Hřích a odpuštění

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Jeden problém nás zajímá asi všechny: „Jak ze sebe odstranit vinu?“ Každý člověk někdy v životě pochybí, ale co pak s vinou? Je jako kámen na srdci. Zůstane celý život? Je možno vinu nějak odčinit? Můžeme vůbec dosáhnout odpuštění? Mě k tomuto zamyšlení přivedla kniha Paula Tourniéra s názvem Vina. Pojďme se nad otázkou „ Vina a Trest“ a „Vina a Odpuštění“ chviličku zamyslet. Odpověď hledá i světová literatura, ale my budeme hledat odpověď v Písmu.

Vzpomeňme na některé největší muže a ženy Bible. Například takový Mojžíš. Podívejme se na život tohoto velkého zákonodárce blíž. Svou kariéru začal vraždou, po níž následovalo čtyřicet let skrývání před soudem. Mojžíš byl mužem strachu a nevíry. Když ho Bůh povolal, aby vyvedl Izraelce z otroctví, prosil: „Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk … Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“. Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: „Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí. (2M 4,10.13-14) Celý svůj život Mojžíš toužil vstoupit do Zaslíbené země, ale jeho selhání mu v tom zabránila. Přesto Bůh přirovnává Mojžíšovu věrnost ke Kristově. V epištole Židům je psáno: Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ‚Mojžíš byl věrný v celém Božím domě‘(Žd 3,1-2). Chyby tedy Mojžíše nevyloučily z Boží síně vítězů. Ale vezměme další postavu.

O Jákobovi obvykle přemýšlíme jako o velikém modlitebním bojovníkovi, který zápasil s andělem Páně a zvítězil. Jákob dostal vizi nebe s anděly vystupujícími a sestupujícími po žebříku. Přesto byl život tohoto muže plný do očí bijících selhání, a Písmo před námi žádné z nich neskrývá. Jako mladík Jákob oklamal svého slepého otce, aby ukradl dědictví svého bratra. Jako ženatý pohrdal svou manželkou Leou, zatímco v sobě choval velkou tajnou lásku k její sestře Ráchel. Nepřijal svou manželskou zodpovědnost. Po narození každého syna si Lea myslela: „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně,“ (1M 29,34). Ale skutečnost byla jiná – Jákob ji nenáviděl. Tady byl muž chycený v síti podvodů, lstí, lumpáren, krádeží, nevěrnosti a polygamie. Přesto čteme o uctívání Boha Abrahama, Izáka a Jákoba.

Král David, zpěvák žalmů a mocný válečník, a jak šokující jsou slabosti tohoto velikého muže. Přebral Batšebu jejímu manželovi Uriášovi, poslal tohoto nic netušícího muže na smrt v předních řadách své armády. Prorok Nátan řekl, že tento dvojnásobný hřích dal velkou příležitost nepřátelům Hospodina k rouhání. Představte si tohoto velikého krále, jak stojí nad rakví svého nemanželského dítěte, po boku ukradenou manželku. David tam znamená naprostou prohru. Přesto Bůh nazval Davida mužem podle svého srdce (1Sam 13,14: Teď však tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co ti Hospodin přikázal.“15 A Samuel hned vystoupil z Gilgálu …).

Hospodin tedy požehnal vrahovi Mojžíšovi, intrikánovi Jákobovi i lstivému Davidovi, protože se tito muži naučili, jak vytěžit ze svých chyb a jít dál až k vítězství. Jestliže nás naše selhání a prohry zbavily odvahy, máme v Bibli pro nás dobrou zprávu. Nikdo není blíž Božímu království než muž nebo žena nebo mladý člověk, který se může podívat na to, co je v jeho očích porážka, naučí se jí čelit a přejde do života pokoje a vítězství.

Připomeňme si ještě dnešní čtenou pasáž z Matoušova evangelia. Cituji podle SNC: „Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni… Podle toho jak soudíte, budete souzeni i vy a na váš život budou přiložena stejná měřítka, jaká sami používáte…“ (Mt 7,1-2).
1  Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2  Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3  Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4  Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5  Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. 6  Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

Bible je školou odvahy, odvahy poznat naše špatné činy, odvahy stát čas od času neochvějně na svých rozhodnutích bez ohledu na nevyhnutelný pocit viny, který vyvolává každý konflikt. Vzpomeňme, jak nekompromisně apoštol Pavel odmítá požadavky jeruzalémských křesťanů i samotného Petra, když se jedná o „pravdu evangelia“ (Ga 2,5.11 – 5  Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia. 11  Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.)

