Podobenství o 10 družičkách

Podobenství o 10 družičkách

Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. (Mt 25,1-13)

Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘

"Znát" v biblické řeči znamená mít s někým společenství. Výrok „neznám vás“ je tedy totéž co „nemáte se mnou společenství, nepatříte ke mně“ – nepatříte ke mně, protože jste o mě nedbaly, jinak byste jednaly prozíravě a připravily se tak, abyste mohly vejít na svatbu.

Podobenství o deseti družičkách mě postavilo před onu naléhavou otázku: patřím do první nebo do té druhé pětice. Jsem tím, jehož lampa je v pořádku, naleštěná, plná oleje a zářící, anebo světélko v mojí lampě dohasíná? Krásně se o tom káže, ale nic z toho neodpoví na otázku, kde jsem já v tom podobenství. O těch rozumných se vypráví jako o připravených. Ospalost přišla na všechny bez rozdílu, ale jenom rozumné byly zároveň připravené. V čem spočívala jejich rozumnost? Všimněme si, že jednají naprosto pragmaticky: dovedou si spočítat, za jak dlouho dohoří olej a vezmou si náhradní do zásoby. Vždyť nevědí, kdy pán přijde, může se cestou zdržet a jejich rozumnost jim velí připravit se i na tuto eventualitu. Těch pět rozumných používá rozum. Často se o víře hovoří jako o pocitové záležitosti – že se týká našeho nitra, je vnitřním stavem člověka, volným rozhodnutím ke kterému nás přivádí srdce. Rozum, jako bychom ho měli v tomto ohledu tendenci podceňovat. Teolog počátku druhého tisíciletí Anselm z Canterbury nazval svůj spisek „Víra je nástrojem porozumění“ [1]. Protikladem porozumění je nerozum – pošetilost, hloupost. Proto rozehrává Ježíš modelovou situaci ve svém podobenství o deseti družičkách. Polovina se chová rozumně, druhá pošetile. Vzorem víry jsou samozřejmě ty rozumné, tedy ty, u kterých jejich víra vedla k porozumění, nahlédly do řádu věcí a dokázaly se tomuto řádu přizpůsobit. Oproti tomu ty druhé zůstaly ve své pošetilosti. Nenahlédly nic, protože se chovaly nerozumně.

Žijeme v prostředí, a snad každý, kdo se hlásí k jakékoliv víře či vyznání v této zemi se s tím setkal – člověk se přizná ke své víře a mnozí takové přihlášení chápou jako přiznání se k slabosti a pošetilosti: „no to je ale blázen“, říkají o takovém člověku a málem si klepou na čelo: „ten se musel zbláznit, zase mu někdo vymyl mozek. Přece nemůže být normální.“ Znakem normálnosti mají přitom na mysli stav bez víry – nevěřit ničemu a nikomu – to je pro drtivou většinu Čechů normální. A další častou odpovědí je argument – spoléhám se na vlastní rozum, nebudu přeci věřit nějakým báchorkám. Ježíšovo podobenství nahlíží situaci zcela opačně: za normu jsou dávány ty, které byly rozumné tím, že se dokázaly připravit. Připravenost jde ruku v ruce s rozumností. Kdo se nepřipravuje je nerozumný, to je základní poučka, kterou si osvojujeme záhy po nastoupení do školy. Nepřipravit se na zkoušku, neučit se je hloupost. Tím, že věřím Bohu, nedávám najevo svoji slabost, nerozum, pošetilost, ale naopak: jsem schopen definovat svoje limity – v oblasti rozumové, citové i společenské. Nejsem jedinou a nejvyšší normou sám sobě, ale sám o sobě dokážu pochybovat. A od této pochybnosti spolu s vírou jdu cestou rozumu k Bohu a člověku. Slavnému Descartovu „Myslím, tedy jsem“ předcházelo Augustinovo „Pochybuji, tedy jsem“. Víra dokáže člověka z jeho pochybností znovu nasměrovat, vyvést, ukázat dobrý směr, který nemusí být za každou cenu popřením rozumu.

Ale znovu se vracím k otázce: kde jsem já v podobenství o deseti družičkách? Jak mě má víra činí připraveným, rozumným, jak se díky ní zajišťuji pro budoucnost? Když zpětně z pohledu víry nahlížíme některé události ze svého života, často si říkáme: no to byla ode mne hloupost, to jsem musel být blázen… Pán Bůh nám dal rozum k tomu, abychom ho používali – i ve své víře, ne proti ní, ale spolu s ní: druhým na svědectví, že právě jako věřící lidé jsme schopni chovat se rozumně, moudře, že právě víra nás přivedla k životní vyrovnanosti, větší připravenosti na to, co v životě přichází dobrého i zlého. Podle Ježíšova podobenství se pošetilost projevila v nerozumnosti družiček. Míra pošetilosti v mém vlastním životě stoupá přímo úměrně s tím, jak klesá hladina mé víry a naopak. Hluboký ponor do víry, která ovšem není rozumovou rezignací, je naopak doprovázen i velice rozumovým způsobem uvažování a chování. Biblické vyznání: „Věřím, pomoz mé nedověře,“(Mk 9,24) je hlubokou prosbou nejen o víru, ale i rozumnost, jdoucí ruku v ruce s ní. Jenom ta člověka udržuje v bdělé připravenosti. „Hospodine, upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne.“ (Ž 119,133)

