Naše viny

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Jeden problém nás zajímá asi všechny: „Jak ze sebe odstranit vinu?“ Každý člověk někdy v životě pochybí, ale co pak s vinou? Je jako kámen na srdci. Zůstane celý život? Je možno vinu nějak odčinit? Můžeme vůbec dosáhnout odpuštění? Mě k tomuto zamyšlení přivedla kniha Paula Tourniéra s názvem Vina. Pojďme se nad otázkou „ Vina a Trest“ a „Vina a Odpuštění“ chviličku zamyslet. Odpověď hledá i světová literatura, ale my budeme hledat odpověď v Písmu.
Vzpomeňme na některé největší muže a ženy Bible. Například takový Mojžíš. Podívejme se na život tohoto velkého zákonodárce blíž. Svou kariéru začal vraždou, po níž následovalo čtyřicet let skrývání před soudem. Mojžíš byl mužem strachu a nevíry. Když ho Bůh povolal, aby vyvedl Izraelce z otroctví, prosil: „Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk … Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“. Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: „Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí. (2M 4,10.13-14) Celý svůj život Mojžíš toužil vstoupit do Zaslíbené země, ale jeho selhání mu v tom zabránila. Přesto Bůh přirovnává Mojžíšovu věrnost ke Kristově. V epištole Židům je psáno: Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ‚Mojžíš byl věrný v celém Božím domě‘(Žd 3,1-2). Chyby tedy Mojžíše nevyloučily z Boží síně vítězů. Ale vezměme další postavu.
O Jákobovi obvykle přemýšlíme jako o velikém modlitebním bojovníkovi, který zápasil s andělem Páně a zvítězil. Jákob dostal vizi nebe s anděly vystupujícími a sestupujícími po žebříku. Přesto byl život tohoto muže plný do očí bijících selhání, a Písmo před námi žádné z nich neskrývá. Jako mladík Jákob oklamal svého slepého otce, aby ukradl dědictví svého bratra. Jako ženatý pohrdal svou manželkou Leou, zatímco v sobě choval velkou tajnou lásku k její sestře Ráchel. Nepřijal svou manželskou zodpovědnost. Po narození každého syna si Lea myslela: „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně,“ (1M 29,34). Ale skutečnost byla jiná – Jákob ji nenáviděl. Tady byl muž chycený v síti podvodů, lstí, lumpáren, krádeží, nevěrnosti a polygamie. Přesto čteme o uctívání Boha Abrahama, Izáka a Jákoba.
Král David, zpěvák žalmů a mocný válečník, a jak šokující jsou slabosti tohoto velikého muže. Přebral Batšebu jejímu manželovi Uriášovi, poslal tohoto nic netušícího muže na smrt v předních řadách své armády. Prorok Nátan řekl, že tento dvojnásobný hřích dal velkou příležitost nepřátelům Hospodina k rouhání. Představte si tohoto velikého krále, jak stojí nad rakví svého nemanželského dítěte, po boku ukradenou manželku. David tam znamená naprostou prohru. Přesto Bůh nazval Davida mužem podle svého srdce (1Sam 13,14: Teď však tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co ti Hospodin přikázal.“15 A Samuel hned vystoupil z Gilgálu …).
Hospodin tedy požehnal vrahovi Mojžíšovi, intrikánovi Jákobovi i lstivému Davidovi, protože se tito muži naučili, jak vytěžit ze svých chyb a jít dál až k vítězství. Jestliže nás naše selhání a prohry zbavily odvahy, máme v Bibli pro nás dobrou zprávu. Nikdo není blíž Božímu království než muž nebo žena nebo mladý člověk, který se může podívat na to, co je v jeho očích porážka, naučí se jí čelit a přejde do života pokoje a vítězství.
Připomeňme si ještě dnešní čtenou pasáž z Matoušova evangelia. Cituji podle SNC: „Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni… Podle toho jak soudíte, budete souzeni i vy a na váš život budou přiložena stejná měřítka, jaká sami používáte…“ (Mt 7,1-2).
1  Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2  Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3  Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4  Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5  Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. 6  Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.
Bible je školou odvahy, odvahy poznat naše špatné činy, odvahy stát čas od času neochvějně na svých rozhodnutích bez ohledu na nevyhnutelný pocit viny, který vyvolává každý konflikt. Vzpomeňme, jak nekompromisně apoštol Pavel odmítá požadavky jeruzalémských křesťanů i samotného Petra, když se jedná o „pravdu evangelia“ (Ga 2,5.11 – 5  Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia. 11  Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.)
Bible před nás klade i povinnost bránit sama sebe, nedovolit, aby nás zničilo odsouzení druhých, ani jejich stálé snahy zaujmout místo našich soudců a mít morální dohled nad naším životem. A pro naše dobro nám připomíná, že máme být rezervovaní k druhým a odmítat stát se soudci chování jiných lidí.
