Jdi a nehřeš

Jdi a nehřeš

Ježíš však odešel na Olivovou horu. / Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. / Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed / a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. / V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ / Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. / Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ / A opět se sklonil a psal po zemi. / Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. / Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ / Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“

(J 7,53- 8,11)

V 1. čtení jsme slyšeli příběh z 8. kapitoly Janova evangelia, zazněl tam i verš: Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat.

Pokoušení Ježíše Krista začalo hned po křtu: Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel, čteme u Marka (Mk 1,13a). Lukáš sice píše, že Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle (L 4,13), ale my víme, že tím pokoušení neskončilo, ďábel si našel pomocníky. Všichni tři evangelisté zaznamenávají případ, kdy se farizeové ptali Ježíše, zda platit daně císaři. To byla situace, kdy by byli Ježíše udali Římanům, že navádí k neplacení daní. Jiný případ je, když k Ježíši přivedli ženu a řekli mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ (J 8,3-5).

Ježíš ovšem jejich úmysl prohlédl a nepřistupuje na učenou diskusi o Zákonu. Dalo by říci, že na rozdíl od pramáti Evy, která se s hadem začala bavit, Pán Ježíš s vyslanci ďábla nediskutuje. Tváří v tvář dotěrným tazatelům reaguje uvolněně a suverénně – píše „prstem po zemi“. A my zde máme otázku: Proč přivedou jen ženu, když Starý zákon (3M 20,10) říká, že „kdo se dopustí cizoložství … musí zemřít, cizoložník i cizoložnice“? Proč muže nepřivedli? Byl to kamarád?, utekl jim? Matouš (Mt 19,3.9) zaznamenává odpověď Ježíše na jednu z mnoha záludných otázek: Farizeové ho pokoušeli: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ … „Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Lukáš (Lk 16,18) doplňuje: Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. Pokud vztáhneme Ježíšovu odpověď i na ženu, pak „každá, která se vdá za muže, jenž propustil svou manželku, nikoli z důvodu smilstva, cizoloží“. Dalo by se tedy říci, že ta žena z hlediska farizeů nebyla cizoložnice, ale podle výkladu Ježíše Krista by byla. To by mohlo být další vysvětlení, proč přivádějí pouze ženu.

Ježíš tedy na hru žalobců nepřistupuje, nezačíná soudní proces, ve kterém by poměřoval míru poklesku, kterého se měla žena dopustit. Nevyslýchá svědky a dokonce ani nedává prostor pro obhajobu obviněné ženy. Ví dobře, že ona je v tomto případě až na druhém místě. Prvním obžalovaným má být Ježíš. Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat (J 8,6). Zákoníci chtějí Ježíše obžalovat právě na základě toho, jak rozhodne ve věci cizoložství. Evangelista neříká, z čeho ho chtěli obžalovat, ale mohlo to být z nerespektování Tóry, z vynesení rozsudku ukamenování, z nadržování hříšníkům atd. Pokud zalistujeme v 5. Knize Mojžíšově (5M 17,4-7) uvědomíme si, že Starý zákon ukládal v podobných případech „dobře si to prošetřit“.

Verš pak pokračuje: Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Je to vlastně jediná zmínka v Písmu, že Ježíš psal. Opět nevíme, co psal, někteří vykladači tvrdí, že hříchy oněch pokušitelů. Ale Ježíš mohl připomínat znalcům Zákona slova Jeremiáše: Ti, kdo se ode mne odvracejí, jsou zapsáni v zemi stínů (což v Septuagintě zní: „budou zapsáni na zemi“), protože opustili zdroj živých vod, Hospodina. (Jer 17,13b). Ale ta ruka jim měla možná připomínat Danielovo „byl jsi ‚zvážen' na vahách a shledán příliš lehkým“ (Dan 5,27).

Ježíš Kristus opět mistrovsky řeší situaci. Rozvášněnému davu, který se pravděpodobně těšil na krvavou podívanou, nic nevysvětluje, ale říká „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A reakce davu? „Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve“. Víme, že nebyl a není nikdo na světě, kdo by mohl o sobě prohlásit, že je bez hříchu. Ti, kteří chtějí soudit, jsou najednou postaveni před soud – před soud svého svědomí. I pro ně Ježíš však nabízí šanci k obrácení, které začíná poznáním vlastní hříšnosti.

