Setkání s islámem

Na internetu najdeme desítky, ale spíše stovky odkazů, které velebí či odsuzují islám. Komu věřit? Určitě těm, kteří mají vlastní zkušenosti, nebo mluví bez nějakého omezení, „autocenzury“[1]. Dospěl jsem k názoru, že „každý si může svobodně vyznávat jakoukoliv víru, ale nesmí porušovat zákony a zvyklosti země, kde žije či chce žít“. Ovšem zároveň nemůže „pít víno a kázat vodu“.

Když se pokusím podívat na islám z teologického hlediska, musím si uvědomit, že jako křesťan vyznávám, že „Věřím … v Ježíše Krista, Syna Jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel, i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. …“, takže se nemohu ztotožňovat s Ísou[2]. Zatímco Ježíš Kristus přikazuje lásku k nepřátelům[3], Mohamedův Alláh tuto lásku zapovídá[4]. Islám odmítl smrt Ježíše Krista na kříži jako výkupné za hřích. Muslimové nevěří, že byl Ježíš ukřižován[5], ani že sňal hříchy světa, ani že byl po své smrti vzkříšen. Stejně tak odmítají názor, že by mohl být božím synem, což považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti boží[6].

Salman Hasan[7] radí křesťanům: „Islám je duch, zlý duch[8] a tenhle duch vás bude poslouchat, když ho odmítnete ve jménu Ježíše. Nemějte strach z islámu, milujte muslimy, odpouštějte jim. Pokud chcete islám zničit, tak milujte muslimy. Odpusťte jim a žehnejte jim. Jako zlý duch žije islám z vašeho hněvu. Když jste naštvaní na muslimy, tak zlý duch je velký. Když je proklínáte, tak zlý duch roste. Když jim žehnáte, zlý duch je menší a menší.“

Josef A. Herget[9] doporučuje: „Ale i nyní je to vůle Ježíše Krista, aby bylo všem lidem, i muslimům hlásáno evangelium. My křesťané máme povinnost poskytovat hledajícím lidem na jejich otázky správné odpovědi o tom, jaké jsou důvody naší naděje. Přijmou naše svědectví a Kristovo poselství jen tehdy, když budou cítit, že je máme rádi, že je milujeme. To však neplatí jen pro islám, který tyto lidi zotročil a vehementně potlačuje všechno, co nám křesťanům je svaté. Všichni lidé, i muslimové mají právo poznat svého Spasitele a slyšet jeho poselství. Protože nejde o nic menšího než o pravdu křesťanské víry, jsme vyzváni, abychom se vzepřeli překrucování křesťanského vyznání a proti jeho zfalšování postavili pravé evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu, a podali i muslimům svědectví o pravé svobodě. Církev má stále povinnost hlásat radostnou zvěst: <Jděte ke všem národům a ze všech lidí učiňte mé učedníky, křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.>[10]“

Epizoda „Muslimka a chlapec“[11] se snaží pozitivně ukázat možnost vzájemného soužití. Slyšel jsem i o dalších podobných „kladných“ příbězích, ale chybělo mi tam dokončení, tzn., co se stalo, když se ženy vrátily do islámské komunity a setkaly se se svými mužskými příbuznými.

Hezkou vizi předkládá např. Dr. Václav Cílek v „Islámské Praze“[12].

Poučné je i vyprávění z pohledu vzdělaného muslima Šádí Shanaáha [13]: „Vzpomínám si, jak na jednu debatu o islámu dorazila Jana Bobošíková s Koránem v ruce a z knihy jí trčely růžové záložky, ze kterých následně předčítala „zlé“ verše obsažené ve svaté knize muslimů. Různé koránové verše, hadíthy (příběhy o prorokových činech a slovech) a pasáže z životopisů proroka Mohameda jsou často citované IVČRN (islám v ČR nechceme) a podobnými organizacemi jako důkaz, že islám je náboženstvím zla, útisku a násilí. Tyto argumenty se týkají mnoha témat, například zabíjení odpadlíků od víry, bití, zahalování a diskriminace žen, zacházení s nevěřícími, džihádu nebo fyzických trestů (kamenování). Je nesmírně jednoduché v jedné větě označit islám za náboženství zla a podepřít toto prohlášení veršem z Koránu/hadíthem a příkladem ze života (kategorie 3), ale realita je vždy mnohem složitější. Některá specifická témata například pokryl Bronislav Ostřanský ve svém Atlasu muslimských strašáků, já se o to pokusím v následujících bodech:

1.       Muslimů žije na světě oněch 1,6 miliardy. Pokud by islám hlásal všechny špatné věci, které jsou mu přisuzovány, vypadal by svět o poznání hůře. Říkat, že většina muslimů tedy nejsou opravdoví muslimové, nebo neznají své náboženství, jinak by se zle chovali, je přinejmenším velmi arogantní. Islám není nějaká obskurní sekta uctívačů kultu smrti a teroru, ale světové náboženství. Jinak bychom museli říci, že pětina obyvatel Země (muslimů) je nějakým způsobem mentálně postižená a modlí se ke krutému Bohu a ještě krutějšímu prorokovi.

2.       Interpretace Koránu a hadíthů je věda sama o sobě. Věnují se ji po staletí učenci, u kterých jsou vyžadovány znalosti nejen lingvistické, ale i historické, kontextuální, filosofické a další. Po staletí probíhají revize a spory, které nemají výherce, a dodnes můžeme sledovat celé názorové spektrum na všechna „kontroverzní témata“. Například zde je názor jednoho učence na trest smrti za odpadlictví (víc učenců se shoduje, že pokud odpadlictví není spojeno s aktem velezrady, který má za cíl poškodit muslimy, pak je trest pouze na Bohu při Soudném dni, a ne na člověku).

3.       Islámští učenci se shodují, že existují hlavní cíle (maqásid) islámu. Tradičně jich bylo pět až šest: zachování náboženství, života, racionality (rozumu), potomstva a majetku (šestý přidaný a rozporovaný cíl je zachování cti/důstojnosti). Někteří současní „reformní“ učenci tyto cíle dále rozšiřují a kategorizují. Veškeré dílčí interpretace a implementace Koránu a hadíthů nesmí odporovat hlavním cílům.