Bible před nás klade i povinnost bránit sama sebe, nedovolit, aby nás zničilo odsouzení druhých, ani jejich stálé snahy zaujmout místo našich soudců a mít morální dohled nad naším životem. A pro naše dobro nám připomíná, že máme být rezervovaní k druhým a odmítat stát se soudci chování jiných lidí.

Sám Ježíš odmítl roli soudce, když byl o to požádán, přestože se právě on má vrátit, aby soudil živé i mrtvé. Píše se o tom v Lukášově evangeliu: Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (L 12,13-15). Tento muž obvinil bratra z hrabivosti a Ježíš odmítl pronést jakýkoliv soud. Ale okamžitě vzbudil u přihlížejících vědomí jejich vlastní chamtivosti. Na mnoha místech Písma najdeme v Kristových ústech stejné převrácení hodnot od objektivních k subjektivním, od hříchu jiných lidí k našim vlastním. Podobný příklad najdeme i v Janově evangeliu: Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. (J 9,1-3) Stejnou otázku učedníci položili, když bylo pádem věže zabito osmnáct lidí – a dostali stejnou odpověď: Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ (L 13,4-5)

Ve všech odvětvích působí soudy druhých lidí ničivě. Strach z kritiky zabijí spontánnost, varuje lidi, aby se neukazovali takoví, jací jsou, a aby se nevyjadřovali příliš svobodně.

Soudit někoho je vždycky zničující. Musíme se vždy v nitru ptát, zda to, co někomu říkáme, je pro něho konstruktivní nebo destruktivní. Kolik manželských párů se navzájem ničí tím, že si říkají příliš tvrdé pravdy nebo používají břitkou ironii.

Můžeme si i všimnout, jak obavy ochuzují lidstvo. Jsou zdrojem kompromisů, které snižují člověka a uzavírají ho do neosobního chování. Vezměme si dívku, která se právě zasnoubila a celá rozkvetla. Co se stalo? Samozřejmě zázrak lásky a štěstí. Ale ta dívka našla muže, který ji nekritizuje. Dokud ho nepoznala, byla tak tichá jako její sestra povídavá. Rodiče byli na její sestru velice pyšní, protože měla ve škole úspěch a dobře se učila. Naši dívku považovali za hloupou, protože školu neměla ráda a nebyla schopná postoupit dál než na střední školu. Proto se obávala, že když otevře pusu, prozradí nějakou hloupou poznámkou své nedostatky ve vzdělání. Ale teď mohla svému snoubenci povědět všechno, co jí táhlo myslí, a on vždy prohlásil: „Víš, ty jsi tak chytrá!“ I když řekla něco hloupého, on to považoval za kouzelné, originální a jedinečné.

Podle toho, jak nesmírně může lidská bytost rozkvést a rozvinout se, když je obklopena láskou a důvěrou a nikdo ji neodsuzuje, můžeme změřit ničivou moc lidské kritiky a zároveň zjistit, že každý soudí druhé a utlačuje je jen proto, že sám je utlačován. Z toho důvodu dívka nebude kritizovat svého snoubence. Naopak ho obdivuje, natolik, že to rozčiluje její rodiče, takže se rozhořčeně ozvou: „Vůči nám nejsi tak velkorysá! Na nás vidíš každý chlup!“

Líbánky samozřejmě netrvají věčně. Jednoto dne manželka objeví, že její muž je sobecký, nebo si naopak manžel všimne, že jeho žena moc mluví. A nastávají změny. Nikdo z nich sice nic neřekne, protože nechce porušit harmonii, která mezi nimi stále ještě panuje. Ale mají už oči otevřené a každého dne zaznamenávají v mysli další rušivý detail, podle něho začínají soudit toho druhého. Až jednoho dne pocítí potřebu otevřené diskuze, „metanoiu“, obdivuhodnou změnu smýšlení, díky níž budou moci znovu začít důvěřovat jeden druhému. Potom si přiznají, že se začali jeden druhého bát. Ten strach vznikl z posuzování druhého a posuzování zase ze strachu. Ani láska tomu nemohla zabránit. Protože když jeden dává najevo víc lásky, než skutečně cítí, začíná pochybovat i o lásce, kterou mu věnuje ten druhý. Pokradmu, aniž to zaznamenáme, pronikne kritika do navenek šťastného manželství a ujídá z něj po kouscích dávno před tím, než mezi partnery vypukne zjevný konflikt. Tohoto plíživého nepřítele však mohou zahnat a zničit, budou-li jednat společně, pokud se s Boží pomocí začnou společně modlit a duchovně se spojí. Tehdy oba partneři uslyší hlas Boží a uvědomí si své chyby, s nimiž se svěří tomu druhému. Je to velmi nepříjemná záležitost. Pouze tehdy, když se zbaví svých soudů a uvědomí si, jak jim propadli a že toho druhého tak nepěkně posuzovali, aniž si toho byli vědomi. To je ta metanoia, přeměna srdce, přechod z království tohoto světa do království Božího.

