Podobenství o milosrdném Samařanu

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘„ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale, když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (L 10,25-37)

V podobenství máme na začátku oběť. Nevíme, kdo to přesně byl, ale víme, že byl na nebezpečné cestě – vzdálenost z Jeruzaléma do Jericha je, podle mapy, 32 km. Pět set metrů do kopce a zbytek s kopce. Identita oběti není dána, tehdy poznávali etnickou příslušnost buď podle řeči, konkrétního přízvuku, nebo podle oblečení. V Ježíšově příběhu je oběť polomrtvá, tedy asi nemůže mluvit, a není moc jasné ani její oblečení. Je to bezejmenná lidská bytost v konkrétní potřebě.

Zákoník – znalec zákona Mojžíšova – vzdělanec své doby, je člověk přemýšlivý, ví, že každá odpověď probouzí nové otázky. A tak se ptá: „A kdo je můj bližní?“Ježíš však obrací otázku „Kdo je bližní?“ na „Komu jsi bližním?“. Takže když se Pán Ježíš ptá: „Kdo byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ je zřejmá jasná odpověď: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Mohli bychom ale také říct, že bližním byl ten, kdo se postiženému dokázal přiblížit. Kdo se mu nevyhnul, neobešel ho, ale přiblížil se. Nejen fyzicky, ale především lidsky. Bližního tedy nedefinujeme podle národnosti, kulturní či náboženské příslušnosti, bližní je ten, kdo se dokáže lidsky přiblížit člověku v nouzi – bližním se může stát kdokoli. Příběh o setkání těch dvou, zákoníka a Ježíše, nekončí odpovědí, ale výzvou: „Vezmi si z toho Samařana příklad, jdi a konej.“

Ježíšovu výzvu „badateli v zákoně Hospodinově“ můžeme pochopit i takto: tvá intelektuální zvídavost, teologické vzdělání, přemýšlení o významu jednotlivých slůvek, to je hezké, ale v tvém případě to přebujelo. Tak už toho nech, odlož teorii, pusť se do praxe. Podíl na věčném životě neotevře nauka, neustálé tázání, hloubání a přemýšlení, ale praktikovaná láska k bližnímu, vztah k lidem. Tak jdi, jdi k nim a jednej.

Být křesťanem ovšem také znamená obnovovat mysl, projasňovat myšlenky. Kdo věří, také o víře přemýšlí. Produktem křesťanství jsou i hloubavé knihy, filosofické traktáty, výklady biblických pojmů. Ale to hlavní, na křesťanství to nejdůležitější, jak právě Písma dosvědčují, je konání. Ospravedlněni jsme pouhou vírou, to platí, ale zároveň platí, že víra bez skutků je mrtvá. Teprve až lidé uvidí naše dobré skutky, budou z toho chválit našeho nebeského Otce.

Ale docela zbytečné to dotazování není. Kdyby se zákoník nezeptal: „A kdo je můj bližní?“, Ježíš by nepověděl to krásné podobenství o milosrdném Samařanu. Otázka „Kdo je můj bližní?“ napovídá, že zákoník byl pozorným posluchačem toho, co Ježíš hlásal a učil. Nejspíš si povšiml, že Ježíš pracuje s pojmem „bližní“ jinak než Mojžíšův zákon. Ve 3. Mojžíšově je bližním zřetelně míněn příslušník pospolitosti lidu izraelského. Miluj svého kamaráda Izraelce jako sebe, tak by se dalo rozumět příkazu z 3. Mojžíšovy. Zákoníkova otázka, kdo je můj kamarád, je vlastně otázkou, zda každý můj soukmenovec, každý Izraelec je můj kamarád. I ten, který je vůči svému izraelství absolutně lhostejný, nevěrný, nevěřící Izraelec, svými skutky urážející Hospodina a pohoršující lidi? I posmívač, darebák a mizera je snad můj kamarád a já ho mám milovat jen proto, že formálně přísluší k potomstvu Izraelovu? Asi nějak takto se ptá zákoník Ježíše.

A Ježíš začne vyprávět ten krásný, velmi obsažný, bohatě inspirativní, a přitom jednoznačný příběh o pomoci bližnímu v nouzi. A přidá k němu otázku: „Kdo z těch tří, kněz, levita nebo Samařan, se stal kamarádem tomu člověku, jenž upadl mezi lotry? Všimněme si, ta otázka „kdo je můj kamarád, kdo je hoden mého přátelství, mé blízkosti, mé lásky“ zůstává bez odpovědi. Je odsunuta jako už nezajímavá, zbytečná, překonaná. S Ježíšem vyvstává nová a naléhavá otázka: Jak se ty postavíš k člověku v nouzi, ke kterémukoli člověku v nouzi, ať je to Izraelec nebo Samařan, Čech nebo Němec, prostě kdokoli, kdo se ocitl v nouzi, a ta nouze sama ti něco signalizuje, bliká na tebe, aby ses mu teď a nyní stal kamarádem, přítelem, blízkým člověkem. Upadl mezi lotry, ti ho strašně zřídili, zranili, oloupili a ponížili, a tak se neptej, kdo to je, odkud je a jaký je. Můžeš-li mu pomoci, pomoz, buď mu bližním, jako ten Samařan.

