Odpuštění

Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ – “Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“  Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.  Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.  Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.  Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“  Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“  Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“  A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“ (L 7,36-50)

Mt 18,21-22: Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.

Petr přichází za Ježíšem s otázkou: Kolikrát? Kolikrát mám odpustit? Petr vyrůstal v krajině, kde se lidé učili, že odpustit se má i třikrát, ale po čtvrté už ne. Tak to učili židovští rabíni, že prý Bůh odpouští jen třikrát a počtvrté už nikoli. Odvolávali se přitom na proroka Amose, kde Hospodin říká: Gaza hřešila trojnásob, čtyřnásob – už toho mám dost!

To Petr určitě znal, ale od Pána Ježíše se naučil, že spravedlnost učedníků musí být hojnější než spravedlnost farizeů. Proto i to odpuštění musí být větší než u farizeů. A tak si řekl sedmkrát, to je číslo dokonalosti. Možná čekal, že ho Ježíš pochválí, jak dobře pochopil jeho učení. Ježíšova odpověď však daleko přesahuje Petrův úsudek. To, co řekl Petrovi (v. 22) zní v řeckém textu dvojznačně: dá se přeložit „sedmasedmdesátkrát“, nebo „sedmdesátkrát sedmkrát“. V tomto případě však není důležitý přesný překlad, protože symbolický význam je v obou případech stejný: neomezeně, bez hranic.

U Lukáše (L 17,1-6) nás Pán Ježíš učí: Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: ‚Je mi to líto,' musíš mu odpustit. To se ale snadno řekne, ale těžko se to dělá. Učedníci si to uvědomovali a viděli, že k takové dokonalosti mají ještě daleko, a proto následně prosili Ježíše: Dej nám více víry! Něco takového, odpouštět bez omezení, to prostě není v našich a v žádných lidských silách, na to potřebujeme více víry. A Ježíš řekne: Na to nepotřebujete více víry, stačí víra malá jako hořčičné zrnko a budete dělat divy.

Apoštol Pavel, vzpomínáte si, to vyjádřil snad ještě silněji: „Kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (1K 13,3). Víra bez lásky není nic, i kdyby ohromovala svou velikostí. Víra se projevuje láskou a skrze lásku. A pak může být i maličká, nenápadná, skromná.

K odpuštění je potřeba Božího vedení a potřeba přiznat si, že je to opravdu mnohdy nad naše síly. Je to čin, při kterém musí být přítomno celé naše srdce a mělo by jít ruku v ruce s modlitbou před Boží tváří, protože to, co se v té chvíli odehrává, není nic menšího než boj duše s mocnostmi temnoty.

Odpuštění hříchů, a hříchu, nemá nic co do činění s nějakou naší „demencí“. Pán Bůh nechce, abychom při odpouštění na všechno úplně zapomněli, ale abychom si to nedrželi a byli uzdraveni tak, aby nás to už citově nezraňovalo a nezotročovalo. Odpouštíme totiž nejen našim bratrům, odpuštění se týká i nás samotných. Vzpomínka apoštola Pavla na jeho vlastní hřích byla nejjistější cestou, jak se zdržet pýchy. Připomínat si, co nám bylo odpuštěno, je nejjistější cestou, jak udržet bdělost naší lásky k Ježíši Kristu. Ne proto, že bychom si libovali v nezdravém probírání se ve svých hříších, ale proto, abychom se radovali z divu milosti Ježíše Krista.

Bůh odpouští, ale tím nejsme zbaveni přirozených důsledků svých hříchů. Král David, když se ocitl na vrcholu moci, spáchal otřesný zločin: dopustil se nejen cizoložství s manželkou bojovníka Uriáše, ale když se mu nepodařilo svůj hřích utajit, nařídil Uriáše v boji zradit a nechat ho padnout. Před Davida potom ale předstoupil prorok Nátan, který ho příběhem o boháči, který ukradl chudákovi jeho jedinou ovečku, přiměl, aby si David svou vinu uvědomil v celé své hrůze. Nátan králi Davidovi pohrozil Božím trestem. David svou vinu uznal a Nátan mu sdělil, že mu Bůh odpouští a že nezemře. Negativním dopadům se ale nevyhnul. Bůh nám odpouští, ale to nás nezbaví zodpovědnosti a následků hříchu.

V Lukášově evangeliu (L 7,44-50) čteme o kající ženě, která Pánu omývala nohy svými slzami a utírala je svými vlasy. Pán její kajícnost odměnil slovy: „Jsou ti odpuštěny hříchy. Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji.“

Obě postavy jsou kajícníci – král David i hříšná žena. Každý je jiný, ale něco mají společného. Je to hřích, vina, lítost, odpuštění. Obě postavy spáchaly hřích: David spáchal těžký zločin, viny té ženy nejsou blíže uvedeny, ale byly obecně známé a farizeus ji jako hříšnici znal (v. 39). U obou se dostavila lítost. Lítost je podmínkou odpuštění. Vidíme však rozdíl mezi postojem Davida a té ženy. David lituje, až když slyší Nátanovu výtku. Příběh o bohatém muži, chudákovi a jeho ovečce v něm probudil ošklivost nad tím, co sám spáchal. Litoval nejen proto, že se obával zaslouženého Božího trestu, ale i díky poznání ošklivosti svého hříchu. A to mu přineslo odpuštění.

Žena v evangeliu ztělesňuje lítost dokonalou. Ta nelituje kvůli trestům, ale klečí u Ježíšových nohou a pláče. Jejím motivem je láska. Poznává v Ježíšovi Boží dobrotu a ve světle toho nemyslí na sebe, ale na to, jak moc se vzdálila od toho, co hlásají Ježíšova slova.

Oba – David i hříšnice – dosáhli odpuštění, ale je mezi nimi rozdíl. Davidovi je přislíbeno, že nezemře, tedy že nebude zavržen. Žena obdržela mnohem víc: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji.“ Pokoj je plnost dobra. Je jí odpuštěno mnoho, protože mnoho miluje.

V příběhu je však ještě jeden člověk – farizej, který pozval Ježíše k jídlu. Ten se nad ženou-hříšnicí pohoršoval. Co to bylo za člověka? To nebyl hříšník, byl to solidní muž, občansky bezúhonný, farizeus, který si své náboženské povinnosti svědomitě plnil. Přesto vše směřuje v jeho neprospěch. Pán Ježíš mu vytýká nedostatek lásky. Ne kvůli tomu, že Ježíše nepřivítal, nepodal vodu k umytí, ale pro jeho studené srdce. Žena hříšnice si byla vědoma svých provinění a uvědomovala si, jak mnoho jí bylo odpuštěno. Její srdce přetékalo vděčností, která ústila v lásku. Protože si farizeus své hříchy nepřipouštěl, nevěděl, proč by měl potřebovat odpuštění. Proti oné ženě se choval ke svému hostu Ježíši daleko chladněji. Z pocitu pýchy posuzoval všechny ostatní.

Když si promítneme tyto tři postavy na sebe, komu se podobáme nejvíce? Davidovi, který je proniknut strachem z Božího trestu, či kající ženě se zkroušeným, ale milujícím srdcem, nebo farizeovi, který nepotřebuje odpuštění? Prosme o milost pravé lítosti. Pro začátek alespoň té davidovské. Vydejme se na cestu, aby náš život byl postupně stále více otevřen Božímu odpuštění a tím i daru vnitřního pokoje. Amen.

