Podobenství o 10 družičkách
Tehdy bude království nebeské, jako
když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo
pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej.
Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na
všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je
tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy.
Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘
Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději
ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly
připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty
ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen,
pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. (Mt 25,1-13)
Potom přišly i ty ostatní družičky a
prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám
vás.‘
"Znát" v biblické řeči
znamená mít s někým společenství. Výrok „neznám vás“ je tedy totéž co „nemáte
se mnou společenství, nepatříte ke mně“ – nepatříte ke mně, protože jste o mě
nedbaly, jinak byste jednaly prozíravě a připravily se tak, abyste mohly vejít
na svatbu.
Podobenství o deseti družičkách mě
postavilo před onu naléhavou otázku: patřím do první nebo do té druhé pětice.
Jsem tím, jehož lampa je v pořádku, naleštěná, plná oleje a zářící, anebo
světélko v mojí lampě dohasíná? Krásně se o tom káže, ale nic z toho
neodpoví na otázku, kde jsem já v tom podobenství. O těch rozumných
se vypráví jako o připravených. Ospalost přišla na všechny bez rozdílu,
ale jenom rozumné byly zároveň připravené. V čem spočívala jejich
rozumnost? Všimněme si, že jednají naprosto pragmaticky: dovedou si spočítat,
za jak dlouho dohoří olej a vezmou si náhradní do zásoby. Vždyť nevědí, kdy pán
přijde, může se cestou zdržet a jejich rozumnost jim velí připravit se i na
tuto eventualitu. Těch pět rozumných používá rozum. Často se o víře hovoří jako
o pocitové záležitosti – že se týká našeho nitra, je vnitřním stavem člověka,
volným rozhodnutím ke kterému nás přivádí srdce. Rozum, jako bychom ho měli
v tomto ohledu tendenci podceňovat. Teolog počátku druhého tisíciletí
Anselm z Canterbury nazval svůj spisek „Víra je nástrojem porozumění“ [1].
Protikladem porozumění je nerozum – pošetilost, hloupost. Proto rozehrává Ježíš
modelovou situaci ve svém podobenství o deseti družičkách. Polovina se chová
rozumně, druhá pošetile. Vzorem víry jsou samozřejmě ty rozumné, tedy ty,
u kterých jejich víra vedla k porozumění, nahlédly do řádu věcí a
dokázaly se tomuto řádu přizpůsobit. Oproti tomu ty druhé zůstaly ve své
pošetilosti. Nenahlédly nic, protože se chovaly nerozumně.
Žijeme v prostředí, a snad
každý, kdo se hlásí k jakékoliv víře či vyznání v této zemi se
s tím setkal – člověk se přizná ke své víře a mnozí takové přihlášení
chápou jako přiznání se k slabosti a pošetilosti: „no to je ale blázen“,
říkají o takovém člověku a málem si klepou na čelo: „ten se musel
zbláznit, zase mu někdo vymyl mozek. Přece nemůže být normální.“ Znakem
normálnosti mají přitom na mysli stav bez víry – nevěřit ničemu a nikomu – to
je pro drtivou většinu Čechů normální. A další častou odpovědí je argument –
spoléhám se na vlastní rozum, nebudu přeci věřit nějakým báchorkám. Ježíšovo podobenství
nahlíží situaci zcela opačně: za normu jsou dávány ty, které byly rozumné tím,
že se dokázaly připravit. Připravenost jde ruku v ruce s rozumností.
Kdo se nepřipravuje je nerozumný, to je základní poučka, kterou si osvojujeme
záhy po nastoupení do školy. Nepřipravit se na zkoušku, neučit se je hloupost.
Tím, že věřím Bohu, nedávám najevo svoji slabost, nerozum, pošetilost, ale
naopak: jsem schopen definovat svoje limity – v oblasti rozumové, citové i
společenské. Nejsem jedinou a nejvyšší normou sám sobě, ale sám o sobě dokážu
pochybovat. A od této pochybnosti spolu s vírou jdu cestou rozumu
k Bohu a člověku. Slavnému Descartovu „Myslím, tedy jsem“ předcházelo
Augustinovo „Pochybuji, tedy jsem“. Víra dokáže člověka z jeho pochybností
znovu nasměrovat, vyvést, ukázat dobrý směr, který nemusí být za každou cenu
popřením rozumu.