4.       Učenci rozlišují mezí tím, co je neměnné (thabit) a co podléhá změně (mutaghayyir). Neměnných a univerzálně platných je šest pilířů víry (aqída: víra v jediného Boha, v anděly, v knihy seslané Bohem včetně Koránu, v Boží proroky a posly, v Soudný den a Zmrtvýchvstání a víra v osud) a pět pilířů náboženské praktiky (vyznání víry, modlení, almužna chudým a potřebným, půst a pouť do Mekky). Neměnné jsou také morální principy (cizoložství, omamné látky, lhaní, zabíjení atd.). Co by se ovšem měnit mělo, neboť je to poplatné společenskému vývoji a kontextu, jsou aplikace a implementace těchto etických a morálních principů a povinností.

5.       Učenci se dále shodují, že Korán obsahuje verše týkající se univerzálních poselství a pak verše, které popisují specifické jednorázové situace. Právě verše o zabíjení nevěřících se týkají konkrétních bitev v 7. století a nejsou chápany přeneseně s univerzální platností. Navíc se k těmto konkrétním bitvám vztahují i další verše, které dávají jasná pravidla boje (při bitvě se nezabíjejí civilisté ani ti, kdo prchají nebo bojovat přestanou).

6.       Tvrzení, že „dobré“ verše jsou zneplatněny pozdějšími verši „zlými“, je nesmyslné. Učenci se shodují v jedné formě zneplatnění – a tou je zneplatnění veršů knih minulých (židovských a křesťanských) tam, kde nejsou v souladu s Koránem. Někteří učenci se dále domnívají, že byly zneplatněny i verše v samotném Koránu; ale nedokážou se shodnout ani na tom, jaké to jsou. I tak se však jedná o záležitosti, jako je směr při modlení (změna z Jeruzaléma na Mekku), a ne o anulaci univerzálních cílů a principů a hodnot (které se v podstatě kryjí s desaterem, neboť to samo vychází z toho, co by Kant nazval kategorickým imperativem).

7.       „Dobré“ univerzální verše jsou komunikované Bohem celému lidstvu, nejen muslimům. Bůh se v těchto pasážích obrací na „děti Adamovy“ nebo na „lidstvo“. Je zde princip náboženské svobody (např. verše 10:99; 2:256; 18:29; 76:3; 10:99; 39:41 a další) a rovnosti (může být vykládáno i mezi pohlavími). Např. 3:195 nebo 49:13 – ten je vykládán i jako princip cennosti rozličnosti mezi lidmi. Korán je plný veršů o odpuštění, spravedlnosti a slitování (to jsou ostatně nejčastější přídomky Božího jména a hlavní muslimská modlitba samotná začíná slovy „ve jménu Boha slitovného a milosrdného…“). Slovo islám je kořenově stejné jako slovo „mír“ (salám) a muslim pak znamená odevzdání se Božímu míru.

8.       Jedním z problémů současného muslimského světa je zmatení mezi tradicemi/lokální kulturou a náboženstvím. Například ženská obřízka je hlavně v Africe tradicí mezi křesťany, muslimy i animisty, ale není nijak obsažená v náboženství. To samé se týká vražd ze cti (které páchají hinduisti, sikhové, ale i křesťané). Islám je koncipován jako náboženství univerzální a ne jako náboženství arabského poloostrova, které má aplikovat místní tradice a zvyky na zbytek světa.

9.       Mnoho literalistů (saláfitů) razí trend „návratu ke kořenům“, který v jejich podání v praxi znamená slepé napodobování implementace islámského práva a etiky v 7. století. Přitom se řada klasických islámských duchovních shoduje, že islámská etika a právo byly aplikovány v 7. století tak, jak to šlo nejlépe v podmínkách dané doby. Tedy ne tak, jak by to mělo vypadat vždy. A v 7. století byly na Arabském poloostrově konkrétní zvyky a tradice, navíc prorok volil často metodu postupného sociálního pokroku. Například v předislámské Arábii bylo běžné zabíjení narozených holčiček a mnohoženství. Prorok takové praktiky zakázal, ale namísto rychlého přechodu k monogamii povolil čtyři manželky. Mnoho duchovních se shoduje, že naplnění podmínek daných prorokem pro svatbu s více manželkami je natolik striktních, že jsou technicky nemožné a že preference islámu (odvozené od veršů týkajících se rovného postavení žen a mužů) směřuje k monogamii.

10.    Bavíme-li se o zvěrstvech páchaných ve jméně islámu, je dobré přečíst si dopis adresovaný vůdci Islámského státu a bojovníkům této organizace, podepsaný dnes již skoro dvěma sty předními islámskými učenci a duchovními. V tomto dopise se lze dočíst o názoru předních islámských autorit na témata, jako jsou džihád, otroctví, terorismus nebo nucení ke konverzi. Například k tématu tzv. daně uvalené na nemuslimy (jizya) píší, že by se mělo jednat o alternativu k zakátu (almužna, kterou musí odvádět pouze muslimové a která by se následně měla přerozdělit mezi potřebné). Vyšší částku lze pak vybrat v podobě reparací (lingvisté argumentují tím, že slovo jizya se má chápat jako „kompenzace“) na těch, kteří vedli proti muslimům útočnou válku. V dopise se také duchovní hněvají na propagandisty z Islámského státu za účelové používání veršů z Koránu a hadíthů bez porozumění kontextu, celkových principů a cílů koránu a hadíthu jako celku. Účelového vybírání částí Koránu a hadíthů bez jakékoli potřebné znalosti ke správné interpretaci (nebo ještě hůře, bez ohledu na znalosti) se dopouští nejen Islámský stát, ale i IVČRN.