Ovšem s nesmiřitelným jevem kritizování se někdy setkáváme i v náboženských společenstvích. V prvním nadšení po obrácení se člověk cítí šťastný, že ho v takovém společenství bez výhrad uvítali. Nesmírně se obdivuje svému duchovnímu vůdci, který mu otevřel nové široké obzory a zjevil mu pravdu. Prožívá bratrské společenství. Ale kousek po kousku se i tady objeví rozčarování. Nový křesťan si všimne, že ani jeho duchovní vůdce není bez chyby, což ho u tohoto svatého muže velice překvapuje. A ve sboru objeví některé dosti nepříjemné lidi, kteří krásně mluví a pyšní se šlechetností, ale nedostává se jim lidskosti. Napadá ho, že jsou stejní jako farizeové. Objeví se tu různé proudy, protichůdné teologické směry, intriky. Pomluvy tu bují stejně jako jinde. Náš nový člen společenství má pocit, že ho kritizují, protože se přidal k jedněm, kteří vystupují proti druhým. A brzy si všimne, že v této církvi bují víc než v obyčejném světě všeobecné kritizování druhých, které přináší napětí a o němž nikdo otevřeně nemluví, protože se bojí, že bude obviněn z nedostatku křesťanské lásky. A tehdy začne pochybovat i o všemohoucnosti milosrdenství. Tato zkušenost způsobí, že jeho lepší já propadne zoufalství. Proto se znovu vrátí ke svým starým chybám. Soudy druhých přinesly své zhoubné ovoce. Ostatní v jeho církvi stále předstírají bratrské společenství, stále hlasitě mluví o vzájemné lásce, o niž všichni usilují. Ale je to jen vnější fasáda, jež skrývá nespočetné množství utajovaných odsouzení. Všichni členové tohoto společenství mají ty druhé za hříšné, všichni jsou tlačeni k zemi. Milost Boží neodstraňuje vinu, ale odsouzení. Podmínkou pro takové rozhřešení je kajícnost a uznání viny – pravý opak neexistence viny.

Zakončím slovy z listu Římanům: Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. …  Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! (Ř 8,1-2.14-15)Amen.

Dává nám Bůh svobodu?

Hospodin mi dává volnost v rozhodování, anebo jsem pro něho jen loutka? Krásně na tuto otázku odpovídá C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství:

Kdokoliv věří v Boha, věří i tomu, že Bůh ví, co vy nebo já uděláme zítra. Pokud ale ví, že udělám to či ono, pak přece nemám svobodu jednat jinak! Tato potíž rovněž vzniká z představy, že Bůh postupuje po časové lince stejně jako my – s tím jediným rozdílem, že vidí dopředu, kdežto my nikoli. Bylo-li by tomu tak, tedy pokud by Bůh viděl předem, co budeme dělat, pak by bylo velice obtížné chápat, jak bychom mohli mít svobodu volby.

Představíme-li si ale čas jako přímku, podél níž musíme putovat, musíme opustit bod A, abychom se dostali k bodu B, a k C se nedostaneme, dokud neopustíme B. Bůh, který je nad přímkou, mimo ni – či všude kolem – obsahuje celou přímku a také ji celou vidí. Anebo si Boha můžeme představit jako stránku, na níž je přímka nakreslena.

Předpokládejme tedy, že Bůh je mimo časovou přímku – že je nad ní. V takovém případě vidí to, čemu my říkáme „zítřek“, stejně jako to, čemu říkáme „dnešek“. Všechny dny jsou pro něj „teď“. On si nevzpomíná na to, co jste dělali včera, on prostě vidí, jak to děláte. Vy jste včerejšek již ztratili; on nikoli. On „nepředvídá“, co budete dělat zítra, on prostě vidí, co děláte, protože „zítřek“ je pro vás, nikoli pro něj. Nikdy jste si nemysleli, že pokud nyní něco děláte, nemáte svobodu volby jen proto, že Bůh vás pozoruje. On ale vaše zítřejší jednání vidí stejně jako dnešní. On už prostě je v zítřku a může vás pozorovat. Bůh v jistém smyslu nezná vaše činy, dokud je nevykonáte, ale okamžik, kdy je vykonáte, je pro něj již „teď“.