21. století

Časopis 21. STOLETÍ EXTRA má podtitul Revue objevů, vědy, techniky a lidí a na podzim 2008 vyšlo číslo nazvané „99x záhady bible“.

Úvodem použiji slova Profesora Mons. Tomáše Halíka: Věda Boha nedokazuje a dokázat nikdy nemůže. Vědecky dokázaný bůh by nebyl hoden naší víry, to by byl bůžek. Si comprehendis, non est Deus, říká sv. Augustin. Co můžeš pochopit (a dokonce dokázat), o tom si můžeš být zcela jist, že to není Bůh. Literatura typu „A Bible má přece pravdu“, která se snaží osvícenectvím otřesené náboženství uklidnit a pojistit hlavní autoritou osvícenectví, totiž vědou jako jediným arbitrem pravdy, je zbabělou a pošetilou sebevraždou náboženství. Samozřejmě, že věda nemůže Boha vyvrátit; vědec, který prohlašuje, že prostředky vědy vyvrátil náboženství, je šarlatán, který přestal dělat vědu a stal se amatérským teologem. Překročil svou kompetenci a zneužívá autority vědy k podpoře své víry, svého náboženství – totiž ateismu, a to je stejně nečestné jako to, k čemu by nesebejistí věřící rádi zmanipulovali „věřící vědce“. Pole, na němž se může a má dialog vědy a náboženství konat je filozofie. … Spousta prohlášení vědců, vydávajících se za vědecké stanovisko a zaštiťujících se autoritou vědy, nemá už s vědou jakožto vědou příliš co dělat, ale je to filozofické stanovisko, které zpravidla bývá nějakou filozofickou reflexí vědeckých poznatků. Podobně někdy z úst teologů slýcháme stanoviska víry, zaštiťující se autoritou církve, Písma, ne-li Boha samotného, které jsou ve skutečnosti filozofickou reflexí víry, náboženských symbolů, zkušeností víry či výpovědí Písma – někdy hlubokou, jindy problematickou, ale vždy lidskou a dějinně, kulturně podmíněnou.

Prof. Jan Heller říká, že vykladač Bible musí především dešifrovat dobové rysy, jazykové obraty, znát zvyky a představy doby, leckdy i dějinnou a kulturní situaci starých časů. Ale zároveň při tom všem nesmí zapomenout, že všechno, co je v Písmu psáno, bylo napsáno k našemu naučení – abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které Písmo dává, „čerpali naději“ (Ř 15,4). Od doby, kdy byla Bible napsána, se lidstvo spirálovitým vývojem dostalo do jiných poloh než bylo za doby Abraháma, ale i Krista. Lze to ukázat na dopisu, který došel do jednoho rádia v USA moderátorce Lauře Schlesingerové v reakci na její odvolávání se na Písmo:

… potřebuji poradit ohledně několika speciálních zákonů a způsobů, jak je dodržovat. Když u oltáře obětuji býka jako zápalnou oběť, vím, že je to libá vůně pro Hospodina (Leviticus 1,9). Problémem jsou moji sousedé. Tvrdí, že je to nelibá vůně pro ně. Mám je odrovnat? Dále: Rád bych prodal svou dceru do otroctví, jak to dovoluje Druhá kniha Mojžíšova (Exodus 21,7). Jakou přiměřenou cenu bych dnes podle Vašeho názoru měl za ni chtít? Anebo: Leviticus 24,44 ustanovuje, že mohu vlastnit otroky, muže i ženy, získám-li si je ze sousedních národů. Jeden přítel má za to, že se to vztahuje na Mexičany, ale na Kanaďany ne. Proč nesmím vlastnit Kanaďany? Nebo: Mám souseda, který o sobotách vždycky pracuje. Exodus 35,2 jasně stanoví, že musí zemřít. Znamená to pro mě morální závazek, abych ho vlastnoručně usmrtil? Většina mých mužských přátel si dává stříhat vlasy i přistřihovat vousy, přestože to Leviticus 19,27 jednoznačně zakazuje. Jakou smrti mají sejit? Také potřebuji poradit v tomto: Strýc má statek. Proviňuje se proti Leviticu 19,19, protože osívá totéž pole dvojím druhem semene. Navíc jeho žena nosí šaty utkané z dvojího druhu vláken (bavlna + polyester). On nadto často zlořečí a rouhá se. Je opravdu zapotřebí svolat celou vesnici, abychom je ukamenovali (viz Leviticus 24,10-16)? Nestačí, když je formou drobného rodinného obřadu upálíme, jako se to dělá s těmi, kdo se vyspí s tchýní (Leviticus 20,14)? … To je samozřejmě nadnesený příklad, ale velmi názorně zobrazuje rozdílné poměry v době starých Izraelců a dnešního světa.

Profesor cambridžské univerzity Nicholas Lash ukazuje, k jak velkému posunu došlo v evropské, a zejména britské, kultuře v chápání pojmu Bůh v době osvícenectví. Tehdy totiž lidé poprvé začali pojem Bůh používat pro vysvětlení příčiny fyzického vesmíru. Prof. Lash dokládá, že byl dřívější scholastický pojem causa mnohem bohatší a diferencovanější. Nešlo zdaleka jen o označení fyzické příčiny; tento pojem zahrnoval také smysl a účel – to, k čemu tady určitá věc je. V 17. a 18. století myslitelé potřebovali najít a pojmenovat jeden určitý princip, z něhož je možné odvodit vznik a fungování celé světové mechaniky, – a náboženský pojem bůh se k tomu docela hodil. Později věda došla do stadia, kdy zjistila, že takový jeden jednoduchý počáteční prvek nepotřebuje, neboť nic takového k vysvětlení složité skutečnosti světa nestačí – proto byl přirozeně tento pojem odložen. Ovšem z této metodologické otázky fyziky se udělal neoprávněný filozofický a teologický závěr: Bůh neexistuje. Bůh, o němž mluví křesťanská víra, však do fyziky vůbec nepatří, Bůh není fyzikální příčina lidstva, ale tajemství jeho smyslu.

V článcích se hodně pracuje s časovými údaji. Musíme si uvědomit jednu věc. V Bibli se hovoří také o dnech a létech, ale „Boží časomíra“ je odlišná od té naší. Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka (Ž 90,4); Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den‘ (2Pt 3,8). Je však zde ještě jedno vodítko, a tím je hebrejština. V ní měla čísla vždy určitý význam – např. „třetí den“ je v biblické mluvě pevná figura, vyhrazený termín pro rozhodující chvíli. Desátý den je zase doba střední lhůty, asi jako 40 dní nebo i 40 let je velká čili dlouhá lhůta a tři dny krátká lhůta. Naproti tomu čísla 7 a 12 jsou symbolem naplnění a plnosti a tak by bylo možné pokračovat.

