Řekly, nebo neřekly

Velikonoční kázání, které jsem vyslechl, bylo na první verše Markovy šestnácté kapitoly (Mk 16,1-8). Ženy šly k Ježíšovu hrobu, kde našly jen bíle oděného mládence. Ten jim řekl, že Ježíš byl vzkříšen a poslal je s touto zprávou k učedníkům. Ale na ženy padla hrůza i úžas, a nikomu nic neřekly. Ale jinde se přece říká, že tato zpráva byla ženou, či ženami, zvěstována. Takže ženy to řekly, anebo neřekly, vyřídily či nevyřídily ono poselství?

V první řadě je třeba si povšimnout jedné informace – za ukřižovaným Ježíšem šly ženy, nikoli jeho učedníci nebo apoštolové. Ti byli, plni strachu, kdesi ukryti. Pokud se zabýváme židovskými obyčeji, které provázely zemřelého, zvýrazňuje se ještě více odvaha žen, které se nejen nezalekly možného pronásledování, ať již ze strany židovské, či římské, ale nedbajíce ani na židovské předpisy jdou Ježíšovo tělo pomazat. Tento akt byl u mužů vždy vyhrazen pouze mužům.

Poté však následuje u Marka sdělení, že Marie Magdalská šla zprávu o vzkříšení Krista přece jen ostatním oznámit (Mk 16,9-11). Podobná zpráva je pak i u Matouše (Mt 28,1-11), Lukáše (Lk 24,1-12) a nakonec i Jana (J 20,1-9; 11-18;).

Markovo evangelium, které je podle znalců nejstarší, hovoří o Marii Magdaléně, Marii Jakubově a Salome, ostatní evangelia jmenují různé ženy, ale vždy je tam Marie Magdaléna, která se, podle Marka (Mk 16,9), setkává jako první se vzkříšeným Ježíšem.

Čtyři evangelia nejsou úplně stejná, každé je pohledem z jiného úhlu, tak jako svědci jakékoli události o ní pak referují přece jen rozdílně. Lze říci, že ženy šly k Ježíšovu hrobu, ukřižovaný Ježíš však zde nebyl a to je vyděsilo tak, že nedbaly na slova anděla a utekly. Marie Magdalena se však vrací a setkává se s Mistrem. Vyřizuje zprávu, že se s ním učedníci setkají v Galileji. Proč ale v Galileji?

Podle biblického zeměpisu bylo toto území stanoveno pro kmeny Zabulón (Jos 19,10-16) a Neftalí (Jos 19,32-39). Galilea je severním pásmem Izraele, jehož označení pochází od výrazu "galil", který znamená „provincie, oblast“. Galilea se odlišovala od Judska především svou otevřeností vůči lidem z celého světa, zde žili kromě Židů také Egypťané, Arabové, Féničané a Řekové. V textu proroka Izaiáše (Iz 8,23-8,1) jsou obyvatelé Galileje označeni za lid bydlící v „temnotách“. Jedná se o obrazné vyjádření, které se často objevuje v Matoušově evangeliu (6,23; 8,12; 22,13; 25,30; 27,45) a které označuje situaci těch, kdo ztratili nejen smysl pro existenci Boha, ale nacházejí se též ve stavu zmatku a popletenosti.

V evangeliu u Jana se objevuje stručná zpráva, která má „zachránit reputaci apoštolů“, kdy Petr s „učedníkem, kterého Ježíš miloval“ přichází k hrobu. Ovšem to nijak nesnižuje odhodlání a odvahu učednic Mistra. Patriarchální přístup, který v té době panoval, Ježíš při své pozemské pouti porušoval, stavěl ženu do stejného postavení jako muže. Nový zákon líčí Ježíše z Nazaretu jako člověka, který přijímal ženy jako sobě rovné a hovořil a jednal s nimi způsobem, jímž mnohé současníky šokoval. Ale Ježíšův láskyplný a uctivý vztah k ženám zůstal jeho následovníky zcela nepovšimnut. A bohužel se toto přezírání objevuje někdy dosud.