Ježíš ve svém vyprávění prozrazuje, co Samařana k jeho příkladnému konání přimělo: „milosrdenstvím jsa hnut“ překládají kraličtí, či dle ekumenického překladu „byl pohnut soucitem“. Obecný lidský soucit, který působí, že se v nás něco hne, že to s námi hne, když se setkáme s lidským neštěstím. Tento pohyb, tato emoce však není jen lidská. I Bůh je lítostivý, i on je hnut milosrdenstvím. „Jedinečný, jediný Bůh Izraele, je plný slitování, milostivý, shovívavý nejvýš milosrdný“ (2M 34,6). Bez ochoty nechat se pohnout tímto niterným hnutím, které je společné lidem i Bohu, bez emoce soucitu s každým člověkem, který trpí, a možná i se vším, co má dýchaní a trpí, by nebyla žádná péče o všelijak postižené, nemocné a nemohoucí. Zákonům džungle se dnes říká efektivita a spravedlnost.

Soucit, ale není slabost, soucit je ctnost. Však ten milosrdný Samařan nebyl nějaký sentimentální slaboch, nýbrž člověk odvážný, milosrdenstvím hnut, přemohl strach z toho, že by ti suroví loupežníci mohli přepadnout i jeho. Bližními se nestali kněz a levita. Že právě oni neměli žádný soucit, či ho měli, ale neprojevili ho, nepomohli zraněnému, to se nemělo stát. Ti lidé nebyli žádní zpustlí primitivové, oni sloužili v chrámě, znali Boží zákon předaný Mojžíšem, a proto pomoc zraněnému člověku pro ně měla být samozřejmostí. Nebyla. Prostě selhali, to se stává, že lidé, i zbožní lidé selžou. Neznamená to ale, že jejich náboženství a zbožnost byly špatné, či že bude dobře všechno náboženství opustit a provozovat jenom humanitární pomoc a lidumilnou praxi bez náboženského balastu.

Náboženství – zvláště to předávané Mojžíšem, proroky, apoštoly – a soucit se přece nevylučují. Naopak platí, že lidé věřící, zbožní, kteří se dovedou modlit, mívají obvykle citlivé srdce. Od věřícího lékaře či věřící ošetřovatelky snad očekávají všichni, i ti nevěřící, že bude k pacientovi přistupovat jinak než jen jako k rozmnožiteli bodů pro pojišťovnu.

Již dlouho se nad aplikací podobenství pro současnost zamýšlím. Ten Samařan se jevil z pohledu jako chudý – cestoval sám na mezku. Ale měl olej, víno a obvazy a peněz musel mít také dostatek, vždyť dva denáry byla tehdy velká suma. Vzpomínám, jak jsem jednou jel pozdě večer z nějaké služební akce na Šumavě, sám v autě, ztemnělým lesem po okreskách a vůbec mi nebylo do zpěvu. Kdybych tam viděl někoho ležet, nezastavil bych, ale v nejbližší vesnici bych sháněl policii či telefon (to nebyly ještě mobily rozšířené).

Podobenství o Samařanu se někteří snaží aplikovat na současnost. V Britských listech na internetu jsem našel tuto aplikaci podobenství pro dnešní dny:

Jeden člověk jel z Bruselu do Prahy a byl po cestě přepaden – násilnický gang ho přepadl, okradl, zmlátil a nechal ležet u silnice polomrtvého. Náhodou jel kolem občan Evropské unie, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. O něco později jel kolem občan USA, ale když si ho všimnul, taky se mu vyhnul. Když pak kolem projížděl jakýsi muslim, všimnul si polomrtvého, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, vydezinfikoval mu poranění, naložil ho do svého auta a zavezl do nejbližšího motelu, kde se o něho postaral. Druhého dne dal recepčnímu sto euro a řekl: „Postarej se o něho, bude-li tě to stát víc, doplatím ti to na zpáteční cestě.“ A teď otázka: kdo z těch tří kolemjedoucích se stal bližním tomu přepadenému? Přece ten, který mu prokázal milosrdenství. A co z toho vyplývá? Neztrácej čas otázkami, kdo je tvůj bližní, ale chovej se tak, aby ses bližním sám stal. Jdi a jednej také tak!

A pak autorka, Alena Michutová, uvedla ještě druhou verzi, speciálně prý určenou pro české uši:

Jeden člověk jel po D1 z Brna do Prahy a byl po cestě přepaden – násilnický gang ho přepadl, okradl, zmlátil a nechal ležet u dálnice polomrtvého. Náhodou jel kolem humanitární pracovník, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. O něco později jel kolem univerzitní učitel, ale když si ho všimnul, taky se mu vyhnul. Když pak kolem projížděl jakýsi Rom, všimnul si polomrtvého, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, vydezinfikoval mu poranění, naložil ho do svého auta a zavezl do nejbližšího motelu, kde se o něho postaral. Druhého dne dal recepčnímu 2500 korun a řekl: „Postarej se o něho, bude-li tě to stát víc, doplatím ti to na zpáteční cestě". A teď otázka: kdo z těch tří kolemjedoucích se stal bližním tomu přepadenému? Přece ten, který mu prokázal milosrdenství. A co z toho vyplývá? Neztrácej čas otázkami, kdo je tvůj bližní, ale chovej se tak, aby ses bližním sám stal. Jdi a jednej také tak!

Aplikace Ježíšových podobenství na dnešek však není tak jednoduchá jak autorka uvádí. S její aplikací se neztotožňuji, není to domyšlené a vzbuzuje to více otázek než odpovědí. S muslimy mám osobně jen minimální zkušenosti, znám co říká Korán a Sunna, ale s Cikány určité zkušenosti mám. Kdysi mě, coby čerstvého vysokoškoláka s umístěnkou v pohraničí, poslali do komise, která chodila v malém městě po Cikánech a zjišťovala, zda se civilizovali. Je to už desítky let, ale stále vzpomínám, jak jsem se u jedné rodiny styděl, že je obtěžujeme. Ano, nelze zevšeobecňovat. Již Jan Hus říkal „lepší Němec dobrý, než bratr zlý“.