Problematiku rozdílného chápání tehdy a dnes si můžeme ukázat i na příkladu Sodomy, kam přicházejí – po návštěvě u Abrahama – tři poslové-andělé. Sodomci chtějí své hosty (i když je pozval k sobě Lot, přece jen jsou sodomskými hosty) nejen napadnout či okrást, ale znásilnit. Ale zde nejde o geje, zde jde o násilí vůči hostům, jež je exemplárním projevem lidské zkaženosti a hříšnosti. Napadnout, zneuctít hosta je jedním z nejskandálnějších projevů bezpráví a nespravedlnosti. Sexuální motiv zde slouží k umocnění a vyhrocení tohoto tématu. Znásilněný muž je podle tradičních kulturních vzorců zbaven své „cti“, tj. zbaven osobní suverenity svého „mužství“ („ponížen“) – zničen.

Lot v této souvislosti nevede polemiku o homosexuálních aspektech jejich záměru, ale brání právo hostů na azyl. Lot jako „pán domu“ ručí za bezpečí a dobré zaopatření svých hostů. Pro naše kulturní prostředí a z hlediska našich morálních norem zní velmi podivně Lotova nabídka, že násilníkům vydá dvě vlastní dcery. Pokud by „muži sodomští“ chtěli této noci jen ukojit svůj chtíč, měla by pro ně být taková nabídka atraktivní. Sodomci však na ni neslyší, Lota okřiknout, že je sám přivandrovalec a není tu od toho, aby vynášel soud a pohrozí mu, že na něm napáchají ještě větší zlo, než na ochraňovaných hostech. Základní konflikt v této části příběhu tedy tkví v rovině práva a spravedlnosti, v otázce právního postavení hostů. Motiv sexuální (vydání dcer) slouží této hlavní linii. Lot v nabídce, že je vyvede říká: „… a učiníte jim, co je dobré ve vašich očích“. Zde nejde o to, že takové „činění dobra“ zní z hlediska dcer jako bohapustá ironie či nejapný eufemismus. V Lotově řeči to nabízí alternativu k „činění zlého“, před nímž chce své „bratry“ varovat. V řeči Sodomců to pak nachází kontrapunkt v jejich výhrůžce „nyní tobě učiníme větší zlo než jim“. O tyto hodnotící termíny zde běží, posluchačům proto mají opakovaně „brnkat přes uši“, takto totiž jednají „muži sodomští“, které vypravěč při první zmínce (Gn 13,13) charakterizoval jako „velice zlé a hříšné“. Lot „nevyvádí“ své hosty, ani své dcery, ale „vychází“ místo nich sám, aby se Sodomcům vystavil a zápasil o ochranu těch, kdo vešli do bezpečí jeho domu. Hebrejsky jsou slova „vyvést“ a „vyjít“ různé tvary téhož slovesného kořene (hifíl, resp. qal).

Lot představuje „normálního člověka“ (reprezentant „pronárodů“, praotec Moábu a Amónu), který nejde tam, kam mu Hospodin ukazuje, ale tam, kde se mu líbí (Gn 13,10n; Gn 19,18n). V našem příběhu jedná tu statečně a solidárně, tu zase ustrašeně, malověrně a neposlušně. Je-li zachráněn, pak především pro „milost Hospodinovu“, ne pro vlastní „spravedlnost“. Jakkoli je představován (také) jako „spravedlivý“, ze Sodomy musí být nakonec vyveden; sám by nikdy nevyšel. Problematicky jednají nejen násilníci, ale i Lot – jeho nabídka vlastních dcer (srov. Sd 19,24n) je z dnešního hlediska nepřijatelná. Otázku co z Písma pro naši etiku platí nelze rozhodovat bez uvážení rozdílnosti kulturních vzorců tehdy a dnes, bez prověření, zda to, co dnes vyvolává naše rozpaky či pohoršení, obdobným způsobem vadilo prvotním posluchačům. Poselství Písma lze velmi účinně zneškodnit „znásilněním poslů“, „znásilnění“ čteného textu je jedním z nejrafinovanějších způsobů jak znemožnit a zneškodnit biblické poselství a jak se minout s tím, kdo k nám své „poselstvo“ vysílá. Novozákonní autoři by řekli, že je to přímo „ďábelské“, starozákonní svědkové takovému jednání říkali „sodomské“.

V časopise se mimo jiné hovoří i o Genesis, podívejme se ještě jednou k Profesoru Lashovi. Nicholas Lash upozorňuje na zmatek, který se týká pojmu stvoření. Mluví-li fyzika – a bohužel i teologicky nepoučení křesťané – o stvoření, má na mysli opět jakousi událost fyzikálního řádu, okamžik a průběh počátku vesmíru. Mluví-li teologie o stvoření má na mysli stvoření jako celek, všechno, co není Bůh: my lidé,zvířata, hmotný vesmír, hudební díla, a co všechno si ještě můžeme myslet, jsme stvoření. Pro víru a teologii je podstatné, že jsme stvoření, tj., že jsme byli stvořeni – jak a kdy a co je fyzickou příčinou vzniku vesmíru, to jsou otázky fyziky, které s vírou a teologií nemají co dělat. Jestliže z té či oné strany se upoceně srovnávají různé měnící se hypotézy o vzniku světa (teorie velkého třesku apod.) s biblickými texty, aby se ukázala shoda či neshoda, aby se pravda Bible dokazovala či vyvracela fyzikou, je to v každém případě naprosto nesmyslný podnik. To podstatné, co nám víra a teologie učením o stvoření říká, je to, že nejsme Bohem, ale že jsme všichni ve vztahu k tajemství, kterému říkáme Bůh. Když křesťan vyznává svou víru, zavazuje se tím k postoji víry vůči světu; vyznává totiž, že svět je svěřený dar. Víra není soubor přesvědčení o povaze dárce. V oblasti biologických a fyzikálních teorií nechť si každý věří čemu chce a konzultuje to pouze se svým vědeckým svědomím; náboženské svědomí zavazuje pouze k tomu, aby ke všem vědeckým teoriím byl zdravě kritický a nechápal je nábožensky jako zjevenou pravdu. Mnoho křesťanů si stále promítá nekřesťanskou, novověkou deistickou představu Boha Zhotovitele, Velkého hodináře … Víra záleží v orientaci naší existence, v našich základních životních postojích, nikoli v tom, co chováme v povrchové rovině své mysli, kde bydlí naše představy a naše názory na to či ono. Stvoření není udělání světa, jak si to představovali novověcí deisté, ale creatio continua, neustále pokračující proces.

Vaše slovo buď "ano, ano – ne, ne"

Vaše slovo

Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.
(Mt 5,33-37)

Chtěl bych se s vámi zamyslet nad posledním veršem v biblickém čtení: Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Hranice[1]. Její autoři jsou američtí psychologové[2] z Kalifornie, kteří se zabývají problematikou vytváření mezí v mezilidských vztazích. V jedné kapitole upozorňují, jak je důležité stanovit si hranice i v oblasti víry. Upřímný křesťan ví, že by měl být lepší než je, a snaží se své hřivny rozmnožovat. S tím, jak sám sebe vnímá a jaký by měl být, se stále vyrovnává. Také naše okolí na nás klade nároky. Cítíme odpovědnost a někdy se bojíme, že nenaplníme očekávání ostatních.

Jak se zachováme, když nás někdo požádá o pomoc? Jaký máme pocit, když ji nemůžeme poskytnout, nebo když se nám zdá, že bychom museli vynaložit neúměrně více času či námahy? Co když někdo naši ochotu zneužívá? Jak najít tu správnou míru?

