Žena musí ...

Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu, a přivedl ji k němu. (1M 2,22)

Někteří historikové tvrdí, že ženy patřily i mezi učedníky Ježíše Krista; Ježíš jednal se ženami jako se zcela rovnocennými, tak jak to říká Písmo:

I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (1M 2,18)

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal …(1M 1,26-28a)

Staří rabínové říkali, že muž bez ženy je jako chrám, jemuž chybí boční stěna. Však také výraz „bok, žebro“ znamenal mimo jiné právě také boční stěnu chrámu, která zajišťovala stabilitu a celistvost stavby. Žena tedy byla učiněna pomocí. Biblická zvěst dává ženě po boku muže důstojné, jednoznačně definované místo. Být pomocí neznamená být nekvalifikovanou, podřadnou pracovní silou. Být pomocí není degradace, ale naopak privilegium. Od znalců jsem se dozvěděl, že hebrejská zvěst o ženě jako pomocnici doslova říká: „udělám mu pomoc proti němu“: „Proti němu“ můžeme vyložit právě jako symbol směřování k vzájemnému doplnění. Naše mateřština nabízí krásný výraz „protějšek“ – což se dá chápat jako partner. V hebrejštině slovo „pomáhat“ znamená stát před člověkem, jemuž se pomáhá, obklopovat, uzavřít zdi, ulehčovat, podporovat. Často byl pomocník větší (ve smyslu významu) než ten, jemuž se pomáhalo.

Žena ale není označována jenom jako „pomoc“, ale také jako „jemu rovná“, rovnocenná. Muž a žena dostali úkoly, na kterých měli svým jedinečným způsobem ve vzájemné závislosti pracovat: být plodní, rozmnožit se, naplnit, vládnout. Odpovědnost za svěřené úkoly nesl Adam, byl k této roli také Hospodinem potřebným způsobem disponován, nicméně žena hraje svoji jedinečnou roli, která není méně důležitá, či podřadná. Rovnost, která je refrénem dnešních dnů, byla dána již od počátku věků, jak se píše v 2. kapitole 22. verši Genesis: Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu, a přivedl ji k němu. Zde se opět setkáváme s řečí symbolů, která úzce souvisí s rolemi muže a ženy v rodině. Rabínská exegeze zdůrazňuje, že žena nebyla stvořena z hlavy, aby muži vládla, ani ne z paty, aby mu byla podrobena, ale z místa blízkého srdci, protože je mu nejbližším člověkem – aby muže doplňovala. Adam říká „toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla“, slova, která všichni dobře znali v jiném kontextu. Byla totiž precizovanou formulací, která měla závazný právní význam – slavnostní prohlášení syna patriarchy za dospělého a rovnoprávného dědice. Tato slova byla vložena do úst Adamovi, aby zrovnoprávnila ženu, ukázala její postavení v Božím plánu a narovnala deformaci, kterou přinesl do vztahu muže a ženy hřích.

Za zmínku stojí i odhalení toho, jak rozdílně jsou muž a žena stvořeni: Adam Evu nejprve vnímal očima – muž je totiž většinou typ vizuální, což ho vedlo ke zmíněnému zvolání. To zase oslovilo Evu, která jako žena vnímá více sluchem, je typem auditivním. Hned při historicky prvním setkání muže a ženy tak spontánně došlo k porozumění a vzájemnému naplnění potřeb. Aby nebylo pochyb o rovnoprávnosti muže a ženy, dodává Adam – „ať muženou se nazývá…“(Gen 2,23) Výraz žena je v hebrejštině odvozen příponou od slova muž. Je zde použito výraz íšš a íššá. Íšš znamená člověk, k tomuto základu byla přidána ženská koncovka – íššá člověčice. Ten překlad kralických mužena je krásné zdůraznění jejich vzájemné spojitosti – zkuste si rozložit slova na muž(a)ena, či mu(a)žena.

A ještě poznámku: Ona rovnost se nám může dnes zdát téměř automatická, nicméně přečtěme si třeba Aristotela, který píše, že muž je jediným a absolutním prototypem člověka a že žena je obrácený muž. Tedy žena není jiná, ale neúplná, je jen jakousi nepovedenou kopií muže.

