Tu událost zaznamenal Matouš (15,21-28) a Marek (7,24-30):
Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.
A vyšed odtud Ježíš, bral se do krajin Tyrských a Sidonských. A aj, žena Kananejská z končin těch vyšedši, volala za ním, řkuci: Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův. Dceru mou hrozně trápí ďábelství. Kterýžto neodpověděl jí slova. I přistoupivše učedlníci jeho, prosili ho, řkouce: Propusť ji, neboť volá za námi. On pak odpověděv, řekl: Nejsem poslán než k ovcem zahynulým z domu Izraelského. Ale ona přistoupivši, klaněla se jemu, řkuci: Pane, pomoz mi. On pak odpověděv, řekl: Není slušné vzíti chléb synů a vrci štěňatům. A ona řekla: Takť jest, Pane. Avšak štěňata jedí drobty, kteříž padají z stolů pánů jejich. Tedy odpovídaje Ježíš, řekl jí: Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jakž chceš. I uzdravena jest dcera její v tu hodinu..
Vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. On jí řekl: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům." Odpověděla mu: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." Pravil jí: "Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery." Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.
A vstav odtud, odšel do končin Týru a Sidonu, a všed do domu, nechtěl, aby kdo o něm věděl, ale nemohl se tajiti. Nebo uslyševši o něm žena, jejížto dcerka měla ducha nečistého, přišla a padla k nohám jeho. (Byla pak ta žena pohanka, Syrofenitská rodem.) I prosila ho, aby ďábelství vyvrhl z její dcery. Ale Ježíš řekl jí: Nechať se prve nasytí synové; nebť není slušné vzíti chléb synů a vrci štěňatům. A ona odpověděla a řekla mu: Ovšem, Pane, nebo štěňátka jedí pod stolem drobty synů. I řekl jí: Pro tu řeč jdi, vyšloť jest ďábelství z tvé dcery. I odšedši do domu svého, nalezla děvečku, ana leží na loži, a ďábelství z ní vyšlo.
Slyšel jsem kázání k tomuto textu s vysvětlením, že Ježíš dojde k poznání, že se má věnovat i pohanům. A tak jsem si nad tímto textem zameditoval.
Již Luther přirovnával tuto kananejskou ženu k Jákobovi: „Za Izraele vybojoval boj o milost Jákob, za pohany tato udatná bojovnice kananejská.“
Josef Hurta zase uvádí, že poučení z překvapivého jednání Ježíše Krista z tohoto příběhu zní: Někdy prostě Božímu jednání nerozumíme. Ale jde skutečně v životě o to, abychom Bohu rozuměli, anebo jde spíše o to, abychom mu věřili? Tuto otázku si musíme položit, jinak odejdeme od textu zklamaní. Obyvatelé Týru a Sidónu všechno měřili penězi a všechno považovali za zboží. Kananejská žena z Týru a Sidónu, musí učinit zkušenost, že na všechno nárok a právo není. Zdraví, úcta či přátelství se nedá nárokovat. Kananejská žena musí projevit víru v takového Ježíše, který není vždy a všude a všem a hned k dispozici. I tak lze chápat jeho odpověď: „
Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“. Ta žena ztělesňuje naši zkušenost s Ježíšem, který tu pro nás už fyzicky není, protože je u svého Otce. A tuto zkušenost měly už první křesťanské sbory, do kterých evangelista Matouš psal své evangelium. Právě jim i nám je kananejská žena blízká tím, že i ona stojí mimo ten úzce vymezený prostor Ježíšovy omezené pozemské služby. A přesto v něj věří. Klaní se Ježíšovi, oslovuje jej „Adonaj“ – Pane, a prosí, „pomoz mi“. On jí odpověděl: „
Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům“. Ježíš se tu projevuje jako nesnášenlivý ortodoxní žid, pro něhož pohané jsou psi, tedy nečistá zvířata. Nejprve tedy Ježíšovo mlčení, pak, na přímluvu učedníků, následuje výmluva, že je poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Všem je jasné, koho těmi psy Ježíš rozumí. Na místě té ženy bychom se nejraději otočili a s Ježíšem definitivně skončili. Ale ta žena se nenechala umlčet. Ona ještě i po tom všem Ježíšovi odpověděla: „
Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů“.
