Oko za oko

Biblické čtení (Mt 5,38-48)
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘  Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť. A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě žádá, dej a od toho, kdo si od tebe chce vypůjčit, se neodvrať.“ “Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního‘ a nenávidět svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

 

Kázání: 

Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. (Iz 1,17)

Už jste se možná do podobné situace dostali – jedete v tramvaji a tam někdo, ať již slovně, ale hrubě, nebo dokonce fyzicky napadá jiného. Jak se zachovat? Co tomu říká Písmo? Slyšeli jsme už čtení z Matouše, kde Ježíš jednoznačně vede k poddajnosti vůči agresorovi, či žadateli. Na rozdíl od starozákonního požadavku na odplatu vyžaduje lásku, milosrdenství a pomoc.

Podívejme se ale na další místa z Písma, kde se otázka násilí rovněž řeší. V listu Římanům se říká (Ř 12,14-21) Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Přede všemi lidmi mějte na mysli ušlechtilé věci. Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi. Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Zde už je rozdíl, ale zdůrazněme verš (18), kde se říká: Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi.

Ale připomeňme si příchod Ježíše o velikonocích do Jeruzaléma a jeho vyhnání prodejců z chrámu. (J 2,13-21) Zde došlo jednoznačně k fyzickému násilí, a to přímo z Ježíšovi strany. Je třeba vidět situaci i z pohledu prodavačů – mají tam své stánky, své živobytí. Za možnost prodávat v chrámu museli zaplatit a najednou jim někdo začne ničit jejich majetek. Ježíš je nepřemluvil někde stranou a v klidu, Ježíš jejich stánky rozboural a je samotné vyhnal bičem. U Lukáše se vypráví, jak Ježíš přišel do Nazaretu a zde v synagoze oznámil, že zázraky nejsou automaticky pro každého, čímž došlo k silnému výbuchu vzteku proti Ježíši a dav ho chce zabít. (L 4,16-30) Není zde popsaná konkrétní forma Ježíšova odporu, ale je jasné, že se útočníkům nepoddal a nedovolil jim vykonat jejich záměr.

Ale vzpomeňme si i situaci (Mt 26,50-56) kdy Ježíš je v Getsemane zajat a opuštěn svými učedníky. Zde se odehrála scéna, kdy jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Tehdy mu Ježíš řekl: „Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Zde se ale neodmítá násilí obecně, zde není vhodné, protože by mohlo bránit v naplnění Božího plánu. Ale cestou do Getsemane Ježíš apoštolům řekl: (L 22,31-38) nyní, kdo má měšec, vezmi jej, stejně tak i mošnu, a kdo nemá, prodej svůj plášť a kup meč. Zde Ježíš předpovídá, že brzy od učedníků odejde a budou se muset zase starat – budou potřebovat peníze a meč. Dokud byl s nimi, nepotřebovali měšec, mošnu, sandály a neměli v ničem nedostatek.

Někdo by možná připoměl slovo Nezabiješ z Desatera (Ex 20,13). Použité sloveso se ve SZ nikde nepoužívá ve smyslu jakéhokoli zabití, např. ve válce nebo v sebeobraně, dokonce ani v souvislosti se zabitím zvířete. Naopak jeho smysl je lépe vyjádřen překladem „nebudeš vraždit“. Nejedná se tedy o obecně jakékoli zabití, ale o vraždu.

Z uvedených veršů vysvítá, že Písmo nemá jednoduše nějaký obecný postoj typu „nikdy za žádných okolností nepoužít násilí“. Ježíš sám musel během svého pobytu mezi námi několikrát násilí použít, a dokonce ne jen v sebeobraně. To, že Písmo nemá na konkrétní životní situaci odpověď, se stává často a znamená to, že je na nás, jak v dané situaci rozpoznáme, co je dobré a co ne. Život s Bohem není souhrnem zákonů, podle kterých bychom jako roboti bezduše fungovali, a Písmo nevyjmenovává všechny možné životní situace s přikázáním co v nich. Spíše je Písmo ukázkou Božího charakteru a Jeho záměrů, podle kterých poznáváme, co se líbí Bohu v neustále se měnících situacích našeho života. Výše uvedené verše ukazují, že i násilí je možné v určité situaci použít. Z veršů, které jsme si připomněli, lze usuzovat:

1) Bůh jednoznačně upřednostňuje pokoj;
2) zároveň Bůh sám se nerozpakuje použít násilí;
3) Bůh počítá s tím, že někdy násilí budeme muset použít;
4) rozhodnutí, zda lze situaci řešit pokojně, či je nutno použít násilí, závisí na našem posouzení.

Z toho, že na uvedenou problematiku Písmo nemá jediný vzorec chování, vyplývá, že Bůh očekává, že sami posoudíme co je dobré a co ne. Písmo respektuje zákony dané společnosti, je to vyjádřeno ve verších Římanům (Ř 3,1-5):

Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen kvůli tomu hněvu, nýbrž i kvůli svědomí.

Pomoc patří nejen k morálním, ale i k zákonným povinnostem každého občana. Neposkytnutí pomoci je také definováno v Trestním zákoně. Písmo nemluví o použití násilí jednoznačně. Posouzení je na nás, od nás se očekává, že známe, co se líbí Bohu a budeme v dané situaci jednat spravedlivě a moudře. Na nás je být k našim bližním stejně spravedliví a milosrdní jako k tomu, kdo je napadl. Jak to provést, to musíme rozhodnout my a k tomu budeme potřebovat hodně moudrosti, pokory i odvahy.

