Bohočlověk

Slovo „kočkopes“ pro mne vždycky znamenalo něco polovičatého, takový – řekl bych – „guláš“, a tak jsem se zarazil, když jsem při četbě narazil na slovo „Bohočlověk“. Kentauři byli v řecké mytologii napůl lidé a napůl koně, ve starověkém Egyptě měli bohové lidské postavy s hlavami zvířat a dá se říci, že podobných kočkopsů bychom našli více. Ale jak je to s „Bohočlověkem“, slůvkem, s kterým přišel Origenes někdy ve 4. století?

Origenes zdůrazňoval, že Syn je jedné podstaty s Otcem (= homoúsios) a existuje od věčnosti, a dodával, že jen Otec je Bůh sám sebou (autotheos) a jednoduše dobrý, kdežto Logos je jen druhotný Bůh a obraz jeho dobroty, Duch svatý že pak je ještě menší než Syn, že věčný Logos přijal skutečné tělo, stal se opravdu Bohočlověkem, a proto je možno i Marii označovat jako Bohorodičku (theotokos).

Spor o tom, zda byl Ježíš Bohem či člověkem se táhl dlouhá staletí. Vyskytla se tvrzení, že Ježíš byl jen člověk, jiní zase tvrdili, že byl jen Bůh … Církev v roce 325 na prvním ekumenickém koncilu v Niceji vyhlásila, že Syn je „soupodstatný“ s Otcem, tzn., že je s ním jeden Bůh. Druhý ekumenický koncil, shromážděný v roce 381 v Cařihradě, uchoval tento výraz ve své formulaci nicejského kréda a vyznal „jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“.

„Prokousal“ jsem se herezemi prvních století minulého tisíciletí od ebionitů (popírali Ježíšovo božství) až po dokéty (popírali Ježíšovo lidství), včetně gnostických nauk (na kříži trpěl Ježíš, kterého Kristus před ukřižováním opustil). Všichni opírají svá tvrzení o některý či některé biblické verše.

V Písmu najdeme tvrzení, že Ježíš Kristus je Syn Boží, ale i že je Syn člověka. V době, kdy se Ježíš narodil, se rodokmeny odvozovaly od otce, pak by platilo Syn Boží. Ale znamená to i že sám byl v té době bohem? Ale pokud by byl pouze člověkem, kde v té době byl Logos? Ježíš přišel, aby „napravil“ pochybení prvních lidí – Adama a Evy. Byl by-li jen člověk, mohl odolat pokušení ďábla, který je na mnohem vyšší úrovni než člověk? (Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou – Žd 2,7),

Jan (J 1,14) říká, že Slovo bylo učiněno tělem, resp. masem (Und das Wort wurde Fleisch; The Word became flesh; kai o logos sarks egeneto), čímž se dostáváme k problematice těla, duše a ducha. Vzpomeňme i slov v epištole Hebrejským: Komu kdy z andělů Bůh řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!‘ A jinde se praví: ‚Já mu budu Otcem a on mi bude Synem‘. (Žd 1,5). Otevírá se nám pak i otázka zda Marie byla bohorodička. Na slovo „Bohočlověk“ (vyskytuje se i „Boho-člověk“, ale nenarazil jsem na slovo „božský člověk“) můžeme stáhnout i slova z Matouše: Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého (Mt 5,37).

Otázek je mnoho, jediné současnější vysvětlení, které jsem našel, pochází od skupiny křesťanů, kteří se snaží tvrzení v Písmu porovnávat se současnými vědeckými poznatky. Kladou si otázku zda Ježíš mohl být jakýmsi křížencem Boha a člověka a vysvětlují, že vznik každé lidské bytosti (ale i zvířat) je podmíněn platností pevně stanovených genetických zákonitostí. Tvrdí, že Ježíš nemohl být Božím synem geneticky, že pokus vyložit jeho zplození jako jakési umělé oplodnění Marie Božími geny by nic nevysvětlil – pro řešení sporné otázky by byl takový ,,člověk“ bezcenný. V Genesis (1M 6,1-2) se píše o andělech, kteří se stali muži, aby mohli s půvabnými lidskými dcerami obcovat. Není tam však zpráva, zda to bylo pouze pro okamžik pohlavního spojení, anebo se lidmi stali natrvalo.