Na této odpovědi vidíme dvě důležité věci – na jedné straně velikou víru, že má smysl se zuby nehty držet Ježíše, i kdyby nám neodpovídal na naše modlitby, i kdybychom z jeho slova věděli, že nám pokaždé nepomůže, i tehdy má smysl v něj věřit. A ta druhá věc – ta žena, která pocházela z pyšné konzumní společnosti, kde vládlo přesvědčení, že ten, kdo má bohatství má na vše nárok, ta žena se sklání až k zemi a přijímá roli nečistého psa. Odkládá veškerou svou pýchu, svou hrdost, svou čest, a vedle své veliké víry projevuje neméně velkou dávku pokory. Veliká víra se tu vyznačuje zároveň velikou pokorou. Veliká víra není velikášská, nabubřelá, bombastická, nárokující, náročná, ale pokorná, skromná, bezbranná, bezmocná. Vydaná na milost Ježíši. A teprve nyní Ježíš říká:
„Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.
Jiný výklad zdůrazňuje právě to, jak kananejská žena nepřestala vzývat Ježíše po celou dobu. Ona věřila, že se přece musí smilovat. Katarína napsala: ve svém lidském, nedokonalém pohledu, jsem nemohla pochopit, proč Ježíš tak váhá, proč, když říká, o všechno, oč budeme prosit, dostaneme a teď na tomto místě odmítá vyslechnout ženu, která navíc ani neprosí za sebe, ale za svou dceru. Vím, že je nám spousta tajemství skryta, takže lidsky ani rozumově není možné Bibli a Boha plně pochopit. Chápeme však, že on, náš Vykupitel, má právo naši víru osvědčovat. Pak mě napadla ta otázka: Co když právě na to Ježíš čeká, že se nebudeme vzdávat, co když čeká, že uvidí, že nám skutečně na tom, oč ho prosíme, záleží, zda dokážeme vytrvat, nejen v tom, oč ho prosíme, ale i v posilování víry, v ochotě nechat se Ježíšem vést.
Kateřina Roskovcová zase ve svém kázání hovoří o zvláštním setkání: Ježíš v pohanském kraji Týru a Sidónu je osloven pohanskou ženou. Kananejská žena, obyvatelka pohanské krajiny, příslušnice jiného než izraelského národa. Několik veršů předtím čteme o tom, že Ježíš měl spor s farizeji a zákoníky o to, co je podle zákona čisté a co nečisté. Ježíš proti jejich názoru tvrdí, že člověka neznesvěcuje to, s čím se vnějšně – dotykem setkává, nýbrž to špatné, co vychází z lidského srdce. Rozešli se a pak je tu tohle setkání v pohanském, pro židy nečistém, kraji – s kananejskou ženou, pro židy nevhodnou partnerkou k rozhovoru. Jenže ani Ježíš v ní partnerku k rozhovoru nevidí. Když říkáme, že Ježíš není spoután předsudky, nebojí se, že se znečistí, když se bude bavit s pohany, není to po přečtení tohoto oddílu tak jednoznačné. To, co nám bylo sympatické, že on nerozděluje lidi podle toho, jakého jsou původu, náboženství, pohlaví, se najednou jeví jako mylný odhad. On ji neoslovuje, on se kvůli ní nezastavuje. To ona z těch končin vyšla a volala. Té ženě je dán v evangeliu pozoruhodný prostor – máme vidět její iniciativu, její úsilí, neodbytnost, zápas a nakonec – úspěch! Odměna za její pevnou neodbytnou víru. Byl tu důvod, proč se musela tolik namáhat a přemáhat, aby nepovolila: Bojovala, přimlouvala se za svou dceru, za své nemocné dítě. A ten, jehož o pomoc prosila, ji odbýval. Dvakrát dost tvrdě ji odbyl a ona se neurazila, nevzdala to. Pravděpodobně ji to překvapovalo a nechtěla to připustit, že by tento Pán, v němž složila celou svou naději, že by jí nechtěl pomoci? Jak dlouho to má snášet? Jak dlouho ještě, Hospodine, budeš mlčet? Což neslyšíš Bože, spáso má? Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš! - To přece jsou slova starozákonních postav, slova z modlitebního zápasu mnohých žalmistů, slova Jákobova, když zápasil s Bohem. Skrze takový zápas rostla jejich víra, upevňovala se odvaha jít s tímto jediným Pánem dál, svěřit mu svůj život a již nikoho jiného na jeho místo nepouštět. Miluj Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To přesně nyní vidíme dělat kananejskou ženu. Spojuje rozum i cit i vůli, aby přesvědčila Ježíše, že jen a jen od něho čeká pomoc. Ona jen slyšela, že je tu Ježíš, co dělá, jak káže, a jak lidem mění život. Doslechla se o jeho moci. To stačilo na zasetí semínka víry, která teď v zápase roste a otužuje se, sílí.