11.    Často skloňovaná šaría je obtížně uchopitelný koncept. V Koránu je zmiňována ve smyslu cesty, po které by měl kráčet člověk takovým způsobem, aby se jeho jednání zalíbilo Bohu. Jedná se tedy o morální a etický kompas. Po smrti proroka dostala šaría méně abstraktní rozměr a stala se synonymem islámského práva. Hlavní právní školy by se měly vnímat spíše jako soubor metodologií pro extrakci právních rozhodnutí ze zdrojů islámského práva. Každý učenec, který se zabývá islámským právem, ale může čerpat z několika škol. Navíc implementace islámského práva, jak už bylo řečeno, by měla být poplatná měnící se době. Šaría pro mnohé muslimy znamená dosažení spravedlivé společnosti, vládu práva, ochranu důstojnosti, majetku a zajištění dalších práv, které se mnohým zoufale nedostávají, obzvláště v autoritářských zemích. Proto není divu, že poptávka po šaríe je mezi muslimy vysoká. Problém je v tom, že se již nedokážou shodnout na tom, co konkrétně šaría znamená. Je tak docela dobře možné představit si šaríu (v progresivní podobě) jako kompatibilní s univerzálními právy i jednotlivými sekulárními ústavami.

Na druhou stranu v současném muslimském světě, až na výjimky, nepřevládá taková progresivní interpretace šaríi (například ve vztahu k LGBT komunitě nebo ženám). To ale nutně neznamená, že současný stav je přesně stejný, jako byl před staletími, a že bude na vlas stejný i během staletí následujících. Bylo by chybou považovat šaríu – stejně jako celý islám – za neměnící se monolit. Naopak, islám (včetně šaríi) je v pohybu a má mnoho podob. Ostatně současná krize muslimského světa to jen podtrhuje. Vede se nelítostná válka o podobu islámu jak na bojišti, tak mimo bojiště. Například mezi muslimkami můžeme nalézt ženy (ale zrovna tak i muže), které: i) se o teologické spory nezajímají, ii) přestávají být věřícími, iii) zaujímají feministický postoj skrz náboženskou (re)interpretaci (islámský feminismus), iv) zaujímají islámský postoj skrz mezinárodní právo a univerzální lidská práva.

12.    Reformní hnutí v rámci islámu existují a nejsou okrajová. Reformisté ovšem sami sebe za reformisty často neoznačují, neboť se identifikují spíše jako „obnovitelé“. Nemají pocit, že islám mění, ale že mu vrací původní význam. Tito obnovitelé/modernisté (např. Rifáa al-Tahtáví, egyptský muftí Mohamed Abduh, Rašíd Rída a jejich současní pokračovatelé) argumentují, že islám byl staletími překroucen, neboť panovníci nechávali zdůrazňovat ty aspekty, které vybízely lidi ke slepé poslušnosti, loajalitě a konzervativnímu chování a přemýšlení. Důraz Koránu na lidský rozum, vědu, pokrok, rovnost, spravedlnost a další progresivní principy byl podle těchto modernistů potlačen. Za přečtení stojí například kniha Radikální reforma od Tárika Ramadána. Zajímavé jsou také pasáže věnované lingvistice v tomto reformním překladu Koránu. Např. slovesa daraba lze chápat jako „udeřit“, ale má také v Koránu dalších 9 významů, což je mimo jiné důležité pro interpretaci verše o „bití manželek“. Tento verš se moderní duchovní snaží minimalizovat nebo reinterpretovat i bez použití inovativního překladu. Nicméně je pravda, že v Koránu se objevuje velké množství novotvarů a řada existujících slov je použitá v úplně novém významu.

13.    Ve Starém i Novém zákonu (tedy Bibli) se lze dočíst jak o velkých krutostech sankciovaných Bohem, tak o kontroverzních činech a výrocích Mojžíše či Ježíše (minimálně je lze takto interpretovat). Co to vypovídá o náboženství nebo o věřících? Četl snad papež Jan Pavel II. nebo František jinou Bibli (nebo věřil v jiné náboženství) než papežové, kteří neměli problém s otroctvím, nenávistí vůči nevěřícím, tvrdým patriarchátem a pronásledováním sexuálních menšin?

Na závěr bych rád podtrhl nutnost zamyslet se nad tím, do jaké míry vůbec tyto teologické přestřelky a hádky zajímají nebo ovlivňují obyčejné muslimy. Připadá mi, že obecný předpoklad mezi mnoha lidmi je takový, že muslim(ka) jedná jako počítačový skript, jehož programem je Korán, hadíthy a místní imám. Zatímco křesťanům nebo židům dáváme svobodu mít různé politické a společenské názory, u muslimů jakoby předpokládáme, že by měli mít všichni jen jeden názor – islámský. Že pouze jen jeden typ muslima je ten správný a všichni ostatní jsou nějakým způsobem .“

Hatem Berrezouga přišel do Čech v roce 1998. Vystudoval anglickou literaturu v Tunisu a italsko-francouzskou filologii na FFUP v Olomouci. Na svém blogu[14] na téma se ptá: „Když dnes mluvíme o islámu a o muslimech, o kom vlastně mluvíme?“ A hned odpovídá: „Nedávno lingvisté srovnávali slovní zásobu západního dítěte, které teprve začíná školu, jeho slovní potenciál se točí kolem 15 000 slov. Arabské dítě – jeho dialekt, který používá několik století, obsahuje jen 3 000 slov a tragické je, že se nevyvine, a proto arabské dítě ztratilo schopnost jakéhokoliv kreativního myšlení a činnosti. Otázka je, jak si muslim s takovou jazykovou výbavou, který se furt ohání pravdou a snaží se ji rozšiřovat všude, může být jistý, že ví, o čem mluví, když je obklíčen takovým neskutečným omezením. A proto jediná pravda, kterou se muslim snaží prosazovat, je ta pravda, kterou ho naočkoval nějaký jeho vůdce a on nemá žádnou možnost ji ověřit, protože nejenže jakékoliv kritické myšlení je zakázané, ale vzhledem k jeho omezenému vzdělání, je to pro něho nemožný úkol.