Amen.

Ježíš Kristus a Syroféničanka

Tu událost zaznamenal Matouš (15,21-28) a Marek (7,24-30):

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.

A vyšed odtud Ježíš, bral se do krajin Tyrských a Sidonských. A aj, žena Kananejská z končin těch vyšedši, volala za ním, řkuci: Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův. Dceru mou hrozně trápí ďábelství. Kterýžto neodpověděl jí slova. I přistoupivše učedlníci jeho, prosili ho, řkouce: Propusť ji, neboť volá za námi. On pak odpověděv, řekl: Nejsem poslán než k ovcem zahynulým z domu Izraelského. Ale ona přistoupivši, klaněla se jemu, řkuci: Pane, pomoz mi. On pak odpověděv, řekl: Není slušné vzíti chléb synů a vrci štěňatům. A ona řekla: Takť jest, Pane. Avšak štěňata jedí drobty, kteříž padají z stolů pánů jejich. Tedy odpovídaje Ježíš, řekl jí: Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jakž chceš. I uzdravena jest dcera její v tu hodinu..

Vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. On jí řekl: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům." Odpověděla mu: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." Pravil jí: "Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery." Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.
A vstav odtud, odšel do končin Týru a Sidonu, a všed do domu, nechtěl, aby kdo o něm věděl, ale nemohl se tajiti. Nebo uslyševši o něm žena, jejížto dcerka měla ducha nečistého, přišla a padla k nohám jeho. (Byla pak ta žena pohanka, Syrofenitská rodem.) I prosila ho, aby ďábelství vyvrhl z její dcery. Ale Ježíš řekl jí: Nechať se prve nasytí synové; nebť není slušné vzíti chléb synů a vrci štěňatům. A ona odpověděla a řekla mu: Ovšem, Pane, nebo štěňátka jedí pod stolem drobty synů. I řekl jí: Pro tu řeč jdi, vyšloť jest ďábelství z tvé dcery. I odšedši do domu svého, nalezla děvečku, ana leží na loži, a ďábelství z ní vyšlo.

Slyšel jsem kázání k tomuto textu s vysvětlením, že Ježíš dojde k poznání, že se má věnovat i pohanům. A tak jsem si nad tímto textem zameditoval.

Již Luther přirovnával tuto kananejskou ženu k Jákobovi: „Za Izraele vybojoval boj o milost Jákob, za pohany tato udatná bojovnice kananejská.“

Josef Hurta zase uvádí, že poučení z překvapivého jednání Ježíše Krista z tohoto příběhu zní: Někdy prostě Božímu jednání nerozumíme. Ale jde skutečně v životě o to, abychom Bohu rozuměli, anebo jde spíše o to, abychom mu věřili? Tuto otázku si musíme položit, jinak odejdeme od textu zklamaní. Obyvatelé Týru a Sidónu všechno měřili penězi a všechno považovali za zboží. Kananejská žena z Týru a Sidónu, musí učinit zkušenost, že na všechno nárok a právo není. Zdraví, úcta či přátelství se nedá nárokovat. Kananejská žena musí projevit víru v takového Ježíše, který není vždy a všude a všem a hned k dispozici. I tak lze chápat jeho odpověď: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“. Ta žena ztělesňuje naši zkušenost s Ježíšem, který tu pro nás už fyzicky není, protože je u svého Otce. A tuto zkušenost měly už první křesťanské sbory, do kterých evangelista Matouš psal své evangelium. Právě jim i nám je kananejská žena blízká tím, že i ona stojí mimo ten úzce vymezený prostor Ježíšovy omezené pozemské služby. A přesto v něj věří. Klaní se Ježíšovi, oslovuje jej „Adonaj“ – Pane, a prosí, „pomoz mi“. On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům“. Ježíš se tu projevuje jako nesnášenlivý ortodoxní žid, pro něhož pohané jsou psi, tedy nečistá zvířata. Nejprve tedy Ježíšovo mlčení, pak, na přímluvu učedníků, následuje výmluva, že je poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Všem je jasné, koho těmi psy Ježíš rozumí. Na místě té ženy bychom se nejraději otočili a s Ježíšem definitivně skončili. Ale ta žena se nenechala umlčet. Ona ještě i po tom všem Ježíšovi odpověděla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů“.
Na této odpovědi vidíme dvě důležité věci – na jedné straně velikou víru, že má smysl se zuby nehty držet Ježíše, i kdyby nám neodpovídal na naše modlitby, i kdybychom z jeho slova věděli, že nám pokaždé nepomůže, i tehdy má smysl v něj věřit. A ta druhá věc – ta žena, která pocházela z pyšné konzumní společnosti, kde vládlo přesvědčení, že ten, kdo má bohatství má na vše nárok, ta žena se sklání až k zemi a přijímá roli nečistého psa. Odkládá veškerou svou pýchu, svou hrdost, svou čest, a vedle své veliké víry projevuje neméně velkou dávku pokory. Veliká víra se tu vyznačuje zároveň velikou pokorou. Veliká víra není velikášská, nabubřelá, bombastická, nárokující, náročná, ale pokorná, skromná, bezbranná, bezmocná. Vydaná na milost Ježíši. A teprve nyní Ježíš říká: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.

