Dnes, anebo Dnes

ČEP: Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: 'To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!' Tu ho ten druhý okřikl: 'Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.' A řekl: 'Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.' Ježíš mu odpověděl: 'Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.'

KB: Jeden pak z těch zločinců, kteříž s ním viseli, rouhal se jemu, řka: Jsi-li ty Kristus, spomoziž sobě i nám. A odpověděv druhý, trestal ho, řka: Ty se ani Boha nebojíš, ješto jsi v témž odsouzení? Myť zajisté spravedlivě trpíme, nebo hodnou pomstu za skutky naše béřeme, ale tento nic zlého neučinil. I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.
(L 23,39-43)

O výrok Ježíše Krista, který řekl jednomu ze spoluukřižovaných: 'Amen pravím ti dnes budeš se mnou v ráji.' se vedou spory ohledně slova dnes. Někteří říkají, že věta zní: 'Amen pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji', tj. dávají čárku za slovo dnes. Většinou se však říká, že Ježíš slíbil dotyčnému, že s ním bude tentýž den v ráji – 'Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji'. Tomu by nasvědčovala skutečnost, že Ježíš sice mnohokrát řekl slova 'Amen pravím vám', ale nikdy k nim slovo dnes nepřipojil.

Nový zákon byl původně psán unciálním způsobem, tzn., že dopisy apoštolů jsou psány velkými písmeny, mezi jednotlivými slovy nejsou mezery a text neobsahuje žádná interpunkční znaménka. Proto zmíněnou větu můžeme číst regulérně „pravím ti dnes“, stejně jako „dnes se mnou budeš v ráji“.

Text ve Vulgátě říká „et dixit illi Iesus amen dico tibi hodie mecum eris in paradiso“, v řeckém pak και ειπεν αυτω ο ιησους αμην λεγω σοι σημερον μετ εμου εση εν τω παραδεισω (případně και ειπεν αυτω αμην σοι λεγω σημερον μετ εμου εση εν τω παραδεισω nebo και ειπεν αυτω ο ιησους αμην λεγω σοι σημερον μετ εμου εση εν τω παραδεισω), kde σήμερον – simeron, znamená dnes, dnešek. Ovšem konec věty může být po slově hodie: [..amen dico tibi hodie] , [mecum eris...], přeloženo: ´... teď ti v pravdě říkám, budeš se mnou ...

Věta u Lukáše navazuje na předchozí text, kdy „druhý z těch zločinců“ říká „až přijdeš do svého království“. Můžeme si tedy položit otázku co vlastně Ježíš Kristus nazýval nebeským, respektive Božím královstvím? Dalo by se říci, že odsouzený – stejně jako většina tehdejších obyvatel Judee – neměl představu co to Království skutečně je, a proto mu JK odpovídá že „bude s ním v ráji“.

Vraťme se ale k větě „Amen pravím ti dnes budeš se mnou v ráji“ a rozeberme obě alternativy:

1) dnes budeš se mnou v ráji
Ježíš byl po své smrti a vzkříšení napřed kázat uvězněným andělům ve „vězení“ (1Pt 3,19) a potom na Zemi mezi svými až do doby svého výstupu k Otci (J 20,17). To by tedy platilo jen tehdy, pokud by oním rájem myslel Ježíš tehdejší Judeu, a to s největší pravděpodobností nikoli.

2) budeš se mnou v ráji
Druhá alternativa přidává slovo dnes k onomu ujištění a tvrdí, že spoluodsouzenec bude s Ježíšem Kristem v ráji. Znamenalo by to, že jen v onom výjimečném případě dostal dotyčný onen slib a že v jiných případech by s podobným slibem či očekáváním nebylo možné počítat. Taková výjimka však nemá žádný podklad ani v Zákoně ani v jiných Ježíšových slovech.

Bible nazývá rájem v první řadě zahradu (Gn 2,8-10,15; 3,3.10 apod.), a zvláště Boží zahradu (Iz 51,3; Ez 28,13). O této zahradě říká prorok Ezechiel, že bude znovu vybudována (Ez 36,35). Jenže apoštol Pavel nám o ráji zapsal velmi zajímavou informaci v 2K 12,2-4. Tato informace je velmi důležitá, protože nám nejen podává přímou zprávu o existenci třetích nebes (1Kr 8,27; 2Pa 2,5; 2Pa 6,18), ale zmiňuje se opět o ráji, který je zřejmě jiný než ten první na Zemi. Tuto existenci potvrzuje i zpráva ve Zjevení Jana (Zj 2,7). Na první pohled se zdá, že Ježíšova slova s těmito informacemi dobře korespondují. Podrobnější analýza však ukazuje na něco jiného.

O tom, že Ježíš Kristus byl až v nejvyšších nebesích, víme i z listu Efezským 4,10 [Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest.]. Na první pohled se zdá, že tím dalším, kdo tam vystoupil, byl právě onen Ježíšův spolutrpitel. Jenže ten byl Římany zabit a od něj apoštol Pavel tedy určitě nic nemohl vědět. Kdo tedy byl tak výjimečný, že tam Ježíše Krista následoval? Písmo se o nikom takovém nezmiňuje ani náznakem.[Jedině snad by o tom mohla něco napovídat slova v Janovi 21,20-23] Rozhodně to však nebyl onen spolutrpitel.

