Debóra

Po Ehúdově smrti se Izraelci dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. I vydal je Hospodin napospas Jabínovi, králi kenaanskému, který kraloval v Chasóru. Velitelem jeho vojska byl Sísera; ten sídlil v Charóšetu pronárodů. I úpěli Izraelci k Hospodinu, protože Jabín měl devět set železných vozů a po dvacet let Izraelce krutě utlačoval. Toho času v Izraeli soudila prorokyně Debóra, žena Lapidótova. Sedávala pod Debóřinou palmou mezi Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří a Izraelci za ní přicházeli, aby je soudila. Ta poslala pro Báraka, syna Abínoamova, z neftalíjské Kedeše, a naléhala na něho: „Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: »Táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů z Neftalíovců a Zabulónovců. Já k tobě přivedu k potoku Kíšonu velitele Jabínova vojska Síseru i jeho vozbu a jeho hlučící dav a dám ti jej do rukou.«„Bárak jí odpověděl: „Půjdeš-li se mnou, půjdu, nepůjdeš-li se mnou, nepůjdu.“ Řekla: „Určitě s tebou půjdu, avšak na cestě, kterou půjdeš, se neproslavíš, Hospodin totiž vydá Síseru do rukou ženy.“ I vstala Debóra a vypravila se s Bárakem do Kedeše. Bárak svolal do Kedeše Zabulóna i Neftalího; táhlo za ním deset tisíc mužů, i Debóra táhla s ním. (Sd 4,1-10)

Prorokyně Debóra byla jedna z pěti žen ve Starém zákoně, které stály v mimořádné blízkosti Boží. To napovídá i její jméno. Tradičně je sice vykládáno jako „Včela“, ale její jméno v originále nese písmena slova „mluvit – rbd“. Můžeme proto její jméno s klidným svědomím přeložit i jako „Ta, která mluví, je výmluvná“, „Ta, která tlumočí Boží slovo“, káže. To, že Debóra „soudila Izrael“, naznačuje, že měla mimořádnou autoritu danou jí Bohem. Slovo „soud“ je totiž v Písmu velmi důležitým teologickým pojmem. Slovem „soud, soudit“ se označuje činnost, která dává do pořádku a udržuje pravé vztahy – v první řadě mezi Bohem a člověkem, následně pak i mezi lidmi navzájem. Výsledkem soudní činnosti v Písmu pak není odsouzení, ale pokoj a mír, ba dokonce přímo „spása“, tj. nastolení nových poměrů, nových vztahů. Izrael proto touží po Božích soudech, protože ví, že v nich spočívá jejich záchrana. A soudce je ten, kdo k těmto novým vztahům vede tím, že lidem tlumočí Boží vůli, připomíná jim Boží řády a napomíná, nejsou-li dodržovány. Dokonce se sám stará o jejich napravení, a je-li to třeba, bojuje. Tohle je právě náplň poslání soudců v knize stejného jména a tedy i náplň poslání Debóry.

Jak se dozvídáme hned z úvodních veršů, Debóra žije v době, kdy má Izrael k Hospodinu hodně daleko a podle toho to taky v Izraeli vypadá. „Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích“, čteme. „I vydal je Hospodin napospas Jabínovi, králi kenaanskému, který kraloval v Chasóru“. Tohle je situace, která se v knize Soudců neustále opakuje: „Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích a on je vydal napospas.“ Je to zkratkovité vyjádření skutečnosti, že usazování v zemi zaslíbené a počátky života v ní, byly pro Izraelce dobou hledání cesty života, pravého zakotvení. Ke komu se upnout, kde je ta skutečná opora života, kam jdu, jaký mám cíl, kdo se mi stane životním rádcem a vůdcem? Tyhle otázky, i když to tak třeba nevypadá, jsou stále živé i dnes. Každý hledá nějakou „ideu“ pro svůj život, ideu, která se mu stane vodítkem v životě, dá mu náplň i cíl. Nabídka těchto idejí je velmi pestrá, stačí se rozhlédnout kolem sebe: ideje pravicové, levicové, extrémistické, náboženské různého typu. Kterou z nich přijmu za svou, pro kterou budu žít? Izraelci nevstoupili do prázdné země, žily v ní různé národy. A kolik národů, tolik božstev, tolik nabídek odpovědí na základní otázky života! Koho si vybrat?

