Nebúkadnesarova socha

Ve třetí kapitole knihy Daniel píše, že král Nebúkadnesar nechal postavit velikou zlatou sochu a nařídil všem svým podřízeným služebníkům a poddaným, aby se té soše klaněli, když zazní určený hudební nástroj. Bible neuvádí jméno sochy, ani jakého boha představovala. Je možné, že socha ve skutečnosti představovala vládu, autoritu a moc babylonského krále neboli člověka nad celou zemí. Tím, že král nařídil, aby všichni bez výjimky sochu uctívali jako nějaké božstvo, povýšil sochu na úroveň jednoho Boha pro všechny. Sochu tak upřednostnil před bohy předků a povýšil ji i nad Boha. Lidé se už nemuseli povinně klanět jen bohům z nebes v chrámech, nebo na posvátných místech, ale soše, která reprezentovala lidského krále Nebúkadnesara. Na to Bůh reagoval ukázkou své moci, když před očima všech králových dvořanů zachránil své věrné služebníky z rozpálené pece. To přimělo krále k veřejnému uznání vyšší autority Bohu.

Ve Zjevení se také píše o soše, která dokonce promluví a vydá rozkaz: „Bylo jí dáno dělat znamení ke cti první šelmy a svádět jimi obyvatele země; rozkazuje obyvatelům země, aby postavili sochu té šelmě, která byla smrtelně zraněna mečem, a přece zůstala naživu. Je jí dáno, aby do sochy té šelmy vdechla život, takže ta socha mluvila a vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo před ní nepokleknou.“ (Zj 13,14-15) Řecké slovo eíkón = obraz, tedy sice nikoliv socha, ale i obrazy a malby v minulosti představovaly uctívaného boha nebo zbožštělého člověka, stejně jako socha. Známé jsou sochy egyptských faraonů nebo nařízené uctívání obrazů římských císařů nebo uctívání obrazů či soch svatých v křesťanských kostelích. Někdo by mohl říct, že v naší době už víme, že jsou to jen předměty, které nemluví, není to skutečný Bůh, ale ve Zjevení se píše, že socha (obraz) mluví jako živý. Ve Zjevení sice není uvedeno, kde socha, či obraz je umístěn, ale o stejné situaci patrně píše Zacharijáš: „Potom vyšel posel, který se mnou mluvil, a vyzval mě: „Jen se rozhlédni a podívej se. Co se tu objevuje?“ Otázal jsem se: „Co je to?“ Odvětil mi: „To se objevuje éfa,“ a dodal: „Tak to bude s nimi vypadat v celé zemi.“ A hle, pozvedlo se olověné víko, a tam uvnitř éfy sedí jakási ženština. Řekl mi: „To je Svévole,“ mrštil jí do éfy a přiklopil otvor olověným poklopem. Vtom jsem se rozhlédl a vidím, hle, vycházejí dvě ženy. Vítr se jim opíral do křídel; měly totiž křídla jako čáp. Zvedly éfu mezi zemi a nebe. Otázal jsem se posla, který se mnou mluvil: „Kam chtějí tu éfu dopravit?“ Odvětil mi: „Chtějí té ženštině vystavět v šineárské zemi dům, a až bude připraven, bude tam uložena na svůj podstavec.“ (Za 5,5-11)

Zlatá socha na začátku věku lidských vlád a oživlý obraz na jeho konci. V obou případech jsou socha či obraz symbolem vlády člověka nad člověkem. Je otázkou poměrně krátkého času, kdy se obraz nebo socha objeví na konci dnů a vydá rozkaz, který předpovídá Janovo Zjevení. Je velmi pravděpodobné, že mluvící socha, či obraz, jsou onou pustošící ohavností na místě svatém z Daniele, o níž se zmínil i Ježíš (Da 11,31; Mt 24,15). Jako o znamení velkého soužení, které ještě nebylo a velmi blízkého konce tohoto věku. Nejde jen o symboliku, ale v závěru věku se to stane doslovně. Proč? Jako byla skutečná socha krále Nebúkadnesara, aby zviditelnila jeho moc nad světem, stejně bude postavena znesvěcující ohavnost na místě svatém, představujíc autoritu šelmy. Kdo pochopí, že je to ohavnost, bezzákonnost, svévole, vzpoura proti Bohu, jeho Synu a jeho právu vládnout svému stvoření, nepokloní se obrazu té šelmy i za cenu ohrožení života. Bude k tomu zapotřebí hodně víry, statečnosti a výhodou jistě bude i moudrost, pochopení, že jde o jeden z posledních pokusů o likvidaci Božích a Beránkových služebníků.

Danielova kniha vypráví ještě o druhém snu krále Nebúkadnesara. V něm mu Bůh dal poznat, že je na Nejvyšším, kdo bude vládnout. Bůh krále varoval před pýchou, aby si nenamlouval, že všechno čeho dosáhl, je jen jeho zásluha. Aby poznal, kdo mu umožnil dosáhnout takové velké moci, nechal krále sedm let žít ve vyhnanství přírody a pak, až král prozřel a poznal, kdo je nejvyšší, byla mu jeho moc vrácena.

V závěru králova příběhu (celý příběh je v Da 4,1-34) je řečeno: „Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘ Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána mimořádná velikost. Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“

Ve světle těchto veršů vidíme, že Bůh nechce lidstvo zničit, ale chce, aby si každý lidský vládce mohl včas uvědomit, že jeho moc nezávisí na jeho vlastní vůli, ale dává jí Nejvyšší Bůh, kterému se bude zodpovídat. Příběh je poučný i v tom, že lidští vládcové podléhají často pýše, i když se jim dostalo včasného varování, že Bůh Danielův, Enochův, Abrahámův, Mojžíšův a Otec Ježíše udělá, co uzná za správné. Každý vládce a autorita, kdo si přečte příběh babylonského krále Nebúkadnesara, nechť jej bere i jako varování pro sebe. Proto je v Bibli příběh o snu, o vyhnání i návratu krále Nebúkadnesara na trůn, zapsán. Je o pýše, o pokoření i zmoudření jednoho z největších vládců starověku. Příběh, jehož odkaz platí dodnes. Aby ani v dnešní době neměl žádný vládce výmluvu, že nemohl vědět, o co v tomto věku lidských vlád jde.

Pro křesťany platí slova apoštola Pavla: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“ (Ř 13,1-7)

A také: „Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají. Ať jsou vždy hotovi jednat dobře.“ (Tt 3,1)