Ale uvedu ještě jiný citát:

„Muž je ochráncem svého domu, je soudcem, má větší soudnost. Naše právo nezavádí bití žen jako pravidlo. Pokud bijete svoji ženu, je to jen lehké bití, aby se věci uvedly do pořádku, jde o ukáznění. Lehké bití z právního hlediska není bití přehnané. Neponechává stopy, nezlomí kosti, nezpůsobí krvácení, nezpůsobí smrt. U některých žen nic jiného než bití nepomůže. … Přiznejme si, že žena byla stvořena z křivého žebra. Žena musí mluvit tiše a musí plnit všechny povinnosti vůči manželovi a rodině. Nesmí dát manželovi šanci bít ji, a když ji už zbil, musí se k němu chovat tak, aby mu nedala příčinu to opakovat, aby se bití nestalo zvykem. Když Alláh řekl v Koránu „a bijte je“, nezavedl to jako pravidlo, ale jako způsob léčby. Islám mluví o bití na konci verše. Před veršem 34 v súře al-Nisa v Koránu stojí: „A ty, od nichž se obáváte neposlušnosti“. Neposlušnost znamená, když žena neposlouchá muže.“

To jsou slova arabského právníka v katarské televizi v diskuzi o bití žen. Ale zalistujme Novým zákonem, tam se o bití žen sice nepíše, ale ženám se například v listu Timoteovi nařizuje:

Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. (1Tm 2,11)

V 1. listu Korintským se píše: Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění. (1K 14,34-35)

Petr zase píše: Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží. Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, tak jako Sára poslouchala Abrahama a ‚nazvala jej pánem‘. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit. (1P 3,1-7)

Takže bití žen v rámci ukáznění sice v Písmu nemáme, ale kdybychom se vrátili jen několik generací zpět, došli bychom do doby, kdy ženy nemohly studovat na univerzitách, kdy nemohly volit, nemohly mít svůj bankovní účet, nemohly vykonávat státní funkce, jen výjimečně mohly mít zaměstnání (např. jako učitelky jen do té doby než se vdaly).

Bible vede křesťany k tomu, aby pochopili, že muž a žena jsou si rovni. Nejsou stejní, každý z nich má něco jedinečného, ale z principu není jeden nadřazen nad druhého. Proto v tomto vztahu není žádné místo pro žádné násilí. Křesťanství vzniká v době, kdy měly ženy vůči mužům podobné postavení, jako v současném islámu. Náprava nebyla snadná a šlo to jen pozvolna. Křesťanství totiž neměnilo svět revolucí, ale postupnou proměnou jednotlivců.

Bible v první řadě vnímá ženy jako jedinečnou bytost, jako nositelku Božího obrazu a jako tu, která stojí naproti muži a doplňuje jej. Toto neplatí jen v manželství, ale v jakémkoli dalším společenství – třeba ve sboru. Jedním z archetypů ženy je krása, kdy vnitřní a vnější krása jsou hluboce propojeny a dost dobře se od sebe nedají oddělit. Vnitřní ale prosvěcuje vnější. Zároveň je rolí ženy mateřství, ale satan je otcem smrti, takže nenávidí život. Určité rozbití řádu rodiny lze vidět i jako jeho dílo. Ten, který škodí Božímu dílu, nenávidí, když žena plní svůj úkol matky, a zároveň té, která je muži na roveň. Výsledkem je potom žena služebnice nebo žena terminátorka. A zároveň žena, která je vnitřně prázdná.

Muži byla předložena starost o podmínky existence rodiny a její bezpečnost, a dále hledání nových věcí a postupů s cílem rozvíjet duchovní i hmotné bohatství, a jeho prostřednictvím plnit základní úkol daný Bohem. Také stanovování pravidel a zákonů soužití ve společenstvích a dále pravidel normativní povahy. Ženě pak byla předložena správa rodiny a společenství, a také vytvořeného majetku. V Písmu se vyskytuje řada dvojic, kdy se dá říci, že jeden bývá ve funkci krále, druhý kněze, což můžeme vztáhnout i na muže a ženu. Ze čtyř základních komunikačních vlastností, které jsou vlastní Bohu, náleží roli krále zejména moudrost (ke schopnosti nalézat nové zdroje a možnosti rozvoje) a moc (kterou potřebuje k investování a provádění rozvoje, a také k ochraně). Roli kněze náleží jmenovitě spravedlnost a láska, které potřebuje ke správě společenství.