Řeknete: Snad už měli Izraelci vybráno? Copak není Hospodin Bohem Izraele? Nestaral se snad o ně, nevyvedl je z otroctví do svobody? Tak jaképak ještě vybírání? Pokušení v nové zemi jsou ovšem velká, touha po jistotách ještě větší. Hospodin není vidět, ostatní božstva ano. Nabízela strhující zážitky, na jejich počest se konaly okázalé slavnosti. Člověk si na tato božstva mohl sáhnout, snadno se k nim dostat. A vypadalo to, že nic zvláštního nechtějí, jen dávají, na rozdíl od Hospodina. Ten je přísný, nejde nám na ruku, a hodně žádá – celé srdce. A je tak těžké se lišit! Je příjemnější se připojit k davu. A tak to Izraelci činili. Koketovali s božstvy okolních národů. „Činili, co bylo zlé v očích Hospodinových“, řekne Písmo. A má tím na mysli, že opustili Hospodina, udělali prostě to, co činíváme i my: nedovedli si udržet svou odlišnost, přizpůsobovali se svému okolí, chtěli s ním splynout. Nešlo o židovství jako takové, šlo o Hospodina. Kdo se o Něm dozví, když jeho lid není sto být jeho prostředníkem, nezná se k Němu? To platí i pro nás, pro křesťany: Kdo se dozví o Kristu, když my nebudeme jeho obrazem? „Zaměnil snad nějaký pronárod bohy, ač to žádní bohové nejsou? Můj lid zaměnil svou Slávu za to, co není k užitku“, říká Hospodin u Jeremjáše (Jer 2,11).

Co Hospodin v této situaci udělá? „Vydal je napospas“, čteme, a to těm, s nimiž koketovali, po jejichž řízení toužili. Vydal je napospas neznamená nic jiného, než že Bůh Izraelcům vyšel vstříc a nechal je žít si podle vlastních přání a představ. Není nad vlastní zkušenost! Leč ta bývá trpká. Božstva slibují, že člověka obdarují, že vyřeší jeho problémy, zajistí mu skvělou budoucnost. Ale pravý opak bývá pravdou: člověk pod jejich vedením ztratí svobodu, stane se jejich otrokem. Otrokem ideologií a názorů, otrokem věcí, otrokem postavení, otrokem mínění těch okolo. Dvacet let si Izraelci užívali nadvlády cizích božstev, dvacet let byli v otroctví, krutém otroctví, dozvídáme se. Ano, Hospodin je vydal napospas, na milost i nemilost jiným. To není krutost, jen nikoho nechce držet násilím. „Když o mne nestojíte, nebudu vás držet“, dává svému lidu jasně najevo. To, že Bůh vydal Izraelce napospas jeho okolí, ovšem neznamená, že už o ně nestojí, že je zavrhl. Vždyť jeho slovo v Izraeli zůstalo! Slovo napomenutí, slovo volající je zpět. Že ho nechtějí slyšet? To je jiná věc. Boží slovo tu ale je, ztělesňuje ho Debóra, prorokyně a soudkyně. Prostřednictvím ní Hospodin natahuje ke svému lidu ruku; prostřednictvím ní bojuje o záchranu svého lidu, o novou budoucnost pro něj. Postava Debóry Izraelce ujišťuje: Bůh, i když dopouští, neopouští. Bůh je věrný. Jeho slovo je stále tady, je stále přítomné, chce pomáhat, vést. A to je vzkaz, který tlumočí Debóra i nám dnes: Bůh je stále tady. Ve svém slovu, v lidech, kteří jsou Božímu slovu otevření a žijí ho, je přítomen v Kristu. Jen je třeba k Němu přicházet, hledat Ho, nechávat se Jím vést i soudit. Pro svou záchranu a spásu.