Takže jsou situace, kdy jednám bez zaváhání – stará paní upadla, mladý muž s bílou hůlkou hledá cestu … tam mohu, spíše musím pomoci. Ale zastavit s autem na opuštěném místě? Zvláště, když jedu sám. Takovou odvahu bych neměl. Je také rozdíl poskytnout pomoc jednomu člověku a velké skupině lidí najednou. Vzpomínám na studia, kdy jsme byli, jako absíci, školeni jako lapiduši. Při výcviku nás upozorňovali, jak je vysoce psychicky náročné třídit zraněné. Vzpomínáte na seriál MASH? Polní nemocnice, přivezou desítky raněných a vy, zdravotník, musíte rozhodnout během vteřiny, kdo půjde na operační sál okamžitě a kdo ještě počká … a možná zemře.

Podobenství o Samařanovi nelze, podle mne, násilně aplikovat na dnešek. Je to návod ke křesťanskému žití. Je to rada být milosrdný k člověku. Mohu to brát jako radu k vítání ilegálních emigrantů, kteří považují podle svého náboženství jakoukoliv pomoc za naši povinnost, povinnost káfira? Je tu i otázka zodpovědnosti. Jsou také lidé, kterým nejde o pravdu a dobro jako takové, jde jim jenom o svůj dobrý pocit, o utišení pocitu viny. Nejpohodlnější cestou k dosažení souladu mezi fakty a tím, čemu někdo věřit chce, není změnit přesvědčení, ale potlačit důkazy a umlčet ty, kdo na ně upozorňují.

Možná jste slyšeli o hře Maxe Frische „Pan Biedermann a žháři“, která se hrála v padesátých letech. Příběh vypráví, jak pan Biedermann poskytne přístřeší ve svém domě dvěma podezřelým mužům, i když ví, že ve městě řádí žháři. Chce dokázat, že netrpí předsudky a pomůže bližním v nouzi. Následně se stydí, že si je do domu pustil, bojí se jich a stále si nalhává, že ho jen zkouší a dům nakonec nezapálí. Pomáhá jim i vyměřit zápalnou šňůru a ve finální scéně sám podá zápalky[1].

Anebo četli jste Jaspersovu „Schuldfrage“? Německý filozof Karl Jaspers po 2. světové válce ve snaze umožnit Němcům vyrovnat se s totalitní minulostí napsal útlou knihu „Otázka viny“. Autor v knize jmenuje čtyři kategorie: vina kriminální, politická, morální a metafyzická. Kriminální, nejjednodušší, vinu nese zločinec, který porušil zákon; jeho jednání posuzuje soud. Politická vina vyplývá z odpovědnosti občanů za to, jakou mají vládu; míru této viny určuje názor vítěze. Měřítkem morální viny je svědomí, jehož příkazy a námitky mají mít přednost třeba před vojenským rozkazem. Metafyzická vina činí člověka odpovědným i za zločiny, které sice nespáchal, avšak které se děly za jeho života s jeho vědomím. „Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen.“ Měřítkem takové viny je Bůh.

A ještě jeden úhel pohledu je nutné zmínit. Uvedu ho na příběhu, který jsem četl. Známý neurochirurg se procházel v parku, když viděl, jak nějaký mladík havaroval na motorce a vrazil přímo do stromu. Požádal nejblíže stojícího člověka, aby zavolal sanitku a běžel ke zraněnému. Když ho začal ošetřovat, protlačil se okolo stojícími lidmi mladý muž a řekl chirurgovi: „Dovolte, abych převzal ošetřování raněného, jsem skaut a vyznám se v poskytování první pomoci.“ Jak říká apoštol Pavel: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.“ (Ř 12,3)

Již apoštolům sám Ježíš ukazoval, jak to mezi bratry a sestrami má vypadat: „Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."“ (Mt 20,25-28). „Tehdy řekne král těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tu mu ti spravedliví odpoví: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král jim odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,34-40).

Máme tedy předně milovat Boha, pak sebe, svoji rodinu, bratry a sestry v Kristu. Je to vše? Jistě ne! Nemáme zapomínat i na ostatní lidi, byť nevěřící, jak o tom hovořil Ježíš ve svém podobenství o milosrdném Samařanu. Apoštol Pavel v té souvislosti píše: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Ga 6,9-10). V Listu Římanům pak Pavel uvádí: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ Ale také: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.´ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Ř 12,17-21). 

Evangelium mi neukládá, bych objímal lidi na potkání, ale ukládá mi, abych dokázal překročit sám sebe vstříc komukoli druhému, abych nepoložil mezi sebe a bližního v nouzi žádnou překážku, byť by byla zdánlivě sebeomluvitelnější, jak to udělali kněz a levita. Evangelium ukládá učit se přibližovat druhým lidem a tak ze sebe navzájem dělat bližní. Kdokoli se může ocitnout v nouzi právě ve chvíli, kdy já jsem nablízku. A pak by nemělo vůbec záležet na tom, jaké je ten člověk národnosti, rasy, politické příslušnosti atd. Prostě je to člověk – a tedy můj bližní. A já se mu mám přiblížit, protože on to právě teď potřebuje. Amen.

