Světlo ve tmě

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,1-13)

Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů - lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti. (Mt 4,15-16)

Světlo v temnotě. Prastaré téma, lidé se od pradávna snažili temnotu všelijak zahnat. Nemáme rádi tmu, raději roužneme žárovku nebo alespoň zapálíme svíčku. Dřív však lidé dokázali i držet černou hodinku. Seděli, povídali si a bylo jim spolu dobře. Nepotřebovali umělé osvětlení. Kde hledat zdroj světla, který nám umožní být bez umělého osvětlení? Jak vydržet temné chvíle života?

Evangelista Jan nás upozorňuje, že je tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. Každého, i toho, kdo nevidí ani to příslovečné světlo na konci tunelu svého beznadějného života. Toho, kdo nemá s kým prožít případnou černou hodinku, jak tu večerní, kdy se povídá a nechce se rozsvítit, tak tu životní, způsobenou beznadějí. Ano, tím světlem je myšlen Ježíš. V něm se k nám sklonil Bůh stvořitel, otec světel. Svět skrze něj povstal. Bez něj by tu panovala absolutní temnota a chaos. A to nejen černá temnota noci bez světla. Tam kde není Bůh přítomen, tam panuje temnota chaosu lidské svévole.

Apoštol Jan píše: světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila. Světlo Božího poselství nepohltila ani temnota noci, ve které přišel na svět Ježíš, ani temnota svévole mocipánů, kteří mu již od jeho narození usilovali o život. Světlo Boží přítomnosti prosvěcuje každou životní temnotu. S ním je člověk šťastný i v temném lese, kde se může v klidu modlit a vnímat jeho tichý a jemný hlas. Vzpomeňme na svědectví mnohých lidí vězněných pro víru, podle kterých se necítili sami a osamělí ani na samotce ve vězení. Naopak, samota a ticho se jim staly příležitostí lépe poznat Boha i sami sebe. Najednou člověk zjišťuje, že se stává znovu jakoby dítětem. Dítětem, které ví, že může důvěřovat, které stále znova a znova žasne a diví se. Dítětem, které se raduje i z malých dárků každodenních radostí. I s námi, kteří si v temnotě tohoto světa někdy připadáme jako ztracené děti, je Bůh. Neopustí nás, jsme jeho děti. Chce nás vést a nechat žasnout, bez ohledu na věk.

V 1M 1,3-4 čteme: I řekl Bůh: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Úplně na začátku Bůh na světě rozsvítil! To znamená, že chtěl rozdíl, odlišení. Ten rozdíl není něco jako černá tma a bílá tma. Je to rozdíl v kvalitě: světlo je něco úplně jiného než tma. Světlo je totiž dobré! Říká nám to i naše zkušenost: jsme bytosti denní, máme rádi slunce, světlo ohně, chceme vidět kolem sebe. I biblická symbolika dává světlu kladnou a temnotám zápornou hodnotu. V listu Efezským (5,8) se píše: Ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. My lidé vstupujeme mezi ty póly zla a dobra, mezi tmu a světlo, a nezůstáváme nezúčastněnými pozorovateli. Jsme přitahováni světlem, nechceme tmu. To světlo nás také orientuje (vzpomeňme pohádku o Jeníčkovi a Mařence). Záleží ale na tom, zda se zorientuji ke světlu nebo od světla. Záleží na tom, čemu dám přednost, jak se budu rozhodovat a pro co budu žít.

Ježíš říká: Já jsem světlo světa! (J 8,12). To je něco víc než jen dobro, mravní vzor nebo orientační bod v životě. Ta pravost, původnost, ta sláva, tu vyjádřil nejlépe právě Jan: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.

Slovo, tedy Logos! A Život! A Světlo! To jsou slova, kterými tu Jan vyjadřuje Boha. Všechna se prolínají a spojují do jedné pravdy. Tahle pravda byla člověku zjevena … zjevena v Kristu! Tu pravdu o Bohu můžeme vidět, slyšet a žít skrze Krista. Zjevení znamená, že Bůh, který je Logos, Život a Světlo, přišel k nám! Tak, jak to zaslíbil skrze proroky. Jako Služebník, jako proutek z pařezu Jišajova, na kterém spočine duch Hospodinův (Iz 11,1-2). Zjevení znamená, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Smysl sám se vtělil.

