Konec roku

Blíží se nám konec kalendářního roku a tak jsem si řekl, že bych měl udělat jakousi „tečku, účtování“. Poslední dobou jsem se totiž zaobíral otázkou islámu, a ne vždy byl můj pohled shodný s mainstreamem.

Rozlišuji dva okruhy, které se jen částečně překrývají: imigranti a islámské náboženství.

Pokud se týká exodu do Evropy, ztotožňuji se s aplikací podobenství o milosrdném Samaritánovi. Ano, pomohu každé bytosti v nouzi – a tím myslím všechny živé tvory – ale nikdy to nebudu dělat jako káfir (tedy z islámského pohledu, jako muslimský otrok). Slyšel jsem kázání o Samaritánovi, které končilo otázkou, zda ten příliv muslimů do Evropy není dílo Boží, kdy nám Pán dává možnost kázat jim o Ježíši a zvěstovat evangelium, jako se to stalo v Jeruzalémě po vylití Ducha svatého na Ježíšovi následovníky (Sk 2,1-13). Proto si myslím, že pro uprchlíky bychom měli chystat nejen „chléb“. Je výhoda, že zde za to nemohou ty, jež uvěří v našeho Pána, jejich „soukmenovci“ (alespoň beztrestně by neměli) zabíjet, i když omezenost některých je obrovská (viz https://www.youtube.com/watch?v=Zkj8kqO1U_s  ).

With guns, you can kill terrorists.
With education, you can kill terrorism.
Malala Yousafzai

Druhý okruh je islámské náboženství. Četl jsem, že vysoký katolický duchovní se nedávno vyjádřil, že Bible a Korán jsou stejné. Bylo to pravděpodobně vytrženo z kontextu, ale pokud je to míněno, že Bible a Korán jsou pro nás na stejné úrovni, pak se s tím nemohu ztotožnit. Křesťanská Bible nebyla nikdy myšlena jako doslovný návod pro život, jak křesťanská, tak hebrejská tradice svaté texty vykládá: znovunalézá a interpretuje jejich smysl. V případě Starého zákona se tím obrušuje hrana těch výroků, kterých se účelově chopili někteří jůtůbeři. Naopak islám vyžaduje, aby jeho svaté knihy byly pravověrnými muslimy brány doslovně. Snaha vzdělaných muslimů, kteří se pokouší o reformaci islámu v podobném duchu, jako bylo evropské osvícenství, je stále okrajovou záležitostí.

V poslední době také zazněly z úst vysoce postavených duchovních slova, že Hospodin (JHVH) a Alláh jsou jeden a tentýž Bůh. Myslím, že úhelný kámen k tomuto tvrzení je v postavě Ježíše Krista (kontra muslimskému Íšovi). „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1J 5,20)

Napadlo mne pustit se do hlubšího studia islámu, ale pak jsem si položil otázku „proč?“. Co bych se dozvěděl či naučil nového? Šahádu (ovšem tu křesťanskou) umím, do Mekky ke Kábě se mi nechce, zakát a saum máme, možná něco ze sálatu bych se mohl přiučit. Ale na to nemusím do mešity, učit se modlitbě mohu i u našich mystiků. Takže by mě mohli naučit jak „umravňovat“ manželku, možná i další podobné finty. Ovšem v této oblasti zastávám jiný pohled (1M 1,27;5,2) …

Když jsem shlédl televizní reportáž (odkaz na ni je zde: https://www.youtube.com/watch?v=ztYGlmmD-e4&feature=iv&src_vid=m3_eXJUe398&annotation_id=annotation_1208104347

a pak rozhovor s hlavní postavou tohoto dokumentu (viz https://www.youtube.com/watch?v=m3_eXJUe398


vyrojila se mi řada otázek: Je islám jenom náboženství? Co se tam v mešitách vlastně děje? Kdo to tam, a hlavně co vlastně káže? Neměli by si tyto otázky klást naši politici? Platí zde rčení „poturčenec horší turka“? Do jaké míry se podporou islámu stávám – podle filosofie Karla Jasperse – spoluviníkem? Neplatí právě zde Ježíšova slova, zaznamenaná u Matouše (Mt 10,16)? ... a tak by bylo možné dlouho pokračovat.

Napadá mne také krédo: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé… To není Íša, to je náš Pán Ježíš Kristus. (Odkazuji na knihu: KÜNG, Hans. Krédo : apoštolské vyznání víry dnes? Praha : Vyšehrad, 2007. 189 s. ISBN 978-80-7021-899-0).

