Dává nám Bůh svobodu?

Hospodin mi dává volnost v rozhodování, anebo jsem pro něho jen loutka? Krásně na tuto otázku odpovídá C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství:

Kdokoliv věří v Boha, věří i tomu, že Bůh ví, co vy nebo já uděláme zítra. Pokud ale ví, že udělám to či ono, pak přece nemám svobodu jednat jinak! Tato potíž rovněž vzniká z představy, že Bůh postupuje po časové lince stejně jako my – s tím jediným rozdílem, že vidí dopředu, kdežto my nikoli. Bylo-li by tomu tak, tedy pokud by Bůh viděl předem, co budeme dělat, pak by bylo velice obtížné chápat, jak bychom mohli mít svobodu volby.

Představíme-li si ale čas jako přímku, podél níž musíme putovat, musíme opustit bod A, abychom se dostali k bodu B, a k C se nedostaneme, dokud neopustíme B. Bůh, který je nad přímkou, mimo ni – či všude kolem – obsahuje celou přímku a také ji celou vidí. Anebo si Boha můžeme představit jako stránku, na níž je přímka nakreslena.

Předpokládejme tedy, že Bůh je mimo časovou přímku – že je nad ní. V takovém případě vidí to, čemu my říkáme „zítřek“, stejně jako to, čemu říkáme „dnešek“. Všechny dny jsou pro něj „teď“. On si nevzpomíná na to, co jste dělali včera, on prostě vidí, jak to děláte. Vy jste včerejšek již ztratili; on nikoli. On „nepředvídá“, co budete dělat zítra, on prostě vidí, co děláte, protože „zítřek“ je pro vás, nikoli pro něj. Nikdy jste si nemysleli, že pokud nyní něco děláte, nemáte svobodu volby jen proto, že Bůh vás pozoruje. On ale vaše zítřejší jednání vidí stejně jako dnešní. On už prostě je v zítřku a může vás pozorovat. Bůh v jistém smyslu nezná vaše činy, dokud je nevykonáte, ale okamžik, kdy je vykonáte, je pro něj již „teď“.

Satan

Dlouho jsem přemýšlel nad slovem, které by charakterizovalo můj vztah k němu. V pohádkách je to obvykle hloupý čert, kterého hravě přelstí i hloupý Honza. Ale i ty pohádky jsou dílem ďábelské taktiky. Já mám před ďáblem RESPEKT. To je to slůvko, které mne napadlo ve vztahu k satanovi, já se ho – díky mé víře v Ježíše Krista – nebojím, ale rád bych se mu vyhnul.

Něco o něm nám napovídá i záznam o pokušení Ježíše na poušti. Ježíš na ďáblovy nabídky, kdy ten téměř přesně cituje Písmo, odpovídá volně, ve smyslu Písma, ale nikoliv doslovnými slovy. I to je charakteristické, ďábel je kšeftman, který dává přesně to co musí a tvrdě, bez lásky a pochopení žádá co mu podle „práva“ patří. Tedy pravý opak Ježíšův.

Slovo ďábel je z řeckého diabolos, což je pomlouvač. Toto řecké slovo se mi spojuje se sochou discobola, vrhače disků, a tak bych se nebránil i významu dvouvrhač, tedy ten, kdo míchá pravdu se lží. Hebrejská písma užívají slovo sátán, tj. pomlouvač, odpůrce, protivník, nepřítel, žalobce, obviňovatel, svůdce. Novotného biblický slovník uvádí, že v izraelském právním životě znamenal satan žalobce před soudem, takže Kraličtí často tento pojem překládají do češtiny jako »protivník« (Ž 109,6.20.29), jehož úkolem je sepsati »obžalobu« (Ezd 4,6); jindy nechávají pojem nepřeložený, ježto v něm už neviděli jen pozemského žalobce (Za 3,1; 1Pa 21,1). Před soudem stál žalobce po pravé straně obžalovaného (Za 3,1; Ž 109,6). Podle 1Kr 11,14n jsou Adad Idumejský a Rázon Eliadův »protivníky« (v hebr. satany) Šalomounovými. Jejich úkolem bylo žalovati u Hospodina na lid Boží, který se provinil proti Bohu. Tato místa, podle biblického slovníku, ukazují už na přenesený význam tohoto pojmu, jak jej známe z knihy Jobovy. I Boží nebeská vláda má svůj soudní tribunál se žalobcem (satanem), který je počítán mezi »syny Boží«. Jeho úkolem je procházet a obcházet zemi a zkoumat pravou zbožnost člověka. Bývá Bohem pověřen vykonávat zkušební soudy nad lidmi (Jb 1,6.12; 2,1; sr. Za 3,1) a jsou mu svěřeny životu nepřátelské síly (nemoc, přírodní živly ap.). Naproti tomu »anděl Hospodinův« je obhájcem u Božího soudu (Za 3,1), ačkoli v Nu 22,22 vystupuje jako satan (v hebr. textu). Nutno zdůraznit, že v knize Jobově i u Zachariáše představa satana je naprosto nedualistická (tj. není to rovnocenný odpůrce Boží, stojící s ním na jedné úrovni), i když v 1Pa 21,1 je zřejmá snaha rozlišit vnuknutí Boží od vnuknutí satanových (sr. 2S 24,1, kde slůvko satan je vsunuto až Kralickými). Satan je naprosto závislý na moci Boží (Jb 1,12;2,6).