Verš dále pokračuje slovy: Ježíš zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Zvedl se a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Žena, kterou farizeové obvinili z cizoložství a odsoudili k smrti, je najednou zde sama s Mistrem a jistě se chvěje a napjatě očekává, co se bude dít. Bylo to pro tehdejší dobu něco neobvyklého, Ježíš se bavil se ženou, a dokonce hříšnicí – zákoníci se na veřejnosti nebavili dokonce ani se svými manželkami. Ale Ježíš to ale přece vícekrát řekl: Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit. (Lk 9,56a); Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mk 2,17); Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mt 9, 12-13).

Ježíš se tedy zvedne a mluví s ní. Neptá se na to, co provedla, nepředkládá jí její vinu: ptá se, kde jsou její žalobci, její soudci. A pak, když ženu přivádí k poznání, že ji nikdo neodsoudil, říká: „Ani já tě neodsuzuji.“ Ježíš nepřišel jako soudce. Sám řekl: Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. (J 12,47) A pak již v našem příběhu zazní ona známá, hojně citovaná slova „Jdi a už nehřeš!“

Ježíš tedy neodsuzuje, dokonce ani nevytýká. Výtka je jen říznutí bez zahojení. Ježíš uzdravuje, uzdravuje nás hříšníky svou Láskou a svým odpuštěním, svým milosrdenstvím. Ježíš hřích nezveličuje, ani nepopírá, nýbrž ho odpouští. Ne však levně, nebagatelizuje ho, ale vybízí nás k novému začátku. Jdi – a už nehřeš! Žij nově!

I my jsme hříšníci, často jsme také přistiženi při činu – a není rozhodující, zda naším svědomím nebo zda byl náš hřích hříchem veřejným. Jsme si vědomi své hříšnosti a smrtících důsledků svých hříchů. Vědomí naší hříšnosti nás však nemá zároveň vést k pocitu méněcennosti – nikdy se toho nezbavím, nemám šanci, nebo k pasivitě – hříšní jsou všichni, tak vlastně o nic nejde. To by byla druhá krajnost přehnané domýšlivosti a spokojenosti se sebou. Čím více víme o vlastní hříšnosti a o tom, jak moc nám bylo odpuštěno, tím více jsme schopni rozumět i druhému člověku, jeho křehkosti a porušenosti – a jsme schopni mu projevit milosrdnou lásku.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi nás učil úzké cestě, která vede ke spáse. Buď s námi ve svém Duchu, podpírej nás, ať po ní dovedeme jít. Amen.

Manželství a rozvod

Biblické čtení (Mt 19,3-12) Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘? A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?“ Odpoví jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ On jim odpověděl: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“

Mk 10,1-12 I vstal a šel odtamtud do judských krajin a za Jordán. Opět se k němu shromáždily zástupy, a on je zase učil, jak bylo jeho zvykem. ² Tu přišli farizeové a zkoušeli ho: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku. ³ Odpověděl jim: „Co vám ustanovil Mojžíš?” ⁴ Řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit.” ⁵ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. ⁶ Od počátku stvoření ‘Bůh učinil člověka jako muže a ženu; ⁷ proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, ⁸ a budou ti dva jedno tělo’; takže již nejsou dva, ale jeden. ⁹ A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!” ¹⁰ V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali. ¹¹ I řekl jim: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; ¹² a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.”

Kázání

Tu přišli farizeové a zkoušeli Ježíše: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku.

Sestry a bratři, žádná lidská společnost není a nebyla v názoru na rozvody manželů zcela jednotná. Někteří z nás rozvody manželů zcela odmítají, někteří je za jistých okolností připouštějí, někteří s rozvody žádný problém nemají. V Ježíšově době tomu nebylo jinak.

Mojžíšův zákon propuštění manželky dovoluje: Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Ona vyjde z jeho domu, odejde a vdá se za jiného muže. (5M 24,1-2).

Jenže: co je myšleno tím odporným? Postupem času se v názoru na tu věc vytvořily dva hlavní rabínské tábory. První tábor viděl důvodů k odpornosti mnoho – třeba i to, když žena připálí jídlo. Ten druhý tábor viděl jako důvod k odpornosti, a tedy i k rozvodu, jen nečestné chování manželky – její nevěru a podvádění.

Tedy: „K jaké z našich rabínských škol se, Ježíši, v této otázce přikláníš? Jsi v otázce rozvodů benevolentnější nebo přísný?“

Všimněme si, čím Ježíš svou odpověď začal: Co vám ustanovil Mojžíš? Se svou protiotázkou může působit, jako by se zdráhal odpovědět. Avšak výsledkem bylo něco jiného. Tou otázkou si připravil půdu pro dvě věci. Za prvé, mohl učit o manželství a Boží vůli pro člověka. Za druhé, farizeové byli zahnáni do úzkých a Ježíš naopak veřejně odhalil jejich motivy. Ježíšovo zdráhání akceptovat otázku farizeů nás však odkazuje k tomu, zda i my neklademe otázku falešně, chceme-li vědět: „Je rozvod dovolen nebo ne?

