Imigranti

Již delší dobu řeším přímo hamletovskou otázku, ale stále nenalézám jednoznačnou odpověď. Utečenci a my. Jeden pohled najdeme v podobenství, když šel jakýsi člověk nebezpečnou cestou z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. A náhodou jde někdo kolem a vidí člověka v nouzi. Vidí, ne že si nevšiml, vidí, ale obejde ho. Vyhne se mu. Doslova: mine ho v opačném směru než je lidské. Vidí a nestane se bližním, říká Ježíš.

Ale pak jde tudy jakýsi Samařan. Zase, ne hned nepřítel, spíš někdo mezi Židem a Římanem, nepatří k nám a není zas hned proti nám. Prostě někdo mezi, s kým míváme i my, když na to přijde, největší potíž. A ten jde, vidí polomrtvého, a prostě se mu nad ním sevře srdce. Vidí ho a ví, že ho nemůže obejít. Lukáš (L 10,25-37) nám detailně líčí záchranu, jak daleko ten Samařan v té záchraně člověka jde, kam až ho dopraví, jak o něj dokáže pečovat, jak ho dokáže mít na mysli a v péči ještě i dál na svých cestách. Jak překvapivě a dalece se právě někdo, od koho bys to nečekal, může stát tobě bližním.

V kázáních nejrůznějších denominací můžeme slyšet výklad tohoto podobenství, v poslední době právě při srovnání s pomocí imigrantům. Když jsem se snažil „aktualizovat si“ toto podobenství na dnešní dny, vzpomněl jsem si na cestu, kdy jsem se vracel v noci z jedné akce okresními silničkami šumavskými hvozdy. Objevit tam ležet nějakého člověka, určitě bych nezastavil a neběžel k němu, jel jsem v autě sám. Ale zkusil bych zavolat policii, kdyby nebyl signál, popojel bych kus dál a zkoušel se znovu a znovu dovolat. Spíše než podobenstvím bych se v těch končinách řídil slovy našeho Pána: buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. (Mt 10,16b)

V některých výkladech podobenství se říká, že náš Pán chce, abychom celou situaci viděli nejprve očima zbitého pocestného. Očima toho, který se sám dostal do problémů a musí přijmout pomoc od toho, kterému by normálně možná ani nepodal ruku. Člověk se musí nejprve stát „zbitým pocestným“, musí uznat svoji situaci, kdy si nemůže sám pomoci. Musí uznat, že tato pomoc přichází v podobě, kterou si nemůže diktovat. Ale to sebou zároveň přináší proměnu – v tom, kdo byl zatím jen „špinavý Samařan“ najednou vidíme „toho který prokazuje milosrdenství.“ Jen tím, že zakusíme soucit a pomoc Samařana, se můžeme sami Samařany stát. Jen tím, že v druhých rozeznáme své bližní, můžeme sami být milujícími bližními.

Četl jsem o jednom experimentu. Studenti teologie si přečetli příběh, při kterém si každý oškliví pokrytectví kněze a levity v biblickém příběhu o Samařanu a to, jak ti dva nechápou, co je doopravdy důležité (pomoc bližnímu) a co je ve srovnání s tím marginální (vykonání náboženských povinností). Pak, podle pokynu neznámého člověka v bílém plášti (kterého nikdy předtím neviděli a kterého už nikdy neuvidí), vyjdou z budovy a ignorují člověka (figuranta), který potřebuje pomoc, a jdou si vyzvednout svoji nijak zvlášť velkou odměnu za účast v experimentu. Srovnával se tam také vliv četby s vlivem spěchu, který byl naprosto marginální, tedy zanedbatelný. Experiment prokázal, že zásadní vliv na naše morální rozhodování má spíše to, jak vypadá konkrétní situace, než že by člověk rigidně dodržoval racionální mravní řád pocházející odkudsi ze zásvětí.

Mohl bych nyní citovat z listu Galatským: Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6, 4-10)

Tady je však stále řeč o jedincích! Máme ale před sebou tisíce a tisíce běženců. Na vojně jsme absolvovali jako zdravotníci i psychologický trénink, kdy nám říkali, že musíme být připraveni ve stresu rozhodovat komu pomoci a komu ne. To když nám přivezou padesát různě zraněných a my musíme rozhodnout, kdo půjde do rukou lékařům a koho si odvezou funebráci. A pak zde máme ještě jeden pohled – Karl Jaspers, německý filosof a lékař, se zabýval otázkou viny a došel k závěru, že již pouhá příslušnost k zločinecké organizaci je zločinem. Takže neměl bych se vždy ptát, komu pomáhám? Co když nejde o někoho tak úplně neznámého. Mám na mysli slova, která králi Jóšafatovi řekl vidoucí Jehú: „Budeš pomáhat svévolnému a milovat ty, kdo nenávidí Hospodina? Kvůli tomu se na tebe Hospodin rozhněval. (2Pa 19,1-3)

Písmo říká, že ze srdce vycházejí dobré a zlé věci. (např. L 6,45) „Všechno, cokoli děláte, dělejte z upřímného srdce, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.“ (Kol 3,23) Pavel také říká: Vždyť přikázání … jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona. (Ř 13,9-10) A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6,10)