Při čtení Bible narazíme na informace, že Hospodin působí dobré i zlé, že respektuje i požadavky svého odpůrce, který je nazýván hadem, drakem, ďáblem či satanem, ale i luciferem (1M 2,9; Iz 45,7; Pl 3,38; 1Tm 4,4; 1M 1,31). Kdo to tedy je a kde se vzal?

Podrobnější informace o něm najdeme mimo jiné v Ezechielovi. Text sice hovoří o Týrském králi, ale píše se o něm, že „byl věrným obrazem pravzoru, ... byl jsi v Edenu, ... byl jsi cherubem“. Je o něm řečeno, že byl „cherubem ochráncem“ „uprostřed ohnivých kamenů“, což byly symboly cherubů (Ez 28,14-19). Můžeme se domnívat, že byl ve funkci velekněze cherubů a měl za úkol „přikrývat“ a „chránit“. A protože „láska přikrývá množství hříchů“ (1Pt 4,8), měl mít jako hlavní vlastnost lásku. Protože láska a spravedlnost jsou dominantními požadovanými vlastnostmi kněží, odpovídá to rovněž kněžské funkci. V Písmu je o něm dále řečeno, že byl „dokonale krásný“ (Ez 28,12) a „skvělý“ (Ez 28,17).

Bible také uvádí překvapující informaci – byl zřejmě úspěšným obchodníkem (Ez 28,18). I když to zní neskutečně, zdá se, že nebeské bytosti si také mezi sebou nějakým způsobem směňují výsledky své práce. Taková činnost vyžaduje soustavné pěstování určitých znalostí a intelektu a „Lucifer“ v tom nepochybně začal postupně vynikat. Byl však až do svého odhalení bezúhonný (Ez 28,15), byl ozdoben devíti drahými kameny (Ez 28,13).

Znalci uvádějí, že zmíněné kameny symbolizují lásku, spravedlnost, moudrost a moc a jejich pořadí při vyjmenování má svůj význam, např. zcela zde má chybět skupina symbolizující lásku – agapé. Pokud byl „Lucifer“ veleknězem, pak mu nejdůležitější vlastnost – láska – zcela chyběla a spravedlnost u něho byla, podle znalců, nevyvážená. Další vlastnosti pak tyto nedostatky nevyvážily. Moudrost, potřebná k tvůrčím činnostem, je základní požadovanou vlastností králů a knížat, ale není hlavní vlastností požadovanou pro kněžskou funkci. Krása je vnější vzhled, tedy něco, co pro kvalifikaci kněží rovněž požadováno není a co je dokonce postradatelné. To, že byl bezúhonným pouze znamená, že ho do té doby nikdo z ničeho neobvinil. A pokud nebyl nikým obviněn, nemohlo ani dojít k soudu (1Tm 5,19).

Jak to, že „Lucifer“ nebyl nikým obviněn? Říká se „čistému vše čisté“ (Tt 1,15). Písmo upozorňuje, že zlo povstává z pýchy (Př 8,13). V Ezechielovi je psáno „sám se učinil zlým“ (Ez 28,15), tedy sám, bez cizího zavinění. Jak k tomu došlo? „Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil.“ (Ez 28,16) Dalo by se říci, že „Lucifer“ měl nadbytek zboží, o které však nebyl zájem. Nezájem těch, kterým ho nabízel, ho rozhněval a on pojal úmysl jim zboží vnutit. Pouhým násilím to nešlo, začal hřešit, to znamená podvádět. Zjistil, že zboží je buď při stejné kvalitě nutno zdražit, nebo při stejné ceně nabízet zboží méně kvalitní. Aby se však dalo prodat, je ho nutné ho přechválit. Přehánění se postupně mění ve lhaní a lež. Ježíš ho označuje za otce lži (J 8,44). V tomto okamžiku tedy začal „Lucifer“ hřešit, tj. „míjet cíl“.

Jaké zboží mohl nabízet? Ve svatyních se prodává jen zboží týkající se uctívání (Ez 28,18). Protože mezi cheruby se jistě již dávno uctíval Otec „duchem a pravdou“, muselo jít o něco jako „učební prostředek“. „Lucifer“ jako velekněz musel vychovávat a vyučovat a mohl tedy i tento vyučovací prostředek produkovat. Jeho informace, studijní metody a prostředky – prodejní zboží – však nebyly poctivé. Bůh mu nevytýkal prodej sám, ale to, že zboží bylo nekvalitní. Jako velekněz svou práci nedělal dobře.

Jak to bylo možné? Co vedlo „Lucifera“ k tomu, že začal svou práci odbývat? Něco tomu muselo předcházet a příčina nemusela být jen jedna. Objektivní příčiny musíme odmítnout, v takovém případě by jistě na viníka ukázal. Vždyť se celou dobu snaží svalit vinu na někoho jiného a dokonce i na lidi. Lze říci, že existuje množství podnětů, které samy o sobě jednotlivě nemohly nic podobného způsobit, ale překročily úroveň, při níž nastal „zvrat kvantity v kvalitu“. (Jk 1,14-15).