Jiný výklad zdůrazňuje právě to, jak kananejská žena nepřestala vzývat Ježíše po celou dobu. Ona věřila, že se přece musí smilovat. Katarína napsala: ve svém lidském, nedokonalém pohledu, jsem nemohla pochopit, proč Ježíš tak váhá, proč, když říká, o všechno, oč budeme prosit, dostaneme a teď na tomto místě odmítá vyslechnout ženu, která navíc ani neprosí za sebe, ale za svou dceru. Vím, že je nám spousta tajemství skryta, takže lidsky ani rozumově není možné Bibli a Boha plně pochopit. Chápeme však, že on, náš Vykupitel, má právo naši víru osvědčovat. Pak mě napadla ta otázka: Co když právě na to Ježíš čeká, že se nebudeme vzdávat, co když čeká, že uvidí, že nám skutečně na tom, oč ho prosíme, záleží, zda dokážeme vytrvat, nejen v tom, oč ho prosíme, ale i v posilování víry, v ochotě nechat se Ježíšem vést.

Kateřina Roskovcová zase ve svém kázání hovoří o zvláštním setkání: Ježíš v pohanském kraji Týru a Sidónu je osloven pohanskou ženou. Kananejská žena, obyvatelka pohanské krajiny, příslušnice jiného než izraelského národa. Několik veršů předtím čteme o tom, že Ježíš měl spor s farizeji a zákoníky o to, co je podle zákona čisté a co nečisté. Ježíš proti jejich názoru tvrdí, že člověka neznesvěcuje to, s čím se vnějšně – dotykem setkává, nýbrž to špatné, co vychází z lidského srdce. Rozešli se a pak je tu tohle setkání v pohanském, pro židy nečistém, kraji – s kananejskou ženou, pro židy nevhodnou partnerkou k rozhovoru. Jenže ani Ježíš v ní partnerku k rozhovoru nevidí. Když říkáme, že Ježíš není spoután předsudky, nebojí se, že se znečistí, když se bude bavit s pohany, není to po přečtení tohoto oddílu tak jednoznačné. To, co nám bylo sympatické, že on nerozděluje lidi podle toho, jakého jsou původu, náboženství, pohlaví, se najednou jeví jako mylný odhad. On ji neoslovuje, on se kvůli ní nezastavuje. To ona z těch končin vyšla a volala. Té ženě je dán v evangeliu pozoruhodný prostor – máme vidět její iniciativu, její úsilí, neodbytnost, zápas a nakonec – úspěch! Odměna za její pevnou neodbytnou víru. Byl tu důvod, proč se musela tolik namáhat a přemáhat, aby nepovolila: Bojovala, přimlouvala se za svou dceru, za své nemocné dítě. A ten, jehož o pomoc prosila, ji odbýval. Dvakrát dost tvrdě ji odbyl a ona se neurazila, nevzdala to. Pravděpodobně ji to překvapovalo a nechtěla to připustit, že by tento Pán, v němž složila celou svou naději, že by jí nechtěl pomoci? Jak dlouho to má snášet? Jak dlouho ještě, Hospodine, budeš mlčet? Což neslyšíš Bože, spáso má? Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš! - To přece jsou slova starozákonních postav, slova z modlitebního zápasu mnohých žalmistů, slova Jákobova, když zápasil s Bohem. Skrze takový zápas rostla jejich víra, upevňovala se odvaha jít s tímto jediným Pánem dál, svěřit mu svůj život a již nikoho jiného na jeho místo nepouštět. Miluj Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To přesně nyní vidíme dělat kananejskou ženu. Spojuje rozum i cit i vůli, aby přesvědčila Ježíše, že jen a jen od něho čeká pomoc. Ona jen slyšela, že je tu Ježíš, co dělá, jak káže, a jak lidem mění život. Doslechla se o jeho moci. To stačilo na zasetí semínka víry, která teď v zápase roste a otužuje se, sílí.
V kázání paní farářky je zdůrazněn ještě jeden moment: Ježíšovi učedníci, kteří radí: Zbav se jí, vždyť za námi křičí. Tato slova připouští dva významy: Buď zbav se jí, odežeň ji, bez pomoci, anebo vyhov jí, ale hlavně proto, aby už nám dala pokoj, nedělala nám ostudu a nezdržovala nás. Na té ženě jim nezáleží, jen na tom, aby oni měli klid – a to znamená: Ježíše jen pro sebe a pro projekty, které podle jejich mínění stojí za to, jsou důstojné a přiměřené. To však jistě takhle kananejská pohanka není, ani její zle posedlá dcera. Nestojí nám za pozornost, a už s ní dál počítat nebudeme. Nechceme ji tu vidět – v našem houfu, v lavicích našeho kostela, její dceru v naší nedělní škole... A Ježíš to ještě komplikuje. Nevyřídí to snadno a rychle, jak chtěli učedníci, protože on té ženě odmítá pomoci! Ježíšova pomoc není pro ni, není pro všechny. To je velmi tvrdé slovo. Ale ta žena se neobrátila zády a neodešla s pláčem po svých. Naopak jde k němu blíž, klaní se mu a říká: Pane, pomoz mi. Opakuje svou prosbu, žádá od něj pomoc, a neříká, co by měl udělat. Ježíš si znovu vede svou a to tvrdě. Tu ženu to muselo ponížit – takhle do očí jí vmést to, co se mezi židy nepěkně mínilo o pohanech: jsou to psi, jsou pro nás nečistí. Ta žena se však vůbec nebouří ani neuráží. Přistupuje na to a přijímá, dává Ježíši zapravdu: Ano, Pane. Nepře se s ním o nějaká svá práva. Uznává, že žádná nemá. A přece zůstává u své žádosti. Neznamená to, že by si chtěla přivlastnit, co patří jiným. Nezpochybňuje, že přednost má Boží lid – byť to zní urážlivě. Ale počítá s tím, že u Ježíše i tak ještě dost pomoci zbývá, že on s ní vystačí i pro ni. Může si je vysbírat po drobtech a bude to stačit. Proto prosila právě o milost, tak tomu rozuměla. Milost může překonat překážky, které jsou celou společností a dokonce i Bohem samotným stanovené. Pane, smiluj se! Sám Ježíš je tím překvapen, jak se dostává na světlo to, co nejlepšího světu přinesl: Boží milost. Díky veliké víře této kananejky se to zveřejňuje a uplatňuje, před jeho učedníky, před církví, před světem. Když ji budeme napodobovat, pak smíme i my věřit a zápasit.