Když se díváme na příběh o stvoření, potom čteme, že vše, co stvořil Bůh, bylo dobré. Bylo to tak krásné, že Job (Jb 38,7-11) popisuje, jak jitřní hvězdy plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol. Nakonec Bůh tvoří jako vrchol člověka – tedy muže. A nyní uvedu něco zcela odporujícího Aristotelovi: dílo, úplný vrchol nebo vyvrcholení není dokončeno. Jakoby hlavní architekt poodstoupil a řekl, ještě něco chybí. Chybí finále – chybí Eva. Až Eva je oním vyvrcholením Božího nádherného, stvořitelského díla. Eva je posledním tahem mistrova štětce. Bůh stvořil muže a ženu ke svému obrazu.

Soužití muže a ženy však není v naší, stále spíše patriarchální společnosti nic snadného. Apoštol Petr nabádal muže: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. (1P 3,7) Držme se tedy příkladu našeho Pána, který ženy bral jako zcela rovnocenné mužům.

Amen.

PS: Dopisnice se známkou R-U a razítkem 25-7-10:

Možná, že je to jen humorná pohlednice,
ale stejně to naše prababičky neměly jednoduché.

Vaše slovo

Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. (Mt 5,33-37)

Chtěl bych se s vámi zamyslet nad posledním veršem v biblickém čtení: Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Hranice[1]. Její autoři jsou američtí psychologové[2] z Kalifornie, kteří se zabývají problematikou vytváření mezí v mezilidských vztazích. V jedné kapitole upozorňují, jak je důležité stanovit si hranice i v oblasti víry. Upřímný křesťan ví, že by měl být lepší než je, a snaží se své hřivny rozmnožovat. S tím, jak sám sebe vnímá a jaký by měl být, se stále vyrovnává. Také naše okolí na nás klade nároky. Cítíme odpovědnost a někdy se bojíme, že nenaplníme očekávání ostatních.

Jak se zachováme, když nás někdo požádá o pomoc? Jaký máme pocit, když ji nemůžeme poskytnout, nebo když se nám zdá, že bychom museli vynaložit neúměrně více času či námahy? Co když někdo naši ochotu zneužívá? Jak najít tu správnou míru?

Někteří křesťané, pod vlivem citace „Pomáhej bližnímu svému“ mají totiž často problém s vymezením svých možností a svých hranic. Někdy se jim stává, že v přikázání „Miluj bližního svého, jako sebe samého“[3], vidí jiné významy, než které by tato věta měla mít. Miluj Boha a miluj svého bližního, jako sebe samého. To je právě základ rovnováhy, která nám někdy uniká, základem je milovat sebe, vidět a uspokojovat také své potřeby. Starat se o sebe, vážit si sebe.

Křesťané mají často pocit, že MUSÍ pomáhat, a potom tedy pomáhají, kdykoliv je k tomu příležitost. Jinak by měli pocit, že jsou sobečtí. Ale důsledkem může být, že nepomáhají s radostí, pomáhají spíše se sebezapřením. V knize je popisován jeden den ženy, která se obává zarmoutit a zklamat svou rodinu, své přátele a známé tím, že by jim odmítla jakoukoliv žádost. Podává heroické výkony, když je schopna na požádání kamarádky převzít vedení víkendového kurzu, který začíná za dva dny. Když na žádost svého nadřízeného dlouho do noci řeší jeho pracovní povinnosti, prostě jen proto, že ji o to požádal. Nebo když za své děti řeší jejich opakující se selhání z nedbalosti. Připadá si vyčerpaná, vyhořelá, ve svém konání nevidí žádný hlubší smysl. Jediné co má na mysli je, že by měla pomáhat a hlavně nemyslet na sebe. Tato žena pomáhá nad míru a převážně z povinnosti, pomáhá bez radosti ze života, je pod tlakem všech těch povinností, které si na sebe naložila. [4]

My také někdy bereme na sebe břemena jiných, s kterými nemáme možnost nějak naložit, a naše břemena nám unikají. Často pak zapomínáme na našeho Pána a sílu modlitby. Máme mít zodpovědnost především nad svým životem. Máme se naučit, co je naším úkolem a co jím není. Máme přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. Máme umět říci jasné ano i jasné ne. A máme umět ano i ne přijmout. V celé Bibli jsou lidem připomínána jejich rozhodnutí a žádá se od nich, aby za ně nesli odpovědnost.