Farizeové se nepřišli Ježíše ptát na Boží vůli, ale potvrdit si svou „pravdu“. Přišli Ježíše pokoušet. Proto mu odpověděli to, co od něj chtěli slyšet – Mojžíš rozvod dovolil.

Právě zde však přichází Ježíšovo obvinění z tvrdého srdce jako vysvětlení. To, že to Mojžíš dovolil, byl ústupek, ne zákon. Ježíš cituje Tóru, Mojžíšův Zákon, kterou vykládá ve prospěch manželství. Navrací posluchače zpět k původní dobré Boží vůli.

Od počátku stvoření ‘Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo’; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! (Mk 10,6-9)

Ježíš ale nepřišel zvěstovat pouze pozitivní ideál, ale vést lidi do Božího království; království, ve kterém vládne láska – k Bohu i ke svým bližním. Boží království je královstvím Ducha svatého, který vede všechny lidi. Proto Ježíš připomínal Ducha tohoto zákona. Manželství pro něho vyplývá ze samé podstaty člověka. Člověk není jen muž. Člověk není jen žena. Člověk je – muž a žena. Kdykoli tedy mluvíme o člověku a myslíme při tom pouze na muže, nebo pouze na ženy, je to zavádějící. Člověk jsou oba. Muž i žena. Jsou to dvě nutné strany jedné jediné mince. V téhle Bohem stvořené a chtěné – dvojí – podstatě člověka vidí Ježíš i důvod k manželství. To není nutnost. Ani příkaz. To je dar, který jsme od Pána Boha dostali. Není to povinnost, ale možnost.

A ptáte-li se, farizeové, na ten Mojžíšův příkaz ohledně rozlukového lístku a propuštění – no on to přece ani v nejmenším není žádný příkaz. Je to ústupek Boží. Rada, jak ze všech špatných řešení zvolit to nejméně špatné! Rada, jak minimalizovat škody, které tak jako tak budou. A proč ty škody budou? – Kvůli tvrdosti lidského srdce. Ne kvůli nedokonalosti Božího stvoření. To kvůli vašim chybám. Kvůli vámi lidmi špatně uchopené svobodě, vám tohle Bůh radí.

Co tedy s tím rozvodem? Co si o rozvodu myslí Ježíš? Co o něm říká?

V první řadě – manželství rozloučit lze. Ježíš přece neříká: „Co Bůh spojil, člověk nerozloučí!“ Říká: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! – Nedělej to, člověče. Kvůli sobě to nedělej. Ne kvůli Božímu zákonu. Ani kvůli mně. Kvůli sobě to nedělej.

Jde ovšem o to, zda toto Ježíšovo slovo má být chápáno jako cíl, jako pozvání k věrnosti a lásce za všech okolností nebo jako nový zákon a předpis. Ukázalo se, že církev není schopna Ježíšův nárok unést, má-li jej chápat jako nový zákon a předpis. Boží vůle se totiž nedá zakonservovat do paragrafů a zákonů. Je to výzva, která nám ukazuje cestu a cíl, k němuž se máme snažit směřovat. Církev tu však není od toho, aby určovala společenský řád a právní normy.

Protestantské církve se odvážily řešit tento problém v duchu evangelia. Jedna věc je Boží vůle, která je jasná. Manželská věrnost. Druhá věc je lidský hřích, který je však možné na základě evangelia odpustit a přijmout z něho vysvobození. Jestliže se tedy ukáže, že pokračování manželství je neudržitelné a náprava nemožná, věříme, že se Boží milost vztahuje i na rozvedené a znamená možnost uzavřít nový vztah a vytvořit novou rodinu. Ale není to naše právo. Není to nic samozřejmého. Je to lidské řešení. Je to možné jen pro tvrdost našeho srdce a neschopnost se změnit a napravit. Nakonec i v 5. Mojžíšově se říká, že zapuzená žena odejde a vdá se za jiného muže. Kdy se však máme nebo můžeme rozvézt, nám nikdo neřekne. Je to věc našeho svědomí, naší víry a odpovědnosti. Rozvod je důsledek hříchů, které nám sice mohou být odpuštěny, ale vždycky zůstane jen menším zlem, selháním, varováním a břemenem, jehož důsledky neseme v nějaké míře celý život.