Další pozoruhodná informace je o novém ráji. Protože ráj původně znamenal zahradu, tj. samostatné Bohem zušlechtěné území (proto Boží) svěřené člověku k užívání a ke správě, musela být řeč buď o ráji budoucím, nebo o ráji úplně jiném, umístěném mimo tuto planetu. Téměř všeobecně se má za to, že platí druhá alternativa. Jenže co by z toho vyplývalo? Bůh by musel vytvořit ještě jednu rajskou zahradu pro lidi – asi proto, aby si tam mohli brát z nového stromu života. A kde? Stvořil by snad kvůli tomu novou planetu Zemi-2? Bible uvádí, že místo ovoce stromu života nám poslouží nové poznatky (Př 3,13,18). A nejen to, Bible dává jasně najevo, že Bůh nehodlá podporovat lidskou lenost – viz například Př 6,6.9; 10,26; 13,4; 15,19; 19,15.24; 20,4; 21,25; 22,13; 26,13-16; Kaz 10,18 aj. Když Mojžíš ve hněvu rozbil desky s Desaterem, Bůh mu také nové již neudělal a musel si je vyrobit sám (Ex 24,12; 31,18; Ex 32,16,19; Ex 34,1.4) Křesťané jsou dědicové zaslíbení, učiněných Abrahámovi, jak dokazují slova v 1Pt 2,9; Ř 8,17; Ga 3,29, ale zaslíbení, učiněná Abrahámovi, se nikdy netýkala míst mimo tuto planetu Zemi (Mt 21,43; 2Pt 3,5-7). Ze slov apoštola Petra je jasně patrné, že o druhém 'zničení' Země a nebes hovoří zcela obdobně jako o prvém. Přitom první zkáza byla z toho důvodu, že všichni lidé měli na mysli jen zlo (Gn 6,5). To však o všech dnešních lidech říci nelze.

Petr říká, že budou zničena i nebesa. To může znamenat jen to, že bude zničena stará tvář Země i nebes – obdobně jako při potopě. Popisovaná katastrofa sice bude zřejmě ještě mnohem hrůznější než ta první, avšak Bůh ji zvládne podle svého slibu stejně jako tu první – zřejmě proto píše Pavel, že spravedlivý bude živ z víry (Ř 1,17; Ga 3,11). Nikde v Bibli není žádná zmínka o tom, že by Bůh litoval, že stvořil vesmír, že stvořil lidi. Při stvořitelských dnech byly všechny ostatní stvořené věci schváleny bez podmínky jakožto dobré, a lidská činnost do jejich kvality zasáhnout nemohla. O satanovi Bible jednoznačně říká, že bude svržen napřed na Zemi a potom do Geheny, že v nebesích rozhodně nezůstane. Tak proč by je měl Bůh kvůli tomu zničit? V knize Zjevení Jana se praví, že Nebeský Jeruzalém sestoupí na zemi (Zj 3,12; Zj 21,2.10). Nikdo z lidí totiž nemůže vystoupit na duchovní nebesa a zůstat tam trvale. Konstatujme tedy, že budoucí ráj v žádném případě nemůže být jinde než opět na této planetě.

Co tedy Ježíšova slova znamenala?

Slůvko „dnes“ se vyskytuje v NZ vícekrát, například: Komu kdy z andělů Bůh řekl: 'Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!' A jinde se praví: 'Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.' (Žd 1,5)
Proto, jak říká Duch svatý: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas … (Žd 3,7)
Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono 'dnes', aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. (Žd 3,13)
Trvá-li tedy možnost, aby někteří do odpočinutí vešli, a ti, kterým ta zvěst byla nejprve ohlášena, pro neposlušnost nevešli, určuje Bůh jiné 'dnes'. V Davidových žalmech, tedy po dlouhé době, jak už bylo pověděno, říká: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!' (Žd 4,6-7)

Je tedy vidět, že „pozemské“ dnes může mít jiný časový význam než dnes „nebeské“. Slova 'Amen pravím ti dnes budeš se mnou v ráji,' zaznamenaná v Lukášově evangeliu můžeme vysvětlovat jako výraz útěchy pro člověka, který podobně jako Ježíš nevýslovně trpěl a který se v mezní situaci pokořil a tak dokázal, že je hoden vzkříšení. Můžeme říkat, že „dnes“ znamená, že ten kdo se obrací s vírou na Ježíše Krista, není utěšován něčím, co přijde později, ale dostává to hned. A můžeme i tvrdit, že dnes ve spojení se slovem v ráji může označovat konečný cíl člověka – očekávání, radost a pokoj.

Pokud se však opřeme o další biblické texty spojené se slůvkem „dnes“, máme další vysvětlení. Slovo „dnes“ znamená nejen dnešní den, ale i jiný časový úsek (viz 2Pt 3,8: Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a 'tisíc let jako jeden den'. Ž 90,4: Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka.).