Každý máme zodpovědnost za svůj duchovní stav. Je tedy velice namístě ptát se: Jak můžeme být připraveni i my? A co to vlastně znamená, být připraven? Apoštol Petr svého času řekl Ježíši před Jeho zatčením: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ (L 22,33) Skutečnost posléze ukázala, že Petr připraven nebyl – Ježíše 3x zapřel. Petr se totiž spoléhal sám na sebe, důvěřoval ve své schopnosti překonat pokušení ďábla, vyzrát na strach ze své smrti. Proto selhal. Proto tehdy nebyl připraven. Tehdy ještě nevěděl, že připraven je člověk, který věří Bohu a spoléhá na Boha pro své vysvobození.

Když to později Petr poznal, napsal ve svém listě varování pro všechny, kteří by chtěli hledat v sobě sílu proti zlu: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako `lev řvoucí´ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře.“ (1Pe 5,8-9) Podobně mluví i apoštol Pavel. Křesťanům v Korintu píše: „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře.“ (1Kor 16,13) Podobně nabádá i Tesalonické: „My, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu.“ (1Tes 5,8) To, co nám pomáhá vítězit nad ďáblem, to, co nás udržuje bdělé a připravené, je naše víra. Je to víra, kterou v nás Bůh probudil prostřednictvím svého Slova a skrze křest. Je to víra, která je víc než pouhá znalost nějakých historických faktů. Je to živá víra, která si přivlastňuje Boží sliby odpuštění, zaplacené nevinnou krví Božího Beránka, Ježíše Krista, a která na těchto slibech staví své bytí i nebytí. Je to víra, skrze kterou oblékáme nový šat Kristovy dokonalosti, abychom jím zakryli nahotu svého hříchu. Jak říká Ježíš v knize Zjevení: „Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!“. (Zj 16,15)

Podobenství o družičkách nás učí osobní zodpovědnosti a individuální připravenosti. Tak jako olej [2] nebylo možné čerpat ze společných zásob, tak ani víru nelze. Přestože se bohoslužeb účastníme společně, jako společenství věřících, naše připravenost je věcí každého z nás osobně. Vždyť každá družička měla svou vlastní lampu. Jinak řečeno, nemůžete věřit za někoho, stejně jako nemůžete za někoho jíst a pít a spát. Otec nemůže věřit za svého syna; dcera nemůže věřit za svou matku. To, že věří manžel, nijak neprospívá bezvěrné manželce. Co tedy máme dělat? Jak můžeme posílit svou víru? Máme přeci k dispozici Boží prostředky milosti: Boží pravdivé a nepřekonatelné Slovo; křest v Jeho spásné jméno; Jeho svatou Večeři, při které nám Ježíš zpečeťuje smlouvu své milosti tím, že nám dává své tělo a svou krev. Máme tyto zdroje, nezbytné a nutričně bohaté pro naši víru. Používejme je hojně. Jen ten kdo bude zakotven ve víře, bude mít olej v lampě a bude připraven na příchod ženicha. Amen.

---

[1] „Fides quaerens intellectum“ – Anselm definoval teologii jako „porozumění hledající víru.“

[2] Olej jako takový nemá v podobenství žádný zvláštní „hlubší“ význam - je třeba jej chápat v kontextu celého příběhu. Jde o podobenství, nikoliv o alegorii.

O deseti družičkách

Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Milí bratři a sestry, začátek podobenství o deseti družičkách v překladu „Slovo na cestu“ zní: „Můj druhý příchod se bude v určitém smyslu podobat svatbě. Ti, kteří mne budou očekávat, jsou jako deset družiček, které vyhlížely ženicha, aby ho přivítaly světlem svých lamp…“. (Mt 25,1-13)

 

Ježíš tráví se svými apoštoly poslední společné chvíle. Co bude následovat, to se jim snaží přiblížit v podobenstvích – o fíkovníku, o věrnosti služebníků, o hřivnách i o deseti družičkách. Na co se máme v podobenství zaměřit, nám říká Ježíš sám. Pointa podobenství o deseti pannách [1] je stejná jako v předcházejícím Podobenství o věrnosti služebníků [2] – nečekaný příchod našeho Pána.

Abychom pochopili podobenství o družičkách, je dobré mít přehled o tom, co se odehrává v průběhu židovského svatebního obřadu. Při slavení židovské svatby bylo obvyklé, že ženich si přišel pro svou nevěstu do domu jejích rodičů a pak šli společně slavnostním průvodem do ženichova domu, kde byla hostina. S nevěstou čekaly na ženicha rovněž družičky. Jejich úkolem bylo doprovázet se světly tento, obvykle noční průvod svatebčanů. S přijetím pozvání se družička zavazovala k tomu, že obstará vše, co bylo nezbytné k splnění jejího úkolu. V 9. kapitole První knihy Makabejské (1Mak 9,37-39 [3]) se objevuje zmínka o takovém svatebním průvodu. I když nejsme schopni rekonstruovat přesně zvyky při slavení židovské svatby v Ježíšově době, je možné, že uvedení deseti družiček, které očekávají ženicha, má souvislost s židovskou tradicí, jež vidí v čísle deset dostatečný počet k požehnání snoubencům nebo novomanželům.

