Co se stane, když umřeme? Některé církve tvrdí, že přijdeme rovnou do nebe, jiné, že nejprve musíme absolvovat očistec. Případně – s odvoláním na Lukášovo podobenství o Lazarovi (Lk 16,20-26) – že nás čeká oheň pekelný. Předpokládejme, že nejsme zatraceni, protože spoléháme na Boží milost a můžeme peklo vynechat. Čeká nás tedy očistec?
Wikipedie říká, že očistec „je stavem, během něhož se očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů a nedokonalostí před svým vstupem do nebeského stavu. Ačkoliv takové duše v očistci prožívají jistá utrpení, přesto je naplňuje jistota, že po tomto očistném procesu vstoupí do nebeské blaženosti před Boží tvář.“ Víru v očistec sdílí katolická církev a ve všeobecnosti i anglikánská církev, podobný koncept je i v pravoslavné církvi, v judaismu i u mormonů. Protestantské církve se opírají o Písmo, např. o verš „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Řím 6,23) a očistec odmítají. Mimoto Hospodin je Bůh milostivý, nelibuje si v mučení (2M 34,6; 2Pa 30,9; Neh 9,17. 31; Ž 86,15; 112,4; 116,5; Jon 4,2).
Takže mám naději, že přijdu do nebe? Jako nebe se obvykle označuje místo či stav blaženosti mimo tento svět, kde dlí Bůh, andělé, případně i duše lidí, kteří do nebe budou přijati. Nebe se obvykle umísťuje nahoru, nad oblohu. Jan zaznamenává slova Kristova: V domě mého Otce je mnoho místa. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. (J 14,2-3) Ovšem nejsou tato slova určena apoštolům? Můžeme použít i jiný verš: Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují“ (1Kor 2,9); zde ovšem není řečeno, že se to týká nebes. Ale Kristus pravil spoluukřižovanému lotrovi „Amen, pravím ti dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43) Takže po smrti do nebe, nebo do ráje?
Můžeme se ale opřít i o jiné verše: „Učinil jsi nás králi a kněžími našemu Bohu a budeme kralovat nad zemí“, říká se ve Zjevení (Zj 5,10) a Lukáš (Lk 12,32) dodává: „Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“. Ve skutcích je zase sdělení, že „On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel.“ (Sk 17,26). V Bibli najdeme i slova o zemi: „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“ (Ž 115,16); „Spravedliví obdrží zemi a budou v ní bydlet navždy.“ (Ž 37,29); „David přece nevystoupil do nebe, ale sám říká: ‚Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, než ti tvé nepřátele k nohám položím.'“ (Sk 2,34-35).
Písmo jasně říká že „je souzeno člověku jednou zemřít a potom soud“ (Žd 9,27). Řecká filozofie přinesla víru v lidskou nesmrtelnou duši, která je smrtí člověka vysvobozena ze zajetí hmotného těla a má otevřenu cestu do vyšších sfér. Ale Písmo říká: Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se už nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla. Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč. Nikdy už nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem. (Kaz 9,5-6). V listu Římanům (Ř 6,23) se píše: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. V Bibli najdeme i slova: Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. (1Pt 1,3-5) Tomuto verši lze ale rozumět i tak, že oním „dědictvím“ je Kristus, nikoli, že tam máme rezervované místo.
Verše k dané otázce najdeme i na dalších místech Písma: Amen, amen, říkám vám: Přichází chvíle, a už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kteří uslyší, budou žít. Jako má Otec život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě, a dal mu také pravomoc konat soud, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu; přichází totiž chvíle, kdy všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou – ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, ale ti, kdo konali zlo, budou vzkříšeni k soudu. (J 5,25-29)
Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. (Zj 21,1-3)
Hleďte, abyste neodmítli Toho, který k vám mluví. Jestliže neunikli ti, kteří odmítli toho, kdo na zemi vydával Boží pokyny, čím spíše neunikneme my, odvracíme-li se od Toho, který je z nebe. Jeho hlas tehdy otřásal zemí, nyní však slibuje: „Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem.“ A to, že řekl „ještě jednou...,“ ukazuje na odstranění všeho, co je otřesitelné (to jest udělané), aby tak zůstalo to, co je neotřesitelné. My však přijímáme království, jež je neotřesitelné, a proto buďme vděční a služme Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní. (Žd 12,25-28)
A tak z jednoho už nemohoucího muže vzešlo bezpočet potomků, jako je hvězd na nebi a písku na mořském břehu. Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. Ti, kdo takto mluví, dávají najevo, že touží po vlasti. Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. Oni však toužili po lepší vlasti - po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město. (Židům 11,12-16)
Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! (1Kor 15,51-54)
Dinesh D'Souza v knize Život po smrti píše, že se ve světle nejnovějších objevů ve fyzice a neurologii, nejpřesvědčivějších filozofických dedukcí a nejvěrohodnějších teorií biologů a antropologů se představa posmrtného života jeví jako značně reálná. Předkládá logické, vědecké argumenty pro to, že život po smrti je nejen možný, ale také velmi pravděpodobný. Má na své straně mnohem více důkazů než ateisté, podle nichž je smrt naším úplným a naprostým zánikem. D'Souza provokativním způsobem mistrovsky kombinuje argumenty filozofické, fyzikální a biologické s pronikavým rozborem jednotlivých pojetí posmrtného života ve světových náboženstvích a ukazuje, proč je reálné, že Shakespearův „neznámý kraj“ bude nakonec zmapován.
Ježíš Kristus říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věřte ve mne! Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky. Já jsem ta cesta, pravda a život!“ (J 11,25; 14,6). Vzkříšený Kristus je základem a zdrojem budoucího vzkříšení člověka, vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli... Pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, ale pro spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1Kor 15,20-22).
Žádné komentáře:
Okomentovat