Roman Mazur ve svém kázání ukazuje, že Ježíš je s ženou, hledající pomoc, konfrontován celkem třikrát. Nejprve prostřednictvím již zmíněného volání ženy samotné. Volá, křičí o pomoc. Volá podle Bible vytrvale a nepřetržitě. Oslovení „Synu Davidův“, které žena použila, je odkazem na největšího krále Izraele. Další oslovení „Pane“ ukazuje, že už něco tuší či ví o Ježíšově naprosté výjimečnosti v Božím díle spásy. Písmo ale praví, že Ježíš jí neodpověděl ani slovo. Dělá, jako by ta žena byla vzduch. Podruhé je Ježíš přinucen reagovat po intervenci učedníků. Nacházíme zde motiv, který se v Bibli opakuje vícekrát. Boží lid, který by měl mít k Hospodinu nejblíže, brání jiným, aby si také přišli pro pomoc. Neizolujeme nakonec i my rádi Ježíše jen do svátečního a bohoslužebného církevního prostoru?
„Ježíš odpověděl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského". Již podruhé ženu odmítá. Přiznává výjimečný význam a privilegium vyvolenému Izraeli. Říká, že respektuje Boží plán, že existuje určitá strategie jeho působení. Plán, postup, v němž není pro kananejskou ženu prozatím místo. My už jsme dnes zcela zvyklí na to, že Ježíš je zde pro všechny. V časech Ježíšova působení však šlo zřejmě o otevřený příběh. První Ježíšův plán byl zřejmě tento: Získat Izrael, proměnit ho zevnitř kázáním a působením. Následně zvát ostatní národy. Nacházíme zde motiv vyvolení (Izrael) a motiv strategie (nestihnu vše). Tomu odpovídá i skutečnost, že téměř všechna Ježíšova služba přicházejícího Božího království probíhala doposud v okruhu Izraele. Teprve když je Ježíš vlastními čím dál zřetelněji odmítán, jeho cesta i cesta první církve jde jinudy: Brána se otevírá dokořán i pro pohany, pro všechny národy světa. Apoštol Pavel to jednou vyjádří ve svém kázání v židovském prostředí: „Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům“. (Sk 13,46) Když Ježíš už podruhé odmítá ženu, která prosí o pomoc, nejde o nějaké pedagogické odmítnutí, aby se naučila věřit – šlo o rozhodné a promyšlené rozhodnutí. Ježíš myslel své mlčení i své vysvětlení velmi vážně. Neměl v plánu nechat se přemluvit.
Žena to však na Ježíše zkusí ještě potřetí. Pokloní se, opět volá slovem „Pane“. Nejprve se zdá, že ani do třetice neuspěje. Ježíš i přímo do její tváře, do jejích očí, řekne, že přednost mají Izraelci. Nazve při tom pohany dokonce „psy“. Někteří se znovu pokoušejí tuto tvrdou Ježíšovu odpověď změkčit, že prý Ježíš myslel štěňátka. Realita však je taková, že pes, ať dospělý či štěně, byl pro Izraelce opovrhovaným zvířetem. A tu žena prokáže něco nevídaného. Pokornou důvěru v Ježíšovu moc zároveň s důvěrou, která se nezastaví před žádnou překážkou. Žena nejprve pokorně přitaká: „Ovšem, Pane. Jsme jen pohanští psi“. Přece však najde velmi vynalézavě, směle, a přece pokorně místo i pro sebe a pro svou nouzi: „Ale i těm psům tu a tam spadnou nějaké drobty ze stolu“. Ježíš se nejprve podiví. Bible říká, že řekl: Ó! V novém překladu to z nějakého zvláštního důvodu vynechali. A samozřejmě takové důvěře nakonec neodolá. Ježíš, ani samotný Hospodin Bůh, který ho poslal, není neosobní neměnná síla, která měří každému podle nějaké slepé principiální spravedlnosti, nebo podle nějakého přesného, do posledního puntíku připraveného plánu. Hospodin je živým, naslouchajícím, milosrdným Bohem. Ve výjimečných případech se dokonce dá přemluvit, obměkčit!

