeli, ale já si jej
dovolím ještě jednou přečíst…
PODOBENSTVÍ O MILOSRDNÉM SAMAŘANOVI (L 10,30-35)
Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do
rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel
tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když
přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu
místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány
olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a
tam se o něj
staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to
zaplatím, až se budu vracet.“
Přepadený. V tomto příběhu vystupují tři základní postavy. V prvé řadě
je to onen nešťastný muž, který upadl do rukou lupičů. Celý příběh nám o něm
podává překvapivě málo informací. Na rozdíl od ostatních postav, které jsou zde
vždy nějak představeny, o něm téměř nic nevíme. Není zde žádná zmínka o
jeho původu, rase, náboženství, sociálním postavení. Jako by nám to mělo říct,
že v této situace jsou tyto informace naprosto podružné a nepodstatné. Je
zde pouze jeden jediný popis, který jej má charakterizovat. Text začíná slovy:
„JEDEN ČLOVĚK“. To hlavní, co o něm chce Ježíš říct, je, že to byl člověk.
Lidská bytost. Člověk v nouzi, který potřeboval pomoc.
Kněz a levita. Kolem našeho nešťastníka jde postupně kněz a levita. Podle verše 31
tento kněz šel z kopce, tedy z Jeruzaléma. Pravděpodobně z chrámu.
Přikázání „MILUJ BOHA“ tedy vzorně naplnil. A příběh říká, že onoho ležícího
muže UVIDĚL. Nejde o to, že by jej přehlédnul, nevšimnul si jej. VIDĚL JEJ
A… VYHNUL SE MU. A přesně totéž je pak řečeno i o levitovi, který také
miloval Boha a sloužil mu: VIDĚL JEJ A… VYHNUL SE MU. Těžko říci proč. Snad to
bylo příliš riskantní. Snad kolem ještě mohl někdo číhat. Snad to mohli
pokládat za léčku. Jiří Mrázek,
známý evangelický novozákoník, v jedné ze svých knih zajímavě poukazuje na
to, že lupiči našeho muže nechali na cestě ležet „POLOMRTVÉHO“. Jakoby udělali
jen polovinu práce. Ale tu druhou polovinu dodělají zbožní svatí, kteří nechtějí
riskovat a pálit si ruce…
Samařan. Další postavou příběhu je Samařan, tedy muž, od kterého by posluchači
nic dobrého nečekali. I on PŘIŠEL, i on VIDĚL, ale nevyhnul se. Ježíš říká, že
„BYL POHNUT SOUCITEM“ (v. 33). I on podstupoval velké riziko. Ani netušil,
zda náhodou nepomáhá nepříteli či jinověrci. Mohl si klidně říct: „Ať mu pomůžou ti jeho! Kdyby se
to stalo mně, tak oni by mi také nepomohli!“ Ale on místo
toho viděl ČLOVĚKA, který potřeboval pomoc. A pomohl…
JEŽÍŠOVO NAUČENÍ Z PŘÍBĚHU
A v této
chvíli bych logicky čekal, že se Ježíš (jako správný kazatel) vrátí k úvodní
otázce, která to vše vyprovokovala. A řekne: „TAKŽE, MILÝ PŘÍTELI, KDYŽ JSI SLYŠEL TENTO PŘÍBĚH,
JAK TO VIDÍŠ? KDO JE TVŮJ BLIŽNÍ?“
A pokud náš znalec zákona dával pozor a není
natvrdlý, tak mu musí být jasno: MÝM BLIŽNÍM JE ČLOVĚK, KTERÝ POTŘEBUJE MOU
POMOC. To je logická a správná odpověď. ALE… K našemu překvapení se Ježíš k
této otázce vůbec nevrací! A místo ní mu položí naprosto odlišnou otázku: KDO BYL V TOM PŘÍBĚHU
BLIŽNÍM ONOMU POTŘEBNÉMU? (v. 36)
Cítíte ten rozdíl? To je jiná otázka. A odpověď
je také zřejmá: BLIŽNÍM SE MŮŽE NAZVAT POUZE TEN, KDO POTŘEBNÉHO NEJEN VIDĚL,
ALE TAKÉ SE K NĚMU PŘIBLÍŽIL (I KDYŽ RISKOVAL) A POMOHL MU! A tato změna
otázky je velmi zásadní.