---

[1] Pan Biedermann dospěl do stadia totálního potlačení pudu sebezáchovy přes tři fáze: 1. fáze ega – v té se jeden ze žhářů vnutí k panu Biedermannovi s prosbou o pomoc. Apeluje na jeho lidskost, na jeho dobré srdce, že nemá kde hlavu složit, a že by potřeboval přístřeší jenom na jednu noc. Pan Biedermann nejprve váhá, má trochu pochybnosti, jelikož půlka města je v plamenech, ale neznámý muž jím manipuluje a snaží se zapůsobit na jeho ego: „Pane Biedermanne, víte Vy, kolikrát jsem byl odmítnut? Vy jste ale určitě lepší, Vy máte jistě dobré srdce.“ No, a jelikož si pan Biedermann chce připadat jako „lepší“ člověk, kromě toho má i výčitky svědomí kvůli jednomu svému zaměstnanci, tak nakonec souhlasí. Cizinec může zůstat v jeho domě. Druhý den ale tento neznámý muž pouští do domu svého kamaráda, který se tam rovněž ubytuje. Pan Biedermann je poněkud šokován, avšak oba muži opět pomocí manipulace dosahují svého. Tentokrát vytáhnou historku o neradostném dětství, o tom, jak žili ve špatných socíálních podmínkách a v chudobě. Zakončí to apelem na ego: „Pane Biedermanne, Vy jste člověk, který nestrpí nepravosti ve světě. Jste člověk, který má ještě ideály a věří v dobro, v lepší svět. To je to, co potřebujeme“. Pan Biedermann je uchlácholen, ego převládlo nad rozumem a oba muže nechává ve svém domě.

2. fáze popírání – Druhý den žháři natahají na půdu několik kanystrů s benzínem. Pan Biedermann je zděšen a dostane strach. Zeptá se obou mužů, k čemu ty kanystry potřebují a oni se smíchem jenom odpoví: „Snad byste nás nepodezíral?“ Pan Biederman si přičichne ke kanystrům, které jsou jednoznačně cítit benzínem. Podezření, že se jedná o žhářství, se přímo vnucuje. Avšak pan Biedermann se to snaží popírat a bagatelizovat se slovy: „Člověk musí druhým důvěřovat, musí věřit v to lepší, co v nich je. Ne v to špatné.“ Kouzelná je i scéna s manželkou, která má již všeho dost a pana Biedermanna žádá o okamžité řešení situace.

Pan Biedermann: „Žádní žháři to nejsou!“

Manželka: „A jak to víš?“

Pan Biedermann: „Vždyť jsem se jich na to sám ptal.“ (Naivita takového jednání je přímo absurdní.)

Pana Biedermanna se snažili varovat i kamarádi v hospodě. Ale on jejich obavy odmítl myšlenkou: „Já si nikým nahánět strach nenechám. A s přáteli, kteří nevěří v mojí znalost lidí, prostě nemůžu hrát kuželky!“ Jak vidíme, tak v tomto případě se ke slovu opět dostalo ego a pýcha. Pan Biedermann místo toho, aby uznal, že se mýlil, tak raději dál zaslepeně popíral.

3.fáze sebedestrukce – V této fázi už všechny indicie byly tak očividné, že obyčejné popíraní už nestačilo a pan Biedermann dostal velký strach. Na to si řekl, že jestliže ti dva jsou skutečně přece jenom žháři a mají něco za lubem, tak tím spíš není radno chovat se k nim hrubě. Pokud k nim budu přátelský, ušetří alespoň mě. Po tomto dalším naivním sebeklamu šel pan Biedermann za oběma žháři, aby jim ukázal, jak je má rád. Jako důkaz svého kamarádství začal s oběma muži vyměřovat zápalnou šňůru k odpálení celého domu. Pak je pozval na večeři, kde k oběma mužům promluvil: „Všichni jsme výtvory jednoho Stvořitele, všichni jsme lidé z masa a krve. Proč by si lidé jako vy a já nemohli podat ruce a poznat, že jsou bratři? Já netrpím předsudky. Trochu dobré vůle a všichni budeme mít svůj klid a mír. Přísahám, já k vám nechovám ani špetku nedůvěry. Dobro za dobro. A co na to žháři: „Nechováte k nám ani špetku nedůvěry? Tak nám, prosím, podejte zápalky.“ Žháři děkují za večeři, loučí se a venku škrtají zápalkou. Následně z oken vyšlehnou plameny a požár zachvátí i zbývající půlku města...

Takhle to dopadá, když emoce jsou silnější než rozum a logika. Lidé zkrátka věří tomu, čemu věřit chtějí a je pro ně velmi obtížné věřit tomu, co si nepřejí, ať by byly důkazy jakkoliv přesvědčivé.