Satan

Dlouho jsem přemýšlel nad slovem, které by charakterizovalo můj vztah k němu. V pohádkách je to obvykle hloupý čert, kterého hravě přelstí i hloupý Honza. Ale i ty pohádky jsou dílem ďábelské taktiky. Já mám před ďáblem RESPEKT. To je to slůvko, které mne napadlo ve vztahu k satanovi, já se ho – díky mé víře v Ježíše Krista – nebojím, ale rád bych se mu vyhnul.

Něco o něm nám napovídá i záznam o pokušení Ježíše na poušti. Ježíš na ďáblovy nabídky, kdy ten téměř přesně cituje Písmo, odpovídá volně, ve smyslu Písma, ale nikoliv doslovnými slovy. I to je charakteristické, ďábel je kšeftman, který dává přesně to co musí a tvrdě, bez lásky a pochopení žádá co mu podle „práva“ patří. Tedy pravý opak Ježíšův.

Slovo ďábel je z řeckého diabolos, což je pomlouvač. Toto řecké slovo se mi spojuje se sochou discobola, vrhače disků, a tak bych se nebránil i významu dvouvrhač, tedy ten, kdo míchá pravdu se lží. Hebrejská písma užívají slovo sátán, tj. pomlouvač, odpůrce, protivník, nepřítel, žalobce, obviňovatel, svůdce. Novotného biblický slovník uvádí, že v izraelském právním životě znamenal satan žalobce před soudem, takže Kraličtí často tento pojem překládají do češtiny jako »protivník« (Ž 109,6.20.29), jehož úkolem je sepsati »obžalobu« (Ezd 4,6); jindy nechávají pojem nepřeložený, ježto v něm už neviděli jen pozemského žalobce (Za 3,1; 1Pa 21,1). Před soudem stál žalobce po pravé straně obžalovaného (Za 3,1; Ž 109,6). Podle 1Kr 11,14n jsou Adad Idumejský a Rázon Eliadův »protivníky« (v hebr. satany) Šalomounovými. Jejich úkolem bylo žalovati u Hospodina na lid Boží, který se provinil proti Bohu. Tato místa, podle biblického slovníku, ukazují už na přenesený význam tohoto pojmu, jak jej známe z knihy Jobovy. I Boží nebeská vláda má svůj soudní tribunál se žalobcem (satanem), který je počítán mezi »syny Boží«. Jeho úkolem je procházet a obcházet zemi a zkoumat pravou zbožnost člověka. Bývá Bohem pověřen vykonávat zkušební soudy nad lidmi (Jb 1,6.12; 2,1; sr. Za 3,1) a jsou mu svěřeny životu nepřátelské síly (nemoc, přírodní živly ap.). Naproti tomu »anděl Hospodinův« je obhájcem u Božího soudu (Za 3,1), ačkoli v Nu 22,22 vystupuje jako satan (v hebr. textu). Nutno zdůraznit, že v knize Jobově i u Zachariáše představa satana je naprosto nedualistická (tj. není to rovnocenný odpůrce Boží, stojící s ním na jedné úrovni), i když v 1Pa 21,1 je zřejmá snaha rozlišit vnuknutí Boží od vnuknutí satanových (sr. 2S 24,1, kde slůvko satan je vsunuto až Kralickými). Satan je naprosto závislý na moci Boží (Jb 1,12;2,6).

Při čtení Bible narazíme na informace, že Hospodin působí dobré i zlé, že respektuje i požadavky svého odpůrce, který je nazýván hadem, drakem, ďáblem či satanem, ale i luciferem (1M 2,9; Iz 45,7; Pl 3,38; 1Tm 4,4; 1M 1,31). Kdo to tedy je a kde se vzal?

Podrobnější informace o něm najdeme mimo jiné v Ezechielovi. Text sice hovoří o Týrském králi, ale píše se o něm, že „byl věrným obrazem pravzoru, ... byl jsi v Edenu, ... byl jsi cherubem“. Je o něm řečeno, že byl „cherubem ochráncem“ „uprostřed ohnivých kamenů“, což byly symboly cherubů (Ez 28,14-19). Můžeme se domnívat, že byl ve funkci velekněze cherubů a měl za úkol „přikrývat“ a „chránit“. A protože „láska přikrývá množství hříchů“ (1Pt 4,8), měl mít jako hlavní vlastnost lásku. Protože láska a spravedlnost jsou dominantními požadovanými vlastnostmi kněží, odpovídá to rovněž kněžské funkci. V Písmu je o něm dále řečeno, že byl „dokonale krásný“ (Ez 28,12) a „skvělý“ (Ez 28,17).