Jediné jeho argumenty v diskuzi jsou, že můj duchovní vůdce tohle tvrdí a jak ho můžeš zpochybňovat. Když nemá odpověď, vyhodí zodpovědnost na osud a na vůli Boží, a jestli mu z textu prokážeš, že možná nechápe ani osud, ani vůli Boží, tak to vyhodí na tradici Proroka, a jestli mu vysvětlíš, že Prorokova tradice a sbírky, které on považuje za neomylné, vznikly minimálně 200 let po jeho smrti a ti, kteří je sbírali, museli odmítnout 500 000 falešných výroků, protože většina z nich vznikla, aby sloužila politickým zájmům soupeřících králů a princů, tak muslim vyhodí veškerou zodpovědnost na Západ a kolonizaci. Když mu vysvětlíš, že Západ už skoro 100 let arabský svět nekolonizuje a zeptáš se ho, proč Západ překonal tolik krizí a válek a postavil se znovu na nohy a co brání muslimům, aby šli v jejich šlépějích, přijde ta poslední a jediná odpověď, můžou za to Židi. Prostě muslim musí najít nějakého Žida. Otázka je, jak mohl Žid konspirovat, aby muslim nestudoval, nepracoval, aby vyhodil odpadky na ulici a dělal bordel všude? Odpověď ví snad jen Alláh (pro muslimy) a déšť a vítr kolem nás (pro Čechy). Muslim prostě nehledá pravdu, ale chce ji mít.

Další fakta o arabské společnosti: Nedávno se uskutečnil průzkum o produktivitě státních zaměstnanců v arabském světě. Zjistili, že státní zaměstnanec pracuje průměrně 27 minut denně, ve zbytku času pije kávu a luští křížovky. Co se týká průměrné čtivosti, Arab čte jednu stránku za rok. Ať muslimové nejsou uražení, tohle jsou naše statistiky, ne západní a neřeší se jednotlivci, ale průměr celé arabsko-islámské společnosti v Africe a na Blízkém východě. Vzpomínám si, že když jsem měl nedávno diskuzi s jedním palestinským kamarádem, se kterým jsem studoval v Poděbradech, mluvili jsme o možnosti reformovat muslimy v ČR. Během naší diskuze jsme také mluvili o palestinsko-izraelském konfliktu, jelikož mě zajímá verze zdejších lidí, stejně jako jsem měl možnost slyšet názory Izraelců. Zeptal jsem se ho upřímně, protože stejně jako v manželství, chyba nemůže být jen na jedné straně, co o nich Izraelci tvrdí a on to považuje za pravdivé. On se smál a řekl mi, „Víš, co Židé říkají o Arabech a je to bohužel pravda? Že Arabové nečtou, a když čtou, tak to blbě chápou.“ Dlouho jsme se tomu smáli a upřímně dlouho jsem neslyšel tak trefný vtip. Teď chápu, proč si můj palestinský kamarád stěžoval, že píšu dlouhé blogy …

Tolerovat ostatní neznamená omlouvat jejich chyby a nezaslouženě rozdávat, jinak by Bůh nevyloučil Adama s jeho ženou z ráje. Bůh sice může být milující a chápající, ale i když znal jejich slabosti, přesto je vyloučil. Jinak by je odměnil za to, že chybovali, sice jen jednou, ale kdyby tak neučinil, udělal by z Adama a jeho ženy rozmazlené a nezodpovědné prcky. Fakt, že museli spadnout a trápit se, byla jediná cesta, aby se naučili oceňovat, co předtím dostali. Člověk nepozná hodnotu věcí, dokud je neztratí. Tím jsem pochopil, že božská láska se nemusí vždycky projevovat v nekonečném pochopení, rozdávání a štědrosti, ale také v potrestání a volání k zodpovědnosti. A v tom přesně vidím největší chybu v integračním systému. Tzv. Bůh v Bruselu je nezodpovědný a hraje si na politicky korektního dobráka. Přehlíží nejen jednu, ale veškeré chyby v integračním procesu, aby ho nekritizovali za to, že volání k zodpovědnosti je proti principům tolerance a lidským právům. Odkdy vychovat neposlušné děti je projevem rasismu, intolerance a xenofobie? Tak to dopadá, když si politik hraje na Boha a chce vytvořit svět podle svých představ. Buď vnucuje demokracii, kam nepatří, anebo vnucuje solidaritu a toleranci do společnosti, která na takové věci není připravená.“

Ještě bych se vrátil k pohledu Josefa Hergeta[15], který říká: „Většina z 1,3 miliardy muslimů radostnou zvěst o Ježíši Kristu nikdy neslyšela a ani k tomu nemá možnost, protože je od evangelia odříznuta. Většina muslimů nikdy neslyšela o Bohu lásky a jeho výkupné oběti na kříži. Jsou to lidé, které Bůh miluje, ale oni o tom neví. Mají proroka Isu, ale to není náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn. To, co muslimové obecně o křesťanské nauce slyšeli, pochází ponejvíce z těchto pramenů: Především je to učení Koránu tlumočené prostřednictvím muslimských učitelů v islámských školách nebo imámů v mešitách. Na druhém místě jsou to vlastní rodiny, sousedé, společnost a média. Za třetí jsou to samotní křesťané. V islámských zemích žijí křesťané převážně v menšinách ve velkém strachu a zdráhají se muslimům podávat svědectví o křesťanské víře. Na mnoha místech jsou od islámských fundamentalistů ponižováni a pronásledováni, proto žijí v co největší tichosti a drží se pokud možno v odstupu od muslimů. Přinejmenším jsou jejich dveře a srdce před nimi zavřeny, nechtějí mít žádné problémy a chtějí žít v pokoji. Po všem, co křesťané na Východě během staletí prožili, je – lidsky řečeno – jejich postoj zcela pochopitelný. Správný ovšem není.“

Tento zkušený lazarista[16] upozorňuje: „Kdo zná křesťanství a Bibli na jedné straně a islám a Korán na druhé jen povrchně, může mít dojem, že se jedná o velkou podobnost a vůbec nepozoruje, že jde o dvě zcela rozdílná náboženství, z nichž každé má svůj vlastní obraz Boha i obraz člověka. Jestliže islám převzal některé prvky víry z židovství a z křesťanství, pak tyto pravdy asimiloval a islamizoval nebo zcela změnil. Islám není světové náboženství vedle jiných světových náboženství, on o sobě dokonce tvrdí, že vůbec není nové náboženství. Islám proto kritizuje židovství a křesťanství a chce je očistit od údajných zfalšování. Toto tvrzení opravňuje muslima, aby vystupoval vůči křesťanství se sebejistotou a nadřazeností. Je totiž přesvědčen, že Korán obsahuje všechno, i pravé křesťanství. Každá odchylka od Koránu je pro něho důkazem, že křesťané evangelium („incil“) zfalšovali. V každém náboženství odpovídá obraz Boha obrazu člověka. To platí také pro křesťanství a islám. Když Korán mluví o stvoření člověka, o ráji, o Alláhově zákazu, o hadu nebo ďáblu a neposlušnosti lidí, ukazuje tím na biblické kořeny, jenže v islámu k nim přistupují změny, zkrácení a posun motivů.