Jednou se brazilský teolog Boff zeptal tibetského dalajlámy, aby ho pokoušel: „Vaše Svatosti, které náboženství je podle vás ze všech nejlepší?“ Domníval se, že dalajláma zcela samozřejmě řekne: buddhismus, který je mnohem starší než křesťanství. Dalajláma ale s úsměvem odpověděl: „Nejlepší náboženství je to, které tě přivede co nejblíže k Bohu. Takové, co z tebe udělá lepšího člověka.“ Leonardo Boff, stejně jako biblický zákoník, se ale dál ptal: „A co mě udělá lepším?“ Na to dalajláma odpověděl: „Cokoli, co tě udělá více – soucitným, citlivým, objektivním, milujícím, lidským, odpovědným, etickým. Náboženství, které tohle dokáže, je pro tebe tím nejlepším. Nezajímá mě, příteli, jaké náboženství vyznáváš a zda jsi zbožný, nebo ne. Důležité pro mne je to, jak jednáš se svými bližními a se světem.“ (Mt 7,15-21)

Ovšem tato příhoda mi nepotvrzuje, že Hospodin a Alláh je stejný bůh. V Písmu se vyskytující „Elóhím“ je množné číslo („bohové“). Jednotné číslo bylo „Elóah“ (odtud zřejmě i arabské „Alláh“). Slovo „bůh“ je podle mne titul, který patří nebo byl dán řadě bytostí, včetně lidských.

V Písmu se píše: „Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.“ (Sk 20,29-30) „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.“ (1P 5,8)

Psychologové ukazují, jak je těžké někoho přesvědčit, že se mýlí, že jeho názory jsou nesprávné. Změna není jednoduchý proces, má své zákonitosti a svá úskalí. Budu tedy i nadále prosit Pána, abych šel tou správnou cestou, našel ten správný pohled. Nyní se uchýlím k hamletovskému „The rest is silence“.

To, že mlčím, neznamená, že nemám co říct ...

Jdi a nehřeš

Jdi a nehřeš

Ježíš však odešel na Olivovou horu. / Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. / Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed / a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. / V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ / Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. / Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ / A opět se sklonil a psal po zemi. / Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. / Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ / Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“

(J 7,53- 8,11)

V 1. čtení jsme slyšeli příběh z 8. kapitoly Janova evangelia, zazněl tam i verš: Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat.

Pokoušení Ježíše Krista začalo hned po křtu: Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel, čteme u Marka (Mk 1,13a). Lukáš sice píše, že Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle (L 4,13), ale my víme, že tím pokoušení neskončilo, ďábel si našel pomocníky. Všichni tři evangelisté zaznamenávají případ, kdy se farizeové ptali Ježíše, zda platit daně císaři. To byla situace, kdy by byli Ježíše udali Římanům, že navádí k neplacení daní. Jiný případ je, když k Ježíši přivedli ženu a řekli mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ (J 8,3-5).

Ježíš ovšem jejich úmysl prohlédl a nepřistupuje na učenou diskusi o Zákonu. Dalo by říci, že na rozdíl od pramáti Evy, která se s hadem začala bavit, Pán Ježíš s vyslanci ďábla nediskutuje. Tváří v tvář dotěrným tazatelům reaguje uvolněně a suverénně – píše „prstem po zemi“. A my zde máme otázku: Proč přivedou jen ženu, když Starý zákon (3M 20,10) říká, že „kdo se dopustí cizoložství … musí zemřít, cizoložník i cizoložnice“? Proč muže nepřivedli? Byl to kamarád?, utekl jim? Matouš (Mt 19,3.9) zaznamenává odpověď Ježíše na jednu z mnoha záludných otázek: Farizeové ho pokoušeli: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ … „Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Lukáš (Lk 16,18) doplňuje: Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. Pokud vztáhneme Ježíšovu odpověď i na ženu, pak „každá, která se vdá za muže, jenž propustil svou manželku, nikoli z důvodu smilstva, cizoloží“. Dalo by se tedy říci, že ta žena z hlediska farizeů nebyla cizoložnice, ale podle výkladu Ježíše Krista by byla. To by mohlo být další vysvětlení, proč přivádějí pouze ženu.