To nám pak může připomenout svatbu v Káni, kde Ježíš odpovídá na slova Marie: „Ještě nepřišla má hodina“. (J 2,4) Anthony de Melo říká: „Pak ale jaksi záhadně Ježíšova hodina nadešla a učinil zázrak – proměnil vodu ve víno. Neukázala zde snad Marie moc prosené modlitby změnit osud?“ A je možné vzpomenout i další příběh, kdy je za vzor židům dávána víra člověka-setníka, který nebyl židem (Mt 8,5-13; Lk 7,1-10).

Události s názvem „Víra kananejské ženy“ se dá rozumět i ještě trochu jinak. Mohli bychom ji chápat i v tom smyslu, že Ježíš má – hrubě řečeno – „dlouhé vedení“ a pořádně neví co tady na světě má vlastně za úkol - což ovšem odporuje evangelickému svědectví. Většina biblických záznamů svědčí o pravém opaku, vypráví o Ježíši, který je schopen okamžitě reagovat na pasti, které mu kladou například farizeové (Mt 22,21; Mk 12,17; Lk 20,25; Mt 21,23-27). Takže proč Ježíš nejprve odmítá, a pak plní požadované? Vzpomeňme i na Ježíšovo podobenství o dvou synech (Mt 21,28-32), na něm a všech dalších podobenstvích si můžeme uvědomit velikost Ježíšova pedagogického umu.

Ježíš přišel na svět s určitým posláním, které mu bylo zcela zřejmé (J 8,14). Ale připravené pomocníky k tomuto úkolu nenašel – ti, kdo měli bdít nad „čistotou“ Hospodinova lidu zcela zklamali. A tak si Ježíš vybírá učedníky z prostého lidu, kteří nemají „teologické“ vzdělání. Ale musí je učit, jsou zpočátku jako kojenci, je potřeba je krmit nejjednodušší stravou (1Kor 3,2). Mnohokrát je zaznamenáno, že apoštolové nepochopili (Mk 6,52; Lk 18,34; J 10,6). A tak se na kázání o syrofenické ženě dívám právě z tohoto úhlu pohledu.

Kananejka – žena z národa, kterým Hebrejci opovrhovali – volá na Ježíše. Když nepřestává volat, „učedníci ho žádali: Zbav se jí“. Nemohli si učedníci tento okamžik později spojit se slovy, která jsou zaznamenána u Matouše i Lukáše (Mt 7,7; Lk 11,9) – „tlučte, a bude vám otevřeno“? Pak nastává okamžik, který dnes najdete při marketingových školeních – Ježíš upoutává pozornost nejen svých učedníků, ale i okolostojících lidí ve smyslu slov „kdo má uši, slyš“.

Ježíš tato slova často používá a lze říci, že touto formulací sledoval dva cíle: Nehodní posluchači neměli pochopit nic a Ježíš Kristus si nepřál, aby po významu jeho slov začali pátrat, třebas i tím, že by se dotazovali jeho učedníků; u nechápavých, avšak hodných učedníků, nechtěl vyvolávat pocity méněcennosti. Ti sice jeho slovům nerozuměli, většinou však ani nepochopili, že mají nějaký hlubší smysl. Ježíš jim je potom vysvětloval dodatečně.

Ježíš tedy říká ženě pravdu – „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“. Okolostojící dav jistě „polechtán“ ve své pýše „souhlasně přikyvoval“. A Ježíš „přitvrdil“: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům“. Dalo by se říci, že zde se Ježíš dostal „pod kůži“ okolostojících, kterým se zdálo, že je plně na jejich straně. Ale pak nastává obrat, žena pokorně odpovídá, neuráží se a její odpověď jakoby jí do úst vložil sám Duch svatý: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů“. A pak jí Ježíš plní její přání se slovy: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš“.

Uvedená událost je záznamem jedné z řady pedagogických lekcí, zásad, které jsou platné dodnes. Ježíš přinesl v době svého pozemského působení novou zbraň, která byla nazvána „duchem“ (jako všechno, u čeho naši prapředci neznali podstatu), a kterým dnes říkáme „propaganda“. Napoleon prý kdysi řekl, že na světě jsou dvě mocné síly: meč a duch, ale že duch nakonec vždy zvítězí.

Jako všechna Ježíšova podobenství, je i toto zapsáno k našemu poučení. Řecký filosof Sókratés řekl: Scio nescio - vím, že nic nevím! Který výklad je tedy ten správný si musí každý rozhodnout sám.

Je či není?

„Máme s muslimy společného Boha, je Hospodin a Alláh jeden a tentýž Bůh?“ Otázky, které se dnes objevují a dělí nás – podle odpovědi – na dvě skupiny (nepočítám odpověď „nevím“).

Bůh se nám „zjevuje“ ve slovu – křesťanům v Bibli, muslimům v Koránu. Prostředníkem jsou Ježíš a Muhammad. Podle mne je tedy nutné si položit otázku jinak: „Kdo mě povede, kým se nechám vést k Bohu? Půjdu cestou, kterou nabízí Bůh prostřednictvím Ježíše, anebo zvolím poslušnost Bohu, jehož prorokem je Muhammad?“ Ježíš odpovídá na Filipovu otázku „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,1-12; ale také J 12,44-48) …

Po meditacích bych dnes na otázku, zda JSEM (JHVH, Hospodin) a Alláh jsou či nejsou jeden a tentýž Bůh odpověděl otázkou: „Je Bůh, Otec Ježíše Krista, zároveň Bohem proroka Muhammada?“

Večeře Páně a kalich

Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. (1Kor,11,23b-26)

O kalichu se zmiňují všechna synoptická evangelia, ale trochu se liší v podrobnostech:

Mt 26,26-28: Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.