Z křesťanského pohledu neexistuje pro člověka možnost sebevykoupení: všichni jsme odkázání na výkupný čin Boží. K naší spáse je potřebný nový stvořitelský Boží zásah. Islám nezná dědičný hřích a zástupné vykoupení, nezná ukřižování Ježíše, což je samo srdce křesťanské teologie vykoupení. Kříž nemá pro islám žádný význam. Proto musíme kriticky konstatovat: Islám člověka současně podceňuje i přeceňuje, když popírá jeho podobnost s Bohem a popírá hříšnost člověka. Proto také odmítá Krista jako pravého člověka a viditelného Boha a jediného Prostředníka a Vykupitele lidstva.

Islám učí, že Alláh předal v různých dobách různým národům jejich vlastní řeč a posvátné písmo: Taurat (tóru) Mojžíšovi; Zebur (žaltář) Davidovi; Incil (evangelium) Ježíšovi; Korán Mohamedovi. Původně prý byl obsah těchto knih v podstatě stejný, i když některé nové knihy nahradily starší knihy. Tak je islám legitimním nástupcem židovství a křesťanství a má korigovat zfalšování, kterých se tato dvě náboženství dopustila.[17] Na této teorii Ibn Chazma muslimové dodnes trvají. V rozhovorech muslimové rádi poukazují, že oni uznávají všechny knihy, které Bůh zjevil. Na otázku, zda čtou i evangelium, odpovídají: . Zde se ukazuje, že islám se nepokládá za jedno náboženství vedle ostatních, nýbrž se pokládá za jediné správné náboženství u Alláha. Proto musí zmizet náboženství přírodní, a stejně tak , jako židovství a křesťanství, musí být opravena nebo potlačena a připojena k islámu.

Obě vyznání – islám i křesťanství – chtějí být nabídkou spásy, to znamená výzvou a pozváním, příkazem a Boží nabídkou lidem. Věřit jim nebo je odmítat neznamená odmítání náboženského přesvědčení, nýbrž poslušnost či neposlušnost vůči Bohu. Tento radikální absolutní nárok obou náboženství je třeba brát vážně. Mezi oběma poselstvími není ve skutečnosti žádné „jak – tak také“, nýbrž jen „buďto – anebo“. Velké sporné body mezi křesťanstvím a islámem spočívají především ve zcela odlišném pojetí monoteismu a spásných prostředků, tedy z islámského pohledu v naprostém odmítání vykupitelského Kristova díla a podstaty trojjediného Boha.

Pro islám je . Alláh mluví jen (súra 42,50). Neodhaluje však tajemství svého života. Ani při zjevení nevystupuje Alláh ze své nedostupnosti. Zůstává nekonečně transcendentní, mimo tento svět a mimo své stvoření. Všechno, co stvořil, je podřízeno jeho vůli. Vztah mezi Bohem a člověkem je pouze vztah mezi stvořitelem a tvorem, jako mezi pánem a otrokem. I proroky jako Ibrahima a Mohameda vidí islám v tomto vztahu. Člověka se tedy týká jen poddanost – podřízenost: to je arabský význam slova islám. Jádro islámského vyznání víry je obsaženo ve větě: První polovinu tohoto vyznání: není možno chápat bez druhé poloviny: < ... a Mohamed je jeho prorok!> Protože teprve tak je islámský monoteismus precizován, konkretizován a historicky a obsahově fixován. Jen Mohamedem hlásaný monoteismus je islám. Jádro této islámské víry tvoří právě tato jednota: víra v Alláhovu jedinečnost a víra ve zjevení přijaté Mohamedem. Islám učí, že Alláh je původcem všech dobrých, ale i všech zlých věcí, a všechno, co člověk prožívá, dělá a bude dělat, je už od všech dob určeno a člověk na tom nemůže nic změnit.

Křesťanská víra v Boha je jiná. Křesťanské vyznání víry začíná rovněž vírou v jednoho Boha. Ale již zde se ukazuje zásadní rozdíl: křesťanská víra v Boha má zcela jiný obsah: Bůh není nazýván jen Bůh, Všemohoucí, Stvořitel, nýbrž také Otec. Tento vztah dítě – otec, který patří k podstatě jeho víry, je pro muslima nemyslitelný a je to přímo urážka Boha. Křesťanské vyznání víry obsahuje podobně jako islámské určité výroky o nositeli spásy. Zatímco islám vyznává, že Mohamed je příjemce a hlasatel zjevení, pro křesťanskou církev není Ježíš pouhým nositelem zjevení, nýbrž samo Zjevení. Není jen zprostředkovatel víry, nýbrž předmět víry. Není jen prorok, nýbrž Pán. Nese stejné jméno, jaké Žid dává jen Bohu. Je to pravý Člověk a pravý Bůh. Ježíš má vůči lidem jiné postavení než Mohamed. Tomu odpovídá také jiný vztah křesťanů ke Kristu než u muslimů k Mohamedovi: křesťan věří v Krista, muslim věří jen tomu, co mu hlásá Mohamed jako Boží zjevení. Křesťan vidí Krista vždy současně s Bohem, neví o žádném rozdělení mezi Otcem a Synem. Muslim vidí mezi Alláhem a Mohamedem ten největší odstup, totiž odstup mezi pánem a otrokem, mezi svatým a hříšníkem, mezi stvořitelem a tvorem, mezi Bohem a člověkem.