Všichni máme za sebou svůj díl selhání. Možná i v manželství. Ten, který je jeho autorem a který zcela vážně nařizuje, abychom manželství měli v úctě, nám také nabízí nový život, když říká: „Neodsuzuji tě. Jdi a už nehřeš.“ (Jan 8,11b) Slova, která o Něm napsal apoštol Pavel, jsou pravdivá: Jsme-li nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe (2Tim 2,13). Manželství je opravdu jho tak těžké, že někdy jsou třeba tři, aby ho unesli, jak kdosi prohlásil. Tím třetím, kdo vám ho pomůže nést, je Bůh v Kristu, jeho autor. Amen.

Rodokmen

V listu Korintským (1Kor 1,27-31) se píše: Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu'.

Víte, kdo byli vaši předci? Kdo byl třeba váš pra-pra-pra-dědeček z otcovy strany? Znám lidi, které doslova fascinuje zkoumání minulosti vlastního rodu. Vyhledávají své předky v archivech a kreslí si doma různé grafy rodokmenů. Jinak řečeno, jsou to nadšenci do genealogie – do nauky o rodové posloupnosti a rodopisech.

Před nějakými dvěma tisíci lety byla mezi Izraelci znalost vlastního rodokmenu nesmírně důležitá. Tak například knězem se mohl stát pouze lévita, tedy potomek Léviho, jednoho z 12 synů Jákoba. Rodokmeny byly tehdy důležité také proto, že zaslíbený Mesiáš, Spasitel, se měl – podle Božích proroctví a slibů – narodit z rodu jiného ze synů Jákoba, totiž Judy.

Slyšel jsem, že někteří židovští muži se prý modlili takto – děkuji ti, Bože, že jsem se nenarodil jako žena a pohan. Ale přesně tyto dvě kategorie jsou v Ježíšově rodokmenu – tedy ženy a pohanky. To, co pro nás není problém, pro tehdejší židovskou komunitu problém byl a velký. Jednou se učedníci Pána Ježíše přeli, kdo je největší v Božím království. Pokaždé, když se tyto ambice vynořily, Ježíš ukazuje na děti – tedy ty, kdo jsou symbolem bezmoci. Jde o to, že do určitého věku získává dítě svoji identitu skrze lásku svých rodičů. Neumí nikomu nic dokazovat, prostě ví, že je milováno, a to mu stačí. Ženy v Ježíšově rodokmenu též neměly co dokazovat, v lidských očích nebyly ničím. Jenže takto posuzujeme lidi někdy i my. Jsi to, co jsi dokázal. Takto někdy posuzujeme i svoje děti, takto jsme byli sami posuzováni, takto nás posuzuje společnost. V Matoušově rodokmenu Bůh tuto logiku převrací. Nedívá se na nás podle našich zásluh, postavy, svalů, příjmů – přímo provokuje svým rodokmenem tím, jak tuto logiku převrací naruby. Jako by nám Kristus říkal: Spal ty staré pásky, které se ti neustále přehrávají v mysli, spoutávají tě a uzamykají tě do sebestředného stereotypu.

V Písmu najdeme dva rodokmeny Ježíše Krista – u Lukáše (L 3,23-38) a u Matouše (Mt 1,1-17). Ten Matoušův je právě netradiční tím, že v něm figurují také čtyři ženy: Juda (měl syny) Farese a Záru z Támary...; Salmón měl syna Boaze z Rachaby...; Boaz Obéda z Rút...; David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy. Předpokládali bychom spíše, že budou zmíněny významné pramatky Izraele – Sára, Rebeka, Lea a Ráchel. Rodokmen však píše o ženách – cizinkách se skandální sexuální pověstí: Támar, Aramejka, byla vdova toužící po dítěti. Převlékla se za nevěstku a svedla svého vlastního tchána. Jerišská Rachab byla hospodská či prostitutka. Rút byla Moábka. Izraelcům bylo zakázáno stýkat se s Moábkami pro jejich pověst sexuálních svůdkyň. Urijášova manželka Batšeba měla cizoložný poměr s králem Davidem a otěhotněla…

Ty ženy tedy moc příkladné nebyli, přesto jsou v Ježíšově rodokmenu. Tři z nich jsou pohanky. Ta čtvrtá, Batšeba si alespoň pohana vzala za muže. Ani to nebyla v očích Židů dobrá vizitka. A navíc: všechny ženy se do Ježíšova rodokmenu dostaly za nějakých zvláštních, možná pohrdáníhodných okolností. Skoro bychom od evangelisty Matouše očekávali, že tuto pohnutou historii bude chtít zamlčet. Vždyť by třeba stačilo říct: David měl syna Šalamouna – a tečka. Ženu Urijášovu už netřeba zmiňovat. Je to velká šmouha na Ježíšově rodokmenu, kterou Matouš nejenže nezamlčí, ale přímo zdůrazní, vystaví pohledu každého pečlivého čtenáře.