Mk 14,22-24: Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.

L 22,14-20: Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním.  Řekl jim: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“ Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“ Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“

Z veršů evangelistů plyne, že kalich si apoštolové vzájemně podávali, že pili z jednoho kalicha. V některých sborech je možnost místo kalicha požádat o „pohárek“ s vínem. Manýra, která k nám přišla z Ameriky, kde někteří Jižané měli problém pít ze stejného kalichu s černochy a tak každý měl svůj kalíšek. Ovšem to je, podle mne, popření odkazu našeho Pána. Ten kalich je nejen symbolem Ježíšovy oběti, ale i výrazem společenství. Jak tedy řešit situaci, když ze zdravotních či jiných důvodů se nechci či nemohu napít? Nabízený kalich přijmu a symbolicky, v duchu se „napiji“. To je podle mne lepší způsob než tam „kopnout štamprli“ …

Máme naději

Co je hlavní příčinou dnešní krize s exodem milionů lidí putujících do Evropy? Je příčinou boj velmocí a jejich spojenců o lepší geopolitickou pozici, boj o ropu a nerostné suroviny, o vodní zdroje a ornou půdu, nebo je příčinou rostoucí chudoba, hlad na mnoha místech, nedostatek vody, vzrůstající kriminalita a lokální války? V jedné písničce V+W se zpívá „čtěte Bibli, tam to všechno je“.

Bible je napsaná proto, aby se každý mohl dovědět všechno důležité, co se týká vývoje člověka, každého z nás, od počátku až do příchodu Božího království. Odpověď na položené otázky můžeme hledat v knize proroka Daniela, ve dvou prorockých snech babylonského krále Nebúkadnesara. Král měl sen o velké a hrozně vypadající soše:

Daniel králi odpověděl: „Tajemství, na které se král ptá, nemohou králi sdělit ani mudrci ani zaklínači ani věštci ani planetáři. Ale je Bůh v nebesích, který odhaluje tajemství. On dal králi Nebúkadnesarovi poznat, co se stane v posledních dnech. Toto je sen, totiž vidění, která ti prošla hlavou na tvém lůžku: Tobě, králi, vyvstaly na lůžku starosti o to, co se v budoucnu stane, a ten, který odhaluje tajemství, ti oznámil, co se stane. Já pak to nemám z moudrosti, které bych měl více než ostatní živé bytosti, ale to tajemství mi bylo odhaleno, aby výklad byl králi oznámen a abys poznal myšlení svého srdce. Ty jsi, králi, viděl jakousi velikou sochu. Byla to obrovská socha a její lesk byl mimořádný. Stála proti tobě a měla strašný vzhled. Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny. Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. Toto je sen. Též jeho výklad řekneme králi: Ty, králi, jsi král králů. Bůh nebes ti dal království, moc, sílu a slávu. A všechna místa, kde bydlí lidé, polní zvěř a nebeské ptactvo, dal ti do rukou a dal ti moc nad tím vším. Ty jsi ta zlatá hlava. Po tobě povstane další království, nižší než tvé, a pak další, třetí království, měděné, které bude mít moc nad celou zemí. Čtvrté království bude tvrdé jako železo, neboť železo drtí a drolí vše, a to království jako železo, které tříští všechno, bude drtit a tříštit. Že jsi viděl nohy a prsty dílem z hrnčířské hlíny a dílem ze železa, znamená, že království bude rozdělené a bude v něm něco z pevnosti železa, neboť jsi viděl železo smíšené s jílovitou hlínou. Prsty nohou dílem ze železa a dílem z hlíny znamenají, že království bude zčásti tvrdé a dílem křehké. Že jsi viděl železo smíšené s jílovitou hlínou, znamená, že se bude lidské pokolení mísit, avšak nepřilnou k sobě navzájem, jako se nesmísí železo s hlínou. Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky, neboť jsi viděl, že se utrhl ze skály kámen bez zásahu rukou a rozdrtil železo, měď, hlínu, stříbro i zlato. Veliký Bůh dal králi poznat, co se v budoucnu stane. Sen je pravdivý a výklad spolehlivý.“ (Da 2,27-45)

Nimrodův pokus o světovládu Bůh neschválil, proto zmátl lidem jazyky, aby se nemohli společně domluvit a rozptýlil je po celé zemi. Socha, kterou babylonský král ve snu viděl, představuje věk, v němž vládne člověk nad člověkem a to až do příchodu Božího království. Král Nebúkadnesar byl počátek tohoto věku a všechna další království jsou jeho součástí. Z toho například vyplývá, že hlavním cílem tohoto věku je vytvořit světovou vládu člověka nad člověkem, což znamená vytvořit řád pro celou zemi, řád, jenž má vlastní zákony a – nemusí se řídit Boží vůlí. Naopak, na konci věku přivede lidstvo ke vzpouře proti Bohu a bude se snažit převrátit hodnoty, které platily od počátku. Dobro bude vydávat za zlo a naopak.