Postavení samo o sobě není příčinou zla. Z lidských zkušeností víme, že vysoká autorita mohla být jedním z rizikových faktorů a mohla svádět ke zneužití a mohla i stimulovat pocit nadřazenosti. Mohlo jít i o rivalitu vůči „staršímu bratrovi“. Rozhodně si tento cherub zakládal na svém vzezření a pěstoval si ho více než ostatní. Zajímavé je to, že se nestal domýšlivým pro své pracovní výsledky. Další rizikový faktor musel být tedy externí – aby se „Lucifer“ mohl stát domýšlivým na svůj zevnějšek, muselo jej jeho okolí obdivovat.

Písmo (Ez 28,18) říká, že se to stalo „pro jeho obchody“, případně „kvůli nepoctivosti jeho prodejního zboží“. Oba překlady ukazují bezprostřední příčinu jinde než v „tělesné“ výjimečnosti. Hlavním podnětem tedy mohla být nadměrná obchodní činnost. Ale bylo řečeno, že „Lucifer“ měl nedostatečné morální vlastnosti. Mohl něco dělat on sám, aby k selhání nedošlo? Můžeme předpokládat, že „Lucifer“ si lásku buď nevypěstoval, nebo dříve vypěstovanou opět ztratil.

Známe hlavní Boží vlastnosti – moudrost, spravedlnost, láska, moc (autorita). Jaké typické činnosti a chování působí na jejich rozvoj či naopak na jejich poškozování? K pěstování lásky, agapé, je nutné komunikovat s těmi, které chceme milovat a zabývat se jimi. Naopak tuto lásku nepěstuje ten, kdo se vůbec nezabývá těmi, které chce milovat, a uzavírá se do sebe. K pěstování moudrosti je třeba hodně studovat a řešit množství logických problémů. Biblická moudrost byla a je potřebná ke stvoření – tedy k tvůrčí činnosti. Moudrost by naopak byla oslabovaná, kdyby osoba tvůrčí práci vůbec nekonala nebo ji dělala v nedostatečné míře. K pěstování spravedlnosti je nutné zabývat se spornými problémy. Pěstování správné autority a moci je možné jen při jejím aktivním užívání k řešení problémů a sporů a při zvyšování své autority narůstající úspěšností její aplikace a veřejným uznáváním úspěchů. Prakticky ve všech oblastech „Lucifer“ selhal.

Všimněme si také, že Boží rozsudek vyřčený v Edenu satana ze lži neobviňuje. Říká se v něm jen, že jeho krok povede k válce mezi oběma potomstvy a jak tato válka dopadne. Není tam ani slovo o Božím zákroku proti němu, žádný trest, jen upozornění na následek, neboť v té době mu skutečně nebylo možné prokázat zlý úmysl.

Ježíš „na vlastní kůži“ poznal sugestivitu „Luciferova“ působení a ukázal, že nezkušení lidé nemohli satanovu útoku odolat. Ježíš označil poprvé „Lucifera“ lhářem a dokonce objevitelem lži jakožto mocenského nástroje. Po svém křtu odrazil na poušti velmi promyšlený ďáblův útok a dokázal, že útoky ďábla na kvalitu stvoření jsou podvodem a že jeho skutečným zájmem je touha po osobní moci, uskutečňovaná za jakoukoli cenu a jakýmikoli prostředky. Ďábel, který se tak mohl přesvědčit, že poučený člověk vyhovuje vysokým nárokům na morálku, se však rozhodl, že se stane otevřeným nepřítelem Boha i Ježíše Krista. (J 12,31).

Bible poskytuje další informace i o záměrech ďábla v budoucnu. Je všeobecně známo, že ten, kdo lže vždycky, není tolik nebezpečný, protože je brzy odhalen a tím zneškodněn. Mnohem nebezpečnější je ten, který si získá mnoho lidí pravdivostí a seriózností v mnoha pro něj méně důležitých věcech a teprve potom své pečlivě připravené pověsti zneužije. Právě tak ďábel jedná. Lze tedy očekávat, že se pokusí o další podvody. Ďábel jako bývalý cherub toho ví mnohem více než andělé, o lidech ani nemluvě. Může tedy například jít o pokus ďábla o získání lidí ideologií. Jestliže v době Ježíše Krista ďábel útočil na jeho následovníky z pozice „obhájce pravdy a zákona“, bude to pravděpodobně i nyní činit obdobně. Ježíš Kristus řekl, že největší nepřátelé budou mezi našimi příbuznými a že nás budou pronásledovat s vírou, že tím slouží samotnému Bohu (Mt 24). Je nutné se na tuto situaci připravit a hledat způsoby, jak jí s Boží pomocí čelit.

Písmo nám radí: A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy‚ opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. (Ef 6,10-17)

Bohočlověk

Slovo „kočkopes“ pro mne vždycky znamenalo něco polovičatého, takový – řekl bych – „guláš“, a tak jsem se zarazil, když jsem při četbě narazil na slovo „Bohočlověk“. Kentauři byli v řecké mytologii napůl lidé a napůl koně, ve starověkém Egyptě měli bohové lidské postavy s hlavami zvířat a dá se říci, že podobných kočkopsů bychom našli více. Ale jak je to s „Bohočlověkem“, slůvkem, s kterým přišel Origenes někdy ve 4. století?