Naše viny

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Jeden problém nás zajímá asi všechny: „Jak ze sebe odstranit vinu?“ Každý člověk někdy v životě pochybí, ale co pak s vinou? Je jako kámen na srdci. Zůstane celý život? Je možno vinu nějak odčinit? Můžeme vůbec dosáhnout odpuštění? Mě k tomuto zamyšlení přivedla kniha Paula Tourniéra s názvem Vina. Pojďme se nad otázkou „ Vina a Trest“ a „Vina a Odpuštění“ chviličku zamyslet. Odpověď hledá i světová literatura, ale my budeme hledat odpověď v Písmu.
Vzpomeňme na některé největší muže a ženy Bible. Například takový Mojžíš. Podívejme se na život tohoto velkého zákonodárce blíž. Svou kariéru začal vraždou, po níž následovalo čtyřicet let skrývání před soudem. Mojžíš byl mužem strachu a nevíry. Když ho Bůh povolal, aby vyvedl Izraelce z otroctví, prosil: „Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk … Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“. Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: „Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí. (2M 4,10.13-14) Celý svůj život Mojžíš toužil vstoupit do Zaslíbené země, ale jeho selhání mu v tom zabránila. Přesto Bůh přirovnává Mojžíšovu věrnost ke Kristově. V epištole Židům je psáno: Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ‚Mojžíš byl věrný v celém Božím domě‘(Žd 3,1-2). Chyby tedy Mojžíše nevyloučily z Boží síně vítězů. Ale vezměme další postavu.
O Jákobovi obvykle přemýšlíme jako o velikém modlitebním bojovníkovi, který zápasil s andělem Páně a zvítězil. Jákob dostal vizi nebe s anděly vystupujícími a sestupujícími po žebříku. Přesto byl život tohoto muže plný do očí bijících selhání, a Písmo před námi žádné z nich neskrývá. Jako mladík Jákob oklamal svého slepého otce, aby ukradl dědictví svého bratra. Jako ženatý pohrdal svou manželkou Leou, zatímco v sobě choval velkou tajnou lásku k její sestře Ráchel. Nepřijal svou manželskou zodpovědnost. Po narození každého syna si Lea myslela: „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně,“ (1M 29,34). Ale skutečnost byla jiná – Jákob ji nenáviděl. Tady byl muž chycený v síti podvodů, lstí, lumpáren, krádeží, nevěrnosti a polygamie. Přesto čteme o uctívání Boha Abrahama, Izáka a Jákoba.
Král David, zpěvák žalmů a mocný válečník, a jak šokující jsou slabosti tohoto velikého muže. Přebral Batšebu jejímu manželovi Uriášovi, poslal tohoto nic netušícího muže na smrt v předních řadách své armády. Prorok Nátan řekl, že tento dvojnásobný hřích dal velkou příležitost nepřátelům Hospodina k rouhání. Představte si tohoto velikého krále, jak stojí nad rakví svého nemanželského dítěte, po boku ukradenou manželku. David tam znamená naprostou prohru. Přesto Bůh nazval Davida mužem podle svého srdce (1Sam 13,14: Teď však tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co ti Hospodin přikázal.“15 A Samuel hned vystoupil z Gilgálu …).
Hospodin tedy požehnal vrahovi Mojžíšovi, intrikánovi Jákobovi i lstivému Davidovi, protože se tito muži naučili, jak vytěžit ze svých chyb a jít dál až k vítězství. Jestliže nás naše selhání a prohry zbavily odvahy, máme v Bibli pro nás dobrou zprávu. Nikdo není blíž Božímu království než muž nebo žena nebo mladý člověk, který se může podívat na to, co je v jeho očích porážka, naučí se jí čelit a přejde do života pokoje a vítězství.
Připomeňme si ještě dnešní čtenou pasáž z Matoušova evangelia. Cituji podle SNC: „Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni… Podle toho jak soudíte, budete souzeni i vy a na váš život budou přiložena stejná měřítka, jaká sami používáte…“ (Mt 7,1-2).
1  Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2  Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3  Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4  Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5  Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. 6  Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.
Bible je školou odvahy, odvahy poznat naše špatné činy, odvahy stát čas od času neochvějně na svých rozhodnutích bez ohledu na nevyhnutelný pocit viny, který vyvolává každý konflikt. Vzpomeňme, jak nekompromisně apoštol Pavel odmítá požadavky jeruzalémských křesťanů i samotného Petra, když se jedná o „pravdu evangelia“ (Ga 2,5.11 – 5  Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia. 11  Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.)
Bible před nás klade i povinnost bránit sama sebe, nedovolit, aby nás zničilo odsouzení druhých, ani jejich stálé snahy zaujmout místo našich soudců a mít morální dohled nad naším životem. A pro naše dobro nám připomíná, že máme být rezervovaní k druhým a odmítat stát se soudci chování jiných lidí.
Sám Ježíš odmítl roli soudce, když byl o to požádán, přestože se právě on má vrátit, aby soudil živé i mrtvé. Píše se o tom v Lukášově evangeliu: Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (L 12,13-15). Tento muž obvinil bratra z hrabivosti a Ježíš odmítl pronést jakýkoliv soud. Ale okamžitě vzbudil u přihlížejících vědomí jejich vlastní chamtivosti. Na mnoha místech Písma najdeme v Kristových ústech stejné převrácení hodnot od objektivních k subjektivním, od hříchu jiných lidí k našim vlastním. Podobný příklad najdeme i v Janově evangeliu: Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. (J 9,1-3) Stejnou otázku učedníci položili, když bylo pádem věže zabito osmnáct lidí – a dostali stejnou odpověď: Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ (L 13,4-5)
Ve všech odvětvích působí soudy druhých lidí ničivě. Strach z kritiky zabijí spontánnost, tedy bezprostřednost, varuje lidi, aby se neukazovali takoví, jací jsou, a aby se nevyjadřovali příliš svobodně.
Soudit někoho je vždycky zničující. Musíme se vždy v nitru ptát, zda to, co někomu říkáme, je pro něho konstruktivní nebo destruktivní, tedy povzbuzující nebo ubíjející. Kolik manželských párů se navzájem ničí tím, že si říkají příliš tvrdé pravdy nebo používají břitkou ironii.
Můžeme si i všimnout, jak obavy ochuzují lidstvo. Jsou zdrojem kompromisů, které snižují člověka a uzavírají ho do neosobního chování. Vezměme si dívku, která se právě zasnoubila a celá rozkvetla. Co se stalo? Samozřejmě zázrak lásky a štěstí. Ale ta dívka našla muže, který ji nekritizuje. Dokud ho nepoznala, byla tak tichá jako její sestra povídavá. Rodiče byli na její sestru velice pyšní, protože měla ve škole úspěch a dobře se učila. Naši dívku považovali za hloupou, protože školu neměla ráda a nebyla schopná postoupit dál než na střední školu. Proto se obávala, že když otevře pusu, prozradí nějakou hloupou poznámkou své nedostatky ve vzdělání. Ale teď mohla svému snoubenci povědět všechno, co jí táhlo myslí, a on vždy prohlásil: „Víš, ty jsi tak chytrá!“ I když řekla něco hloupého, on to považoval za kouzelné, originální a jedinečné.
Podle toho, jak nesmírně může lidská bytost rozkvést a rozvinout se, když je obklopena láskou a důvěrou a nikdo ji neodsuzuje, můžeme změřit ničivou moc lidské kritiky a zároveň zjistit, že každý soudí druhé a utlačuje je jen proto, že sám je utlačován. Z toho důvodu dívka nebude kritizovat svého snoubence. Naopak ho obdivuje, natolik, že to rozčiluje její rodiče, takže se rozhořčeně ozvou: „Vůči nám nejsi tak velkorysá! Na nás vidíš každý chlup!“
Líbánky samozřejmě netrvají věčně. Jednoho dne manželka objeví, že její muž je sobecký, nebo si naopak manžel všimne, že jeho žena moc mluví. A nastávají změny. Nikdo z nich sice nic neřekne, protože nechce porušit harmonii, která mezi nimi stále ještě panuje. Ale mají už oči otevřené a každého dne zaznamenávají v mysli další rušivý detail, podle něho začínají soudit toho druhého. Až jednoho dne pocítí potřebu otevřené diskuze, „metanoiu“, obdivuhodnou změnu smýšlení, díky níž budou moci znovu začít důvěřovat jeden druhému. Potom si přiznají, že se začali jeden druhého bát. Ten strach vznikl z posuzování druhého a posuzování zase ze strachu. Ani láska tomu nemohla zabránit. Protože když jeden dává najevo víc lásky, než skutečně cítí, začíná pochybovat i o lásce, kterou mu věnuje ten druhý. Pokradmu, aniž to zaznamenáme, pronikne kritika do navenek šťastného manželství a ujídá z něj po kouscích dávno před tím, než mezi partnery vypukne zjevný konflikt. Tohoto plíživého nepřítele však mohou zahnat a zničit, budou-li jednat společně, pokud se s Boží pomocí začnou společně modlit a duchovně se spojí. Tehdy oba partneři uslyší hlas Boží a uvědomí si své chyby, s nimiž se svěří tomu druhému. Je to velmi nepříjemná záležitost. Pouze tehdy, když se zbaví svých soudů a uvědomí si, jak jim propadli a že toho druhého tak nepěkně posuzovali, aniž si toho byli vědomi. To je ta metanoia, přeměna srdce, přechod z království tohoto světa do království Božího.
Připomeňme si, že milost Boží neodstraňuje vinu, ale odsouzení. Podmínkou pro takové rozhřešení je kajícnost a uznání viny – pravý opak neexistence viny.
Zakončím slovy z listu Římanům: Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. …  Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!. (Ř 8,1-2.14-15) Amen