Světlo ale můžeme brát i jako svobodu a soud! Ježíš učil zástupy: Když někde rozsvítí lampu, nestaví ji přeci pod nádobu, ale na svícen. (Mt 5,15). To jsou slova určená pro nás – my máme také svítit. Vždyť Kristus je jako hořící pochodeň, která je ze všech stran dobře vidět. Ale uvažujme o člověku v kuželu světla. Kde je světlo, tam je člověk za sebe, osobně. Nemůže se schovat. Najednou jsem to já sám, kdo stojí někde pod světlem, v pološeru, v polostínu, někde na hraně tmy. Už nemůžu být nezúčastněným pozorovatelem. Žiju, a tak jsem účastníkem! Jsem v silovém poli světla a tmy, a to na mě působí. Ale nenutí mě k ničemu, netlačí, netáhne mě ani na jednu stranu. Mohu se rozhodnout, proto mluvím o svobodě! Chci se stáhnout do stínu, nebo mám udělat krůček do světla? Ale existuje jedno doporučení pro nás: zůstaňme s tím světlem pěkně při zemi. Nechtějme hned všechno naplno osvítit. Ono není jenom tma a světlo, je taky přísvit, šero, stín, soumrak, svítání, šerosvit. Není zkrátka všechno černobílé.

U Jana (3,19) se říká: Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo… Tohle je zvláštní obraz Božího soudu. Bůh nesoudí jako lidský soudce, podle paragrafů, na základě obvinění, dokazováním. Bůh postaví do života lampu, to Světlo světa, Krista! A nechá na člověku, ať se rozhodne. Rozhodni se sám, jak chceš být souzen. Světlo můžeš milovat i nenávidět! Není to nic jednoduchého, protože pravá svoboda není nic jednoduchého! Neustálá volba, osobní odpovědnost, někdy i zápas, odříkání a nebezpečí.

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila! Kraličtí říkají, že tmy to světlo neobsáhly. Tma nemůže, protože tma je jenom tam, kde není světlo. Jenomže Světlo JE! Světlo je od počátku. To světlo svítí! Jistě a spolehlivě! Logos je tu! Září přímo v centru bytí! Jako plamen, jako pochodeň, jako věčná louče. A člověk tomu může rozumět! Můžeme najít svoje ztracené sebevědomí, že jsem člověk a že mám jméno! Můžeme žít dobrý život! Můžeme se vrátit k Bohu, protože jsme se možná ztratili! Nemusíme se bát o budoucnost a nemusíme být v životě ustrašení! Máme přeci mocného Zastánce! Jsme milováni! Přitom zůstáváme svobodní! Láska a svoboda – jedna bez druhé přeci nemohou být! Nakonec i tohle dává smysl! Jaká to je úleva! Logos je tu! Logos je Smysl! Dobrý základ světa! Ručí za něj sám jeho autor. Bůh, který svým Duchem vdechl člověku život! Bůh, který sytí všechen život dobrem, který život obnovuje a naplňuje! Pán, který si nás zamiloval, i přes to všechno, co mezi námi už bylo a ještě bude! Ano, jistě, tma bude i nadále, protože kdyby nebyla, člověk by nemohl volit. Bez tmy bychom ztratili svobodu. Světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly! To je základní naděje našeho života!

Problém může být v tom, že jedni vidí světlo všude a druzí nevidí světlo skoro nikde a v ničem. Jenže ten, kdo skutečně hledá světlo, odmítá jak slepou poslušnost, tak smrtící cynismus.

Abychom měli naději, potřebujeme, aby nám pro něco hořela srdce, aby bylo něco, co rozněcuje naši vášeň. Určitě to mohou být různé oblasti života, ale má to být i Ježíš a jeho království. Cestu k naději, ke světlu nezpůsobí pocit viny. Ten nás naopak ještě více naštve a my zalezeme do svých ulit. Nové otevření se světlu, kterým je Ježíš, znamená odmítnout beznaději, odmítnout žít v pocitu, že musím mít vše ve svých rukou. Rozhodnutí znovu říci Kristu svoje ano, říci ano naději. Nebo jinak – znamená to odvahu přejít od informace, která byla na počátku, k osobní zkušenosti, formaci. Až ta mě totiž promění a zapálí, až ta mi dá novou naději. Pro někoho to bude znamenat odpustit, pro jiného vyznat, pro dalšího darovat, pro jiného změnit některé priority. Nevím, ale až když se ze slova stane skutek, dojde ke změně a my zakusíme Krista jinak. Amen.