Někteří křesťané, pod vlivem citace „Pomáhej bližnímu svému“ mají totiž často problém s vymezením svých možností a svých hranic. Někdy se jim stává, že v přikázání „Miluj bližního svého, jako sebe samého“[3], vidí jiné významy, než které by tato věta měla mít. Miluj Boha a miluj svého bližního, jako sebe samého. To je právě základ rovnováhy, která nám někdy uniká, základem je milovat sebe, vidět a uspokojovat také své potřeby. Starat se o sebe, vážit si sebe.

Křesťané mají často pocit, že MUSÍ pomáhat, a potom tedy pomáhají, kdykoliv je k tomu příležitost. Jinak by měli pocit, že jsou sobečtí. Ale důsledkem může být, že nepomáhají s radostí, pomáhají spíše se sebezapřením. V knize je popisován jeden den ženy, která se obává zarmoutit a zklamat svou rodinu, své přátele a známé tím, že by jim odmítla jakoukoliv žádost. Podává heroické výkony, když je schopna na požádání kamarádky převzít vedení víkendového kurzu, který začíná za dva dny. Když na žádost svého nadřízeného dlouho do noci řeší jeho pracovní povinnosti, prostě jen proto, že ji o to požádal. Nebo když za své děti řeší jejich opakující se selhání z nedbalosti. Připadá si vyčerpaná, vyhořelá, ve svém konání nevidí žádný hlubší smysl. Jediné co má na mysli je, že by měla pomáhat a hlavně nemyslet na sebe. Tato žena pomáhá nad míru a převážně z povinnosti, pomáhá bez radosti ze života, je pod tlakem všech těch povinností, které si na sebe naložila. [4]

My také někdy bereme na sebe břemena jiných, s kterými nemáme možnost nějak naložit, a naše břemena nám unikají. Často pak zapomínáme na našeho Pána a sílu modlitby. Máme mít zodpovědnost především nad svým životem. Máme se naučit, co je naším úkolem a co jím není. Máme přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. Máme umět říci jasné ano i jasné ne. A máme umět ano i ne přijmout. V celé Bibli jsou lidem připomínána jejich rozhodnutí a žádá se od nich, aby za ně nesli odpovědnost.

Např. dělníkovi, který se zlobil kvůli mzdě za smluvené dílo, řekl Ježíš. „Příteli, nekřivdím Ti, nesmluvil jsi se mnou denár za den?“ (Mt 20,13) Ten muž se svobodně rozhodl pracovat za určitý obnos a zlobil se, že někdo, kdo pracoval méně hodin, dostal stejnou mzdu. Stejně tak v podobenství o marnotratném synovi – rozhodl se zůstat doma a sloužit – a pak měl zlost. Nebo vzpomeňme příběh Marie a Marty, sester Lazara.

Křesťané mívají hluboce zakořeněnou obavu, že se zachovají sobecky, že se zachovají špatně, když se místo o druhé budou zajímat o sebe. Avšak, chceme-li pomáhat lidem venku, musíme mít sami v sobě pořádek, pokoj a klid. Musíme si nejprve udělat pořádek u sebe, správně spravovat své potřeby, abychom potom mohli radostně sloužit i na venek. Prioritou je tedy milovat sám sebe, což následně umožňuje milovat druhé. Nečinit věci z povinnosti, či z obavy, ale z lásky, radosti a vnitřního přesvědčení. Za svůj život je zodpovědný každý sám. Je důležité, abychom když říkáme „ano“, mysleli „ano“. Když totiž naše rty říkají ano a naše srdce říká ne, v podstatě tím ano devalvujeme, nemá již takovou hodnotu. Kdo umí říkat upřímné a radostné ano, musí umět říkat i upřímné ne.

Součástí Božích záměrů je, abychom věděli, kdy máme hlad a kdy jsme osamělí, kdy máme starosti, kdy jsme přetížení nebo kdy potřebujeme oddech – a pak abychom usilovali o získání toho, co potřebujeme. Bible představuje Ježíše jako toho, kdo tento princip chápal, když ve chvíli velké služby a mnoha potřeb odjel lodí od zástupu lidí na pusté místo (Mk 6,31) „Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí a (on a jeho učedníci) neměli ani čas se najíst.“

Bůh respektuje naše NE, nesnaží se nás ovládat, ani nás nepopichuje. Umožňuje nám říci ne a jít svou cestou. Respektuje ne a dál lidi miluje. Je dárce, vždy dává možnost volby a dává také prostor nést důsledky svého rozhodnutí. Marnotratný syn jednal otevřeně a přímo „Nechci to dělat po tvém, udělám to po svém.“

My jsme často jako druhý syn v podobenství o dvou synech na vinici. Je zapsáno u Matouše (21,28-31), takže si ho připomeňme: „Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Lépe je když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš, říká kniha Kazatel (Kaz 5,4).

Abychom byli schopni skutečně pomáhat druhým, pak potřebujeme především sami prožívat osvobozující moc Božího odpuštění v Ježíši Kristu. Ježíš sám, pohnut soucitem s námi ubohými lidmi, nabízí nám svou pomocnou ruku. Budeme-li se každý sám za sebe jednou rukou držet Pána Ježíše, můžeme druhou ruku bezpečně a svobodně podat našemu bližnímu.

---

[1] Hranice - Kde jsou zdravé meze ve vztazích a v osobním životě? Praha, Návrat domů 2002. ISBN 978-80-7255-263-4 (Knihu Hranice - Kedy povedať Nie, kedy povedať Áno vyšla v roce 2007 také na Slovensku v Porta Libri 2007)

[2] Dr. Henry Cloud, Dr. John Townsend pracují jako vedoucí pracovníci v psychologickém centru na klinice Minirth-Meier v Newport Beach v Kalifornii. Přednášejí a jsou autory mnohých knih, které vyšly v češtině i slovenštině: Hranice v manželství, Děti a hranice, Rozhovory o hranicích, Hranice v chození a další.

[3] Mt 19,19  cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.

Mt 22,39  Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.

Mk 12,31  Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“

L 10,27  On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘

Sk 20,35  (apoštol Pavel říká) Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere´.

[4] Ukázka z knihy JEDEN DEŇ V ŽIVOTE BEZ HRANÍC je v příloze.