Musíme však dát stranou naše současné představy o svatbě, družičkách i lampách. Konkrétně slovo, které se překládá v tomto podobenství jako „lampa“, je v 25. kapitole Matouše použito pětkrát, jednou v Janovi (J 18,3 [4]), jednou ve Skutcích (Sk 20,8 [5]) a dvakrát ve Zjevení (Zj 4,5; 8,10 [6]). Joachim Jeremias [7] tvrdí, že toto slovo se musí překládat „pochodně“. Uvádí, že „to jsou dlouhé hole, kolem vrcholků obalené hadry, jež jsou úplně promočené olivovým olejem. Skupina dívek nese tyto hořící pochodně v slavnostním průvodu do domu, kde se svatba bude konat. Tam pak tančí různé tance.“ Ale vraťme se k podobenství.

Zpočátku můžeme být překvapeni, že pět moudrých panen nechce sdílet svůj olej s pošetilými. To není proto, že pět moudrých panen by bylo sobeckých. Každý člověk je zodpovědný za svou volbu (5M 24,16 [8]; Ez 18,20 [9], Jer 31,29-30 [10]). Lze říci, že pět pošetilých panen nemělo olej ze stejných důvodů, proč lidé pokračují v jízdě, když jim dochází benzin, i když je varuje blikající značka na přístrojové desce. Lidé nevěří varovným příznakům, říkají si, že to ještě není tak špatné.

National Geographic přinesl v květnu 1984 barevné fotografie a kresby římských měst Pompeje a Herculaneum. Výbuch Vesuvu byl tak náhlý, že obyvatelé nestačili utéct: muži a ženy zůstali na trhu, bohatí ve svých luxusních lázních, otroci při práci, všichni zemřeli uprostřed sopečného popela a přehřátých plynů. Dokonce i rodinné mazlíčky potkal stejný osud. Nejsmutnější na tom je, že tito lidé nemuseli zemřít. Vědci potvrzují to, co uváděli již starověcí římští spisovatelé – týdny před skutečnou explozí se ozývalo hřmění a otřesy. Dokonce i zlověstný oblak kouře byl jasně viditelný.

Možná se ptáte, proč vlastně Ježíš s návratem tak prodlévá? Proč stále nepřichází? Důvodem Jeho otálení je, že chce, aby Jeho pozvání přijali všichni lidé, aby se jeho „svatební síň naplnila stolovníky“. (Mt 22,10 [11]) Jak napsal ap. Petr: Pán „má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“. (2Pe 3,9) Pravda, pro někoho z nás to může znamenat, že si řekne, že dál čekat je zbytečné, že už to nemá cenu. Avšak slova samotného Ježíše mluví o Jeho návratu tak jistě a rozhodně, jako o máločem jiném. Na dvakrát pěti družičkách vidíme, jak odlišně se k tomu můžeme postavit. Ježíš vlastně hned na začátku podobenství prozrazuje, že pět jich bylo pošetilých a pět rozumných, ale vtip je v tom, že se dlouho nepozná, které byly které. Rozdíl mezi nimi se ukázal až v okamžiku, kdy se rozlehl křik „Ženich je tu, jděte mu naproti!“ Družičky to probudilo – tedy během čekání také nějakou dobu spaly. To se nedá přehlédnout. Usnulo bez výjimky všech deset. Celý průvod, celá církev. O ni tu přece jde! Ne o svět – ale o ty, kteří již Syna člověka očekávali. Dali se pokřtít a začali křesťansky žít. Křesťané v prvních desetiletích se nehodlali zařizovat na světě pro staletí. A nám to může být drobnou úlevou, když vidíme, jak již záhy se potýkali se stejnými starostmi a obtížemi, jaké máme dnes my. Všechny nás zmáhá únava a pochybnosti, když nic v našem světě nenasvědčuje tomu, že ten, který byl ukřižován, přijde ve slávě a bude soudit.

Jsou i takoví, kteří již s příchodem Páně úplně přestali počítat, protože se jim zdá, že z víry teď žádný prospěch nemají. Pro naši dobu je právě tohle typické – žije se jen přítomností, okamžitým zážitkem a kvalita se hodnotí podle zábavnosti. Obrazně a s podobenstvím řečeno, nejeví se potřebné „pečovat teď o lampu“, aby měla zásobu oleje na dlouhý čas. To se dá odložit – je dost času, až budeme staří nebo si vzpomenout na Boha až před smrtí a oprášit svou víru. Opravdu, zdá se, že víra je jen jakýmsi přídavkem, nikoliv nezbytností k životu.