Sám Ježíš odmítl roli soudce, když byl o to požádán, přestože se právě on má vrátit, aby soudil živé i mrtvé. Píše se o tom v Lukášově evangeliu: Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (L 12,13-15). Tento muž obvinil bratra z hrabivosti a Ježíš odmítl pronést jakýkoliv soud. Ale okamžitě vzbudil u přihlížejících vědomí jejich vlastní chamtivosti. Na mnoha místech Písma najdeme v Kristových ústech stejné převrácení hodnot od objektivních k subjektivním, od hříchu jiných lidí k našim vlastním. Podobný příklad najdeme i v Janově evangeliu: Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. (J 9,1-3) Stejnou otázku učedníci položili, když bylo pádem věže zabito osmnáct lidí – a dostali stejnou odpověď: Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ (L 13,4-5)
Ve všech odvětvích působí soudy druhých lidí ničivě. Strach z kritiky zabijí spontánnost, tedy bezprostřednost, varuje lidi, aby se neukazovali takoví, jací jsou, a aby se nevyjadřovali příliš svobodně.
Soudit někoho je vždycky zničující. Musíme se vždy v nitru ptát, zda to, co někomu říkáme, je pro něho konstruktivní nebo destruktivní, tedy povzbuzující nebo ubíjející. Kolik manželských párů se navzájem ničí tím, že si říkají příliš tvrdé pravdy nebo používají břitkou ironii.
Můžeme si i všimnout, jak obavy ochuzují lidstvo. Jsou zdrojem kompromisů, které snižují člověka a uzavírají ho do neosobního chování. Vezměme si dívku, která se právě zasnoubila a celá rozkvetla. Co se stalo? Samozřejmě zázrak lásky a štěstí. Ale ta dívka našla muže, který ji nekritizuje. Dokud ho nepoznala, byla tak tichá jako její sestra povídavá. Rodiče byli na její sestru velice pyšní, protože měla ve škole úspěch a dobře se učila. Naši dívku považovali za hloupou, protože školu neměla ráda a nebyla schopná postoupit dál než na střední školu. Proto se obávala, že když otevře pusu, prozradí nějakou hloupou poznámkou své nedostatky ve vzdělání. Ale teď mohla svému snoubenci povědět všechno, co jí táhlo myslí, a on vždy prohlásil: „Víš, ty jsi tak chytrá!“ I když řekla něco hloupého, on to považoval za kouzelné, originální a jedinečné.
Podle toho, jak nesmírně může lidská bytost rozkvést a rozvinout se, když je obklopena láskou a důvěrou a nikdo ji neodsuzuje, můžeme změřit ničivou moc lidské kritiky a zároveň zjistit, že každý soudí druhé a utlačuje je jen proto, že sám je utlačován. Z toho důvodu dívka nebude kritizovat svého snoubence. Naopak ho obdivuje, natolik, že to rozčiluje její rodiče, takže se rozhořčeně ozvou: „Vůči nám nejsi tak velkorysá! Na nás vidíš každý chlup!“
Líbánky samozřejmě netrvají věčně. Jednoho dne manželka objeví, že její muž je sobecký, nebo si naopak manžel všimne, že jeho žena moc mluví. A nastávají změny. Nikdo z nich sice nic neřekne, protože nechce porušit harmonii, která mezi nimi stále ještě panuje. Ale mají už oči otevřené a každého dne zaznamenávají v mysli další rušivý detail, podle něho začínají soudit toho druhého. Až jednoho dne pocítí potřebu otevřené diskuze, „metanoiu“, obdivuhodnou změnu smýšlení, díky níž budou moci znovu začít důvěřovat jeden druhému. Potom si přiznají, že se začali jeden druhého bát. Ten strach vznikl z posuzování druhého a posuzování zase ze strachu. Ani láska tomu nemohla zabránit. Protože když jeden dává najevo víc lásky, než skutečně cítí, začíná pochybovat i o lásce, kterou mu věnuje ten druhý. Pokradmu, aniž to zaznamenáme, pronikne kritika do navenek šťastného manželství a ujídá z něj po kouscích dávno před tím, než mezi partnery vypukne zjevný konflikt. Tohoto plíživého nepřítele však mohou zahnat a zničit, budou-li jednat společně, pokud se s Boží pomocí začnou společně modlit a duchovně se spojí. Tehdy oba partneři uslyší hlas Boží a uvědomí si své chyby, s nimiž se svěří tomu druhému. Je to velmi nepříjemná záležitost. Pouze tehdy, když se zbaví svých soudů a uvědomí si, jak jim propadli a že toho druhého tak nepěkně posuzovali, aniž si toho byli vědomi. To je ta metanoia, přeměna srdce, přechod z království tohoto světa do království Božího.
Připomeňme si, že milost Boží neodstraňuje vinu, ale odsouzení. Podmínkou pro takové rozhřešení je kajícnost a uznání viny – pravý opak neexistence viny.
Zakončím slovy z listu Římanům: Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. …  Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!. (Ř 8,1-2.14-15) Amen