Příloha:

6:00

Zazvonil budík. Ešte ospalá Sherrie s polootvorenými očami umlčala hlučného votrelca, zažala lampu pri posteli a posadila sa. Civela na stenu a snažila sa prísť k sebe. Prečo mám obavy z dnešného dňa? Pane, nesľúbil si mi život v radosti? Keď sa zbavila pavučín vo svojej mysli, spomenula si na dôvod, pre čo sa dnešného dňa obávala: stretnutie s Toddovou učiteľkou dnes o štvrtej. Spomenula si na jej telefonát: „Sherrie, tu je Jean Russellová. Chcela som vedieť, či by sme sa mohli stretnúť a porozprávať sa o Toddových školských výsledkoch a o jeho… správaní.“ Todd nevedel obsedieť na mieste a sústrediť sa na výklad. Nepočúval ani Sherrie a Walta. Todd bol dieťa s veľmi silnou vôľou a Sherrie nechcela obmedzovať jeho osobnosť. Nebolo to dôležitejšie? Nuž, nemám čas sa týmto všetkým znepokojovať, povedala si Sherrie, zdvihla svoje tridsaťpäťročné telo z postele a odvliekla sa do kúpeľne. Mám dosť problémov, ktoré ma celý deň zamestnávajú. Pod sprchou Sherriina myseľ preradila na druhú rýchlosť. V duchu si začala opakovať svoj dnešný program. Deväťročný Todd a šesťročná Amy by ju sami osebe zamestnali, aj keď by nepracovala na plný úväzok. Tak teda… pripraviť raňajky, zabaliť dva obedy a dokončiť Amyin kostým na školskú hru. Nebude jednoduché dokončiť kostým predtým, ako príde školský autobus o 7.45. Sherrie s ľútosťou pomyslela na včerajší večer. Mala v pláne pracovať na Amyinom kostýme, chcela využiť svoj talent na to, aby svojmu dievčatku pomohla vylepšiť jej veľký deň. Ale nečakane sa u nich zastavila jej matka. Dobrá výchova ju nútila hrať príjemnú hostiteľku, a tak stratila celý večer. Spomienky na jej pokus zachrániť večer neboli príjemné. Sherrie sa snažila byť diplomatická a svojej matke povedala: „Ani si nevieš predstaviť, ako sa teším z tvojej neočakávanej návštevy, mama! Dúfam, že ti nebude prekážať, ak budem popri našom rozhovore šiť Amyin kostým.“ Sherrie v duchu napäto očakávala matkinu odpoveď.

„Sherrie, vieš, že ja som tá posledná, ktorá by ťa chcela obrať o čas strávený s rodinou.“ Sherriina matka stratila manžela pred dvanástimi rokmi a svoje vdovstvo povýšila do stavu martýrstva. „Vieš, odkedy zomrel tvoj otec, mám taký prázdny život. Neustále mi chýba naša rodina. Naozaj ťa nechcem ukracovať o tú tvoju!“ Stavím sa, že ty na nejaký spôsob prídeš, pomyslela si Sherrie. „Preto rozumiem, že nikdy nechceš priviesť Walta a deti ku mne na návštevu. Veď so mnou nie je žiadna zábava. Som iba stará osamelá žena, ktorá celý svoj život zasvätila deťom. Kto by chcel so mnou tráviť čas?“ „Nie, mami, nie, nie, nie!“ Sherrie sa rýchlo pridala do emocionálneho menuetu, ktorý spolu s mamou tancujú už celé desaťročia. „Tak som to vôbec nemyslela. Vieš, že som naozaj rada, že si sa tu zastavila. Máme taký nabitý program, len Boh vie, koľkokrát sme ťa chceli navštíviť, ale nevyšlo nám to. Som veľmi rada, že si zaskočila ty sama.“ Bože, nech do mňa neudrie blesk za toto malé klamstvo, potichu sa modlila. „Vlastne môžem ten kostým dorobiť aj inokedy,“ povedala Sherrie. Odpusť mi aj toto malé klamstvo. „Tak, urobím kávu?“ Matka vzdychla. „Tak dobre, ak na tom trváš. Ale naozaj by som len veľmi nerada vyrušovala.“

Návšteva sa pretiahla až do neskorého večera. Keď matka odišla, Sherrie sa cítila absolútne vyčerpaná, ale ospravedlňovala samú seba. Aspoň som jej osamelý deň trochu naplnila. Potom sa v nej však ozval ten otravný hlas. Ak som jej tak pomohla, prečo sa celý čas sťažovala na to, aká je osamelá? Sherrie sa snažila zahnať túto myšlienku a radšej išla spať.

6:45

Sherrie sa vrátila do prítomnosti. „Myslím, že už nemá význam plakať nad rozliatym mliekom,“ zamrmlala si sama pre seba a snažila sa z celej sily zapnúť zips na čiernej ľanovej sukni. Jej obľúbený kostým, rovnako ako mnoho iných, jej bol priúzky. Stredné roky prišli tak skoro? pomyslela si. Tento týždeň už naozaj musím začať s diétou a pustiť sa do cvičenia. Ďalšia hodina bola, ako zvyčajne, katastrofálna. Deti protestovali a nechceli vstávať a Walt sa sťažoval: „Nevieš tie deti aspoň raz dostať k stolu načas?“

7:45

Deti to ako zázrakom stihli, Walt odišiel svojím autom do práce a Sherrie vyšla von a zamkla za sebou vchodové dvere. Zhlboka sa nadýchla a ticho sa pomodlila: Pane, neteším sa na deň, ktorý je predo mnou. Daj mi niečo, v čo by som mohla dúfať. Cestou na diaľnici dokončila svoj mejkap.
Vďaka Bohu za dopravné zápchy.

8:45

Sherrie vbehla do budovy firmy McAllister Enterprises, kde pracovala ako módna poradkyňa. Pozrela sa na hodinky. Mešká iba pár minút. Možno kolegovia pochopili, že meškanie je súčasťou jej životného štýlu a už ani neočakávali, že príde načas. Mýlila sa. Začali týždennú poradu vedenia bez nej. Sherrie sa snažila po špičkách vkradnúť do miestnosti tak, aby si ju nikto nevšimol, ale
keď si sadala na miesto, všetci na ňu upreli zrak. Roztržito sa poobzerala okolo seba a zamrmlala niečo o „tej bláznivej doprave“.

11:59

Zvyšok rána prebehol ako zvyčajne. Sherrie bola talentovaná módna návrhárka, mala neomylný vkus na atraktívne oblečenie a pre svojho zamestnávateľa bola hodnotným prínosom. Jediný problém sa vyskytol tesne pred obedom. Zazvonil jej telefón. „Sherrie Phillipsová.“ „Sherrie, vďaka Bohu, že si tam!“ Tento hlas si nemohla pomýliť. Sherrie poznala Lois Thompsonovú už od strednej školy. Lois bola veľmi precitlivená žena a neustále sa ocitala v novej a novej životnej kríze. Sherrie sa vždy snažila Lois načúvať. Lois sa však Sherrie nikdy nespýtala, ako sa darí jej, a keď sa Sherrie zmienila o problémoch, ktorými prechádzala, Lois vždy zmenila tému, alebo musela náhle ukončiť hovor. Sherrie mala Lois úprimne rada a trápili ju jej problémy, ale Lois bola skôr ako jej klientka, nie priateľka. Sherrie tento nepomer v ich vzťahu hneval. Ako zvyčajne, Sherrie sa cítila vinná, keď si uvedomila, že sa na Lois hnevá. Ako kresťanka poznala dôležitosť, ktorú Biblia prikladala tomu, aby sme svojich blížnych milovali a pomáhali im. A už je to tu opäť, vravela sama sebe. Myslím viac na seba ako na iných. Prosím ťa, Pane, daj, aby som sa vedela Lois odovzdať celá a osloboď ma od môjho egoizmu. Sherrie sa spýtala: „Čo sa deje, Lois?“ „Je to hrozné, naozaj hrozné,“ povedala Lois. „Annu poslali domov zo školy, Toma nepovýšili a auto mi vypovedalo službu priamo uprostred diaľnice!“ Jeden deň v živote bez hraníc.