Např. dělníkovi, který se zlobil kvůli mzdě za smluvené dílo, řekl Ježíš. „Příteli, nekřivdím Ti, nesmluvil jsi se mnou denár za den?“ (Mt 20,13) Ten muž se svobodně rozhodl pracovat za určitý obnos a zlobil se, že někdo, kdo pracoval méně hodin, dostal stejnou mzdu. Stejně tak v podobenství o marnotratném synovi – rozhodl se zůstat doma a sloužit – a pak měl zlost. Nebo vzpomeňme příběh Marie a Marty, sester Lazara.

Křesťané mívají hluboce zakořeněnou obavu, že se zachovají sobecky, že se zachovají špatně, když se místo o druhé budou zajímat o sebe. Avšak, chceme-li pomáhat lidem venku, musíme mít sami v sobě pořádek, pokoj a klid. Musíme si nejprve udělat pořádek u sebe, správně spravovat své potřeby, abychom potom mohli radostně sloužit i na venek. Prioritou je tedy milovat sám sebe, což následně umožňuje milovat druhé. Nečinit věci z povinnosti, či z obavy, ale z lásky, radosti a vnitřního přesvědčení. Za svůj život je zodpovědný každý sám. Je důležité, abychom když říkáme „ano“, mysleli „ano“. Když totiž naše rty říkají ano a naše srdce říká ne, v podstatě tím ano devalvujeme, nemá již takovou hodnotu. Kdo umí říkat upřímné a radostné ano, musí umět říkat i upřímné ne.

Součástí Božích záměrů je, abychom věděli, kdy máme hlad a kdy jsme osamělí, kdy máme starosti, kdy jsme přetížení nebo kdy potřebujeme oddech – a pak abychom usilovali o získání toho, co potřebujeme. Bible představuje Ježíše jako toho, kdo tento princip chápal, když ve chvíli velké služby a mnoha potřeb odjel lodí od zástupu lidí na pusté místo (Mk 6,31) „Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí a (on a jeho učedníci) neměli ani čas se najíst.“

Bůh respektuje naše NE, nesnaží se nás ovládat, ani nás nepopichuje. Umožňuje nám říci ne a jít svou cestou. Respektuje ne a dál lidi miluje. Je dárce, vždy dává možnost volby a dává také prostor nést důsledky svého rozhodnutí. Marnotratný syn jednal otevřeně a přímo „Nechci to dělat po tvém, udělám to po svém.“

My jsme často jako druhý syn v podobenství o dvou synech na vinici. Je zapsáno u Matouše (21,28-31), takže si ho připomeňme: „Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Lépe je když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš, říká kniha Kazatel (Kaz 5,4).

Abychom byli schopni skutečně pomáhat druhým, pak potřebujeme především sami prožívat osvobozující moc Božího odpuštění v Ježíši Kristu. Ježíš sám, pohnut soucitem s námi ubohými lidmi, nabízí nám svou pomocnou ruku. Budeme-li se každý sám za sebe jednou rukou držet Pána Ježíše, můžeme druhou ruku bezpečně a svobodně podat našemu bližnímu.

Příloha:

6:00

Zazvonil budík. Ešte ospalá Sherrie s polootvorenými očami umlčala hlučného votrelca, zažala lampu pri posteli a posadila sa. Civela na stenu a snažila sa prísť k sebe. Prečo mám obavy z dnešného dňa? Pane, nesľúbil si mi život v radosti? Keď sa zbavila pavučín vo svojej mysli, spomenula si na dôvod, pre čo sa dnešného dňa obávala: stretnutie s Toddovou učiteľkou dnes o štvrtej. Spomenula si na jej telefonát: „Sherrie, tu je Jean Russellová. Chcela som vedieť, či by sme sa mohli stretnúť a porozprávať sa o Toddových školských výsledkoch a o jeho… správaní.“ Todd nevedel obsedieť na mieste a sústrediť sa na výklad. Nepočúval ani Sherrie a Walta. Todd bol dieťa s veľmi silnou vôľou a Sherrie nechcela obmedzovať jeho osobnosť. Nebolo to dôležitejšie? Nuž, nemám čas sa týmto všetkým znepokojovať, povedala si Sherrie, zdvihla svoje tridsaťpäťročné telo z postele a odvliekla sa do kúpeľne. Mám dosť problémov, ktoré ma celý deň zamestnávajú. Pod sprchou Sherriina myseľ preradila na druhú rýchlosť. V duchu si začala opakovať svoj dnešný program. Deväťročný Todd a šesťročná Amy by ju sami osebe zamestnali, aj keď by nepracovala na plný úväzok. Tak teda… pripraviť raňajky, zabaliť dva obedy a dokončiť Amyin kostým na školskú hru. Nebude jednoduché dokončiť kostým predtým, ako príde školský autobus o 7.45. Sherrie s ľútosťou pomyslela na včerajší večer. Mala v pláne pracovať na Amyinom kostýme, chcela využiť svoj talent na to, aby svojmu dievčatku pomohla vylepšiť jej veľký deň. Ale nečakane sa u nich zastavila jej matka. Dobrá výchova ju nútila hrať príjemnú hostiteľku, a tak stratila celý večer. Spomienky na jej pokus zachrániť večer neboli príjemné. Sherrie sa snažila byť diplomatická a svojej matke povedala: „Ani si nevieš predstaviť, ako sa teším z tvojej neočakávanej návštevy, mama! Dúfam, že ti nebude prekážať, ak budem popri našom rozhovore šiť Amyin kostým.“ Sherrie v duchu napäto očakávala matkinu odpoveď.