Obraťme však ještě pozornost na Starý zákon. Ježíš byl jako člověk Žid a jeho myšlení bylo velmi silně ovlivněno touto kulturou. Termín hajom, čili česky dnes, se v hebrejské části Bible vyskytuje dosti často. Jeho význam je velmi jednoznačný – hajom = dnes. Nikdy neznamená žádný delší či dokonce časově neomezený úsek. Ovšem význam se změní pokud obrátíme pozornost na jeho použití ve slavnostních formulích, jmenovitě na slavnostní přísahu, často spojenou se zavázáním smlouvy a také na formuli slavnostního vyzvání k soudu s Hospodinem, mnohdy spojené se slavnostní přísahou, např.: Bedlivě dbej na to, co ti dnes přikazuji. (2M 34,11); Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není. (5M 4,39); Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: Slyš, Izraeli, nařízení a práva, která vám dnes vyhlašuji. Učte se jim a bedlivě je dodržujte. (5M 5,1); A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. (5M 6,6); beru si dnes proti vám za svědky nebe i zemi, že v zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili, rychle a nadobro vyhynete. Nebudete v ní dlouho živi, ale budete vyhlazeni. (5M 4,26); Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. (5M 8,19) (tady plní slovo dnes obojí funkci).

Můžeme tedy říci, že Kristus se slavnostně zavazuje, že ten muž, který kajícně přijímá Ježíše za svého vykupitele bude určitě v místě, kterému Židé říkali ráj. V současnosti těžko zjistíme kde udělal Ježíš při vyslovení zmíněné věty pomlku – což se zaznamenává v písemném projevu jako čárka. Je však jisté, že pokud udělal pomlku před slůvkem dnes ('Amen pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji,'), nemusíme chápat slůvko v pozemském slova smyslu.

---------------------
Doplněk: Našel jsem ještě jedno vysvětlení; pokud se zastavíme u místa, kterému Židé říkali ráj – paradeisos. Toto řecké slovo perského původu v překladu znamenající ráj, královskou zahradu, je klíčem i k otázce pekla. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. (Lk 16,23). Na tomto verši vidíme, že starozákonní peklo mělo dvě části. Součástí šeolu neboli hadu bylo Abrahamovo lůno, neboli ráj. Peklo tak bylo rozděleno na dvě části. Lukáš (Lk 16,25-26) říká: Abraham řekl: 'Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.' Spravedliví tak vcházeli sice také do pekla (šeolu), ale pouze do jedné jeho části – ráje, neboli Abrahamova lůna. Bezbožní pak do druhé části pekla. A ta velká propast, která je rozděluje se jmenuje hřích. Takové bylo rozdělení pekla až do doby ukřižování Krista, Jeho smrti a Jeho vzkříšení. O tom hovoří verše v Ef 4,8-10: Proto je řečeno: 'Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.' Co jiného znamená 'vystoupil', než že předtím sestoupil dolů na zem? Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest. (CEP); Protož dí Písmo: Vstoupiv na výsost, jaté vedl vězně, a dal dary lidem. Ale to, že vstoupil, co jest, jediné že i sstoupil prve do nejnižších stran země? Ten pak, jenž sstoupil, onť jest, kterýž i vstoupil vysoko nade všecka nebesa, aby naplnil všecko. (KB) Spolu s Kristem (jak se říká v Ef 4,8) na nebe vystoupili všichni ti, kteří doposud byli v ráji – Abrahamově lůně.

Lilith

Cosi Fabian: Liturgie pro Lilit
Jsem Lilit, babička Maří Magdaleny.
Jsem Lilit, jejíž sexuální oheň byl příliš horký pro Boha.
Jsem Lilit, první žena, která dala přednost běsnění exilu před rakovinou otroctví.
Jsem Lilit, Matka těch, kteří nemají matku.
Jsem Lilit, jejíž krev přikryla Měsíc.
Jsem Lilit, stojím na sovích spárech u křižovatek žen.
Jsem Lilit, Děvka v branách Chrámu.
Jsem Lilit, jejíž úskočný jazyk svedl Evu ke smíchu – a ona utrhla jablko!
Jsem Lilit, míhající se plamenný meč – spaluji pokrytectví na holé kosti pravdy.
Jsem Lilit, svobodná v Divočině.
Jsem Lilit, duch noci a vzduchu.
Jsem Lilit, v jejíž temných jeskyních všichni přestupníci nacházejí svatyni.
Jsem Salome.
Jsem Morgana La Faye.
Jsem Královna ze Sáby.
…mé chloupky jsou tmavé, „černá jsem a přece půvabná“ (Píseň písní 1:5)
(Šalomoun zpíval mou píseň!)
Mé vlasy jsou rudé a pleť ze slonoviny.
Jsem starší sestrou Evy.
Jsem Lilit, Matka těch, kteří nemají matku.
Jsem Lilit, jejíž sexuální oheň byl příliš horký pro Boha.
Jsem Lilit, žiji ve Stínu.
Čekám. Na tebe.
Deborah Green-Scott: Lilith's Fire. Reclaiming our Sacred Lifeforce, Universal Publishers, USA 2000.