Takto vyzerá môj život každý deň! pomyslela si Sherrie, pričom v nej stúpala zlosť. Ale aj napriek tomu povedala: „Lois, je mi ťa veľmi ľúto! Ako si s tým všetkým poradíš?“ Lois veľmi ochotne a podrobne odpovedala na jej otázku – tak detailne, že Sherrie prišla o polovicu svojej obedňajšej prestávky. Nuž, pomyslela si, niečo rýchle do žalúdka bude lepšie ako nič. Keď Sherrie čakala na svoj kurací burger, rozmýšľala o Lois. Ak by všetko to moje počúvanie, utešovanie a rady za tie roky Lois nejako pomohli, hádam by tá námaha stála za to. Ale Lois robí tie isté chyby ako pred dvadsiatimi rokmi. Načo to všetko robím?

Boží blud

Dostala se mi do ruky kniha s názvem Boží blud (Richard DAWKINS: Boží blud. Academia Praha 2009). Autor je britský biolog, velký příznivec Darwinovy teorie a odpůrce náboženské víry. Bylo to náročné čtení, někdy jsem si musel položit podobnou otázku jako autor a „zodpovídat se“ sám sobě ze své víry, jindy jsem jeho tvrzení přešel jen shovívavým úsměvem. Ovšem často jsem se také vracel do minulosti.

Například jsem si vzpomněl na mladá léta, kdy nám ve škole hustili do hlavy evoluční vývoj člověka. Tehdy jsem v knihovně objevil knihu s názvem Nahá opice (Desmond MORRIS: Nahá opice: zoolog studuje lidského živočicha. MF, Praha 1971) a já uvedl našeho profesora do rozpaků tvrzením, že mají pravdu oba páni. Dokazoval jsem, že Darwin vytvořil obraz „lesního“, Morris zase „vodního“ opičáka. Jak máme vědět, která hypotéza je správná? Víme, že člověka láká nejvíce to co doma nemá. A tak když lesní chlupatý opičák slezl ze stromu a dopajdal se k moři, uviděl tam opičandu, která byla úplně holá, takže v tom okamžení po ní vzplanul velkou touhou. Stejně tak pro ni byl takový chlupatý parťák nesmírně přitažlivý. A naopak když přišla ve stopách svého chlupáče k moři lesní opice, uviděl ji úplně holý opičák, který vylezl z vody a dopadlo to stejně. Jako důkaz této teorie jsem uvedl fakt, že dnes jsou lidé různě chlupatí – někteří více, jiní méně, což je způsobeno tím kolik máme ve svém rodokmenu lesních a vodních předků …

Boží blud není jediná současná protináboženská kniha, můžeme listovat i v dalších jako je Konec víry nebo Bůh není veliký. D´Souza (Dinesh D’SOUZA: Křesťanství a ateismus úplně jinak – skvělé křesťanství aneb co je na křesťanství tak úžasného? Ideál, Praha 2009) píše, že ateisté se nemýlí v tom, že existuje pouze jedna pravda. Ale je čas vyhnat penězoměnce z chrámu; ateisté už nechtějí být jen tolerováni, ale rádi by měli monopol na veřejné fórum a vyhnali z něj křesťany. Chtějí zdiskreditovat náboženská tvrzení a přesvědčit zbytek společnosti, že křesťanství je nejen pomýlené, ale i zlé. Ateisté to měli zatím příliš jednoduché proto, že křesťané většinou uhnou a utečou a ateisté se odpovědí na své argumenty nedočkají. D´Souza polemizuje s protináboženskými argumenty předních ateistů, jako jsou Richard Dawkins, Sam Harris, Christopher Hitchens a další. A já jsem si uvědomil, že snad Boží cestou se mi do ruky dostaly současně dvě knihy: Křesťanství a ateismus úplně jinak Dineshe D’Souzy a Boží blud Richarda Dawkinse.

Biolog Dawkins svět křesťanství pojímá poměrně zjednodušeně, pro něj je každé náboženství špatné. Argumentuje velice povrchně tu s křesťanstvím, tu s islámem, používá Stalina i Hitlera, prostě vybírá vše, co se hodí k protináboženské argumentaci. A nesmíme ani zapomínat na to, že autor se pohybuje v anglosaském světě, že „mluví“ zvláště k severoamerickému publiku, jehož mentalita je přece jen odlišná od naší. V osmašedesátém jsem absolvoval postgraduál, kde nám jeden semestr také přednášeli souběžné dějiny katolicismu a komunismu – dvě ideje, z nichž se postupem stalo státní náboženství. Autor by získal na těchto přednáškách řadu dalších argumentů, ale možná by si také uvědomil, že křesťanství je velice rozvětvené a v určitém ohledu je nelze zařadit do jediné škatulky.

Písmo nám mimo jiné říká: Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? (1K 1,20) Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého žití, jež jako stín mu plynou? Kdo oznámí člověku, co pod sluncem nastane po něm? (Kaz 6,12) Autor Dawkins si nepřipouští, že Bible je zvláštní kniha (tedy 66 knih), která přetrvala věky a že člověka vede i svádí. Znám skupinu křesťanů, kteří „čtou“ Bibli s vědeckým přístupem. Snaží se vysvětlovat věci z Písma z pohledu dnešního stavu vědeckého poznání. Jenže Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. (Kaz 1,11)

Filosof Jan Sokol tvrdí, že definovat člověka vůbec není snadné. Richard Dawkins, podobně jako Matt Ridleyová, považuje člověka za dočasného nositele sobeckých genů, Desmond Morris jej má za nahou opici, Robert Wright hovoří o morálním zvířeti, Jean Bruller Vercors jej charakterizuje jako nepřirozené zvíře, které nosí amulety, klade si otázky a hledá odpovědi … Křesťané říkají, že Adam s Evou byli stvořeni podobní Bohu (1M 1,27 – Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.), takže je schopen projevovat nesobecnou lásku, má soucit, je obdařen sebeovládáním a svědomím, a tím vším se odlišuje od zvířat.

Dawkins cituje řadu negativních příkladů náboženského fanatismu. Ovšem podle Písma je víra spojena s láskou (1Kor 13,13; Gal 5,6), není-li láska, pak to není křesťanská víra. A pokud se ohání příklady z islámu (pomíjí další světová náboženství), tvrdím, že islám je dnes asi tak na úrovni středověkého křesťanství. Ačkoli i dnes jsou na Zemi země, kde křesťanství je na oné středověké vývojové spirále. Ale jablka se švestkami míchá autor při svých argumentech velice často.

Pokud se pustíte do čtení Dawkinsova Bludu, doporučuji začít s doslovem a teprve pak se pustit do čtení od začátku. Filip Jaroš a Stanislav Komárek vás uvedou „do obrazu“, protože orientovat se v tricích autora není jednoduché.