Ale znovu se vracím k otázce:
kde jsem já v podobenství o deseti družičkách? Jak mě má víra činí
připraveným, rozumným, jak se díky ní zajišťuji pro budoucnost? Když zpětně
z pohledu víry nahlížíme některé události ze svého života, často si
říkáme: no to byla ode mne hloupost, to jsem musel být blázen… Pán Bůh nám dal
rozum k tomu, abychom ho používali – i ve své víře, ne proti ní, ale spolu
s ní: druhým na svědectví, že právě jako věřící lidé jsme schopni chovat
se rozumně, moudře, že právě víra nás přivedla k životní vyrovnanosti,
větší připravenosti na to, co v životě přichází dobrého i zlého. Podle
Ježíšova podobenství se pošetilost projevila v nerozumnosti družiček. Míra
pošetilosti v mém vlastním životě stoupá přímo úměrně s tím, jak
klesá hladina mé víry a naopak. Hluboký ponor do víry, která ovšem není
rozumovou rezignací, je naopak doprovázen i velice rozumovým způsobem uvažování
a chování. Biblické vyznání: „Věřím, pomoz mé nedověře,“(Mk 9,24) je
hlubokou prosbou nejen o víru, ale i rozumnost, jdoucí ruku v ruce
s ní. Jenom ta člověka udržuje v bdělé připravenosti. „Hospodine,
upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne.“
(Ž 119,133)
Každý máme zodpovědnost za svůj
duchovní stav. Je tedy velice namístě ptát se: Jak můžeme být připraveni i
my? A co to vlastně znamená, být připraven? Apoštol Petr svého času řekl
Ježíši před Jeho zatčením: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a
na smrt.“ (L 22,33) Skutečnost posléze ukázala, že Petr připraven
nebyl – Ježíše 3x zapřel. Petr se totiž spoléhal sám na sebe, důvěřoval ve své
schopnosti překonat pokušení ďábla, vyzrát na strach ze své smrti. Proto
selhal. Proto tehdy nebyl připraven. Tehdy ještě nevěděl, že připraven je
člověk, který věří Bohu a spoléhá na Boha pro své vysvobození.
Když to později Petr poznal, napsal
ve svém listě varování pro všechny, kteří by chtěli hledat v sobě sílu
proti zlu: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako
`lev řvoucí´ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře.“
(1Pe 5,8-9) Podobně mluví i apoštol Pavel. Křesťanům v Korintu píše:
„Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře.“ (1Kor 16,13) Podobně nabádá i
Tesalonické: „My, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a
lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu.“ (1Tes 5,8) To, co
nám pomáhá vítězit nad ďáblem, to, co nás udržuje bdělé a připravené, je naše
víra. Je to víra, kterou v nás Bůh probudil prostřednictvím svého Slova a
skrze křest. Je to víra, která je víc než pouhá znalost nějakých historických
faktů. Je to živá víra, která si přivlastňuje Boží sliby odpuštění, zaplacené
nevinnou krví Božího Beránka, Ježíše Krista, a která na těchto slibech staví
své bytí i nebytí. Je to víra, skrze kterou oblékáme nový šat Kristovy
dokonalosti, abychom jím zakryli nahotu svého hříchu. Jak říká Ježíš
v knize Zjevení: „Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo
bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!“.
(Zj 16,15)
Podobenství o družičkách nás učí osobní
zodpovědnosti a individuální připravenosti. Tak jako olej [2]
nebylo možné čerpat ze společných zásob, tak ani víru nelze. Přestože se
bohoslužeb účastníme společně, jako společenství věřících, naše připravenost je
věcí každého z nás osobně. Vždyť každá družička měla svou vlastní lampu.
Jinak řečeno, nemůžete věřit za někoho, stejně jako nemůžete za někoho jíst a
pít a spát. Otec nemůže věřit za svého syna; dcera nemůže věřit za svou matku.
To, že věří manžel, nijak neprospívá bezvěrné manželce. Co tedy máme dělat? Jak
můžeme posílit svou víru? Máme přeci k dispozici Boží prostředky
milosti: Boží pravdivé a nepřekonatelné Slovo; křest v Jeho spásné
jméno; Jeho svatou Večeři, při které nám Ježíš zpečeťuje smlouvu své milosti
tím, že nám dává své tělo a svou krev. Máme tyto zdroje, nezbytné a nutričně
bohaté pro naši víru. Používejme je hojně. Jen ten kdo bude zakotven ve víře,
bude mít olej v lampě a bude připraven na příchod ženicha. Amen.
[2] Olej jako takový nemá
v podobenství žádný zvláštní „hlubší“ význam - je třeba jej chápat v
kontextu celého příběhu. Jde o podobenství, nikoliv o alegorii.
Žádné komentáře:
Okomentovat