Origenes zdůrazňoval, že Syn je jedné podstaty s Otcem (= homoúsios) a existuje od věčnosti, a dodával, že jen Otec je Bůh sám sebou (autotheos) a jednoduše dobrý, kdežto Logos je jen druhotný Bůh a obraz jeho dobroty, Duch svatý že pak je ještě menší než Syn, že věčný Logos přijal skutečné tělo, stal se opravdu Bohočlověkem, a proto je možno i Marii označovat jako Bohorodičku (theotokos).

Spor o tom, zda byl Ježíš Bohem či člověkem se táhl dlouhá staletí. Vyskytla se tvrzení, že Ježíš byl jen člověk, jiní zase tvrdili, že byl jen Bůh … Církev v roce 325 na prvním ekumenickém koncilu v Niceji vyhlásila, že Syn je „soupodstatný“ s Otcem, tzn., že je s ním jeden Bůh. Druhý ekumenický koncil, shromážděný v roce 381 v Cařihradě, uchoval tento výraz ve své formulaci nicejského kréda a vyznal „jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“.

„Prokousal“ jsem se herezemi prvních století minulého tisíciletí od ebionitů (popírali Ježíšovo božství) až po dokéty (popírali Ježíšovo lidství), včetně gnostických nauk (na kříži trpěl Ježíš, kterého Kristus před ukřižováním opustil). Všichni opírají svá tvrzení o některý či některé biblické verše.

V Písmu najdeme tvrzení, že Ježíš Kristus je Syn Boží, ale i že je Syn člověka. V době, kdy se Ježíš narodil, se rodokmeny odvozovaly od otce, pak by platilo Syn Boží. Ale znamená to i že sám byl v té době bohem? Ale pokud by byl pouze člověkem, kde v té době byl Logos? Ježíš přišel, aby „napravil“ pochybení prvních lidí – Adama a Evy. Byl by-li jen člověk, mohl odolat pokušení ďábla, který je na mnohem vyšší úrovni než člověk? (Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou – Žd 2,7),

Jan (J 1,14) říká, že Slovo bylo učiněno tělem, resp. masem (Und das Wort wurde Fleisch; The Word became flesh; kai o logos sarks egeneto), čímž se dostáváme k problematice těla, duše a ducha. Vzpomeňme i slov v epištole Hebrejským: Komu kdy z andělů Bůh řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!‘ A jinde se praví: ‚Já mu budu Otcem a on mi bude Synem‘. (Žd 1,5). Otevírá se nám pak i otázka zda Marie byla bohorodička. Na slovo „Bohočlověk“ (vyskytuje se i „Boho-člověk“, ale nenarazil jsem na slovo „božský člověk“) můžeme stáhnout i slova z Matouše: Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého (Mt 5,37).

Otázek je mnoho, jediné současnější vysvětlení, které jsem našel, pochází od skupiny křesťanů, kteří se snaží tvrzení v Písmu porovnávat se současnými vědeckými poznatky. Kladou si otázku zda Ježíš mohl být jakýmsi křížencem Boha a člověka a vysvětlují, že vznik každé lidské bytosti (ale i zvířat) je podmíněn platností pevně stanovených genetických zákonitostí. Tvrdí, že Ježíš nemohl být Božím synem geneticky, že pokus vyložit jeho zplození jako jakési umělé oplodnění Marie Božími geny by nic nevysvětlil – pro řešení sporné otázky by byl takový ,,člověk“ bezcenný. V Genesis (1M 6,1-2) se píše o andělech, kteří se stali muži, aby mohli s půvabnými lidskými dcerami obcovat. Není tam však zpráva, zda to bylo pouze pro okamžik pohlavního spojení, anebo se lidmi stali natrvalo.

Můžeme vzpomenout Platonovu představu – která však nemá oporu v Bibli – lidské nesmrtelné duše, která při početí osídlí vyvíjející se plod a dodá mu lidskou podobu neboli to, co nazýváme a pokoušíme se definovat jako osobnost. Psychologové, počínaje Freudem, se zase domnívali, že osobnost je člověku dopředu dána jako neoddělitelná složka jeho ega. Naproti tomu zastánci psychologického směru behaviorismu tvrdí, že osobnost jako fenomén je až produktem zážitků, zkušeností, rozhodnutí a činů člověka. V tomto případě by šlo o něco, co vzniká a formuje se nejprve vlivem dědičných předpokladů a později vlivem životních okolností a svobodné vůle. V takovém případě je lidský mozek pouze prostředí připravené pro vznik osobnosti. Vrozená je ta část bytosti, která souvisí s lidským egem a je ovlivněná předem naprogramovanými instinkty.

Proto zmíněná skupina tvrdí, že teprve lidé duchovní – mravní, řídící se převážně rozumem – dokáží být nesobečtí. Lidské ego (řízené instinkty), postupně ztrácí svůj vliv, někdy do té míry, že je dotyčný schopen obětovat sebe sama. (J 15,13 – Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.) Pro formování osobnosti (ve smyslu charakteru) je – kromě vrozených dispozic či indispozic (Ř 12,3 – Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.) – velmi důležitá doba prvních tří let, kdy se tvoří její jakási základní struktura. Mimochodem teprve od této doby si člověk začíná uvědomovat svou vlastní identitu a totožnost.