Můžeme vzpomenout Platonovu představu – která však nemá oporu v Bibli – lidské nesmrtelné duše, která při početí osídlí vyvíjející se plod a dodá mu lidskou podobu neboli to, co nazýváme a pokoušíme se definovat jako osobnost. Psychologové, počínaje Freudem, se zase domnívali, že osobnost je člověku dopředu dána jako neoddělitelná složka jeho ega. Naproti tomu zastánci psychologického směru behaviorismu tvrdí, že osobnost jako fenomén je až produktem zážitků, zkušeností, rozhodnutí a činů člověka. V tomto případě by šlo o něco, co vzniká a formuje se nejprve vlivem dědičných předpokladů a později vlivem životních okolností a svobodné vůle. V takovém případě je lidský mozek pouze prostředí připravené pro vznik osobnosti. Vrozená je ta část bytosti, která souvisí s lidským egem a je ovlivněná předem naprogramovanými instinkty.

Proto zmíněná skupina tvrdí, že teprve lidé duchovní – mravní, řídící se převážně rozumem – dokáží být nesobečtí. Lidské ego (řízené instinkty), postupně ztrácí svůj vliv, někdy do té míry, že je dotyčný schopen obětovat sebe sama. (J 15,13 – Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.) Pro formování osobnosti (ve smyslu charakteru) je – kromě vrozených dispozic či indispozic (Ř 12,3 – Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.) – velmi důležitá doba prvních tří let, kdy se tvoří její jakási základní struktura. Mimochodem teprve od této doby si člověk začíná uvědomovat svou vlastní identitu a totožnost.

A právě na základě behaviorální definice vyslovuje skupina křesťanských badatelů odvážnou tezi o integraci (sloučení) dvou osobností v jednu. Výsledná bytost by pak měla osobně prožít život jako Slovo v nebesích (ponechme stranou kterých ze tří v Písmu jmenovaných), a zároveň by osobně prožila život na zemi jako člověk Ježíš Kristus. Všechny tyto zkušenosti a nabyté vlastnosti by pak byly její vlastní. Ježíš tedy mohl být sloučen jako „Bohočlověk“ později, dodatečně – kdy už bylo co slučovat. A ve skutečnosti, pokud měl žít dál, takto sloučen být musel – svůj lidský život přece obětoval a jako pozemský člověk žít nemůže.

Uvedená hypotéza tvrdí, že Svatý duch, který sestoupil na Ježíše při křtu (zdůrazňují, že Duch není v Bibli jednoznačný pojem) byla pravděpodobně část paměti Slova. Ježíš byl na integraci s osobností této bytosti už dopředu připravován – jakoby se náhle začal rozpomínat na svoji předlidskou existenci. Vysvětlení pak končí slovy: Je na místě připomenout, že takové pozdější dobrovolné sloučení více odpovídá Stvořitelově koncepci svobodné vůle – Ježíš mohl odmítnout. Tento člověk Ježíš tedy musel položit svůj život, své právo na život jako výkupné. To je velmi známá a základní nauka křesťanství. Právo na život však získal nejen Ježíš, ale i celé jeho latentní potomstvo – dokonalé lidstvo druhého Adama. To vše bylo obětováno v prvé řadě za židovský národ, což byl požadavek spravedlnosti Zákona, a druhotně i za celé lidstvo. Z právního hlediska je jeho výkupné odpovídající protihodnotou. Že je tento princip oprávněný, potvrzuje apoštol Pavel v dopise Hebrejcům:

Prostřednictvím Abrahamovým dal tak desátky i Levi, který sám desátky přijímá. Ještě se totiž nenarodil a byl v těle svého praotce Abrahama, když mu Melchisedech vyšel vstříc. Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova? (Žd 7,9-11)

Avšak ani toto vysvětlení není – podle mne – vyčerpávající. Podle něho se Ježíš narodil jako člověk, jako dítě pravděpodobně měl velmi vysoké IQ, ale až při křtu se mu dostává božských znalostí. Slovo se tedy změnilo v člověka, v tělo, ale změnou ztratilo svoje vědomosti? Nejde tu o pouhé ztělesnění se, zhmotnění, ale o přesun, řekl bych, do jiné dimenze. Ježíš byl člověkem, člověkem s božím poznáním, anebo zároveň Bohem i člověkem? A vzkříšen byl opět do „podoby“ duchovní, tj. jako Slovo? Byl Božím synem, protože Logos byl synem Otce, Hospodina a Marii bylo řečeno „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“, ale znamená to automaticky, že byl Bohem? A je možné zabít Boha? Kdo tedy zemřel na kříži?

Nejsem schopen si na tyto otázky odpovědět, patří k těm, u nichž mám poznámku „hic sunt leones“, slova, která psali staří Římané na své mapy a označovali si tím neznámé jim oblasti. Přesto se s termínem „Bohočlověk“ nějak nemohu smířit, příliš mi to připomíná zmíněného kočkopsa. Vím, že na této „otázce“ již mnoho teologů „pohořelo“ a já pokorně přiznávám, že „scio nescio“, uvědomuji si, že „naše poznání je jen částečné, … až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.“ (1Kor 13,9-10)