Ježíš tedy na hru žalobců nepřistupuje, nezačíná soudní proces, ve kterém by poměřoval míru poklesku, kterého se měla žena dopustit. Nevyslýchá svědky a dokonce ani nedává prostor pro obhajobu obviněné ženy. Ví dobře, že ona je v tomto případě až na druhém místě. Prvním obžalovaným má být Ježíš. Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat (J 8,6). Zákoníci chtějí Ježíše obžalovat právě na základě toho, jak rozhodne ve věci cizoložství. Evangelista neříká, z čeho ho chtěli obžalovat, ale mohlo to být z nerespektování Tóry, z vynesení rozsudku ukamenování, z nadržování hříšníkům atd. Pokud zalistujeme v 5. Knize Mojžíšově (5M 17,4-7) uvědomíme si, že Starý zákon ukládal v podobných případech „dobře si to prošetřit“.

Verš pak pokračuje: Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Je to vlastně jediná zmínka v Písmu, že Ježíš psal. Opět nevíme, co psal, někteří vykladači tvrdí, že hříchy oněch pokušitelů. Ale Ježíš mohl připomínat znalcům Zákona slova Jeremiáše: Ti, kdo se ode mne odvracejí, jsou zapsáni v zemi stínů (což v Septuagintě zní: „budou zapsáni na zemi“), protože opustili zdroj živých vod, Hospodina. (Jer 17,13b). Ale ta ruka jim měla možná připomínat Danielovo „byl jsi ‚zvážen' na vahách a shledán příliš lehkým“ (Dan 5,27).

Ježíš Kristus opět mistrovsky řeší situaci. Rozvášněnému davu, který se pravděpodobně těšil na krvavou podívanou, nic nevysvětluje, ale říká „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A reakce davu? „Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve“. Víme, že nebyl a není nikdo na světě, kdo by mohl o sobě prohlásit, že je bez hříchu. Ti, kteří chtějí soudit, jsou najednou postaveni před soud – před soud svého svědomí. I pro ně Ježíš však nabízí šanci k obrácení, které začíná poznáním vlastní hříšnosti.

Verš dále pokračuje slovy: Ježíš zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Zvedl se a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Žena, kterou farizeové obvinili z cizoložství a odsoudili k smrti, je najednou zde sama s Mistrem a jistě se chvěje a napjatě očekává, co se bude dít. Bylo to pro tehdejší dobu něco neobvyklého, Ježíš se bavil se ženou, a dokonce hříšnicí – zákoníci se na veřejnosti nebavili dokonce ani se svými manželkami. Ale Ježíš to ale přece vícekrát řekl: Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit. (Lk 9,56a); Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mk 2,17); Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mt 9, 12-13).

Ježíš se tedy zvedne a mluví s ní. Neptá se na to, co provedla, nepředkládá jí její vinu: ptá se, kde jsou její žalobci, její soudci. A pak, když ženu přivádí k poznání, že ji nikdo neodsoudil, říká: „Ani já tě neodsuzuji.“ Ježíš nepřišel jako soudce. Sám řekl: Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. (J 12,47) A pak již v našem příběhu zazní ona známá, hojně citovaná slova „Jdi a už nehřeš!“

Ježíš tedy neodsuzuje, dokonce ani nevytýká. Výtka je jen říznutí bez zahojení. Ježíš uzdravuje, uzdravuje nás hříšníky svou Láskou a svým odpuštěním, svým milosrdenstvím. Ježíš hřích nezveličuje, ani nepopírá, nýbrž ho odpouští. Ne však levně, nebagatelizuje ho, ale vybízí nás k novému začátku. Jdi – a už nehřeš! Žij nově!

I my jsme hříšníci, často jsme také přistiženi při činu – a není rozhodující, zda naším svědomím nebo zda byl náš hřích hříchem veřejným. Jsme si vědomi své hříšnosti a smrtících důsledků svých hříchů. Vědomí naší hříšnosti nás však nemá zároveň vést k pocitu méněcennosti – nikdy se toho nezbavím, nemám šanci, nebo k pasivitě – hříšní jsou všichni, tak vlastně o nic nejde. To by byla druhá krajnost přehnané domýšlivosti a spokojenosti se sebou. Čím více víme o vlastní hříšnosti a o tom, jak moc nám bylo odpuštěno, tím více jsme schopni rozumět i druhému člověku, jeho křehkosti a porušenosti – a jsme schopni mu projevit milosrdnou lásku.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi nás učil úzké cestě, která vede ke spáse. Buď s námi ve svém Duchu, podpírej nás, ať po ní dovedeme jít. Amen.