A právě na základě behaviorální definice vyslovuje skupina křesťanských badatelů odvážnou tezi o integraci (sloučení) dvou osobností v jednu. Výsledná bytost by pak měla osobně prožít život jako Slovo v nebesích (ponechme stranou kterých ze tří v Písmu jmenovaných), a zároveň by osobně prožila život na zemi jako člověk Ježíš Kristus. Všechny tyto zkušenosti a nabyté vlastnosti by pak byly její vlastní. Ježíš tedy mohl být sloučen jako „Bohočlověk“ později, dodatečně – kdy už bylo co slučovat. A ve skutečnosti, pokud měl žít dál, takto sloučen být musel – svůj lidský život přece obětoval a jako pozemský člověk žít nemůže.

Uvedená hypotéza tvrdí, že Svatý duch, který sestoupil na Ježíše při křtu (zdůrazňují, že Duch není v Bibli jednoznačný pojem) byla pravděpodobně část paměti Slova. Ježíš byl na integraci s osobností této bytosti už dopředu připravován – jakoby se náhle začal rozpomínat na svoji předlidskou existenci. Vysvětlení pak končí slovy: Je na místě připomenout, že takové pozdější dobrovolné sloučení více odpovídá Stvořitelově koncepci svobodné vůle – Ježíš mohl odmítnout. Tento člověk Ježíš tedy musel položit svůj život, své právo na život jako výkupné. To je velmi známá a základní nauka křesťanství. Právo na život však získal nejen Ježíš, ale i celé jeho latentní potomstvo – dokonalé lidstvo druhého Adama. To vše bylo obětováno v prvé řadě za židovský národ, což byl požadavek spravedlnosti Zákona, a druhotně i za celé lidstvo. Z právního hlediska je jeho výkupné odpovídající protihodnotou. Že je tento princip oprávněný, potvrzuje apoštol Pavel v dopise Hebrejcům:

Prostřednictvím Abrahamovým dal tak desátky i Levi, který sám desátky přijímá. Ještě se totiž nenarodil a byl v těle svého praotce Abrahama, když mu Melchisedech vyšel vstříc. Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova? (Žd 7,9-11)

Avšak ani toto vysvětlení není – podle mne – vyčerpávající. Podle něho se Ježíš narodil jako člověk, jako dítě pravděpodobně měl velmi vysoké IQ, ale až při křtu se mu dostává božských znalostí. Slovo se tedy změnilo v člověka, v tělo, ale změnou ztratilo svoje vědomosti? Nejde tu o pouhé ztělesnění se, zhmotnění, ale o přesun, řekl bych, do jiné dimenze. Ježíš byl člověkem, člověkem s božím poznáním, anebo zároveň Bohem i člověkem? A vzkříšen byl opět do „podoby“ duchovní, tj. jako Slovo? Byl Božím synem, protože Logos byl synem Otce, Hospodina a Marii bylo řečeno „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“, ale znamená to automaticky, že byl Bohem? A je možné zabít Boha? Kdo tedy zemřel na kříži?

Nejsem schopen si na tyto otázky odpovědět, patří k těm, u nichž mám poznámku „hic sunt leones“, slova, která psali staří Římané na své mapy a označovali si tím neznámé jim oblasti. Přesto se s termínem „Bohočlověk“ nějak nemohu smířit, příliš mi to připomíná zmíněného kočkopsa. Vím, že na této „otázce“ již mnoho teologů „pohořelo“ a já pokorně přiznávám, že „scio nescio“, uvědomuji si, že „naše poznání je jen částečné, … až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.“ (1Kor 13,9-10)

Nebúkadnesarova socha

Ve třetí kapitole knihy Daniel píše, že král Nebúkadnesar nechal postavit velikou zlatou sochu a nařídil všem svým podřízeným služebníkům a poddaným, aby se té soše klaněli, když zazní určený hudební nástroj. Bible neuvádí jméno sochy, ani jakého boha představovala. Je možné, že socha ve skutečnosti představovala vládu, autoritu a moc babylonského krále neboli člověka nad celou zemí. Tím, že král nařídil, aby všichni bez výjimky sochu uctívali jako nějaké božstvo, povýšil sochu na úroveň jednoho Boha pro všechny. Sochu tak upřednostnil před bohy předků a povýšil ji i nad Boha. Lidé se už nemuseli povinně klanět jen bohům z nebes v chrámech, nebo na posvátných místech, ale soše, která reprezentovala lidského krále Nebúkadnesara. Na to Bůh reagoval ukázkou své moci, když před očima všech králových dvořanů zachránil své věrné služebníky z rozpálené pece. To přimělo krále k veřejnému uznání vyšší autority Bohu.