Ve snu babylonského krále bude věk lidských vlád ukončen rozbitím sochy kamenem, který se utrhne bez zásahu lidské ruky, udeří do nohou té sochy tak, že se roztříští na malé kousky, jež rozvane vítr, takže po soše nezůstala ani stopa. Tím kamenem, z něhož pak vyroste velká skála, je Boží království, které vystřídá věk lidských vlád. Máme už poměrně reálnou šanci osobně zažít příchod Božího království. Ale před tím musí ještě vzniknout poslední druh lidské světové vlády, vlády babylonského typu. Proto jsme dnes svědky horečné přípravy na závěrečné uspořádání světa, v němž vládne člověk nad člověkem.

Proto jsme svědky zdánlivě nepochopitelného převracení a znevažování hodnot, podle nichž žili a pro které umírali naši předkové. Připomínáme si naše křesťanské svátky, ale jejich odkaz nectíme, naopak ho svým jednáním znevažujeme. Novodobí králové, prezidenti, politici i jejich chlebodárci jsou klamáni vládcem tohoto světa, který je vede k přesvědčení, že mohou beztrestně jednat svévolně, bez respektu a proti Božím zákonům. Ke škodě a na úkor většiny lidstva. Dnes existují dvě koncepce budoucí světové vlády, koncepce, jednu můžeme nazvat Babylonský světový řád a druhou Boží království. Zde se naplňuje závěrečná část prorockého snu babylonského krále.

Ve viděních, která mi prošla hlavou na mém lůžku, jsem viděl: Hle, strom stál uprostřed země, jeho výška byla obrovská. Strom rostl a sílil, až jeho výška sahala k nebi. Bylo jej vidět od samého konce země. Měl nádherné listí a mnoho plodů, byla na něm potrava pro všechny. Polní zvěř pod ním nalézala stín, v jeho větvích bydleli nebeští ptáci a sytilo se z něho všechno tvorstvo. Ve viděních, která mi prošla hlavou na mém lůžku, jsem viděl: Hle, posel, a to svatý, sestupoval z nebe. Mocně volal a nařizoval toto: ‚Skácejte strom! Osekejte mu větve! Otrhejte mu listí! Rozházejte jeho plody! Ať uteče zvěř, která byla pod ním, i ptáci z jeho větví! Avšak pařez s kořeny ponechte v zemi, sevřený obručí z železa a bronzu, ve svěží zeleni pole; ať je skrápěn nebeskou rosou a se zvěří ať se dělí o rostliny země. Jeho srdce ať je jiné, než je srdce lidské, ať je mu dáno srdce zvířecí, dokud nad ním neuplyne sedm let. V rozhodnutí nebeských poslů je rozsudek, výpovědí svatých je věc uzavřená. Z toho živí poznají, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a komu chce, je dává; může nad ním ustanovit i nejnižšího z lidí.‘  Tento sen jsem viděl já, král Nebúkadnesar, a ty, Beltšasare, mi řekni jeho výklad. Žádný z mudrců mého království mi nemohl výklad oznámit. Ty však jsi toho schopen, neboť v tobě je duch svatých bohů.“  Tu Daniel, který měl jméno Beltšasar, zůstal skoro hodinu strnulý a jeho myšlenky ho plnily hrůzou. Král mu řekl: „Beltšasare, snu ani výkladu se nehroz.“ Beltšasar odpověděl: „Můj pane, kéž by sen platil tvým nepřátelům a jeho výklad tvým protivníkům.  Strom, který jsi viděl, který rostl a sílil, až jeho výška sahala k nebi a bylo ho vidět po celé zemi,  který měl nádherné listí a mnoho plodů, na němž byla potrava pro všechny, pod nímž bydlela polní zvěř a v jehož větvích přebývali nebeští ptáci,  jsi ty, králi, který jsi rostl a sílil. Tvá velikost rostla, až dosáhla k nebi, tvá vladařská moc až na konec země. Král viděl potom posla, a to svatého, jak sestupoval z nebe a nařizoval: ‚Skácejte strom a zničte jej, avšak pařez s kořeny ponechte v zemi sevřený obručí z železa a bronzu ve svěží zeleni pole, ať je skrápěn nebeskou rosou a ať má podíl s polní zvěří, dokud nad ním neuplyne sedm let.‘ Toto je výklad, králi: Je to rozhodnutí Nejvyššího, které dopadlo na krále, mého pána.  Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlet s polní zvěří. Za pokrm ti dají rostliny jako dobytku a nechají tě skrápět nebeskou rosou. Tak nad tebou uplyne sedm let, dokud nepoznáš, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že je dává, komu chce. A že bylo řečeno, aby byl pařez toho stromu i s kořeny ponechán, tvé království se ti opět dostane, až poznáš, že Nebesa mají moc. Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid.“  To všechno dopadlo na krále Nebúkadnesara.  Uplynulo dvanáct měsíců. Král se procházel po královském paláci v Babylónu a řekl: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“  Ještě to slovo bylo v ústech krále, když se snesl hlas z nebe: „Tobě je to řečeno, králi Nebúkadnesare: Tvé království od tebe odešlo.  Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlet s polní zvěří. Dají ti za pokrm rostliny jako dobytku. Tak nad tebou uplyne sedm let, dokud nepoznáš, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že je dává, komu chce.“  V tu hodinu se to slovo na Nebúkadnesarovi splnilo. Byl vyhnán pryč od lidí, pojídal rostliny jako dobytek, jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, až mu narostly vlasy jako peří orlům a nehty jako drápy ptákům. „Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení.  Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘ Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána mimořádná velikost. Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“