Široká a úzká cesta uchem jehly

Kázání o široké a úzké cestě, které jsem nedávno vyslechl, mě zaujalo tím, že mi „nějak nesedlo“. A tak jsem začal meditovat o výrocích Ježíše Krista: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J 10,9); Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7,13-14) Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království (Mt 19,24; Mk 10,25; Lk 18,25)

V jeruzalémských hradbách měla být nízká a úzká branka nazývaná Ucho jehly. Podobná branka měla být i v jiných městech regionu, neboť Uchy jehly prý procházeli velbloudi s nákladem. Co z nákladu brankou neprošlo a spadlo na zem, propadlo městu jako mýtné. Jiné vysvětlení uvádí, že při psaní řecké bible prý došlo písařskou chybou k záměně slova kamilos (lano) za kamelos (velbloud).

Výklad o brance v hradbách Jeruzaléma uvádí jako první francký benediktinský mnich Paschásius Radbert (785-865) ve svém výkladu na Matoušovo evangelium. Asi mu sám moc nevěřil, protože ho uvádí slovy: „Kvůli obtížnosti této věci někteří říkají ...“. Velbloudem jsou podle něj bohatí pohané, kteří ale snáze vstoupí do nebeského království než bohatý mladík představující židy pyšné na Zákon, proroky, patriarchy a jiné hodnoty. Znovu se tento výklad objevuje u Anselma z Laonu, francouzského jáhna a magistra teologie, který zemřel roku 1117. Zatímco ve svém alegorickém výkladu připouští, že bohatý člověk tu neoznačuje toho, kdo vlastní bohatství, ale toho, kdo touží po penězích, tak výklad o velbloudovi v brance chápe tak, že bohatý sice do království může, ale jen když se bohatství zřekne.

Výklad o brance nazývané Ucho jehly se tedy zrodil někdy v 9. století ve Francii a je doložen daleko od Jeruzaléma. Kromě toho neodpovídá ani smyslu textu. Po těchto Ježíšových slovech se totiž učedníci zděsí nad tím, že tedy nikdo nemůže být spasen, vždyť bohatství je dle starozákonního mudrosloví dar od Boha pro dobré lidi. Ježíš jim ale odpovídá: „U lidí je to nemožné, u Boha je však možné všechno“ (Mt 19,26; Mk 10,27; Lk 1,37; 19,27). Vysvětlení tedy asi nebude v nějaké pokoutné cestičce hradební brankou. Anselmus Laudinensis píše, že chtiví a pyšní nemohou vejít do nebeského království se svou chtivostí a pýchou, ale u Boha je možné, aby se obrátili od chtivosti po věcech časných k slávě věčné a od zhoubné pýchy k uzdravující pokoře.

Bůh ale respektuje svobodu každého člověka, ovšem každý si musí nést důsledky svých rozhodnutí. Adventisté říkají, že na cestě, která vede k smrti, se lidé setkávají s bolestmi, utrpením, starostmi a zklamáními. Bůh je tím varuje, aby po ní nešli dál. Ve své lásce tak brání lhostejným a svéhlavým lidem, aby nepokračovali na cestě k sebezničení. "Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni." (Lk 13,24) „Běžím k cíli,“ píše apoštol Pavel, „abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Fil 3,14) V komentáři k tomuto textu Ellen Whiteová poznamenává, že jen malý počet z těch, kteří nyní prohlašují, že věří pravdě, budou nakonec spaseni; ne proto, že by nemohli být spaseni, ale protože nežijí tak, jak si Pán přeje. Cesta, kterou jim božský Pán ukazuje, je příliš úzká a brána příliš těsná na to, aby se svým světským životem, sobectvím a hříchem do ní mohli vejít.

Na webu Křesťanské společnosti Nový Život se říká, že široká i úzká cesta mohou mít téměř stejný počátek: „Přijmi Ježíše Krista a budeš spasen.“ (Sk 16,31; Řm 10,9) Jen se sluší dodat, že to je jen začátek cesty, zisk jisté a bezpečné naděje věčného života, která se naplní, když dojdeme do cíle. O tom svědčí řada míst Písma (Mt 10:22; Mt 24:13; Mk 13:13), ale hlavně to vidíme v knize Zjevení v dopisech sedmi sborům. Prakticky ve všech čteme slova: „Kdo zvítězí...“. A zvítězit jaksi nelze jinak než podle pravidel, o to už se Bůh postará. A jestliže by kdo i bojoval, nebudeť korunován, leč by řádně bojoval. (2Tm 2,5)

Na jiném webu se říká, že po té úzké cestě je lépe jít pospolu. Jedinci se jde hůře a stěží se sám udrží. Máte to jako cyklistický peloton. Ovšem na té cestě je dobré mít nejen společenství celého sboru, ale také nějakého jednotlivce, kterému se mohu svěřit. Který se mnou sdílí mé problémy, umí mě pochopit, podepřít, modlit se za mě, modlit se mnou za mé problémy. Mít takového zpovědníka, který mne drží i v problémech, které bych veřejně nehlásal a přece v nich potřebuji pomoci, protože sám si nepomůžu. Někdo možná sice řekne, mám Krista, On zná má tajemství a nikomu jinému to nesvěřím, jenže jsou někdy věci, se kterými si nepomůžu sám a je potřeba, aby se za to modlili dva. Shodnou-li se dva v prosbě o jakoukoliv věc, můj Otec jim to učiní, praví Pán Ježíš (Mt 18,19).

Když Kristus mluví o úzké stezce a mizerné brance – nezdůrazňuje pouze její obtížnost, nebo nutné odříkání – i když se v řeckém slově ozývají i asociace tísně a soužení. Jde především o to, že úzká cesta vypadá ve srovnání se širokou nedůvěryhodně. Je špatné, když se o víře jenom mluví a člověk se vnitřně a viditelně nezmění. To svědčí o povrchnosti víry a jeho proradné srdce, které je nám všem vlastní, nebylo zasaženo Duchem svatým. Pokud se nestaneme učedníky a dál jednáme a smýšlíme jako okolní svět, patříme světu. Všechny náboženské úkony se dají totiž provozovat jako určitá rutina, bez vnitřní a vnější změny. Je mnoho těch, kdo se hlásí ke křesťanství – přesněji lidí, kteří nazývají Ježíše Krista Pánem –, přesto jdou širokou cestou do záhuby. Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21)

Hlavní tah mezi nebem a zemí není až tak frekventovaný a co hůř, nejen že je značení nepřehledné, ale zdá se, že někdo záměrně cestu mate. Ďábel dobře ví, že když nepochodí s pronásledováním, útlakem a nepřízní světa, s velkou pravděpodobností bude mít úspěch, použije-li opačnou strategii: Materiální blahobyt, možnosti, o kterých se dříve ani nesnilo, přízeň světa. S pohodlím pak přichází i ochabnutí, se svobodou i nová nebezpečí, nové nástrahy.

Jak tedy poznám že jsem skutečně uvěřil v Boha. Jak si budu moci být stoprocentně jistý, že jsem uvěřil v Ježíše Krista a že obdržím ten obrovský dar spasení, dar milosti. Slyšel jsem na toto téma krásné kázání:

V Písmu čteme: Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského … (Mt 7,21-23)
Pán Ježíš nám jasně říká jak to poznáme. Poznáme to podle cesty, po které dnes jdeme. Poznáme to podle toho, že jdeme po úzké cestě, která vede k životu. Že nejen brána je úzká a těsná, ale i cesta, která je důkazem, že jsem skutečně spasen. Ale jak poznám, že jdu po úzké cestě?