S příchodem Syna člověka se neklamně vyjeví, co je kdo zač. Teprve, když bylo třeba vítat ženicha, projevil se rozdíl mezi družičkami. Pět rozumných šlo ke kupcům kupovat, dokud byl ještě čas. Kde se kupuje olej, je jasné. Ale kde se kupuje evangelium? Kde se čerpá víra? Snad by každý z vás uměl odpovědět – tam, kde Bůh mluví ke svému lidu, kde nabízí dary milosti, kde dává příležitost ke službě, kde člověk raději zapře sebe a svůj prospěch, aby získal svého bratra pro smíření a odpuštění vin. V podobenství rozhoduje zásoba oleje a ne vlastnictví lampy. Při příchodu království nebeského bude rozhodovat evangelium dosvědčené v živé víře a ve skutcích lásky, ne církevní příslušnost.

Není nic tak důležitého jako to, co se s člověkem stane, až přijde Syn člověka, protože to rozhodne o jeho spáse nebo zatracení. Proto je možno tolik usoudit z toho, zda si družičky vzaly či nevzaly olej na dolití lampy. Ty pošetilé si myslely, že ženich přijde hned, tak, jak jim se to nejlépe hodí. Pošetilé tu nejsou pro ženicha, spíš si myslí, že je tomu naopak, že na celé svatbě je nejdůležitější, aby si ony přišly na své. Když ženich ve vší svobodě dělá, co uzná za vhodné, nejsou na to připraveny. Jejich lampy vyhasnou a ony nemohou vykonat službu, pro kterou tu jsou. Tato duchovní nemoc je v církvi stále přítomna. V každé generaci se znovu objeví křesťané, kteří by chtěli všechno, o čem z Písma slyší, hned, teď, bez čekání, bez námahy. Přikazují Pánu Bohu, dokdy musí přijít konec světa, dokdy jim musí dát veškerou plnost života, dokdy je má uzdravit, dokdy jim má vyhledat životního partnera … Jejich lhůty jsou většinou velmi krátké. Oni by už rádi byli oběma nohama v nebeské radosti a zapomínají na to, že nyní je čas jejich odevzdané služby. Takoví duchovní nedočkavci přestávají svítit svému okolí velmi brzy. A pak mnohdy skončí v řadách zahořklých odpůrců křesťanské naděje. Nedá se říci, že tito lidé nikdy nevěřili. Naopak, zahanbovali a zahanbují nás zapálením. Nechybí jim zápal, ale osobují si roli režisérů Božího díla. A pak jsou samozřejmě zklamáni, neboť Bůh jedná svobodně a nenechá se režírovat. Oni nepřišli sloužit, ale řídit. Moudrá víra je oproti tomu vždy pokorná a dlouhodechá. Moudré družičky z podobenství se připravily na dlouhou službu. Pánu Ježíši jde o to, aby naše víra byla stejně moudrá. Nechce nám brát nadšení, nechce, abychom Jeho příchod odložili do mlhavé dáli, která se nás ani v nejmenším netýká. Ale chce, abychom měli při čekání dlouhý dech. Abychom nepočítali se sprintem, ale s vytrvalostním během. Chce, abychom předpokládali, že cesta za kristovskou nadějí je cesta na celý život. Chce, abychom počítali s celoživotní službou, a proto stále dolévali své lampy novým a novým nasloucháním Jeho Slovu. Náš Pán chce, abychom nechali čas naplnění v rukou Jemu, a poslušně svítili, ať je na Božích hodinách kolik chce. Amen.

---

[1] „Proto bděte, neboť neznáte den ani hodinu, kdy přijde Syn člověka“ (Mt 25,13)

[2] „Jeho pán ale přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou nezná“ (Mt 24,50)

[3] Po těchto událostech se doneslo Jónatanovi a jeho bratru Šimeónovi, že Jambrijci chystají velikou svatbu, že s velikým doprovodem budou převážet z Nadabatu nevěstu, dceru jednoho z kenaanských velmožů. Tu si vzpomněli na krev svého bratra Jóchanana, vypravili se na ně a ukryli se pod útesem hory. Pohlédli vzhůru a uviděli hlučný průvod. Ženich, jeho přátelé a bratři šli naproti nim s bubínky a mnohými hudebními nástroji, všichni ozbrojení.

[4] o oun ioudas labon ten speiran kai ek ton archiereon kai farisaion uperetas erchetai ekei meta fanon kai lampadon kai oplon; Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi.

[5] esan de lampades ikanai en to uperoo ou esan sunegmenoi; Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp

[6] kai ek tou thronou ekporeuontai astrapai kai brontai kai fonai kai epta lampades puros kaiomenai enopion tou thronou ai eisin ta epta pneumata tou theou;  Od trůnu šlehaly blesky a dunělo hromobití; před trůnem hořelo sedm světel – to je sedmero duchů Božích; kai o tritos aggelos esalpisen kai epesen ek tou ouranou aster megas kaiomenos os lampas kai epesen epi to triton ton potamon kai epi tas pegas udaton;  Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod.

[7] JEREMIAS, Joachim. Lampades in Matthew 25,1-13. In Soli Deo Gloria (New Testament Studies in Honor of William Childs Robinson). Ed. J. McDowell Richards. Publisher John Knox Press, First Edition edition, 1968, s. 83-87.

[8] Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.

[9] Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.

[10] V oněch dnech už nebudou říkat: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby,‘ nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.“

[11] Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.

Odpuštění

Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ – “Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“  Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.  Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.  Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.  Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“  Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“  Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“  A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“ (L 7,36-50)

Mt 18,21-22: Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.

