Manželství a rozvod

Biblické čtení (Mt 19,3-12) Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘? A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?“ Odpoví jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ On jim odpověděl: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“

Mk 10,1-12 I vstal a šel odtamtud do judských krajin a za Jordán. Opět se k němu shromáždily zástupy, a on je zase učil, jak bylo jeho zvykem. ² Tu přišli farizeové a zkoušeli ho: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku. ³ Odpověděl jim: „Co vám ustanovil Mojžíš?” ⁴ Řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit.” ⁵ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. ⁶ Od počátku stvoření ‘Bůh učinil člověka jako muže a ženu; ⁷ proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, ⁸ a budou ti dva jedno tělo’; takže již nejsou dva, ale jeden. ⁹ A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!” ¹⁰ V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali. ¹¹ I řekl jim: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; ¹² a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.”

Kázání

Tu přišli farizeové a zkoušeli Ježíše: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku.

Sestry a bratři, žádná lidská společnost není a nebyla v názoru na rozvody manželů zcela jednotná. Někteří z nás rozvody manželů zcela odmítají, někteří je za jistých okolností připouštějí, někteří s rozvody žádný problém nemají. V Ježíšově době tomu nebylo jinak.

Mojžíšův zákon propuštění manželky dovoluje: Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Ona vyjde z jeho domu, odejde a vdá se za jiného muže. (5M 24,1-2).

Jenže: co je myšleno tím odporným? Postupem času se v názoru na tu věc vytvořily dva hlavní rabínské tábory. První tábor viděl důvodů k odpornosti mnoho – třeba i to, když žena připálí jídlo. Ten druhý tábor viděl jako důvod k odpornosti, a tedy i k rozvodu, jen nečestné chování manželky – její nevěru a podvádění.

Tedy: „K jaké z našich rabínských škol se, Ježíši, v této otázce přikláníš? Jsi v otázce rozvodů benevolentnější nebo přísný?“

Všimněme si, čím Ježíš svou odpověď začal: Co vám ustanovil Mojžíš? Se svou protiotázkou může působit, jako by se zdráhal odpovědět. Avšak výsledkem bylo něco jiného. Tou otázkou si připravil půdu pro dvě věci. Za prvé, mohl učit o manželství a Boží vůli pro člověka. Za druhé, farizeové byli zahnáni do úzkých a Ježíš naopak veřejně odhalil jejich motivy. Ježíšovo zdráhání akceptovat otázku farizeů nás však odkazuje k tomu, zda i my neklademe otázku falešně, chceme-li vědět: „Je rozvod dovolen nebo ne?

Farizeové se nepřišli Ježíše ptát na Boží vůli, ale potvrdit si svou „pravdu“. Přišli Ježíše pokoušet. Proto mu odpověděli to, co od něj chtěli slyšet – Mojžíš rozvod dovolil.

Právě zde však přichází Ježíšovo obvinění z tvrdého srdce jako vysvětlení. To, že to Mojžíš dovolil, byl ústupek, ne zákon. Ježíš cituje Tóru, Mojžíšův Zákon, kterou vykládá ve prospěch manželství. Navrací posluchače zpět k původní dobré Boží vůli.

Od počátku stvoření ‘Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo’; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! (Mk 10,6-9)

Ježíš ale nepřišel zvěstovat pouze pozitivní ideál, ale vést lidi do Božího království; království, ve kterém vládne láska – k Bohu i ke svým bližním. Boží království je královstvím Ducha svatého, který vede všechny lidi. Proto Ježíš připomínal Ducha tohoto zákona. Manželství pro něho vyplývá ze samé podstaty člověka. Člověk není jen muž. Člověk není jen žena. Člověk je – muž a žena. Kdykoli tedy mluvíme o člověku a myslíme při tom pouze na muže, nebo pouze na ženy, je to zavádějící. Člověk jsou oba. Muž i žena. Jsou to dvě nutné strany jedné jediné mince. V téhle Bohem stvořené a chtěné – dvojí – podstatě člověka vidí Ježíš i důvod k manželství. To není nutnost. Ani příkaz. To je dar, který jsme od Pána Boha dostali. Není to povinnost, ale možnost.

A ptáte-li se, farizeové, na ten Mojžíšův příkaz ohledně rozlukového lístku a propuštění – no on to přece ani v nejmenším není žádný příkaz. Je to ústupek Boží. Rada, jak ze všech špatných řešení zvolit to nejméně špatné! Rada, jak minimalizovat škody, které tak jako tak budou. A proč ty škody budou? – Kvůli tvrdosti lidského srdce. Ne kvůli nedokonalosti Božího stvoření. To kvůli vašim chybám. Kvůli vámi lidmi špatně uchopené svobodě, vám tohle Bůh radí.

Co tedy s tím rozvodem? Co si o rozvodu myslí Ježíš? Co o něm říká?

V první řadě – manželství rozloučit lze. Ježíš přece neříká: „Co Bůh spojil, člověk nerozloučí!“ Říká: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! – Nedělej to, člověče. Kvůli sobě to nedělej. Ne kvůli Božímu zákonu. Ani kvůli mně. Kvůli sobě to nedělej.

Jde ovšem o to, zda toto Ježíšovo slovo má být chápáno jako cíl, jako pozvání k věrnosti a lásce za všech okolností nebo jako nový zákon a předpis. Ukázalo se, že církev není schopna Ježíšův nárok unést, má-li jej chápat jako nový zákon a předpis. Boží vůle se totiž nedá zakonservovat do paragrafů a zákonů. Je to výzva, která nám ukazuje cestu a cíl, k němuž se máme snažit směřovat. Církev tu však není od toho, aby určovala společenský řád a právní normy.

Protestantské církve se odvážily řešit tento problém v duchu evangelia. Jedna věc je Boží vůle, která je jasná. Manželská věrnost. Druhá věc je lidský hřích, který je však možné na základě evangelia odpustit a přijmout z něho vysvobození. Jestliže se tedy ukáže, že pokračování manželství je neudržitelné a náprava nemožná, věříme, že se Boží milost vztahuje i na rozvedené a znamená možnost uzavřít nový vztah a vytvořit novou rodinu. Ale není to naše právo. Není to nic samozřejmého. Je to lidské řešení. Je to možné jen pro tvrdost našeho srdce a neschopnost se změnit a napravit. Nakonec i v 5. Mojžíšově se říká, že zapuzená žena odejde a vdá se za jiného muže. Kdy se však máme nebo můžeme rozvézt, nám nikdo neřekne. Je to věc našeho svědomí, naší víry a odpovědnosti. Rozvod je důsledek hříchů, které nám sice mohou být odpuštěny, ale vždycky zůstane jen menším zlem, selháním, varováním a břemenem, jehož důsledky neseme v nějaké míře celý život.

Všichni máme za sebou svůj díl selhání. Možná i v manželství. Ten, který je jeho autorem a který zcela vážně nařizuje, abychom manželství měli v úctě, nám také nabízí nový život, když říká: „Neodsuzuji tě. Jdi a už nehřeš.“ (Jan 8,11b) Slova, která o Něm napsal apoštol Pavel, jsou pravdivá: Jsme-li nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe (2Tim 2,13). Manželství je opravdu jho tak těžké, že někdy jsou třeba tři, aby ho unesli, jak kdosi prohlásil. Tím třetím, kdo vám ho pomůže nést, je Bůh v Kristu, jeho autor. Amen.