Islám je společenství, nikoliv však církev. Nezná svátosti, kněžský stav ani církevní hierarchii a neví nic o přímém vedení společenství i jednotlivých věřících Božím Duchem. Je zde jen , který je veden skrze Knihu, výklad učených znalců, a jeho víra spočívá ve slepé poslušnosti, poddanosti a podřízenosti osudově působící božské moci. I křesťan je vázán na slovo Zjevení, není vystaven náboženskému subjektivismu, ale vyznává, že víra je nabídka a dar Boží a vzniká působením Ducha Svatého v člověku a ve společenství věřících, v Církvi. Duch Svatý ji udržuje a vede ke spáse.“

Dánský psycholog NICOLAI SENNELS má ze své praxe podobné zkušenosti. Vidí čtyři rozdíly, které ztěžovaly jeho práci s muslimskými delikventy: První zahrnuje hněv. My tady na Západě vidíme hněv jako známku slabosti. Když se hodně hněváme, ztrácíme tvář. V muslimských kulturách a zároveň i v koránu je hněv viděn jako síla. Oni dokonce mají Dny hněvu. Je to vždycky pátek. Je to svatý den v daném týdnu, když jdou do mešity. Druhý rozdíl je v sebevědomí. My vidíme sebevědomí v tom, že dokážeme snést kritiku; a zůstaneme při tom klidní, protože věříme sami sobě. Ale islám toto neustojí. Islám je hodně „křehký“! – neustojí kritiku. Dokonce ani když kritizujeme doslova stupidní věci, mají muslimové problém to vstřebat. Pakliže někdo, kdo je kritizován, nepřejde do hněvu, je to vnímáno jako nečestné jednání. Pokud někdo není schopen vnímat logiku a argumentovat, tak další zbraň, kterou má, je agrese. Třetím rozdílem je zodpovědnost. Na Západě my rozhodujeme sami o svém životě, a pokud máme problém, podíváme se nejdříve sami na sebe a hledáme, jak dospět k řešení. V islámu je všechno na základě vůle Alláha, ve jménu Alláha. Většina věcí je rozhodována na základě mužských autorit a je tam velice velice málo prostoru pro osobní svobody. Oni vyvinuli kulturu, kde život jedince je řízen vnějšími autoritami. Čtvrtý se týká tolerance. Na Západě jsme toho názoru, že být tolerantní a otevřený je správné. Ale islám káže nenávist a násilí proti nevěřícím. Je to přímé. Není možné, aby bylo přátelství mezi věřícím a nevěřícím. Musí tam být vždy distanc.[18]

Pokud mám shrnout své „meditování“, musím říci, že se na islám dívám z pohledu křesťanského (chtěl jsem říci kristovského, ale toto slovo má speciální smysl). A poctivě musím říci – pokud ne přímo tím sokratovským scio nescio, že se mi pořád objevují další a další otázky. Vyprávíme muslimům o Kristově milosti? Plníme odkaz JK[19]? Proč někteří jedinci, Češi, kteří zde vyrůstali, přešli k islámu? Lze ztotožňovat problém uprchlíků s islámem, anebo jsou to dva různé, částečně se kryjící problémy? V čem je islám „lepší“ než křesťanství? Kde jsou hranice mezi podporou „práv“ muslimů a křesťanstvím? Jak daleko mají a měli by křesťané ustupovat před požadavky vyznavačů islámu? Je možné nějaké ekumenické sbližování křesťanů a muslimů, resp. přesněji mezi křesťanstvím a islámem? Skutečně řekl papež František, že svatá Bible a Korán jsou to samé[20]? Pokud ano, jak to bylo myšleno? Jsou Hospodin a Alláh stejný Bůh? …
Otázek by bylo mnoho. Když jsem zalistoval v Písmu, padl můj zrak na tato slova: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě. Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad falešnými proroky, protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa; proto z nich mluví svět a svět je slyší. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu. Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“[21] A pak ještě verš ze Starého zákona: „Běda všem, kdo omlouvají a podporují špatnost a dobré věci prohlašují za zlé, těm, kdo zaměňují černé a bílé a vydávají hořké za sladké.“[22]

Amen.

---

[1] Jako je např. egyptský kněz koptské církve (https://www.youtube.com/watch?v=AmHqjtOWoIQ), nebo imámové (https://www.youtube.com/watch?v=7FYiAhue_7U; https://www.youtube.com/watch?v=Q5Z3y9J-5gM), kteří hlásají víru v „Dár al-islám“, tedy na území pod muslimskou správou.

[2] Korán, súra 4,171: Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem.

Korán, súra 5,75: Mesiáš, syn Mariin, není leč posel, před nímž byli již poslové jiní. A matka jeho byla pravdomluvná – a oba se živili pokrmy. Pohleď, jak jim objasňujeme znamení, a pohleď, do jakých lží se dostali!

[3] Bible, Nový zákon, Mt 5,44

[4] Korán, súra 4,88-91: Proč jste utvořili dvě skupiny různého mínění vzhledem k pokrytcům, zatímco sám Bůh je zavrhl za to, co provedli? Chcete vést cestou správnou ty, jimž dal Bůh zbloudit? Jestliže Bůh dal někomu zbloudit, ty pro něj cestu nenalezneš! A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a abyste byli stejní. Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A neberte si z nich ani přátele, ani pomocníky kromě těch, kteří jsou spojeni s lidem, mezi nímž a vámi jest úmluva, anebo kteří k vám přišli se stísněnými hruděmi z toho, že mají bojovat proti vám nebo proti lidu svému. Kdyby byl Bůh chtěl, byl by jim dal vládu nad vámi a oni by byli proti vám bojovali. Jestliže však se vás straní, aniž s vámi bojovali, a vzdají se vám na milost, pak Bůh vám nedává proti nim žádné oprávnění k boji. A najdete i jiné pokrytce, kteří chtějí získat důvěru vaši i důvěru svého lidu. Kdykoliv se pokusí vás svést k odpadnutí, budou v tom odraženi. A jestliže se nebudou držet stranou od vás a nevzdají se vám na milost a nesloží své ruce, tedy je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A nad těmito vám dáváme pravomoc zřetelnou.

[5] Korán, súra 4,157-158: a za slova jejich: „Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!“ Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vskutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě, naopak Bůh jej k sobě pozdvihl, neboť Bůh je mocný, moudrý.