V kázání paní farářky je zdůrazněn ještě jeden moment: Ježíšovi učedníci, kteří radí: Zbav se jí, vždyť za námi křičí. Tato slova připouští dva významy: Buď zbav se jí, odežeň ji, bez pomoci, anebo vyhov jí, ale hlavně proto, aby už nám dala pokoj, nedělala nám ostudu a nezdržovala nás. Na té ženě jim nezáleží, jen na tom, aby oni měli klid – a to znamená: Ježíše jen pro sebe a pro projekty, které podle jejich mínění stojí za to, jsou důstojné a přiměřené. To však jistě takhle kananejská pohanka není, ani její zle posedlá dcera. Nestojí nám za pozornost, a už s ní dál počítat nebudeme. Nechceme ji tu vidět – v našem houfu, v lavicích našeho kostela, její dceru v naší nedělní škole... A Ježíš to ještě komplikuje. Nevyřídí to snadno a rychle, jak chtěli učedníci, protože on té ženě odmítá pomoci! Ježíšova pomoc není pro ni, není pro všechny. To je velmi tvrdé slovo. Ale ta žena se neobrátila zády a neodešla s pláčem po svých. Naopak jde k němu blíž, klaní se mu a říká:
Pane, pomoz mi. Opakuje svou prosbu, žádá od něj pomoc, a neříká, co by měl udělat. Ježíš si znovu vede svou a to tvrdě. Tu ženu to muselo ponížit – takhle do očí jí vmést to, co se mezi židy nepěkně mínilo o pohanech: jsou to psi, jsou pro nás nečistí. Ta žena se však vůbec nebouří ani neuráží. Přistupuje na to a přijímá, dává Ježíši zapravdu: Ano, Pane. Nepře se s ním o nějaká svá práva. Uznává, že žádná nemá. A přece zůstává u své žádosti. Neznamená to, že by si chtěla přivlastnit, co patří jiným. Nezpochybňuje, že přednost má Boží lid – byť to zní urážlivě. Ale počítá s tím, že u Ježíše i tak ještě dost pomoci zbývá, že on s ní vystačí i pro ni. Může si je vysbírat po drobtech a bude to stačit. Proto prosila právě o milost, tak tomu rozuměla. Milost může překonat překážky, které jsou celou společností a dokonce i Bohem samotným stanovené. Pane, smiluj se! Sám Ježíš je tím překvapen, jak se dostává na světlo to, co nejlepšího světu přinesl: Boží milost. Díky veliké víře této kananejky se to zveřejňuje a uplatňuje, před jeho učedníky, před církví, před světem. Když ji budeme napodobovat, pak smíme i my věřit a zápasit.