Druhý sen babylonského krále je varovným poselstvím všem lidským vládcům. I když Bůh nebes dal lidem vládu nad vším živým na zemi, nezbavil je odpovědnosti za své činy a varuje je zároveň před nebezpečnou pýchou, která by je přivedla až k falešnému pocitu všemocnosti. Bůh nechce, aby lidští vládci zpychli a zapomněli, že veškerou moc, kterou mají, je s dopuštěním Boha nebes, kterému se budou za všechno zodpovídat. Král Nebúkadnesar to poznal a Boží svrchovanost uznal. To je velmi aktuální varovné poselství pro všechny lidské panovníky i dnes. Satan, který je lstí a klamem svádí ke vzpouře proti Bohu, to samozřejmě ví. Proto dělá všechno proto, aby to lidští vládci nepoznali a nebrali Boží slovo vážně.

Apoštol Pavel napsal křesťanům v Tesalonice o druhém příchodu našeho Pána Ježíše: „Pokud jde o příchod Pána Ježíše, kolem něhož budeme shromážděni, prosíme vás, bratří, abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat. Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a ‚povýší se nade všecko, co má jméno Boží‘ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce ‚usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha.“ (2Te 2,1-4) Bůh připouští, aby se zlo projevilo v plné síle a podobě. Pavel dál vysvětluje: „Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš ‚zabije dechem svých úst‘ a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.“ (2Te 2,6-12)

Zlo se umí skrývat. Proto je často těžké ho jasně usvědčit, než se projeví podle ovoce, které přinese (Mt 7,20). Nejdříve láká lidi na líbivé a svůdné ideje i na první pohled prospěšné, humanitární a charitativní činy. I dnes jsme opět svědky válečných konfliktů, jsme manipulovaní k tomu, abychom se v zájmu bezpečnosti zřekli občanských práv a svobod, abychom si zvykli na všudypřítomný sledovací systém, abychom se pod záminkou zkvalitnění pohodlí a větší bezpečnosti smířili s tím, že místo skutečných peněz budou zanedlouho jen elektronická konta s virtuálními čísly. Někomu se může zdát, že velký pokrok v komunikačních technologiích, strašení různými pandemiemi, podpora imigrace cizích národů a kultur do Evropy, nepochopitelné přehlížení rizika kriminálních a teroristických útoků cizích osob či skupin na domácí obyvatelstvo je náhodná souhra okolností, chyb nebo chamtivosti jedinců či celých skupin. Ve skutečnosti jde o uskutečňování plánu na vytvoření poslední formy vlády babylonského typu.

Ve snu babylonského krále stojí socha na železných nohou, které mají chodidla a prsty částečně ze železa a částečně z hlíny. Daniel to králi vysvětluje tak, že v posledních časech dojde k velkému mísení lidí mezi sebou, ale ti nebudou spolu držet. I dnešní migrační vlna je pokusem o smísení lidí různých kultur a náboženství, ale nepovede se to. Daniel naopak říká, železo promíšené s hlínou – lidé se budou mísit, ale držet jeden s druhým nebudou, právě tak jako se železo nemísí s hlínou. Za dnů oněch králů Bůh nebes nastolí království, jež rozdrtí a ukončí všechna tato království, ale samo bude stát navěky.

Bůh pro nás nechal všechno důležité zapsat dlouho dopředu. Nechce, abychom podlehli klamu, ale abychom měli možnost prokázat, zda máme větší lásku k pravdě nebo k žádostem světa. Bůh dovoluje, aby se lidé přesvědčili, že si sami nedokáží vládnout spravedlivě a k trvalému prospěchu všech. Aby se lidé přesvědčili, že bez něj nevyřeší žádný z problémů, které lidstvo sužuje. Přesto budou někteří říkat, kde je ten jeho zaslíbený příchod. Petr na to odpovídá: „Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Pánův den přijde jako zloděj v noci.“ (2Pe 3,3-4)

V Bibli jsou dvě apokalyptické knihy. Hospodin uzavřel dvě smlouvy, nejdříve s tělesnými potomky Abrahámovými skrze Mojžíše. Druhou smlouvu uzavřel s lidmi ze všech národů, kmenů, jazyků a ras, skrze Ježíše. I když Danielovo proroctví je určeno především Židům, oba sny pohanského krále jsou ve skutečnosti Boží poselství určené zejména všem králům a vládcům, ale samozřejmě i všem lidem, kteří nepohrdají Božím slovem a jsou ochotní se z něho poučit.

Druhá apokalyptická kniha, Janovo Zjevení, je určena hlavně křesťanům, aby rozpoznali čas konce tohoto věku, aby rozpoznali, co je Velký Babylón, kdo skutečně zastupuje v době konce Boží království, a především aby věděli, jak je důležité zachovat pevný postoj. Důležitým milníkem bude událost, která je popsaná v šesté pečeti, která vyvolá paniku mezi všemi lidmi, malými i velkými, bohatými i chudými, svobodnými i otroky. (Zj 6,12-17) Nemusíme být zmateni současnými událostmi, naopak máme v Písmu všechny důležité informace pro naše rozhodování, povzbuzení i posílení víry. Hospodin na nás nezapomněl, ale dává všem lidem čas a šanci poznat pravdu, aby se mohli správně rozhodnout pro naději na věčný život. Bude to však od každého z nás vyžadovat velkou osobní statečnost a víru. Amen.