O Lilith se hovoří v sumerské mytologii, najdeme ji mezi babylonsko-asyrskými božstvy, objevuje se i u semitských národů. V židovské mytologii existuje řada vzájemně se popírajících zkazek. Podle talmudu měla být Lilith divoká vášnivá žena a matka démonů. Rabínské tradice tvrdí, že Lilith byla první ženou Adama před Evou. Byla stvořena jako Adam z prachu (dle jiného příběhu stvořil Bůh Adama, který se cítil sám, a proto byla z plamenů stvořena Lilith.), a proto se cítila rovnocenná a odmítala se podřizovat jeho pokusům o sexuální dominanci.
V sumerské mytologii byla dcerou bohyně Mehitabel a její obraz se s věky měnil, v jejím profilu postupně začaly převládat démonické prvky. Ve starém Sumeru byla Lilith považována za „levou ruku“ nejvyšší bohyně Inanny. Pomáhala jí v přivádění mužů do chrámů této bohyně, aby ji uctívali při rituálech spolu s chrámovými kněžkami. V důsledku této své role byla Lilith známa jako svůdkyně mužů a děvka.
Tvrdí se také, že Lilith je pouze jedno z dvaceti jmen, pod nimiž byla první žena známa, a že každé z těchto jmen skrývá v sobě nějaké „tajemství sexuálního mysticismu“. Tato tajemství nejspíš představují erotická učení a sexuální techniky, které se učili novici a uctívači v chrámech bohyň Inanny, Ištar a Astarte, učení a praktiky, které ohrožovaly vzmáhající se patriarchální předáky a jejich pokusy učinit z ženy závislého a monogamního služebníka ve svých domácnostech.
U semitských národů obývajících Mezopotámii byla Lilith nejprve podobna Lil, sumerské bohyni ničivých větrů a bouřek. Když na Blízkém východě převládla židovsko-semitská morálka, Lilith splynula spíše s Lamaštu, ženským démonem či čarodějnicí, která podle syrských tradic byla známa jako vražedkyně dětí. Zde nabyla svou charakteristiku okřídlené noční příšery, nebezpečného upíra a démona souložícího s muži, matky zlých duchů a skřehotající sovy.

Podle kabbalistické knihy Sefer Rasiel je Lilith vyjící ženský démon, známý i jako Mejaleleth. Lilith chodí po světě doprovázena 480 zlými duchy a padlými anděly a bojuje se svými sokyněmi, démonkou Machlath a její dcerou Agrath. Jiné legendy spojují Lilith s jiným ženským démonem, s Namach. Lilith i Namach prý souložily s Adamem a „seslaly na svět zkázu“. Zohar označuje Namach za „matku démonů“, zatímco Lilith za „jejich vládkyni“. Podle Zoharu, hlavního díla židovského mysticismu, byl Adam původně oboupohlavní bytost. Rabín Samuel ben Nachman o tom říká: „Když Nejvyšší, ať je jeho jméno pochváleno, stvořil prvního člověka, stvořil ho jako hermafrodita.“ Z jedné strany vypadal jako muž, z druhé strany jako žena. Potom Bůh člověka uspal, ženu od něj oddělil a nabídl ji Adamovi jako nevěstu. Místo, kde byli oba spojeni, zakryl masem. Podle midraše, rabínského výkladu starozákonních textů, pocházejícího přibližně ze 3. století a shrnujícího ústní tradice asi o 1000 až 1500 let starší, stvořil Bůh pro Adama Evu, ale když Adam viděl, jak je šlachovitá, zhnusila se mu a on se jí odcizil. Proto Bůh zapudil Evu do nenávratna a stvořil pro Adama druhou Evu.

V Bibli se Lilith nevyskytuje. Někteří uvádějí Izajáše (Iz 34,14), ale překlady tohoto verše jsou různé. Vladimír Šrámek například uvádí: V edómských palácích vyrazí trní, kopřivy, bodláčí v edómských hradech: bude v nich jen šakalí pelech a pštrosí ohrada. Divoké stepní šelmy se budou potkávat s vlky a divoký kozel bude řvát po druhu. Jen Lilith se kdesi uloží k spánku a najde ve skrýši klid. Had si tam ustele hnízdo, naklade vejce, svine se na ně a bude je hřát ve stínu jejího lůžka. Luňáci budou se slétávat každý se svojí družkou: nikdo po druhém nezatouží.

Přesnější překlad výskytu hebrejského výrazu li-lith' v Bibli by měl být lelek. Z tradic talmudu asi vycházejí někteří překladatelé, kteří překládají slovo lilith v Izaiášově proroctví jako „noční příšera“. Vycházejí při tom z hebrejského slova „lajil“, které znamená noc.