Ve Zjevení se také píše o soše, která dokonce promluví a vydá rozkaz: „Bylo jí dáno dělat znamení ke cti první šelmy a svádět jimi obyvatele země; rozkazuje obyvatelům země, aby postavili sochu té šelmě, která byla smrtelně zraněna mečem, a přece zůstala naživu. Je jí dáno, aby do sochy té šelmy vdechla život, takže ta socha mluvila a vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo před ní nepokleknou.“ (Zj 13,14-15) Řecké slovo eíkón = obraz, tedy sice nikoliv socha, ale i obrazy a malby v minulosti představovaly uctívaného boha nebo zbožštělého člověka, stejně jako socha. Známé jsou sochy egyptských faraonů nebo nařízené uctívání obrazů římských císařů nebo uctívání obrazů či soch svatých v křesťanských kostelích. Někdo by mohl říct, že v naší době už víme, že jsou to jen předměty, které nemluví, není to skutečný Bůh, ale ve Zjevení se píše, že socha (obraz) mluví jako živý. Ve Zjevení sice není uvedeno, kde socha, či obraz je umístěn, ale o stejné situaci patrně píše Zacharijáš: „Potom vyšel posel, který se mnou mluvil, a vyzval mě: „Jen se rozhlédni a podívej se. Co se tu objevuje?“ Otázal jsem se: „Co je to?“ Odvětil mi: „To se objevuje éfa,“ a dodal: „Tak to bude s nimi vypadat v celé zemi.“ A hle, pozvedlo se olověné víko, a tam uvnitř éfy sedí jakási ženština. Řekl mi: „To je Svévole,“ mrštil jí do éfy a přiklopil otvor olověným poklopem. Vtom jsem se rozhlédl a vidím, hle, vycházejí dvě ženy. Vítr se jim opíral do křídel; měly totiž křídla jako čáp. Zvedly éfu mezi zemi a nebe. Otázal jsem se posla, který se mnou mluvil: „Kam chtějí tu éfu dopravit?“ Odvětil mi: „Chtějí té ženštině vystavět v šineárské zemi dům, a až bude připraven, bude tam uložena na svůj podstavec.“ (Za 5,5-11)

Zlatá socha na začátku věku lidských vlád a oživlý obraz na jeho konci. V obou případech jsou socha či obraz symbolem vlády člověka nad člověkem. Je otázkou poměrně krátkého času, kdy se obraz nebo socha objeví na konci dnů a vydá rozkaz, který předpovídá Janovo Zjevení. Je velmi pravděpodobné, že mluvící socha, či obraz, jsou onou pustošící ohavností na místě svatém z Daniele, o níž se zmínil i Ježíš (Da 11,31; Mt 24,15). Jako o znamení velkého soužení, které ještě nebylo a velmi blízkého konce tohoto věku. Nejde jen o symboliku, ale v závěru věku se to stane doslovně. Proč? Jako byla skutečná socha krále Nebúkadnesara, aby zviditelnila jeho moc nad světem, stejně bude postavena znesvěcující ohavnost na místě svatém, představujíc autoritu šelmy. Kdo pochopí, že je to ohavnost, bezzákonnost, svévole, vzpoura proti Bohu, jeho Synu a jeho právu vládnout svému stvoření, nepokloní se obrazu té šelmy i za cenu ohrožení života. Bude k tomu zapotřebí hodně víry, statečnosti a výhodou jistě bude i moudrost, pochopení, že jde o jeden z posledních pokusů o likvidaci Božích a Beránkových služebníků.

Danielova kniha vypráví ještě o druhém snu krále Nebúkadnesara. V něm mu Bůh dal poznat, že je na Nejvyšším, kdo bude vládnout. Bůh krále varoval před pýchou, aby si nenamlouval, že všechno čeho dosáhl, je jen jeho zásluha. Aby poznal, kdo mu umožnil dosáhnout takové velké moci, nechal krále sedm let žít ve vyhnanství přírody a pak, až král prozřel a poznal, kdo je nejvyšší, byla mu jeho moc vrácena.

V závěru králova příběhu (celý příběh je v Da 4,1-34) je řečeno: „Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘ Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána mimořádná velikost. Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“

Ve světle těchto veršů vidíme, že Bůh nechce lidstvo zničit, ale chce, aby si každý lidský vládce mohl včas uvědomit, že jeho moc nezávisí na jeho vlastní vůli, ale dává jí Nejvyšší Bůh, kterému se bude zodpovídat. Příběh je poučný i v tom, že lidští vládcové podléhají často pýše, i když se jim dostalo včasného varování, že Bůh Danielův, Enochův, Abrahámův, Mojžíšův a Otec Ježíše udělá, co uzná za správné. Každý vládce a autorita, kdo si přečte příběh babylonského krále Nebúkadnesara, nechť jej bere i jako varování pro sebe. Proto je v Bibli příběh o snu, o vyhnání i návratu krále Nebúkadnesara na trůn, zapsán. Je o pýše, o pokoření i zmoudření jednoho z největších vládců starověku. Příběh, jehož odkaz platí dodnes. Aby ani v dnešní době neměl žádný vládce výmluvu, že nemohl vědět, o co v tomto věku lidských vlád jde.

Pro křesťany platí slova apoštola Pavla: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“ (Ř 13,1-7)

A také: „Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají. Ať jsou vždy hotovi jednat dobře.“ (Tt 3,1)

Proč?

Proč to dnes na tom světě tak vypadá? Jak to bude dál? Kde hledat odpověď?
Já ji osobně hledám v Písmu, ve Zjevení a starozákonních prorocích, zvláště Danielovi.