Jákobův zápas

Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. (1M 32,25)

Připomeňme si, za jakých okolností k tomuto záhadnému zápasu s Bohem vlastně došlo. Jákob je muž, jehož dostihla jeho vlastní minulost. Už jeho jméno napovídá – Jákob znamená „Úskočný, Lstivý“. Jákob když byl mladší, tak jednou hrubě obelstil svého bratra Ezaua. Lstivě ho obral o právo prvorozeného a o otcovské požehnání. Když se Jákobův podvod provalí, jeho bratr Ezau vzplane hněvem a chce svého bratra zabít. Jákob proto prchá a po dlouhých dvacet let Ezaua nevidí. Nyní se vrací, neboť Bůh jej volá zpět domů. Proč? Protože ta země mu byla Bohem zaslíbena. Ovšem Jákob se nevyhne setkání s Ezauem, čehož se Jákob zcela přirozeně bojí. S jakou ho asi jeho bratr přivítá. 20 let se zdá být dlouhá doba, ale některé křivdy a hořkosti si v sobě lidé nosí někdy i po celý život. Jákob se bojí o sebe i svou rodinu. A proto se před setkání s Ezauem modlí a prosí Boha, aby to dobře dopadlo. Svěřuje se do Božích rukou. Jestli Bůh nepomůže, Ezau nás pobije jako mouchy. Přichází navíc zlověstné zprávy: Ezau už o nás ví, jede nám vstříc a s ním 400 ozbrojených mužů. Tak v této osudové a zlověstné noci, kdy nikdo neví, co přinese úsvit a jeho setkání s Ezauem, Jákob převede vše, co má, přes potok Jabok. Ten tvořil hranici zaslíbené země. Vše je připraveno, vše je v ruce Boží.

Překročit řeku – to je nejen v Bibli velmi často symbolický čin. Znamená to učinit zásadní rozhodnutí, vyjít směrem ke svobodě, vyjít za Bohem, který pro nás chystá veliké věci a volá nás, abychom jim odvážně vyšli vstříc. Pro Jákoba to ze všeho nejprve znamená překonat vlastní strach. Tedy opustit už konečně svou dosavadní životní strategii, která mu vždy velela vyhýbat se přímým střetům a jít cestou nejmenšího odporu. Pochopil, že s takovým postojem se dál jít nedá. Jákoba dostihuje jeho vlastní minulost. Rád by se byl od ní odříznul, ale to nejde. Musí se s ní vyrovnat. Žádnou tlustou čáru udělat nelze, žádné promlčení zločinů neexistuje. Minulost se tu v podobě Ezaua opět hlásí ke slovu: živá, bolavá, nezahojená. A Jákob jde teď té minulosti vstříc.