[6] Korán, súra 112,4: Rci: „on Bůh je jedinečný, Bůh, sám o sobě věčný, neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven.“

[7] http://neuveritelnaodhaleni.cz/filmy-a-videa/prava-tvar-islamu.html

[8] Derek Prince (http://www.derekprince.sk/o-derekovi-princeovi.html) tvrdí, že „hlavním projevem ducha antikrista je islám, náboženství Mohameda. Ve světle událostí z 11. září 2001 v Americe jsem přesvědčen, že je velmi důležité, aby byli křesťané o Islámu dobře informování“. Text jeho přednášky např. zde: http://saintt.blog.cz/0906/duch-antikrista

[9] http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=misie-mezi-muslimy-2

[10] Bible, Nový zákon, Mt 28,19-20

[11] https://www.youtube.com/watch?v=osxGoHQFNY0

[12] https://www.youtube.com/watch?v=eHlrMlTvhi4

[13] Respekt 30. 7. 2015

[14] http://berrezouga.blog.idnes.cz/c/470645/tahle-zeme-neni-pro-muslimy-vcetne-me.html?ref=viacbloger

http://berrezouga.blog.idnes.cz/c/467595/tahle-zeme-neni-pro-muslimy-cast-i.html

http://berrezouga.blog.idnes.cz/c/470035/jsem-muslim-a-allah-mi-neprikazal-abych-znasilnil-svou-zenu-pane-pastore-furste-cast-ii.html?ref=viacbloger

[15] Josef A. Herget, je lazarista. Jako magisterskou práci zpracoval téma „Hlásání křesťanství v islámském prostoru na příkladu Turecka“. Spolu s Alexandrem Lainerem založili 1996 v Mariazell Institut sv. Justina pro novou evangelizaci.

[16] Lazaristé, též pauláni, vincentini nebo vincenciáni (Congregatio Missionis – Kongregace misie, zkr. CM) jsou různá označení pro katolickou mužskou kongregaci založenou sv. Vincencem z Pauly roku 1625 a schválenou papežem Urbanem VIII. roku 1632. Jejím hlavním posláním je výchova kněží, péče o staré, nemocné, sirotky a mravně pokleslé osoby. Označení lazaristé se používá hlavně ve Francii (lazaristes) a Rakousku (Lazaristen), zatímco v Německu se nazývají vincentini (Vinzentiner) a v anglickém jazykovém prostoru vincenciáni (Vincentians). Název lazaristé získali podle mateřského kláštera Saint-Lazare v Paříži.

[17] Byl to islámský teolog Ibn Chazm († 1064), který vynalezl ono tvrzení o zfalšování židovských a křesťanských knih. Ibn Chazm byl vezírem kalifátu v jižním Španělsku a účastnil se teologických sporů své doby. Poznal, že již není možno dále skrývat rozpory mezi Biblí a Koránem. Proto rozhovory s Židy a křesťany přerušil s tvrzením, že zfalšovali knihy Písma. Proto už jim nemusí obhajovat rozpory mezi Koránem a Biblí a oni už nemohou Koránu škodit.

[18] http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Zavrete-hranice-chrante-sve-zeny-Muz-ktery-lecil-muslimske-delikventy-promlouva-o-osklivych-strankach-islamu-Ale-rika-Mam-rad-vsechny-lidi-a-chci-aby-byli-svobodni-378835

[19] Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal (Mt 28,19-20a), ale i Mk 16,15.

[20] http://www.jewsnews.co.il/2015/07/26/his-absurdness-pope-francis-koran-and-holy-bible-are-the-same/

[21] 1J 4,1-7

[22] Iz 5,20 v překladu Slova na cestu

Konec světa

Biblické čtení (Mt 24,1-14)

Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu na chrámové stavby. On však jim řekl: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“ Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš ‘ a svedou mnohé. Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí. Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.

Kázání: (Mt 24,3)

V dnešním kázáním bych se chtěl zamyslet nad slovy Ježíše Krista: „Když seděl na Olivové hoře (s učedníky) a byli sami, přistoupili k němu a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ (Mt 24,3)

Slovo konec může vyvolávat různé pocity. Jako děti jsme jasně rozlišovali mezi koncem školního roku a koncem prázdnin. Pro rodiče, a pak i pro nás, bylo něco úplně jiného konec týdne a konec pracovního týdne. Konec může být dobrý i špatný. A dnes si položme otázku: „A co konec světa?“ Bude to pro nás dobré, nebo špatné? Probouzí v nás pomyšlení na konec světa naději, nebo smutek, či dokonce strach? Většina lidí tyto otázky běžně neřeší. Vědci slibují, že se naše modrá kulička bude ještě pár milionů let točit, tak jakýpak konec světa. Jako křesťané souhlasíme s těmi, kdo nevěří konkrétním předpovědím času konce světa, protože Ježíš nám jasně řekl, že o té hodině ví jen Bůh. Z Písma nemůžeme vyčíst přesné datum, kdy dojde ke konci světa, ale máme v něm určitá znamení, ze kterých můžeme poznat, že se tato vrcholná událost lidských dějin blíží. Z Bible se můžeme dozvědět i něco o tom, co se při této události stane, jak se na ni připravit a dokonce i to, jak konec světa přežít.

V Janově evangeliu (J 13,1) je napsáno: „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.“ V tomto verši je uvedeno, že Ježíš věděl, že přišla jeho hodina. Byl si vědom času, ve kterém se právě nachází. Proto se s maximální vážností a úsilím připravoval na krizi, která měla zanedlouho nastat. V kontrastu proti Ježíšovu jednání stojí chování jeho učedníků, kteří naopak vůbec nechápali vážnost událostí, které se kvapem blížily. I když je Ježíš opakovaně upozorňoval na to, co přijde, oni měli jiné starosti. Hádali se, kdo z nich je větší, kdo by měl zastávat významnější postavení v Božím království. Zatímco se Ježíš o něco později s čelem zbroceným krvavým potem modlil o sílu pro sebe i své učedníky, jeho nejbližší následovníci spali. Přesto, že jim řekl: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení“. (L 22,40) Ježíš si byl vědom času, jeho učedníci ne. Ježíš se připravoval na přicházející krizi, jeho učedníci ne. A podle toho to také vypadalo, když krize skutečně nastala. Ježíš naplnil plán spasení až do konce, kdežto jeho učedníci nechápali, co se děje, třásli se strachy a i přes své nedávné sliby věrnosti byli schopní Ježíše zapřít. Je velmi důležité, abychom si byli vědomi času, ve kterém se nacházíme. Proč? Protože by nás toto vědomí mělo motivovat k odpovídající přípravě.