Vývoj naší civilizace se dnes ubírá směrem, který vzbuzuje obavy. Vše probíhá jakoby podle přírodních zákonů, bez zásahu a záměru nějaké vyšší vůle. Ale v Bibli lze najít jiné tvrzení – vláda člověka nad člověkem je k jeho škodě:

Nikdo neovládne vítr, aby jej lapil, dnem svojí smrti nikdo nevládne. Nikdo nemá úniku z té bitvy, zlosyn se nezachrání ani zločinem. To všechno jsem viděl, když jsem uvažoval o všem, co se odehrává pod sluncem v čase, kdy člověk panuje nad člověkem k jeho záhubě.
(Kaz 8,8-9; překlad 21)]

Toto napsal král Šalomoun před několika tisíci lety. V té době ještě všechna významná království zakládala svou existenci a moc na vůli bohů. Člověk žil a vládl z pověření bohů, s vědomím, že je jejich služebníkem, vyslancem, zástupcem, že je jim odpovědný za své činy. Ale bylo jen otázkou času, kdy lidstvo dozraje k tomu, aby si vládl člověk nad člověkem bez Boha. Tato snaha je velmi stará, ale uskutečnit ji v plném rozsahu a míře umožňují až nové technologie a energie našeho věku. Ježíš ukazuje Janovi ve Zjevení, kam to povede: A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest. (Zj 13,16-18)

Bible i archeologie dosvědčuje, že civilizací bylo v minulosti mnoho. Mnohdy vydržely několik generací, pak zmizely a na jejich místě vznikaly civilizace nové. Z dochovaných nálezů oněch civilizací je i dnes patrný rychlý rozmach založený na špičkových vědomostech, které se objevují bez odpovídajícího předchozího postupného vývoje. Žeby zakladatelům té které civilizace někdo mnohem vyspělejší poskytl informace? Bible obsahuje zprávy o zasahování Božích synů do lidského vývoje (1M 6,1-4). V knize Job je zaznamenán rozhovor Boha se satanem v nebi o Jobově bezúhonnosti (Job 2,1-6). A v knize proroka Daniela se dočteme o nebeských ochráncích národů (Da 10,12-13.20-21). Z Danielových slov je zřejmé, že v nebi jsou bytosti, jež ovlivňovaly vývoj národů a vznik jejich civilizací.

Známým biblickým příkladem pokusu o lidskou světovládu bez Božího souhlasu je příběh o budování babylonské věže (11. kapitola 1. Mojžíšovy). Lidé měli jednu řeč a usmysleli si, že si postaví město a věž, která bude sahat až do nebe, aby si učinili jméno a nebyli rozptýleni po celé zemi. Král Nebúkadnesar zase měl dva prorocké sny a ve výkladu prvního se dozvídá, že mu Bůh dává moc nade vším živým na zemi. V obou případech tedy byli u zrodu velmi schopní a silní vládci – Nimrod a Nebúkadnesar. Oba usilovali o dosažení vlády nad všemi lidmi, ale zatímco Nimrod neměl Boží schválení a Bůh mu zabránil, aby svůj záměr uskutečnil, Nebúkadnesar Boží souhlas měl. Bůh dal Nebúkadnesarovi vědět, že smí vládnout nad vším živým na zemi, a protože slovo Boha je jako zákon, znamená to, že dal oficiálně lidem právo vládnout si sami. Až do příchodu Božího království.

Babylon je první království ze čtyř, jež znázorňuje socha, kterou Nebúkadnesar ve snu viděl. Socha představuje věk lidských velmocí ve čtyřech etapách směřujících k lidské světovládě. Babylon je počáteční inspirací, ideovým vzorem a počátkem nové etapy lidského vývoje, proto je hlavou té sochy. Nebúkadnesar a jeho Babylonská říše reprezentuje cíl, podstatu a základní metody vládnutí pro všechny další lidské světovládné velmoci. I dřívější vládci měli podobné přání a pohnutky, ale je to poprvé, kdy Bůh sám dává, prostřednictvím prorockého snu, lidskému králi právo vládnout nad celým světem.

I naše civilizace je stále ve věku lidských vlád podle babylonského typu, proto můžeme sledovat téměř po celou dobu, i po rozšíření křesťanství, jak se různé národy snažily a snaží dodnes o vytvoření světovlády nezávislé na Boží vůli a neřídí se ani jeho zákony. Rozdíl se projevuje mimo jiné ve volbě prostředků vládnutí. Bůh neomezuje lidi v tom, aby se sami přesvědčili a získali zkušenost se životem nezávislým na něm. Lidské vlády se snaží učinit lidstvo závislé na jejich vládě a omezuje postupně lidem prostor pro svobodné rozhodování a jednání ve všech ohledech. Moderní technologie dnešním vládcům umožňují získávat stále větší kontrolu nad každodenním životem všech lidí.

Království, usilující o světovládu, se v řadě rysů lišily. I proto jsou čtyři nejdůležitější království v Danielových proroctvích popsaná jako čtyři různá zvířata. Přesto stojí na několika společných základních principech, které jsou typické pro vlády babylonského typu.

1.        Lidská vláda, která Boží slovo nebere závazně. Bůh není její nejvyšší autoritou.

2.        Vytváří vlastní zákony, bez Božího schválení.

3.        Ideovou inspiraci čerpá ze zdrojů, které se neřídí Boží vůlí, informace čerpá i v mystice, magii, astrologii a v různých pohanských náboženstvích.

