Májové zamyšlení

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. (1. Janův 4,7-8)

Asi všichni známe verše:

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech.

Máj Karla Hynka Máchy. Kdo ho přečetl do konce, dobře ví, že je to spíše horor než báseň o lásce. Stejnému omylu by propadl ten, kdo by chtěl na stejného jmenovatele převést lyrické májové nálady a Janova slova o lásce, o lásce Boží a lásce Kristově či lidské lásce k Bohu. Jan říká: Bůh je láska (1J 4,8). Zní to jako pěkná jasná sympatická definice Boha. Vzápětí se ale vynoří otázky. Předně Boha nelze vtěsnat do definice, protože toho, který je nekonečným Tajemstvím nelze do lidských slov uchopit. V té kratičké větě jsou dvě slova, která se v lidské řeči běžně vyskytují a tak bychom mohli získat dojem, že jim všichni rozumíme, když je používáme. Ale rozumíme jim stejně?

Slovo Bůh velice dlouho pluje lidskými dějinami a za tu dobu nabralo nánosy všech možných kultur a způsobů myšlení. Stejně tak je tomu se slovem láska – je také velmi zprofanované a zatížené lecjakým balastem. Mluvíme-li tedy o lásce, nemusíme nutně myslet totéž. Existují různé druhy lásky. Řečtina používá jednak slovo erós, což je láska pohlavní, jde však o lásku vyvolanou hodnotou milované osoby, lásku v podstatě egocentrickou, toužící po vlastnictví této osoby k uspokojení sama sebe. Dále je tu láska označována jako filia, která je něčím více než kamarádstvím, vyplývá především ze společných životních cílů, společné týmové práce, společných názorů a vzájemné citové náklonnosti, opírající se o doplňování a vyvažování nedostatků jednoho schopnostmi jiného či jiných. Tento vztah je nutnou součástí života: Bez něj nelze žít, má-li ho člověk, dosahuje nejvyššího pocitu uspokojení a jistot. Není-li tato láska základem manželského vztahu, vztah určitě dlouho nevydrží. Do třetice je tu láska označovaná jako story, příbuzenská láska, geneticky podmíněná náklonnost. Tou je láska mateřská, rodičovská, bratrská/sesterská ... Tato láska je vždy zaujatá a málokdy bývá bezvýhradná. A konečně je tu agapé, což je láska dávající, která vidí ve svém objektu něco nekonečně cenného. Je to nejvyšší a nejušlechtilejší podoba lásky. Jde o citový vztah ke kterémukoli člověku, ve kterém člověk natolik považuje kohokoli jiného za příslušníka svého druhu, že je pro něj vždy a za všech okolností někým zcela rovnocenným a kterého nemůže považovat za svého soupeře, protivníka ba ani za svého skutečného nepřítele – nanejvýše za člověka oklamaného či žijícího v omylu a nedorozumění. Člověk, mající tuto lásku, nemůže být nikdy sobecký, naopak, sobec tuto lásku vůbec nechápe. Láska agapé je také jedinou spojovací silou ve společenství, které není organizováno hierarchicky.

Ve Starém zákoně vystupovala láska, kterou Bůh choval ke svému lidu, v podobě milosti či milosrdenství (hebrejsky chesed) a něžné lásky (hebrejsky rachamim). V listu Korintským Pavel píše: Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. (Ko 3,14) Láska agapé je láskou bezpodmínečnou, není nutno si ji něčím zasloužit. Její původ je ve svrchované vůli a milosti Boží. Není závislá na kvalitách toho, koho miluje. Dříve než byl svět, byl Bůh láskou nezávisle na člověku. Otec miloval Syna již před ustanovením světa (J 17,23-24) a Syn miluje Otce (J 14,31). Z lásky Bůh stvořil veškerý neviditelný i viditelný svět.

V Písni písní je psáno: „Vždyť silná jako smrt je láska“(Pís 8,6) a to je řeč o lásce lidské. Oč větší musí být láska Boží! Když hovoříme o lásce, musíme si uvědomit, že samotná láska je dnes ale zdeformována hříchem, že člověk často miluje, a přitom je to láska sobecká, jde mu jen o uspokojení svých citových deprivací. Ježíš byl pozván do domu farizeje Šimona a potichu se tam vkradla též hříšná žena. Zdůvodnění, které na konci Pán Ježíš dává – proč že se jí odpouští hříchy – nám někdy dělá problém. Rádi bychom slyšeli: „Odpouštějí se jí hříchy, protože činila pokání, protože projevila velikou lítost.“ Vždyť svými vlasy otírala Ježíšovy nohy! To je přece známka hlubokého pokání. A tak si do slov Pána Ježíše o veliké lásce ženy vkládáme vysvětlení, že jde vlastně o veliké pokání. Ale Pán Ježíš mluví o veliké lásce. Kraličtí překládají: „Milovala mnoho.“ Tedy láska je ten pravý důvod, proč přišla, proč se pokořila, proč plakala a proč odešla ospravedlněná. Kdyby Ježíše nemilovala, nepřišla by, neplakala by, nelitovala svých vin a nečinila pokání. Ano, v lásce to vězí. Láska bývá motorem našich správných činů. Láska stojí na počátku změn našich životních orientací. Víra je především vztah lásky. A Píseň písní vykresluje vztah lásky. Nechme se citem lásky oslovit. Láska Boží není jen skutek lásky, definice lásky, hledání ztraceného a žárlivé milování. Láska Boží je také cit, vroucnost a něha.

V centru pozornosti Boží lásky je sice předně Jeho vyvolený lid Staré smlouvy, Izrael. Ovšem Bůh přitom má na mysli celý svět, který vyšel z Jeho rukou. Vždyť v tělesných potomcích Abrahamových měli dojít požehnání „veškeré čeledi země“ (Gn 12,2-3). Časem se Boží láska soustředila na Boží lid Nové smlouvy, církev Kristovu. Bohu však očividně jde o spasení celého světa, a to prostřednictvím kázání evangelia. Proto v Prvním listě Timoteovi můžeme číst: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1Tm 2,3-4).

Apoštol Jan to vyjádřil stručně: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3,16-17). V Ježíši Kristu Bůh všechny lidi vyvolil ke spáse, teď jde o to, aby lidé si vyvolili Krista, který zemřel za jejich hříchy. Bůh si přece nepřeje, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a byl živ (Ez 33,11). Každého člověka pak jednou čeká Boží soud (Žd 9,27). Ale na Božím soudu překvapivě „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Na Božím soudě našim žalobcem nebude Bůh, nýbrž satan (Zj 12,10). Na tomto soudě nás pak může ospravedlnit a osvobodit jedině Ježíš Kristus.

Zamysleme se ještě nad tím, co to s člověkem udělá, když někoho miluje? Chce být s tím, koho miluje co nejvíc a co nejčastěji, jak to jen jde. A když se nemohou vidět, tak alespoň esemesky, maily nebo skype. Efekt i důvod je stejný – touha po kontaktu, potřeba kontaktu s tím, koho miluji. Být spolu, to je touha i výraz lásky. Láska mezi lidmi, láska jak si ji představujeme a prožíváme my. Ale Ježíšova rada nezní: milujete-li mne, pokuste se mi nějak přiblížit, pokuste se vytvořit osobní vztah. Ježíš ukazuje jinou, vskutku střízlivější cestu: milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. Takže nerozmnožujte své modlitby, rozmnožujte svou poslušnost, nepředhánějte se ve výpovědích o tom, jak moc Ježíše milujete, ale ptejte se důsledněji, jak dnes a zítra ve všedních dnech zachovávat jeho slovo. Nehledejte ve vztahu k Pánu únik ze světa, sladkou závrať, vytržení z ubíjející všednosti. Nepozvedejte slavnostně duši do výšin, ale uklízejte pozemskou špínu. Dala by se použít slova Karla Havlíčka Borovského: Kéž by nám Pán Bůh naši lásku z huby do našeho života vraziti ráčil. Jak by měly vypadat vztahy mezi křesťany, hezky vystihuje známé motto: „V podstatném jednota, v nepodstatném různost, ale ve všem láska.“

Kázání uzavírám slovy apoštola Pavla z Listu Efezským: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk´ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“ (Ef 3,14-18). Amen.

7. Noc pokročila

Zamyšlení sedmé

Noc pokročila

Žijte jako děti světla – ovoce světla je ve veškeré dobrotě, spravedlnosti a pravdě – zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast na neplodných skutcích tmy, spíše je usvědčujte. (Ef 5:8-11)

Naše civilizace vyrostla z křesťanských duchovních kořenů. Naděje na odpuštění hříchů je pevně a nezpochybnitelně zakotvena v Ježíšově výkupní oběti.

Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Ř 3,22-24)

Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,17-18)

Ježíšova oběť a vzkříšení je vítězstvím nad smrtí, vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje (Ř 6,9) Ale kolik lidí dnes zná význam Ježíšovy oběti? Národy původně křesťanské civilizace opustily vlastní křesťanský duchovní základ a lidé zmateně hledají náhradní hodnoty. Není právě to u mnohých příčinou příklonu k islámu?

Písmo říká: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Pro každého z nás je v Písmu rada: A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,2)

Ježíš nás zavázal: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,19-20)

Duchovní vykořenění křesťanských národů je sice realitou, ale nemělo by nás to deprimovat, ale naopak motivovat k opravdovému žití víry, protože je to důkaz, že noc pokročila a den se přiblížil (Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla – Ř 13,12.).

Když nebudeme jen nečině přihlížet, ale budeme přemýšlet, jak žít naší víru, aby byla světlem pro dobro všech, můžeme pomoci nejen sobě, ale i jiným, aby se posílila jejich i naše víra nebo se jim otevřeli oči a rozhodli se jít cestou života. Tak dokážeme, že jsme děti světla a přinášíme jeho ovoce, které je ve veškeré dobrotě, spravedlnosti a pravdě.

Neboť je psáno: ‚Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.‘ Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Ř 14,11-13)

Amen.

6. Tolerance

Zamyšlení šesté

Tolerance?

Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. (1Kor 5,12-13)

Znamená tvrzení, že máme jiného Boha pýchu a netoleranci? Tolerance přímo předpokládá, že jsme jiní a právě díky jinakosti se učíme toleranci. Falešná tolerance tvrdí, že rozdíly v podstatě neexistují a pokud ano, dělejme, že o nich nevíme.

V jednom rozhovoru uvedl misionář P. Günther Ecklbauer, který prožil v muslimských zemích devět let, že dialog o víře je možné s muslimskou komunitou vést, ale člověk musí být velice opatrný. Musí se zdržet všeho, co by mohlo být chápáno jako znevážení islámu nebo Mohameda. Přitom se ovšem musíte smířit s tím, že muslimové všechno nemuslimské často zesměšňují. „Moje zkušenost je taková, že největší svědectví o Kristu můžete vydat tehdy, když se na pravou víru snaží obrátit oni vás. Mně osobně se stalo hned několikrát, že se mě nějaký muslim pokusil obrátit. Mohl jsem pak začít hovořit o tom, co pro mě znamená mé náboženství. Jedna muslimka, která v Rakousku konvertovala ke křesťanství, mi řekla: „Bojím se méně síly islámu než slabosti západního křesťanství.“ Máme strach přihlásit se ke své křesťanské identitě. Kdybychom to dokázali, muslimové by se zařadili. Když ale sami ustupujeme, co můžeme očekávat? Sundávat kříže ze škol, to by muslimy ani nenapadlo. V našich školách v Pákistánu, kam chodí muslimské děti, kříže normálně visí a nikomu to nevadí. V Evropě to ale mnoha lidem vadí.“

Na otázku jestli se muslimů máme obávat nebo ne, páter Ecklbauer odpovídá: „To závisí vposledku na nás samotných. Pokud v sobě křesťanské hodnoty máme nebo je alespoň znovuobjevíme, pak se bát nemusíme. Vzestup islámu v Evropě v sobě přitom skrývá jednu pozitivní věc. Díky němu se totiž do Evropy znovu vrátila otázka po Bohu. Vzpomínám si v této souvislosti na trapistického mnicha Charlese de Foucaulda. Ten jako mladý člověk ztratil víru a nalezl ji až v severní Africe, když se tu setkal s muslimy. Přál bych si – a věřím, že je možné –, aby něco podobného jako on prožila i Evropa.“

Zajímavý poznatek uvádí, biskup Rudolf Bubik. Vypráví, že byl v Praze a setkal se zde s jedním muslimem, který měl snahu přesvědčit jej o své pravdě. Dlouho diskutovali a nakonec položil muslimovi jednu otázku: „Dobře, příteli, je Alláh, kterému věříš, Bůh spravedlivý?“ A on odpověděl: „Alláh je Bůh absolutně spravedlivý.“ Na to mu řekl: „Pak, nezlob se, nejsi spasen a tvé hříchy ti nejsou odpuštěny.“ „Jak to?“ podivil se. „To je jednoduché. Uvědom si, že spravedlnost neodpouští, ale trestá. Za mé hříchy zaplatil Ježíš Kristus – Boží Syn. Kdo zaplatil za tvé?“ A diskuse byla uzavřena.

5. Spasení

Zamyšlení páté

Spasení

Bůh nikomu nestraní. Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.“(Ř 2,11-16)

Nebe není jen pro křesťany, je pro každého člověka, který upřímně touží žít ve společnosti, kde už nebude zlo, násilí, bolest a umírání. Ježíš přece řekl: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“(J 10,16)

Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám. Ti, jimž dáno bylo Písmo, se dostali do sporu teprve tehdy, když přišlo k nim vědění, následkem vzájemné řevnivosti. A kdo nevěří ve znamení Boží, zjistí, že Bůh věru je rychlý v účtování. (súra 3:19)

Kdo touží po jiném náboženství než po islámu, nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí. (súra 3:85)

Z pozice muslima je spasení jasné. Nebe je určeno jen pro toho, kdo věří v Alláha a uznává, že Mohamed je poslední prorok, po kterém už žádný jiný prorok nemůže povstat.

Bůh sám svědčí, že není božstva kromě Něho; a dosvědčují to i andělé a ti, jimž dáno bylo vědění. On stará se o spravedlnost - a není božstva kromě Něho, mocného, moudrého. (súra 3:18)

Rci: „Uvěřili jsme v Boha i v to, co seslal nám a co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi a Ježíšovi a prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Jeho jsme odevzdáni.“ Kdo touží po jiném náboženství než po islámu, nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí. (súra 3:84-85)

Od žádného z těch, kdož neuvěřili a jako nevěřící zemřou, nebude přijata ani země zlatem naplněná, kdyby se tím chtěli vykoupit. Pro ty je určen trest bolestný a nebudou mít pomocníky žádné. (súra 3:91)

Jsem rád, že žiji ve společnosti, která mi umožňuje věřit, ale i nevěřit v Boha podle svého svědomí.

Nyní jsem poznal, že Hospodin je větší než všichni bohové; odplatil jim podle toho, jak se vypínali nad Izraele. (2M 18,11)