Uvedený verš se překládá různě:
EP: Bude se tam setkávat divá sběř s hyenami a běsové budou na sebe pokřikovat. Bude si tam hovět upír a najde si odpočinek.
PNS: A ti, kteří obcházejí bezvodé kraje, se setkají s vyjícími zvířaty, a dokonce i démon v kozlí podobě bude volat na svého druha. Ano, jistě si tam udělá pohodlí lelek a najde si místo odpočinku.
KP: Tam se budou potkávati spolu zvěř s ptactvem, a příšera jedna druhé se ozývati; tam toliko noční přeluda se usadí, a odpočinutí sobě nalezne.
SNC: Budou se v něm potkávat pouštní nestvůry s hyenami a všude se budou rozléhat děsivé skřeky. Usídlí se v něm také mnoho nočních tvorů a společně tam naleznou odpočinek.
HFA: Hyänen und andere Wüstentiere hausen dort, Dämonen begegnen einander, und Gespenster lassen sich nieder.
GNB: Wildkatzen und Hyänen treffen sich dort, Bocksgeister begegnen einander; selbst die Nachtgespenster finden sich dort ein und ruhen sich aus.
EU: Wüstenhunde und Hyänen treffen sich hier, die Bocksgeister begegnen einander. Auch Lilit (das Nachtgespenst) ruht sich dort aus und findet für sich eine Bleibe.
NIV: Desert creatures will meet with hyenas, and wild goats will bleat to each other; there the night creatures will also repose and find for themselves places of rest.
KJV: The wild beasts of the desert shall also meet with the wild beasts of the island, and the satyr shall cry to his fellow; the screech owl also shall rest there, and find for herself a place of rest.
CRS: Там будут встречаться дикие кошки с гиенами,дикие козлы перекликаться друг с другом;ночная живность1 будет там отдыхатьи находить себе место покоя.
(Букв.:«Лилит»; в демонологии древних евреев это ночной женский демон, блуждающий по заброшенным местам).
VUL: et occurrent daemonia onocentauris et pilosus clamabit alter ad alterum ibi cubavit lamia et invenit sibi requiem.

Říká se, že v bájích a legendách je zrnko pravdy (vezměme si například Homérovu Illias a Odyseu a Schliemannovo nalezení Tróje.). Vyjděme ze sumerské pověsti: Lilith se poprvé objevila v sumerské mytologii přibližně před 5000 léty. Byla to služka (jiné verze uvádějí společnice) bohyně nebes Inanny (sumersky též Ninanna, Ninsianna; akkadsky Ištar, Eštar – sumerská bohyně plodnosti, lásky, pohlavního života a války). Jednou z jejích povinností bylo svolat muže z válečných polí k posvátným obřadům. Podle jiné sumerské pověsti žila Lilith v posvátném stromu, který Inanna zasadila ve své zahradě, spolu s moudrým hadem, divokým ptákem Anzu a jeho mláďaty. Tato stvoření byla částí Lilithiny nezkrotné povahy, což Innana nechápala a požádala svého bratra Gilgameše, aby strom porazil. Had byl zabit, pták Anzu uprchl do hor a Lilith zmizela v pustinách. Lilithina vzpoura ale nezůstala bez potrestání. Byla pronásledována božími posly a její děti vražděny po stovkách. Hrůza a bolest, již prožívala, způsobila, že se počala mužům mstít tím způsobem, že je v noci navštěvovala jako démonická bytost a vysávala jim veškerou životní sílu. Odtud její označení za pramáti upírů.

Povšimněme si existence stromu a hada. Ty se také vyskytují v Genesis. Většinou se tvrdí, že historie zaznamenaná v Bibli je odvozena od různých starověkých náboženství. Ale nemůže to být opačně, tzn. tak, že pravdivá historie je zaznamenána v Bibli a různá převyprávění ji jen zkreslují?

Za mužský protipól Lilith lze označit řeckého boha Pana. Tento smyslný faun navštěvoval ženy ve spánku (podobně jako Lilith muže), kdy s nimi sdílel erotické zážitky. Křesťanská tradice ho později proměnila v čerta. Další analogií v řeckých mýtech je příběh o Pandoře. Tu na Diův příkaz zhotovil Hefaistos z kalu a vody. Svou krásou se vyrovnala olympským bohyním, a Hermés jí propůjčil sklon k nevěře a lhaní. I Sirény jsou podobné Lilith. Svým zpěvem vábily plavce, a nakonec je buď zahubily nebo dohnaly k šílenství. Ve starších verzích byly tyto bytosti napůl ženy a napůl ptáci. V jediném dochovaném poloreliéfu asyrského původu je Lilith zpodobena podobným způsobem – jako ženská bytost, která má ptačí drápy a křídla. V severských mytologiích se objevují zákeřné Harpyje, které měly ptačí tělo, ale ženskou hlavu a poprsí. I tyto bytosti byly postrachem malých dětí. Taktéž Lamie mají podobné rysy. Tyto démonické bytosti vnikaly lidem do snů jako noční můry, a pak se živily jejich krví a masem. Lamie byly znázorňovány jako nahé jezdkyně na mužích. Do jedné z Lamií se zamiloval i Zeus, jeho žena Héra tak žárlila, že nechala povraždit všechny její děti. Lamie ze ztráty svých dětí zešílela a začala zabíjet novorozeňata jiných žen. V indických mýtech se setkáváme s obávanou bohyní Kálí, manželkou boha Šivy. Kálí je znázorňována v Šivově obětí nebo v sexuální poloze, jakožto jezdkyně na Šivovi.
V některých judaistických pramenech se objevuje zpráva, že Lilith je ta, jež obývala zahradu Eden ještě před zrozením Adama a následně ta, která stvořila Adamova ducha, čímž se jí stal rovným. Nelze tedy ztotožnit Lilith se satanem který je mistrem demagogie (Jan 8,44)?