Přijdeme do nebe?

Co se stane, když umřeme? Některé církve tvrdí, že přijdeme rovnou do nebe, jiné, že nejprve musíme absolvovat očistec. Případně – s odvoláním na Lukášovo podobenství o Lazarovi (Lk 16,20-26) – že nás čeká oheň pekelný. Předpokládejme, že nejsme zatraceni, protože spoléháme na Boží milost a můžeme peklo vynechat. Čeká nás tedy očistec?

Wikipedie říká, že očistec „je stavem, během něhož se očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů a nedokonalostí před svým vstupem do nebeského stavu. Ačkoliv takové duše v očistci prožívají jistá utrpení, přesto je naplňuje jistota, že po tomto očistném procesu vstoupí do nebeské blaženosti před Boží tvář.“ Víru v očistec sdílí katolická církev a ve všeobecnosti i anglikánská církev, podobný koncept je i v pravoslavné církvi, v judaismu i u mormonů. Protestantské církve se opírají o Písmo, např. o verš „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Řím 6,23) a očistec odmítají. Mimoto Hospodin je Bůh milostivý, nelibuje si v mučení (2M 34,6; 2Pa 30,9; Neh 9,17. 31; Ž 86,15; 112,4; 116,5; Jon 4,2).

Takže mám naději, že přijdu do nebe? Jako nebe se obvykle označuje místo či stav blaženosti mimo tento svět, kde dlí Bůh, andělé, případně i duše lidí, kteří do nebe budou přijati. Nebe se obvykle umísťuje nahoru, nad oblohu. Jan zaznamenává slova Kristova: V domě mého Otce je mnoho místa. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. (J 14,2-3) Ovšem nejsou tato slova určena apoštolům? Můžeme použít i jiný verš: Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují“ (1Kor 2,9); zde ovšem není řečeno, že se to týká nebes. Ale Kristus pravil spoluukřižovanému lotrovi „Amen, pravím ti dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43) Takže po smrti do nebe, nebo do ráje?

Můžeme se ale opřít i o jiné verše: „Učinil jsi nás králi a kněžími našemu Bohu a budeme kralovat nad zemí“, říká se ve Zjevení (Zj 5,10) a Lukáš (Lk 12,32) dodává: „Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“. Ve skutcích je zase sdělení, že „On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel.“ (Sk 17,26). V Bibli najdeme i slova o zemi: „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“ (Ž 115,16); „Spravedliví obdrží zemi a budou v ní bydlet navždy.“ (Ž 37,29); „David přece nevystoupil do nebe, ale sám říká: ‚Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, než ti tvé nepřátele k nohám položím.'“ (Sk 2,34-35).

Písmo jasně říká že „je souzeno člověku jednou zemřít a potom soud“ (Žd 9,27). Řecká filozofie přinesla víru v lidskou nesmrtelnou duši, která je smrtí člověka vysvobozena ze zajetí hmotného těla a má otevřenu cestu do vyšších sfér. Ale Písmo říká: Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se už nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla. Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč. Nikdy už nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem. (Kaz 9,5-6). V listu Římanům (Ř 6,23) se píše: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. V Bibli najdeme i slova: Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. (1Pt 1,3-5) Tomuto verši lze ale rozumět i tak, že oním „dědictvím“ je Kristus, nikoli, že tam máme rezervované místo.