V rozhodujících chvílích izraelského lidu často slyšíme závažná Hospodinova slova. Ba dokonce je to přímo Bůh sám, kdo velká rozhodnutí svého lidu vyvolává: běž, vyjdi, promluv, učiň to či ono, říká Hospodin a věci se dávají do pohybu. A tak spolu s Jákobem bychom mohli očekávat, že se i teď nějaký takový Boží hlas ozve. Hlas, který říká: Neboj se, překroč tu řeku, překroč svůj stín. Já budu s tebou, povedu tě, dám ti do úst ta správná slova, když se setkáš se svým bratrem. Pomohu ti vyrovnat se s vlastní minulostí. Očistím tě od všech starých vin, které na tobě i po tolika letech ulpívají.

Jenže žádná taková slova nepřicházejí. Místo toho se Bůh zjevuje úplně jinak. Vůbec ne jako milý a laskavý Bůh, který potěšuje, posiluje a dává naději. Hospodin se ukazuje v podobě jakéhosi démona, nočního ducha, bezejmenného, bez tváře, nevyzpytatelného, temného. Jako by se Ezau sám vtělil do tohoto Božího posla a na Jákoba zaútočil. Jako by se v tuto chvíli Bůh postavil na stranu Jákobova nepřítele a bojoval po jeho boku. Tento Bůh neodpouští, ale naopak připomíná starou, a přece stále trvající vinu. Tento Bůh nezapomíná, ale volá k odpovědnosti. Tento Bůh klade odpor, pronásleduje a usvědčuje nás. Oko za oko, zub za zub. Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Od tohoto Boha nepřichází úleva a radost, ale spíš svatý hněv a neúprosnost.

Bůh proti člověku. Jak se to může stát? Co to je za Boha? Je to vůbec Bůh? Co má tento říční démon společného s Ježíšem z Nazaretu, odpouštějícím, uzdravujícím, milosrdným? Jak může člověk v takovém nerovném souboji obstát? Jak se vůbec může Bohu postavit? Jak se může vzepřít jeho věčným záměrům? Co můžeme Bohu odpovědět, když na nás volá z bouřlivé smršti, podobně jako kdysi na Jóba: Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? (Jb 38,2)

Každý z nás se asi již s takovým Bohem setkal. Když se nám nebo našim blízkým stane nějaká tragédie, jistě nás také napadne, zde to tak třeba Bůh nechtěl. V takové chvíli si řekneme, že Bůh nestojí na naší straně, ale na straně našich nepřátel: třeba na straně zhoubné nemoci, která nám krok za krokem bere všechnu naději; nebo na straně bezohledného šílence, který přimíchává do nápojů jed; nebo na straně ničivé vlny, která smete do moře lidský život. Těžko se takovým myšlenkám ubránit, když přece vyznáváme, že Hospodin je stvořitelem a pánem nebe a země, a tak by se vlastně nic nemělo dít bez jeho vědomí a souhlasu. Těžko se v bolesti a strachu neptat, kde a jak je tedy ve všech hrůzách Bůh. Těžko ho nevidět jako temnou, nevyzpytatelnou, ba dokonce démonickou bytost, která nás najednou přepadá – tak jako kdysi Jákoba – a obrací náš život naruby.

Co v takové chvíli dělat? Sledujme, co udělal Jákob. Udělal něco zdánlivě nemožného a absurdního. Začne s Bohem bojovat. Nedá se. Brání se. Nespokojuje se s Bohem, z kterého jde strach. Chce se probojovat k Bohu, jehož hlas slyšel kdysi dávno v Bételu, když se mu zjevil ve spánku. Chce znovu slyšet to, co mu Bůh řekl tehdy: Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš. Těchto slov se Jákob držel, ta si připomínal na svých různých cestách a necestách, a toto ujištění nyní žádá znovu po svém Bohu. Jako by Hospodinu vzdorovitě řekl: ne, já nevěřím, že ty jsi temný duch, který mě přišel soudit a odsoudit, který pouze touží, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost a abych byl potrestán za svou dávnou nepravost. V takového Boha já nevěřím. Věřím v Boha, od něhož jsem přijal velká zaslíbení. Věřím v Boha, který mě kdysi postavil na nohy, vyvedl mě z mé bezradnosti a daroval mi novou budoucnost. To je můj Bůh.

A Jákob nakonec svůj boj s Bohem a o Boha vybojoval. Bylo to bolestivé, utrpěl při tom mnohá zranění, ale uspěl. Probojoval se až k jeho požehnání. Na konci toho zápasu už před ním nestojí neznámý, nevyzpytatelný, strašlivý Bůh. Nepřítel se mění v přítele. Mění se v Boha, který nechce člověka zničit, ale zachránit. Proto může Jákob ráno po dlouhém boji vyznat: viděl jsem Boha tváří v tvář. Nebo by se spíš dalo říci: spatřil jsem tu pravou Boží tvář. Tvář milosrdenství a dobroty. Spatřil jsem a znovu se ujistil o tom, kým Bůh opravdu je. Proč se ptáš na moje jméno, říká ráno Hospodin. Ano – proč by se měl Jákob ptát, když přece ví, že tohoto Boha přece dávno zná – jen se mu na chvíli výhled k němu zatemnil.

V temných údobích našich životů se nám – stejně jako Jákobovi – zdá, že Bůh svou tvář skrývá za různé divné masky, že proti nám stojí jako protivník, rozhněvaný a nesmlouvavý. Není divu, že se takového Boha zalekneme. A chápu i lidi, kteří si v srdci řeknou: v takového Boha já věřit nechci. Nepotřebuji ho. To ať je nade mnou raději prázdný vesmír, než Bůh, který si se mnou pohrává jak kočka s myší. To raději nedoufat v nic, než vkládat falešné naděje v Boha, od kterého nakonec nemohu nic dobrého očekávat.