Petr přichází za Ježíšem s otázkou: Kolikrát? Kolikrát mám odpustit? Petr vyrůstal v krajině, kde se lidé učili, že odpustit se má i třikrát, ale po čtvrté už ne. Tak to učili židovští rabíni, že prý Bůh odpouští jen třikrát a počtvrté už nikoli. Odvolávali se přitom na proroka Amose, kde Hospodin říká: Gaza hřešila trojnásob, čtyřnásob – už toho mám dost!

To Petr určitě znal, ale od Pána Ježíše se naučil, že spravedlnost učedníků musí být hojnější než spravedlnost farizeů. Proto i to odpuštění musí být větší než u farizeů. A tak si řekl sedmkrát, to je číslo dokonalosti. Možná čekal, že ho Ježíš pochválí, jak dobře pochopil jeho učení. Ježíšova odpověď však daleko přesahuje Petrův úsudek. To, co řekl Petrovi (v. 22) zní v řeckém textu dvojznačně: dá se přeložit „sedmasedmdesátkrát“, nebo „sedmdesátkrát sedmkrát“. V tomto případě však není důležitý přesný překlad, protože symbolický význam je v obou případech stejný: neomezeně, bez hranic.

U Lukáše (L 17,1-6) nás Pán Ježíš učí: Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: ‚Je mi to líto,' musíš mu odpustit. To se ale snadno řekne, ale těžko se to dělá. Učedníci si to uvědomovali a viděli, že k takové dokonalosti mají ještě daleko, a proto následně prosili Ježíše: Dej nám více víry! Něco takového, odpouštět bez omezení, to prostě není v našich a v žádných lidských silách, na to potřebujeme více víry. A Ježíš řekne: Na to nepotřebujete více víry, stačí víra malá jako hořčičné zrnko a budete dělat divy.

Apoštol Pavel, vzpomínáte si, to vyjádřil snad ještě silněji: „Kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (1K 13,3). Víra bez lásky není nic, i kdyby ohromovala svou velikostí. Víra se projevuje láskou a skrze lásku. A pak může být i maličká, nenápadná, skromná.

K odpuštění je potřeba Božího vedení a potřeba přiznat si, že je to opravdu mnohdy nad naše síly. Je to čin, při kterém musí být přítomno celé naše srdce a mělo by jít ruku v ruce s modlitbou před Boží tváří, protože to, co se v té chvíli odehrává, není nic menšího než boj duše s mocnostmi temnoty.

Odpuštění hříchů, a hříchu, nemá nic co do činění s nějakou naší „demencí“. Pán Bůh nechce, abychom při odpouštění na všechno úplně zapomněli, ale abychom si to nedrželi a byli uzdraveni tak, aby nás to už citově nezraňovalo a nezotročovalo. Odpouštíme totiž nejen našim bratrům, odpuštění se týká i nás samotných. Vzpomínka apoštola Pavla na jeho vlastní hřích byla nejjistější cestou, jak se zdržet pýchy. Připomínat si, co nám bylo odpuštěno, je nejjistější cestou, jak udržet bdělost naší lásky k Ježíši Kristu. Ne proto, že bychom si libovali v nezdravém probírání se ve svých hříších, ale proto, abychom se radovali z divu milosti Ježíše Krista.

Bůh odpouští, ale tím nejsme zbaveni přirozených důsledků svých hříchů. Král David, když se ocitl na vrcholu moci, spáchal otřesný zločin: dopustil se nejen cizoložství s manželkou bojovníka Uriáše, ale když se mu nepodařilo svůj hřích utajit, nařídil Uriáše v boji zradit a nechat ho padnout. Před Davida potom ale předstoupil prorok Nátan, který ho příběhem o boháči, který ukradl chudákovi jeho jedinou ovečku, přiměl, aby si David svou vinu uvědomil v celé své hrůze. Nátan králi Davidovi pohrozil Božím trestem. David svou vinu uznal a Nátan mu sdělil, že mu Bůh odpouští a že nezemře. Negativním dopadům se ale nevyhnul. Bůh nám odpouští, ale to nás nezbaví zodpovědnosti a následků hříchu.

V Lukášově evangeliu (L 7,44-50) čteme o kající ženě, která Pánu omývala nohy svými slzami a utírala je svými vlasy. Pán její kajícnost odměnil slovy: „Jsou ti odpuštěny hříchy. Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji.“

Obě postavy jsou kajícníci – král David i hříšná žena. Každý je jiný, ale něco mají společného. Je to hřích, vina, lítost, odpuštění. Obě postavy spáchaly hřích: David spáchal těžký zločin, viny té ženy nejsou blíže uvedeny, ale byly obecně známé a farizeus ji jako hříšnici znal (v. 39). U obou se dostavila lítost. Lítost je podmínkou odpuštění. Vidíme však rozdíl mezi postojem Davida a té ženy. David lituje, až když slyší Nátanovu výtku. Příběh o bohatém muži, chudákovi a jeho ovečce v něm probudil ošklivost nad tím, co sám spáchal. Litoval nejen proto, že se obával zaslouženého Božího trestu, ale i díky poznání ošklivosti svého hříchu. A to mu přineslo odpuštění.

Žena v evangeliu ztělesňuje lítost dokonalou. Ta nelituje kvůli trestům, ale klečí u Ježíšových nohou a pláče. Jejím motivem je láska. Poznává v Ježíšovi Boží dobrotu a ve světle toho nemyslí na sebe, ale na to, jak moc se vzdálila od toho, co hlásají Ježíšova slova.

Oba – David i hříšnice – dosáhli odpuštění, ale je mezi nimi rozdíl. Davidovi je přislíbeno, že nezemře, tedy že nebude zavržen. Žena obdržela mnohem víc: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji.“ Pokoj je plnost dobra. Je jí odpuštěno mnoho, protože mnoho miluje.

V příběhu je však ještě jeden člověk – farizej, který pozval Ježíše k jídlu. Ten se nad ženou-hříšnicí pohoršoval. Co to bylo za člověka? To nebyl hříšník, byl to solidní muž, občansky bezúhonný, farizeus, který si své náboženské povinnosti svědomitě plnil. Přesto vše směřuje v jeho neprospěch. Pán Ježíš mu vytýká nedostatek lásky. Ne kvůli tomu, že Ježíše nepřivítal, nepodal vodu k umytí, ale pro jeho studené srdce. Žena hříšnice si byla vědoma svých provinění a uvědomovala si, jak mnoho jí bylo odpuštěno. Její srdce přetékalo vděčností, která ústila v lásku. Protože si farizeus své hříchy nepřipouštěl, nevěděl, proč by měl potřebovat odpuštění. Proti oné ženě se choval ke svému hostu Ježíši daleko chladněji. Z pocitu pýchy posuzoval všechny ostatní.

Když si promítneme tyto tři postavy na sebe, komu se podobáme nejvíce? Davidovi, který je proniknut strachem z Božího trestu, či kající ženě se zkroušeným, ale milujícím srdcem, nebo farizeovi, který nepotřebuje odpuštění? Prosme o milost pravé lítosti. Pro začátek alespoň té davidovské. Vydejme se na cestu, aby náš život byl postupně stále více otevřen Božímu odpuštění a tím i daru vnitřního pokoje. Amen.

21. století

Časopis 21. STOLETÍ EXTRA má podtitul Revue objevů, vědy, techniky a lidí a na podzim 2008 vyšlo číslo nazvané „99x záhady bible“.

Úvodem použiji slova Profesora Mons. Tomáše Halíka: Věda Boha nedokazuje a dokázat nikdy nemůže. Vědecky dokázaný bůh by nebyl hoden naší víry, to by byl bůžek. Si comprehendis, non est Deus, říká sv. Augustin. Co můžeš pochopit (a dokonce dokázat), o tom si můžeš být zcela jist, že to není Bůh. Literatura typu „A Bible má přece pravdu“, která se snaží osvícenectvím otřesené náboženství uklidnit a pojistit hlavní autoritou osvícenectví, totiž vědou jako jediným arbitrem pravdy, je zbabělou a pošetilou sebevraždou náboženství. Samozřejmě, že věda nemůže Boha vyvrátit; vědec, který prohlašuje, že prostředky vědy vyvrátil náboženství, je šarlatán, který přestal dělat vědu a stal se amatérským teologem. Překročil svou kompetenci a zneužívá autority vědy k podpoře své víry, svého náboženství – totiž ateismu, a to je stejně nečestné jako to, k čemu by nesebejistí věřící rádi zmanipulovali „věřící vědce“. Pole, na němž se může a má dialog vědy a náboženství konat je filozofie. … Spousta prohlášení vědců, vydávajících se za vědecké stanovisko a zaštiťujících se autoritou vědy, nemá už s vědou jakožto vědou příliš co dělat, ale je to filozofické stanovisko, které zpravidla bývá nějakou filozofickou reflexí vědeckých poznatků. Podobně někdy z úst teologů slýcháme stanoviska víry, zaštiťující se autoritou církve, Písma, ne-li Boha samotného, které jsou ve skutečnosti filozofickou reflexí víry, náboženských symbolů, zkušeností víry či výpovědí Písma – někdy hlubokou, jindy problematickou, ale vždy lidskou a dějinně, kulturně podmíněnou.

Prof. Jan Heller říká, že vykladač Bible musí především dešifrovat dobové rysy, jazykové obraty, znát zvyky a představy doby, leckdy i dějinnou a kulturní situaci starých časů. Ale zároveň při tom všem nesmí zapomenout, že všechno, co je v Písmu psáno, bylo napsáno k našemu naučení – abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které Písmo dává, „čerpali naději“ (Ř 15,4). Od doby, kdy byla Bible napsána, se lidstvo spirálovitým vývojem dostalo do jiných poloh než bylo za doby Abraháma, ale i Krista. Lze to ukázat na dopisu, který došel do jednoho rádia v USA moderátorce Lauře Schlesingerové v reakci na její odvolávání se na Písmo:

… potřebuji poradit ohledně několika speciálních zákonů a způsobů, jak je dodržovat. Když u oltáře obětuji býka jako zápalnou oběť, vím, že je to libá vůně pro Hospodina (Leviticus 1,9). Problémem jsou moji sousedé. Tvrdí, že je to nelibá vůně pro ně. Mám je odrovnat? Dále: Rád bych prodal svou dceru do otroctví, jak to dovoluje Druhá kniha Mojžíšova (Exodus 21,7). Jakou přiměřenou cenu bych dnes podle Vašeho názoru měl za ni chtít? Anebo: Leviticus 24,44 ustanovuje, že mohu vlastnit otroky, muže i ženy, získám-li si je ze sousedních národů. Jeden přítel má za to, že se to vztahuje na Mexičany, ale na Kanaďany ne. Proč nesmím vlastnit Kanaďany? Nebo: Mám souseda, který o sobotách vždycky pracuje. Exodus 35,2 jasně stanoví, že musí zemřít. Znamená to pro mě morální závazek, abych ho vlastnoručně usmrtil? Většina mých mužských přátel si dává stříhat vlasy i přistřihovat vousy, přestože to Leviticus 19,27 jednoznačně zakazuje. Jakou smrti mají sejit? Také potřebuji poradit v tomto: Strýc má statek. Proviňuje se proti Leviticu 19,19, protože osívá totéž pole dvojím druhem semene. Navíc jeho žena nosí šaty utkané z dvojího druhu vláken (bavlna + polyester). On nadto často zlořečí a rouhá se. Je opravdu zapotřebí svolat celou vesnici, abychom je ukamenovali (viz Leviticus 24,10-16)? Nestačí, když je formou drobného rodinného obřadu upálíme, jako se to dělá s těmi, kdo se vyspí s tchýní (Leviticus 20,14)? … To je samozřejmě nadnesený příklad, ale velmi názorně zobrazuje rozdílné poměry v době starých Izraelců a dnešního světa.

Profesor cambridžské univerzity Nicholas Lash ukazuje, k jak velkému posunu došlo v evropské, a zejména britské, kultuře v chápání pojmu Bůh v době osvícenectví. Tehdy totiž lidé poprvé začali pojem Bůh používat pro vysvětlení příčiny fyzického vesmíru. Prof. Lash dokládá, že byl dřívější scholastický pojem causa mnohem bohatší a diferencovanější. Nešlo zdaleka jen o označení fyzické příčiny; tento pojem zahrnoval také smysl a účel – to, k čemu tady určitá věc je. V 17. a 18. století myslitelé potřebovali najít a pojmenovat jeden určitý princip, z něhož je možné odvodit vznik a fungování celé světové mechaniky, – a náboženský pojem bůh se k tomu docela hodil. Později věda došla do stadia, kdy zjistila, že takový jeden jednoduchý počáteční prvek nepotřebuje, neboť nic takového k vysvětlení složité skutečnosti světa nestačí – proto byl přirozeně tento pojem odložen. Ovšem z této metodologické otázky fyziky se udělal neoprávněný filozofický a teologický závěr: Bůh neexistuje. Bůh, o němž mluví křesťanská víra, však do fyziky vůbec nepatří, Bůh není fyzikální příčina lidstva, ale tajemství jeho smyslu.

V článcích se hodně pracuje s časovými údaji. Musíme si uvědomit jednu věc. V Bibli se hovoří také o dnech a létech, ale „Boží časomíra“ je odlišná od té naší. Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka (Ž 90,4); Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den‘ (2Pt 3,8). Je však zde ještě jedno vodítko, a tím je hebrejština. V ní měla čísla vždy určitý význam – např. „třetí den“ je v biblické mluvě pevná figura, vyhrazený termín pro rozhodující chvíli. Desátý den je zase doba střední lhůty, asi jako 40 dní nebo i 40 let je velká čili dlouhá lhůta a tři dny krátká lhůta. Naproti tomu čísla 7 a 12 jsou symbolem naplnění a plnosti a tak by bylo možné pokračovat.

Problematiku rozdílného chápání tehdy a dnes si můžeme ukázat i na příkladu Sodomy, kam přicházejí – po návštěvě u Abrahama – tři poslové-andělé. Sodomci chtějí své hosty (i když je pozval k sobě Lot, přece jen jsou sodomskými hosty) nejen napadnout či okrást, ale znásilnit. Ale zde nejde o geje, zde jde o násilí vůči hostům, jež je exemplárním projevem lidské zkaženosti a hříšnosti. Napadnout, zneuctít hosta je jedním z nejskandálnějších projevů bezpráví a nespravedlnosti. Sexuální motiv zde slouží k umocnění a vyhrocení tohoto tématu. Znásilněný muž je podle tradičních kulturních vzorců zbaven své „cti“, tj. zbaven osobní suverenity svého „mužství“ („ponížen“) – zničen.

