Jdi a nehřeš

Jdi a nehřeš

Ježíš však odešel na Olivovou horu. / Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. / Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed / a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. / V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ / Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. / Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ / A opět se sklonil a psal po zemi. / Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. / Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ / Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“

(J 7,53- 8,11)

V 1. čtení jsme slyšeli příběh z 8. kapitoly Janova evangelia, zazněl tam i verš: Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat.

Pokoušení Ježíše Krista začalo hned po křtu: Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel, čteme u Marka (Mk 1,13a). Lukáš sice píše, že Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle (L 4,13), ale my víme, že tím pokoušení neskončilo, ďábel si našel pomocníky. Všichni tři evangelisté zaznamenávají případ, kdy se farizeové ptali Ježíše, zda platit daně císaři. To byla situace, kdy by byli Ježíše udali Římanům, že navádí k neplacení daní. Jiný případ je, když k Ježíši přivedli ženu a řekli mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ (J 8,3-5).

Ježíš ovšem jejich úmysl prohlédl a nepřistupuje na učenou diskusi o Zákonu. Dalo by říci, že na rozdíl od pramáti Evy, která se s hadem začala bavit, Pán Ježíš s vyslanci ďábla nediskutuje. Tváří v tvář dotěrným tazatelům reaguje uvolněně a suverénně – píše „prstem po zemi“. A my zde máme otázku: Proč přivedou jen ženu, když Starý zákon (3M 20,10) říká, že „kdo se dopustí cizoložství … musí zemřít, cizoložník i cizoložnice“? Proč muže nepřivedli? Byl to kamarád?, utekl jim? Matouš (Mt 19,3.9) zaznamenává odpověď Ježíše na jednu z mnoha záludných otázek: Farizeové ho pokoušeli: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ … „Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Lukáš (Lk 16,18) doplňuje: Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. Pokud vztáhneme Ježíšovu odpověď i na ženu, pak „každá, která se vdá za muže, jenž propustil svou manželku, nikoli z důvodu smilstva, cizoloží“. Dalo by se tedy říci, že ta žena z hlediska farizeů nebyla cizoložnice, ale podle výkladu Ježíše Krista by byla. To by mohlo být další vysvětlení, proč přivádějí pouze ženu.

Ježíš tedy na hru žalobců nepřistupuje, nezačíná soudní proces, ve kterém by poměřoval míru poklesku, kterého se měla žena dopustit. Nevyslýchá svědky a dokonce ani nedává prostor pro obhajobu obviněné ženy. Ví dobře, že ona je v tomto případě až na druhém místě. Prvním obžalovaným má být Ježíš. Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat (J 8,6). Zákoníci chtějí Ježíše obžalovat právě na základě toho, jak rozhodne ve věci cizoložství. Evangelista neříká, z čeho ho chtěli obžalovat, ale mohlo to být z nerespektování Tóry, z vynesení rozsudku ukamenování, z nadržování hříšníkům atd. Pokud zalistujeme v 5. Knize Mojžíšově (5M 17,4-7) uvědomíme si, že Starý zákon ukládal v podobných případech „dobře si to prošetřit“.

Verš pak pokračuje: Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Je to vlastně jediná zmínka v Písmu, že Ježíš psal. Opět nevíme, co psal, někteří vykladači tvrdí, že hříchy oněch pokušitelů. Ale Ježíš mohl připomínat znalcům Zákona slova Jeremiáše: Ti, kdo se ode mne odvracejí, jsou zapsáni v zemi stínů (což v Septuagintě zní: „budou zapsáni na zemi“), protože opustili zdroj živých vod, Hospodina. (Jer 17,13b). Ale ta ruka jim měla možná připomínat Danielovo „byl jsi ‚zvážen' na vahách a shledán příliš lehkým“ (Dan 5,27).

Ježíš Kristus opět mistrovsky řeší situaci. Rozvášněnému davu, který se pravděpodobně těšil na krvavou podívanou, nic nevysvětluje, ale říká „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A reakce davu? „Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve“. Víme, že nebyl a není nikdo na světě, kdo by mohl o sobě prohlásit, že je bez hříchu. Ti, kteří chtějí soudit, jsou najednou postaveni před soud – před soud svého svědomí. I pro ně Ježíš však nabízí šanci k obrácení, které začíná poznáním vlastní hříšnosti.

Verš dále pokračuje slovy: Ježíš zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Zvedl se a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Žena, kterou farizeové obvinili z cizoložství a odsoudili k smrti, je najednou zde sama s Mistrem a jistě se chvěje a napjatě očekává, co se bude dít. Bylo to pro tehdejší dobu něco neobvyklého, Ježíš se bavil se ženou, a dokonce hříšnicí – zákoníci se na veřejnosti nebavili dokonce ani se svými manželkami. Ale Ježíš to ale přece vícekrát řekl: Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit. (Lk 9,56a); Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mk 2,17); Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mt 9, 12-13).

Ježíš se tedy zvedne a mluví s ní. Neptá se na to, co provedla, nepředkládá jí její vinu: ptá se, kde jsou její žalobci, její soudci. A pak, když ženu přivádí k poznání, že ji nikdo neodsoudil, říká: „Ani já tě neodsuzuji.“ Ježíš nepřišel jako soudce. Sám řekl: Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. (J 12,47) A pak již v našem příběhu zazní ona známá, hojně citovaná slova „Jdi a už nehřeš!“

Ježíš tedy neodsuzuje, dokonce ani nevytýká. Výtka je jen říznutí bez zahojení. Ježíš uzdravuje, uzdravuje nás hříšníky svou Láskou a svým odpuštěním, svým milosrdenstvím. Ježíš hřích nezveličuje, ani nepopírá, nýbrž ho odpouští. Ne však levně, nebagatelizuje ho, ale vybízí nás k novému začátku. Jdi – a už nehřeš! Žij nově!

I my jsme hříšníci, často jsme také přistiženi při činu – a není rozhodující, zda naším svědomím nebo zda byl náš hřích hříchem veřejným. Jsme si vědomi své hříšnosti a smrtících důsledků svých hříchů. Vědomí naší hříšnosti nás však nemá zároveň vést k pocitu méněcennosti – nikdy se toho nezbavím, nemám šanci, nebo k pasivitě – hříšní jsou všichni, tak vlastně o nic nejde. To by byla druhá krajnost přehnané domýšlivosti a spokojenosti se sebou. Čím více víme o vlastní hříšnosti a o tom, jak moc nám bylo odpuštěno, tím více jsme schopni rozumět i druhému člověku, jeho křehkosti a porušenosti – a jsme schopni mu projevit milosrdnou lásku.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi nás učil úzké cestě, která vede ke spáse. Buď s námi ve svém Duchu, podpírej nás, ať po ní dovedeme jít. Amen.