„Sherrie, vieš, že ja som tá posledná, ktorá by ťa chcela obrať o čas strávený s rodinou.“ Sherriina matka stratila manžela pred dvanástimi rokmi a svoje vdovstvo povýšila do stavu martýrstva. „Vieš, odkedy zomrel tvoj otec, mám taký prázdny život. Neustále mi chýba naša rodina. Naozaj ťa nechcem ukracovať o tú tvoju!“ Stavím sa, že ty na nejaký spôsob prídeš, pomyslela si Sherrie. „Preto rozumiem, že nikdy nechceš priviesť Walta a deti ku mne na návštevu. Veď so mnou nie je žiadna zábava. Som iba stará osamelá žena, ktorá celý svoj život zasvätila deťom. Kto by chcel so mnou tráviť čas?“ „Nie, mami, nie, nie, nie!“ Sherrie sa rýchlo pridala do emocionálneho menuetu, ktorý spolu s mamou tancujú už celé desaťročia. „Tak som to vôbec nemyslela. Vieš, že som naozaj rada, že si sa tu zastavila. Máme taký nabitý program, len Boh vie, koľkokrát sme ťa chceli navštíviť, ale nevyšlo nám to. Som veľmi rada, že si zaskočila ty sama.“ Bože, nech do mňa neudrie blesk za toto malé klamstvo, potichu sa modlila. „Vlastne môžem ten kostým dorobiť aj inokedy,“ povedala Sherrie. Odpusť mi aj toto malé klamstvo. „Tak, urobím kávu?“ Matka vzdychla. „Tak dobre, ak na tom trváš. Ale naozaj by som len veľmi nerada vyrušovala.“

Návšteva sa pretiahla až do neskorého večera. Keď matka odišla, Sherrie sa cítila absolútne vyčerpaná, ale ospravedlňovala samú seba. Aspoň som jej osamelý deň trochu naplnila. Potom sa v nej však ozval ten otravný hlas. Ak som jej tak pomohla, prečo sa celý čas sťažovala na to, aká je osamelá? Sherrie sa snažila zahnať túto myšlienku a radšej išla spať.

6:45

Sherrie sa vrátila do prítomnosti. „Myslím, že už nemá význam plakať nad rozliatym mliekom,“ zamrmlala si sama pre seba a snažila sa z celej sily zapnúť zips na čiernej ľanovej sukni. Jej obľúbený kostým, rovnako ako mnoho iných, jej bol priúzky. Stredné roky prišli tak skoro? pomyslela si. Tento týždeň už naozaj musím začať s diétou a pustiť sa do cvičenia. Ďalšia hodina bola, ako zvyčajne, katastrofálna. Deti protestovali a nechceli vstávať a Walt sa sťažoval: „Nevieš tie deti aspoň raz dostať k stolu načas?“

7:45

Deti to ako zázrakom stihli, Walt odišiel svojím autom do práce a Sherrie vyšla von a zamkla za sebou vchodové dvere. Zhlboka sa nadýchla a ticho sa pomodlila: Pane, neteším sa na deň, ktorý je predo mnou. Daj mi niečo, v čo by som mohla dúfať. Cestou na diaľnici dokončila svoj mejkap.
Vďaka Bohu za dopravné zápchy.