-
Původně: „KDO JE MŮJ BLIŽNÍ?“
-
Ježíšova verze: „KDO BUDE BLIŽNÍM TĚM POTŘEBNÝM?“
Tento Ježíšův závěr vyprávění staví celý problém
do nového, možná trochu překvapivého světla. Znalec zákona se domníval, že
klíčovou otázkou, kterou si potřebuje vyřešit, je: „A JSOU ONI VŮBEC MOJI
BLIŽNÍ? MĚL BYCH JIM POMÁHAT?“ Ale Ježíš to celé otáčí a ukazuje mu, že problém
ve skutečnosti leží někde jinde. A ona původní otázka je jen zástěrkou pro
vlastní neochotu. Nejprve si totiž musí zodpovědět důležitější otázku: „JSEM JÁ
OCHOTNÝ BÝT PRO DRUHÉ BLIŽNÍM?“
A to je otázka, která ani pro mě, který žiju v
Česku, v roce 2015, není vůbec snadná. Budu ochotný stát se bližním
pro ty, kteří potřebují mou pomoc?
APLIKACE
Když Ježíš
hovořil později se svými učedníky o budoucnosti a o svém návratu na naši zem,
zmínil se i o tom, že tehdy se k němu budou mnozí hlásit a nazývat
jej svým Pánem. Budou mít jasno v přikázání „MILUJ SVÉHO BOHA“. A přesto
některé z nich Ježíš přijme za své, a jiné odmítne. Proč?
Mt 25,34-40: Potom řekne Král těm po
své pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte do dědictví království,
které je pro vás připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste
mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a ujali jste se
mě (ČEP velmi
nepřesně: „byl jsem na cestách“), byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem
nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“ Tehdy
mu spravedliví odpovědí: „Pane, kdy jsme tě spatřili hladového a dali jsme ti
najíst, nebo žíznivého a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě spatřili jako cizince
a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě spatřili nemocného
nebo ve vězení a přišli jsme za tebou?“ Král jim odpoví: „Amen, pravím vám,
cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste
učinili.“
Na základě čeho Ježíš zhodnotí, kdo je jeho
následovníkem? NA ZÁKLADĚ TOHO, ZDA JSEM OCHOTNÝ STÁT SE PRO DRUHÉ BLIŽNÍM!
Přesně jako v jeho podobenství o milosrdném Samařanovi.
ZÁVĚR
Na úplný
závěr mi dovolte ještě jeden, možná ne úplně obvyklý pohled na situaci, které dne
čelíme. Můžeme ji vidět jako velkou obtíž a problém, nebo jako velkou
příležitost. Ježíš při svém odchodu z naší země dal svým následovníkům
velký úkol: „Jděte ke všem národům a získávejte mi
učedníky…“ (Mt 28,19). Později to řekne ještě konkrétněji: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a
budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám
konec země.“ (Sk 1,8)
Křesťanskou církev tehdy tvořila jen malá hrstka
lidí, bez valného vzdělání a možností. Bylo jim jasné, že tento úkol je nad
jejich síly. A věděl to i Bůh. Proto během letnic využil toho, že lidé z mnoha
národů přišli do Jeruzaléma. Stačilo jedno kázání, a evangelium zasáhlo desítky
národů, ke kterým by se možná dostávalo dlouho a obtížně. Před námi je i dnes
stejný úkol. Podle Ježíšových slov má být evangelium hlásáno po celém světě,
všem národům a jazykům. A často si jako křesťané klademe otázku, zda je to
vůbec možné. Stále ještě je na světě řada míst, kam evangelium proniká jen s velkými
obtížemi. Proto obdivujeme misionáře, kteří jsou ochotní odejít do dalekých
zemí, žít mezi lidmi odlišné kultury a náboženství, a představovat jim Boží
lásku. S dojetím posloucháme jejich příběhy, možná utřeme slzu, darujeme
nějaké finance. Ale s ohledem a na rostoucí populační křivku se jeví konec
tohoto snažení v nedohlednu…
A najednou se ocitáme v situaci, že tito
stejní „pohané“, stojí na našem nádraží, možná brzy i poblíž našich dveří. Co
to má znamenat? Nemůže to být i proto, že když nejdeme my k nim, je Bůh
přivádí k nám? Nechce je svěřit do naší péče, aby konečně mohli na vlastní
kůži poznat, jak vypadá Boží láska? Nemůže být právě toto příležitost, aby evangelium
mohlo zasáhnout ty, ke kterým jsme ho zatím nedokázali přinést?
Vím, že to není snadné. Vím, že je tu mnoho
rizik. Ale přesto mě Bůh nutí přemýšlet nad tím, zda jsem ochotný se i pro tyto
lidi stát bližním. A i nad tím, jak konkrétně to udělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat