Nebúkadnesarova socha

Ve třetí kapitole knihy Daniel píše, že král Nebúkadnesar nechal postavit velikou zlatou sochu a nařídil všem svým podřízeným služebníkům a poddaným, aby se té soše klaněli, když zazní určený hudební nástroj. Bible neuvádí jméno sochy, ani jakého boha představovala. Je možné, že socha ve skutečnosti představovala vládu, autoritu a moc babylonského krále neboli člověka nad celou zemí. Tím, že král nařídil, aby všichni bez výjimky sochu uctívali jako nějaké božstvo, povýšil sochu na úroveň jednoho Boha pro všechny. Sochu tak upřednostnil před bohy předků a povýšil ji i nad Boha. Lidé se už nemuseli povinně klanět jen bohům z nebes v chrámech, nebo na posvátných místech, ale soše, která reprezentovala lidského krále Nebúkadnesara. Na to Bůh reagoval ukázkou své moci, když před očima všech králových dvořanů zachránil své věrné služebníky z rozpálené pece. To přimělo krále k veřejnému uznání vyšší autority Bohu.

Ve Zjevení se také píše o soše, která dokonce promluví a vydá rozkaz: „Bylo jí dáno dělat znamení ke cti první šelmy a svádět jimi obyvatele země; rozkazuje obyvatelům země, aby postavili sochu té šelmě, která byla smrtelně zraněna mečem, a přece zůstala naživu. Je jí dáno, aby do sochy té šelmy vdechla život, takže ta socha mluvila a vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo před ní nepokleknou.“ (Zj 13,14-15) Řecké slovo eíkón = obraz, tedy sice nikoliv socha, ale i obrazy a malby v minulosti představovaly uctívaného boha nebo zbožštělého člověka, stejně jako socha. Známé jsou sochy egyptských faraonů nebo nařízené uctívání obrazů římských císařů nebo uctívání obrazů či soch svatých v křesťanských kostelích. Někdo by mohl říct, že v naší době už víme, že jsou to jen předměty, které nemluví, není to skutečný Bůh, ale ve Zjevení se píše, že socha (obraz) mluví jako živý. Ve Zjevení sice není uvedeno, kde socha, či obraz je umístěn, ale o stejné situaci patrně píše Zacharijáš: „Potom vyšel posel, který se mnou mluvil, a vyzval mě: „Jen se rozhlédni a podívej se. Co se tu objevuje?“ Otázal jsem se: „Co je to?“ Odvětil mi: „To se objevuje éfa,“ a dodal: „Tak to bude s nimi vypadat v celé zemi.“ A hle, pozvedlo se olověné víko, a tam uvnitř éfy sedí jakási ženština. Řekl mi: „To je Svévole,“ mrštil jí do éfy a přiklopil otvor olověným poklopem. Vtom jsem se rozhlédl a vidím, hle, vycházejí dvě ženy. Vítr se jim opíral do křídel; měly totiž křídla jako čáp. Zvedly éfu mezi zemi a nebe. Otázal jsem se posla, který se mnou mluvil: „Kam chtějí tu éfu dopravit?“ Odvětil mi: „Chtějí té ženštině vystavět v šineárské zemi dům, a až bude připraven, bude tam uložena na svůj podstavec.“ (Za 5,5-11)

Zlatá socha na začátku věku lidských vlád a oživlý obraz na jeho konci. V obou případech jsou socha či obraz symbolem vlády člověka nad člověkem. Je otázkou poměrně krátkého času, kdy se obraz nebo socha objeví na konci dnů a vydá rozkaz, který předpovídá Janovo Zjevení. Je velmi pravděpodobné, že mluvící socha, či obraz, jsou onou pustošící ohavností na místě svatém z Daniele, o níž se zmínil i Ježíš (Da 11,31; Mt 24,15). Jako o znamení velkého soužení, které ještě nebylo a velmi blízkého konce tohoto věku. Nejde jen o symboliku, ale v závěru věku se to stane doslovně. Proč? Jako byla skutečná socha krále Nebúkadnesara, aby zviditelnila jeho moc nad světem, stejně bude postavena znesvěcující ohavnost na místě svatém, představujíc autoritu šelmy. Kdo pochopí, že je to ohavnost, bezzákonnost, svévole, vzpoura proti Bohu, jeho Synu a jeho právu vládnout svému stvoření, nepokloní se obrazu té šelmy i za cenu ohrožení života. Bude k tomu zapotřebí hodně víry, statečnosti a výhodou jistě bude i moudrost, pochopení, že jde o jeden z posledních pokusů o likvidaci Božích a Beránkových služebníků.

Danielova kniha vypráví ještě o druhém snu krále Nebúkadnesara. V něm mu Bůh dal poznat, že je na Nejvyšším, kdo bude vládnout. Bůh krále varoval před pýchou, aby si nenamlouval, že všechno čeho dosáhl, je jen jeho zásluha. Aby poznal, kdo mu umožnil dosáhnout takové velké moci, nechal krále sedm let žít ve vyhnanství přírody a pak, až král prozřel a poznal, kdo je nejvyšší, byla mu jeho moc vrácena.

V závěru králova příběhu (celý příběh je v Da 4,1-34) je řečeno: „Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘ Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána mimořádná velikost. Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“

Ve světle těchto veršů vidíme, že Bůh nechce lidstvo zničit, ale chce, aby si každý lidský vládce mohl včas uvědomit, že jeho moc nezávisí na jeho vlastní vůli, ale dává jí Nejvyšší Bůh, kterému se bude zodpovídat. Příběh je poučný i v tom, že lidští vládcové podléhají často pýše, i když se jim dostalo včasného varování, že Bůh Danielův, Enochův, Abrahámův, Mojžíšův a Otec Ježíše udělá, co uzná za správné. Každý vládce a autorita, kdo si přečte příběh babylonského krále Nebúkadnesara, nechť jej bere i jako varování pro sebe. Proto je v Bibli příběh o snu, o vyhnání i návratu krále Nebúkadnesara na trůn, zapsán. Je o pýše, o pokoření i zmoudření jednoho z největších vládců starověku. Příběh, jehož odkaz platí dodnes. Aby ani v dnešní době neměl žádný vládce výmluvu, že nemohl vědět, o co v tomto věku lidských vlád jde.

Pro křesťany platí slova apoštola Pavla: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“ (Ř 13,1-7)

A také: „Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají. Ať jsou vždy hotovi jednat dobře.“ (Tt 3,1)

Proč?

Proč to dnes na tom světě tak vypadá? Jak to bude dál? Kde hledat odpověď?
Já ji osobně hledám v Písmu, ve Zjevení a starozákonních prorocích, zvláště Danielovi.

Vývoj naší civilizace se dnes ubírá směrem, který vzbuzuje obavy. Vše probíhá jakoby podle přírodních zákonů, bez zásahu a záměru nějaké vyšší vůle. Ale v Bibli lze najít jiné tvrzení – vláda člověka nad člověkem je k jeho škodě:

Nikdo neovládne vítr, aby jej lapil, dnem svojí smrti nikdo nevládne. Nikdo nemá úniku z té bitvy, zlosyn se nezachrání ani zločinem. To všechno jsem viděl, když jsem uvažoval o všem, co se odehrává pod sluncem v čase, kdy člověk panuje nad člověkem k jeho záhubě.
(Kaz 8,8-9; překlad 21)]

Toto napsal král Šalomoun před několika tisíci lety. V té době ještě všechna významná království zakládala svou existenci a moc na vůli bohů. Člověk žil a vládl z pověření bohů, s vědomím, že je jejich služebníkem, vyslancem, zástupcem, že je jim odpovědný za své činy. Ale bylo jen otázkou času, kdy lidstvo dozraje k tomu, aby si vládl člověk nad člověkem bez Boha. Tato snaha je velmi stará, ale uskutečnit ji v plném rozsahu a míře umožňují až nové technologie a energie našeho věku. Ježíš ukazuje Janovi ve Zjevení, kam to povede: A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest. (Zj 13,16-18)

Bible i archeologie dosvědčuje, že civilizací bylo v minulosti mnoho. Mnohdy vydržely několik generací, pak zmizely a na jejich místě vznikaly civilizace nové. Z dochovaných nálezů oněch civilizací je i dnes patrný rychlý rozmach založený na špičkových vědomostech, které se objevují bez odpovídajícího předchozího postupného vývoje. Žeby zakladatelům té které civilizace někdo mnohem vyspělejší poskytl informace? Bible obsahuje zprávy o zasahování Božích synů do lidského vývoje (1M 6,1-4). V knize Job je zaznamenán rozhovor Boha se satanem v nebi o Jobově bezúhonnosti (Job 2,1-6). A v knize proroka Daniela se dočteme o nebeských ochráncích národů (Da 10,12-13.20-21). Z Danielových slov je zřejmé, že v nebi jsou bytosti, jež ovlivňovaly vývoj národů a vznik jejich civilizací.

Známým biblickým příkladem pokusu o lidskou světovládu bez Božího souhlasu je příběh o budování babylonské věže (11. kapitola 1. Mojžíšovy). Lidé měli jednu řeč a usmysleli si, že si postaví město a věž, která bude sahat až do nebe, aby si učinili jméno a nebyli rozptýleni po celé zemi. Král Nebúkadnesar zase měl dva prorocké sny a ve výkladu prvního se dozvídá, že mu Bůh dává moc nade vším živým na zemi. V obou případech tedy byli u zrodu velmi schopní a silní vládci – Nimrod a Nebúkadnesar. Oba usilovali o dosažení vlády nad všemi lidmi, ale zatímco Nimrod neměl Boží schválení a Bůh mu zabránil, aby svůj záměr uskutečnil, Nebúkadnesar Boží souhlas měl. Bůh dal Nebúkadnesarovi vědět, že smí vládnout nad vším živým na zemi, a protože slovo Boha je jako zákon, znamená to, že dal oficiálně lidem právo vládnout si sami. Až do příchodu Božího království.

Babylon je první království ze čtyř, jež znázorňuje socha, kterou Nebúkadnesar ve snu viděl. Socha představuje věk lidských velmocí ve čtyřech etapách směřujících k lidské světovládě. Babylon je počáteční inspirací, ideovým vzorem a počátkem nové etapy lidského vývoje, proto je hlavou té sochy. Nebúkadnesar a jeho Babylonská říše reprezentuje cíl, podstatu a základní metody vládnutí pro všechny další lidské světovládné velmoci. I dřívější vládci měli podobné přání a pohnutky, ale je to poprvé, kdy Bůh sám dává, prostřednictvím prorockého snu, lidskému králi právo vládnout nad celým světem.

I naše civilizace je stále ve věku lidských vlád podle babylonského typu, proto můžeme sledovat téměř po celou dobu, i po rozšíření křesťanství, jak se různé národy snažily a snaží dodnes o vytvoření světovlády nezávislé na Boží vůli a neřídí se ani jeho zákony. Rozdíl se projevuje mimo jiné ve volbě prostředků vládnutí. Bůh neomezuje lidi v tom, aby se sami přesvědčili a získali zkušenost se životem nezávislým na něm. Lidské vlády se snaží učinit lidstvo závislé na jejich vládě a omezuje postupně lidem prostor pro svobodné rozhodování a jednání ve všech ohledech. Moderní technologie dnešním vládcům umožňují získávat stále větší kontrolu nad každodenním životem všech lidí.

Království, usilující o světovládu, se v řadě rysů lišily. I proto jsou čtyři nejdůležitější království v Danielových proroctvích popsaná jako čtyři různá zvířata. Přesto stojí na několika společných základních principech, které jsou typické pro vlády babylonského typu.

1.        Lidská vláda, která Boží slovo nebere závazně. Bůh není její nejvyšší autoritou.

2.        Vytváří vlastní zákony, bez Božího schválení.

3.        Ideovou inspiraci čerpá ze zdrojů, které se neřídí Boží vůlí, informace čerpá i v mystice, magii, astrologii a v různých pohanských náboženstvích.

4.        Babylonský typ vlády staví právo silnějšího nad Boží spravedlnost.

5.        Babylonský typ vlády staví na používání moci ve všech jejich formách k sobeckému ovládnutí všech lidí.

6.        Staví především na vojenské síle, hospodářských a politických prostředcích.

7.        Ovládá lidí vojenskou silou, lží a ekonomickou mocí. Vytváří závislost lidí na jejím systému při jejich snahách seberealizovat se. Postupně oslabuje vlastní identitu jednotlivce i národů, která vyrůstá z minulosti, z duchovních a kulturních kořenů.

8.        Hierarchie vlády Babylonského typu stojí na mocenském uspořádání, na jehož vrcholu je satan a jeho služebníci, které si vychovává.

9.        Základní politické nástroje babylonského typu vlády jsou moc, lest, klam, intriky.

10.     Jejím cílem je podmanění si Země, všeho živého na ní, ale ne podle vzoru, který měl Adam se svou ženou v zahradě v Edenu. Lidé na začátku dostali za úkol naplnit zemi a podmanit si všechno živé tím, že by postupně rozšiřovali edenskou zahradu a s ní i podmínky, které v ní panovaly. K tomu by se museli učit a získat poznání a pochopení řádu, který Bůh v zahradě vytvořil. Ten se lišil od okolní přírody mimo zahradu. Neřídil se zákonem silnějšího. Vláda babylonského typu naopak stojí na uplatňování zákona silnějšího, v němž slabší jedinec nebo národ se stává kořistí těch silnějších. Právo se nezakládá na Boží spravedlnosti, ale na moci těch nejsilnějších. Ti prosazují vlastní sobeckou spravedlnost.

11.     Lidské světovlády touží po bohorovnosti a vyústí ve vzpurnost a vzpouru proti Bohu. (Da 8,23-25; 7,8)

Velký Babylon, až se vynoří z propasti, naplní prorocký sen krále Nebúkadnesara a završí se věk lidských vlád. A jako na začátku babylonský král odváděl poražené národy do jiných částí své říše, aby je vykořenil a učinil z nich monokulturní společnost i Velký Babylon, až se vynoří z propasti, bude potírat národní identitu a vytvoří nové světové náboženství, které v sobě bude mít prvky všech dosavadních náboženství. Velký Babylon bude chtít v závěru pohltit úplně všechno, a kdo se mu nepodřídí, toho se bude snažit rozdrtit a vyhladit. Dnešní ideologie multikulturalismu, která z jedinečnosti národních tradic, zvyků i víry, dělá bezobsažnou a vše relativizující směs, potlačuje jedinečnost a význam křesťanských hodnot. Vyvolání a podpora velké migrační vlny do Evropy lidí cizích naprosto odlišných kultur a náboženského vyznání je vědomou snahou oslabit, co nejvíce křesťanské kořeny naší civilizace.

Otázka je proč Bůh umožnil člověku, aby si vládnul sám. Ve snu a z jeho výkladu se babylonský král dověděl, že království, která nastoupí po něm, budou stále horší. Je to mimo jiné i proto, že původně přírodní zákon přirozeného výběru, který je o tom, že silnější a zdravější jedinci vítězí nad těmi slabšími a nemocnými, se nehodí na lidskou společnost a vede k postupnému narůstání nespravedlnosti, svévole a násilí ze strany těch mocnějších a silnějších. Přírodní zákon, kterým je v divoké přírodě udržovaná zdravá rovnováha, není vhodný pro trvale zdravý vývoj ani lidí ani jiných inteligentních bytostí. Inteligentní bytosti se svobodnou vůlí potřebují ke svému zdravému vývoji vyšší princip, než je zákon silnějšího – lásku.

Před tím než Bůh ohlásil věk lidských vlád, byla na Zemi situace jiná. Boží synové mnohem výrazněji ovlivňovali vývoj lidstva. Snažili se mimo jiné urychlit vývoj člověka tak, že ho předčasně seznámili s vědomostmi, na které by člověk sám přišel, až mnohem později. Proto dnes objevujeme nálezy civilizací s mimořádnou úrovní znalostí, které se vynořují náhle a většinou i stejně náhle zanikají, nebo rychle upadají. Daniel zmiňuje, že všechny národy měly své nebeské ochránce a ti ovlivňovali jejich vývoj. Také Bůh uzavřel smlouvu s Abrahámovými potomky, které pojmenoval Izrael. S koncem existence samostatného Izraelského a později i Judského království mohlo začít období na Bohu nezávislé vlády člověka nad člověkem. Ani Boží lid se nedal trvale vést Bohem. Boží lid zatoužil mít lidského krále, jako měli okolní národy. Selhaly pokusy některých Božích synů, kteří se pokusili ovlivňovat vývoj lidí podle vlastních plánů. Nezávisle na Bohu. Zákonitě muselo dojít na etapu, v níž si lidé budou vládnout sami. Aby se ukázalo, jestli si člověk může vládnout sám nezávisle na Bohu k trvalému prospěchu, bez ohrožení ostatního Božího stvoření. To je nejspíš hlavní důvod, proč jsme ještě ve věku lidských vlád. Není to proto, že by Bůh otálel. Apoštol Petr to vysvětluje ve svém druhém dopise: „Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2Pt 3,9)

Noemi a Rút

Biblické čtení (Rt 1,1-22)
1  Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích. 2  Jmenoval se Elímelek, jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam. 3  Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama. 4  Ti se oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Sídlili tam asi deset let. 5  Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže. 6  Proto se přichystala se svými snachami k návratu z Moábských polí. Uslyšela totiž na Moábských polích, že Hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal mu chléb. 7  Odešla tedy se svými snachami z místa, kde přebývala. Když se vracely do judské země, 8  vybídla cestou Noemi obě své snachy: „Jděte, vraťte se každá do domu své matky. Nechť vám Hospodin prokáže milosrdenství, jako jste je vy prokazovaly zemřelým i mně. 9  Kéž vám Hospodin dá, abyste každá našla odpočinutí v domě svého muže.“ A políbila je. Rozplakaly se hlasitě 10  a namítaly jí: „Nikoli, vrátíme se s tebou k tvému lidu.“ 11  Ale Noemi jim domlouvala: „Jen se vraťte, mé dcery! Proč byste se mnou chodily? Cožpak mohu ještě zrodit syny, aby se stali vašimi muži? 12  Vraťte se, mé dcery, jděte! Vždyť už jsem na vdávání stará. I kdybych si řekla, že mám ještě naději, a kdybych se hned této noci vdala a porodila syny, 13  čekaly byste proto, až by dospěli? Zdráhaly byste se proto vdát? Nikoli, mé dcery. Můj úděl je pro vás příliš trpký: Dolehla na mne Hospodinova ruka.“ 14  Tu se rozplakaly ještě hlasitěji. Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak Rút se k ní přimkla. 15  Noemi jí řekla: „Hle, tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se také, následuj svou švagrovou!“ 16  Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. 17  Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ 18  Když Noemi viděla, že Rút je odhodlána jít s ní, přestala ji přemlouvat. 19  Tak šly obě, až došly do Betléma. Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy se ptaly: „Je toto Noemi?“ 20  Odvětila jim: „Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. 21  Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?“ 22  Tak se Noemi vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene.

 

Kázání:

Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?“ (Rt 1,21)

Mám rád starozákonní příběhy, lze v nich hledat souvislosti, jinotaje, moudra, jsou v nich nezodpovězené otazníky i odkazy pro dnešek.

Dnes se budeme zamýšlet nad počátkem příběhu – tedy nad 1. kapitolou Knihy Rút. Děj je zasazen do doby soudců. Na samotném konci Knihy soudců čteme, že to byla doba, kdy v Izraeli nebyl král, a každý si dělal, co chtěl, podle toho co sám uznal za správné. Izrael byl v zamotaném kruhu neustálé neposlušnosti, otroctví, volání k Bohu, hledání soudce a vysvobození, období klidu a nového úpadku. Za této situace ještě nastává v zemi hlad.

Kniha Rút je příběh dvou žen – Noemi a Rút. A je dobré si uvědomit, že příběh nelze vidět pouze očima jenom jedné z nich. Připomeňme si, že bohatá rodina Elímeleka kvůli hladu opustila svůj domov v Betlému. Tak jako Abraham se Sárou odešli před hladem do Egypta (1M 12,10), tak i Elímelek se ženou Noemi a dvěma syny odešli před hladem i anarchií, které v zemi panovaly, do Moábu.

Moáb, ten nám připomene Lota. Lotovy dcery si vymyslely plán záchrany nezávisle na Bohu, leč akce se zdařila jenom zdánlivě. Opily otce vínem a Lot měl ze svých dcer syny i vnuky zároveň. Dostali jméno Moáb a Ammon. Z dalších příběhů Bible se dozvídáme, že z těchto synů-vnuků povstali Moábští a Ammonité, dva národy, které zůstaly Izraeli nepřátelské. Dočítáme se i to, že v těchto národech kvetly různé ohavnosti – tak jak to bylo kdysi v Sodomě, že Izraelcům bylo zakázáno stýkat se s Moábkami pro jejich pověst sexuálních svůdkyň.

Rút, když přišla o svého manžela, mohla udělat nějakou podobnou hloupost jako dcery Lotovy, ale neudělala – slyšela o Hospodinu a tak svou víru a vůli zacílila na něj. Hledala záchranu u těch, kteří v Hospodina také doufali.

Karel Barth kdysi přirovnal náš život k ručně vyšívanému ubrusu: z jedné strany, to vypadá jako shluk barevných nití, shoda náhod, ale z druhé strany je to zřetelný obraz. Ale jen Bůh ho vidí, my ne, my to všechno naše dění můžeme vidět a vnímat jen z té své strany, kde vidíme jen propletené nitě, co nedávají smysl. Zatím můžeme jen věřit, že to nějaký smysl má, že obraz to dává, ale uvidíme ho zřetelně, až nám to bude zjeveno.

Přirovnání k vyšívanému ubrusu můžeme vidět v následujícím příběhu:

Při jednom ztroskotání lodi se stalo, že přežil pouze jeden muž. Zachránil se na jednom malém neobydleném ostrově. Každé ráno na břehu moře vyhlížel pomoc, a to hned poté, co úpěnlivě prosil Boha o záchranu. Ale nikdo stále nepřicházel. Jednou, zcela vyčerpaný, si postavil malou chatrč, do které si dal pár věcí, které se mu podařilo zachránit. Když se však jiný den vracel z lovu, našel svou chatku celou v plamenech. Kouř dosahoval obrovské výšky. On, zcela zlomený, byl přesvědčený, že se stalo to nejhorší, co se mohlo stát. Avšak brzy ráno, druhý den, se k jeho ostrovu přiblížila loď a zachránila jej. „Jak jste věděli, že jsem tady?“ ptal se posádky lodi. „Viděli jsme váš kouřový signál“ zněla odpověď.

Pojďme si ale dopovědět příběh první kapitoly. „Sídlili tam asi deset let“, čteme. Deset je u Židů číslo dokonalosti, číslo ukončení dějinných událostí; vzpomeňme, 10 bylo generací od Adama po Noema, 10 ran zasáhlo Egypt, známe 10 přikázání, Ježíš uzdravil deset malomocných…

„Sídlili tam asi deset let“, ale smrt manžela i synů a dobrá zpráva o opětovném dostatku jídla v Izraeli, vedly Noemi k rozhodnutí vrátit se domů, do Betléma. Člověka napadne, že Noemi musela být skvělá tchyně, když se jí její snachy nechtějí pustit, když jsou rozhodnuty ji následovat i do neznámé ciziny a žít tam s ní třeba i v bídě. To svědčí o silném poutu, velké lásce, která mezi nimi vládla. Určitě je to moment, o kterém je možno s užitkem přemýšlet. Není to ale to, co by příběh sám chtěl nějak zdůraznit. Jemu jde hlavně, a především, o Hospodina a o vztah k němu. Jako by Noemi znala novozákonní Petrovu výzvu: (1Pt 3,15-16) „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ Noemi svědčila svým snachám o naději. A s tichostí a uctivostí vzniklo mezi ženami silné pouto.

Na cestě začala Noemi přemlouvat své snachy, aby se vrátily do domů svých matek. Vzpomeňme jen, že Támar je Judou posílána naopak do domu svého otce.

Noemi přála svým snachám Boží milosrdenství a naplnění jejich života v jejich domově, skrze nové muže a děti. Po chvíli přemlouvání se Orpa opravdu rozhoduje pro návrat domů, zatímco Rút odhodlaně své tchýni vyjadřuje, že ji nikdy neopustí. Jsou to verše 16-17: „Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“

Orpa se tedy na pouto a na Hospodina neodvážila spolehnout, Rút se spolehla.

Nakonec se tedy vracejí do Betléma. Noemi, se vzpomínkou na smutné události, říká, že již nechce být nazývána Noemi – Rozkošná. Vnímá vše, co se stalo, jako trpký úděl od Hospodina, od kterého odešla s plnou náručí, ale vrací se s prázdnou. Noemi mluví o těžkém údělu, zdá se ale, že nezahořkla. Sice říká, aby ji nazývali Mara, tedy Trpká, ale věří, že Hospodin bývá milosrdný, že se obrátí svým milosrdenstvím i k jejím snachám, které nazývá dcerami.

V životě Noemi se udály velké věci, smutné i radostné. Takové, které by se daly zaznamenat do kalendáře s nějakým datem: Odchod ze země, smrt manžela, svatby synů, smrt synů, odchod ze země, rozhovor se snachami na hranicích, návrat do Betléma. Mezi těmito body se ale odehrává příběh všedních dní – radost, smutek, dostatek, hlad, hledání, rozhovory, setkávání, sbližování… A Noemi vidí celou situaci jako Boží postoj proti ní. Nevidí, že ji Hospodin přivádí zpět do Betléma (což znamená Dům chleba) v době, kdy začíná sklizeň ječmene. Je to takový zajímavý kontrast jejich odchodu v době hladu a příchodu v době dostatku.

Noemi ale vůbec není pasivní žena, která by si povzdechla, jaký má těžký život, jak těžce na ni dolehla Hospodinova ruka, a s tímto povzdechem trpně čekala, co se stane. Ona a pak i její snacha Rút jsou, a v pokračování příběhu ještě budou, velmi aktivní.

Víme, že Hospodin měl s Rút dalekosáhlé plány. Rút se stala prababičkou krále Davida a tím také pramatkou Ježíše Krista. Hospodin po ní chtěl jen jednu věc: aby zachovala víru, která v dané chvíli neměla žádné opodstatnění. Tak jako kdysi Abraham.

Na počátku Knihy Rút je možno nalézt ještě mnoho myšlenek. Uzavřel bych kázání touto: My lidé někdy poznáváme začátek Boží milosti teprve tehdy, když dojdeme na konec svých sil. To prožila Noemi, to prožila i Rút. Obě zjistily, že jediný na koho se mohou v životě naplno upnout je Bůh. Tak se také rozhodly, a bylo to to nejlepší rozhodnutí, které mohly udělat. Bůh pro ně měl přichystáno ještě něco lepšího, než to v co v tichosti doufaly. A dělá to tak i u nás, dělá to pro ty, kdo v něj vloží svou naději a důvěru. Kéž nám tedy jsou Noemi a Rút v tomto příkladem. Kéž nám Pán Bůh pomáhá v našem rozhodnutí přilnout k němu a dovolit mu jednat v našem životě.

Amen