O králi Herodovi se dochovalo, že dal zničit všechny rodokmeny uchovávané v jeruzalémském chrámu, protože se styděl za svůj nízký původ. Ale rodokmen Ježíše Nazaretského zničen nebyl. On se nestyděl za to, že vstoupil do historie lidského selhávání, nestydí se nás nazývat svými bratry, nás, které náš hřích tak opakovaně přemáhá. On se za nás, za své sourozence, nestydí. Vstoupil mezi nás jako náš bratr, ne jako bytost éterická, bez těla, bez krve, bez citu a soucitu, bez bolesti a bez slz – jako byli antičtí bohové, když občas zavítali mezi pozemšťany, aby si s nimi zašpásovali, nebo aby si je prozkoušeli… Ne tak náš Pán Ježíš Kristus. Ten přišel s tělem a krví, pláčem a slzami, bolestí a smutkem. Hlad, žízeň, horko, zimu, největší chudobu přijal na se, zpívali jsme před kázáním. (EZ 311).

V Bibli se nic nezametá pod koberec. Nic se netají a nevynechává. Matouš svým výběrem postav, které zařadil do rodokmenu, ukazuje, že Ježíš nepřišel mezi žádnou elitu. Bůh se vědomě hlásí do této hříšné a mnoha skandály poznamenané rodiny a nic na tom nemíní retušovat. Pomocí řady předků je tak již na samém začátku vysloveno, že Ježíš přišel na svět mezi hříšníky a pro hříšníky. Matouš chce touto genealogickou linií ukázat, že církev Ježíše Krista je tu pro každého. Pro židy i pro pohany. Pro ty, kteří se mají za spravedlivé i pro ty, kteří si cítí být hříšníky. Pro farizeje i publikány. Pro krále i pro chudáky.

I kdyby v naší minulosti bylo sebevětší selhání a zrada, i kdybychom si snad mysleli, že jsme v církvi docela cizí a nehodíme se mezi všechny ty věřící a spravedlivé, které kolem sebe v kostele vidíme – poslechněme si znovu příběh Božího Syna a to pěkně od začátku. Jeho pradědeček se opil, jeho prabába se prodávala, jeho dědeček byl vrah, jeho předkové církev opustili a sloužili modlám. Je tam víc pohanů a hříšníků než věrných a spravedlivých. Náš rodokmen a životní příběh určitě není horší. Mezi tyto lidi docela dobře zapadneme. I když nám možná někteří věřící připadají jako dokonalí a spravedliví, nejsme o nic horší než oni. Všichni jsme stejně poznamenaní. Hříšní a nevěrní.

Ježíšův rodokmen také není vůbec přímočarý. Nejsou to automaticky jen prvorození. Zaslíbení přechází často na ty, kdo jsou až poslední v řadě. Co se Jákob natrápil nad tím, aby získal požehnání. Sám David byl až osmý v pořadí. A proč právě Šalomoun, když měl David tolik jiných a ctižádostivých synů. Právě ony čtyři ženy jsou svým jednáním příkladem, že člověk sice nemusí být dokonalý, ale nesmí být ani pasivní. Bůh nabízí svou milost každému, ale ne každý o ni stojí. Záleží tedy nejen na Bohu, ale i na nás, kdo o Boží požehnání skutečně stojí a kdo je hledá. Jinými slovy do těch otevřených dveří Božího království musíme vejít po vlastních nohou a z vlastní vůle.

Přál bych nám všem, abychom v duchu dnešního kázání a textu mohli hluboce prožívat zvěst, která nám sděluje, že Bůh nečeká na naši dokonalost, ale že si vyvolil slabé, že nám Bůh v Kristu odpustil a že naše minulost, byť by byla jakákoli, nemusí a nemá být poutem a nakonec že nás Hospodin učí důvěře i tím, že mu ne vždy porozumíme. To ale nic nemění na našem vztahu k němu.

Hospodine, Bože náš, děkujeme Ti, že i pro nás je místo uprostřed Tvého lidu. Ty nikoho nevyháníš, nikoho neodmítáš. Děkujeme ti, že i nám jsi dal na svém díle podíl a povolal jsi nás ke spáse. Děkujeme Ti, že Tvé dílo neskončilo, ale skrytě pokračuje a jednou dojde svého cíle. Prosíme, dej, abychom se jednou mohli dočkat příchodu Tvého království. Amen.