Verše k dané otázce najdeme i na dalších místech Písma: Amen, amen, říkám vám: Přichází chvíle, a už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kteří uslyší, budou žít. Jako má Otec život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě, a dal mu také pravomoc konat soud, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu; přichází totiž chvíle, kdy všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou – ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, ale ti, kdo konali zlo, budou vzkříšeni k soudu. (J 5,25-29)

Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. (Zj 21,1-3)

Hleďte, abyste neodmítli Toho, který k vám mluví. Jestliže neunikli ti, kteří odmítli toho, kdo na zemi vydával Boží pokyny, čím spíše neunikneme my, odvracíme-li se od Toho, který je z nebe. Jeho hlas tehdy otřásal zemí, nyní však slibuje: „Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem.“ A to, že řekl „ještě jednou...,“ ukazuje na odstranění všeho, co je otřesitelné (to jest udělané), aby tak zůstalo to, co je neotřesitelné. My však přijímáme království, jež je neotřesitelné, a proto buďme vděční a služme Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní. (Žd 12,25-28)

A tak z jednoho už nemohoucího muže vzešlo bezpočet potomků, jako je hvězd na nebi a písku na mořském břehu. Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. Ti, kdo takto mluví, dávají najevo, že touží po vlasti. Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. Oni však toužili po lepší vlasti - po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město. (Židům 11,12-16)

Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! (1Kor 15,51-54)

Dinesh D'Souza v knize Život po smrti píše, že se ve světle nejnovějších objevů ve fyzice a neurologii, nejpřesvědčivějších filozofických dedukcí a nejvěrohodnějších teorií biologů a antropologů se představa posmrtného života jeví jako značně reálná. Předkládá logické, vědecké argumenty pro to, že život po smrti je nejen možný, ale také velmi pravděpodobný. Má na své straně mnohem více důkazů než ateisté, podle nichž je smrt naším úplným a naprostým zánikem. D'Souza provokativním způsobem mistrovsky kombinuje argumenty filozofické, fyzikální a biologické s pronikavým rozborem jednotlivých pojetí posmrtného života ve světových náboženstvích a ukazuje, proč je reálné, že Shakespearův „neznámý kraj“ bude nakonec zmapován.

Ježíš Kristus říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věřte ve mne! Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky. Já jsem ta cesta, pravda a život!“ (J 11,25; 14,6). Vzkříšený Kristus je základem a zdrojem budoucího vzkříšení člověka, vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli... Pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, ale pro spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1Kor 15,20-22).

Máme tedy příslib povolání k životu. V nebi, v ráji, na Zemi? Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší. (1Pt 1,1-9)

Oko za oko

Biblické čtení (Mt 5,38-48)
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘  Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť. A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě žádá, dej a od toho, kdo si od tebe chce vypůjčit, se neodvrať.“ “Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního‘ a nenávidět svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

 

Kázání: 

Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. (Iz 1,17)

Už jste se možná do podobné situace dostali – jedete v tramvaji a tam někdo, ať již slovně, ale hrubě, nebo dokonce fyzicky napadá jiného. Jak se zachovat? Co tomu říká Písmo? Slyšeli jsme už čtení z Matouše, kde Ježíš jednoznačně vede k poddajnosti vůči agresorovi, či žadateli. Na rozdíl od starozákonního požadavku na odplatu vyžaduje lásku, milosrdenství a pomoc.

Podívejme se ale na další místa z Písma, kde se otázka násilí rovněž řeší. V listu Římanům se říká (Ř 12,14-21) Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Přede všemi lidmi mějte na mysli ušlechtilé věci. Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi. Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Zde už je rozdíl, ale zdůrazněme verš (18), kde se říká: Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi.

Ale připomeňme si příchod Ježíše o velikonocích do Jeruzaléma a jeho vyhnání prodejců z chrámu. (J 2,13-21) Zde došlo jednoznačně k fyzickému násilí, a to přímo z Ježíšovi strany. Je třeba vidět situaci i z pohledu prodavačů – mají tam své stánky, své živobytí. Za možnost prodávat v chrámu museli zaplatit a najednou jim někdo začne ničit jejich majetek. Ježíš je nepřemluvil někde stranou a v klidu, Ježíš jejich stánky rozboural a je samotné vyhnal bičem. U Lukáše se vypráví, jak Ježíš přišel do Nazaretu a zde v synagoze oznámil, že zázraky nejsou automaticky pro každého, čímž došlo k silnému výbuchu vzteku proti Ježíši a dav ho chce zabít. (L 4,16-30) Není zde popsaná konkrétní forma Ježíšova odporu, ale je jasné, že se útočníkům nepoddal a nedovolil jim vykonat jejich záměr.