Bible také uvádí překvapující informaci – byl zřejmě úspěšným obchodníkem (Ez 28,18). I když to zní neskutečně, zdá se, že nebeské bytosti si také mezi sebou nějakým způsobem směňují výsledky své práce. Taková činnost vyžaduje soustavné pěstování určitých znalostí a intelektu a „Lucifer“ v tom nepochybně začal postupně vynikat. Byl však až do svého odhalení bezúhonný (Ez 28,15), byl ozdoben devíti drahými kameny (Ez 28,13).

Znalci uvádějí, že zmíněné kameny symbolizují lásku, spravedlnost, moudrost a moc a jejich pořadí při vyjmenování má svůj význam, např. zcela zde má chybět skupina symbolizující lásku – agapé. Pokud byl „Lucifer“ veleknězem, pak mu nejdůležitější vlastnost – láska – zcela chyběla a spravedlnost u něho byla, podle znalců, nevyvážená. Další vlastnosti pak tyto nedostatky nevyvážily. Moudrost, potřebná k tvůrčím činnostem, je základní požadovanou vlastností králů a knížat, ale není hlavní vlastností požadovanou pro kněžskou funkci. Krása je vnější vzhled, tedy něco, co pro kvalifikaci kněží rovněž požadováno není a co je dokonce postradatelné. To, že byl bezúhonným pouze znamená, že ho do té doby nikdo z ničeho neobvinil. A pokud nebyl nikým obviněn, nemohlo ani dojít k soudu (1Tm 5,19).

Jak to, že „Lucifer“ nebyl nikým obviněn? Říká se „čistému vše čisté“ (Tt 1,15). Písmo upozorňuje, že zlo povstává z pýchy (Př 8,13). V Ezechielovi je psáno „sám se učinil zlým“ (Ez 28,15), tedy sám, bez cizího zavinění. Jak k tomu došlo? „Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil.“ (Ez 28,16) Dalo by se říci, že „Lucifer“ měl nadbytek zboží, o které však nebyl zájem. Nezájem těch, kterým ho nabízel, ho rozhněval a on pojal úmysl jim zboží vnutit. Pouhým násilím to nešlo, začal hřešit, to znamená podvádět. Zjistil, že zboží je buď při stejné kvalitě nutno zdražit, nebo při stejné ceně nabízet zboží méně kvalitní. Aby se však dalo prodat, je ho nutné ho přechválit. Přehánění se postupně mění ve lhaní a lež. Ježíš ho označuje za otce lži (J 8,44). V tomto okamžiku tedy začal „Lucifer“ hřešit, tj. „míjet cíl“.

Jaké zboží mohl nabízet? Ve svatyních se prodává jen zboží týkající se uctívání (Ez 28,18). Protože mezi cheruby se jistě již dávno uctíval Otec „duchem a pravdou“, muselo jít o něco jako „učební prostředek“. „Lucifer“ jako velekněz musel vychovávat a vyučovat a mohl tedy i tento vyučovací prostředek produkovat. Jeho informace, studijní metody a prostředky – prodejní zboží – však nebyly poctivé. Bůh mu nevytýkal prodej sám, ale to, že zboží bylo nekvalitní. Jako velekněz svou práci nedělal dobře.

Jak to bylo možné? Co vedlo „Lucifera“ k tomu, že začal svou práci odbývat? Něco tomu muselo předcházet a příčina nemusela být jen jedna. Objektivní příčiny musíme odmítnout, v takovém případě by jistě na viníka ukázal. Vždyť se celou dobu snaží svalit vinu na někoho jiného a dokonce i na lidi. Lze říci, že existuje množství podnětů, které samy o sobě jednotlivě nemohly nic podobného způsobit, ale překročily úroveň, při níž nastal „zvrat kvantity v kvalitu“. (Jk 1,14-15).

Postavení samo o sobě není příčinou zla. Z lidských zkušeností víme, že vysoká autorita mohla být jedním z rizikových faktorů a mohla svádět ke zneužití a mohla i stimulovat pocit nadřazenosti. Mohlo jít i o rivalitu vůči „staršímu bratrovi“. Rozhodně si tento cherub zakládal na svém vzezření a pěstoval si ho více než ostatní. Zajímavé je to, že se nestal domýšlivým pro své pracovní výsledky. Další rizikový faktor musel být tedy externí – aby se „Lucifer“ mohl stát domýšlivým na svůj zevnějšek, muselo jej jeho okolí obdivovat.