Roman Mazur ve svém kázání ukazuje, že Ježíš je s ženou, hledající pomoc, konfrontován celkem třikrát. Nejprve prostřednictvím již zmíněného volání ženy samotné. Volá, křičí o pomoc. Volá podle Bible vytrvale a nepřetržitě. Oslovení „
Synu Davidův“, které žena použila, je odkazem na největšího krále Izraele. Další oslovení „
Pane“ ukazuje, že už něco tuší či ví o Ježíšově naprosté výjimečnosti v Božím díle spásy. Písmo ale praví, že Ježíš jí neodpověděl ani slovo. Dělá, jako by ta žena byla vzduch. Podruhé je Ježíš přinucen reagovat po intervenci učedníků. Nacházíme zde motiv, který se v Bibli opakuje vícekrát. Boží lid, který by měl mít k Hospodinu nejblíže, brání jiným, aby si také přišli pro pomoc. Neizolujeme nakonec i my rádi Ježíše jen do svátečního a bohoslužebného církevního prostoru?
„
Ježíš odpověděl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského". Již podruhé ženu odmítá. Přiznává výjimečný význam a privilegium vyvolenému Izraeli. Říká, že respektuje Boží plán, že existuje určitá strategie jeho působení. Plán, postup, v němž není pro kananejskou ženu prozatím místo. My už jsme dnes zcela zvyklí na to, že Ježíš je zde pro všechny. V časech Ježíšova působení však šlo zřejmě o otevřený příběh. První Ježíšův plán byl zřejmě tento: Získat Izrael, proměnit ho zevnitř kázáním a působením. Následně zvát ostatní národy. Nacházíme zde motiv vyvolení (Izrael) a motiv strategie (nestihnu vše). Tomu odpovídá i skutečnost, že téměř všechna Ježíšova služba přicházejícího Božího království probíhala doposud v okruhu Izraele. Teprve když je Ježíš vlastními čím dál zřetelněji odmítán, jeho cesta i cesta první církve jde jinudy: Brána se otevírá dokořán i pro pohany, pro všechny národy světa. Apoštol Pavel to jednou vyjádří ve svém kázání v židovském prostředí: „
Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům“. (Sk 13,46) Když Ježíš už podruhé odmítá ženu, která prosí o pomoc, nejde o nějaké pedagogické odmítnutí, aby se naučila věřit – šlo o rozhodné a promyšlené rozhodnutí. Ježíš myslel své mlčení i své vysvětlení velmi vážně. Neměl v plánu nechat se přemluvit.
Žena to však na Ježíše zkusí ještě potřetí. Pokloní se, opět volá slovem „
Pane“. Nejprve se zdá, že ani do třetice neuspěje. Ježíš i přímo do její tváře, do jejích očí, řekne, že přednost mají Izraelci. Nazve při tom pohany dokonce „psy“. Někteří se znovu pokoušejí tuto tvrdou Ježíšovu odpověď změkčit, že prý Ježíš myslel štěňátka. Realita však je taková, že pes, ať dospělý či štěně, byl pro Izraelce opovrhovaným zvířetem. A tu žena prokáže něco nevídaného. Pokornou důvěru v Ježíšovu moc zároveň s důvěrou, která se nezastaví před žádnou překážkou. Žena nejprve pokorně přitaká: „
Ovšem, Pane. Jsme jen pohanští psi“. Přece však najde velmi vynalézavě, směle, a přece pokorně místo i pro sebe a pro svou nouzi: „
Ale i těm psům tu a tam spadnou nějaké drobty ze stolu“. Ježíš se nejprve podiví. Bible říká, že řekl: Ó! V novém překladu to z nějakého zvláštního důvodu vynechali. A samozřejmě takové důvěře nakonec neodolá. Ježíš, ani samotný Hospodin Bůh, který ho poslal, není neosobní neměnná síla, která měří každému podle nějaké slepé principiální spravedlnosti, nebo podle nějakého přesného, do posledního puntíku připraveného plánu. Hospodin je živým, naslouchajícím, milosrdným Bohem. Ve výjimečných případech se dokonce dá přemluvit, obměkčit!
To nám pak může připomenout svatbu v Káni, kde Ježíš odpovídá na slova Marie: „
Ještě nepřišla má hodina“. (J 2,4) Anthony de Melo říká: „Pak ale jaksi záhadně Ježíšova hodina nadešla a učinil zázrak – proměnil vodu ve víno. Neukázala zde snad Marie moc prosené modlitby změnit osud?“ A je možné vzpomenout i další příběh, kdy je za vzor židům dávána víra člověka-setníka, který nebyl židem (Mt 8,5-13; Lk 7,1-10).