8:45

Sherrie vbehla do budovy firmy McAllister Enterprises, kde pracovala ako módna poradkyňa. Pozrela sa na hodinky. Mešká iba pár minút. Možno kolegovia pochopili, že meškanie je súčasťou jej životného štýlu a už ani neočakávali, že príde načas. Mýlila sa. Začali týždennú poradu vedenia bez nej. Sherrie sa snažila po špičkách vkradnúť do miestnosti tak, aby si ju nikto nevšimol, ale
keď si sadala na miesto, všetci na ňu upreli zrak. Roztržito sa poobzerala okolo seba a zamrmlala niečo o „tej bláznivej doprave“.

11:59

Zvyšok rána prebehol ako zvyčajne. Sherrie bola talentovaná módna návrhárka, mala neomylný vkus na atraktívne oblečenie a pre svojho zamestnávateľa bola hodnotným prínosom. Jediný problém sa vyskytol tesne pred obedom. Zazvonil jej telefón. „Sherrie Phillipsová.“ „Sherrie, vďaka Bohu, že si tam!“ Tento hlas si nemohla pomýliť. Sherrie poznala Lois Thompsonovú už od strednej školy. Lois bola veľmi precitlivená žena a neustále sa ocitala v novej a novej životnej kríze. Sherrie sa vždy snažila Lois načúvať. Lois sa však Sherrie nikdy nespýtala, ako sa darí jej, a keď sa Sherrie zmienila o problémoch, ktorými prechádzala, Lois vždy zmenila tému, alebo musela náhle ukončiť hovor. Sherrie mala Lois úprimne rada a trápili ju jej problémy, ale Lois bola skôr ako jej klientka, nie priateľka. Sherrie tento nepomer v ich vzťahu hneval. Ako zvyčajne, Sherrie sa cítila vinná, keď si uvedomila, že sa na Lois hnevá. Ako kresťanka poznala dôležitosť, ktorú Biblia prikladala tomu, aby sme svojich blížnych milovali a pomáhali im. A už je to tu opäť, vravela sama sebe. Myslím viac na seba ako na iných. Prosím ťa, Pane, daj, aby som sa vedela Lois odovzdať celá a osloboď ma od môjho egoizmu. Sherrie sa spýtala: „Čo sa deje, Lois?“ „Je to hrozné, naozaj hrozné,“ povedala Lois. „Annu poslali domov zo školy, Toma nepovýšili a auto mi vypovedalo službu priamo uprostred diaľnice!“ Jeden deň v živote bez hraníc.

Takto vyzerá môj život každý deň! pomyslela si Sherrie, pričom v nej stúpala zlosť. Ale aj napriek tomu povedala: „Lois, je mi ťa veľmi ľúto! Ako si s tým všetkým poradíš?“ Lois veľmi ochotne a podrobne odpovedala na jej otázku – tak detailne, že Sherrie prišla o polovicu svojej obedňajšej prestávky. Nuž, pomyslela si, niečo rýchle do žalúdka bude lepšie ako nič. Keď Sherrie čakala na svoj kurací burger, rozmýšľala o Lois. Ak by všetko to moje počúvanie, utešovanie a rady za tie roky Lois nejako pomohli, hádam by tá námaha stála za to. Ale Lois robí tie isté chyby ako pred dvadsiatimi rokmi. Načo to všetko robím?

---

[1] Hranice - Kde jsou zdravé meze ve vztazích a v osobním životě? Praha, Návrat domů 2002. ISBN 978-80-7255-263-4

Knihu Hranice - Kedy povedať Nie, kedy povedať Áno vyšla v roce 2007 také na Slovensku v Porta Libri 2007

[2] Dr. Henry Cloud, Dr. John Townsend pracují jako vedoucí pracovníci v psychologickém centru na klinice Minirth-Meier v Newport Beach v Kalifornii. Přednášejí a jsou autory mnohých knih, které vyšly v češtině i slovenštině: Hranice v manželství, Děti a hranice, Rozhovory o hranicích, Hranice v chození a další.

[3] Mt 19,19  cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.

Mt 22,39  Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.

Mk 12,31  Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“

L 10,27  On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘

Sk 20,35  (apoštol Pavel říká) Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere´.

[4] Ukázka z knihy JEDEN DEŇ V ŽIVOTE BEZ HRANÍC je v příloze.