Písmo (Ez 28,18) říká, že se to stalo „pro jeho obchody“, případně „kvůli nepoctivosti jeho prodejního zboží“. Oba překlady ukazují bezprostřední příčinu jinde než v „tělesné“ výjimečnosti. Hlavním podnětem tedy mohla být nadměrná obchodní činnost. Ale bylo řečeno, že „Lucifer“ měl nedostatečné morální vlastnosti. Mohl něco dělat on sám, aby k selhání nedošlo? Můžeme předpokládat, že „Lucifer“ si lásku buď nevypěstoval, nebo dříve vypěstovanou opět ztratil.

Známe hlavní Boží vlastnosti – moudrost, spravedlnost, láska, moc (autorita). Jaké typické činnosti a chování působí na jejich rozvoj či naopak na jejich poškozování? K pěstování lásky, agapé, je nutné komunikovat s těmi, které chceme milovat a zabývat se jimi. Naopak tuto lásku nepěstuje ten, kdo se vůbec nezabývá těmi, které chce milovat, a uzavírá se do sebe. K pěstování moudrosti je třeba hodně studovat a řešit množství logických problémů. Biblická moudrost byla a je potřebná ke stvoření – tedy k tvůrčí činnosti. Moudrost by naopak byla oslabovaná, kdyby osoba tvůrčí práci vůbec nekonala nebo ji dělala v nedostatečné míře. K pěstování spravedlnosti je nutné zabývat se spornými problémy. Pěstování správné autority a moci je možné jen při jejím aktivním užívání k řešení problémů a sporů a při zvyšování své autority narůstající úspěšností její aplikace a veřejným uznáváním úspěchů. Prakticky ve všech oblastech „Lucifer“ selhal.

Všimněme si také, že Boží rozsudek vyřčený v Edenu satana ze lži neobviňuje. Říká se v něm jen, že jeho krok povede k válce mezi oběma potomstvy a jak tato válka dopadne. Není tam ani slovo o Božím zákroku proti němu, žádný trest, jen upozornění na následek, neboť v té době mu skutečně nebylo možné prokázat zlý úmysl.

Ježíš „na vlastní kůži“ poznal sugestivitu „Luciferova“ působení a ukázal, že nezkušení lidé nemohli satanovu útoku odolat. Ježíš označil poprvé „Lucifera“ lhářem a dokonce objevitelem lži jakožto mocenského nástroje. Po svém křtu odrazil na poušti velmi promyšlený ďáblův útok a dokázal, že útoky ďábla na kvalitu stvoření jsou podvodem a že jeho skutečným zájmem je touha po osobní moci, uskutečňovaná za jakoukoli cenu a jakýmikoli prostředky. Ďábel, který se tak mohl přesvědčit, že poučený člověk vyhovuje vysokým nárokům na morálku, se však rozhodl, že se stane otevřeným nepřítelem Boha i Ježíše Krista. (J 12,31).

Bible poskytuje další informace i o záměrech ďábla v budoucnu. Je všeobecně známo, že ten, kdo lže vždycky, není tolik nebezpečný, protože je brzy odhalen a tím zneškodněn. Mnohem nebezpečnější je ten, který si získá mnoho lidí pravdivostí a seriózností v mnoha pro něj méně důležitých věcech a teprve potom své pečlivě připravené pověsti zneužije. Právě tak ďábel jedná. Lze tedy očekávat, že se pokusí o další podvody. Ďábel jako bývalý cherub toho ví mnohem více než andělé, o lidech ani nemluvě. Může tedy například jít o pokus ďábla o získání lidí ideologií. Jestliže v době Ježíše Krista ďábel útočil na jeho následovníky z pozice „obhájce pravdy a zákona“, bude to pravděpodobně i nyní činit obdobně. Ježíš Kristus řekl, že největší nepřátelé budou mezi našimi příbuznými a že nás budou pronásledovat s vírou, že tím slouží samotnému Bohu (Mt 24). Je nutné se na tuto situaci připravit a hledat způsoby, jak jí s Boží pomocí čelit.

Písmo nám radí: A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy‚ opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. (Ef 6,10-17)

Bohočlověk

Slovo „kočkopes“ pro mne vždycky znamenalo něco polovičatého, takový – řekl bych – „guláš“, a tak jsem se zarazil, když jsem při četbě narazil na slovo „Bohočlověk“. Kentauři byli v řecké mytologii napůl lidé a napůl koně, ve starověkém Egyptě měli bohové lidské postavy s hlavami zvířat a dá se říci, že podobných kočkopsů bychom našli více. Ale jak je to s „Bohočlověkem“, slůvkem, s kterým přišel Origenes někdy ve 4. století?