Když se v noci probudíte, co uděláte? Já osobně se podívám na digitální hodiny, protože podle času poznám, co mám dělat. Mé jednání se bude lišit podle toho, jestli na hodinách uvidím 2:30, 5:20 nebo 8:00. Kdybych se na hodiny nepodíval, mohlo by se mi stát, že o půl třetí ráno vyrazím na nákup nebo že se v osm hodin převalím na druhý bok a budu dál vyspávat, i když měl někde být v šest. Vědomí času je důležité, protože má vliv na naše jednání.

Ve 2. listu Timoteovi je ve 3. kapitole napsáno o jednání lidí v době konce. Ježíš chtěl, abychom si uvědomili, v jakém čase žijeme a připravili se na to, co je před námi. Určitě je také dobré studovat proroctví z knihy Daniel a z knihy Zjevení, protože ta jsou obzvlášť určena pro poslední dobu, tedy pro dobu, ve které žijeme. Bůh nám tato proroctví dal, abychom nebyli zaskočení přicházejícími událostmi, abychom věděli, že se Bohu situace nevymkla z rukou. Dal nám je, abychom věděli, jak jednat.

O tom, kdo bude zachráněn a kdo navždy zahyne, se rozhoduje na Božím soudu. A na tomto Božím soudu můžeme obstát jedině tehdy, je-li naším obhájcem Ježíš Kristus. Žádné naše bohatství, zásluhy nebo dobré skutky tam nehrají roli. Podstatné je, jestli jsme od Ježíše přijali jeho nabídku záchrany a odevzdali mu své srdce. Když si připomeneme Ježíšova slova (Mt 7,22-23): „Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti“, může se nám zdát, že je Ježíš nespravedlivý nebo přinejmenším příliš náročný. Co by chtěl víc? Vždyť ti lidé ho vyznávají jako Pána a dokonce dělají velké věci v jeho jménu. Vždyť to jsou ukázkoví věřící. Proč je od sebe vyhání? Proč říká, že je nezná? Klíčem k pochopení jsou slova: „jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti“. V originále je zde použito slovíčko „anomia“, které znamená bezzákonnost, ignorování a přestupování zákona.

Tito lidé přestupovali Boží přikázání a pro svou duchovní pýchu z tohoto svého jednání nečinili pokání. Pošlapávali Boží zákon lásky, a proto není jejich vztah k Bohu v pořádku. Proto je Ježíš „nezná“. Kdyby Boha opravdu milovali, žili by v souladu s jeho přikázáními. Ježíš jasně říká, že opravdový vztah k Bohu se neprojevuje jen slovy, ale také správným jednáním: Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21) Ve Zjevení (Zj 14,12) je napsáno, že pravý ostatek Božího lidu se i v době konce vyznačuje poslušností Božích přikázání. V kralickém překladu čteme, že jedině ti, kteří jednají v souladu s Božími přikázáními, budou mít právo přístupu do svatého města a ke stromu života.

V době konce budou na Zemi dvě rozdílné skupiny lidí. Pro jedny bude konec světa absolutně tragická událost znamenající naprosté zničení, pro druhé bude konec světa ta nejlepší zpráva, naplnění toho, na co dychtivě čekali. Jen na nás záleží, ke které z těchto dvou skupin budeme patřit. Jestli přežijeme konec světa, záleží na našem rozhodnutí. Pokud nebudeme připraveni, bude pro nás konec světa znamenat konec všech nadějí a věčný zánik. Vzpomeňte si na deset panen z Ježíšova podobenství zaznamenaného ve 25. kapitole Matoušova evangelia. O jejich osudu rozhodlo to, jaké úsilí věnovaly včasné a odpovídající přípravě na ženichův příchod.

Jediná smysluplná příprava na konec světa spočívá v budování vztahu lásky a důvěry s naším Pánem. Konec světa je o návratu Ježíše Krista, o tom, že si přijde pro svůj lid a vezme jej k sobě. Hezky o tom vypráví jeden příběh ze života mnichů.

Jednoho dne se zeptali mniši svého opata: „Otče, ty se apokalypsy nebojíš?“
„Ne, já mám apokalypsu každý den.“
Mniši se lekli: „Jak to myslíš? To je to s námi taková hrůza?“
„Ne. Apokalypsa pro mne není žádná hrůza. Je to příchod Pána Ježíše v jeho moci a slávě, kdy se ujme vlády a porazí zlo. A tato událost nastává v mém srdci při každé mši svaté. Ve svatém přijímání přichází Ježíš jako král do mé duše a já ho usadím na její trůn, aby soudil, co se ve mně odehrává. Aby mi jako nejmoudřejší soudce ukázal, co je v mém životě dobré a co zlé. Aby mě od zla osvobodil a v dobrém posiloval. Když ho pozvu, přijmu a podřídím mu své myšlení a konání, mohu říci, že nastala taková má malá soukromá apokalypsa, kdy Ježíš přišel do mého vnitřního světa a ujal se vlády. Mé staré hříšné já umírá a začíná nový život pod Kristovou ochranou. To jsou přece samé dobré zprávy.“

Mnichům se to zalíbilo a tak se zeptali: „A jak se máme dopracovat k takovému duchovnímu umění, které nám tu popisuješ?“

Opat se usmál a pravil: „Chcete-li se i vy těšit ze sladkého života svatosti, pozvěte v modlitbě Ježíše do svého srdce. Ptejte se ho, jaké zlo vás ohrožuje nejen zvenčí, ale hlavně zevnitř. Když to zlo poznáte, zřekněte se ho a odevzdejte ho Kristu, ať vás od něj osvobodí. Proste Ježíše, ať vám ukáže dobro a dá vám sílu, abyste ho vykonali. Radujte se ze všeho, co pro vás Bůh dělá, a chvalte ho ze všech sil. A začněte hned teď, ať to stihnete, než bude konec světa.“

Slovo na závěr? Kristus jednoho dne, zítra či za dvě stě let náhle znovu přijde. Jistojistě přijde! Amen.