Podle toho, že věříme v jediného Boha a věříme že Ježíš Kristus je Boží Syn a jediný prostředník mezi člověkem a Bohem? Ne panenka Marie, ne Mohamed, ne tělesné a duševní cvičení, ne jóga, ale že Ježíš Kristus je Boží syn a jediná cesta k Bohu Otci? NE!

Proč? Podívejme se do Jakuba 2,19: Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. V Lukášovi (Lk 4,41): Z mnohých vycházeli i démoni a křičeli: "Ty jsi Boží Syn!" Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš. My „jen“ věříme a přitom čteme, že démoni VĚDÍ! A bojí se! Kde je naše bázeň? Pokud „jen“ věříme, ale naše srdce je stejné, naše srdce touží po tom všem co nemůže mít, naše srdce touží po věcech tohoto světa, naše srdce dodržuje Boží příkazy jen proto, že tak by to mělo být a správný křesťan by to měl tak dělat, že naše srdce není nově stvořeno Kristem, můžeme věřit jak chceme, ale nejdeme po úzké cestě. Pokud náš životní styl je tak moc podobný s životním stylem nevěřících lidí – nejdeme po úzké cestě a nikdy jsme skutečně nevstoupili těsnou branou, kterou je Ježíš Kristus.

Tak jdeme po úzké cestě proto, že víme, že jsme hříšníci? NE. Proč ne? Protože každý ví, že je hříšník! Nenajdete člověka, který by o sobě tvrdil, že je naprosto dokonalý a bez hříchu. Možná byste mu museli vysvětlit, co se myslí tím, že jste hříšník, ale pokud mu to vysvětlíte, nikdo vám neřekne, že je ze hříchu. Každý vám řekne, OK, jsem hříšník. Jako všichni ostatní. Někdy jsem zalhal, někdy jsem záviděl. To přece všichni! Naše víra není o tom, že víme že jsme hříšnici a víme, že nejsme dokonalý. Naše víra je o tom, že pokud jsme nové stvoření v Kristu, pokud vzhlížíme ke Kristu, tak nemůžeme žít v neustálém a stejném hříchu. Prostě nemůžeme. Protože když zhřešíme, nenávidíme svůj hřích, nenávidíme sami sebe za to, že jsme opět udělali krok zpět, že jsme zase zakopli, že jsme opět zklamali našeho Pána.

Nejde o to vědět, že jsem hříšník, ale jde o to nenávidět svůj hřích. Jde o to milovat co Bůh miluje a nenávidět co Bůh nenávidí. Jde o to milovat, v čem má Bůh zalíbení a nenávidět to, na čem spočívá Boží hněv. Nedávno tu bylo v kázání řečeno, že Duch svatý je svědkem naší víry. Proč? Protože nás usvědčuje z hříchu. Protože když zhřešíme, Duch Svatý nás usvědčí z hříchu – litujeme ho, činíme pokání, zvedneme se ze země a snažíme se ten hřích s Boží pomocí překonat. Zbavit se ho. Ano – obecně se hříchu nezbavíme, ale pokud po několika letech stále bojujete s jedním a tím samých hříchem, někde je asi problém. A ještě větší problém je pokud si myslíme, že už vlastně ani nehřešíme. Ano,vím, nejsem dokonalý, ale nevím, z čeho bych měl činit pokání. Však znám Krista už tolik let. Nečiním ve svém životě už žádný velký hřích.

To je lež. Není větší a menší hřích, není málo nebo hodně hříchu. Pro Adama a Evu bylo osudné jen jediné neuposlechnutí a ovlivnilo to celé lidstvo. Pokud ale po letech už nevidíme svůj hřích, co to znamená? Že jsme dokonalé stvoření? Ne! Pokud to někdo tvrdí, tak je lhář a chodí ve tmě. Znamená to že v našem životě není Duch Svatý. A to je docela velký problém protože Písmo nám říká: Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. (Řm 8,9)

Duch Svatý je svědkem naší skutečné víry. Že jsme skutečně uvěřili a jsme spaseni poznáme nejen podle nového vztahu, který máme s Bohem, ale podle nového vztahu, který máme s hříchem. Nové stvoření nemůže žít v permanentním hříchu. Nové stvoření nemůže permanentně ignorovat Boží slovo či určité povinnosti, které od něj Bůh vyžaduje. Vždyť když křesťan zhřeší, cítí to obrovské napětí uvnitř svého těla, ví, že se opět provinil vůči Bohu a nemůže jinak než padnout na kolena a prosit o odpuštění! Ale pozor, ne jen v té době, kdy uvěří, ne jen v prvních letech svého křesťanství, ale dnes! Nikdy nebudeme dokonalý, nikdy nebudeme bez hříchu – to nám praví Písmo. Proto důkazem cesty po úzké cestě, je přítomnost Ducha Svatého, který nás mimo jiné ze hříchu usvědčuje!

Že jdeme po úzké cestě nepoznáme ani podle množství naší služby. To, že bych byl evangelistou, který obrátí celý svět k Ježíši Kristu mi nezaručí spasení. Pokud bych to totiž dělal také pro svojí slávu, pro svůj respekt, pro svoje uznání – takovým pak Pán řekne: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Mt 7,23) Služba Bohu musí vycházet jen a pouze z toho, že já, nejmenší z nejmenších, poslední z posledních, prach, pleva ve větru, člověk, který zhřešil vůči Bohu ve všech směrech, mu nyní mohu sloužit. Jedinému, Svatému, Spravedlivému a Dokonalému Bohu. Je to čest, je to privilegium!A je to jen a jen k oslavě Boha! Vždyť Bůh si může stvořit misionáře, kazatele, evangelisty z kamení! Vždyť Bůh si může stvořit andělský chór, který bude chválit Jeho jméno z uschlého listí! Sloužit Bohu je ta největší čest, co se člověku na zemi může dostat. Být nástrojem Boží moci a posloužit k oslavě Božího jména! A nic nečekat zpět! Podle toho poznáme, že jdeme po úzké cestě!

Je to vše realita v našem životě? A ne jen tehdy kdy jsme uvěřili, ale i dnes! Že nás Duch Svatý usvědčuje z našeho hříchu, že rosteme k Božímu obrazu, že milujeme to, co miluje Bůh a nenávidíme to, co nenávidí Bůh. Že v našem srdci je vášeň a touha poznávat stále Boha více a stále více ho milovat. Že odpočíváme v Jeho náručí a ne před televizí nebo počítačem. Že toužíme být v Jeho přítomnosti kdykoliv to jde. Že trávíme čas s Bohem každičký den, protože po tom prostě toužíme a chceme být v Jeho přítomnosti.

Pastor Jerry se při kázání modlil: „Nebeský Otče, mám sklon vybírat si snadnou cestu životem a mnohokrát mě vede od Tebe a do ještě většího sobectví. Modlím se, abys mi dal odvahu a sílu jít těžší cestou s Tebou. Radši projít údolím stínu smrti, než ho obejít, protože právě tam budeš se mnou. Chci se víc líbit Bohu, než davu, chci být raději pracovník, než spáč; chci s Tebou projít tou úzkou branou. Ve jménu Ježíše. AMEN.“