Jedna legenda říká, že oním hadem, který svedl Evu k dědičnému hříchu, byla právě Lilith, aby se pomstila. V jiné verzi příběhu nepřišla Lilith k Adamovi od Hospodina, ale od Ašery, Velké matky. Konečně v další verzi se tvrdí, že spojení Adama a Evy rozhněvalo Lilith tak, že opustila ráj. Než se tak ale stalo, změnila své tělo v hada či se s ním spářila, aby sehrála roli pokušitele.

Vždyť satan často využívá polopravdy, nepoužívá jen samé lži, což byla i metoda nacistické propagandy, která jednak pracovala s polopravdami, jednak tvrdila, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A v pověstech kolem Lilith najdeme řadu tvrzení, která mohou mít pravdivé jádro.

Potvrzuje Bible názor feministek na vztah muži-ženy? Stvoření Adama je spojeno s Evou. Lidé byli stvořeni podle obdobného principu, který se osvědčil v nebesích (1M 1,26; Ef 3,15), odvozujeme tedy, že základem společenství je dvojice – muž a žena. První lidé byli predisponovaní tak, že muž měl mít vzhledem ke svým potomkům roli krále a žena roli kněze. Ze čtyř základních komunikačních vlastností, které jsou vlastní Bohu, náleží roli krále zejména moudrost (ke schopnosti nalézat nové zdroje a možnosti rozvoje) a moc (kterou potřebuje k investování a provádění rozvoje, a také k ochraně). Roli kněze náleží spravedlnost a láska, které potřebuje ke správě společenství. Vyjdeme-li z příkazu – základního úkolu – stvořeným lidem (1M 1,26.28 ), byla muži předložena starost o podmínky existence rodiny a její bezpečnost, a dále hledání nových věcí a postupů s cílem rozvíjet duchovní i hmotné bohatství. Také stanovování pravidel a zákonů soužití ve společenstvích a dále pravidel normativní povahy. Ženě pak byla předložena správa rodiny a společenství, a také vytvořeného majetku. Bůh tak dal jasně najevo, že k jeho koncepci stvoření inteligentních společenství patří dělba práce. V tomto smyslu měla být první žena doplňkem prvního muže (1M 2,18).

Boj o moc mezi lidmi však vedl k tomu, že buď byl prosazen patriarchát, nebo matriarchát. Rozdělení moci mezi muže a ženy podle uvedeného předloženého modelu zatím snad nikdy nefungovalo, nebo alespoň nikoli trvale. Aby k boji o moc nedošlo hned u prvních lidí, byl Adam (muž) stvořen podstatně dříve než Eva (žena) a byl ponechán bez partnerky tak dlouho, až pocítil, že se bez ní neobejde. Jeho případná agresivita k ní tím byla potlačena, a také mohl vůči ní vystupovat jako vůdce a ochránce. Stvořená a zvlášť vychovaná žena pak v muži měla partnera s mnohem většími zkušenostmi, a musela tak v něm cítit přirozenou autoritu. Postupem času se jejich znalosti měly vyrovnávat a zvyk ze společenství měl naučit již tyto první lidi týmové spolupráci.

Lidstvo mělo před sebou základní úkol daný Stvořitelem: Ovládnout planetu Zemi a zvířata na ní (1M 1,26. 28). Bylo tedy zapotřebí, aby Eva porodila děti a aby její potomstvo setrvalo ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti. Cílem byl člověk, který bude vyhovovat požadavkům stanoveným Stvořitelem pro uskutečnění cíle zadaného lidstvu – samostatně spravovat planetu Zemi. To znamená, že bude schopen dostatečně kvalitně komunikovat a spolupracovat s ostatními členy svého týmu i s celou komunitou. Dokonalé lidstvo pak bude takové, které dokáže plnit výše uvedené úkoly jemu určené, a to beze zbytku – tedy přesně podle stanovených požadavků. To ale znamená, že se bude umět dostatečně starat o své členy a zajišťovat potřebnou stabilitu a vyrovnanost uvnitř společenství. A aby to lidstvo dělalo samostatně, musí to činit na základě vlastní svobodné volby. K tomu ale musí dosáhnout schopnosti svobodně volit – svobodné vůle – a to jak individuální, tak skupinové, a navíc ve všech společenských skupinách a úrovních.

Můžeme tedy shrnout,

o Lilith se v Bibli nemluví. Pokud jde o někdy zmiňovaný text u Izaiáše, mnoho znalců Starého zákona má pochybnosti o tom že se jedná o démona noci a tvrdí, že jde spíše o sovu. Postava Lilith vznikla v rámci náboženské starověké mytologie a část Židů ji převzala. Lilith nemá nic společného s křesťanstvím, je to jen další lest ke svedení od cesty k Ježíši Kristu.