Origenes zdůrazňoval, že Syn je jedné podstaty s Otcem (= homoúsios) a existuje od věčnosti, a dodával, že jen Otec je Bůh sám sebou (autotheos) a jednoduše dobrý, kdežto Logos je jen druhotný Bůh a obraz jeho dobroty, Duch svatý že pak je ještě menší než Syn, že věčný Logos přijal skutečné tělo, stal se opravdu Bohočlověkem, a proto je možno i Marii označovat jako Bohorodičku (theotokos).

Spor o tom, zda byl Ježíš Bohem či člověkem se táhl dlouhá staletí. Vyskytla se tvrzení, že Ježíš byl jen člověk, jiní zase tvrdili, že byl jen Bůh … Církev v roce 325 na prvním ekumenickém koncilu v Niceji vyhlásila, že Syn je „soupodstatný“ s Otcem, tzn., že je s ním jeden Bůh. Druhý ekumenický koncil, shromážděný v roce 381 v Cařihradě, uchoval tento výraz ve své formulaci nicejského kréda a vyznal „jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“.

„Prokousal“ jsem se herezemi prvních století minulého tisíciletí od ebionitů (popírali Ježíšovo božství) až po dokéty (popírali Ježíšovo lidství), včetně gnostických nauk (na kříži trpěl Ježíš, kterého Kristus před ukřižováním opustil). Všichni opírají svá tvrzení o některý či některé biblické verše.

V Písmu najdeme tvrzení, že Ježíš Kristus je Syn Boží, ale i že je Syn člověka. V době, kdy se Ježíš narodil, se rodokmeny odvozovaly od otce, pak by platilo Syn Boží. Ale znamená to i že sám byl v té době bohem? Ale pokud by byl pouze člověkem, kde v té době byl Logos? Ježíš přišel, aby „napravil“ pochybení prvních lidí – Adama a Evy. Byl by-li jen člověk, mohl odolat pokušení ďábla, který je na mnohem vyšší úrovni než člověk? (Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou – Žd 2,7),

Jan (J 1,14) říká, že Slovo bylo učiněno tělem, resp. masem (Und das Wort wurde Fleisch; The Word became flesh; kai o logos sarks egeneto), čímž se dostáváme k problematice těla, duše a ducha. Vzpomeňme i slov v epištole Hebrejským: Komu kdy z andělů Bůh řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!‘ A jinde se praví: ‚Já mu budu Otcem a on mi bude Synem‘. (Žd 1,5). Otevírá se nám pak i otázka zda Marie byla bohorodička. Na slovo „Bohočlověk“ (vyskytuje se i „Boho-člověk“, ale nenarazil jsem na slovo „božský člověk“) můžeme stáhnout i slova z Matouše: Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého (Mt 5,37).

Otázek je mnoho, jediné současnější vysvětlení, které jsem našel, pochází od skupiny křesťanů, kteří se snaží tvrzení v Písmu porovnávat se současnými vědeckými poznatky. Kladou si otázku zda Ježíš mohl být jakýmsi křížencem Boha a člověka a vysvětlují, že vznik každé lidské bytosti (ale i zvířat) je podmíněn platností pevně stanovených genetických zákonitostí. Tvrdí, že Ježíš nemohl být Božím synem geneticky, že pokus vyložit jeho zplození jako jakési umělé oplodnění Marie Božími geny by nic nevysvětlil – pro řešení sporné otázky by byl takový ,,člověk“ bezcenný. V Genesis (1M 6,1-2) se píše o andělech, kteří se stali muži, aby mohli s půvabnými lidskými dcerami obcovat. Není tam však zpráva, zda to bylo pouze pro okamžik pohlavního spojení, anebo se lidmi stali natrvalo.

Můžeme vzpomenout Platonovu představu – která však nemá oporu v Bibli – lidské nesmrtelné duše, která při početí osídlí vyvíjející se plod a dodá mu lidskou podobu neboli to, co nazýváme a pokoušíme se definovat jako osobnost. Psychologové, počínaje Freudem, se zase domnívali, že osobnost je člověku dopředu dána jako neoddělitelná složka jeho ega. Naproti tomu zastánci psychologického směru behaviorismu tvrdí, že osobnost jako fenomén je až produktem zážitků, zkušeností, rozhodnutí a činů člověka. V tomto případě by šlo o něco, co vzniká a formuje se nejprve vlivem dědičných předpokladů a později vlivem životních okolností a svobodné vůle. V takovém případě je lidský mozek pouze prostředí připravené pro vznik osobnosti. Vrozená je ta část bytosti, která souvisí s lidským egem a je ovlivněná předem naprogramovanými instinkty.