4.        Babylonský typ vlády staví právo silnějšího nad Boží spravedlnost.

5.        Babylonský typ vlády staví na používání moci ve všech jejich formách k sobeckému ovládnutí všech lidí.

6.        Staví především na vojenské síle, hospodářských a politických prostředcích.

7.        Ovládá lidí vojenskou silou, lží a ekonomickou mocí. Vytváří závislost lidí na jejím systému při jejich snahách seberealizovat se. Postupně oslabuje vlastní identitu jednotlivce i národů, která vyrůstá z minulosti, z duchovních a kulturních kořenů.

8.        Hierarchie vlády Babylonského typu stojí na mocenském uspořádání, na jehož vrcholu je satan a jeho služebníci, které si vychovává.

9.        Základní politické nástroje babylonského typu vlády jsou moc, lest, klam, intriky.

10.     Jejím cílem je podmanění si Země, všeho živého na ní, ale ne podle vzoru, který měl Adam se svou ženou v zahradě v Edenu. Lidé na začátku dostali za úkol naplnit zemi a podmanit si všechno živé tím, že by postupně rozšiřovali edenskou zahradu a s ní i podmínky, které v ní panovaly. K tomu by se museli učit a získat poznání a pochopení řádu, který Bůh v zahradě vytvořil. Ten se lišil od okolní přírody mimo zahradu. Neřídil se zákonem silnějšího. Vláda babylonského typu naopak stojí na uplatňování zákona silnějšího, v němž slabší jedinec nebo národ se stává kořistí těch silnějších. Právo se nezakládá na Boží spravedlnosti, ale na moci těch nejsilnějších. Ti prosazují vlastní sobeckou spravedlnost.

11.     Lidské světovlády touží po bohorovnosti a vyústí ve vzpurnost a vzpouru proti Bohu. (Da 8,23-25; 7,8)

Velký Babylon, až se vynoří z propasti, naplní prorocký sen krále Nebúkadnesara a završí se věk lidských vlád. A jako na začátku babylonský král odváděl poražené národy do jiných částí své říše, aby je vykořenil a učinil z nich monokulturní společnost i Velký Babylon, až se vynoří z propasti, bude potírat národní identitu a vytvoří nové světové náboženství, které v sobě bude mít prvky všech dosavadních náboženství. Velký Babylon bude chtít v závěru pohltit úplně všechno, a kdo se mu nepodřídí, toho se bude snažit rozdrtit a vyhladit. Dnešní ideologie multikulturalismu, která z jedinečnosti národních tradic, zvyků i víry, dělá bezobsažnou a vše relativizující směs, potlačuje jedinečnost a význam křesťanských hodnot. Vyvolání a podpora velké migrační vlny do Evropy lidí cizích naprosto odlišných kultur a náboženského vyznání je vědomou snahou oslabit, co nejvíce křesťanské kořeny naší civilizace.

Otázka je proč Bůh umožnil člověku, aby si vládnul sám. Ve snu a z jeho výkladu se babylonský král dověděl, že království, která nastoupí po něm, budou stále horší. Je to mimo jiné i proto, že původně přírodní zákon přirozeného výběru, který je o tom, že silnější a zdravější jedinci vítězí nad těmi slabšími a nemocnými, se nehodí na lidskou společnost a vede k postupnému narůstání nespravedlnosti, svévole a násilí ze strany těch mocnějších a silnějších. Přírodní zákon, kterým je v divoké přírodě udržovaná zdravá rovnováha, není vhodný pro trvale zdravý vývoj ani lidí ani jiných inteligentních bytostí. Inteligentní bytosti se svobodnou vůlí potřebují ke svému zdravému vývoji vyšší princip, než je zákon silnějšího – lásku.

Před tím než Bůh ohlásil věk lidských vlád, byla na Zemi situace jiná. Boží synové mnohem výrazněji ovlivňovali vývoj lidstva. Snažili se mimo jiné urychlit vývoj člověka tak, že ho předčasně seznámili s vědomostmi, na které by člověk sám přišel, až mnohem později. Proto dnes objevujeme nálezy civilizací s mimořádnou úrovní znalostí, které se vynořují náhle a většinou i stejně náhle zanikají, nebo rychle upadají. Daniel zmiňuje, že všechny národy měly své nebeské ochránce a ti ovlivňovali jejich vývoj. Také Bůh uzavřel smlouvu s Abrahámovými potomky, které pojmenoval Izrael. S koncem existence samostatného Izraelského a později i Judského království mohlo začít období na Bohu nezávislé vlády člověka nad člověkem. Ani Boží lid se nedal trvale vést Bohem. Boží lid zatoužil mít lidského krále, jako měli okolní národy. Selhaly pokusy některých Božích synů, kteří se pokusili ovlivňovat vývoj lidí podle vlastních plánů. Nezávisle na Bohu. Zákonitě muselo dojít na etapu, v níž si lidé budou vládnout sami. Aby se ukázalo, jestli si člověk může vládnout sám nezávisle na Bohu k trvalému prospěchu, bez ohrožení ostatního Božího stvoření. To je nejspíš hlavní důvod, proč jsme ještě ve věku lidských vlád. Není to proto, že by Bůh otálel. Apoštol Petr to vysvětluje ve svém druhém dopise: „Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2Pt 3,9)