Stopy v písku

Jedné noci jsem měl zvláštní sen. Šel jsem s Bohem, svým Pánem, po písčitém pobřeží. Na temném nebi se promítal film mého života. Provázely jej dvoje stopy v písku. Udivilo mne, že v těch nejtěžších a nejsmutnějších obdobích mého života se objevovaly stopy jen jedny.

V rozpacích jsem se zeptal: „Pane, ty jsi mi slíbil, že vždy půjdeme spolu. Ale teď vidím, že v době nejtěžších zkoušek jsem šel sám. Proč jsi nebyl se mnou, když jsem tě nejvíc potřeboval?“ Na to mi Bůh odpověděl: „Právě tam, kde vidíš v písku jen jediné šlépěje, tam jsem tě nesl ve své náruči.“

Toto krásné vyprávění koluje světem. Je věnováno víře a Bohu, a tak podle mne není rozhodující, kdo je autorem. Proto se asi také nejčastěji uvádí „autor neznámý“. Ale ukazuje se, že na tento krásný příběh si dal někdo copyright. Kdo je tedy autorem?

Německá verze uvádí, že Kanaďanka Margaret Fischback Powers v roce 1964, kdy jí bylo dvacet let, popsala v Spuren im Sand sen, který vycházel z jejích životních prožitků a ona že je autorkou:

Eines Nachts hatte ich einen Traum: Ich ging am Meer entlang mit meinem Herrn. Vor dem dunklen Nachthimmel erstrahlten, Streiflichtern gleich, Bilder aus meinem Leben. Und jedesmal sah ich zwei Fußspuren im Sand, meine eigene und die meines Herrn.

Als das letzte Bild an meinen Augen vorübergezogen war, blickte ich zurück. Ich erschrak, als ich entdeckte, daß an vielen Stellen meines Lebensweges nur eine Spur zu sehen war. Und das waren gerade die schwersten Zeiten meines Lebens.

Besorgt fragte ich den Herrn: "Herr, als ich anfing, dir nachzufolgen, da hast du mir versprochen, auf allen Wegen bei mir zu sein. Aber jetzt entdecke ich, daß in den schwersten Zeiten meines Lebens nur eine Spur im Sand zu sehen ist. Warum hast du mich allein gelassen, als ich dich am meisten brauchte?"

Da antwortete er: "Mein liebes Kind, ich liebe dich und werde dich nie allein lassen, erst recht nicht in Nöten und Schwierigkeiten. Dort wo du nur eine Spur gesehen hast, da habe ich dich getragen." (překlad Eva-Maria Busch).

Existuje i anglická verze:

One night I dreamed I was walking along the beach with the Lord. Many scenes from my life flashed across the sky. In each scene I noticed footprints in the sand. Sometimes there were two sets of footprints, other times there was one only. This bothered me because I noticed that during the low periods of my life, when I was suffering from anguish, sorrow or defeat, I could see only one set of footprints, so I said to the Lord, “ You promised me Lord, that if I followed you, you would walk with me always. But I have noticed that during the most trying periods of my life there has only been one set of footprints in the sand. Why, when I needed you most, have you not been there for me?”

The Lord replied, “The years when you have seen only one set of footprints, my child, is when I carried you.”

V anglické verzi se uvádí jako autorka příběhu “Footprints In The Sand“ Mary Stevenson. Kdo je tedy autorkou? Margaret Fischback Powers, anebo Mary Stevenson Zangare?

U mnoha otištěných příběhů je uvedeno „autor neznámý“. Mary – uvádí se u anglické verzi – napsala Stopy v roce 1936, když byla mlaďoučká a nic nevěděla o nějakém copyrightu. Později, až do své smrti v roce 1999, se snažila obhájit své autorství.

Originální verze „written by Mary Stevenson“ měla znít takto:

One night a man had a dream. He dreamedhe was walking along the beach with the Lord. Across the sky flashed scenes from his life. For each scene he noticed two sets of footprints in the sand: one belonging to him, and the other to the Lord. When the last scene of his life flashed before him, he looked back at the footprints in the sand. He noticed that many times along the path of his life there was only one set of footprints. He also noticed that it happened at the very lowest and saddest times in his life. This really bothered him and he questioned the Lord about it: "Lord, you said that once I decided to follow you, you'd walk with me all the way".

But I have noticed that during the most troublesome times in my life, there is only one set of footprints. I don't understand why when I needed you most you would leave me." The Lord replied: "My son, my precious child, I love you and I would never leave you. During your times of trial and suffering, when you see only one set of footprints, it was then that I carried you."

A pokud by vás zajímal příběh Mary Stevenson Zangare, podívejte se na webstránky http://www.footprints-inthe-sand.com/, které jsou věnované historii „Footprints“ a jejích autorce Mary.