Proto zmíněná skupina tvrdí, že teprve lidé duchovní – mravní, řídící se převážně rozumem – dokáží být nesobečtí. Lidské ego (řízené instinkty), postupně ztrácí svůj vliv, někdy do té míry, že je dotyčný schopen obětovat sebe sama. (J 15,13 – Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.) Pro formování osobnosti (ve smyslu charakteru) je – kromě vrozených dispozic či indispozic (Ř 12,3 – Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.) – velmi důležitá doba prvních tří let, kdy se tvoří její jakási základní struktura. Mimochodem teprve od této doby si člověk začíná uvědomovat svou vlastní identitu a totožnost.

A právě na základě behaviorální definice vyslovuje skupina křesťanských badatelů odvážnou tezi o integraci (sloučení) dvou osobností v jednu. Výsledná bytost by pak měla osobně prožít život jako Slovo v nebesích (ponechme stranou kterých ze tří v Písmu jmenovaných), a zároveň by osobně prožila život na zemi jako člověk Ježíš Kristus. Všechny tyto zkušenosti a nabyté vlastnosti by pak byly její vlastní. Ježíš tedy mohl být sloučen jako „Bohočlověk“ později, dodatečně – kdy už bylo co slučovat. A ve skutečnosti, pokud měl žít dál, takto sloučen být musel – svůj lidský život přece obětoval a jako pozemský člověk žít nemůže.

Uvedená hypotéza tvrdí, že Svatý duch, který sestoupil na Ježíše při křtu (zdůrazňují, že Duch není v Bibli jednoznačný pojem) byla pravděpodobně část paměti Slova. Ježíš byl na integraci s osobností této bytosti už dopředu připravován – jakoby se náhle začal rozpomínat na svoji předlidskou existenci. Vysvětlení pak končí slovy: Je na místě připomenout, že takové pozdější dobrovolné sloučení více odpovídá Stvořitelově koncepci svobodné vůle – Ježíš mohl odmítnout. Tento člověk Ježíš tedy musel položit svůj život, své právo na život jako výkupné. To je velmi známá a základní nauka křesťanství. Právo na život však získal nejen Ježíš, ale i celé jeho latentní potomstvo – dokonalé lidstvo druhého Adama. To vše bylo obětováno v prvé řadě za židovský národ, což byl požadavek spravedlnosti Zákona, a druhotně i za celé lidstvo. Z právního hlediska je jeho výkupné odpovídající protihodnotou. Že je tento princip oprávněný, potvrzuje apoštol Pavel v dopise Hebrejcům:

Prostřednictvím Abrahamovým dal tak desátky i Levi, který sám desátky přijímá. Ještě se totiž nenarodil a byl v těle svého praotce Abrahama, když mu Melchisedech vyšel vstříc. Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova? (Žd 7,9-11)

Avšak ani toto vysvětlení není – podle mne – vyčerpávající. Podle něho se Ježíš narodil jako člověk, jako dítě pravděpodobně měl velmi vysoké IQ, ale až při křtu se mu dostává božských znalostí. Slovo se tedy změnilo v člověka, v tělo, ale změnou ztratilo svoje vědomosti? Nejde tu o pouhé ztělesnění se, zhmotnění, ale o přesun, řekl bych, do jiné dimenze. Ježíš byl člověkem, člověkem s božím poznáním, anebo zároveň Bohem i člověkem? A vzkříšen byl opět do „podoby“ duchovní, tj. jako Slovo? Byl Božím synem, protože Logos byl synem Otce, Hospodina a Marii bylo řečeno „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“, ale znamená to automaticky, že byl Bohem? A je možné zabít Boha? Kdo tedy zemřel na kříži?

Nejsem schopen si na tyto otázky odpovědět, patří k těm, u nichž mám poznámku „hic sunt leones“, slova, která psali staří Římané na své mapy a označovali si tím neznámé jim oblasti. Přesto se s termínem „Bohočlověk“ nějak nemohu smířit, příliš mi to připomíná zmíněného kočkopsa. Vím, že na této „otázce“ již mnoho teologů „pohořelo“ a já pokorně přiznávám, že „scio nescio“, uvědomuji si, že „naše poznání je jen částečné, … až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.“ (1Kor 13,9-10)