Lot v této souvislosti nevede polemiku o homosexuálních aspektech jejich záměru, ale brání právo hostů na azyl. Lot jako „pán domu“ ručí za bezpečí a dobré zaopatření svých hostů. Pro naše kulturní prostředí a z hlediska našich morálních norem zní velmi podivně Lotova nabídka, že násilníkům vydá dvě vlastní dcery. Pokud by „muži sodomští“ chtěli této noci jen ukojit svůj chtíč, měla by pro ně být taková nabídka atraktivní. Sodomci však na ni neslyší, Lota okřiknout, že je sám přivandrovalec a není tu od toho, aby vynášel soud a pohrozí mu, že na něm napáchají ještě větší zlo, než na ochraňovaných hostech. Základní konflikt v této části příběhu tedy tkví v rovině práva a spravedlnosti, v otázce právního postavení hostů. Motiv sexuální (vydání dcer) slouží této hlavní linii. Lot v nabídce, že je vyvede říká: „… a učiníte jim, co je dobré ve vašich očích“. Zde nejde o to, že takové „činění dobra“ zní z hlediska dcer jako bohapustá ironie či nejapný eufemismus. V Lotově řeči to nabízí alternativu k „činění zlého“, před nímž chce své „bratry“ varovat. V řeči Sodomců to pak nachází kontrapunkt v jejich výhrůžce „nyní tobě učiníme větší zlo než jim“. O tyto hodnotící termíny zde běží, posluchačům proto mají opakovaně „brnkat přes uši“, takto totiž jednají „muži sodomští“, které vypravěč při první zmínce (Gn 13,13) charakterizoval jako „velice zlé a hříšné“. Lot „nevyvádí“ své hosty, ani své dcery, ale „vychází“ místo nich sám, aby se Sodomcům vystavil a zápasil o ochranu těch, kdo vešli do bezpečí jeho domu. Hebrejsky jsou slova „vyvést“ a „vyjít“ různé tvary téhož slovesného kořene (hifíl, resp. qal).

Lot představuje „normálního člověka“ (reprezentant „pronárodů“, praotec Moábu a Amónu), který nejde tam, kam mu Hospodin ukazuje, ale tam, kde se mu líbí (Gn 13,10n; Gn 19,18n). V našem příběhu jedná tu statečně a solidárně, tu zase ustrašeně, malověrně a neposlušně. Je-li zachráněn, pak především pro „milost Hospodinovu“, ne pro vlastní „spravedlnost“. Jakkoli je představován (také) jako „spravedlivý“, ze Sodomy musí být nakonec vyveden; sám by nikdy nevyšel. Problematicky jednají nejen násilníci, ale i Lot – jeho nabídka vlastních dcer (srov. Sd 19,24n) je z dnešního hlediska nepřijatelná. Otázku co z Písma pro naši etiku platí nelze rozhodovat bez uvážení rozdílnosti kulturních vzorců tehdy a dnes, bez prověření, zda to, co dnes vyvolává naše rozpaky či pohoršení, obdobným způsobem vadilo prvotním posluchačům. Poselství Písma lze velmi účinně zneškodnit „znásilněním poslů“, „znásilnění“ čteného textu je jedním z nejrafinovanějších způsobů jak znemožnit a zneškodnit biblické poselství a jak se minout s tím, kdo k nám své „poselstvo“ vysílá. Novozákonní autoři by řekli, že je to přímo „ďábelské“, starozákonní svědkové takovému jednání říkali „sodomské“.

V časopise se mimo jiné hovoří i o Genesis, podívejme se ještě jednou k Profesoru Lashovi. Nicholas Lash upozorňuje na zmatek, který se týká pojmu stvoření. Mluví-li fyzika – a bohužel i teologicky nepoučení křesťané – o stvoření, má na mysli opět jakousi událost fyzikálního řádu, okamžik a průběh počátku vesmíru. Mluví-li teologie o stvoření má na mysli stvoření jako celek, všechno, co není Bůh: my lidé,zvířata, hmotný vesmír, hudební díla, a co všechno si ještě můžeme myslet, jsme stvoření. Pro víru a teologii je podstatné, že jsme stvoření, tj., že jsme byli stvořeni – jak a kdy a co je fyzickou příčinou vzniku vesmíru, to jsou otázky fyziky, které s vírou a teologií nemají co dělat. Jestliže z té či oné strany se upoceně srovnávají různé měnící se hypotézy o vzniku světa (teorie velkého třesku apod.) s biblickými texty, aby se ukázala shoda či neshoda, aby se pravda Bible dokazovala či vyvracela fyzikou, je to v každém případě naprosto nesmyslný podnik. To podstatné, co nám víra a teologie učením o stvoření říká, je to, že nejsme Bohem, ale že jsme všichni ve vztahu k tajemství, kterému říkáme Bůh. Když křesťan vyznává svou víru, zavazuje se tím k postoji víry vůči světu; vyznává totiž, že svět je svěřený dar. Víra není soubor přesvědčení o povaze dárce. V oblasti biologických a fyzikálních teorií nechť si každý věří čemu chce a konzultuje to pouze se svým vědeckým svědomím; náboženské svědomí zavazuje pouze k tomu, aby ke všem vědeckým teoriím byl zdravě kritický a nechápal je nábožensky jako zjevenou pravdu. Mnoho křesťanů si stále promítá nekřesťanskou, novověkou deistickou představu Boha Zhotovitele, Velkého hodináře … Víra záleží v orientaci naší existence, v našich základních životních postojích, nikoli v tom, co chováme v povrchové rovině své mysli, kde bydlí naše představy a naše názory na to či ono. Stvoření není udělání světa, jak si to představovali novověcí deisté, ale creatio continua, neustále pokračující proces.