Ale vzpomeňme si i situaci (Mt 26,50-56) kdy Ježíš je v Getsemane zajat a opuštěn svými učedníky. Zde se odehrála scéna, kdy jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Tehdy mu Ježíš řekl: „Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Zde se ale neodmítá násilí obecně, zde není vhodné, protože by mohlo bránit v naplnění Božího plánu. Ale cestou do Getsemane Ježíš apoštolům řekl: (L 22,31-38) nyní, kdo má měšec, vezmi jej, stejně tak i mošnu, a kdo nemá, prodej svůj plášť a kup meč. Zde Ježíš předpovídá, že brzy od učedníků odejde a budou se muset zase starat – budou potřebovat peníze a meč. Dokud byl s nimi, nepotřebovali měšec, mošnu, sandály a neměli v ničem nedostatek.

Někdo by možná připoměl slovo Nezabiješ z Desatera (Ex 20,13). Použité sloveso se ve SZ nikde nepoužívá ve smyslu jakéhokoli zabití, např. ve válce nebo v sebeobraně, dokonce ani v souvislosti se zabitím zvířete. Naopak jeho smysl je lépe vyjádřen překladem „nebudeš vraždit“. Nejedná se tedy o obecně jakékoli zabití, ale o vraždu.

Z uvedených veršů vysvítá, že Písmo nemá jednoduše nějaký obecný postoj typu „nikdy za žádných okolností nepoužít násilí“. Ježíš sám musel během svého pobytu mezi námi několikrát násilí použít, a dokonce ne jen v sebeobraně. To, že Písmo nemá na konkrétní životní situaci odpověď, se stává často a znamená to, že je na nás, jak v dané situaci rozpoznáme, co je dobré a co ne. Život s Bohem není souhrnem zákonů, podle kterých bychom jako roboti bezduše fungovali, a Písmo nevyjmenovává všechny možné životní situace s přikázáním co v nich. Spíše je Písmo ukázkou Božího charakteru a Jeho záměrů, podle kterých poznáváme, co se líbí Bohu v neustále se měnících situacích našeho života. Výše uvedené verše ukazují, že i násilí je možné v určité situaci použít. Z veršů, které jsme si připomněli, lze usuzovat:

1) Bůh jednoznačně upřednostňuje pokoj;
2) zároveň Bůh sám se nerozpakuje použít násilí;
3) Bůh počítá s tím, že někdy násilí budeme muset použít;
4) rozhodnutí, zda lze situaci řešit pokojně, či je nutno použít násilí, závisí na našem posouzení.

Z toho, že na uvedenou problematiku Písmo nemá jediný vzorec chování, vyplývá, že Bůh očekává, že sami posoudíme co je dobré a co ne. Písmo respektuje zákony dané společnosti, je to vyjádřeno ve verších Římanům (Ř 3,1-5):

Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen kvůli tomu hněvu, nýbrž i kvůli svědomí.

Pomoc patří nejen k morálním, ale i k zákonným povinnostem každého občana. Neposkytnutí pomoci je také definováno v Trestním zákoně. Písmo nemluví o použití násilí jednoznačně. Posouzení je na nás, od nás se očekává, že známe, co se líbí Bohu a budeme v dané situaci jednat spravedlivě a moudře. Na nás je být k našim bližním stejně spravedliví a milosrdní jako k tomu, kdo je napadl. Jak to provést, to musíme rozhodnout my a k tomu budeme potřebovat hodně moudrosti, pokory i odvahy.

Amen.