Archanděl Michael

Slovo anděl pochází z řeckého agathos angelos – dobrý posel. Ve starém Řecku byl takto nazván každý, kdo nesl nějaké poselství. Zvláštním nebeským poslem mezi olympskými bohy byl Hermés. V časech, kdy helénismus začal podléhat židovsko-křesťanským vlivům, měnil se význam slova angelos na anděl ve smyslu, jaký mu dáváme dnes. Okřídlené posly, nikoli nepodobné andělům, ale můžeme nalézt také ve starém Egyptě, Babylónii, v Japonsku, Tibetu i u Indiánů.

Ve starších oddílech Starého zákona byly slovem anděl (hebrejsky mal'ak) označováni také proroci a kněží. Víra v naprostou jedinečnost Boží činila z andělů jen pouhý „technický personál“ poskytující pomocné služby. V těch částech Starého zákona, které vznikly v čase babylónského zajetí a po něm, jsou andělé chápáni jako prostředníci mezi Bohem a člověkem. Jejich posláním bylo vykládat božská zjevení. U Daniela už mají i svá jména a jsou rozděleni do různých tříd, objevují se andělé strážní.

V Písmu je tedy zmiňováno několik „typů“ těchto mocných nadpřirozených bytostí – serafové, cherubové a poslové (andělé). Jen tři andělé jsou uváděni jménem: Michael (Míkael), Gabriel a Satan (Lucifer), z nich pouze u Michaela je uveden titul archanděl (Ju 9: A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin.). Toto slovo pochází z řečtiny, archón = vládce, angelos = posel.

Archandělé jsou v různých náboženských tradicích považováni za nejvyšší anděly v andělské nebeské hierarchii. V židovském náboženství i v souboru posvátných zoroastrických textů se uvádí sedm archandělů – jako protiváha sedmi démonů, a objevují se i archandělé s ženským typem energie, jimž se říkalo archeiai. Patří k nim například archanděl Gabriel, jehož jméno znamená Boží síla a plní roli speciálního Božího posla, který zvěstuje důležité Boží plány.

Jméno Michael se vykládá jako „Kdo je jako Bůh?“ Ze Zjevení vyplývá, že je vůdcem nebeských andělů (Zj 12,7-9: Tehdy nastal v nebi boj: Michael a jeho andělé bojovali proti drakovi. A drak bojoval, i jeho andělé, / ale nic nezmohli. Na nebi už se pro ně nenašlo místo / a ten veliký drak - ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který svádí celý svět - byl svržen. Byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním.). a ochráncem Božího lidu (Da 12,1: V oné době povstane Míkael, velký ochránce, a bude stát při synech tvého lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize.).

Některé církve ztotožňují archanděla Michaela s Ježíšem Kristem. V jednom svém kázání Cyril Jeruzalémský řekl: „Když chtěl Kristus přijít na zem k lidem, zvolil Bůh Otec mohutnou sílu, jež sluje Michael, a svěřil Krista jeho péči“. Můžeme tedy najít pro tvrzení, že Michael = Ježíš, oporu v Bibli?

Kniha Danielova se zmiňuje o Michaelovi, kterého nazývá ochráncem, ale při popisovaném vidění je zde kromě Míkaela ještě jedna osoba: „muž oblečený v lněném oděvu“ Da 10,5), která vypadala „jako člověk“ (Da 10,18), v předchozích kapitolách je pak zmiňován i Gabriel (Da 8016; 9,21). Podle popisu onoho muže v lněném oděvu (Da 10,6) a jeho dalších slov vidím v něm Ježíše. Takže podle mého poznání archanděl Michael není Ježíš Kristus. Odkaz na Zj 12,7 (A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem.), že Kristus bude bojovat, odporuje slovům Matouše (Mt 22,44) a Marka (12,36) Řekl Hospodin mému Pánu: usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy, i 1Pt 3,22 (Ježíše Krista … jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.).

Archanděl Michael je „šéfem“ andělů a stojí věrně na straně našeho Pána Ježíše Krista.

úvodem

Neumím hebrejštinu, ani biblickou, ani současnou, a tak se musím spolehnout na tvrzení odborníků. Ti říkají, že komentáře v rabínských textech spojují protikladné názory a že je pro judaismus typické velice široké spektrum názorů. Názory zachycené v Talmudu, kompendiu rabínských interpretací Bible, jsou často odlišné až protikladné, přesto jsou vedle sebe a nejsou nijak zavrhovány. Na konci diskuse může být jeden názor vybrán jako autoritativní, ostatní jsou ale zanechány pro případné budoucí další rozhodování případu, pro který by ono autoritativní rozhodnutí nebylo adekvátní.

Podobný text i způsob myšlení, vybízející k diskusi, problémovým otázkám, jejich řešení a obhajobě řešení, k novým pohledům a stále aktualizovaným rozhodnutím, zdá se, v křesťanské tradici chybí.

Jak řekl Woodrow Wilson, používám nejen mozek, který mám, ale všechny, jež si mohu vypůjčit. Právě proto bych rád přístup rabínů zachoval a v zamyšleních vždy uvádím více možností s tím, že vybrat si to správné je na rozhodnutí každého jednotlivce a na jeho duchovní vyspělosti.