Události s názvem „
Víra kananejské ženy“ se dá rozumět i ještě trochu jinak. Mohli bychom ji chápat i v tom smyslu, že Ježíš má – hrubě řečeno – „dlouhé vedení“ a pořádně neví co tady na světě má vlastně za úkol - což ovšem odporuje evangelickému svědectví. Většina biblických záznamů svědčí o pravém opaku, vypráví o Ježíši, který je schopen okamžitě reagovat na pasti, které mu kladou například farizeové (Mt 22,21; Mk 12,17; Lk 20,25; Mt 21,23-27). Takže proč Ježíš nejprve odmítá, a pak plní požadované? Vzpomeňme i na Ježíšovo podobenství o dvou synech (Mt 21,28-32), na něm a všech dalších podobenstvích si můžeme uvědomit velikost Ježíšova pedagogického umu.
Ježíš přišel na svět s určitým posláním, které mu bylo zcela zřejmé (J 8,14). Ale připravené pomocníky k tomuto úkolu nenašel – ti, kdo měli bdít nad „čistotou“ Hospodinova lidu zcela zklamali. A tak si Ježíš vybírá učedníky z prostého lidu, kteří nemají „teologické“ vzdělání. Ale musí je učit, jsou zpočátku jako kojenci, je potřeba je krmit nejjednodušší stravou (1Kor 3,2). Mnohokrát je zaznamenáno, že apoštolové nepochopili (Mk 6,52; Lk 18,34; J 10,6). A tak se na kázání o syrofenické ženě dívám právě z tohoto úhlu pohledu.
Kananejka – žena z národa, kterým Hebrejci opovrhovali – volá na Ježíše. Když nepřestává volat, „
učedníci ho žádali: Zbav se jí“. Nemohli si učedníci tento okamžik později spojit se slovy, která jsou zaznamenána u Matouše i Lukáše (Mt 7,7; Lk 11,9) – „
tlučte, a bude vám otevřeno“? Pak nastává okamžik, který dnes najdete při marketingových školeních – Ježíš upoutává pozornost nejen svých učedníků, ale i okolostojících lidí ve smyslu slov „
kdo má uši, slyš“.
Ježíš tato slova často používá a lze říci, že touto formulací sledoval dva cíle: Nehodní posluchači neměli pochopit nic a Ježíš Kristus si nepřál, aby po významu jeho slov začali pátrat, třebas i tím, že by se dotazovali jeho učedníků; u nechápavých, avšak hodných učedníků, nechtěl vyvolávat pocity méněcennosti. Ti sice jeho slovům nerozuměli, většinou však ani nepochopili, že mají nějaký hlubší smysl. Ježíš jim je potom vysvětloval dodatečně.
Ježíš tedy říká ženě pravdu – „
Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“. Okolostojící dav jistě „polechtán“ ve své pýše „souhlasně přikyvoval“. A Ježíš „přitvrdil“: „
Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům“. Dalo by se říci, že zde se Ježíš dostal „pod kůži“ okolostojících, kterým se zdálo, že je plně na jejich straně. Ale pak nastává obrat, žena pokorně odpovídá, neuráží se a její odpověď jakoby jí do úst vložil sám Duch svatý: „
Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů“. A pak jí Ježíš plní její přání se slovy: „
Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš“.
Uvedená událost je záznamem jedné z řady pedagogických lekcí, zásad, které jsou platné dodnes. Ježíš přinesl v době svého pozemského působení novou zbraň, která byla nazvána „duchem“ (jako všechno, u čeho naši prapředci neznali podstatu), a kterým dnes říkáme „propaganda“. Napoleon prý kdysi řekl, že na světě jsou dvě mocné síly: meč a duch, ale že duch nakonec vždy zvítězí.
Jako všechna Ježíšova podobenství, je i toto zapsáno k našemu poučení. Řecký filosof Sókratés řekl: Scio nescio - vím, že nic nevím! Který výklad je tedy ten správný si musí každý rozhodnout sám.