Jákob se ale v rozhodující chvíli svého života nedal ovládnout strachem, tak jako tolikrát v minulosti. Necouvl. Necouvl ani před svým bratrem Ezauem, ani před Bohem, který se mu postavil do cesty. A tak i pro nás je v okamžicích Božího mlčení, nepřítomnosti a hněvu ještě otevřená ta cesta jákobovská. Nesmíme zapomenout na to, že Bůh je přece jiný než, jak se někdy jeví. Navzdory všemu, co mluví proti tomu, můžeme a máme tvrdošíjně opakovat: můj Bůh je Bůh Ježíše Krista. Pravý Bůh na nás nesesílá nemoci, on je uzdravuje. Pravý Bůh neodplácí zlo zlem, ale odpouští. Pravý Bůh na nás nechystá katastrofy, ale těší a blahoslaví ty, kdo pláčou.

Jákob o samotě, sám v tichu noci, prožil hlubokou zkušenost s Bohem. Událost Jákobova zápasu s Bohem je zahalena rouškou tajemství. Neznáme podrobnosti. Měl ten kdosi podobu člověka? Byl to fyzický zápas? Biblický autor se omezuje toliko na to, že s Jákobem kdosi „zápolil“. Ať už si ten zápas představíme jakkoliv, nebyl to boj iluzorní. Jákob si odnesl pochroumanou kyčel. Proč Bůh Jákoba vlastně napadl? Proč boj? Ukazuje se tu, že někdy, aby Bůh mohl člověku požehnat, musí být člověk k tomu uschopněn. Ne každý je totiž připraven a schopen Boží požehnání přijmout. Tento příběh nám ukazuje, že aby člověk mohl něco od Boha přijmout, musí před ním nejprve kapitulovat. Může se nám z toho příběhu zdát, že Jákob vlastně nad Pánem Bohem zvítězil. Vždyť sám Bůh mu říká: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls“. A ještě před tím je řečeno, že ten neznámý protivník viděl, že „Jákoba nepřemůže“. Na první pohled to tedy může vypadat tak, že Jákob se poměřil s Bohem a vyšel z toho vítězně. Jako silák, který se může poměřovat se samotným Bohem. Ale to by bylo hluboké nepochopení tohoto příběhu. Ano Jákob bojoval se ctí, jako kníže, rval se jako lev, ale nakonec nezvítězil svou silou, ale, paradoxně, svou slabostí. Byl poraněn a tím i vlastně velmi oslaben, ne-li úplně vyřazen z boje. Ale Jákobova velikost spočívá v tom, že ač byl naprosto přemožen, přece se nevzdal a prosil o požehnání. Jako klíště drží neznámého. Ví, že i přes svou prohru ho nesmí pustit. Jestliže ho nyní pustí, o požehnání přijde. Tak toužil po požehnání, že musel ten prohraný boj svést až do konce.

Slovíčko požehnání se v textu objevuje dvakrát, což znamená, že požehnání tady hraje významnou a důležitou roli. Když se podíváme na celý Jákobův příběh, tak zjistíme, že požehnání skutečně hraje v celém životě praotce Jákobova velmi důležitou roli. Jákob nejprve dostal požehnání od svého otce Izáka podvodem a lstí. Pak při něm nezaslouženě požehnání stálo, když žil a pracoval u svého strýce Lábana. Nyní o požehnání zápasí a znovu ho dostává. Když bude Jákob na smrtelné posteli, bude pak žehnat všem svým synům. Na tomto dramatickém Jákobově příběhu se ukazuje, jak se to má s Božím požehnáním. Pán Bůh uděluje požehnáním těm, kteří o něj stojí, člověk ho však nedostává automaticky, ale častokrát o něj musí bojovat a prosit.

Život přináší zápasy, menší i větší. Tělesné i duchovní. A nevyhnou se vždycky ani nám. Kéž je nám posilou v zápase příklad Jákobův, příklad onoho poraženého vítěze. Ale mnohem více nechť nás posiluje sám pán Ježíš Kristus. Možná jste si povšimli, že jeho zápas v getsemanské zahradě, kde se Kristus rozhoduje, zda půjde cestou kříže ke spáse světa, se nápadně podobá zápasu Jákobovu. Také Kristus se svými nejbližšími poodešel stranou, jako Jákob převedl svou rodinu přes potok Jabok. Také Kristus zůstal v rozhodující chvíli sám se svým Otcem, Bohem, jako Jákob zůstal sám ve svém boji. Také Kristus zápasil o Boží cestu, jako Jákob bojoval o Boží přízeň. Také Kristus byl v boji raněn – více než Jákob. Jákob měl vykloubenou kyčel, Kristus zemřel na kříži za naše hříchy. Ale podobně jako Jákob, který ač poražen získal požehnání, i Kristus – zemřel, jinak řečeno byl poražen. Ale jeho smrt přinesla požehnání celému světu. Hřích lidí byl usmířen. Člověk byl vykoupen. Nečekají nás asi vždy takové zápasy jako Jákobův. A už vůbec ne jako Kristův. Ale to neznamená, že naše zápasy jsou iluzorní, nebo nevýznamné. Jsou významné, každý zápas, kdy se člověk poměřuje s Bohem a jeho slovem je významný. Může nás překovat v bytosti hluboce oddané Bohu. Kristus ukřižovaný buď naší posilou. On zemřel, abychom my mohli žít. On byl ubit, aby náš hřích mohl být vymazán. Kristus sám se nám staví po pravici ve všech zápasech života.

Nebeský Otče, děkujeme Ti za to, že zápasíš za nás a pro nás. I tvůj prvorozený syn Ježíš Kristus zápasil na golgotském kříži za nás a pro nás. Jedině tak můžeme mít podíl na věčném životě. Za tento těžký zápas za nás a pro nás Ti děkujeme. Amen.